Svými modifikačními schématy Marx ovšem neřešil problematiku vědecky zdůvodněné tvorby cen za socialismu, ale analysou cenové tvorby za kapitalismu volné konkurence se snažil především objasnit, jak tento kapitalistický systém funguje; snažil se objasnit výrazná specifika v ekonomickém chování, k němuž v tomto společenském organismu jednoho každého účastníka reprodukce SMĚRUJE, VEDE a NUTÍ nová struktura ceny. Je to struktura výrobní ceny, z níž Marx vyvozuje „darwinovskou“ honbu za mimořádným ziskem. Ne k rozmařilému plýtvání a k hromadění pokladu jako v dobách minulých, ale ke kapitalisaci nadhodnoty (tj. k použití nadhodnoty pro další podnikání, čili k narůstání kapitálu) SMĚRUJE, VEDE a NUTÍ kapitalisty boj o místo na trhu: předežeň, nebo budeš předehnán! Zpravidla to však lze zajistit jen zaváděním sice nákladnějších, zato však levněji vyrábějících strojů a technologií, tedy zaváděním nové a ještě novější techniky. Právě na základě VYUŽÍVÁNÍ NEJMODERNĚJŠÍ TECHNIKY (umožněné akumulací kapitálu) probíhá konkurenční honba za mimořádným ziskem, jehož kapitalisace je zase podmínkou pro další zavádění ještě a ještě modernější techniky, kdy „vše pevné se mění v páru, vše posvátné se znesvěcuje“ a jak kapitalisté, tak i dělníci jsou v ustavičném a neutuchajícím POHYBU z jednoho výrobního odvětví do druhého. Právě ty skryté, nevyfotografovatelné, neviditelné a na prvý pohled i nepostižitelné mezilidské interakce SMĚRUJÍ, VEDOU a NUTÍ kapitalisty k té neutuchající EXPANSI. Nakonec pro zavádění špičkové techniky a pro realisaci rozsáhlejších a rozsáhlejších projektů už nestačí pouhá kapitalisace vlastních zisků (nadhodnoty), tj. pouhé narůstání jednotlivých individuálních kapitálů, ale při honbě za mimořádným ziskem se přechází i ke spojování těchto individuálních kapitálů v akciové a jiné společnosti, jejichž společným znakem je koncentrace kapitálu. „Akumulujte, akumulujte, akumulujte! To je Mojžíš i s proroky,“ napsal svého času K. Marx. A z tohoto podstatného znaku v CHOVÁNÍ kapitalistických výrobců vyvodil (už před 150 lety) zákonitý růst organické skladby kapitálu, nepřetržitý růst relativního zbídačování, globalisaci a nakonec i ZÁNIK jistých podstatných INTERAKCÍ mezi kapitalistickými výrobci, tzn. MONOPOLISACI celých výrobních odvětví. Jedno logicky navazuje na druhé a následným vývojem už bylo potvrzeno jako objevné a nesporné!
A my jsme s tím vším dnes dennodenně konfrontováni, aniž by si většina zúčastněných uvědomovala, že jde právě tou cestou, kterou kdysi dávno Marx v základních obrysech a v přesném nasměrování tak prorocky popsal.
Tento ekonomický pohyb nemůže pokračovat do nekonečna, a tak nakonec vyústí buď v apokalyptický zánik lidstva, nebo v přechod (řekněme s Marxem) do „sdružení svobodných lidí“. Třetí cesty není!
Toto je poznatek mocnější nad jiné poznatky ekonomické teorie, mocný poznatek až do našich dnů a za ně, až do nedohledna.
