
Vystoupení Vojtěcha Filipa, předsedy ÚV KSČM a místopředsedy Poslanecké sněmovny PČR na
Vratimovském semináři, který se konal 8. dubna 2006.Dnes se mi bude mluvit zvlášť těžko, protože za prvé neumím číst své projevy a za druhé tu mám dva vysokoškolské profesory a přednášet neumím, takže budu v těžké konkurenci. Ale když jsem přemýšlel, jak nazvat svou trošku do dnešního mlýna - do mlýna informací a postřehů, vzpomněl jsem si na výroky některých odborníků, na politický marketing. Lidé mají rádi představení, ale rychle zapomínají. A zadruhé dnes je všechno v titulcích a heslech a domněnkách než o znalostech programu, a to je trošku na škodu. Tak jsem si říkal - využiji tohoto poznatku a vypůjčil jsem si klasiky. V Rusku to bylo použito dvakrát - je jedno, jestli si za tím představíte klasickou ruskou literaturu nebo ono známé dílo Vladimíra Iljiče Lenina - prostě moje přednáška - chcete-li to tak nazvat - se jmenuje »Co dělat«.
Proč - Co dělat? - vystihuje to podle mého soudu současný stav naší politické scény, a žel také rozpoložení celé řady českých voličů. A na druhé straně takový název podobně jako citace K. Gottwalda nebo jiných klasiků upoutá přízeň novinářů - a nejen našich - a může v kampani zapůsobit, protože ve sdělovacích prostředcích nezapadne.
Ve volebním roce, kdy máme troje volby, se vždycky říká - říkal jsem to na zahájení volební kampaně v pražském Paláci kultury, že jsou volby důležité, že budou spolurozhodovat o dlouhé budoucnosti. Obávám se, že tentokrát toto klišé je daleko bližší pravdě než kdykoliv jindy. Opakuji to proto, abychom si uvědomili, o jak významný krok jde.
Volby zejména do PS mohou otevřít dveře k prosazení některých koncepcí, které mají fatální důsledky pro život naprosté většiny obyvatel naší země. A mohou být nezvratné nikoliv proto, že by příští volby nedopadly jinak, ale proto, že některá spojení znamenají i změnu ústavních priorit a změnu kompetencí jednotlivých orgánů.
Ať se nám to líbí nebo ne, budeme se muset smířit s tím, že to, co se děje nebo bude dít, úzce souvisí s pohyby nejen na české politické scéně, ale v celé Evropě a na celém světě. To, co hýbe českou politickou scénou, je prostě globalizace.
V naší zemi jsme svědky toho, že zcela bez skrupulí se někteří snaží prosazovat neoliberální tendence, které jsou navíc vydávány za jediný lék veškerých bolestí. Dovolte, abych zopakoval, že pod záminkou liberalizace pracovních vztahů na trhu práce je snaha výrazně oslabit prostor pro kolektivní vyjednávání a dále oslabit pozici zaměstnaných a všech zaměstnanců. Vlastně první větší kontakt s účastníkem tohoto semináře byl právě na toto téma, kdy zaměstnavatel mu řekl, že vyhodí polovinu lidí. A že mu to bude úplně jedno. My jsme taky nebyli nadšeni, když přišel Zákoník práce a Mirek Opálka je mi svědkem, že naše první stanovisko bylo, že raději necháme platit starý Zákoník práce, než ustoupit o tolik v pracovním zákonodárství. Když jsme se ale podívali na to, jakým způsobem se vyvíjí další zákonodárství v Evropě, zjistili jsme, že takový argument, že nenechají platit zákon z roku 1965, by se hodil kdekomu - jak pravici, tak pravicovým politikům, kteří se tzv. hlásí k levici. A nezbylo nám nic jiného, než se pokusit jim tento argument vyvrátit a s určitými podmínkami Zákoník práce přijmout. Já vím, že to pro někoho může být velký ústup od principů práce naší strany, ale nám nejde o jakousi taktiku. Tady jde o strategický krok, který musí vydržet ještě dlouhou dobu, abychom měli čas sjednotit naše řady natolik, abychom byli schopni se bránit. Ještě se k tomu vrátím.
