Rozdíl mezi názorem pravice na kapitalistické stabilisování (což se projevilo v bubníkovské krisi) a názorem Kominterny byl v tom, že pravice, podléhající vlivu sociální demokracie, soudila, že stabilisování není přechodné, nýbrž trvalé, čímž je proletářská revoluce zase odsunuta o celé dějinné údobí. Názorem Komunistické internacionály bylo, že stabilisováním kapitalismu se sice měšťáctvo částečně pozvedlo z nejhlubšího úpadku po imperialistické světové válce, nicméně že všeobecná krise kapitalistické soustavy nepominula, jen se poněkud změnily formy vývoje této krise. Tento názor Kominterny, potvrzený dalším vývojem stabilisování kapitalismu, byl založen na tom, že stabilisování se neděje ve vzduchoprázdnu, nýbrž v třídním boji proletariátu s měšťáctvem a že vede k dalšímu prohloubení rozporu v kapitalistické poválečné krisi. Protože se měšťáctvo pokouší převalovat na bedra proletariátu břemena, spojená se stabilisováním, právě proto znamená stabilisování prudší útoky kapitalismu na proletariát. Pokusy o prodloužení pracovní doby, kapitalistické racionalisování, slevování státních daní a dávek měšťáctvu a větší zdaňování proletariátu, všechno to zhoršovalo postavení dělnictva a zmenšovalo jeho mzdy.
Zejména v Československu byly tyto obtíže kapitalistického stabilisování velmi citelné. Československý průmysl byl v nevýhodě proti mocnějším soupeřům, poněvadž přišel o uzavřený trh rakousko-uherské monarchie — nástupnické státy si zařizovaly průmysl vlastní — a také proto, že jeho vývoj byl brzděn vysokými náklady. Daňové břemeno v Československu bylo, proti mocnějším konkurentům, ohromné, technické zařízení podniků však velmi zaostalé. Československé měšťáctvo mělo jen jedinou přednost proti konkurenci, totiž nízkou životní úroveň proletariátu, který byl v Československu vykořisťován více než v jiných zemích, kapitalisticky pokročilejších. Slabosti československého měšťáctva v boji o zahraniční trhy způsobily, že se československý kapitalismus mohl stabilisovat jen pozvolna. Roku 1925 dosáhl československý průmysl 93 procenta předválečné výroby, v roce 1926 klesl na 80 procent a teprve roku 1927 se stupeň výroby zvýšil nad předválečný. A právě proto útočilo měšťáctvo tak prudce na proletariát. Nezbytným předpokladem kupení kapitálu bylo snížení daní kapitalistům a racionalisování bylo jediným prostředkem, jak dosíci úrovně druhých kapitalistických zemí. Obé mělo za následek prudší útoky proti proletariátu, jehož životní úroveň v Československu byla tak nízká.
Tyto útoky kapitálu měly za následek obrat proletariátu doleva. Kapitalistické stabilisování podnítilo československé dělnictvo k obraně proti zbídačování, zvedla se nová vlna třídních bojů.
Na podzim roku 1925 konány byly volby do parlamentu a v nich se velmi zřetelně ukázal pohyb československého dělnictva doleva. Česká sociální demokracie utrpěla velikou porážku, zatím co komunisté dostali 930.000 hlasů, přes to, že KSČ byla nedávno v krisi, a stali se nejsilnější dělnickou stranou. Toto volební vítězství bylo sice podmíněno obratem dělnictva doleva, ale obrat ten nebyl ještě výrazem vůle k otevřenému boji s měšťáckou třídní diktaturou. Čeští sociální demokraté byli zdiskreditováni, poněvadž brali na sebe ve vládě odpovědnost za všechny útoky vládnoucí třídy proti masám, proletariát šel za komunistickou stranou zčásti proto, že byla v parlamentu v oposici, nikoli snad proto, že ji pokládal za stranu proletářské diktatury.
Právě tento zvláštní ráz levého hnutí dělnictva i nezbytnost, zesílit kapitalistické stabilisování, způsobily přeskupení měšťáctva v parlamentu. Pod tlakem dělnictva vystoupily socialistické strany několik měsíců po volbách z vlády, doufajíce, že si dělnictvo neuvědomuje svůj obrat doleva a tak že se jejich formální oposice v parlamentu stane účinnou zbraní měšťáctva proti radikalisování proletariátu. A to se podařilo, poněvadž komunistická strana nedovedla ostřeji postupovat proti sociální demokracii, když ta udělala onen taktický tah, naopak tím, že svou taktikou jednotné fronty jen nedostatečně odhalovala činnost reformistických vůdců, posilujíc dělnictvo v domnění, že sociální demokracie je třídní stranou proletariátu. Při jednání o celních předlohách v parlamentu se reformističtí vůdcové nechali »donutit« dělnictvem do jednotné fronty proletariátu, a účastnili se dokonce projevů proti clům, v létě 1926, pročež je KSČ kritisovala ještě chaběji.
