Kdykoli se musíme v životě rozhodovat, setkáváme se s otázkou o smyslu tohoto rozhodování. Politické rozhodování je ovšem mnohem více než jen přetavení teorie do praxe. Je to také zpřítomnění historické zkušenosti, úspěchů a chyb vlastních dějin.
Dějiny komunistického hnutí jsou spjaty s nanejvýš složitými podmínkami, jež se reprodukovaly v rozporech, chybách a hrozných deformacích. Ale také ty patří k našim dějinám, musí být podrobeny analýze, napsal k tomu prof. H. H. Holz, a to vědecky, s přísným pohledem nazpět a energickým pohledem kupředu, neboť to vše patří ke skutečnému obsahu našeho dnešního vědomí .
Celý sjezd musí být svým charakterem, obsahem, ale i celkovým vyzněním novým začátkem, prohlásil nedávno v souvislosti s přípravou VII. sjezdu KSČM předseda jejího ústředního výboru Vojtěch Filip. Ne, nehodlám se nad tímto výrokem pohoršovat. Jenom připomenu moudrá slova respektovaného filozofa K. Kosíka: Dějiny jsou vůbec možné jen proto, že člověk nezačíná vždy znovu a ze začátku, nýbrž navazuje na práci a výsledky minulých generací. Pokud nejsou tato slova pro někoho ta pravá ořechová, tak pro jistotu nabízím citát z V.I. Lenina: Nezapomínat na základní historické souvislosti, dívat se na každou otázku z hlediska toho, jak daný jev historicky vznikl, jakými hlavními etapami ve svém vývoji tento jev procházel a z hlediska tohoto jeho vývoje se dívat, čím se daná věc stala nyní.
Ne, nevěřím v zázrak či proklamovaný nový začátek, ani v příchod geniálního představitele, který změní od základu stav v KSČM a celé naší společnosti. O to však více vnímám to, co nedávno publikoval profesor V. Bělohradský: Zítřek není nikdy nový den. Přinese jen to, co zbývá z dneška.
Chceme-li doopravdy a poctivě usilovat o přípravu přechodu k lepší budoucnosti v naší zemi, musíme být konkrétní a pravdiví ve vztahu k minulosti i přítomnosti. Politika KSČM se musí opírat i o zobecnění zkušeností všech, o celospolečenskou zkušenost a zejména o postižení podstaty minulých i současných procesů. Jinak předem mnohé své politické aktivity zbavujeme naděje na úspěch.
Je proto příznačné, že v březnu 1990 na ustavujícím sjezdu se KSČM přihlásila ke Šmeralově koncepci revoluční levice, k tradicím boje proti fašismu a za národní osvobození. Šmeral chtěl v roce 1921 založit silnou, vlivnou, masovou stranu, stranu, která obstojí ve zkouškách času, přečká krize, selhání, pády, ústupy i zradu. Věděl, že takové situace přijdou, proto odolal tlaku netrpělivců, sektářů i nejrůznějších kariéristů. Šmeral necouvl a ve stejném střetu jsme po listopadu 1989 necouvli ani my, když jsme nastoupili cestu k novému typu politické formace, který by na úroveň dnešní doby pozdvihl původní ideály našeho hnutí. Zachovali jsme KSČM pro budoucnost především tím, že jsme ji podstatně změnili. Ne však z konjunkturálních či prospěchářských důvodů, ale především na základě skutečného poznání podstaty historického vývoje, potřeb současnosti i budoucnosti.
Proto bych nyní nemeditoval o novém začátku, ale raději bych vedl dialog s občany, kteří si přejí, aby KSČM byla důvěryhodná a aby, jak o tom nedávno napsal Petr Uhl, nedošlo ke kulturní ztrátě, pokud by s KSČM zanikla i tradice vycházející z umělecké avantgardy 30. let, z boje proti nacismu i z 60. let, z obrodného procesu let 1968-69 . Kooperace různých forem levice, z nichž žádná nemá monopol na správné odpovědi, tváří v tvář dnešním problémům, je totiž nezbytností. Ne proklamace o renesanci a modernizaci, ale při plném vědomí perspektivy sociálně spravedlivé společnosti prosazování alespoň malých zřetězených změn toho co je na dohled, čestnost, pevnost a čisté ruce nám mohou zjednat autoritu. Myslím to skutečně vážně. Navíc se stále držím zásady - čisté svědomí je pro mne vyšší karta než strach.
poslanec (KSČM)
Haló noviny, 12. 10. 2007, Miroslav Grebeníček
Trocha teorie nikoho nezabije 