Pod heslem liberalizace je totiž vytvářen prostor pro postupnou, chcete-li kastraci myšlenek sociálního státu. Liberalizace je záminkou pro tzv. daňovou rovnoprávnost, která ale není ničím jiným, než že daňové zatížení se přesouvá na chudé a bohatí ještě více bohatnou. Všechno, co alespoň trochu zajišťuje ochranu těm slabším, a méně šťastným, před agresivním a bezohledným, co aspoň trochu hájí kulturní a přírodní zdroje na úkor zisků, prý ohrožuje konkurenceschopnost našeho českého kapitalismu. Opakuji to proto, abychom si zapamatovali, jaká argumentace bude v následujících dnech používána, a na podzim znovu.
Totéž se odehrává ve všech zemích EU i tam, kde jsou čekateli na členství. Stále zřetelněji se ukazuje, že náš, diplomaticky řečeno, ostražitý a nedůvěřivý přístup k EU nebyl zas až tak neoprávněný. Dnes je zřejmé, že k prosazení některých neoliberálních opatření jsou stále častěji v zemích EU zneužívány struktury Unie, a mohl bych to dokumentovat na směrnici. Především se to děje celosvětově a také jsme svědky toho, že síly globalizace, vyzbrojené pro ovlivňování veřejného mínění, jsou ideologií neoliberalismu, táhnou všude za stejný konec lana. Na druhém konci jako by bylo prázdno. A tady se k tomu vracím. My jsme se ještě nedokázali sjednotit. My ještě nejsme natolik jednotní, natolik internacionální, abychom byli schopni globalizaci čelit. Tento úkol je před námi.
Jsme svědky toho, že zcela oprávněně mobilizují zdroje, přijímají rychlá a důkladná opatření proti vzniku pandemie ptačí chřipky, která je už i u nás, ale zatím nemá jiné oběti než 7 labutí. Ale pandemii, které čelíme, která je tady dávno - pandemie globalizace - proti tomu žádné opatření žádná vláda nechystá.
Tato pandemie totiž nehrozí a její budoucí oběti se neodhalují, ale své zničené životy tato pandemie už má na svědomí.
Pokud ODS se svou Modrou šancí, která střídavě platí a střídavě neplatí, a možná nás ještě do voleb překvapí, co vlastně bude a co nebude jejich programem, útočí na důstojnost člověka. Je to útok na samotnou podstatu demokracie, útok na sociální stát, na sociální spravedlnost. A nejčastějším nástrojem, jak tento útok vést, je všemožná privatizace, všemožná deregulace. Přenášení daňové zátěže, uvolňování prostoru pro zvyšování tlaku na pracující a nezaměstnané, omezování práv na kolektivní vyjednávání, demontáž demokracie jako podstatné součásti dalšího rozvoje.
Je tedy logické, že my budeme podporovat v příštím našem úsilí vše, co pomůže tyto útoky zabrzdit, a usilovat o to, abychom takový vývoj, který vede k omezení demokracie, zvrátili.
Připomeňme si, že OF a později ODS převzaly na začátku 90. let ekonomiku Československa v dobré kondici. Nezadluženou a s velkými rezervami, nezatíženou zahraničním dluhem, a naopak jsme byli světovým věřitelem, země měla vysokou kulturní a vzdělanostní úroveň a kvalifikovanou pracovní sílu. Připomínám, že světoví investoři sem nejdou kvůli tomu, že by se jim líbila česká vláda nebo české daňové zákony. Investorům se líbí český dělník. Ten, jeho kvalifikace je hlavním motorem toho, že sem jdou. Protože tak vysoce kvalifikovanou a kvalitně pracující sílu nikde jinde ve světě nenajdou. Manažery si dovezou sami a počítačové experty spíš vyvážíme, než bychom je potřebovali dovážet. Tento potenciál ODS nejenže neuměla využít a rozvinout. Používá jej samozřejmě pro své blízké, to uměli. Během 6 let dovedla zemi na pokraj ekonomického zhroucení. Připomeňme si pověstné Klausovy balíčky, krizi, »sarajevský atentát« a propad ekonomiky. Nyní tomu vzletně občanští demokraté říkají, že jsou to náklady transformace. Ty náklady nesete vy na svých bedrech, oni na nich jen vydělávají.
