Je zákonitým zjevem, e protivy, vyskytnuví se v bojujících proletářských stranách, vyvrcholí, jakmile vývoj přiměje strany k zahájení hromadných bojů proletariátu. Stanovisko jednotlivých směrů a skupin v komunistickém hnutí se projeví nejúplněji a nejvýrazněji při hromadných akcích. Ty působí jako rozlučovadlo, a mají za následek, e k třídnímu nepříteli přeběhnou vichni, kdo nevěří, e je mono vést revoluční hromadné boje a kdo souhlasí s cílem komunistické strany potud, pokud to nemusí projevit skutkem. Ten zákonitý průběh vývoje komunistických stran se osvědčil i v KSČ. Jak krise, prodělaná stranou po druhém sjezdu strany, tak i krise po V. sjezdu, o čtyři leta později, vznikly, kdy strana začala vésti hromadné boje.
A do r. 1924 lze říci, e KSČ si nebyla vědoma toho, e má být vůdčí silou v proletářských hromadných bojích. A do II. sjezdu přeloila svou oportunistickou činnost převáně do parlamentu, ani dost málo se nepokusila organisovat a vést masové akce. Strana nevedla masy, dělnické boje byly náhodné a samovolné, strana neměla v nich pevné směrnice. Zatím co sociální demokracie vědomě sabotovala masové boje a propagovala v dělnictvu, aby pracovalo s kapitálem na obnově kapitalistického hospodářství, vykládala si KSČ taktiku jednotné fronty tak, e bez součinnosti socialistických stran není schopna organisovat samostatné boje. KSČ si neuvědomovala, e sociální demokracie není stranou třídní a proletářskou, nebylo jí jasné, e úkolem sociální demokracie je znemoňovat třídní boj proletariátu. Správným prováděním taktiky jednotné fronty by se byla odhalila sociální demokracie, bylo by se ukázalo dělnictvu, e od sociální demokracie nemůe očekávat pomoci ve svém boji. Místo toho soudila KSČ, e sice rozhodující revoluční boje nemůe vést společně se sociální demokracií, ale v denních bojích e s ní můe ťjít kousek společněŤ. KSČ se dívala na sociální demokracii ne jako na součást měácké třídní fronty, ne jako na levé křídlo měáctva, ale jako na pravé křídlo proletariátu. Poněvad KSČ zařizovala svůj postup v hromadných bojích podle stanoviska sociální demokracie, stala se objektivně brzdou proletářského boje, místo jeho vůdcem.
První krise strany byla dějinně nutná a měla svůj smysl nejen tím, e napravila teoretickou směrnici strany, ale překonala meralovskou teorii, která zdrovala stranu od třídního boje. Obratem ve straně se měla překonat i pasivnost v třídních bojích; dělnictvo se mělo v údobí stabilisování kapitalismu vést do takových bojů, které by stabilisování brzdily a ohrozily. Kdy se nyní vedení strany octlo v rukou levice, stal se onen úkol naléhavým.
Stabilisování kapitalismu v Československu bylo provázeno prudkým útokem, vedeným českým měáctvem v jednotné frontě se sociální demokracií. Koncem r. 1924 a počátkem r. 1925 přila koaliční vláda s četnými zákony, jimi se měly náklady kapitalistického stabilisování převalit na dělnictvo. Tehdy se nezaměstnanost poněkud zmenila a měáctvo nahradilo státní podporu v nezaměstnanosti gentskou soustavou, čím byl náklad na podporu v nezaměstnanosti převalen na odborové organisace. Chvíle byla vybrána vhodně, nebo mení nezaměstnanost umonila provést ono opatření bez boje. Zavedení gentské soustavy mělo jen malý ohlas v dělnictvu, zato veliké pobouření vyvolávala vzrůstající drahota ivobytí. Přes zimu vechno hrozně podrailo a dělnictvo se důkladně poučilo, e měáctvo zamýlí deflační politikou, prováděnou pod roukou velikého zlevnění ivotních potřeb, přesunout náklady na obnovení kapitalistického hospodářství na bedra pracujícího lidu. Počátkem února 1925 vyzval nový ústřední výbor KSČ iroké masy k boji proti drahotě.
Výzva měla veliký ohlas v proletariátu.
