Anti-Jumr

Václav Jumr uveřejnil v obskurním občasníku „Dialog, otázky, odpovědi“, od kterého se KSČM již několikrát distancovala, výše uvedený článek, ve kterém mi „dává, co proto“. Nejde mi přirozeně o vyjádření mých pocitů z názorů V. Jumra formulovaných v článku, které mnohdy s mými skutečnými texty, názory i praktickými politickými přístupy nemají nic společného. Bohužel, jeho článek je přímo modelovým shrnutím názorů a přístupů určitého silně menšinového proudu ve straně, který je podle mého názoru dnes hlavní překážkou toho, aby strana mohla oslovit širší masy levicově a prosocialisticky smýšlejících lidí, zejména mladých lidí, kteří pracně hledají svou cestu nalevo. Proto považuji za nutné na něj touto cestou odpovědět. Podotýkám, že nadále nebudu mluvit jen o konkrétních větách V. Jumra, ale dovolím si vypůjčit jeho jméno jako určité pojmenování výše zmíněného názorového proudu, protože jsou opravdu charakteristické.

Pro stoupence tohoto proudu je především charakteristické, že si nikdy nedají práci s tím, aby skutečně poznali názory těch, kdo se jim nelíbí. Např. v mém případě reaguje V. Jumr ve svých výpadech proti samosprávě na článek, který byl přirozeně limitován rozsahem únosným pro publicistiku v Haló novinách. Že mezi tím vyšly ve straně běžně dostupné publikace, ve kterých jsou moje názory podrobně vyloženy, to mu patrně známo není nebo se mu přečtení těchto publikací jaksi nehodí do krámu. Jinak by nemohl napsat takový nesmysl, jako že ve své koncepci samosprávného socialismu nepočítám s plánováním a centrální regulaci. S tím samozřejmě počítám, vidím jen toto centrální usměrňování tržního mechanismu jinak, než jak probíhalo v minulém systému – tj. nevidím ho jako subjektivistické až voluntaristické rozhodování byrokratického řídícího aparátu, k jehož centrům patřila např. Státní plánovací komise, jednotlivá ministerstva či oddělení ÚV KSČ apod. I v tomto centrálním rozhodování musí existovat na jedné straně odborná stránka řízení a plánování svěřená příslušným profesionálům a na druhé straně vlastnické usměrňování tohoto procesu prostřednictvím demokraticky vytvořených rozhodovacích a kontrolních orgánů – např. rady pracujících zvolených ze samosprávných komplexů nebo jakéhosi orgánu vytvořeného ze zástupců demokratického socialistického parlamentu a pracujícími volených zástupců, kteří si dokážou profesionální pracovníky ohlídat a nedovolí jim, aby zapomněli na toaletní papír či dámské vložky a místo toho nalili peníze do výroby tun železa, které nikdo nepotřebuje.

Je s podivem, jak si pod pojmem samosprávné vlastnictví nedovedou lidé typu V. Jumra představit nic jiného, než nějaká malá družstvíčka doplňující státně byrokraticky řízené hospodářství. Ještě více s podivem však je, že Jumr a spol. nejsou ochotni přiznat, že systém státního vlastnictví (třeba i bylo založeno na likvidaci buržoasie) se v dějinách přežil, že nevydržel dlouhodobou soutěž s kapitalismem, že blokoval svou těžkopádností iniciativu a aktivitu zaměstnanců a nedokázal u nich vytvořit pocit, že ekonomika je jejich a že ji mohou aktivně ovlivňovat. Podle Jumra a spol. první forma socialismu, kterou já opravdu (to V. Jumr tuší správně – ale proč jen tuší, já to říkám veřejně) za skutečný socialismus nepovažuji, považuji ji pouze za první, sice nutný, ale dlouhodobě neúspěšný prototyp – protosocialismus, nezanikla v důsledku svých zásadních systémových vad překrývajících i jeho nezanedbatelné pozitivní stránky, o nich V. Jumr tak rád hovoří. Podle této „jumrovské“ party byl protosocialismus (podle nich skutečný a jedině možný socialismus) jen jakousi historickou náhodou uzbrojen, rozvrácen rozvědkami a zrazen Gorbačovem. Najdou se i takoví „jumrové“, kteří tvrdí, že tento systém zradila zmlsaná dělnická třída. Zajímavé je, že tito „jumrové“ se nerekrutují z dělníků, ale vždy jen z poměrně významných příslušníků předlistopadové politické nebo ekonomické elity, ke kterým patřil i V. Jumr.

