Dějiny Komunistické strany Československa

Většina z nás si dobře uvědomuje, že pohled na minulost se s časem mění. A mění se o to víc, pokud byl nebo je konkrétní detail minulosti důležitý z hlediska vztahů mezi lidmi. Komunistické hnutí je nepochybně takovým historickým objektem, a lze proto s jistotou očekávat, že pohled na něj byl a je podrobován deformaci. Proto jsme se rozhodli seznámit čtenáře našich webových stránek s historicky první obsáhlou monografií, týkající se historie komunistického hnutí v Československu.

Dějiny Komunistické strany Československa vyšly v nakladatelství Karel Borecký současně česky a německy v roce 1931, kdy KSČ slavila své 10. narozeniny. Autorem publikace byl tehdy devětadvacetiletý Pavel Reiman, který byl od února 1929 členem nejužšího vedení KSČ. Lze tedy předpokládat, že na vrchol ho vynesly jeho tehdejší postoje v tehdy započatém období bolševizace strany a že je jimi nepochybně ovlivněn i jeho zveřejněný pohled. Komunistické hnutí v Československu se podle něj ve 20. letech vyvíjelo na základě rozporu mezi leninismem a šmeralismem - specificky československou formou oportunismu. To ale na této knize není to nejzajímavější.

Důležitá je okolnost, že text plně odráží tehdejší postoje člena vedení KSČ, které nebyly zpětně upravovány po prožitých obdobích války a následné přeměny politické strany KSČ ve státostranu. Můžeme tedy předpokládat, že text velmi dobře odpovídá dobové argumentaci KSČ z počátku 30. let 20. století. Krátký popis fascinující životní cesty autora naleznete níže.

Vít Stanislav
Milan Neubert 
listopad 2013

Obsah monografie:

Předmluva
1. Krach rakouské sociální demokracie a jeho příčiny
2. Rozpadnutí rakouského státu a vnitřní vývoj sociální demokracie
3. 14. říjen
4. Zahraniční akce prof. Masaryka a založení československého státu
5. Česká komunistická strana v Rusku
6. Vznik československé republiky a vývoj dělnického hnutí až k prosincové stávce
7. Vznik německé levice a karlovarský sjezd strany
8. Prosincová stávka českého proletariátu
9. Cesta k jednotné Komunistické straně Československa
10. Utvoření komunistické strany na Slovensku a v Podkarpatské Ukrajině
11. Obrat k masám
12. Boj na odborové frontě
13. Boj s jílkovskou opozicí
14. Šmeralismus a poučení z roku 1923
15. Od V. sjezdu Kominterny k II.sjezdu KSČ
16. Druhý sjezd KSČ
17. Bubníkovská krise
18. »Brněnské memorandum«
19. Pátá rozšířená exekutiva a československá otázka
20. Údobí stabilisování kapitalismu a vývoj československého dělnictva vlevo
21. Trockismus v Československu
22. IV. sjezd KSČ
23. Strana a odborová otázka
24. V době zostřených třídních bojů až k Rudému dni
25. Poučení z Rudého dne
26. Otevřený list Komunistické Internacionály a diskuse v KSČ roku 1928
27. Boj textilního dělnictva a poučení z něho
28. Pátý sjezd KSČ
29. Haisův puč
30. KSČ v boji o většinu dělnické třídy
31. Vystoupení Friedovy skupiny a sektářské tendence v KSČ
32. Hospodářskou krisí k boji o diktaturu proletariátu
Literatura

O Pavlu Reimanovi

Pavel Reiman se narodil 12. 11. 1902 v Brně, kde navštěvoval gymnázium. Jako Paul Reimann pak studoval v letech 1921 až 1923 na Univerzitě v Lipsku, kde se stal členem Komunistické strany Německa, funkcionářem Komunistické studentské frakce (Kostufra) a dokonce členem říšského vedení strany. Aktivně vystupoval v kulturně politických diskusích, např. v „Rote Fahne“.