10. února začalo proti drahotě bojovat praské dělnictvo. Výzvy KSČ k veřejnému projevu na Staroměstském náměstí uposlechlo 10.000 dělníků. Po táboru se utvořil demonstrační průvod, vedený komunistickou mládeí, a táhl, neruen policií, Celetnou a Příkopy na Václavské náměstí. Kdy počátek průvodu dospěl na Václavské náměstí, vyřítil se za zády demonstrantů kordon policie a začal do lidí mlátit pendreky. Napadení se postavili na odpor a házeli na policii cihly z nedaleké novostavby. Policie, tísněná protiútokem demonstrantů, začala střílet, ale dělnictvo neustoupilo. Četní demonstranti byli zraněni, ale trvalo přes to hodně dlouho, ne se policii podařilo vytlačit pobouřené dělnictvo z Václavského náměstí.
Praské krveprolití z 10. února pobouřilo hrozně vechno dělnictvo. Zejména v praských závodech to velmi kvasilo. Tehdy vedení KSČ správně pochopilo, co má dělat, a vyhlásilo na přítí neděli, 15. února, nové projevy po celém Československu. Před tím 13. února se měl konat tábor lidu v Praze. Byl policejně zakázán.
Kdy se ústředí KSČ usneslo tábor přes zákaz konat, začalo celou věc sabotovat krajské vedení, v čele s Bubníkem. Tábor byl připravován tak chabě, e musil zkrachovat. Jinak dopadla demonstrace 15. února, rovně zakázaná. V odpověď na zákaz se objevilo na Václavském náměstí přes 20.000 dělníků, kteří se seřadili v mohutný demonstrační průvod, jetě ne mohla zakročit policie. Teprve v polovině Václavského náměstí narazil průvod na kordon policie, která začala mlátit do lidu. Demonstranti se obrátili a volajíce hanbu policii, táhli opačným směrem a demonstrovali v sousedních ulicích. Provedení demonstrace bylo ohromným úspěchem strany, která dovedla provést, přes měácký teror, ohromný demonstrační projev praského proletariátu.
Hned po demonstraci zjistilo ústředí KSČ, e celá akce byla sabotována vedením praského kraje. Sabotáí byl znemoněn nejen projev 13. února, ale ohroena i demonstrace 15. února, poněvad praské krajské vedení, ovládané pravicí, vypracovalo akční plán, úplně se protivící příkazům ústředí strany. Krajské vedení se chtělo vyhnout sráce s ozbrojenou mocí. Poslanec Bubník, který byl pověřen provedením příkazů ústředí, se pokusil vpadnout straně a její akci vzad. Zároveň bylo ústředí sděleno tajemníkem strany Rejlkem, e ho Bubník pozval k frakční poradě pravice, a e v několika takových frakčních poradách se jednalo o roztěpení strany. Právě tak vypovídal soudr. Nedvěd, tehdy vedoucí komunálního oddělení strany, a dotud stojící při pravici, o rozmluvách s Bubníkem, v nich ten otevřeně prohlásil, e chystá roztěpení parlamentního klubu KSČ. Ústředí se obrátilo na praské funkcionáře strany, kteří 16. února jednomyslně odsoudili Bubníkovo jednání. Opírajíc se o to, odpovědělo Polbyro na Bubníkův pokus o rozbití strany vyloučením Bubníka ze strany.
Toto usnesení vyvolalo ve straně krisi. Hned po posledním sjezdu se za zády nového vedení strany utvořila pevná pravá frakce, která usilovala roztěpit stranu, a ta si nyní vzala Bubníkovo vyloučení za záminku k útoku proti vedení strany. U od II. sjezdu prováděla pravice v krajích, kde měla v rukou stranický aparát, zejména v praském, kladenském a v brněnském, divoké pomlouvačné taení proti straně. Roziřována pověst, e dva vedoucí soudruzi z Polbyra, Verčík a Seidler, zpronevěřili peníze, kolportovalo se, e v Polbyru sedí policejní picl, čemu se věřilo proto, poněvad sociálnědemokratický tisk přináel různé zprávy o důvěrných schůzích, je mu byly donáeny funkcionářem z pravice rovnou ze stranického aparátu. Zároveň vyuila pravice toho, e se v praské organisaci mládee zahnízdily ivly, podezřelé ze piclovství, a rovnou prohlaovala, e celá levice je zamořena picly. Takové pomluvy a podezření vycházely z aparátu pravé frakce do sociálnědemokratického a měáckého tisku, a o ně se opírala tvanice proti levému vedení strany. Neminulo se to účinkem ani u některých částí členstva, nebo při provinciálním rázu československé politiky, projevivím se i v náladě funkcionářů strany, taková argumentace zanechávala přece určitý dojem. Cíl likvidátorů, diskreditovat vedení strany skandálními historkami, zčásti vymylenými, zčásti spočívajícími na skreslených faktech, se v první chvíli poněkud podařil, poněvad i pravá skupina ve vedení strany, v čele se soudruhy meralem a Zápotockým, podlehla kampani lí. Proto se pravici podařilo odpovědít na vyloučení Bubníkovo rozsáhlým taením, vedeným s heslem ťvyčitění stranyŤ. Začalo to v Brně, kde krajský výbor prosadil 20. února ve schůzi funkcionářů strany resoluci proti vyloučení Bubníka, v ní ádáno odstranění ťkorumpovaných ivlůŤ z vedení strany. Hned po zmíněné schůzi obsadilo brněnské krajské vedení redakci ťRovnostiŤ, redigované stoupenci levice, a pověřilo vedením redakce likvidátora Roučka, který z ťRovnostiŤ udělal frakční časopis pravice. Podobně postupovala pravice v kraji kladenském, který byl téměř úplně v rukou pravice, a také některé mení kraje byly pravicí opanovány.
