Poučení z Rudého dne

Dvacátá pátá kapitola knihy Pavla Reimanna Dějiny KSČ z roku 1931

Porážka, kterou utrpěla strana na Rudý den, vyvolala hlubokou krisi ve straně. Krise vznikla nejprve poznáním, že porážka není jen následek chyb, jichž se dopustil ústřední výbor v přípravě a v provedení akce. Členstvo strany si po porážce uvědomilo, že se musí zkoumat její hlubší příčiny a vyvodit závěry, nezbytné pro další postup strany.

Před Rudým dnem nebylo ve straně jednotné, organisované oposice, přesto značná část členstva věděla, že strana není schopna řídit hromadné hnutí v údobí zostřených třídních bojů, prostě proto, že ve vedení strany i ve straně vůbec jsou silné oportunistické tendence, proti nimž ústřední výbor bojoval nedostatečně. Tyto poznatky části vůdčího kádru ve straně se projevily veřejně již před Rudým dnem.

Tehdy se však ještě nevystoupilo s otázkou, zda politická linie strany je správná a proto se také z kritiky strany nevyvozovaly politické důsledky. Vědomí, že závažné politické chyby strany v době vzmachu hromadného hnutí isolovaly stranu od bojů dělnictva, nebylo ještě dosti jasné, a proto kritika chyb strany nebyla kritikou celkové linie strany, ale jen kritikou jednotlivých oportunistických úkazů.

Teprve porážka na Rudý den ukázala v plném rozsahu chyby strany a způsobila, že část strany, která již před Rudým dnem stála na kritickém stanovisku k vedení strany, se zakrátko sdružila v jednotnou a ucelenou oposici. To bylo možné proto, že již před Rudým dnem vznikly předpoklady pro důkladnou diskusi ve straně.

Rudý den byl, jak bylo řečeno v ťOtevřeném listuŤ Kominterny, poslaném po VI. světovém sjezdu KSČ, přímým popudem k provalení stranické krise, ta však byla připravována celkovou politikou strany již dávno před Rudým dnem. Proto se při zkoumání porážky strany musila nezbytně rozebrat celková politika strany.

K prvnímu rozboru došlo ještě před VI. světovým kongresem Kominterny, v zasedání ústředního výboru 9. a 10. července. Porážka způsobila v ústředí úplný zmatek a zděšení. Politbyro se na zasedání ústředního výboru jednak mermomocí pokoušelo obhájit správnost postupu strany a svést porážku na pasivnost členstva, jednak přišlo s teorií, plnou rozporů o jednotlivých chybách akce. Jeho panika byla taková, že žádalo sesazení celého vedení strany (to žádali lidé, kteří obhajovali správnost ťlinieŤ, jak tomu říkali). Většina Politbyra, které až do Rudého dne krylo ve všem všudy chyby soudruha Zápotockého v odborové politice, najednou objevila, že porážkou Rudého dne jsou vinni jednotliví soudruzi Politbyra, především soudr. Zápotocký a Haken, kteří prý nevěřili v úspěch Rudého dne a po něm zase tvrdili, že tato celá akce strany byla chybná.

Tento pokus, dokazovat, že ne celé vedení strany postupovalo oportunisticky, ale že oportunistické stanovisko měli jednotliví soudruzi, se projevil v referátu soudruha Sterna, který jako hlavní referent většiny Politbyra hodnotil celou akci oficielně.

Názor, že se neměla podniknout akce, se téměř kryje s plechanovovským: ťNeměli jsme sáhnout ke zbraniŤ (Výkřik Gottwaldův: ťVždy jsme ke zbrani nesáhli, jen hubu jsme roztáhli. Ť)

Toto kritisování jednotlivých členů Politbyra svědčilo, že vedení strany nedovede pochopit pravé příčiny porážky, poněvadž jich nehledá v celkovém postupu strany, ale v jednotlivých organisačních chybách v přípravě Rudého dne. Ve svém referátu hájil soudr. Stern postup strany velmi rozhodně.

Mám za to, že porážka nedokazuje nesprávnosti politické linie strany, politická linie byla celkem správná. To neznamená, že by již před akcí nebylo plno těžkých chyb a nedostatků v provádění této politické linie v oboru organisačním a v praktické politice. Ty chyby přispěly k porážce.

Po názoru většiny ústředí strany se postupovalo správně, byly jen některé nedostatky, ty však porážky nepřivodily, jen k ní ťpřispělyŤ. Hlavní příčinou porážky, podle úsudku ústředí, byla pasivnost mas, což vyjádřil soudr. Stern ve svém referátu takto:

Masy mimo stranu se nestavěly k nám nepřátelsky, ale sympaticky. Byla to sympatie pasivní, cítily s námi, ale říkaly, a si to udělají komunisté sami.

