O volbách nejen domácích

Vystoupení politologa Oskara Krejčího na Vratimovském semináři dne 8. dubna 2006.

Nedávno vyšla u nás kniha Immanuela Wallersteina ťÚpadek americké mociŤ. Je to autor, kterého můžeme pokládat za jednoho z nejvzdělanějších politologů, historiků, sociologů. Je to americký neomarxista. Stojí zato si jeho práci přečíst ne proto, že byste se vším souhlasili, ale proto, že jeho práce je nesmírně inspirující.

Základní přístup, který aplikuje při analýzách současné situace i prognóz budoucího vývoje, by se dal nazvat celistvým pohledem na věc. Pokouší se o to, aby každý detail současnosti nahlédl prostřednictvím toho, čemu se říká světosystém prostřednictvím globálního vývoje celého světa.

Jako příklad uvedu věc, kterou máme všichni v sobě, takříkajíc pod kůží. Jeho pohled na Sovětský svaz, na minulost našeho hnutí, je velice skeptický. Vychází z toho, že Sovětský svaz byl vlastně pyšný páv žijící ve zlaté kleci, ve světosystému kapitalistickém, a že neměl podmínky pro další rozvoj. Upozorňuje, resp. jako příklad uvádí krizi zadluženosti ve světě. My známe krizi zadluženosti jako příčinu úpadku v Latinské Americe či Africe. Wallerstein upozorňuje, že první stát, který se dostal do platební krize, bylo Polsko. To si utáhlo opasky, vznikla Solidarita a byla nastartována poslední fáze toho, čemu jsme říkali reálný socialismus.

Když charakterizuje osmdesátá léta, upozorňuje, že čím větší byly tehdejší úspěchy Sovětského svazu, tím bližší byla krize, protože to, co on nazývá starou levicí, nabízelo změny, které nemohlo realizovat. Tedy v rámci onoho světového kapitalistického systému.

Mluvím o tom proto, že bych chtěl tento přístup použít i na problém současných voleb u nás. Podívat se na české volby prostřednictvím vývoje ve světě. Zítra (9. dubna 2006 - pozn.) se konají troje volby. V Maďarsku, Peru a v Itálii. V každých z těchto voleb si můžeme najít poučení i pro vývoj voleb v Česku.

Maďarské volby jsou pro nás zajímavé přinejmenším v trojím slova smyslu. Jsou to parlamentní volby a odehrává se tam něco podobného, co jsme zažili u nás. Tzn. vládnou socialisté, kteří prošli hlubokou krizí a tu krizi řešili tím, že vyměnili premiéra. V současné době v Maďarsku podle výzkumu volebních preferencí mírně vede pravicový Fidés před socialisty, řekněme sociálními demokraty. To je krásná analogie českého vývoje.

Pro nás je důležitá ještě jedna věc. Když se podíváte na středoevropský prostor, vidíte, že v tomto prostoru zaznamenáváme výrazný pohyb doprava. Začal v Německu, proběhl v Polsku a míří do Maďarska a Česka. Samozřejmě existuje výjimka nazvaná Slovensko.

Tento posun doprava je dán tím, že se do značné míry vyčerpaly programové a,  řekněme,  i mravní kapacity stran sociálnědemokratické orientace, které v Německu, Maďarsku a v Polsku vládly. Koneckonců to platí do značné míry i o Česku.

Slovensko je něco jiného. Tam vzhledem k tomu, že docházelo k fázovému posunu v důsledku reprivatizací poté, kdy se Mečiar pokoušel vytvořit národní buržoazii, nastalo období předávání majetku národní buržoazie do rukou nadnárodních monopolů. To fázovité střídání má časový posun. Nikdo z nás dnes není schopen říct, jak obstojí strana Smer, která je jako sociálnědemokratická strana předurčena k vítězství. Volby na slovenské straně se odehrají týden po volbách u nás. Tedy jak obstojí před úkolem vládnout.

V této souvislosti je pro nás důležitá ještě jedna věc. Všimněte si, že to, co nazýváme pravicí v Polsku nebo v Německu, je něco jiného než pravice v Maďarsku a v Česku, případně na Slovensku. Německá křesanskodemokratická pravice, ale i vládnoucí pravice v Polsku je do značné míry sociálně orientovaná. To znamená, že je tam ten prvek křesanského sociálního cítění. Tím nechci tvrdit, že tato hnutí jsou přirozenými spojenci levice. Jenom chci říct, že tento moment odlišuje pravici Polska a Německa od pravice maďarské, české a slovenské, které jsou výrazněji liberálně orientovány.