1.6 Arthrosa (arthrosis) neviditelné ruky trhu
Doposud jsme se soustřeďovali především na to, jak ve společenském organismu s rozvojem výrobních sil vznikají nové a nové interakce mezi účastníky reprodukčního procesu, jak tyto interakce fungují a jak zároveň narůstá i jejich složitost a nepřehlednost. Nyní se ještě velmi krátce a jen zběžně zaměříme na to, jak s rozvojem výrobních sil narůstá PORUCHOVOST ve fungování vyšetřovaných mezilidských interakcí, a to jak při (celo)společenském ekonomickém hodnocení, tak i při zajišťování rovnováhy mezi spotřebou a nahrazováním jednotlivých druhů zboží. Půjde o naznačení fatálního procesu, během něhož RŮST VÝROBNÍCH SIL neúprosně VEDE K SAMOVOLNÉ LIKVIDACI některých INTERAKCÍ ve společenském organismu, a to právě těch interakcí, jež jsou nezbytnou podmínkou pro positivní uplatňování „neviditelné ruky trhu“. Vyšetřování mezilidských interakcí, jež se uplatňují v reprodukčním procesu, tedy neomezujeme jenom na jejich vznikání a úspěšné fungování, ale i na poruchy a nespolehlivost v jejich uplatňování, a nakonec i na jejich zanikání.
„Neviditelná ruka trhu“ vede jednotlivé účastníky reprodukčního procesu metodou OMYLŮ a OPRAV, čímž by se celý tržní systém měl pohybovat do rovnovážného stavu. Avšak při sledování jedině svého zájmu nemusí ten onen jedinec vždy postupovat právě tak, jak předpokládal A. Smith. Jeho pevnou víru v permanentně probíhající OPRAVY (výchylek z pohybu do kýženého rovnovážného stavu) vážně narušuje ÚVĚR . Ten s růstem společenské dělby práce postupně nabývá na významu, neboť pomáhá překlenout různost reprodukčních cyklů u jednotlivých druhů zboží. (Obilí se sklízí jednou za rok, koně je nutno kovat každý měsíc; kovář tedy koval na úvěr, a po sklizni hospodář dluh vyrovnal.) Ve sféře narůstajících směnných transakcí se tedy stalo běžným, že každý jednou rukou kupoval na dluh a druhou vyrovnával dluh z minulosti.
Velkoobchodník prodal na úvěr maloobchodníkovi a vystavil naň směnku splatnou - řekněme - za tři měsíce. Tuto směnku pak velkoobchodník převedl rubopisem na továrníka, od něhož na směnku koupil jeho výrobky, továrník za směnku nakoupil polotovary, a tak směnka (a s ní i permanentní úvěrování) postupovala stále dál až k tomu subjektu, který ihned potřeboval hotové peníze, pročež směnku rubopisem převedl na banku, která ji eskontovala. V den splatnosti směnky banka ji presentovala maloobchodníkovi, který ji proplatil, přeškrtl, a tím uzavřel její koloběh. Podstatné u naznačených úvěrových operací je to, že každá z nich byla jen adekvátním doprovodem a odrazem jisté odpovídající transakce v reálném reprodukčním procesu; byla doprovodem operace obchodní či výrobní, byla stínem pohybu skutečných komodit v procesu jejich spotřeby, směny a nahrazování.
Avšak tok pravé lásky nikdy není rovný, a tak někteří věřitelé se časem dostanou do potíží a v den splatnosti svého dluhu jsou insolventní. „Neviditelná ruka trhu“ jim signalisuje, že něco není v pořádku, že někde něco vázne, že jejich zboží je momentálně neprodejné, a proto by u tohoto druhu mělo následovat omezení výroby či nákupu. Ovšem jedinec, který je v tísni, velmi často takto nereaguje. Jeho vlastní posice mu sice signalisuje, že nezapadá do hry, ale DÍKY ÚVĚRU SE MŮŽE CHOVAT JINAK, než předpokládal A. Smith. I za cenu ztrát hledí pomocí úvěru překonat svou nepříznivou situaci, a ostatní svět ať si dělá, co chce. Úvěr mu umožňuje oddálit adekvátní a radikální reakci na varovný signál, a tak zároveň oddálit i OPRAVU, která by zajistila pohyb ekonomického systému do rovnovážného stavu. Toto je ten nejjednodušší případ rozporu mezi blahodárností úvěru na straně jedné a jeho škodlivostí na straně druhé. Tento rozpor bude narůstat spolu s růstem ekonomiky a spolu s (jej provázejícím a souběžným) růstem úvěrových operací i s jejich novými, rozmanitějšími a stále záludnějšími podobami.