Naši „jumrové“ se rádi ohánějí tím, že je poctivá a svědomitá kritika nedostatků protosocialismu údajně uráží, že nedoceňuje jejich obětavou práci. Co však skutečně říká třeba kritika z mých úst? Podle mé koncepce po likvidaci buržoasie v revoluci zůstaly funkce nutné pro vlastnické zacházení s výrobními prostředky a správu společnosti a tyto funkce, v rozporu s představami klasiků, nemohli v podmínkách staré dělby práce, zejména oddělení práce řídící a řízené a duševní a fyzické, převzít přímo dělníci a široké vrstvy pracujících. Převzal je tedy profesionální řídící aparát (podtrhuji, že nejenom politický – do vlastnicky svým způsobem privilegované třídy patřil jak velmi mizerně odměňovaný mistr či inženýr vedoucí cechu v továrně, tak ředitel podniku, vedoucí neblaze proslulého Obvodního podniku bytového hospodářství, ministerský úředník, ministr či tajemník KSČ, ředitel školy či nemocnice). Tato třída vzniklá na základě nedokonalého rozvoje výrobních sil a nedokonalého zespolečenštění, byla třídou zcela jiného charakteru než buržoasie, Nevykořisťovala, jen za ostatní spravovala – bohužel měla své omezené lokální zájmy týkající se daných podniků, regionů, oddělení ÚV apod. a ty prosazovala. V systému nebyl účinný objektivní mechanismus slaďování těchto zájmů a dělnická třída a další neprivilegované vrstvy do toho navíc neměly co mluvit. Proto systém fungoval neefektivně, po počátečních úspěších spojených s extenzivním rozvojem nedokázal dostatečně stimulovat produktivitu práce, aktivitu a iniciativu lidí, racionální a úsporné zacházení se společenskými zdroji, využití vědy, inovací apod. Systém sice zaručoval poměrně vysokou úroveň sociálních jistot, ale když výroba začala stagnovat, neměl prostředky, jak ji dlouhodobě zajistit. To už nemluvím o notorické nedemokratičnosti fungování tohoto systému, která neplynula z nějaké zlé vůle komunistů jako takových, ale pouze z neschopnosti řídícího aparátu vstřebávat aktivitu a iniciativu lidí.

Jestliže dnes konstatujeme tyto poznatky o systému, tak tím rozhodně nefandíme kapitalismu, který je jen jinou cestou do pekla. Rozhodně také nechceme znehodnotit obrovskou poctivou práci, která se i napříč nedostatkům systému udělala a na níž se podílelo i mnoho příslušníků vládnoucí třídy řídícího aparátu. Nikdo z těch, kteří poctivě pracovali a nikomu neublížili, se tedy tváří v tvář naší kritice nemusí stydět, nepopíráme, že za dobu existence protosocialismu se významně zvětšilo materiální i duchovní bohatství společnosti.. Ale bez střízlivé analýzy chyb minulosti nejsme schopni nalézt cestu ke skutečnému socialismu.