Latinská Amerika jde výrazně doleva

Když se podíváte na volby v Peru, připadají vám vzdálené. Jsou to volby, které se budou týkat jak parlamentu, tak prezidenta. Všechno nasvědčuje tomu, že v těchto dvoukolových volbách vyhraje levicový prezidentský kandidát, bývalý voják, který vedl převrat proti Fujimorovi. Důležitá informace z těchto voleb je vlastně ta, která je v souvislosti širší. Celá Latinská Amerika se výrazně pohybuje směrem doleva. Máme za sebou vítězné levicové volby v Brazílii, které jsou bohužel dnes spojeny s korupcí v prezidentském okolí. Máme za sebou Chile, Venezuelu, Uruguay, před sebou volby v Nikaragui a v Mexiku. Všechny naznačují, že Latinská Amerika jde doleva. Pro nás je důležitost tohoto posunu dána tím, že Latinská Amerika mnohem dříve než Evropa, nebo postsocialistická Evropa, aplikovala radikální liberální modely, nebo neoliberální modely, to znamená to, co my prožíváme dílem pod praporem SNKU na Slovensku, dílem u nás pod sliby modré šance ODS. Zkušenosti v Latinské Americe jsou obdobné jako zkušenosti naše s radikálními liberály, s tím rozdílem, že delší zkušenost a praktický dopad liberálních reforem v Latinské Americe vyvolaly velice výraznou levicovou vlnu. A kdybychom se vrátili kWaldsteinovi, jeho předpoklad je, že neoliberální hnutí by mělo zanikat někdy kolem roku 2010. Ta zkušenost s neoliberály je dramatická.

Italské volby, které proběhnou zítra (předneseno v sobotu 8. dubna - pozn.) se týkají parlamentu. Střetnou se tam dvě výrazné síly. Berlusconiho pravice a levice, která je zorganizována jako středolevá unie za Prodim. Význam těchto voleb je zase nesmírně důležitý i pro nás. V Itálii se téměř symbolicky odehraje zápas o evropský sociální stát, protože Prodi reprezentuje onu víru v možnost vytvářet sociální stát. Sociální stát v evropském rozměru. Zatímco Berlusconi, to je vize řekněme amerikanizujícího liberalismu v podmínkách Evropy.

Já tyto věci zdůrazňuju proto, že jsem hluboce přesvědčen, že nemůže zvítězit levice v České republice, když pro to nebude mít mezinárodní podmínky, nebude vytvořen nový geopolitický cyklus, který by vydržel vítězství levice na déle než jedno volební období. Bez znalosti situace v ostatních zemích, bez, řekl bych přirozeného nehraného internacionalismu, bez čerpání zkušeností z Latinské Ameriky, z Asie a už vůbec z okolních evropských zemí, nemůže být životaschopná levice u nás, nemůže existovat strategie, která by byla nějakým způsobem reálně použitelná.

Podíl na moci je velké riziko

Pojďme ale na domácí politickou scénu. Vojta Filip již tady prováděl charakteristiku jednotlivých politických sil. Pár slov k tomu, co tady říkal. Pokud jde o levici - Ivan David loni na tomto semináři charakterizoval Jiřího Paroubka jako pravicového sociálního demokrata. A Špidlu a Grosse jako lidi, o kterých se nedalo říct, jestli jsou pravicoví, nebo levicoví, ale dalo se o nich říct, že jsou příliš málo sociálními demokraty.

Jestliže se podaří, aby sociální demokracie ve volbách uspěla, otvírá se cesta k menšinové sociálnědemokratické vládě s podporou komunistické strany. Tato modelová situace je velice příznivá, ovšem je spojená s jedním velikým rizikem. A toto riziko se jmenuje podíl na moci, odpovědnosti a korupce.

