Nástup mladé levice

Pod tímto názvem zveřejnila Ročenka Reportéra v roce 1968 článek Jaroslava Mecera o formování levicové mládeže v předvečer okupace Československa nacistickou armádou. Bylo by jistě zajímavé porovnat osud této mládežnické instituce s jinými v jiných dobách - třeba Svazu klubů mládeže koncem 60. let či Komunistického svazu mládeže dnes. (mn)

K 30. výročí vzniku Národního hnutí pracující mládeže

Byli jsme tenkrát mladí a prožívali jsme — vlastně poprvé ve svém životě opravdu historické, v plném smyslu toho slova tragické a tím vším svrchovaně vzrušující chvíli. Mám tu na mysli oněch několik podzimních a zimních měsíců osmatřicátého roku a začátku roku 1939, které v padesátileté historii Československa označujeme jako období tak zvané „druhé republiky“.

Ono to samozřejmě bylo tak, že tenkrát všechno to, co se dělo, celou tu strašlivou absurditu kolem tehdejší „československé krize“, celou tu politickou občanskou i lidskou tragédii prožívala naprosto převážně většina našich lidí — mladí i staří, leč u mladé a nejmladší generace byl prožitek všech těch nečekaných, zákeřných a krutých událostí přece jen mnohem otřesnější a citově bolestnější. Však to tehdy také byly pro naše mladé lidi opravdu tvrdé lekce: po nacistické okupaci Rakouska na jaře 1938 naše první „malᓠmobilizace, potom prudké zostření vnitřní i mezinárodní situace kolem drzých Hitlerových nároků na sudetská území Československa, naše „velkᓠpodzimní mobilizace a pak už prudký spád dalších událostí, ran a zásahů: Mnichov, obsazení pohraničních oblastí Československé republiky nacistickými, polskými a maďarskými armádami, abdikace legálního presidenta a jeho odlet do zahraničí, ustavení ultrareakční kolaborantské vlády, zákaz komunistické strany, první masové policejní prohlídky a prvé perzekuce i zatýkání, neustávající provokace německých nacistů, ale i českých a slovenských fašistů, vyhlášení samostatného Slovenského státu, Háchova cesta do Berlína k „jednání“ s Hitlerem, a pak už jen závěrečné finále tohoto dramatického období: obsazení zbývajících částí Československa Hitlerovým wehrmachtem, likvidace republiky a vyhlášení „protektorátu Čechy a Morava“.

Období „druhé republiky“ netrvalo dlouho, necelý půlrok. Byla to ovšem jen prvá, úvodní fáze nastupujícího temna, které potom — v ještě mnohem drastičtější variantě — trvalo plných šest let, po celou dobu nacistické okupace Československa. Tehdejší mladá, politicky levicově — to jest socialisticky a poctivě demokraticky — orientovaná generace vstupovala do tohoto období „druhé republiky“ s jednou velkou, základní politickou zkušeností: doslova už v prvních dnech v nové situaci si uvědomila, že je třeba rychle radikálně a zásadně skončit s někdejší politickou a organizační roztříštěností, že je nutné soustředit a sjednotit všechny zdravé síly mladé pokrokové generace, a že je tudíž nezbytné vytvořit širokou a akceschopnou bojovou jednotu veškeré progresivní pracující a studující mládeže.

Tento záměr byl tehdy spontánně vyvolán třemi základními skutečnostmi: za prvé — mladí lidé měli smutné a zcela konkrétní zkušenosti z nedávné minulosti, kdy po celou dobu dvaceti let trvání první republiky byly při „pluralitě“ téměř dvaceti politických stran politicky i organizačně roztříštěny i síly mladé generace tak, že nebylo možné jednotně a s úspěchem bojovat za oprávněné životní požadavky a potřeby mladých lidí; za druhé — mladá politická levice si hned na začátku „druhé republiky“ jasně uvědomila, že je třeba vytvořit novou jednotnou organizaci veškeré pokrokové mládeže zejména také proto, že bude třeba účinně čelit náporu nejen zahraniční, ale i domácí politické reakce. Na hranicích okleštěné republiky stále bezprostředně hrozilo akutní nebezpečí hitlerovského nacismu, uvnitř země se pak formoval domácí, o nic méně však agresívní agrární, stříbrňácký, gajdovský a vlajkařský fašismus. A konečně za třetí — mladí lidé si uvědomovali, že ani Mnichov, ani rozbití republiky neznamená konec všeho, že mohou přijít a že patrně také přijdou situace ještě mnohem vážnější a komplikovanější, a že právě proto je naléhavě třeba, aby mladá pokroková generace vytvořila širokou a pevnou jednotu, která by byla připravena a schopna jednotně, a tím i účinně reagovat na jakoukoliv příští situaci. Pravicové a reakční síly — od agrárníků až po pravicové křídlo národních socialistů — se tehdy začaly soustřeďovat a sjednocovat do vládnoucí strany Národní jednoty, a její mládež vytvořila tzv. Mladou národní jednotu. Mladí lidé na politické levici pocítili naléhavou nutnost vytvořit proti tomuto nástupu sjednocující se domácí reakce jako obrannou hráz — jednotu celé mladé pokrokové generace.