A pro tytéž příčiny bojovala KSČ chabě i s mluvčími »levého« křídla měšťáctva, zejména s Masarykem. A jako komunistická strana nedovedla odtrhnout dělnictvo od sociální demokracie proto, že ji špatně odhalovala, tak také posilovala iluse dělnictva o Masarykovi. To se ukázalo při presidentských volbách, kdy se ústředí KSČ rozhodlo hlasovat za určitých podmínek pro Masaryka, kdyby jeho zvolení bylo snad ohroženo Kramářem. Toto nesprávné rozhodnutí odůvodněno v »Rudém právu« tím, že komunisté budou »jazýčkem na váze«, a proto se má rozhodnout pro menší zlo, totiž hlasovat pro Masaryka. Ač exekutiva Kominterny tuto chybu zase napravila, přece jen chování strany vzbudilo dojem, že Masaryk bojuje aspoň částečně proti měšťáctvu a že levý blok, který se za ním vytvořil, není křídlem protirevoluce, nýbrž pokrokovým živlem v mezích kapitalistické společnosti.
Tyto chyby KSČ v údobí začínajícího stabilizování kapitalismu byly zřejmě důkazem, že v bubníkovské krisi a vyloučením Hůlovy skupiny o rok později byla sice strana zbavena nejzjevnějších nositelů pravého nebezpečí, ale že pravé nebezpečí přes to ještě brzdí vývoj KSČ. Tím spíše, když zesílila ofensiva československého proletariátu proti kapitalistickému stabilisování, zahájená akcí proti zdražování v roce 1925. Přeskupení v táboře měšťáckém, projevivším se také vystoupením obou českých socialistických stran z vlády, bylo dovršeno přibráním měšťáckých stran potlačených národností do vlády. Ta byla politickým výrazem začínajícího stabilisování kapitalismu.
Ukázali jsme již, že v prvních letech československého státu bylo životním zájmem českého měšťáctva, aby si bojem s měšťáctvem národů, dříve vládnoucích, upevnilo nadvládu v novém státu. To se neobešlo bez dočasného prudkého konkurenčního boje českého měšťáctva s německým. Tento zápas byl také příčinou, že v prvních letech československého státu nebylo měšťáctvo potlačených národností zastoupeno ve vládě a že se české měšťáctvo upevňovalo za neustálých třenic s měšťáctvem druhých národností v Československu. Jakmile však si český kapitalismus zabezpečil nadvládu a musil se starati o stabilisování svého hospodářství, nastal obrat. Přijetí německého a slovenského měšťáctva do vlády bylo znamením, že boj českého měšťáctva o nadvládu skončil vítězně, a že německé a maďarské měšťáctvo už nemohlo vzdorovat a proto se »podrobilo«.
Slovenské měšťáctvo, jehož požadavek slovenské autonomie byl výrazem tužby, mít větší podíl na vykořisťování i na klamání lidu utlačovaných národností, srostlo s českým měšťáctvem. Proti konkurenčnímu boji jednotlivých národních skupin měšťáctva se začala uplatňovat myšlenka společného boje o trhy a společného vykořisťování proletariátu, ovšem pod nadvládou českého měšťáctva. Tento politický obrat měl přimět KSČ, aby přeorientování měšťáctva utlačovaných národností v Československu ke společné imperialistické politice využila k ostřejšímu postupu v národnostní otázce. Tím spíše, poněvadž vstupem německého a slovenského měšťáctva do vlády nebyl odstraněn národnostní útlak, naopak zesílen. Před samým vstupem německého měšťáctva do vlády vydalo české měšťáctvo pověstné jazykové nařízení, které dokonce zastínilo nejzpátečnější ustanovení jazykového zákona z roku 1920. Ale právě když se tak zase dostala do popředí národnostní otázka, ukázalo se, že usnesení II. sjezdu KSČ zůstala jen na papíru, že strana je nedovedla prakticky provádět. Oportunismus KSČ v národnostní otázce se projevil tím, že na Slovensku se propagovalo heslo autonomie, a pokud šlo o Podkarpatskou Ukrajinu, chtěla strana, dovolávajíc se Svazu národů, »vynutit« plnění imperialistických mírových smluv, které zajišťovaly Podkarpatské Ukrajině autonomní ústavu v mezích československého státu. Oportunismus v národnostní otázce byl novou překážkou vývoje KSČ v údobí začínajícího stabilisování kapitalismu.
