Zánik první republiky (1933–1939)

Autor: administrator <secret(at)sds.cz>, Téma: 10. Části knih a dalších textů, Vydáno dne: 14. 03. 2006

Čtvrtá část IV. kapitoly samizdatového učebního textu Svět a Československo ve 20. století z roku 1988, který vyšel v únoru 1990 v Nakladatelství Horizont. Vedle Miloše Hájka se na textech podíleli Jarmila Ryšánková, Vojtěch Mencl, Milan Otáhal a Erika Kadlecová.

Nastolení fašistické diktatury v Německu změnilo situaci v celé Evropě a bezprostředně ohrozilo existenci Československa. Příklon většiny německého obyvatelstva k nacismu poskytoval Hitlerovi záminku k útokům proti republice. Vyhrocená protičeská agitace Hlinkova byla též desintegračním momentem v národnostním státě. I v maďarské menšině se aktivizoval směr usilující o odtržení od ČSR. V české pravici dále zesilovaly fašistické tendence.

Změny v zahraniční politice

Za nové mezinárodní konstelace nastala změna v československé zahraniční politice: v červnu 1934 navázala ČSR se Sovětským svazem diplomatické styky a v květnu 1935 – těsně po uzavření francouzsko-sovětského spojenectví – s ním podepsala spojeneckou smlouvu. Podle ní se SSSR zavazoval poskytnout Československu pomoc, bude-li napadeno a splní-li svůj závazek Francie. Na hranici s Německem budovala ČSR opevnění.

Pokles průmyslové výroby rokem 1933 skončil, nastalo znovu oživení, ale bylo pomalé. Do konce první republiky nedosáhla průmyslová výroba stavu z konce dvacátých let. A ještě pomalejší byl pokles nezaměstnanosti; ta zůstávala stále několikanásobně vyšší než ve dvacátých letech.

Vláda „silné ruky“

Vládní koalice se snažila čelit nacionální radikalizaci menšin i sociální radikalizaci omezením demokratických práv a svobod. Byla přijata řada zákonů omezujících svobodu tisku a podvazujících činnost radikálních opozičních stran. Tato opatření byla zaměřena proti nacistům, luďákům a komunistům.

Henleinovci

Koncem roku 1933 rozpustila vláda německou nacionálněsocialistickou stranu, ale tento krok nebyl účinný. Její členové našli útočiště v nové sudetoněmecká straně, založené ašským učitelem tělocviku Konradem Henleinem. Její vedení se zpočátku neztotožnilo s nacismem, mělo blíže k italskému fašismu a navazovala kontakty s německými agrárníky a křesťanskými sociály. Ale nacisté v ní postupně převládli.

Luďácký autonomismus

Luďáci demonstrovali svou sílu a průbojnost při oslavách výročí založení prvního křesťanského chrámu knížetem Pribinou, které se konaly v srpnu 1933 v Nitře. Slavnost byla připravována pod patronátem vlády a měla zdůraznit československou jednotu. Ovládly ji však masy luďáků, kteří rozbili původně připravovaný průběh oslav a změnili je v protičeskou autonomistickou demonstraci. Současně se v Nitře konala schůzka luďáků s českými fašisty. Vláda zakročila proti jednotlivým vůdcům Hlinkovy strany a proti jejímu tisku, tyto zákroky však na Slovensku jen podněcovaly novou protičeskou vlnu.

Neúčinné kroky KSČ

Zásahy proti KSČ postihovaly její tisk; když v souvislosti s prezidentskou volbou v květnu 1934 vydali komunisté leták s heslem „Ne Masaryk — ale Lenin“, byl na Gottwalda a tři další poslance vydán zatykač. Ti se však vyhnuli trestu odjezdem do Moskvy. KSČ v té době žádné reálné nebezpečí pro demokracii nepředstavovala, její ultraradikální hesla se pohybovala v rovině abstraktní a neúčinné propagandy. Kromě toho i v jejich řadách dozrávalo přesvědčení, že dosavadní politika je chybná. Avšak první, kdo s tímto názorem otevřeně vystoupil, Josef Guttmann, byl na nátlak Kominterny vyloučen.

