Úkolem 5. rozšířené exekutivy, která se sešla v březnu 1925, bylo, udělat jasno i rozhodnout v bubníkovské krisi. Stav strany byl tehdy takový:
Pravé křídlo strany pod vedením Šmeralovým využilo vyloučení Bubníkova a začalo ofensivu proti levému vedení strany. Likvidátorská skupina v pravici se postavila »Brněnským memorandem« na stanovisko, straně nepřátelské, jak jsme o tom už mluvili. Poměr síly pravice a levice byl tehdy velmi nepříznivý pro levici. Pravice měla většinu ve všech českých krajích kromě Moravské Ostravy, takže roztržka strany za těchto okolností by byla znamenala ve značné míře roztržku po stránce národnostní, a dělnictvo by jí bylo nerozumělo, poněvadž se pravice snažila setříti zásadní rozdíly. Levé vedení sice projevilo snahu, mobilisovat stranu proti pravému nebezpečí, a začalo rozvíjet hromadný boj proletariátu proti drahotě, jenže nedovedlo využít doby od sjezdu strany k politickému uvědomění členstva. Jestliže ještě před samým zasedáním exekutivy měla valná část členstva dojem, že se diskuse ve straně točí výhradně kolem osobních věcí, byl to následek slabosti levého vedení strany, které jednak nevedlo boj na dosti širokém zásadním podkladu a za druhé nedovedlo během boje s pravou většinou strany pevně zakotvit v členstvu českých oblastí.
Tím byl určen úkol rozšířené exekutivy, která musila oddělit vlastní diskusi ve straně od podružných otázek osobních, vypracovat zásadní stanovisko v boji s pravým nebezpečím a tím pohnati ideologický vývoj strany i odpoutat ji ideologicky od šmeralismu. Druhým úkolem bylo zabránit rozštěpení strany oddělením skupiny Šmeralovy od likvidátorů, ale při tom neudělat pravici ideologické ústupky. Toho se mohlo dosíci jen určitými ústupky organisačními.
Jednání exekutivy o české otázce se dálo za prudkého frakčního postupu Šmeralovy skupiny. Vyhýbajíc se zásadním otázkám, soustředila pravice útoky na osobní poměry ve vedení a obešla i všechny politické otázky, postavené zástupci exekutivy v jednáních české komise.
Hlavní slovo za pravé křídlo vedl soudruh Šmeral, který odůvodňoval postup pravice v osobních otázkách celou teorií o mravním rozkladu československého dělnického hnutí. Na otázku, jaké zásadní politické otázky jsou příčinou krise strany, odpověděl, že krise netkví v politických rozporech názorových. »Krise je hlubší, než si myslíte, je jiného rázu, než krise, vyvolané obvyklými trakčními boji nebo názorovými rozpory.« Jaké byly tedy kořeny krise? »Jednak je krise výsledkem obtíží přechodu do údobí, které nelze označiti za zralé k přímému revolučnímu útoku.« Šmeral sice vyšel z názoru, že krise byla výsledkem přechodu k údobí kapitalistické stabilisace, ale nedovedl tuto situaci rozebrat marxisticky.
Uvažuji-li o různých případech, které se u nás staly pomalu už zjevy hromadnými, případy nepřirozeného pohlavního života, spojení s policii, zkázy mladých lidí a pod., uvažuji-li o tom všem, nemíním ani dost málo obviňovat jednotlivé osoby. Je to prostě neštěstí generace, která se s velikými nadějemi cítila být už blízko velikého rozhodnutí a nyní pojednou je vržena zpět a vnitřně otřesena. Když jsem před pražskými důvěrníky mluvil o nervech, vyznačil to soudr. Haken za nemarxistické. Myslím však, že je to symbol, velmi příznačný pro nynější údobí… Rozkladné zjevy, zjevy mravního rozkladu se projevily ve straně v nebývalém rozsahu, mravně zchátralé živly se vloudily až do nejvyšších orgánů strany. Máme ve straně příznaky dekadence, ale nemíním tyto věci zabarvovati frakčně.