Negativní důsledky úvěru začnou citelně pronikat do tržního mechanismu tehdy, když se zvětší počet těch úvěrových (tedy odložených) nároků a závazků, které už nejsou odrazem reálného pohybu skutečných komodit při jejich reprodukci. To vlastně znamená, že v těchto případech úvěr už není důsledkem jisté reálné transakce, ale naopak, jistá obchodní transakce nebo výrobní operace se předstírá, aby se získal úvěr. Při tomto předstírání je takováto planá směnka vystavena proto, aby se mohla uhradit jiná směnka, která je už právě splatná. Tímto planým směnkařením je ve značném rozsahu narušena a ochromena metoda OMYLŮ a OPRAV, a tím ztížen i pohyb tržního systému do rovnovážného stavu.
Pomalost a neobratnost „neviditelné ruky trhu“ vzroste až v „neohrabanost“, když jsou úvěrové machinace (à la plané směnkaření) kombinovány s machinacemi spekulačními. Akciové společnosti (jež často jsou také jistou specifickou formou úvěrování) po svém konstituování spekulačně zakládaly nové a nové podniky a pouštěly se do obrovských projektů (bez nich neuskutečnitelných) jako železnic, průplavů a pod., čímž vyvolávaly v nejširších vrstvách společnosti iluse o možnosti rychlého zbohatnutí. Velcí i malí podnikatelé a živnostníci zadlužovali svoje podniky, aby mohli hrát na burse, a tak se přiživit na bursovních obchodech a na očekávaném růstu akciových kursů. Takový přechod od podnikání k spekulačním hrám, takové bezhlavé, nejisté a riskantní sledování vlastního prospěchu tisíců a tisíců navnaděných spekulantů nevede k - Smithem předpokládané - efektivní podpoře cílů celé společnosti, ale naopak vyvolává chaos, který již mnohokrát vedl ke krachu. Pohyb do rovnovážného stavu se zde „neviditelné ruce trhu“ evidentně vymyká z rukou.
Pro ilustraci zde vzpomenu světoznámého skandálu s akciovou společností Panama, která byla založena k vybudování Panamského průplavu a od níž se očekávaly pohádkové dividendy a závratný růst kursu jejich akcií. Podvodné spekulace a skandální korupce kolem ní vedly ke krachu, na který doplatily tisíce drobných akcionářů. Ve Francii se pak ujala nadávka „blbý jako akcionář“ (bête comme ľactionnaire). Mnoho lidí bylo sice ožebračeno, ale obohacen byl alespoň francouzský jazyk. Dodejme ještě, že na podzim 1995 přišla Plzeňská banka, a.s., s vtipnou českou variací na francouzský poznatek, a to vyhlášením působivého hesla: „Drobní akcionáři, plačte!“
Co píšu tyto řádky, oznamuje protikorupční policie, že zahájila stíhání několika lidí pro vytunelování CS Fondů, které se pomocí právě zmíněné Plzeňské banky, a.s., podařilo připravit o 1,23 miliardy Kč. Na malé české poměry je to dosti slušná částka, ale v porovnání s právě ohlášeným bankrotem společnosti Eurotunnel, která provozuje podmořskou železniční tepnu pod kanálem La Manche a která přiznala astronomický dluh ve výši 6,18 miliard liber (258 miliard Kč), to je jen maličkost, která se ztratí v té stále narůstající řadě obrovských úvěrových malversací a následných bankrotů.