Pro naše „jumry“ je příznačné, že žádnou cestu hledat nechtějí. Analýza minulosti a konstatování faktů, které každý občan poznal na své kůži, je pro ně „urážkou“ odborníků – tedy toho bývalého řídícího aparátu, ke kterému patřili a kterému nikdo, ani já, neupírá, že i přes nedostatky systému jeho příslušníci na různých stupních odváděli velký kus poctivé práce. Se zvláštní oblibou se „jumrové“ ohánějí tím, že kritika systému protosocialismu údajně znehodnocuje poctivou práci jich samotných i jejich rodičů. Tohle vytrvale namlouvají seniorům z členské základny otráveným z útoků antikomunismu a štvou je proti každému, kdo je vůči minulosti oprávněně a marxisticky kritický. Zastírají přitom fakt, že jim ani tolik nejde o „odkaz rodičů a poctivou práci lidí“, ale že se snaží ospravedlnit své vlastní minulé chyby a rozhodnutí, to, že nebyli s to vidět nedostatky systému a udělat něco konkrétního pro jeho nápravu, takže tento systém přivedli doslova „pod nůž“ kapitalismu. Úplně přitom ignorují, že touhle svojí neschopností vidět reálně společenské mechanismy a úporným blokováním nutných kroků KSČM, včetně přijímání závažných hodnotících dokumentů, připravují o budoucnost generace mladých Právě tito „jumrové“ vedou dokonce i část mladých lidí neznalých skutečného marxismu k přejímání starých neživotných frází, gest a symbolů, které nejvíce poškozují právě KSČM a hluboce popuzují většinu „normálních“ mladých členů KSČM, nemluvě už o s levicí sympatizujících nestranících.

Takže jestliže jsme došli k poznatku, že se nelze vrátit k systému státně byrokratického vlastnictví jako určující formě ovládající i velký průmysl, energetické a informační sítě apod., že tedy vlastně (protože kapitalismus jako trvalé řešení akceptovat nehodláme) nezbývá nic jiného než samosprávné hospodaření, kde zaměstnanec (mimochodem na dnešní a ještě více budoucí úrovni už zdaleka nepřipomínající obsluhu stroje, ale spíše vědce či počítačového mága) nejen pracuje, ale skutečně reálně (nikoli formálně jako v protosocialismu) se podílí na vlastnickém (nikoli odborně technickém) rozhodování, je to něco, co „jumrové“ v žádném případě nejsou s to akceptovat. Podle nich, kdo tohle hlásá, je zrádce a renegát, utopista a kdo ví jaký ještě „ista“.

„Jumrové“ však jdou ještě dál. Označují jako utopismus a naivitu - a tedy vlastně zradu – i myšlenku, že na rozdíl od Marxových idylických dob kapitalismu vyzbrojeného maximálně děly a kulomety dnes nemůžeme sázet na ozbrojené násilí a jednorázovou revoluci a po ní gulagy. Něco podobného by lidé nepřijali, zaplať Marx mají k takovýmto řešením odpor. Je tedy třeba se orientovat na proces, kdy sama logika kapitalismu, logika maximálního zisku, bude tlačit kapitalisty k přibírání vysocekvalifikovaných zaměstnanců k řízení a vlastnickému rozhodování, což se jim později nevyhnutelně vymkne z rukou (viz Marx o tom, jak kapitalismus plodí své hrobaře, viz také proces kapitalizace feudální šlechty v Anglii dávno před buržoasní revolucí). Musíme se, ať chceme či nechceme, orientovat na proces, který bude sice revoluční, ale postupný a dlouhodobý, tak jako bylo svého času revoluční rozkládání feudalismu rozvojem forem kapitalistického podnikání. Jde o proces, kdy samosprávná rakovina doslova rozežere kapitalismus, kdy vznikne klasická revoluční situace, kdy ti nahoře už nebudou moci vykořisťovat postaru a ti dole se nebudou chtít nechat postaru ovládat a vykořisťovat. Široké lidové vrstvy samozřejmě nebudou čekat na libovůli kapitalistů, ale budou tomuto procesu aktivně napomáhat svou demokratickou politickou a sociálně kritickou aktivitou, která bude systém dále rozkládat a budovat prvky systému nového – pokud ovšem se levicové a zejména komunistické hnutí dokáže oprostit od „jumrů“, kteří tento proces nejsou s to ani pochopit, ani účinně podpořit.