Z těchto předpokladů dospěl soudr. Šmeral k těmto závěrům, pokud šlo o boj s pravým nebezpečím: »Soudím, že v nynější situaci je nezbytná obzvláště delikátní taktika, aby se udržela bolševická masová strana a mohla se dále bolševisovat.«
Tato řeč, právem nazvaná soudruhem Zinověvem poplašnou, svědčila, že teorie šmeralismu je veskrze nemarxistická. Místo, aby vysvětloval vnitřní vývoj strany z objektivní hospodářské a politické situace, z dějinných tradicí strany a pod., uchýlil se soudruh Šmeral do psychologie, vytvořil obšírnou teorii o zjevech mravního rozkladu strany, a dospěl k úplně nesprávným závěrům o stabilisování kapitalismu. Stabilisování kapitalismu v Československu mělo ve skutečnosti za výsledek zesílení pravého nebezpečí, vyvolávalo iluse, že kapitalismus se začne zase pozvolna restaurovat. To byl objektivní základ pravého nebezpečí, jehož šmeralismus nedovedl pochopit. Šmeralismus udělal z fakta kapitalistického stabilisování závěr, že ono způsobuje mravní rozklad dělnické třídy.
Právem odpověděl soudruh Zinověv na tuto řeč:
Myslím, že řeč soudruha Šmerala byla řeč poplašná. Říkal, že dělnictvo bylo zachváceno psychologickou, duševní krisí, že má rozhárané nervy a pod. Ale soudruzi, dělnici šli přece také do ulic. To soudruh Šmeral pomíjí. Je možné, že mezi intelektuály, kteří myslili, že budou s měšťáctvem hotovi ve dvou měsících, je nyní z toho jakási kocovina. Ale, je nemožné, aby československé dělnictvo bylo v krisi. Známe československé dělnictvo o nic hůře než proletariát jiných zemí a víme, že průměrný dělník nyní neprodělává hluboké duševní krise. Opačné tvrzení je ne stoprocentní, ale tisíciprocentní přehánění.
Kdežto Šmeralova skupina se snažila přesunout celkový podklad diskuse na jiné pole svou teorií o mravním rozkladu českého dělnictva, byla tato teorie členy exekutivy nemilosrdně a ostře zkritisována. Zejména soudruh Stalin, který zaujal k rozvinutým otázkám stanovisko v plenu české komise, i ve dvou řečích v podkomisi, podal vyčerpávající rozbor krise i podstaty pravého nebezpečí v KSČ. Ve své řeči v plénu zdůraznil nejprve základní příčiny krise.
Soudruh Šmeral má úplně pravdu, když zdůrazňuje, že vlastní příčina krise je v obtížích, spojených s přechodem z údobí revolučního rozmachu k údobí klidnému. Údobí přechodu, vyžadující jiné orientace, zpravidla vyvolává ve straně tu či onu krisi.
Když soudruh Stalin ukázal, že v Československu je nebezpečí pravé i levé, položil otázku, které je větší a dospěl k závěru, že nebezpečí pravé.
Toho soudruh Šmeral nepochopil, a to je jeho první chyba. Proč je dnes pravé nebezpečí nejpovážlivější? Ze třech příčin:
1. Přechod z rozmachu ke klidu sám sebou posiluje možnosti pravého nebezpečí. Roku 1920, kdy začal rozmach dělnického hnutí, napsal Lenin brožuru »Dětská nemoc levičáctví«. Myslím, kdyby byl Lenin živ, že by nyní napsal novou brožuru »Stařecká nemoc pravičáctví«, neboť pravé nebezpečí je nyní nejpovážlivější.
2. V československé komunistické straně je, jak uvedl soudruh Šmeral, neméně než 70 procent bývalých sociálních demokratů. Jistě nemusím dokazovat, že v takové straně jsou sociálnědemokratické recidivy nejen možné, ale i nevyhnutelné.
3. Československý stát je státem, v němž vítězným národem jsou Češi. Svůj národnostní stát dostali Češi už jako vládnoucí národ. Jako příslušníkům vládnoucího národa nevede se českým dělníkům prozatím špatně, nejsou bez práce, a je zřejmé, že jsou úplně omámeni myšlenkou národního státu. To všechno musí vzbuzovat iluse národnostního míru. Nemluvě ani o tom, že tato okolnost zase vyvolává a posiluje pravé nebezpečí.
Potom se soudruh Stalin obíral způsobem, jímž se bojuje s pravicí:
Tato otázka nás vede rovnou k jádru názorových rozporů. Potírá soudr. Šmeral pravé nebezpečí? Potírá, ale tak, že nakonec místo aby pravice zmizela, je vlastně podporována, udržována a chráněna před ranami levice. Je to sice zvláštní, ale je to skutečnost.
Své stanovisko doložil soudruh Stalin konkrétně především poměrem Šmeralovy skupiny k Bubníkovi a k »Brněnskému memorandu«.
