Musíme vysvětlit, proč v tehdejších historických poměrech svedla KSČ první boj ve straně s ťlevicíŤ. Musíme to vysvětlit proto, že kritika strany zleva byla na tehdejším stupni vývoje historicky nevyhnutelná. Stavši se v boji s oportunistickými tendencemi šmeralovými mezinárodní, udělala strana značný pokrok v překonání oportunistických tendencí v československém dělnickém hnutí. Ale, jak se ukázalo v Karlově puči, byly oportunistické tradice ve hnutí zakořeněny hluboko.
Byl-li přesto první vnitrostranický boj veden proti ťlevéŤ oposici, je to vysvětlitelné historickou situací. První revoluční vlna po válce opadla a dělnická třída se octla proti útoku kapitalistické třídy. Jenže část dělnictva i část komunistických stran hned toho historického obratu nepochopily, a tak se projevily tendence, přidržovat se v bojích taktiky z předchozího údobí revolučních bojů dělnictva. Proto, když se začalo užívat taktiky jednotné fronty, vzniklo nejen v Československu, ale po celém světě ťlevéŤ hnutí, vyvolané neporozuměním novým podmínkám boje. Nositeli těchto ťlevýchŤ nálad byly často živly, které se připojily k revolučnímu hnutí teprve po válce, doufajíce v rychlé a snadné vítězství, a pozbyly trpělivosti, jakmile se ukázalo, že dělnictvo zvítězí až po několika historických oklikách. Nebylo náhodou, že tyto ťlevéŤ nálady byly nejsilnější právě ve stranách, které dosud hluboko vězely v oportunistických, sociálnědemokratických tradicích. V KSČ byly ještě posíleny nespokojeností některých částí dělnictva s oportunistickými chybami a s nečinností vedení strany. Ale právě proto, že v KSČ nebylo pevné revoluční tradice, vznikla z těch nálad ne levá oposice, dovedoucí správně kritisovat stranu a napomáhající překonat oportunistickou tradici, nýbrž oposice, která byla jednak projevem nejasných oposičních nálad části dělnictva, jednak měla sama nejasné anarcho-syndikalistické názory. Tyto historické podmínky způsobily, že první ťlev፠oposice v KSČ byla jen obrácené šmeralovství, a že hluk, jaký oposice způsobila, byl v křiklavém nepoměru k jejím politickým kvalitám. Svou maloměšťácko-anarchistickou povahu projevila hned v samém počátku, porušivši nejzákladnějěí pravidla stranické kázně.
Hned po ustavujícím sjezdu KSČ měla Jílkova skupina většinu v ústředním výboru strany. Sotva však o ni přšla, sotva nová většina udělala generálním tajemníkem strany místo Jílka soudr. Zápotockého, propuštěného právě z vězení, začala Jílkova skupina útočit na vedení strany. Časopis "Komunista" vzniklý z časopisu marxistické levice "Sociální demokrat", se stal frakčním časopisem jílkovské skupiny. K otevřené srážce s většinou strany došlo, když tato skupina chtěla "Komunistu" vydávat jako svůj, frakční časopis, nezávislý na straně. Místo opravdové politické kritiky vedení strany, začala jílkovská skupina vynalézat neudržitelné a nedokázané frakční pomluvy. Poněvadž Jílkova skupina, jako poloanarchistická, byla úplně neschopna kritisovat chyby, vznikající ze zakořeněných sociálnědemokratických tradic strany, začala bojovat takhle. A boj o svůj frakční časopis vyvrcholila tím, že před samou říšskou konferencí strany, která se měla konat v říjnu, vydala leták na všechny organisace, v němž se to hemžilo nejhloupějšími pomluvami většiny strany. Boj většiny proti "levé" oposici byl líčen tak, jako by si tato většina připravovala cestu do vlády rozštěpením strany a vyloučením oposice. Na toto neslýchané obvinění nedovedla říšská konference odpovědět jinak, než vyloučením vůdců oposice, mezi nimi Jílka, Šturce, Bolena, Vajtauera a j.
Způsob vystupování Jílkovy skupiny byl ovšem přirozeným následkem politické neujasněnosti směru, stojícího na stanovisku anarcho-syndikalistickém, což projevovala tím, že od počátku podkopávala leninské organisační zásady, totiž železnou a neochvějnou stranickou kázeň. Právě proto, že tato skupina byla anarcho-syndikalistická, nedovedla mobilisovat stranu proti šmeralismu a k překonání oportunismu.