A tak v polovině října 1938 vznikla myšlenka spojit a sjednotit síly všech dosavadních levicových mládežnických organizací a vytvořit novou, jednotnou organizaci, která by soustředila veškerou pokrokovou mládež, především mladé dělníky, zemědělskou mládež, mladou inteligenci, ale i všechnu ostatní naši pracující, studující a učňovskou mládež. Myšlenka byla rychle realizována: vzniklo Národní hnutí pracující mládeže — NHPM. U jeho zrodu se tehdy spojili především mladí lidé ze tří někdejších samostatných levicových mládežnických organizaci: mladí komunisté ze Svazu mladých (který byl krátce předtím Beranovon vládou zakázán), dále sociálně demokratická mládež a konečně pokroková část mládeže národně socialistické. Mladí lidé z těchto tří mládežnických organizací také tvořili prvotní členskou základnu nové organizace. Ovšem do Národního hnutí pracující mládeže se hned od počátku hlásily další tisíce mladých lidí, kteří až dosud většinou stáli stranou politického a veřejného života, a kteří předtím nebyli vůbec organizováni v žádné z dřívějších mládežnických organizací, kteří však nyní ve vážné krizové situaci našich národů pocítili potřebu i nutnost posílit vytvářející se jednotu mladé protifašistické fronty.

V listopadu a v prosinci 1938 vznikaly stovky a stovky základních organizací, a to nejen ve velkých průmyslových centrech (v Plzni, Brně, Ostravě, Olomouci a jinde), ale i v menších městech (Tábor, Náchod, Týniště n. Orl., Jindřichův Hradec apod.) a také v docela malých obcích a vesničkách (Dolánky u Bakova, Doubravčany, Ráječko, Suché Vrbné, Horní Heršpice a mnoho dalších). Vlna politické aktivity, spontánního nadšení, organizační a pracovní obětavosti mladých lidí v celém Národním hnutí pracující mládeže byla tenkrát ohromná a v dosavadní dvacetileté historii mladých generací Československa opravdu neměla obdoby.

V ústředí NHPM byly zahájeny práce na programu nové organizace, v lednu 1939 začal vycházet oficiální týdeník Národního hnutí pracující mládeže — „Hlas mladých“, do něhož vřelým pozdravem přispěl mj. i básník František Halas; byly pořádány velké masově politické a kulturní akce, jako byl např. „Večer Jiřího Wolkera“ dne 30. ledna 1939 v pražské Lucerně, kde promluvil dr. A. M. Píša; na dny 8. dubna 1939 byl pečlivě připravován ustavující sjezd NHPM.

Národní hnutí pracující mládeže zaznamenalo v krátké době opravdu ohromný rozmach, stávalo se významnou politickou silou zejména tím, že získávalo desetitisíce mladých lidí, kteří dobře pochopili úkoly a poslání této nové mládežnické organizace v tehdejší dramatické a historické době. Jeden z četných představitelů NHPM, mladý komunista Miloš Krásný, bývalý vedoucí funkcionář Svazu mladých (který byl později nacisty zatčen a zavražděn), k poslání NHPM do prvního čísla „Hlasu mladých“ napsal: „Činíme konec roztříštěnosti mládeže. Nastoupili jsme cestu sjednocení všech jejích sil v Národním hnutí pracující mládeže a uskutečňujeme tímto činem to, po čem mládež vždy volala. Slučují se organizace mládeže v jednu všem společnou organizaci, která chce v těchto těžkých dobách ... dát své mladé síly zájmům národa a lidu ... Chceme a budeme vychovávat v mládeži národní sebevědomí v duchu bojů našeho národa za svobodu, tak, jak nás tomu učí buditelé českého národa a jeho tradice... Budujme důvěru jednoho ke druhému... Naše organizace NHPM bude vybudována na zásadách vnitřní demokracie a členové budou rozhodovat o jejích krocích a zájmech, řídíce se jediným vodítkem: prospěti mladé generaci, národu, republice, jejímu lidu ...“