Bez ohledu na neustále opakované lži, nebo chcete-li pohádky »o morální devastaci naší země za 40 nebo 50 let«, je skutečnost, že za 15 let vlád ODS případně ČSSD, kterou držela za krkem ODS, nebo současné pravolevé koalice ČSSD, to vypadá, že největší morální úpadek je právě dán tím, že se ztratila úcta k práci. Jediným měřítkem hodnot jsou peníze a míra zisku. To je skutečná morální devastace. Není snad třeba ani lepších důkazů o kompetentnosti a kvalitě osobností ODS a reálné schopnosti této strany vést tuto zemi než to, co už se stalo.
O tom, kam by tato cesta vedla dál, se můžeme bohužel přesvědčit u našich nejbližších sousedů - nebudu mluvit o Slovensku, máme tu experta. Jen připomenu kompetentnost hlavních představitelů ODS - Topolánek nikdy nic neřídil. Tlustý jako předseda rozpočtového výboru a dlouholetý náměstek ministra nezná, a sám se k tomu přiznal v novinách, ani strukturu daně z přidané hodnoty u pohonných hmot. Při tom je to jeden ze základních zdrojů státního rozpočtu. A paní kolegyně Němcová přenechá na tři roky služební auto svému synovi, benzin je placen ze státních prostředků a ona bez uzardění není schopna ani na to odpovědět. O to naléhavěji se vkrádá otázka - co dělat, kdyby vládla náhodou ODS, a ještě naléhavěji, kdyby vládla s pomocí KDUČSL. Připomeňme si, že resorty řízené lidovci se vyznačují dvěma hlavními věcmi. 1. Neprůhledná výběrová řízení, nedostatek koncepce a neefektivní vynakládání financí. To jsem řekl ale opravdu velmi slušně. Protože KDU-ČSL vyniká právě v tom, že vyhraje ten, kdo je nejdražší a kdo státní rozpočet nejvíc oškube. Bohužel tuto podivnou finanční a personální politiku může dělat spoléhajíce se na krátkou paměť voličů a 90 % českých novinářů. Nechápu, a asi nejen já, jak je možné, že v české politické straně, která ve své politice prosazuje křesťanské hodnoty, prakticky neexistuje sociální nebo socialistické křídlo. Ale to není otázka pro mě, ale pro vedení KDU-ČSL. Jenže se jich na to nikdo nezeptá, protože oni všechny, kteří ještě něco znali ze sociálního programu křesťanských stran, vyloučili. Počínaje Richardem Sacherem, přes další a další lidi, kteří pro ně možná znamenali nebezpečí, že by nebyli dostatečně pravicoví. A zbyl jim jen antikomunismus.
A máme tu nový virtuální subjekt na politické scéně. Přesto, že se budou muset autoři výzkumů po těchto volbách minimálně červenat, tak Zelení pravděpodobně přes manipulace 5% hranici mohou překročit. Existuje tu mezi politology a komentátory, kteří komentují potenciální možnost vstupu Zelených do PS, výrok, že levice by ztratila většinu. To už nechápe téměř nikdo. Zelení jsou součástí klubu SEL a Evropské zelené levice. Zelení jsou pro to, aby prioritou byla ekologie, a najednou tady máme pravicovou zelenou stranu, která asi odmítne spolu s ODS deregulace a bude usilovat o co největší míru zisku. Promiňte mi, ale to je, jako kdybych říkal, že černá je bílá. Nazval jsem to tedy pouze modrými melouny, protože všichni víme, že melouny jsou navrch zelené a uvnitř červené. U nás máme melouny modré.
ODS totiž stejně jako její sestry ve světě prosazuje odstranění všech regulací. Protože, jak jsem připomněl na začátku - regulace znamená, že množství peněz neznamená ještě úspěch. Ale oni chtějí mít úspěch podle toho, kolik mají peněz a překročit všechny ty, kteří peníze nemají, nebo všechny ty, kterým už ty peníze různými způsoby odebrali. A tak si myslím, že naši politologové buď ztratili všechny zábrany nebo se docela zbláznili a říkají, že pravicová zelená strana může existovat. Co by se stalo, jsem říkal profesoru Oskaru Krejčímu. Říkal jsem, že není pravda, že záruka se po dvou letech nemůže využít. Myslím, že pokud by vládla ODS, KDU-ČSL a Strana zelených, tak tady do dvou let opravdu máme mimořádné volby. A nebylo by to dáno politickou scénou, ale skutečným sociálním hnutím nejširších vrstev českého obyvatelstva.