Musím říci, soudruzi, že údobí klidu není údobím zániku všech akcí. V údobí klidu se šikuje a cvičí proletářská armáda, připravuje se k sociální revoluci. Avšak armádu proletariátu lze cvičit jen akcemi. Drahota, která v poslední době v Československu nastala, je pro takové akce nejvýš příznivá. Je známo, že Komunistická strana Československa této příležitosti využila a nedávno provedla četné demonstrace proti drahotě. Je známo, že pravý komunista Bubník, nyní už vyloučený, rovněž využil oné příležitosti a pokusil se akci dělnictva rozbít tím, že vpadl straně vzad. Co udělal soudruh Šmeral, aby uchránil stranu před tou zákeřnou ranou? Místo aby využil Bubníkova případu a energicky rozbil před tváří strany celou pravou skupinu, udělal soudruh Šmeral ze zásadní otázky pravice soukromou věc Bubníkovu… Soudruh Šmeral říká této taktice »delikátní«, »jemná«. Snad opravdu je to taktika jemná, ale není ani dost málo pochybnosti, že nemá nic společného s bolševickou taktikou nemilosrdného boje s pravicí. Šmeral zapomněl, že jemnost není zárukou před krachem. A k tomu skutečně došlo, jak známo.
Právě tak mluvil soudruh Stalin v české subkomisi o brněnském prohlášení:
Nejde tu nejvíce o vyloučení. Chtěje dokázat, že s autory brněnského prohlášeni se nesmí tuze zhurta, vytvořil soudruh Šmeral celou teorii, abych tak řekl, teorii zbahnění. Říká: ve straně je část pokročilá a část ještě zaostalá. Strana, jako celek, má postupovat. Jsou-li však v tom celku ještě části nedosti pokročilé, musí se hnutí celku zabrzdit. To je ovšem teorie veskrze nesprávná, která musí stranu přivést do bahna a strana začne hnít. Strana se muže vyvíjet jen tehdy, jestliže její uvědomělé a pokročilé živly vedou a jestliže s sebou při tom strhnou živly nejzaostalejší.
Z tohoto rozboru základů a podstaty šmeralismu vyvodil soudruh Stalin tento úsudek o nejbližších úkolech strany:
Sdružit všechny opravdu revoluční živly ve straně, úplně vyhladit pravé skupiny, toť úkol strany, toť východisko z krise. Jinak je bolševisování KSČ nemožné. To však neznamená, že by musili být vyloučeni nepodmínečně všichni praví. Vyloučení není nejúčinnějším prostředkem v boji s pravicí. Nejvíce záleží na tom, zničit pravici ideologicky a morálně v zásadním boji, do něhož se musí přivést nejširší vrstvy členstva strany. To je jeden z hlavních prostředků k výchově strany v bolševickém duchu. Vyloučení, je-li opravdu nevyhnutelné, nechť je přirozeným důsledkem ideové porážky nepřítelovy. V tom udělali leví v Československu velikou chybu, neboť Bubníka honem vyloučili, místo aby jeho případu co nejvíce využili a spojíce jej se zásadním stanoviskem pravice v hromadných akcích, odhalili skutečnou tvář pravičáků. Pospíšili si s vyloučením a tím si zamezili možnost, útočit na pravici na onom podkladu.
Takové rozvinutí otázky, jak bojovat s pravicí, mělo neobyčejný význam pro další vývoj strany. Stalinova řeč odhalila oportunistickou podstatu šmeralovského stanoviska v boji s pravým nebezpečím a zároveň i velikou slabinu levých. Levice nedovedla vésti rozsáhlý ideologický zápas se šmeralismem ani s celou teorií pravice, což mělo za následek, že ani půl roku po sjezdu strany nebyla ještě tak silná, aby převedla na svou stranu nejdůležitější části strany.
Z rozboru soudruha Stalina vyplynulo řešení české otázky rozšířenou exekutivou. Když Šmeralova skupina prohlásila, že je ochotna bojovat s vedením strany proti pravici a zanechat oportunismu, usoudila exekutiva, že k boji s pravým nebezpečím se musí utvořit blok levice se »středem« (Šmeralovou skupinou), který musí úplně odhalit pravé nebezpečí a zničit posice pravých ve straně. Na tomto základu, který zajišťoval, že vedení strany povede zásadní boj s pravým nebezpečím, udělala exekutiva četné drobné organisační ústupky pravým. Z vedení strany odstraněni Verčík a Seidler, kteří byli středem útoků pravice, ač kontrolní komise Internacionály zjistila, že se soudruh Seidler nedopustil ničeho závadného, kdežto Verčík se dopustil politické chyby tím, že přijal na stranické účely peníze ze státního fondu. Druhým ústupkem organisačním bylo, že nebyli ze strany vyloučeni původci »Brněnského memoranda«, při čemž bylo zdůrazněno, že se musí vésti neúprosný boj s pravým nebezpečím.