V jiném programovém článku otištěném v „Hlasu mladých“ se k poslání NHPM mj. říká: „Národní hnutí pracující mládeže bude sloužit národním a státním zájmům v demokratickém duchu. Bude sloužit jeho lidu a především mladé generaci... Našimi nejdražšími statky zůstává státní samostatnost, občanská svoboda, svoboda vědy a sociální spravedlnost. Národní kulturu a tradice nelze odstraňovat mávnutím ruky. Ty je nutno hájit. Nebudeme lhát a zapírat svou minulost, svou tradici národní, nebudeme zapírat ideály, jimiž jsme žili...“

Takto se také začal postupně rýsovat, upřesňovat a formulovat i budoucí program Národního hnutí pracující mládeže, o němž měl pak definitivně rozhodnout připravovaný dubnový sjezd. A byla to právě takto politicky a programová zacílená činnost NHPM, která do jeho řad získala desetitisíce našich mladých, pokrokových lidí. Ovšem činnosti Národního hnutí pracující mládeže si velmi brzy a pozorně, ale také velmi podrážděně začala všímat nejen naše domácí reakce, ale také německý nacistický tisk. Prvním práskačem se tu ukázal agrární „Večer“, který na adresu Beranovy vlády a nepřímo i nacistickému Berlínu na NHPM zažaloval, že mladí lidé organizovaní v tomto hnutí jsou „...vlastně zakuklení marxisté a komunisté“. Po zadu samozřejmě nezůstal ani fašistický plátek politického dobrodruha Jiřího Stříbrného „Polední list“, který v článku plném denunciací, prudce napadl týdeník NHPM „Hlas mladých“, že prý píše „... s trestuhodnou neodpovědností způsobem, který maří každou snahu naší nové zahraniční politiky, usilující o získání důvěry...“ — rozuměj důvěry Hitlerova nacistického Německa. V jiném článku „Polední list“ žaluje na „Hlas mladých“, že otiskl text nejnovější písničky „A jak teprv bude hezky od Voskovce a Wericha, kteří těsně předtím odjeli do zahraničí, aby se vyhnuli dřívější či pozdější perzekuci.

Tyto a četné další denunciace pražského reakčního tisku nezůstaly samozřejmě bez odezvy u nacistů a vzápětí vzbudily mimořádný zájem Berlína o NHPM. Tak např. velký nacistický list „Völkischer Beobachter“ přinesl podrážděnou zprávu o „Hlasu mladých“, kde mj. vadil citát ze Sládka „... a dokud slunce s nebe neservali — my na bojišti prvním jara vanem — jak podupaná tráva znovu vstanem!“ — kterým byl v „Hlasu mladých“ uveden článek, žádající, abychom věnovali i nadále pozornost naší armádě a stáli i po Mnichově dále na stráži. Pražská nacistická tisková agentura „Prager Zeitungs-Dienst“ ve své kritice „Hlasu mladých“ byla nejvíce pobouřena tím, že v prvním čísle týdeníku NHPM byl na úvodní stránce otištěn velký portrét prvního presidenta Československé republiky a pod ním slova, která nad jeho rakví proslovil jeho nástupce: „Presidente Osvoboditeli, odkazu, který jste vložil do našich rukou, věrni zůstaneme!“ Tatហnacistická tisková agentura byla jindy opět rozhořčena i článkem, v němž se mj. psalo, že by bylo omylem se domnívat, že „... Mnichov je posledním listem evropských dějin“.

Množící se prudké útoky pražského reakčního a berlínského nacistického tisku proti Národnímu hnutí pracující mládeže a proti jeho „Hlasu mladých“ přineslo brzy své ovoce: v druhém čísle „Hlasu mladých“ byla celá polovina již zařazených článků a materiálů cenzurou zakázána (příklad „závadnosti“ textu úvodníku můžete posoudit ZDE - poznámka SDS), a třetí číslo časopisu, které bylo kompletně připraveno k tisku, už nevyšlo vůbec. Redakce „Hlasu mladých“ byla policejně zapečetěna a další vydávání listu zakázáno. Agrární „Večer“ o tom přinesl tuto zprávu:

„Mládež sociálně demokratická, komunistická a ona malá část mládeže nár. soc. která se vždycky klonila ke komunismu, utvořily společné Národní hnutí pracující mládeže. To začalo vydávat nový týdeník „Hlas mladých“, který se snažil psát aspoň mezi řádky vyloženě komunisticky a byl přeplněn poouchlostmi. Protože trpění takových z části zločinných a z části nerozumných výstřelků mohlo by ohrozit zájmy republiky vážněji, než má široká veřejnost o tom ponětí, policejní ředitelství v Praze „Hlas mladých“ zastavilo.“

To bylo začátkem února 1939 ...