Tento názor o ťpasivní sympatiiŤ mas, který byl jen jinou formou mínění, že příčinou porážky byla pasivnost mas, se ve skutečnosti kryl s názorem soudr. Zápotockého, který touž teorii rozvedl ve svém koreferátu podle zkušeností ze stávky kovodělníků. Oceňuje postup kovodělníků, vykládal soudr. Zápotocký:

Kovodělníci ukázali, že s námi sympatisují, ale ani tam, kde jsme nejsilnější, jako na Kladně, nedovedli jsme vésti masy do boje, dělníci zůstali vždy na poloviční cestě a dále jsme s nimi pohnout nemohli.

V křiklavém rozporu s touto teorií o ťpasivní sympatiiŤ mas, která byla, podle mínění vedení strany, hlavní příčinou porážky, byly důsledky, které chtělo z porážky vyvozovat vedení. Soudr. Stern řekl ve svém referátu jasně a srozumitelně:

Ne změny naoko, ale důkladnou změnu, když to jinak nejde, musí se vyhnat celé Polbyro.

Toto prohlášení, zároveň s obhajobou politického postupu vedení strany svědčily, jak veliká panika vznikla úplným nepochopením skutečných příčin porážky. Ještě výrazněji se to ukázalo ve vystoupení Jílkově, který odmítl pokus o sebemenší politickou kritiku:

Především se musí postavit fronta proti těm, kdož chtějí nezdaru Rudého dne využít ke změně linie strany. V posledních dnech zvedají likvidátorské živly hlavu. Chyby jsou již zjištěny, ale nelze říkati, jako Haken v posledním zasedání Polbyra, že jsme isolováni od mas… Lze říci, že touto pasivností mas je vinen vnitřní režim, či nedostatek demokracie ve straně? To říci nelze, naším nedostatkem je, že jsme organisačně nepodchytili sympatisující masy.

Místo, aby nemilosrdně sebekritikou odhalili chyby strany, pokoušeli se její vůdcové vysvětlovat porážku jen chybami a nedostatky organisačními. Jílek vydal heslo, že se musí postupovat především proti těm, kteří chtějí změnit postup strany.

Toto chování vedení vyvolalo kritiku oposice, která v témž zasedání vystoupila pod vedením soudr. Slánského, Gottwalda a Frieda, a formulovala své stanovisko k příčinám porážky Rudého dne takto:

1. Vedle ostatních chyb nesprávné propagování, nesprávná forma a ráz Rudého dne. — 2. Neúspěch byl způsoben těžkými politickými chybami strany, převážně oportunistickými, jež se objevovaly již ve dřívějších akcích a znamenaly úchylku politické linie strany doprava. — 3. Vedení strany bojovalo chabě ideologicky i politicky proti pravému nebezpečí, jako hlavnímu nebezpečí strany. — 4. Pracovalo nedostatečně na zlepšení nízké bolševické úrovně členstva strany a nedostatečně je povolávalo k rozhodování a k diskusi o všech otázkách strany. — 5. Zanedbávalo sebekritiku, brzdilo ji a neodstraňovalo rázně chyby a nedostatky. — 6. K energickému boji s pravým nebezpečím, odstraněním všech nedostatků v aparátu jest zapotřebí větší bolševické rozhodnosti vedení strany, jež musí býti rozšířeno přibráním bolševických živlů.

Takové důsledky vyvozovala z porážky vznikající levá oposice. Ta ještě v lecčems kolísala, ještě cítila povinnost ujišovat v zasedání ústředního výboru, že celková linie strany byla správná, že jde jen o značnou pravou úchylku v praktické politice. Nicméně její vystoupení na zmíněném zasedání ukázalo, že za hlavní poučení z porážky Rudého dne pokládá poznání, že musí nastat ve vnitřní politice strany obrat do leva.

Diskuse ústředního výboru strany pokračovala v organisacích, nebo ústřední výbor, vedle nesprávné resoluce, se usnesl zahájit vnitrostranickou diskusi. Pokračovala i na VI. světovém kongresu, kde se delegace KSČ rozdělila na většinu a na oposiční menšinu.

Zatím co jednání československé delegace na VI. světovém sjezdu bylo ve znamení prudkého vyrovnávání názorů mezi většinou a menšinou strany, vznikla v Československu diskuse mezi členstvem samovolně. Četná krajská vedení, především liberecké, ústecké a karlovarské, se postavila za oposici.

V pražské organisaci, kde krajské vedení hájilo postupu vedení strany, došlo k důkladným debatám v četných schůzích funkcionářského aktivu, v nichž oposice dostala na svou stranu většinu pražských funkcionářů.