Chtěl bych říct, že žádné politické hnutí není imunní proti korupci a období privatizace je nejvděčnějším obdobím pro korupci. Strana demokratické levice na Slovensku zemřela právě na to, že se podílela na realizaci pravicových programů a že se podílela, když ne na korupci, tak alespoň vytvořila podmínky pro to, aby mohla být obviněna z klientelismu. Nedokázala se bránit, nedokázala uhlídat vlastní volební program a ztratila věrohodnost před svými voliči. Toto nebezpečí hrozí i komunistické straně, jestliže se bude podílet na moci. Tím nechci komunistickou stranu odrazovat od tohoto podílu, chci jenom říct, že tady to nebezpečí je, a není ani komunistický funkcionář imunní proti chorobám toho, co by Waldstein nazval světokapitalismus.

Něco jiného je, jestli sociální demokracie prohraje volby. Tato situace je do značné míry v posledních týdnech reálná s tím, že nikdo z nás dneska není schopen říct, jaký dopad to bude mít na sociální demokracii samotnou. Je velice pravděpodobné, že porážka sociální demokracie povede k otřesení pozice Jiřího Paroubka a návratu těch, které bychom mohli nazvat pohrobky Stanislava Grosse, které nestačil nebo neuměl Paroubek z vedení strany odstranit. A když říkám pohrobky Stanislava Grosse, nemyslím tím korupci, nebo jenom korupci, myslím tím onu nevyhraněnost politickou, nedostatečnou sociálnědemokratickou charakteristiku těchto lidí, jinými slovy nemožnost být partnerem pro jakékoli levicové hnutí. Toto nebezpečí je velice reálné.

Pokud jde o ODS, vnitřně nejsem přesvědčen o tom, že jsou připraveni realizovat své radikální programy. Myslím si, že pud sebezáchovy by je měl vést k tomu, že přinejmenším v první fázi svého volebního období budou sociálně citlivější ne proto, že by se v nich zrodil sociální cit, ale proto, že se budou chtít udržet u moci a budou se bát svými vlastními návrhy destabilizovat společnost. Zkušenost ze Slovenska říká, že Dzurindova vláda začala realizovat své radikální liberální programy až v druhém volebním období, tedy poté, co byla státní kasa vyčerpána a dospěla k názoru, že třetí šanci již nedostane. Jinými slovy se snažila využít poslední příležitost. Řekl bych, že pokud jde o radikalismus ODS, je situace padesát na padesát. Nemluvě o tom, že možná pravicová vláda v této zemi je jenom ve dvojí podobě. Jednak v podobě koalice s lidovci, a možná s částí zelených, nikdy ne s celými zelenými. Anebo v podobě takzvané velké koalice, to znamená ve spojení se sociálními demokraty, a je třeba říct, že v sociální demokracii existuje celá řada lidí, kteří si přejí velkou koalici, protože pro ně to znamená udržení se u výnosných křesel. V tomto smyslu Paroubek rozhodně nemá jednoduchou situaci.

Pokud jde o lidovce, tady už zaznělo ve vystoupení Vojty Filipa, že je to strana, která ztratila sociální charakter. Je to strašně zvláštní, ale na druhé straně,  podle mého názoru,  v koalici s ODS, aby vůbec mohla nějak vypadat odlišně než liberálové z ODS, budou si muset lidovci na některé své bývalé programy vzpomenout. Síla lidovců je podle mého názoru především v malé účasti voličů. Oni mají konstantní účast ve volbách a čím větší účast bude, tím menší bude podíl lidovců v celkovém výsledku.

Zpět ke vztahu komunistů a sociální demokracie. Často se zdůrazňuje, že existuje shoda voličů sociální demokracie a komunistů. Čím více mají sociální demokraté, tím méně mají komunisté, a naopak. Toto přelévání voličů skutečně existuje, ale v zásadě se týká odhadem těch 10 - 15 procent voličů. Charakteristika sociálnědemokratického voliče a voliče komunistického z hlediska vzdělanosti, z hlediska zaměstnání, z hlediska vybavenosti domácnosti počítači, z hlediska náboženství, tato charakteristika sociálnědemokratického voliče od komunistického je do značné míry odlišná. Prolíná se u části fluktujících voličů, kteří jsou v zásadě levicově orientováni, ale nejsou v některých dalších charakteristikách vyhranění. To znamená, že toto přelévání skutečně existuje, ale týká se jenom části voličů. To znamená, že není pro komunistickou stranu řešením myslet si, že vyhraje tím, že porazí sociální demokracii. Část voličů sociální demokracie nebude nikdy volit komunisty a část voličů komunistů nebude nikdy volit sociální demokracii, a to ta větší část.