Zvláštní kapitolu ve spekulacích s akciemi představuje systém účasti, kdy akciová společnost není založena proto, aby vybudovala nějaké velké dílo, na které by individuální kapitál nestačil, ale vzniká proto, aby získala kontrolní balík v jiné akciové společnosti. Tedy akcie vydané na nákup jiných akcií. To vede k vytváření zcela nepřehledných a neprůhledných vlastnických struktur, což je živnou půdou pro bezuzdnou spekulaci a rozsáhlé finanční malversace. Vydávání akcií na nákup jiných akcií vede k malignímu růstu fiktivního kapitálu, který zatemňuje a citelně ochromuje pohyb reálných ekonomických operací směrem k rovnovážnému stavu. Použijeme-li opět alegorie s „politickým tělem“, můžeme říci, že u našeho společenského organismu dochází v důsledku maligního růstu fiktivního kapitálu k chorobně vysokému krevnímu tlaku. Podle odhadů z přelomu tisíciletí prý obrat tohoto spekulativního fiktivního kapitálu - denně kolem 1500 miliard dolarů - převyšoval cca čtyřicetkrát obrat ve sféře reálných komodit.
Ukázali jsme, že už jen samotný bezuzdný rozvoj mohutných a často pouze fiktivních (planých) úvěrových operací, kombinovaný s hazardními spekulacemi vede k tomu, že „neviditelná ruka trhu“ se v důsledku stárnutí společenského organismu („politického těla“) stává neobratnou a neohrabanou, přibývá poruch a ona ztrácí schopnost „ukučírovat“ jak u společenské výroby, tak i u finančních sfér (onu výrobu provázejících) jejich pohyb do rovnovážného stavu.
Jinou - zcela novou - kvalitu představuje další vývojový stupeň našeho společenského organismu, kdy v důsledku dosažené úrovně výrobních sil dochází k neodvratnému ZÁNIKU jistých velmi podstatných interakcí mezi některými kapitalisty; v některých výrobních odvětvích zcela zaniká nebo je alespoň ztíženo a ochromeno konkurenční prostředí a dochází zde k monopolisaci, tzn., že vzniká MONOPOL určité skupiny kapitalistů UVNITŘ TŘÍDY kapitalistů.
Proces monopolisace je někdy urychlován uzavíráním tzv. kartelových dohod, ale jejím nejzákladnějším základem zůstává dosažená úroveň výrobních sil. Pro ilustraci vzpomeňme, že v bývalé Čsl. republice bylo v tzv. kartelovém rejstříku zaregistrováno téměř tisíc kartelových smluv, ale takový monopolista, jakým byla fa Baťa, a.s., ten tam figuroval jen jedním jediným zápisem (který se navíc vůbec netýkal obuvnictví, ale energie z malé elektrárničky). A přece měl Baťa absolutně monopolní postavení při výrobě obuvi na dané technické úrovni, ač žádný předpis ani smlouva takovou výrobu vůbec nikomu nezakazovaly. Kdyby totiž někdo chtěl u nás vyrábět boty stejným způsobem jako Baťa, tak by zkrachovali oba.
Právě v dosažené koncentraci kapitálu a v dosažené úrovni výrobních sil je zákonitost, pevnost a nezničitelnost soudobé monopolisace, jak se o tom lidstvo přesvědčuje už déle než sto let. Už koncem XIX. století vzali v USA na vědomí růst monopolních tendencí i škodlivost tohoto vývoje, a proto přijali v roce 1890 Shermanův zákon, který zakazoval jakékoliv sdružování za účelem získání monopolu v kterémkoli oboru podnikání. Takovou činnost Shermanův zákon kvalifikoval jako zločin, který může být trestán dokonce i konfiskací majetku.