Mezitím kontrolní komise, která na II. sjezdu strany zůstala v rukou pravice a byla vedena likvidátorem Taussikem, sbírala materiál proti soudruhům Seidlerovi a Verčíkovi. Ten se ji před několika lety dopustil těké politické chyby, hlasovav při likvidování státního ústavu, spravovaného zástupci vech politických stran, aby se jmění rozdělilo zúčastněným stranám. Tato věc, v ní Verčík postupoval podle nesprávného usnesení krajského vedení, se udála před lety a bylo zřejmé, e se nyní ohřívá jen k trakčním účelům. Pokusy, zaplést do této věci i soudruha Seidlera nadobro ztroskotaly a proto se pustilo do oběhu podezření, e tento soudruh vedl nesprávně knihy, dokud byl krajským sekretářem v Bratislavě. Ne se mohlo vedení strany o těchto věcech vyslovit, byly ji vytaeny proti němu pravicí. 25. února konána nová konference funkcionářů v Praze, kdy soudruzi Verčík a Seidler prohlásili, e se vzdávají funkcí, pokud jejich věc nebude vyetřena. Na konferenci byla nálada zprvu pro vedení. Chladně přijaty referáty soudruhů merala a Zápotockého, kteří dokazovali, e Bubníkovo vyloučení se stalo ukvapeně a e se tím zmařila akce protidrahotní. Teprve, kdy vystoupil předseda kontrolní komise, Taussik, a předloil podvodný materiál ťvyetřováníŤ kontrolní komise v případu Seidlerově a Verčíkově, podařilo se pravici změnit náladu funkcionářů a prosadit bez debaty resoluci, ádající, aby se ťsamostatněŤ vyetřoval případ Bubníkův.
V resoluci se prohlaovalo, e Bubník byl vyloučen vedením nesprávně, poněvad prý se tím zmařila protidrahotní akce a nakonec se v ní ádalo vyetřování proti členům ústředního výboru, jim se vytýkala korupčnost. Tato resoluce, přijatá větinou konference pod dojmem prolhaných zpráv kontrolní komise, zhorila situaci ve straně, poněvad meralova skupina podporovala zjevné likvidátory a tak nebezpečí roztrky strany velmi vzrostlo.
Větina organisací se postavila za vedení strany a také z českých krajů byly Moravská Ostrava a Plzeň za levicí. Ale právě ve třech nejdůleitějích krajích, v praském, v brněnském a v kladenském, měla pravice se svými útoky úspěch. Za takových poměrů se seel 28. února ústřední výbor strany. Schválil politickou směrnici strany, postavil se rozhodně za vyloučení Bubníkovo a odmítl poadavek pravice, aby se svolala mimořádná konference strany. Dále se usnesl, aby delegace na irí exekutivu Kominterny, zasedající v březnu, byla doplněna delegací dělníků z krajů praského, brněnského a kladenského. Kromě toho rozhodl, aby soudr. Seidler byl zbaven funkce a Verčík ze strany vyloučen.
Rovně vyloučena ze strany skupina praské mládee, vedená ústředním tajemníkem Hornem, poněvad byla podezřelá ze styku s policií. Jeto tvanice pravých proti vedení neustávala, bylo vidět, e zbavení soudruha Seidlera funkcí a vyloučení Verčíka a Horna neuspokojilo hlasatele čistky ve straně. Naopak, tvanice v oněch třech hlavních krajích jetě zesílila, ač se ústředí usneslo, aby se v tisku přestalo polemisovat, dokud o věci nerozhodne exekutiva Kominterny. Teprve, kdy meralova skupina, po rozhodnutí exekutivy, opustila chybné stanovisko v bubníkovské krisi, podařilo se odstranit bez obtíí ze strany hlavní vůdce likvidátorů, zastávající četné význačné funkce.