Toto řešení české otázky rozšířenou exekutivou bylo nevyhnutelným výsledkem položení ve straně a jedinou možností, jak předejít hrozícímu rozštěpení strany. Tak se nejen uchovala jednota strany a udržela její masovost, ale mohli se také odstranit a zničit zjevní likvidátoři, kteří byli během roku postupně ze strany odstraněni a brzy se stali sektou, o níž dělnictvo ani nevědělo.
Musíme se také zmínit o vlivu rozhodnutí exekutivy na stranu. Utvoření bloku nevyvolalo jen odpor zjevně pravých skupin, které chtěly stranu rozložit, a jimž byla vzata půda ve vedení strany, odtržením skupiny Šmeralovy, označené exekutivou jako »střed«. Rozhodnutí exekutivy způsobilo i kolísání v samé levici, jehož příčinou byly názorové rozpory, vzniklé v levici během krise strany. Šlo zejména o rozpor mezi organisací mládeže a několika vůdci levice, rázu Neurathova. Organisace mládeže zdůrazňovaly během celé krise strany, že nové vedení strany, ač zastávalo stanovisko povšechně správné, nedovedlo provést opravdu širokou ideologickou kampaň, a poukazovalo i na slabiny nového vedeni, na něž ukázal soudruh Stalin. Podobně posuzovali situaci také vůdci slovenských organisací soudruzi Seidler a Verčík v užším vedení strany. Poněvadž právě tito dva soudruzi byli z vedení strany odstraněni, ježto vytvoření bloku vyžadovalo nějakých ústupků vůdcům »středu«, jejichž teorie byla jedním pramenem pravého nebezpečí ve straně, byl tím vyvolán jakýsi odpor proti vytvoření bloku, ale byl brzy překonán. Tato episoda ve vývoji strany vyvolala protest slovenských oblastí proti rozhodnutí exekutivy v české otázce. Zároveň vydal ústřední výbor mládeže brožuru p. n.: »Leninismus nebo ?«. Otazník znamenal »šmeralismus«. O tomto vystoupení organisací mládeže musíme promluvit, poněvadž mělo určitý význam v dějinách strany. Organisace mládeže nabyla již před jednáním exekutivy přesvědčení, že největší slabinou levice je nedostatečná schopnost, objasnit základní stranické otázky. Obávala se, že při politické neujasněnosti a kolísavém charakteru některých vůdců levice, zejména Neuratha, povede blok k politickým ústupkům pravici. Obava ta byla posilována vystoupením Neurathovým v tisku strany po jednání rozšířené exekutivy, při čemž se Neurath vůbec nezabýval politickým rozborem pravého nebezpečí, jen zdůrazňoval, že rozhodnutím exekutivy je krise strany odstraněna nadobro. Toto stanovisko Neurathovo musilo nezbytně oslabit boj s pravým nebezpečím a mělo za následek, že v bloku se soudruhem Šmeralem byla zatušována zásadní otázka boje s pravicí a tak levice by byla pozbyla ideového vedení v bloku. Tato situace vyvolala náladu, projevivší se vydáním zmíněné brožury.
Stanovisko, zastávané v brožuře »Leninismus nebo ?« bylo nesporně správné co do zásady. Byl to opravdový pokus, oddělit boj s oportunismem v KSČ od osobních otázek a důkladně ideologicky objasnit kořeny, a formy pravého nebezpečí. Hlavní myšlenkou brožury byl důkaz, že šmeralismus jako typická odrůda oportunismu v Československu je vlastní příčinou vystoupení likvidátorů, a proto že boj se zjevnými likvidátory bude jen polovičatý, nepřekoná-li se zároveň celá ideologie šmeralismu. V brožuře se také ukazovalo, jak se šmeralismus vyvinul z národních ilusí, vyplývajících z československé revoluce, jako národní odrůda oportunismu, a že ony iluse přivodily revisi nejdůležitějších zásad leninismu. Zejména důkladně rozebráno stanovisko Šmeralovo k teorii státu, k otázce úlohy strany a k otázce národnostní, a tento rozbor měl být určitou ideologickou základnou boje se šmeralismem. Pojednávajíc důkladně o uvedených otázkách, byla brožura důležitým dokumentem ve vnitřním vývoji KSČ. Žel, byla vydána a zabývala se otázkou šmeralismu, zrovna když se soudr. Šmeral a jeho nejbližší političtí přátelé odtrhli od pravice a prohlásili, že chtějí bojovat s celou stranou proti pravici. Důkaz, že je ideologická souvislost Šmeralových názorů s likvidátorstvím, byl nesprávný ve chvíli, kdy se kolísavá skupina soudr. Šmerala přiblížila stanovisku strany. Byla tím zastřena nutnost, vésti hlavní ránu proti zjevným likvidátorům. Ač vydání brožury »Leninismus nebo ?