Shermanův protimonopolní zákon je pozoruhodný právní akt, a to hned ze dvou důvodů: jednak se zde státní moc velké a vyvinuté země pod vlivem a pod tlakem ekonomického vývoje cítí nucena radikálně opustit (do té doby posvátnou a nedotknutelnou) zásadu „laissez-faire“, jednak uplatňování tohoto zákona ukázalo velmi omezené možnosti překonávat pouhými administrativními příkazy zákonité tendence ekonomického procesu. Shermanův zákon se prosazoval velmi obtížně a nedostatečně, takže už v r. 1914 bylo protimonopolní zákonodárství doplněno o tzv. Claytonův protitrustový zákon na ochranu hospodářské soutěže.
Od té doby bylo v USA, Japonsku, Velké Británii, Německu a v mnoha dalších zemích přijato mnoho protimonopolních zákonů, byly ustavovány protimonopolní komise, zřízeny protimonopolní úřady, včetně našeho brněnského Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, ale efekt z působení těchto institucí je ve všech případech zcela nepatrný, takřka mizivý.
Vliv monopolu na fungování „neviditelné ruky trhu“ je zničující. Monopolista může ignorovat její varovné signály, aniž by při tom něco riskoval. Jeho sledování vlastního prospěchu je sice velmi často v přímém rozporu s prospěchem a s cíli celé společnosti, jeho však nic neohrožuje, on následky neponese.
A nejen to! Vznik monopolů má za následek, že se mění poměr sil mezi třídami uvnitř kapitalistické společnosti, mění se v důsledku toho, že se mění struktura interakcí mezi účastníky reprodukce. V období volné konkurence musel každý kapitalistický podnikatel bojovat na dvou frontách: proti svým konkurentům a proti svým zaměstnancům. Jako monopolista už bojuje jen proti svým zaměstnancům. Druhá fronta pro něho zanikla! Navíc dnes, v období globalisace, se mnoho firem může poměrně snadno přemístit do zemí s levnou a „flexibilní“ pracovní silou.
Mezitřídní interakce zůstávají, zostřují se a zároveň se situace pro zaměstnance citelně zhoršuje.
Fenomény monopolního kapitalismu se zde podrobněji zabývat nebudeme. Jenom pro ilustraci toho, jak fatálně působí monopol na tržní mechanismus, jak v důsledku monopolu jsou původní ekonomické principy převráceny naruby, to připomeneme výstižným popěvkem V + W z třicátých let:
Je to divný svět, divné věci,
když je pro lidi třeba
pálit laciné žito v peci,
aby zdražil chleba!
Kdyby takovéto „podnikání“ sledoval trhovec z dob Adama Smithe, tak by musel dojít k závěru, že svět se zbláznil. Přitom V + W nepopisují nic výjimečného! Takových zásahů do cenových opatření ze strany monopolistů, zásahů založených na ničení už vyrobeného zboží, na svévolném redukování výroby atd., bychom mohli uvést celou řadu. Tím by bylo názorně doloženo, že v tomto vývojovém stádiu „neviditelná ruka trhu“ zřejmě zcela a totálně zchromla a že monopolisté nesledují a nepodporují cíle celé společnosti, ale zpravidla je poškozují. (Tyto dny president Agrární komory ČR Ing. Jan Veleba varovně upozorňoval na to, jak katastrofické důsledky takového mopolistického „podnikání“ u nás pocítí pěstitelé cukrovky. Tři cukrovary společnosti Eastern sugar náhle kdesi mizí, a co teď s naší cukrovkou? Zhoubné důsledky dopadnou nejen na pěstitele cukrovky, ale na celé naše zemědělství, a vůbec na celý proces obnovování obnovitelných životních zdrojů.)
Začali jsme analysou vztahu mezi spotřebou a nahrazováním nezbytných životních prostředků v daném společenském organismu. Prudký rozvoj výrobních sil, vyvolaný konkurenčním zápolením, tzn. vyvolaný mezilidskými interakcemi, které směrují, vedou a nutí kapitalisty k neutuchající EXPANSI, tento rozvoj vedl ve vyspělé části světa k inversi uvedeného původního vztahu: problémem nyní není nahrazení spotřebovaného, ale novým problémem je právě spotřeba (placení schopná spotřeba) nahrazeného (vyrobeného).