V roce 1923 se vrací do Československa. Studuje na pražské Německé univerzitě a vstupuje do KSČ. V letech 1924 - 1926 je redaktorem ČKK (Československá komunistická korespondence), pak šéfredaktorem stranického orgánu „Vorwärts“ v Liberci (Reichenberg) a členem tamějšího okresního vedení strany. V roce 1928 se Reimann účastní jako hlavní německý zástupce Gottwaldovy levicové frakce KSČ na VI. světovém kongresu Kominterny. V roce 1929 je zvolen kandidátem politbyra a delegován do Moskvy jako zástupce KSČ v Kominterně. Stává se tam kandidátem Výkonného výboru KI a kandidátem politsekretariátu VV KI (1929 - 1931). Současně pracuje v redakci „Komunistické internacionály“. V lednu 1931 je z VV KI vyloučen pro pravicově oportunistickou odchylku. V letech 1931 - 1932 je šéfredaktorem teoretického orgánu KSČ „Komunistická Revue“ a vedoucím agitačně propagačního oddělení ÚV KSČ. V roce 1933 je znovu obviněn z pravicové úchylky v souvislosti s politikou jednotné fronty, když se domníval, že po nástupu Hitlera k moci v Německu by snad bylo vhodné hledat v dělnickém hnutí spojence pro obranu demokracie.

V srpnu 1933 provedl sebekritiku a následně chvíli pracuje v moskevském aparátu VV KI. Záhy se však vrací do Československa do vedení KSČ, kdy se stává hlavním zástupcem levicové německé inteligence a podílí se na politickém a kulturním životě říšskoněmecké emigrace.

V letech 1938 - 1939 je členem zpravodajského aparátu ilegální KSČ. V dubnu 1939 emigroval přes Polsko do Velké Británie, kde pracoval jako redaktor orgánu »Einheit«. Byl členem skupiny československých komunistických emigrantů v Londýně, aktivní ve skupině sudetoněmeckého funkcionáře KSČ Gustava Beuera (* 24. 2. 1893 – †21.3. 1947).

V prosinci 1945 se Pavel Reiman vrací do Prahy, kde až do roku 1951 pracuje na sekretariátu ÚV KSČ, hlavně na úseku kulturní propagandy, v letech 1948-52 je i vedoucím redaktorem teoretického časopisu Nová mysl. Reiman patřil v tu dobu k těm komunistům, kteří intenzivně uvažovali o „československé cestě k socialismu“. Byla to patrně právě tato otázka, která nejvíce změnila jeho další působení. V procesu se Slánským v roce 1952 je předvolán jako svědek ve věci obvinění ze sionismu.

Od roku 1952 pak působí převážně jako vědecký pracovník, od roku 1955 je zástupcem ředitele, následně letech 1962-68 ředitelem Ústavu dějin KSČ. Byl také členem korespondentem Československé akademie věd. Právě z tohoto titulu předsedal konferenci o Franzi Kafkovi, která se konala v roce 1963 v zámku Liblice a která je často považována za skutečný počátek tzv. Pražského jara v roce 1968.

Důležitá byla asi i organizace konference o německé literatuře v roce 1965. Tam došlo k přehodnocení humanistické tradice buržoazní literatury a k pokusu o její integraci do „marxistické ideologie“. I to patří k důležitým předpokladům Pražského jara.

V roce 1968 byl aktivní v československém hnutí obnovy a patřil ke kritikům sovětské intervence v srpnu 1968. Na protest proti účasti ozbrojených sil NDR na intervenci vrátil lipské Univerzitě Karla Marxe čestný doktorát. V květnu 1969 byl ještě jmenován profesorem německé literatury na Karlově Universitě, ale v zápětí byl v roce 1970 vyloučen z KSČ a fakticky byl na něj uvalen zákaz výkonu povolání. Jeho knihy byly odstraněny v knihoven. Pavel Reiman zemřel v Praze 1. listopadu 1976.