Takže teď nám zbývá ten poslední velký fenomén předvolební kampaně, a to je Strana zelených. Vojta Filip ji zde charakterizoval. Já bych zde upozornil na jednu důležitou věc. Když Wallerstein mluví o obraně kapitálu v současné době, v podmínkách, kdy upadá možnost zvyšování zisku, říká, že kapitál může čelit nebezpečí chaosu v systému dvojím způsobem. Buď používáním násilí nebo vytvářením radikálních hnutí, které nic nezmění. Strana zelených v Česku je typická radikální strana, která nic nemění. Nabízí strašně mnoho originálního, ale nic nemění na tom podstatném, to znamená na organizaci společnosti, které je ve prospěch privilegovaných skupin, která neposiluje demokratičnost, a která v žádném případě nepřispívá k rovnosti. Je to strašně zvláštní fenomén, který ukazuje na slabost levice v současném postsocialistickém prostoru a tou slabostí je minimální vliv na média. Strana zelených se dostala nad pět procent díky jednomu výzkumu veřejného mínění, který byl potom velice silně medializován, a od té doby jsou představitelé Strany zelených bráni jako věrohodný partner.

Na tuto stranu se nabalily dvě skupiny voličů. Tou první skupinou jsou lidé, kteří hledají někoho, jemuž by dali svůj hlas, a nebyly by to ty politické strany, které jsou již etablovány v parlamentu, protože, jak známo, parlament má velice nízkou popularitu. Druhou skupinou jsou voliči, které zdědila v posledních dnech Strana zelených po liberálech Unie svobody a ODA. V podstatě chybí jediné - aby Václav Havel před volbami prohlásil, že bude volit Zelené.

Tato situace vytváří pro Stranu zelených velice příznivé podmínky z hlediska možnosti překročit pětiprocentní hranici. To znamená, existuje volební základna, která je všechno jiné než zelená, a existuje velká podpora médií. Dostáváme se tedy do situace, že Strana zelených nám může rozbít tu představu o menšinové sociálnědemokratické vládě podporované komunisty.

Řekl bych, že v Česku budou v hlavní předvolební kampaní dominovat dvě témata. Zápas o sociální stát a Problematika korupce. Všechno,  co je vztahováno ke konkrétním otázkám - problematika daní, jednotlivé kauzy - všechno tak či onak souvisí s těmito dvěma hlavními otázkami. Osobně si myslím, že třeba téma povodní ovlivní volby podstatně méně, než se v téhle chvíli zdá. Tuto skutečnost uvádím i proto, abych upozornil, že v skrytu zůstává mnoho témat, která jsou podstatná pro chod této země. Co tím chci říct. Když jsem řekl, že chybí schopnost vytvářet levicové informační prostředí, myslel jsem tím, že nejsme schopni zásadním způsobem ovlivnit toky informací, že nejsme schopni předkládat vlastní analýzy situací doma a ve světě účinně veřejnosti.

Je třeba upozorňovat na rizika současné mezinárodní politiky

Je to mimo jiné spojeno i s faktem, že nejsme schopni upozornit na obrovská rizika, která se skrývají v současné mezinárodní politice. Existuje spousta a spousta témat, která výrazně ovlivňují nejen svět v jeho globálních charakteristikách, ale i situaci v Česku. Kdo si všiml, že v posledním týdnu světové sdělovací prostředky upozornily na jednání v Polsku a u nás na umístění amerických základen protiraketového systému. To je základní problém pro všechny obyvatele v této zemi. Proč? Když se podíváte do posledního čísla časopisu Foreign Affers, což je prominentní časopis o zahraničněpolitických vztazích ve Spojených státech, najdete tam článek, který se jmenuje ťVznik americké nukleární nadřazenostiŤ. V tomto článku se poprvé dočtete, že Spojené státy po celé období od konce studené války prováděly jaderné přezbrojování. Že cílem tohoto přezbrojování nebyla převaha nad tzv. darebáckými státy nebo nad teroristy, ale získání schopnosti tzv. prvního úderu proti Rusku a Číně. S tím, že autoři tohoto článku jsou přesvědčeni, že v současné době Spojené státy mohou napadnout Čínu a Rusko a Rusko a Čína nebudou mít sílu na jakoukoli odpověď. Zbytky ruského jaderného arzenálu by podle autorů tohoto článku měl zachytit protiraketový systém, který by se měl stavět tedy mimo jiné v Polsku a na našem území.