Zesílení fašismu

Mezi Čechy se růst fašistických tendencí projevoval na vývoji národní demokracie. V únoru 1934 vystoupila z vlády, protože nesouhlasila s devalvací koruny, jak navrhl v dohodě s agrárníky profesor Karel Engliš. Proti devalvaci se postavila Živnobanka, neboť odhodnocení měny bylo proti jejímu úzkému zájmu jako věřitele. Na podzim 1934 se její generální ředitel Preiss vrátil z Německa nadšen Hitlerovým režimem a dal pokyn i peníze k založení polofašistické strany, v níž se národní demokracie sloučila se Stříbrného fašistickou stranou pod názvem Národní sjednocení; předsedou se stal Karel Kramář.

Národní sjednocení zahájilo mohutnou kampaň k parlamentním volbám. Jeho hlavní heslo ‚Nic než národ“ bylo ztělesněním radikálního nacionalismu, ovšem v očích voličů bylo značně znehodnoceno tím, že Národní sjednocení příliš napodobovalo německé fašisty. A to jak v heslech, tak v symbolech: jeho členové se zdravili vztyčenou pravicí. Hlavním tématem předvolební agitace Národního sjednocení byly otázky zahraniční politiky. Odmítalo spojenectví se Sovětským svazem, záštitu československé bezpečnosti vidělo ve spolupráci s malými středoevropskými státy pod patronací Itálie. Vůdcové Národního sjednocení nemohli ovšem vážně pomýšlet na svou vlastní diktaturu proti agrárníkům. Spiše užívali fašistické demagogie, aby posílili svůj vliv a přiměli agrární stranu ke spolupráci za změněných podmínek, pro ně příznivějších. A samozřejmě též na základě aspoň částečného ústupu od demokracie.

Volby 1935

Vládní koalice šla do voleb s programem boje proti fašismu. Volby se konaly v květnu 1935 a znamenaly pro Národní sjednocení fiasko: zůstalo nadále malou stranou. Ukázalo se, že v českém národě nejsou předpoklady pro masové fašistické hnutí. Luďáci však zaznamenali slušný přírůstek hlasů. A katastrofálně skončily volby v pohraničí: Henleinova strana obdržela dvě třetiny německých hlasů. Česká politika, která půldruhého desetiletí nechtěla umírněným Němcům přiznat práva odpovídající jejich postavení ve státě, dostala nyní za partnera silnou a agresívní fašistickou stranu – prodlouženou ruku Berlína.

Dva hlavní politické trendy

Od voleb v květnu 1935 se při vší složitosti ve státě 6 národností a 14 politických stran rýsují dva hlavní trendy: trend k dohodě všech konzervativních a fašistických sil a trend ke spolupráci demokratů a antifašistů. První trend představovali henleinovci, vedení agrárníků, Národní sjednocení a luďáci, ve druhém trendu figuroval Hrad, většina lidové strany, socialisté a komunisté. Nešlo o zformované bloky, ale o tendenci k zaujetí společného stanoviska v jednotlivých stěžejních otázkách. V politice KSČ došlo v polovině třicátých let k významnému obratu: navrhla socialistickým stranám, aby s ní podobně jako ve Francii a ve Španělsku vytvořily lidovou frontu, aniž by přitom vystoupily z vlády. Socialisté tento návrh nepřijali, ale vztahy mezi levicovými stranami se zlepšily. Spolupráce mezi komunisty, socialisty a demokratickými osobnostmi bez stranické příslušnosti přestala být výjimkou (například na půdě Šaldova výboru pro pomoc německým emigrantům nebo výboru pro pomoc demokratickému Španělsku).

Mezinárodní fronta boje mezi fašismem a demokracií probíhala i Československem. Pravicový tisk vychvaloval „pořádek“ v Itálii a Německu, sympatizoval s italským vpádem do Etiopie i s povstáním fašistických generálů proti republikánské vládě ve Španělsku.

Volba prezidenta E. Beneše

Agrárníci se již po květnových volbách vyslovili pro vstup henleinovců do vlády, jejich koaliční partneři však tento návrh odmítli. K otevřené konfrontaci obou trendů došlo v prosinci při prezidentské volbě. T. G. Masaryk ve svém pokročilém věku abdikoval a za svého nástupce veřejně doporučil Edvarda Beneše. Konzervativní fašistická fronta proti Benešovi postavila svého vlastního kandidáta. KSČ, kterou v té době řídili Jan Šverma a Rudolf Slánský, prohlásila, že bude volit Beneše, a rozhodnutí padlo, kdy svou podporu Benešovi oznámili na pokyn Vatikánu luďáci. První nápor konzervativně fašistických sil byl tak odražen.