Výsledkem diskusí pražského aktivu bylo vypracování politického dokumentu, který nabyl velikého významu během vnitrostranické diskuse. Pražští funkcionáři, kteří se téměř jednomyslně a proti vůli krajského vedení usnesli na podání toho dokumentu v podobě memoranda VI. světovému sjezdu, zvolili zároveň tříčlennou delegaci, která byla pověřena hájit stanovisko pražských funkcionářů na foru světového kongresu.

ťStanovisko funkcionářského aktivu Velké Prahy k politice strany po nezdaru Rudého dneŤ, jak bylo oficielně nazváno memorandum, se stalo dokumentem, který velmi pohnal vývoj strany a zároveň s kritikou, prováděnou oposičním směrem v delegaci k VI. světovému kongresu na politice strany, usnadnil Kominterně řešení krise strany, vyvolané porážkou.

Memorandum se totiž neomezovalo jen na otázky Rudého dne — (kdežto stoupenci ústředí v Praze vystoupili s prohlášením, že se diskuse musí omezovat na vyšetřování Rudého dne, a zatahování jiných otázek do toho, že je nepřípustné) — ale první podávalo všeobecnou charakteristiku vývoje československého dělnického hnutí v údobí kapitalistického stabilisování z praktických zkušeností.

Kdežto většina strany trvala na tom, že porážku zavinila ťpasivní sympatieŤ mas, rozvinulo memorandum otázku radikalisování mas jako podstatný znak charakteristiky údobí kapitalistického stabilisování.

Memorandum vycházelo z vylíčení zostřeného útoku československého m욝áctva proti dělnické třídě, který po prvé vyvrcholil roku 1927 a ukázalo, že z toho vyrůstá mohutný protiútok pracujících tříd Československa.

Také o Československu lze plně konstatovat, že zesílený útok m욝áctva dohání proletářské masy k činnému odporu. Během údobí 1925 až 1928 se masy stávají odhodlanější k boji. Pod tlakem zesíleného útoku m욝áctva jdou masy do leva.

Jen tím, že vylíčilo vývoj třídních bojů, mohlo pražské memorandum dospěti k správnému názoru na taktiku strany. Podstatným závěrem bylo, že se strana v bojích vzdálila širokých vrstev, že není schopna je vést:

Neúspěch strany roku 1927, osamocenost strany v akcích proti reformě daňové a reformě samosprávy, při vídeňských událostech, v případu Sacca a Vanzettiho a především ve dnech 10. výročí ruské revoluce, byly následek toho, že strana neovládla myšlení mas, že při svém postupu nenavázala na hnutí mas, projevující se v hospodářském oboru odporem proti zbídačování a požadováním vyšších mezd. Celý rok 1927 se vyznačoval tím, že vedení strany trpně přihlíželo k živelnému mzdovému hnutí mas, že si nezajistilo vedení v revolučních odborech, jejichž ústředí trvalo na tom, že nelze vésti mzdové boje, ježto revoluční odbory nemají dosti peněz.

Tak dalo pražské memorandum zřetelnou odpověď, co je vlastní příčinou porážky strany, ukázalo, že pasivní chování strany v bojích dělnictva bylo zásadní chybou, mající za následek odcizení strany pracujícímu lidu.

Z tohoto všeobecného rozboru vyvozen závěr, že blok, vytvořený roku 1927 v boji s pravým nebezpečím, se později — zejména po včlenění Jílkovy skupiny — vzdaloval původního poslání a proto nebyl s to bolševisovat stranu dále. Odpověden za to byl především vlastní vůdce strany, Jílek, jehož byrokratický poměr k politice strany a k sebekritice byl výstižně charakterisován takto:

Poněvadž se sám ideologicky nedopracoval k bolševictví, pokládal bolševisování za proces převážně organisační a všechny politické neúspěchy za neúspěchy ťslabého motoruŤ, za neúspěchy aparátu. Ještě nikdy nebylo ve vedení tak málo ideologického kvasu, tak málo výměny názorů, jako v době bloku Jílka—Zápotockého. V tomto ústředí se všechny otázky téměř výhradně vyřizovaly s hlediska organisačního.

Vyznačovala-li se všeobecná kritika pražského memoranda správným zásadním stanoviskem k důležitým otázkám bolševisování KSČ, byla zato poněkud nesprávná část memoranda, v níž rozbírána akce Rudého dne.

Chybou pražských funkcionářů nebylo ani tak to, že neviděli, že porážka Rudého dne byla jen konečným výsledkem politiky strany, kterou tak správně kritisovali, jako spíše to, že usoudili, že pasivní vedení strany upadlo v oné akci v druhou krajnost a provádělo ultralevou, sektářskou politiku.

Ač skutečný postup strany a její činnost byly úplně odloučeny od hnutí v závodech, provedlo vedení strany, v odpověď na pronásledování revolučního hnutí, akci Rudého dne a dokonce metodami klasické ultralevé úchylky.

