Méně rozhořčení – více přemýšlení (Anti-Heller)

Tento článek V. Jumra vyvolal polemickou odezvu J. Hellera, kterou jsme zveřejnili jinde. Proto jej také v plném znění uveřejňujeme.

Parafrázuji klasika: Četl jsem (H.G.) Hellera. Lze mu věřit? Nelze.

Jde o jeho pojednání pod názvem Kdo se bojí samosprávného vlastnictví, jež otiskla Pravda 4. května. Především odmítám titulek článku - nevěřím, že věci stojí takto. Jde o spor postavený právě opačně - kdo se bojí státního vlastnictví výrobních prostředků? Samosprávné vlastnictví, především v oblasti malovýroby, služeb a zemědělství, nelze zpochybnit a nikdo to ani nečiní. Samosprávné vlastnictví však nemůže být v socialistické etapě vývoje lidské společnosti jediným a výlučným druhem společenského vlastnictví, jak to cítím v postoji Josefa Hellera. Těžko si představit těžký průmysl, energetiku, celostátní dopravu, strojírenství, přírodní zdroje, surovinovou základnu a další odvětví výroby, jež mají celospolečenský význam a jsou páteří ekonomiky, v samosprávném vlastnictví „výrobců".
Pro skutečný socialismus je naprosto nezbytné plánování, v pojetí Josefa Hellera by to nebylo prakticky možné. Nebo budou samosprávně řízené podniky vyrábět živelně, bez ohledu na celospolečenské potřeby? Heller minulost kvalifikuje jako „centrálně direktivní řízení" nebo „diktaturu aparátu". To je jeho názor, neměl by jej však vnucovat celé straně, a to tím spíše ne, že jsme dosud komplexně éru reálného socialismu nezhodnotili. Za socialismu stála na čele ministerstev a podniků plejáda zkušených odborníků, kteří si Hellerovy urážky nezaslouží. Zkušenost reálného socialismu nevylučuje a nemůže vyloučit ani dočasné soukromé vlastnictví výrobních prostředků. Jde pochopitelně a především o řemeslnou výrobu a drobné služby. Již jsem kdysi kdesi napsal, že k jejich „zespolečenštění" může dojít, až sami zaměstnanci usoudí, že jsou vykořisťováni, a se změnou vlastnických vztahů se sami ztotožní.

Rozhodně odmítám Hellerovu tezi, že došlo ke „krachu minulého modelu socialismu". Tuto tezi často čítám na webových stránkách českých deníků, které se netají svou nenávistí k socialismu. Heller snad omylem, snad záměrně opomíjí mezinárodní konstelaci sil a především úlohu, kterou sehrála neuvěřitelná Gorbačevova naivita nebo přímo zrada v jednáních s tehdejším US presidentem Reaganem. Jak by asi Heller vysvětlil, že socialismu padl i v zemi, která jej zřejmě svým příkladem samosprávného vlastnictví inspirovala, v Jugoslávii? Je nesporné, že SFRJ „padla" především zásahy zvenčí, a podobně tomu bylo i v Československu. Ostatně se obávám, že Heller a mnozí jeho stoupenci odmítají považovat minulý režim za socialismus vůbec. Znehodnocují tak obětavou a prokazatelně úspěšnou práci milionů lidí a v jejich předvoji úderníků, zlepšovatelů, hrdinů socialistické práce a dalších vynikajících pracujících ve všech oblastech lidské činnosti.

Z autorova článku je přijatelné konstatování, že samosprávné vlastnictví bude vyrůstat již v lůně kapitalismu a že se tak může mimo jiné stát přebíráním krachujících podniků všeho druhu zaměstnanci. Rozhodně je však naivní představa, že touto cestou, tedy evolučně, byť s revolučním nábojem, dospěje lidská společnost k zásadní změně společenského systému, k likvidaci kapitalismu a k bránám socialismu. Představa, že majitelé nekrachujících podniků (u nás především zahraniční kapitál) dobrovolně předají své majetky kolektivům svých pracujících, se rovná ideologickému bludu.
Josef Heller v loňském roce „zaujal" již svým článkem „Proč nemám rád KSM". Nebylo to šťastné vyjádření, naši mladí nástupci se v mnohém mohou mýlit, ale jiné nemáme - a jejich elán mě naopak naplňuje jistotou, že budoucnost patří právě jim. Jsou totiž stejně nadšení a obětaví, jako jsme byli v jejich věku my. Oproti Hellerovi se hlásím k těm, kdož naše mladé komsomolce rádi mají a drží jim palce. Nedávno rozesílal (o své újmě?) dopis obsahující kategorické výhrady k stanovisku sekce školství při ÚV KSČM k falšování naší novodobé historie. Ačkoliv na tuto problematiku není odborník, a nestal se jím ani poté, co konstatoval, že je z "učitelské" rodi­ny, v podstatě se přiklonil k názoru neblaze fungujícího Ústavu pro prznění dějin. I za naší historií, s jejími velkolepými úspěchy i zásadními chybami a přečiny proti morálce, která je socialismu vlastní, si stojím a osobně netoužím po tom, aby někdo celý pracovní život můj a především mých rodičů popřel a zcizil.
Josef Heller se vžil do role jediného autentického marxisty; svoje názory považuje za neomylné a ideové odpůrce klasifikuje tu jako nenapravitelné konzervy, tu jako stalinisty. Souběžně tvrdí, že mu jde o diskusí. Na takovém základě se však diskutovat nedá. Nikoliv náhodou připomíná sloupkaře Práva Jiřího Hanáka. Ten se vžil do role svědomí národa, jediného spravedlivého v této rozpolcené společnosti, rádce nad rádce, vševěda a všeuměla. Zatímco u Hanáka mi to je takřka Šumafuk, nemá nás rád a dává nám to ostentativně a trvale najevo, u Hellera mi jeho „výjimečnost" vadí. Pracuje totiž v aparátu strany a v Praze 10 dokonce jako místopředseda OV a měl by být skromnější a disciplinovanější. Ideologicky působí Heller v KSČM jako nejištěná rozbuška; někteří starší soudruzi si dokonce myslí, že působí jako beranidlo pro „reformistickou" část stranického vedení. Tahle ocenění si neodporují. Pro názorovou jednotu strany komunistického typu to však přínosem není, právě naopak.

Václav Jumr,
Člen strany od dubna 1952, bývalý člen.ÚV KSČM, člen OV Praha 6 (podpis v originále)
zveřejněno v časopise Dialog, otázky, odpovědi (červen 2009)

Polemická odpověď J. Hellera je ZDE.