« bylo chybou, poněvadž bylo v rozporu s rozhodnutím exekutivy o bloku a ztížilo upevnění nového vedení strany, postavila se skupina, bojující již tehdy proti polovičatému stanovisku Neurathovu v levici, na správné stanovisko již během diskuse před III. sjezdem, pochopivši Neurathovu nezásadnost v boji s pravým nebezpečím. Po chvilkovém váhání uznala úplně rozhodnutí, jímž vytvořen blok, ale zároveň zdůraznila nebezpečí, že blok nesplní svého poslání, bude-li zastírat zásadní ideologické rozpory. Leví soudruzi zdůrazňovali, že blok sice znamená určité organisační ústupky pravici, ale že se může vyvíjet jen tehdy, nebude-li dělat ústupky ideologické, nebude-li oslabena bojovná fronta bloku proti pravým po stránce ideologické. Úkolem bloku není smiřovat protichůdné teorie, leninskou se šmeralovskou, ale přivést vůdce strany, kteří ve stranické krisi zakolísali, na půdu leninismu. Blok se musí chovat k soudr. Šmeralovi tak, aby soudr. Šmeral dospěl k leninismu, a ne, aby se leninismus nahradil šmeralismem. Zdůrazňovat tyto otázky před sjezdem strany, jak se stalo zejména v politickém stanovisku organisací libereckého kraje, bylo obzvláště důležité, poněvadž strana po krisi upadla do určité nečinnosti, a také proto, že stanovisko Neurathovo zřetelně ukazovalo nebezpečí, že levice přijde o ideové vedení strany. Jen náležitým položením otázky se mohlo dosíci toho, že na III. sjezdu strany byla podle referátu soudr. Hakena, vypracována správná směrnice strany, pokud jde o stabilisování kapitalismu, a že v novém vedení nabyla převahy levice, ovšem po připojení Jílkovy skupiny.
Jílkova skupina zastávala ještě na II. sjezdu odlišné stanovisko a vystoupila ve chvíli nejprudšího boje s oportunismem se samostatným prohlášením, že nemá důvěry v novou levici, poněvadž leví bojovali dříve se Šmeralem proti anarchosyndikalismu Jílkovy skupiny. Když exekutiva rozhodla, aby se vytvořil blok, byli vzati do vedení strany i zástupci Jílkovy skupiny. Stalo se to v předpokladu, že Jílek a jeho političtí přátelé překonali své chyby a budou posilovat levici, která tehdy neměla nadbytek politických vůdců. Že předpoklady, za nichž byl r. 1925 vzat Jílek do vedení strany, se nesplnily, ukázal až pozdější vývoj strany, kdy Jílkova skupina, která po prvé v dějinách strany vystoupila s »levými« frázemi a s pravým stanoviskem, se stala směrem zjevně oportunistickým. Na III. sjezdu strany, který po překonání krise strany zaujal určité stanovisko v boji s pravým nebezpečím a správně rozebral úkoly strany v údobí kapitalistického stabilisování, se ovšem ten vývoj ještě projeviti nemohl. Prodělavši první bolševisační krisi, měla strana všechny předpoklady, aby se vyvíjela ve smyslu usnesení II. a III. sjezdu. V prvním opravdovém boji s pravým nebezpečím, kdy byly rozvinuty všechny zásadní otázky bolševisování strany, prodělala KSČ, která až do roku 1924 vězela v sociálnědemokratických tradicích, první výcvik v bolševickém duchu. Při tom se ukázal nedostatek, totiž, že zásadní problémy nebyly ještě dostatečně vysvětleny širokým vrstvám, a že jen hlouček funkcionářů strany měl jasno v politických otázkách. Přesto se vytvořilo, velikým kladným vlivem organisací mládeže v krisi strany, první jádro členstva, prostého sociálnědemokratických tradicí, které v dalším vývoji strany a v boji s trockismem a s oportunistickou politikou jílkovského vedení strany nabylo schopnosti, postupně bolševisovat stranu. Ve výsledku krise strany a zejména v rázu vedení strany, které bylo utvořeno na III. sjezdu, se tajilo nepochybně nebezpečí, že strana zase upadne do oportunistické tradice. Ale vytvořením určitého bolševického jádra v nižších organisačních stupních strany bylo zaručeno, že v dalších krisích strany bude pevné jádro tak silné, aby odrazilo útoky oportunismu a pomohlo straně překonávat oportunistické tradice. To byl positivní výsledek stranické krise r. 1925.