Přímo děs ve mně vyvolává klasická „jumrovská“ formulace, že kapitalisté se přece nevzdají dobrovolně. Co je skryto v této formulaci, i když to její nositelé nepřiznávají? Znamená to snad, že je lidstvo odsouzeno k tomu, aby ve vyhlazovací válce (a jinou si lze dnes těžko představit) kapitalisty přinutilo k jinému systému? Znamená to snad, že se má komunistické hnutí orientovat na teror, ozbrojené povstání nebo válku, kterou v zájmu socialismu povede Čína nebo imperialistické Rusko, ve kterém řada „jumrů“vidí stále bývalý SSSR?

Nechávám stranou různé malicherné výtky, které V. Humr zahrnuje do svého článku. Nejsem podle něj odborník na školství, i když jsem na rozdíl od něj 17 let života strávil pedagogickou činností, pravda mezi dospělými. Mé kritické stanovisko k produktu sekce školství prý nahrálo různým antikomunistickým institucím, i když jsem kritizoval jenom naše neumětelství a věcné chyby. Nemám prý rád komsomolce, dle „jumrů“ světlou budoucnost strany– a to skutečně nemám, pokud přijímají „jumrovskou“ argumentaci a poškozují stranu účinněji, než by to dokázal placený agent. Dle V. Jumra nenávidím socialismus, ve kterém jsem žil a s jehož hodnotami jsem se nadšeně a zprvu naivně ztotožňoval, postupně však také poznával jeho zádrhely a narážel na jeho limity. Na otázku V. Jumra, proč tedy padl socialismus i v Jugoslávii, když tam byla samospráva, je velmi lehká odpověď – protože to skutečná samospráva nebyla, protože to byla jen jiná forma diktatury řídícího aparátu a naše představa o samosprávě rozhodně není totožná s „jugoslávským modelem“.

Příznačné je, že V. Jumrovi nejvíce vadí, že koncepci kritického přístupu k protosocialismu a orientace na jedinou možnou zbývající variantu - systém samosprávného socialismu - prosazuje pracovník aparátu (ten má být podle něj zřejmě jen jakýmsi nemyslícím úředníkem poslouchajícím příkazy – další pozůstatek starého myšlení). Dokonce si to vykládá z pozic nějakých spikleneckých teorií, že jsem beranidlem jakýchsi temných sil, které si patrně na mých názorech testují, co strana snese. Ale vždyť přece mou povinností jako pracovníka aparátu, ale především jako vědce spojeného se stranou, je hledat a poznávat a ne opakovat dogmata, která si líbí členům naštvaným z antikomunistických útoků. Kdyby V. Jumr bral vážně svoji povinnost komunisty, musel by mi v tom hledání pomáhat a ne mi všemožně házet klacky pod nohy a ošklivě přitom zkreslovat to, co jsem opravdu napsal. „Jumrové“ se s oblibou zaklínají jednotou strany, jenomže si ji představují jako přijetí jejich neživotných dogmat celou stranou.

Uvažování V. Jumra lze v rámci marxistické koncepce snadno vysvětlit – příslušník třídy řídícího aparátu, která sice na jedné straně udělala v reálném životě společnosti hodně dobrého, ale nakonec ji přivedla do kapitalismu (ke cti V.Jumra slouží, že jako většina této třídy nepřešel do řad buržoasie), je prostě zaslepen její, dnes už reakční obranářskou ideologií nahrávající kapitalismu a není s to reálně uvažovat. Tato situace tvrdošíjné slepoty odcházející třídy se už v dějinách mnohokrát opakovala. Jde jen o to, aby zbytky této odcházející třídy nestáhly sebou na propadliště dějin i KSČM. Jedině když se KSČM dokáže oprostit od „jumrologie“, má šanci k tomu, aby se stala skutečně revoluční stranou – jak směrem do minulosti, tak směrem do současnosti a budoucnosti. A to mi jako člověku, který i po listopadu 1989 spojil svůj osud s komunistickou stranou (podotýkám, že nemusel) jde, a proto jsem napsal i tuto reakci.