Je totiž docela možné, že v těchto volbách se nechají někteří mladí lidé, prvovoliči nebo ti, co jdou volit podruhé, kteří pocházejí z rodin, které jsou nám nejbližší a kde solidarita je vnímána jako hodnota, přesvědčit a řeknou si, že by Zelené bylo možné volit. Proto by bylo korektní, abychom řekli všem nahlas a na rovinu, co by se vlastně stalo, kdyby se realizoval program Strany zelených. Například jde o to, jaká je hranice mezi snižováním následků silniční dopravy a přijatelnými zásahy do zvyšování splavnosti řek. Jakou ekologickou cenu jsme ochotni zaplatit za bezpečnost lidí a majetku při povodních, kdy je cena za náš energetický blahobyt pro ně už nepřijatelná. Jak budeme zacházet prakticky s jedinou strategickou surovinou, kterou máme - tedy s vodou.
Je pravda, že Zelené teď prakticky nic nenutí k tomu, aby se odhalovali. Problém je v tom, že každé jejich téma, které přinesli, má spoustu velkých ale. Teď je pro ně lepší neříkat příliš. Kdyby se nakonec do sněmovny dostali, může postupné odhalování těchto temných míst velmi snadno přivodit předčasné volby. Já nemám nic proti Straně zelených, já nemám nic proti ochraně životního prostředí. Naopak jsem trval na tom, aby Jiří Dolejš zajistil v naší odborné komisi co největší výstup k problému ochrany životního prostředí do programu KSČM. Nemáme známku Zelených, ale máme program, který chrání životní prostředí. Nemáme známku ekologů, ale říkáme na rovinu, že bez regulace zisků není možné ochránit životní prostředí. Tam, kde pustíte trh, se ruka trhu určitě trávy dožadovat bude a spase ji lépe než ovce.
Nejvíc si zaslouží náš vztah k otázce Co dělat? odpovědi ve vztahu k ČSSD. Již mnohokrát jsem řekl, a spolu se mnou další, že současnou situaci považujeme za natolik vážnou, že nástup pravicových neoliberálních koncepcí od globalizace, až po modrou šanci, je tolik razantní a tak nebezpečný, že přes řadu velmi vážných koncepčních rozdílů by v české levici mělo nabýt vrchu vědomí společné odpovědnosti za odvrácení této hrozby. Znovu ale zdůrazňuji - vůle musí být na obou stranách. Pravice používá nejrůznější způsoby jak prosadit své zájmy a priority, kterými jsou především odstranění všech nástrojů a opatření, která regulují a omezují kapitál v jeho honbě za maximálním ziskem, a to za masivní podpory všech médií pod nejrůznějšími záminkami a hesly.
Stručně řečeno - pravice vede boj proti regulaci a za téměř totální privatizaci, což v podmínkách masáže masmédií a vytvořené atmosféře ve společnosti je nejen stravitelné pro řadu lidí, ale bohužel i módní. Problémy spojené s takovou politikou samozřejmě přinášejí tendence a snahy o posílení vlivu pravice na média, reálné omezení svobody slova, oslabování veřejné kontroly některých operací apod. V podstatě ani dnes neutichly hlasy o výhodnosti a větší přehlednosti většinového volebního systému při volbách do PS, který by skutečným cílům pravice vyhovoval více než ten současný.
Bohužel těmto tendencím naprosto nepochopitelně podléhají i někteří významní představitelé sociální demokracie. Obávám se, že ne vždy z nedostatku zkušenosti nebo krátkozrakosti, ale někdy také zcela účelově. Nemůžeme nevidět, že významná a vlivná část sociálnědemokratické elity by ani tak nebyla proti strategické spolupráci s ODS a podlehla tlaku na privatizaci bez ohledu na zkušenosti v západní Evropě, kde řada dříve privatizovaných a mezitím vybydlených podniků se dostává zpět do rukou státu, ale samozřejmě v daleko zbědovanějším stavu, než v jakém byly zprivatizovány. Dám vám příklad - socialistická Čína má ve státním vlastnictví okolo 10 % výrobních prostředků. Ostatní jsou buď v soukromém nebo ve veřejném vlastnictví - tzn. ve společenských organizacích, družstvech apod. Kapitalistická Belgie má ve státním vlastnictví 56 % podniků. Všimněte si, že je tam velký rozdíl, ale nikdo neříká, kolik z těch 56 % státního vlastnictví jsou ty podniky vybydlené - kdo je vrátil, za jakých podmínek, a kdo nesl náklady na vybydlení. Tento problém, žel, u nás je málo vnímán. Náklady ponese vždy veřejný sektor a my jsme přesvědčeni, že nemůžeme pokračovat tak, abychom dali Modré šanci vůbec nějakou šanci. Myslíme si, že je třeba zastavit bezhlavou privatizaci. Myslíme si, že je třeba spolupracovat na levici tak, abychom dokázali tomu zabránit. Žel, část soc.dem. tomu nebrání.