Poruchy v ekonomickém mechanismu se nyní projevují především jako opakující se KRISE Z NADVÝROBY. Ačkoliv společenský organismus jako celek je stále řízen interakcemi mezi účastníky reprodukčního procesu, dochází s jeho stárnutím k zákonitému ZÁNIKU jisté části těchto interakcí. Tyto výpadky v interakcích mají pak za následek prohlubování krisových prvků a ztíženou, opožděnou a zcela nedostatečnou reakci při napravování tržní nerovnováhy a při hledání cest z krisové situace.
Totální selhávání „neviditelné ruky trhu“ v monopolním stádiu kapitalismu dosvědčují např. souhrnné údaje z té nejkapitalističtější části kapitalismu, z USA, kde se po čtyřech letech velké hospodářské krise trh s akciemi zastavil na pouhé jedné šestině své závratné úrovně z roku 1929, národní důchod se snížil až na polovinu, výroba klesla o celou třetinu a - to nejhorší nakonec - celá čtvrtina práceschopného obyvatelstva byla bez zaměstnání. A dokonce i v té naší malinké zemi (v ČSR) bylo na milion lidí bez práce.
Ta čísla jsou otřesná, ale nic nevypovídají o tom, v jaké bídě, v jakém zoufalství a v jaké hrozné, vše obklopující a vše pronikající nejistotě lidé tehdy žili. V jak tísnivém pocitu bezmocnosti a beznaděje, často o hladu a někdy i bez přístřeší, žily ty miliony nezaměstnaných i ty miliony zaměstnaných, jež se strachovaly o svou nejistou práci. A totéž platí i o jejich dětech a o rodinných příslušnících, na nich existenčně závislých. Tuto vše objímající a vše zahlcující nejistotu a bezvýchodnost (kdy lidem „práci nedala fabrika, živila je harmonika“), tu tragiku nemohou plně vyjádřit žádná čísla. Snad více napoví umění! Moje dětství bylo poznamenáno atmosférou velké hospodářské krise, a když jsem se začátkem třicátých let učil Nezvalův „Signál času“, považoval jsem za velmi výstižné verše, líčící jeho citlivé vnímání tehdejší společenské situace:
Denní zprávy letí kolem mne jak ptáci,
deset milionů lidí hledá práci,
chtěl bys zmizet světu jako hlupák pštros.
Zemřel vysílením, o hladu a bos.Vyrábějí na vás granáty a miny,
třikrát denně změnit oblek figuriny,
jež se roztahuje v ráji výkladů.
Zrno hnije; ty jdeš světem o hladu.Za kus niklu mohu míti náruč ženy,
likvidace trustů, pády zlaté měny.
Zatím co je země štědrá jako dřív,
spekulace vrhá do žump fůry skýv...
Dnes (více než po sedmdesáti letech) mám za to, že ani ta čísla, ba dokonce ani to vrcholné umění, nás nemohou dostatečně informovat o tom, jakou společenskou katastrofou byla velká hospodářská krise, nemohou nás dodatečně informovat o tom, jak se tehdy žilo, či živořilo. To lze plně docenit jen vlastní prožitou zkušeností!
Toto období prožíval i John Maynard KEYNES, velikán v řadě politických ekonomů. On nepatřil k tomu druhu, jehož členy Marx označoval jako „pochlebnické žvanily“, on nezavíral oči před empiricky evidentními fakty, ale citlivě vnímal miliony a miliony nezaměstnaných i ekonomiku rozvrácenou ve světovém měřítku. Nemohl tedy zůstat u naivní víry v nepředstižitelnou a samozřejmou dokonalost „neviditelné ruky trhu“, u naivní víry v dokonalost samoregulačního mechanismu ekonomiky. Hlavní problém krisí z nadvýroby viděl v nedostatečné spotřebě investičních statků. Proto doporučoval financovat různé veřejně prospěšné investice ze státního rozpočtu, a tak vytvořit DODATEČNOU POPTÁVKU .