Václav Jumr uveřejnil v obskurním občasníku „Dialog, otázky, odpovědi“, od kterého se KSČM již několikrát distancovala, výše uvedený článek, ve kterém mi „dává, co proto“. Nejde mi přirozeně o vyjádření mých pocitů z názorů V. Jumra formulovaných v článku, které mnohdy s mými skutečnými texty, názory i praktickými politickými přístupy nemají nic společného. Bohužel, jeho článek je přímo modelovým shrnutím názorů a přístupů určitého silně menšinového proudu ve straně, který je podle mého názoru dnes hlavní překážkou toho, aby strana mohla oslovit širší masy levicově a prosocialisticky smýšlejících lidí, zejména mladých lidí, kteří pracně hledají svou cestu nalevo. Proto považuji za nutné na něj touto cestou odpovědět. Podotýkám, že nadále nebudu mluvit jen o konkrétních větách V. Jumra, ale dovolím si vypůjčit jeho jméno jako určité pojmenování výše zmíněného názorového proudu, protože jsou opravdu charakteristické.

Pro stoupence tohoto proudu je především charakteristické, že si nikdy nedají práci s tím, aby skutečně poznali názory těch, kdo se jim nelíbí. Např. v mém případě reaguje V. Jumr ve svých výpadech proti samosprávě na článek, který byl přirozeně limitován rozsahem únosným pro publicistiku v Haló novinách. Že mezi tím vyšly ve straně běžně dostupné publikace, ve kterých jsou moje názory podrobně vyloženy, to mu patrně známo není nebo se mu přečtení těchto publikací jaksi nehodí do krámu. Jinak by nemohl napsat takový nesmysl, jako že ve své koncepci samosprávného socialismu nepočítám s plánováním a centrální regulaci. S tím samozřejmě počítám, vidím jen toto centrální usměrňování tržního mechanismu jinak, než jak probíhalo v minulém systému – tj. nevidím ho jako subjektivistické až voluntaristické rozhodování byrokratického řídícího aparátu, k jehož centrům patřila např. Státní plánovací komise, jednotlivá ministerstva či oddělení ÚV KSČ apod. I v tomto centrálním rozhodování musí existovat na jedné straně odborná stránka řízení a plánování svěřená příslušným profesionálům a na druhé straně vlastnické usměrňování tohoto procesu prostřednictvím demokraticky vytvořených rozhodovacích a kontrolních orgánů – např. rady pracujících zvolených ze samosprávných komplexů nebo jakéhosi orgánu vytvořeného ze zástupců demokratického socialistického parlamentu a pracujícími volených zástupců, kteří si dokážou profesionální pracovníky ohlídat a nedovolí jim, aby zapomněli na toaletní papír či dámské vložky a místo toho nalili peníze do výroby tun železa, které nikdo nepotřebuje.

Je s podivem, jak si pod pojmem samosprávné vlastnictví nedovedou lidé typu V. Jumra představit nic jiného, než nějaká malá družstvíčka doplňující státně byrokraticky řízené hospodářství. Ještě více s podivem však je, že Jumr a spol. nejsou ochotni přiznat, že systém státního vlastnictví (třeba i bylo založeno na likvidaci buržoasie) se v dějinách přežil, že nevydržel dlouhodobou soutěž s kapitalismem, že blokoval svou těžkopádností iniciativu a aktivitu zaměstnanců a nedokázal u nich vytvořit pocit, že ekonomika je jejich a že ji mohou aktivně ovlivňovat. Podle Jumra a spol. první forma socialismu, kterou já opravdu (to V. Jumr tuší správně – ale proč jen tuší, já to říkám veřejně) za skutečný socialismus nepovažuji, považuji ji pouze za první, sice nutný, ale dlouhodobě neúspěšný prototyp – protosocialismus, nezanikla v důsledku svých zásadních systémových vad překrývajících i jeho nezanedbatelné pozitivní stránky, o nich V. Jumr tak rád hovoří. Podle této „jumrovské“ party byl protosocialismus (podle nich skutečný a jedině možný socialismus) jen jakousi historickou náhodou uzbrojen, rozvrácen rozvědkami a zrazen Gorbačovem. Najdou se i takoví „jumrové“, kteří tvrdí, že tento systém zradila zmlsaná dělnická třída. Zajímavé je, že tito „jumrové“ se nerekrutují z dělníků, ale vždy jen z poměrně významných příslušníků předlistopadové politické nebo ekonomické elity, ke kterým patřil i V. Jumr.