Když se vžijete do situace pracovníka ruského generálního štábu, jeho jedinou možnou reakcí na podobné představy je zaměřit se na základny tohoto protiraketového systému, to znamená zaměřit své rakety i na Česko a Polsko.

Je třeba vytrhnout tato témata z rukou vládní byrokracie a předložit je veřejnosti. Je třeba varovat veřejnost před tím, že tady se něco ve světovém systému děje a my jsme zatahováni do her, které vůbec nesouvisí s českými národními zájmy, evropskými zájmy, a už vůbec ne s humanismem. Udržování iluzí o věčné hegemonii Spojených států prostřednictvím síly, to je nesmírně nebezpečná hra s osudem celého světa. Hrůzná je představa, že by někdo v Bílém domě uvěřil tomu, že lze beztrestně zaútočit na ruský jaderný potenciál.

Stále stejný scénář

Zpět k tomu hlavnímu. My se dostáváme do situace, kdy o osudu této země se rozhodne během několika hodin následujících voleb. Musíme se zbavit iluze o tom, že volby rozhodují všechno, a že je to ideál pro realizaci demokracie. Demokracie je mnohem širší pojem než volby samy. Volby zdaleka nejsou racionální diskusí. Respektive kampaň není racionální diskusí, kampaň je něco zcela jiného. A řada voličů, a dokonce i ti rozhodující voliči, nehází svůj lístek do urny na základě racionálního rozhodnutí, ale je to chování, které je v podstatě reakcí na vnější impulsy. Ten,  kdo rozhodne, jestli bude víc hlasů pro ČSSD nebo pro ODS, to bude volič, který je špatně politicky informován, který se nezajímá o politiku, který půjde volit na základě posledních informací. A když říkám posledních informací, myslím tím informace posledních deseti čtrnácti dnů před volbami.

Samozřejmě je to menšina voličů. Většina voličů je již dávno rozhodnutá. Ale kampaň se vede právě o tyto nerozhodné voliče, a tito nerozhodní voliči nakonec rozhodnou o převisu pravice nad levicí. Skutečná levice však nemůže v pravém slova smyslu vládnout. Situace ve světě je taková, že případný úspěch v zemi jako je Česko, povede k něčemu takovému, jako jsou barevné revoluce, to znamená k okamžitému zpochybnění demokratičnosti voleb, zorganizování pouličních demonstrací a v útoku na parlament s cílem vyvolat nové předčasné volby. Tento model je odzkoušený nejen v Jugoslávii, na Ukrajině a v Gruzii, ale formoval se i na zkušenostech v zápase proti Mečiarovi, a koneckonců jsou v něm vyhodnoceny i ťsametové revoluceŤ roku 89. Levice nemá dnes nástroje, jak této manipulaci čelit. Rozhodně není vnitřně připravena k tomu použít sílu k tomu, aby dobře organizované menšiny, které se těší podpoře politiků ze západu a světových médií, nepřevzaly moc. Jinými slovy, máme před sebou ještě dlouhé období demokratizace, skutečné demokratizace, postsocialistických společností.

Myslím si, že nastal čas, aby se levice vracela k heslům, která jí byla sebrána. Levice je tím, kdo hájí demokracii. Levice je tím, kdo hájí lidská práva. Levice je tím, kdo se stále nestydí za to, že je rovnost naším ideálem. Jediné, co si dnes musíme vzít jako podstatné poučení z minula, je podle mého názoru to, že si musíme levici představovat pluralitněji. Že si nemůžeme myslet, že z jednoho centra zorganizujeme dostatečnou politickou sílu pro to, abychom porazili to, co dneska tvoří pravici. My si musíme zvyknout, že na levici existuje spousta a spousta odlišných názorů.

Vratimovský seminář je krásný nejen tím, že se tu sejdeme my, kteří patříme mezi ty staré levicové "struktury", ale i tím, že mezi námi sedí ti, jako jsou Ivan David a Honza Keller. Myslím si, že tu vyhrajeme až tehdy, až tady, kromě třešniček, nebo chcete-li srpu a kladiva, bude i duhová barva.

HaNo, 12. 4. 2006, Oskar Krejčí