Připomenu jenom krok ke kapitalismu privatizací bank. Nepříliš významná rakouská banka Die Erste privatizovala Českou spořitelnu, na základě zisku z České spořitelny byla schopna nakoupit další podniky a nyní je jednou z největších bank střední Evropy. Dosahuje pro nás výhody do Chorvatska, když potřebujete vybírat z bankomatu.
Proč to říkám - za jakých okolností došlo k tomu, že jsou tam velké zisky. Jen na základě toho, že byli propuštěni lidé, byla omezena pracovní doba, snížil se komfort pro člověka, snížila se služba, a zisk byl přesunut z ČR do zahraničí. Žel tomu nebylo možné zabránit bez sociální demokracie. Státní podnik PKN Orlen, polský, privatizoval český státní podnik Unipetrol. Myslíte si, že by někdo náhodou nemohl říci, že by bylo třeba privatizovat ČEZ. A kterému jinému státnímu podniku a kterému jinému státu máme odevzdávat své zisky, když už takhle nás okrádají každý den na cenách energie a cenách distribuce energie. To společně s německým E. ON. A my přece jasně říkáme, že každé vlastnictví má mít stejnou ochranu a má stejnou cenu. Není nic lepšího ani na státním, ani na družstevním, ale ani na soukromém vlastnictví. Všechna vlastnictví mají stejnou cenu, zaslouží stejnou ochranu a žádný krok k privatizaci nám nemůže přinést lepší výsledky. Lepší výsledky nám může přinést tam, kde přinášíme novou technologii, novou práci a samozřejmě růst životní úrovně.
Podivuji se nad tím a nechápu, že někteří ministři soc.dem. bojovali do posledního dechu za schválení Zákoníku práce, o kterém jsem mluvil na začátku, ale zároveň volali po schválení směrnice EU, která kdyby byla přijata v původní podobě, tak by se Zákoník práce stal cárem papíru. A k smíchu je mi, když ministr soc.dem., který je osmým rokem ministrem, si posteskne, že učňovské školství je za poločasem rozpadu. Někdy je prostě zřejmé, že některým politikům ČSSD nejde ani o to hájit zájmy pracujících, zaměstnanců, sociálně slabých a dalších českých občanů, jde jim spíš o to, aby oprávněná nespokojenost lidí nezpůsobila, že padne jejich vláda. I to je jeden ze základních rozdílů mezi přístupem KSČM a ČSSD.
My nepovažujeme ztrátu zaměstnání a reálnou nemožnost uplatnit své schopnosti, znalosti a elán ve společnosti za problém příjmu do rodinného rozpočtu. My ho považujeme především za nepředstavitelnou ránu právu na důstojný život. Je to facka lidské důstojnosti, je to facka skutečné humanitě a kvalitě života. Proto nepovažujeme za dostatečné pouze zabránit drastickému propadu životní úrovně, i když to považujeme za důležité. Ale za nezbytné považujeme hlavně to, abychom za každou cenu zajistili, aby dlouhodobá nezaměstnanost byla pro všechny, kteří chtějí pracovat, neznámým pojmem. Tady prostě nemá místo charita, tady musí být jasný program, jasný cíl. Tady je jasný rozdíl mezi naším přístupem k solidaritě a oním charitativním přístupem. Není možné, aby při růstu HDP dále nerostly mzdy.
Stručně řečeno - naše povolební chování ve vztahu k ČSSD - mohu říci tolik. Tyto a podobné, mnohdy i zásadní výhrady k politice jejího vedení, arogantnímu chování řady vedoucích představitelů vůči nám vnímáme jako neuváženost, neschopnost nebo zlý úmysl. My se ale budeme řídit chladnou a věcnou analýzou situace a hrozeb, kterým v naší zemi musíme čelit. Tou klíčovou hrozbou je vítězství neoliberálních koncepcí. Proto jsme připraveni spolupracovat.