Pak už se události u nás i ve světě řítily prudkým a nezastavitelným tempem: přišel 15. březen 1939, totální okupace Československa nacisty, protektorát, druhá světová válka... — Národní hnuti pracující mládeže bylo samozřejmě hned po 15. březnu 1939 rozpuštěno a zakázáno; jeho legální činnost trvala tedy necelý půlrok. A přece i tato krátká existence NHPM měla pro celý další politický vývoj a aktivitu tehdejší pokrokové mládeže obrovský a zcela mimořádný význam. Především v tom, že se tomuto hnutí podařilo sjednotIt veškeré socialistické a důsledně demokratické síly mladé generace, že se mu podařilo zaměřit aktivitu mládeže na důsledný boj proti fašismu, proti národní nesvobodě, proti sociálnímu útlaku, proti jakémukoliv politickému a kulturnímu zpátečnictví a konzervatismu.

Národní hnutí pracující mládeže bylo dobrou školou mladých lidí pro následující tvrdý ilegální boj proti nacistickým okupantům, který potom naše mládež vedla po celých šest let až do konce druhé světové války. Tohoto ilegálního protinacistického odboje se aktivně zúčastnily v různých bojových skupinách tisíce mladých příslušníků NHPM. Byly vydávány a kolportovány vlastní ilegální časopisy a tiskoviny, byly organizovány nejrůznější odbojové protinacistické akce, mládež NHPM bojovala na domácí frontě v partyzánských oddílech a v zahraničí — na Západě i v Sovětském svazu — v čs. vojenských jednotkách. Mnoho příslušníků Národního hnutí pracující mládeže bylo gestapem zatčeno, vězněno v nacistických kriminálech a koncentrácích, četní z nich tu byli povražděni nebo umučeni, mnozí padli na válečných frontách i v závěrečných bojích při Pražském povstání v květnu 1945.

Po skončení druhé světové války vstupovala tato mladá generace do nového života republiky politicky zkušenější a zralejší: měla své tvrdé zkušenosti z období kolem Mnichova, z doby „druhé republiky“, ze své práce v Národním hnutí pracující mládeže, z činnosti a bojů v době nacistické okupace Československa. A právě z té doby měla opět jednu zkušenost nejzákladnější: vědomí naprosté nezbytnosti uchování a upevnění jednoty celé pokrokové mladé generace, oné jednoty, kterou vytvořila v NHPM v oněch dramatických měsících podzimu 1938 a začátku roku 1939. Za tuto nemechanickou, tvůrčí a akceschopnou jednotu nepřestávali tito mladí lidé bojovat ani po roce 1945. Měli své představy o novém, socialistickém uspořádání společnosti a byli přesvědčeni, že právě k realizaci těchto představ je i v nových podmínkách třeba především této jednoty.

Dnes jsou tito někdejší mladí lidé, kteří se před třiceti roky sdružili v širokém Národním hnutí pracující mládeže, už zralí pětačtyřicátníci, pětapadesátníci a snad i šedesátníci, tedy lidé v létech; která bývají už dostatečně naplněna jak životními poznatky, tak zkušenostmi z politické a veřejné aktivity. A právě v letošním jubilejním roce republiky mají možnost poměřovat své někdejší mladistvé politické představy a ideály se současnými realitami politického dneška. Patrně většina z celé této generace, která vzešla z někdejšího Národního hnutí pracující mládeže, dochází dnes k upřímným a poctivým závěrům, že v celém poválečném období při výstavbě naší socialistické společnosti bylo jistě už velmi mnoho vykonáno, leč že zůstává ještě velmi mnohé, co teprve čeká na své naplnění a realizaci.

Letošní polednový obrodný proces, polednové programové a pracovní zacílení činnosti strany, vlády i všech ostatních našich veřejných organizací a institucí vytvořilo dobré předpoklady pro to, aby výstavba socialistické společnosti dále pokročila. Příslušníci někdejšího Národního hnutí pracující mládeže mohou mít při tom dobrý pocit: že totiž jejich někdejší usilování, jejich někdejší mladistvé představy o příštím socialistickém uspořádání společnosti korespondují ve všech základních bodech s tím, oč dnes za vedení strany usiluje zatím ve vzácné jednotě drtivá většina našeho lidu: o socialismus s lidskou tváří ...

Reportérova ročenka 1968, Jaroslav Mecer