Příčinou toho, že KSČ, nedovedla v bojích v údobí kapitalistického stabilisování vést dělnictvo, bylo zastavení boje s oportunismem, zahájeného na II. sjezdu strany; to se může částečně objasnit i tím, že došlo k vystoupení trockistické oposice v Československu. Přesto se straně zprvu dařilo využít kapitalistického stabilisování k hromadným akcím proletářským. Rok 1926 byl ve znamení rozvinutí proletářské obrany proti kapitalistickému útoku. Již z jara 1926 se tento boj velmi rozšířil. Zavedením daně ze mzdy byl udělán první krok československého měšťáctva k většímu vykořisťování dělnictva. Ukázali jsme, jaký význam pro kapitalistické stabilisování měla reforma daňová. Tato reforma na úkor proletariátu měla zvýšit možnost kupení československého kapitálu a tak urychlovat vývoj výroby. To vyžadovalo většího zdanění proletariátu a strhování daní se mzdy. Počátkem roku 1926 prohlásily berní úřady, že budou odpuštěny všechny daňové nedoplatky dělníkům, jestliže svolí, aby se jim až do konce roku 1926 strhovaly daně se mzdy hned v zaměstnání. Měšťáctvo tak doufalo, že vyhlídkou na odpuštění nedoplatků daňových přiměje dělnictvo, aby si dobrovolně nechalo snížit mzdy o srážku daňovou. Aby se to mohlo provést, vysláni nejprve reformisté, kteří se pokoušeli dokazovat pobouřenému dělnictvu, jak »výhodné« bude nové placení daní a prohlašovali, že odpuštění nedoplatků je náramnou blahovůlí státní správy. Jediná KSČ ukazovala, že účelem strhování daní se mzdy je připravit dělnictvo na jeho trvalé zdaňování. Strana se pokusila mobilisovat dělnictvo proti takovým plánům, ale jen v severních Čechách se rozvinul rozsáhlejší boj. KSČ tam propagovala heslo, aby se dělnictvo bránilo strhování daní se mzdy v podnicích, aby volilo akční výbory a soustavně se bránilo. Účinná agitace KSČ v severních Čechách způsobila, že se tam dělnictvo několik měsíců bránilo strhování se mzdy, že ve všech odborech byly zvoleny jednotné výbory dělnictva a že se dělnictvo úporně bránilo stabilisačním plánům měšťáctva. Boj byl zlomen jen rozbitím jednotné fronty dělnické z vnitřku, zradou reformistů, kteří se pod nátlakem dělnictva místy prohlásili solidárními. Byl zlomen po několikaměsíčním úspěšném odporu severočeského dělnictva. Druhou rozhodující příčinou porážky byla neschopnost KSČ, rozšířit boj ze severních Čech na celou republiku. Kdyby se to bylo straně podařilo, byl by měl tento příklad jednotné fronty proletariátu veliký význam. Neboť daňová srážka se mzdy se úzce dotýkala denních zájmů dělníků a proto bylo možno zmobilisovat dělnictvo i přes odpor reformistických vůdců. Heslo odmítání srážek se mzdy se mohlo stát heslem nejširších vrstev pracujících. Ale boj proti daňovým srážkám byl zároveň zásadním bojem proti kapitalistickému stabilisování, poněvadž podrobení se dělnictva daňovým srážkám ze mzdy bylo jedním z předpokladů kapitalistické daňové reformy a tím i kapitalistického stabilisování v Československu.
Vlna třídních bojů stoupala. V letních měsících roku 1926 se měšťáctvo pokusilo zasadit novou ránu proletariátu zavedením, agrárních cel, čímž se měl urychlit kapitalistický vývoj v zemědělství. Zatím co agrární cla zvyšovala pozemkovou rentu a zdražením životních potřeb zatížila vedle proletariátu nižší vrstvy venkovského obyvatelstva, pomáhala velkostatkářům a československému agrárnímu měšťáctvu, vzniklému pozemkovou reformou, zavádět s užitkem strojovou práci do zemědělství. Agrární cla, jako předpoklad racionalisování zemědělství, měla ve vývoji kapitalismu v československém zemědělství neobyčejný význam. Proto, když se měšťáctvu podařilo zavést daňové srážky se mzdy a zlomit odpor dělnictva, pokračovalo tím směrem dále. Byl-li boj proti srážkám ze mzdy omezen jen na severní Čechy, podařilo se KSČ rozpoutat boj dělnictva proti agrárním clům po celé republice. Obstrukce komunistických poslanců v parlamentu při jednání o agrárních clech byla znamením k akci proletariátu. Po prvé dovedla KSČ spojiti vystoupení svých poslanců s bojem dělnictva mimo parlament a tak došlo k hromadné akci, vyvrcholivší demonstracemi ve všech krajích Československa.
Dělnictvo vystoupilo tak mohutně, že sami sociální demokraté byli nuceni zamanévrovat a v četných místech souhlasili s utvořením jednotné obranné fronty proti clům. Tehdy se dopustila KSČ první chyby, téže, která o dva roky později, v boji proti zhoršení sociálního pojištění, vedla k porážce. Nedovedla totiž při tvoření jednotné fronty s reformistickými vůdci odhalovat pravý charakter těchto vůdců a tak — přes mohutnou obranu dělnictva — bylo výsledkem boje posílení důvěry některých vrstev proletariátu v reformistické vůdce. Nicméně i přes onu chybu KSČ se první akce proti kapitalistickému stabilisování mohla stát východiskem všeobecného útoku dělnictva. Jenže se záhy ukázalo, že KSČ ještě k samostatnému politickému vedení hromadných bojů; jednak oportunistické tendence, ještě nezmizevší, jednak vystoupení trockistické oposice brzdily stranu v jejím boji proti kapitalistickému stabilisování.