Naši „jumrové“ se rádi ohánějí tím, že je poctivá a svědomitá kritika nedostatků protosocialismu údajně uráží, že nedoceňuje jejich obětavou práci. Co však skutečně říká třeba kritika z mých úst? Podle mé koncepce po likvidaci buržoasie v revoluci zůstaly funkce nutné pro vlastnické zacházení s výrobními prostředky a správu společnosti a tyto funkce, v rozporu s představami klasiků, nemohli v podmínkách staré dělby práce, zejména oddělení práce řídící a řízené a duševní a fyzické, převzít přímo dělníci a široké vrstvy pracujících. Převzal je tedy profesionální řídící aparát (podtrhuji, že nejenom politický – do vlastnicky svým způsobem privilegované třídy patřil jak velmi mizerně odměňovaný mistr či inženýr vedoucí cechu v továrně, tak ředitel podniku, vedoucí neblaze proslulého Obvodního podniku bytového hospodářství, ministerský úředník, ministr či tajemník KSČ, ředitel školy či nemocnice). Tato třída vzniklá na základě nedokonalého rozvoje výrobních sil a nedokonalého zespolečenštění, byla třídou zcela jiného charakteru než buržoasie, Nevykořisťovala, jen za ostatní spravovala – bohužel měla své omezené lokální zájmy týkající se daných podniků, regionů, oddělení ÚV apod. a ty prosazovala. V systému nebyl účinný objektivní mechanismus slaďování těchto zájmů a dělnická třída a další neprivilegované vrstvy do toho navíc neměly co mluvit. Proto systém fungoval neefektivně, po počátečních úspěších spojených s extenzivním rozvojem nedokázal dostatečně stimulovat produktivitu práce, aktivitu a iniciativu lidí, racionální a úsporné zacházení se společenskými zdroji, využití vědy, inovací apod. Systém sice zaručoval poměrně vysokou úroveň sociálních jistot, ale když výroba začala stagnovat, neměl prostředky, jak ji dlouhodobě zajistit. To už nemluvím o notorické nedemokratičnosti fungování tohoto systému, která neplynula z nějaké zlé vůle komunistů jako takových, ale pouze z neschopnosti řídícího aparátu vstřebávat aktivitu a iniciativu lidí.

Jestliže dnes konstatujeme tyto poznatky o systému, tak tím rozhodně nefandíme kapitalismu, který je jen jinou cestou do pekla. Rozhodně také nechceme znehodnotit obrovskou poctivou práci, která se i napříč nedostatkům systému udělala a na níž se podílelo i mnoho příslušníků vládnoucí třídy řídícího aparátu. Nikdo z těch, kteří poctivě pracovali a nikomu neublížili, se tedy tváří v tvář naší kritice nemusí stydět, nepopíráme, že za dobu existence protosocialismu se významně zvětšilo materiální i duchovní bohatství společnosti.. Ale bez střízlivé analýzy chyb minulosti nejsme schopni nalézt cestu ke skutečnému socialismu.