Dějinné podmínky, v nichž Jílkova skupina vystupovala, byly by pro skutečnou levou oposici velmi příznivé. Již r. 1922 bylo zřejmé, že šmeralovské vedení strany nedovede udělat KSČ z polosociálnědemokratické bolševickou masovou stranu. Byla veliká nespokojenost s vedením strany, které vůbec dělnictvo nemobilisovalo. A přece to jílkovská skupina svými způsoby vnitrostranického boje dovedla až tam, že přišla o většinu ve vedení strany a v organisacích neměla opory, kromě v prostějovském kraji. To proto, že její způsoby boje i program byly anarchistické.
Chceme-li charakterisovat jílkovství, podivnou směsici "levého" radikalismu a zjevného oportunismu, musíme si všimnouti ideologického podkladu jílkovské skupiny, vysvětleného ve Vajtauerově programu roku 1922 v oposičním "Komunistovi". Programem jílkovské skupiny nebyla sociální revoluce, nýbrž reforma kapitalistické společnosti odstraněním rozporů kapitalismu. Měla na to báječný recept: odstranění kapitalistické konkurence. Recept byl výsledkem tohoto "rozboru" poválečného kapitalismu.
Ve třetím roce po válce byla téměř ve všech zemích odstraněna zásada, zavedená za války, že se má hospodařiti podle potřeb obyvatelstva, umožniti nákup nutných životních potřeb (vázané válečné hospodářství), místo toho nastala volná soutěž. Tato nová zásada výroby sice dočasně zvýšila zisk kapitalistů, ale zakrátko se ukázalo, že se kapitalismus tímto návratem k předválečnému způsobu hospodářství dostal na šikmou plochu.
Jakmile byl učiněn smělý objev, že všechno zlo v kapitalistickém hospodářství vzchází z volné soutěže, vyplynulo z toho nevyhnutelně i řešení: odstranit volnou soutěž, aby se ozdravil kapitalismus, octnuvší se na "šikmé ploše".
Vajtauer to formuloval takto:
Z toho vyplývá pro opravdu mezinárodni a proletářskou stranu dvojí povinnost.
I. Bojovat proti zásadě a zájmům soutěže - tak zv. boj proti hospodářské válce.
II. Stupňovat všechny akce, které uvolňují cestu k nové zásadě světového hospodářského míru, k výrobě podle obecných potřeb.
Tyto dvě základní zásady jsou zkušebním kamenem, ukazovatelem správné cesty - strana, která se jimi řídi, nemůže sejíti s revoluční cesty. Každé údobí může míti jiná hesla: "Pryč se soutěží", "pryč se světovou hospodářskou válkou", "zastavit vývoz do ciziny", "všechno zboží do našich domů" atd. Ale každé to heslo vyplývá z těchto dvou základních požadavků.
Z toho je patrna podstata programu jílkovské skupiny: odstranit volnou soutěž, ale ponechat kapitalismus. Jak se to mohlo provést? O tom nás poučuje jiná kapitola toho květnatého nesmyslu:
Od státu se musí požadovati, aby učinil pro oběti hospodářské války aspoň tolik, kolik udělal za války pro výrobu a distribuci. Proto je nutné sáhnouti k jinému prostředku: rozdílet výrobky potřebným lidem úplně nebo z poloviny zdarma. To však předpokládá, že stát zabaví všechny výrobní prostředky a soustředí je ve velikém státním kartelu a že rozdílení výrobku svěří družstvům, jejichž členem se musí státi každý.
Této myšlence provedení ťpřechodného státníhoŤ kapitalismu plně odpovídalo to, co Vajtaueruv program nejvřeleji doporučoval jako hlavní prostředek "přímé akce" proletariátu:
I. Bojkot kapitalistických výrobků.
II. Rozšíření a zcentralisování všech výrobních družstev.
A Vajtaueruv program k tomu dodával:
Dělnictvo může dnes svým bojkotem zničiti kteroukoli firmu, která vyrábí předměty draze anebo zachází s dělnictvem nemilosrdně.