Máme v úmyslu za podmínky korektních vztahů podporovat návrhy, i když budou z dílny sociální demokracie případně někoho dalšího, které budou směřovat ke zlepšení životních podmínek pracujících, a to nejen v ryze materiálním smyslu. Máme v úmyslu podporovat kroky směřující k důslednému prosazování principu solidarity v politice státu a solidarita je pro nás kvalitativně něco jiného než charita. Naší podporu budou mít návrhy směřující proti likvidaci nebo paralyzování sociálního státu a útoky na sociální stát jako celek. Budeme důrazně vystupovat proti bezdůvodné, nepromyšlené a pouze ideologicky odůvodněné privatizaci a budeme bránit tomu, aby se stát zbavil nástrojů na řízení.
Nechceme, aby i při situaci, kdy většina říká, že není co privatizovat, jsme se dostali do situace, kdy se budou privatizovat i sociální služby. Říkám, že budeme nesmiřitelně vystupovat a bojovat proti všem pokusům o omezování parlamentní a mimoparlamentní demokracie. Možná, že se vám to zdá jako nesmyslné. Mně nikoliv. Protože v případě, že by došlo ke spojení ve velké koalici v ústavní většině ODS a ČSSD k výsledkům, které by v Senátu umožňovaly změnu ústavních zákonů, došlo by ke změně nejen volebního systému, ale mohlo by dojít k tomu, že z Ústavy ČR by mohlo zmizet právo na bezplatné školství a zdravotnictví, a na poskytování sociálních služeb. Tomu musíme zabránit.
Proto musí KSČM ve volbách uspět. Proto musí napřímit páteř sociální demokracii. Proto musíme, a říkám to zcela otevřeně, pracovat tak, abychom my byli tím, kdo povede tento stát zpátky směrem k udržení sociálního státu a dopředu k socialismu.
Na závěr mi dovolte pár poznámek. Je zcela běžné, že někteří, zejména mladí a revolučnější, chcete-li jakobínštější novináři, mají podobně jako jejich vrstevníci z 50. let pocit, že jsou povoláni k tomu, aby byli současně žalobci, soudci i katy v jedné osobě. Komické je nejen to, že takovým odpudivým praktikám podléhají nejen nejohnivější ochránci svobody, demokracie a morální integrity z médií, která svou jednostrannou politickou orientací jdou do černo-modra, ale poslední dobou se tím pyšní i média veřejnoprávní. Stručně řečeno: mají v rukou média, mohou říkat, co chtějí a nikdo jim v tom nemůže zabránit. Je potřeba, abychom se tomu postavili. My máme na své straně jen ty slušné novináře. K dispozici Haló noviny, Naši pravdu, Alternativy a Rádio Haló Futura. Pak máme na své straně řadu slušných lidí. Umělců, vysokoškolských učitelů, dělníků, zaměstnanců, kteří mohou šířit naše myšlenky. A když se ptáme Co dělat? tak si musíme odpovědět zcela jednoznačně. My jsme rozhodli o svém volebním programu, my jsme rozhodli o tom, kdo tento program bude hájit před občany České republiky. Teď je potřeba těmto lidem a tomuto programu pomoci k voličům. A nejlepším mediálním prostředníkem každého politického programu je vždycky občan, který je pro takový program přesvědčen, který je ochoten pro něj něco udělat. Osobní agitace je věc, kterou potřebujeme na oněch 56 dnů. Jestli se ptáte -Co dělat? - tak já odpovídám, prosím vás, nediskutujme o tom, kdo je na kterém místě kandidátky, od toho máte preferenční hlasy. Nediskutujme o tom, jestli je program dost široký nebo příliš široký, od toho máme možnost v soutěži udělat náš alternativní program. Nediskutujme o tom, jestli to všichni ví. Odpovězme si - všichni to neví. Amy, co to víme, jsme povinováni těm ostatním o našem programu povědět. Naší prací je těch 56 dní agitovat pro program těch, kteří chtějí, aby v České republice byl důstojný život občana, odpovídající nárokům 21. století.
HaNo, 12. 4. 2006, Vojtěch Filip