V prvém kroku půjde jen o dodatečnou poptávku po jistých investičních statcích, což vzápětí zvýší poptávku i po ostatním zboží, jako důsledek zvýšené zaměstnanosti (jako důsledek působení tzv. multiplikátoru).
Keynesova doporučení byla ve velkém rozsahu realisována (New Deal za Roosevelta ve třicátých letech a později v šedesátých letech, za Kennedyho, Johnsona i Clintona, a také ve Velké Británii, Švédsku atd.) a představují prvý uskutečněný a také prvý úspěšný ZÁSAH STÁTU do konjunkturního cyklu, a tím i státem uskutečněné úspěšné nastartování ekonomického oživení.
Ekonomicky posuzováno, dochází zde progresivním zdaněním k faktickému - byť jen částečnému - vyvlastnění jisté skupiny kapitalistů. (Vlastnictví v ekonomickém smyslu je přisvojováním, a to je částečně paralysováno opuštěním principu proporcionálního zdanění.) Výnos z tohoto jejich částečného vyvlastnění (z jejich výrazně progresivního zdanění) není použit k čistě fiskálním účelům, ale je použit k ZÁSAHU DO EKONOMICKÉHO MECHANISMU kapitalistického výrobního způsobu, k zásahu do konjunkturního cyklu. Máme zde tedy částečné vyvlastnění jisté části kapitalistů v zájmu a pro zachování celého dosavadního kapitalistického systému.
Pro organismus (pro „politické tělo“) představovaný kapitalistickou ekonomikou má pak tento zásah obdobný efekt, jako když u lidského organismu, kterému hrozí srdeční zástava, lékař použije defibrilátoru, aby elektrickými šoky obnovil činnost příslušného orgánu, a tak zachránil pacienta, který už byl před kolapsem. Zde je tedy radikálně a nesporně opuštěna ideologie „laissez-faire“.
Současně s politikou dodatečné poptávky je podporováno urychlené budování záchranné sociální sítě na principu pojišťovnictví, tedy na principu solidarity a rozložení risika. Kvalitativně novým prvkem této sociální sítě je podpora v nezaměstnanosti.
Nemocenské a starobní pojištění představovalo solidární rozložení risika proti zdravotním poruchám, které s jistou pravděpodobností postihnou tu toho, tu onoho jedince; podobně proti jistotě stáří, kdy jeden delší, druhý kratší dobu dožívá bez pracovního důchodu, bylo možno pojištěním si zajistit starobní důchod. Zde tedy šlo o pojištění proti pojistným událostem v lidském organismu. A už ve starověku odmítal Josef Egyptský hospodářskou politiku typu laissez-faire a nechal stavět rozsáhlé sýpky, aby je v sedmi tučných létech plnil obilím pro sedm let hubených.
Naproti tomu podpora v nezaměstnanosti není zaměřena proti poruchám v organismu lidí-pojištěnců, ani proti poruchám v přírodě, ale je pojištěním proti poruše v ekonomickém mechanismu, proti poruše, která je vlastní ekonomickému organismu kapitalistického výrobního způsobu.
Celé miliony a miliony nezaměstnaných (i těch, jimž by jinak nezaměstnanost hrozila) vděčí objevu a doporučením Johna Maynarda Keynese za velmi mnoho; vděčí mu za to, že byly citelně zmírněny jejich útrapy, bída, nejistoty a všechno to strádání, jež by jim přinesly nezeslabené výkyvy konjunkturního cyklu.