Pro naše „jumry“ je příznačné, že žádnou cestu hledat nechtějí. Analýza minulosti a konstatování faktů, které každý občan poznal na své kůži, je pro ně „urážkou“ odborníků – tedy toho bývalého řídícího aparátu, ke kterému patřili a kterému nikdo, ani já, neupírá, že i přes nedostatky systému jeho příslušníci na různých stupních odváděli velký kus poctivé práce. Se zvláštní oblibou se „jumrové“ ohánějí tím, že kritika systému protosocialismu údajně znehodnocuje poctivou práci jich samotných i jejich rodičů. Tohle vytrvale namlouvají seniorům z členské základny otráveným z útoků antikomunismu a štvou je proti každému, kdo je vůči minulosti oprávněně a marxisticky kritický. Zastírají přitom fakt, že jim ani tolik nejde o „odkaz rodičů a poctivou práci lidí“, ale že se snaží ospravedlnit své vlastní minulé chyby a rozhodnutí, to, že nebyli s to vidět nedostatky systému a udělat něco konkrétního pro jeho nápravu, takže tento systém přivedli doslova „pod nůž“ kapitalismu. Úplně přitom ignorují, že touhle svojí neschopností vidět reálně společenské mechanismy a úporným blokováním nutných kroků KSČM, včetně přijímání závažných hodnotících dokumentů, připravují o budoucnost generace mladých Právě tito „jumrové“ vedou dokonce i část mladých lidí neznalých skutečného marxismu k přejímání starých neživotných frází, gest a symbolů, které nejvíce poškozují právě KSČM a hluboce popuzují většinu „normálních“ mladých členů KSČM, nemluvě už o s levicí sympatizujících nestranících.

Takže jestliže jsme došli k poznatku, že se nelze vrátit k systému státně byrokratického vlastnictví jako určující formě ovládající i velký průmysl, energetické a informační sítě apod., že tedy vlastně (protože kapitalismus jako trvalé řešení akceptovat nehodláme) nezbývá nic jiného než samosprávné hospodaření, kde zaměstnanec (mimochodem na dnešní a ještě více budoucí úrovni už zdaleka nepřipomínající obsluhu stroje, ale spíše vědce či počítačového mága) nejen pracuje, ale skutečně reálně (nikoli formálně jako v protosocialismu) se podílí na vlastnickém (nikoli odborně technickém) rozhodování, je to něco, co „jumrové“ v žádném případě nejsou s to akceptovat. Podle nich, kdo tohle hlásá, je zrádce a renegát, utopista a kdo ví jaký ještě „ista“.

„Jumrové“ však jdou ještě dál. Označují jako utopismus a naivitu - a tedy vlastně zradu – i myšlenku, že na rozdíl od Marxových idylických dob kapitalismu vyzbrojeného maximálně děly a kulomety dnes nemůžeme sázet na ozbrojené násilí a jednorázovou revoluci a po ní gulagy. Něco podobného by lidé nepřijali, zaplať Marx mají k takovýmto řešením odpor. Je tedy třeba se orientovat na proces, kdy sama logika kapitalismu, logika maximálního zisku, bude tlačit kapitalisty k přibírání vysocekvalifikovaných zaměstnanců k řízení a vlastnickému rozhodování, což se jim později nevyhnutelně vymkne z rukou (viz Marx o tom, jak kapitalismus plodí své hrobaře, viz také proces kapitalizace feudální šlechty v Anglii dávno před buržoasní revolucí). Musíme se, ať chceme či nechceme, orientovat na proces, který bude sice revoluční, ale postupný a dlouhodobý, tak jako bylo svého času revoluční rozkládání feudalismu rozvojem forem kapitalistického podnikání. Jde o proces, kdy samosprávná rakovina doslova rozežere kapitalismus, kdy vznikne klasická revoluční situace, kdy ti nahoře už nebudou moci vykořisťovat postaru a ti dole se nebudou chtít nechat postaru ovládat a vykořisťovat. Široké lidové vrstvy samozřejmě nebudou čekat na libovůli kapitalistů, ale budou tomuto procesu aktivně napomáhat svou demokratickou politickou a sociálně kritickou aktivitou, která bude systém dále rozkládat a budovat prvky systému nového – pokud ovšem se levicové a zejména komunistické hnutí dokáže oprostit od „jumrů“, kteří tento proces nejsou s to ani pochopit, ani účinně podpořit.