Postup agrární pravice a fašistů

Henlein však upevňoval své pozice, navázal veřejný kontakt s Hitlerem a získal podporu vlivných kruhů v Anglii. Úsilí agrární strany o dohodu s ním pokračovalo. V té době v ní bylo hradní křídlo zcela zatlačeno do pozadí, hlavní slovo měl její nový předseda Rudolf Beran. Ten se ve spojení s henleinovci a luďáky snažil změnit dosavadní zahraniční orientaci, zejména zrušit smlouvu se Sovětským svazem a dohodnout se s Německem. Byl ochoten přistoupit na požadavek teritoriální autonomie pro sudetské území, což by znamenalo vydat veškeré německé obyvatelstvo diktátu henleinovců. Domníval se, že touto cestou je možné zachránit existenci Československa. Hrad viděl nadále záruky československé samostatnosti ve spojeneckých smlouvách s Francií a se Sovětským svazem.

Čeští demokraté a komunisté odmítali ustupovat před henleinovci a navrhovali k řešení německé otázky plány, v nichž se objevují požadavky hospodářské pomoci pohraničním oblastem, zlepšení sociální a zdravotní situace německého obyvatelstva a změna složení státního aparátu podle národnostního klíče. Ale žádné dohody se nedosáhlo, neboť již nešlo o pouhou vnitřní záležitost ČSR.

Předmnichovská krize

Jestliže dříve agrárníci navrhovali vstup Henleina do vlády jen v zákulisí, na Nový rok 1938 se Beran pro něj již vyslovil veřejně, v novinách.

Hodža pak jednal v tomto smyslu s henleinovci i s luďáky; cílem bylo vytlačit z vlády socialisty. Avšak sudetoněmecká strana již dohodu nechtěla, jejím cílem bylo jen připojení pohraničního území k Německu. To by ovšem pro ČSR znamenalo, že by ztratila opevněné pásmo a byla vydána Hitlerovi na milost a nemilost. Po březnové anexi Rakouska vytyčila sudetoněmecká strana na svém karlovarském sjezdu požadavek vytvoření uzavřeného německého sídelního území a přihlásila se k nacionálněsocialistickému světovému názoru. Pod jejím náporem se zhroutily zbývající dvě německé buržoazní strany – agrární a křesťanskosociální: obě přistoupily k henleinovcům. V květnových obecních volbách pouze desetina Němců volila sociální demokraty nebo komunisty.

O osudu ČSR se rozhodovalo především v zahraničí. Britská vláda sledovala politiku dohody s Německem, Francie byla v jejím vleku. Obě velmoci nejdříve československou vládu přinutily, aby zahájila s henleinovci jednání. Když ustoupila jejich nátlaku a nakonec – počátkem září – přijata karlovarské požadavky, předaly jí ultimátum žádající vydání sudetského území Německu. V dalších dnech vzneslo územní nároky i Polsko a Maďarsko.

Příprava Mnichova

Odpor českého a slovenského národa proti hrozbě německého vpádu a proti britsko-francouzskému nátlaku byl oslabován vážnými vnitřními rozpory. Beran a Preiss byli proti obraně republiky, pro dohodu s Hitlerem a chtěli se zároveň zbavit Beneše jako překážky této dohody. A v nejkritičtějších dnech vytyčili luďáci požadavek okamžité autonomie Slovenska.

Všeobecná mobilizace

Dne 21. září Hodžova vláda britsko-francouzské ultimátum přijala. Jakmile byla tato zpráva v podvečer oznámena, došlo v Praze k demonstracím žádajícím odstoupení vlády a odmítnutí ultimáta. Druhý den vstoupili pražští pracující do generální stávky, před parlamentem se konala masová demonstrace, na níž byl hlavním řečníkem Gottwald, významný projev pronesl i Ladislav Rašín, poslanec Národního sjednocení. Hodžova vláda odstoupila a utvořila se úřednická vláda v čele s generálem Janem Syrovým, jenž v očích lidu ztělesňoval vůli k obraně. Stará koalice zůstala v pozadí, ale určovala politiku nové vlády. Příští den – 23. září – vyhlásil prezident všeobecnou mobilizaci, při níž Češi a Slováci znovu výrazně demonstrovali své odhodlání bránit se. I Francie částečně mobilizovala. Sovětský svaz stáhl 30 pěších divizí k západní hranici a oznámil Polsku, že v případě polského útoku na Československo se nebude cítit vázán vzájemnou smlouvou o neútočení. Hitler sdělil 26. září britskému velvyslanci, aby do 28. září 14 hodin přijalo Československo jeho požadavky, jinak se německá armáda dá do pohybu. Toho dne, těsně před vypršením ultimáta, navrhl Chamberlain Hitlerovi setkání.