Je to sice paradoxní, ale historická skutečnost: "levá" oposice, která se vytvořila v KSČ před IV. světovým sjezdem Kominterny, hájila tohoto programu: odstranit kapitalistickou soutěž státním kapitalismem a bojkotem kapitalistických výrobků. Vajtaueruv program způsobil, že marxistická skupina pražské organisace, která zprvu podporovala Jílka a nabyla mezitím značného vlivu, se od jílkovské skupiny odtrhla. Marxistická skupina bojovala, ovšem po výtce teoreticky, proti oportunistickému kažení taktiky jednotné fronty a hesla dělnicko-rolnické vlády. V "Thesích o dělnické vládě", uveřejněných v časopise "Proletkult", odmítala ostře myšlenku, chtít revoluci nahrazovat dělnickou vládou, jako kladným přechodem od diktatury měšťáctva k diktatuře proletariátu. Diskusní večery o jednotné frontě, pořádané "Marxistickým sdružením", byly projevem oposice proti šmeralismu. Poněvadž časopis "Komunista" byl tehdy volnou tribunou pro diskusi a polemiku proti oportunismu vedení strany, využili toho členové "Marxistického sdružení" a sblížili se s jílkovskou skupinou, doufajíce, že se jim podaří odstranit její neujasněnost a že s ní povedou společný boj s oportunismem. Tato naděje se ukázala klamná, a ocenění jílkovské skupiny nesprávné. Po uveřejnění Vajtauerova programu se "Marxistické sdružení" marně pokoušelo pohnout vůdce jílkovské skupiny, aby se toho dokumentu zřekli, dokazujíc jim bod za bodem, jak je maloměšťácko-anarchistický a protimarxistický. Jílek a Bolen se nedali přesvědčit a tak se obě skupiny rozešly.
Za těchto okolností musil IV. sjezd Kominterny, vypracovávající základy nové taktiky jednotné fronty proletariátu, zaujat stanovisko ve vnitrostranických otázkách KSČ a zejména rozhodnout o vyloučení vůdců oposice, provedeném říšskou konferencí KSČ.
Vystoupení jílkovské oposice nemohlo zastříti skutečnost, že hlavní nebezpečí hrozí KSČ od pravého oportunismu. Vždyť program jílkovské skupiny byl v podstatě nikoli levě revoluční, ale zmateně maloměšťácký. Tento ráz byl jí také veřejně vytčen, když se na IV. sjezdu Kominterny vytasila s pohádkami o Šmeralových plánech, jít do vlády. Tím však nebyla věc pro sjezd Kominterny vyřízena; musil také zjistit, kde se vzala levá nálada, z níž vyrostla jílkovská oposice. A tak dospěl k poznání, že tento maloměšťácký radikalismus byl jen odrazem neurčité nespokojenosti širokých vrstev dělnictva, které instinktivně protestovalo proti oportunismu vrchních instancí strany i proti jejich nečinnosti v naléhavých denních otázkách, zejména v otázce nezaměstnanosti. Tato oprávněná nespokojenost proletariátu se obrazila skresleně v programu ťlevéŤ oposice. Z toho usoudil sjezd Kominterny, že v Československu je půda pro "levou" dělnickou stranu, a poněvadž KSČ byla ještě polosociálnědemokratická, hrozilo nebezpečí, že "levá" strana by mohla odtrhnout od KSČ část dělnictva neujasněného, ale revolučně naladěného. Usoudilo se, že vyloučení oposice bylo opatření nesprávné, a proto sjezd Kominterny revidoval usnesení říšské konference KSČ v tom smyslu, aby 7 vyloučených bylo jen zbaveno funkcí ve straně do příštího sjezdu strany. Tím se předešlo možnosti rozštěpení KSČ zleva, které by bylo ztížilo revoluční vývoj strany.
Ale, zamítnuv vyloučení, vyslovil IV. sjezd Kominterny zároveň také zničující ortel nad jílkovskou oposicí:
Programatické požadavky oposice, vyjádřené ve Vajtauerově návrhu programu, obsahují názory syndikalisticko-anarchistické, nikoli marxistické a komunistické. To, že se Oposice za ně staví, je důkazem, že se ve všech základních otázkách odchyluje anarchisticko-syndikalisticky od zásad Komunistické internacionály.
Výsledkem IV. světového sjezdu KI bylo, že oposice ve straně zůstala, ale na dlouho úplně ztichla. Ale co platno, když už nadělala velikou škodu. Kdyby se Jílkova skupina byla jen sama znemožnila, nebylo by to bývalo tak zlé, horší bylo, že v členstvu KSČ vyvolala hlubokou nedůvěru v levou oposici vůbec, nedůvěru, která se dlouho obracela i proti správné politické kritice šmeralovského vedení strany. Výsledek "levé" oposice, která obvinila Šmerala z ministerských choutek, byl, že oportunistické tendence KSČ nebyly překonány, nýbrž uchovány.