Přímo děs ve mně vyvolává klasická „jumrovská“ formulace, že kapitalisté se přece nevzdají dobrovolně. Co je skryto v této formulaci, i když to její nositelé nepřiznávají? Znamená to snad, že je lidstvo odsouzeno k tomu, aby ve vyhlazovací válce (a jinou si lze dnes těžko představit) kapitalisty přinutilo k jinému systému? Znamená to snad, že se má komunistické hnutí orientovat na teror, ozbrojené povstání nebo válku, kterou v zájmu socialismu povede Čína nebo imperialistické Rusko, ve kterém řada „jumrů“vidí stále bývalý SSSR?

Nechávám stranou různé malicherné výtky, které V. Humr zahrnuje do svého článku. Nejsem podle něj odborník na školství, i když jsem na rozdíl od něj 17 let života strávil pedagogickou činností, pravda mezi dospělými. Mé kritické stanovisko k produktu sekce školství prý nahrálo různým antikomunistickým institucím, i když jsem kritizoval jenom naše neumětelství a věcné chyby. Nemám prý rád komsomolce, dle „jumrů“ světlou budoucnost strany– a to skutečně nemám, pokud přijímají „jumrovskou“ argumentaci a poškozují stranu účinněji, než by to dokázal placený agent. Dle V. Jumra nenávidím socialismus, ve kterém jsem žil a s jehož hodnotami jsem se nadšeně a zprvu naivně ztotožňoval, postupně však také poznával jeho zádrhely a narážel na jeho limity. Na otázku V. Jumra, proč tedy padl socialismus i v Jugoslávii, když tam byla samospráva, je velmi lehká odpověď – protože to skutečná samospráva nebyla, protože to byla jen jiná forma diktatury řídícího aparátu a naše představa o samosprávě rozhodně není totožná s „jugoslávským modelem“.

Příznačné je, že V. Jumrovi nejvíce vadí, že koncepci kritického přístupu k protosocialismu a orientace na jedinou možnou zbývající variantu - systém samosprávného socialismu - prosazuje pracovník aparátu (ten má být podle něj zřejmě jen jakýmsi nemyslícím úředníkem poslouchajícím příkazy – další pozůstatek starého myšlení). Dokonce si to vykládá z pozic nějakých spikleneckých teorií, že jsem beranidlem jakýchsi temných sil, které si patrně na mých názorech testují, co strana snese. Ale vždyť přece mou povinností jako pracovníka aparátu, ale především jako vědce spojeného se stranou, je hledat a poznávat a ne opakovat dogmata, která si líbí členům naštvaným z antikomunistických útoků. Kdyby V. Jumr bral vážně svoji povinnost komunisty, musel by mi v tom hledání pomáhat a ne mi všemožně házet klacky pod nohy a ošklivě přitom zkreslovat to, co jsem opravdu napsal. „Jumrové“ se s oblibou zaklínají jednotou strany, jenomže si ji představují jako přijetí jejich neživotných dogmat celou stranou.

Uvažování V. Jumra lze v rámci marxistické koncepce snadno vysvětlit – příslušník třídy řídícího aparátu, která sice na jedné straně udělala v reálném životě společnosti hodně dobrého, ale nakonec ji přivedla do kapitalismu (ke cti V.Jumra slouží, že jako většina této třídy nepřešel do řad buržoasie), je prostě zaslepen její, dnes už reakční obranářskou ideologií nahrávající kapitalismu a není s to reálně uvažovat. Tato situace tvrdošíjné slepoty odcházející třídy se už v dějinách mnohokrát opakovala. Jde jen o to, aby zbytky této odcházející třídy nestáhly sebou na propadliště dějin i KSČM. Jedině když se KSČM dokáže oprostit od „jumrologie“, má šanci k tomu, aby se stala skutečně revoluční stranou – jak směrem do minulosti, tak směrem do současnosti a budoucnosti. A to mi jako člověku, který i po listopadu 1989 spojil svůj osud s komunistickou stranou (podotýkám, že nemusel) jde, a proto jsem napsal i tuto reakci.

Text V. Jumra, s nímž autor polemizuje, naleznete ZDE.