1.9 Regulovat, či neregulovat?
V posledních dvaceti letech pravice soustředěně útočí proti regulované a sociálně orientované tržní ekonomice. Tato otázka je dnes velmi citlivým jádrem společenského procesu, zde dochází na lámání chleba, zde je dnes pes zahrabaný! Ovšem lidem u nás už natolik otrnulo a natolik se zatlačily do pozadí zkušenosti z velké hospodářské krise, že veřejnosti je možno za pomoci mediálního masírování namlouvat tvrzení téměř fantastická; že narůstající nezaměstnanost lze zvládnout radikálním snižováním daní u podnikatelů, omezováním některých práv zaměstnanců, odbouráváním jejich sociálních jistot, větší flexibilitou při uzavírání pracovního poměru atd. Sumou, lidé mají zhloupnout a uvěřit, že je třeba jim pořádně utáhnout opasky a zavést tvrdší disciplínu, zrychlit pracovní tempo atd., neboť ta stále hrozivější a hrozivější nezaměstnanost opravdu je už zde, je na obzoru.
V sousedním Německu je deset milionů nezaměstnaných a ve zbytku té naší malinké země se jejich počet pomalu a nebezpečně blíží k hrozivému půl milionu. Hrozivost naší situace ovšem zamlžují prozatím přetrvávající zbytky sociálního státu. Stává se tedy velmi aktuální a kardinální otázkou, zda za těchto poměrů má společnost spoléhat jen na „neviditelnou ruku trhu“, jen na ty spontánní mezilidské interakce, anebo se má zaměřit na stále více a více zdokonalovanou REGULACI ekonomiky; zda spoléhat na to, že společenský organismus sám překoná příznaky kolapsu, anebo se má pro ohrožené „politické tělo“ hledat vhodný „defibrilátor“.
K této osudové otázce říká Václav KLAUS v článku „Vidím neviditelné“ (Literární noviny, 31. 10. 1991) svoje kategorické krédo: „U nás naštěstí laissez-faire nekončí, ale právě začíná ...“ Mám za to, že laissez-faire může dnes lidem doporučovat jen opravdu pyšný, bezcitný a nadřazený intelektuál, který hospodářskou krisi z vlastní prožité zkušenosti nezná, nic z ní nezakusil, a ví o ní jen z literatury; nic z její atmosféry a fatálnosti. A navíc Klaus zcela ignoruje ekologické důsledky dnešní ekonomiky, pokud by ta byla přenechána v rukou „neviditelné ruky trhu“. Jak cca před 150 lety konstatoval už Bedřich Engels, „civilisace ponechaná sama sobě zanechává za sebou poušť.“
Když v dnešním celosvětovém (globalisovaném) střetu a měření sil (mezi stoupenci ekonomiky regulované a stoupenci ekonomiky neregulované) tleská parta loupežných rytířů z kuponové privatisace Klausovu jásání nad laissez-faire, je to zcela přirozené. Když však jeho velebení „neviditelné ruky trhu“ přijímají za své nejen různé lokajské duše z našich médií, ale i mnozí ze spodních deseti milionů, tak mne to trochu překvapuje. Přesto však věřím v pomalý - i když, bohužel, velmi pomalý - pokrok lidského rozumu. Věřím, že u většiny slušných a přemýšlivých lidí nakonec převládne, bude vyslyšeno - a také nakonec i následováno - zcela jiné naléhavé poselství; poselství, jež lidem zanechala taková veliká osobnost, jakou byl papež Jan Pavel II., který v mládí prožil velkou hospodářskou krisi na vlastním těle a měl svým bližním k této osudové otázce co říci. Proto, na rozdíl od V. Klause, opakovaně připomínal a důrazně nabádal, že dnes „je zapotřebí ekonomiky dobře regulované i přihlížející k požadavkům etiky a solidarity. /.../ Všichni lidé mají na práci nezadatelné právo a ve jménu zákona trhu nelze pošlapávat práva nejchudších.“
Pokračování textu kapitolou „2. Posun za Marxe“.