Dialektika kontinuity a diskontinuity

Donedávna jsem si říkal, že po zkušenostech s VI. sjezdem si uložím bobříka mlčení, pokud jde o přípravu VII. sjezdu, který má proběhnout na jaře 2008 v Hradci Králové. Zážitky z roku 2004 vyznívaly jasně: přes okresy žádná skutečně významná změna nemůže projít.

Přesvědčil se o tom nedávno i sám předseda ÚV KSČM Vojtěch Filip na posledním plenárním zasedání ÚV. Materiály připravené pro sjezd nikoho nadchnout nemohou, pokud se omezím na takto zdvořilé vyjádření. Ale, jak už jsem naznačil, původně jsem se nechtěl nijak zvláště vměšovat do těchto vcelku poklidných vod.

Můj názor změnila nedávná vyjádření soudruhů Vojtěcha Filipa a Miroslava Grebeníčka. Soudruh Filip se na zasedání ÚV KSČM vyslovil, že sjezd má být novým začátkem. A pak, jak to v KSČM bývá, smísil strategii, taktiku a teorii do jednoho guláše, v němž převažuje souhrn taktických opatření.

Soudím, že stav strany je skutečně takový, že vyžaduje nové, silné impulzy a radikální obnovu. Po této stránce je k Filipovi Grebeníček nespravedlivý. Je dobře, že obrátil v článku Trocha teorie nikoho nezabije (HaNo, 12. 10.) pozornost k teorii, jíž se v naší straně dlouhodobě nevěnuje pozornost. Článek sám je ale toho bytostným dokladem. Teorie není smísit pár citátů s vlastními pocity. Tím, že se staví jednoznačně na stanovisko kontinuity, vyjadřuje dlouhodobě postoje velké části předsedů okresních organizací. Kontinuita, rusky prejemstvennos, byla přitom vůdčím heslem generálního tajemníka ÚV KSSS Leonida Iljiče Brežněva. Jak to vše skončilo, víme.

Marxistický postoj je ve skutečnosti takový, že vývoj je jednota kontinuity a diskontinuity, tedy návaznosti a přetržitosti. Marxisté jsou jak proti voluntarismu (tedy, že změny lze dělat bez ohledu na historický kontext), tak i proti fatalistickému spoléhání na samovývoj. Právě Bohumír Šmeral, kterého se Grebeníček dovolává, uměl vyvážit obojí aspekt, a proto bylo jeho dílo úspěšné.

Vážím si Václava Bělohradského, ale myšlenku, že zítřek není nikdy nový den, že přinese jen to, co zbývá z dneška, nepřijímám. Povaha lidského jednání je taková, že je v něm vždy více, než bylo zamýšleno. To konečně ukázal už Hegel a ještě výrazněji Marx, třeba ve svých analýzách revolučních procesů ve Francii. A revoluce nebo hluboké reformy (třeba ty v Číně, o kterých mluví současné zasedání sjezdu čínských komunistů) nejsou něčím zbytkovým. Vytvářejí nový historický prostor. Nebo tomu bylo snad v případě Leninovy revoluce jinak? Chce snad někdo říci, že byla tím, co zbylo z předchozího dne?

Přestože jde o naprosté nepochopení toho, co marxismus je, ale soudruhu Grebeníčkovi děkuji. Snad příprava sjezdu nebo přece jen taková nuda, jak se dosud zdálo.

europoslanec za KSČM

Haló noviny, 19. října 2007, Miloslav Ransdorf