Mnichov

Dne 29. září se v Mnichově sešli Hitler, Mussolini, Chamberlain a Daladier a po několikahodinovém jednání rozhodli, aby bylo sudetské území během 10 dnů odstoupeno Německu. Poté sdělili své rozhodnutí československému vyslanci. Syrového vláda na zasedání za předsednictví Beneše, se souhlasem velitelství armády a všech politických stran mimo KSČ, následujícího dne mnichovský diktát přijala. V lidu převládala vůle k obraně, kromě komunistů se postavila proti kapitulaci i řada generálů a politiků z jiných stran, většina jejich vedoucích orgánů však rozhodnutí vlády schválila.

Mnichov znamenal konec první republiky. Přes tento tragický závěr byla první republika významným obdobím v československých dějinách. Dokázala možnost a životaschopnost samostatného československého státu, pro Slováky byla dokonce záchranou před násilným pomaďarštěním. Vytvořila fungující demokratickou soustavu, která byla krokem vpřed proti Rakousku-Uhersku, a obstála v situaci, kdy se v okolí všechny demokratické režimy hroutily. Měla ovšem své vážné strukturální vady. Achillovou patou byla národnostní otázka, také hospodářská politika pokulhávala za moderními západními koncepcemi. Tyto vady oslabovaly její životnost a usnadnily její porobení německým imperialismem.

Druhá republika

Období od Mnichova do úplné likvidace ČSR se nazývá druhou republikou. Byla zmenšena o německé, maďarské a polské oblasti. Jednotný stát se rozpadl. Slovensko dostalo autonomii, moci se tam chopili luďáci a zlikvidovali demokracii. Všechny politické strany od krajní pravice až po národní socialisty se s nimi pod nátlakem sloučily, KSČ a sociální demokracie byly zakázány, Při volbách do slovenského sněmu byla připuštěna pouze luďácká kandidátka. Rovněž na Podkarpatsku, které získalo autonomii a nazývalo se od té doby Karpatská Ukrajina, se vytvořil systém jedné strany. Statisíce Čechů odcházely z německého pohraničí, ze Slovenska i z Podkarpatska do českého vnitrozemí.

Také v českých zemích probíhal proces fašizace, i když nezašel tak daleko jako ve východní polovině republiky. Všechny pravicové strany se pod vedením agrárníků sloučily ve Straně národní jednoty, připojila se k nim i většina vůdců národních socialistů. Jejich menšina vstoupila do Národní strany práce, která vznikla na základě bývalé sociální demokracie, KSČ byla rozpuštěna.

Prezident E. Hácha

Předsedou vlády se stal Rudolf Beran. Beneš záhy po Mnichovu abdikoval a odjel do Anglie, prezidentem byl zvolen politicky naprosto nezkušený Emil Hácha. Program národní jednoty byl polofašistický, straně práce bylo dáno najevo, že může být pouze tolerována jako opoziční strana a že nemá naději převzít někdy vládu.

Mnichovský komplex – zrada Francie a vydání pevností bez boje – šokoval veřejné mínění. V českých zemích se zvedla vlna štvanic proti Benešovi a Masarykovi (před půl rokem naprosto nepředstavitelná), na Slovensku vlna protičeského nacionalismu. Uchopení moci luďáky proběhlo za souhlasu značné části národa a bez odporu těch, kteří nesouhlasili.

Obsazení českých zemí německou armádou – konec ČSR

Beranova vláda se podřizovala přáním z Berlína, a to i ve vnitřní politice. Doufala, že se tím zajistí udržení statu quo. Ale Hitler dal již brzy po Mnichovu příkaz k vypracování vojenského plánu na likvidaci Československa a v únoru 1939 dal luďákům na srozuměnou, že chtějí-li od Německa pomoc, musí rozbít republiku. Dne 14. března 1939 vyhlásil slovenský sněm samostatnost slovenského státu. Druhého dne německá armáda bez odporu obsadila České země.