Z toho vyplynula nesprávná charakteristika postupu strany:

Postup byl klikatinou, vykazující úchylky od revoluční linie napravo i nalevo.

Celková charakteristika politiky strany, uvedená v pražském memorandu, byla velmi případná, a proto nejasné stanovisko memoranda k Rudému dni musilo vyvolat jakýsi zmatek. Není pochyby, že v přípravách Rudého dne byly spáchány některé ultralevé chyby, jako na příklad dobrodružné a romantické stanovisko ke konspirativní práci a pod.

Ale tyto chyby nebyly rozhodující.

Rozhodující byla oportunistická pasivnost strany, která se po celou dobu nestarala o rozvití proletářského třídního boje, a proto se vzdálila živého hnutí mas. To byla hlavní příčina porážky. Z toho se mělo vyvozovat, že postup strany až do Rudého dne byl oportunistický, a má-li být překonána krise strany, že se musí nejprve překonat oportunistická pasivnost.

Těmto závěrům však odporovala jednotlivá tvrzení pražského memoranda, v němž se rozborem Rudého dne dospělo k názoru, že strana udělala v té akci ultralevou chybu.

Přes to tyto ojedinělé vady nijak neoslabují velikého významu pražského memoranda, které po prvé dalo zřetelnou a obšírnou odpověď na otázku, proč zkrachovala politika jílkovského vedení.

Že jednotlivé chyby v pražském memorandu nesdílela oposice celá — ač Jílkova skupina později zaostřila své útoky proti oposici právě na ty chybné úsudky — o tom svědčí to, že oposice zdůrazňovala jak v zasedání ústředního výboru, tak i na VI. světovém sjezdu jasně a jednoznačně oportunistický ráz rozhodujících chyb strany i to, že delegace pražských funkcionářů na VI. světovém sjezdu opravila jmenované chyby memoranda v dopisu středoevropskému sekretariátu exekutivy Kominterny.

Vystoupení pražských funkcionářů s memorandem na VI. světovém kongresu vyvolalo diskusi ve straně na celé čáře. Pozbytí důvěry funkcionářů strany v nejdůležitějším kraji strany, v organisaci hlavního města, bylo hroznou ranou pro stoupence většiny ve vedení strany, proto bez meškání odpověděli na pražské memorandum.

Oháněli se zejména těmito tvrzeními: postup strany byl v podstatě správný, a každý útok na něj je útokem na Kominternu; porážka nebyla zaviněna vedením strany, ale ťširokým kolektivem stranyŤ; porážka vyplynula z pasivnosti mas; kritika vedení strany v pražském memorandu je trockistická.

Právě tohle vytýkali přívrženci vedení strany pražskému memorandu ze všeho nejvíce. Vtělili to v dokument ťFakta proti frázímŤ, předložený Jílkovou skupinou náhradnímu Politbyru (volené Politbyro bylo na VI. světovém sjezdu), ale byli zamítnuti při rovnosti hlasů.

V tomto dokumentu se v úvodu vysvětlovalo, že kritika pražského memoranda není ťsebekritikouŤ, která slouží bolševisování, ale kritikou destruktivní, ničivou, že v memorandu ťje plno výtek proti vedení, ničím neodůvodněnýchŤ atd. V hlavní části učiněn pokus o důkaz, že oposice pražských funkcionářů je trockistická a za druhé, že všechny útoky a celá kritika postupu vedení strany jsou nesprávné.

Důkaz, že oposice je ťtrockistickáŤ, byl proveden náramně prostě: trockistická oposice využila neúspěchu strany ke kritice postupu strany a totéž dělá i pražská oposice. Ruští Trockisté dělají odpovědným za všechny neúspěchy Stalina, čeští ťmemorandistéŤ zase Jílka. Můžete pochybovat, že to srovnání ťsedíŤ? V jílkovském dokumentu se dále prohlašuje za ťneslýchanéŤ tvrzení, že politický postup strany je nesprávný, že taková tvrzení odporují stanovisku Kominterny. Tvrzení, že strana je od dělnictva isolována, je prý ťnedokázané a holý nesmyslŤ.

V takovém slohu byla složena chystaná odpověď. Když Politbyro tento jílkovský dokument odmítlo, vypracovalo byro pražského kraje ťodpověďŤ novou, v níž doplnilo uvedené pochybné výlevy ještě teorií o pasivnosti mas, jako hlavní příčině porážky.

Pokud antimemorandum vedení pražského kraje, chtějíc oslabit dojem, jaký na pražské funkcionáře udělalo vystoupení oposice, rozšiřovalo skandální historie a klepy o původcích pražského memoranda, potud propadlo zaslouženému zapomenutí. Pomluvy a klepy, zbraň každého protikomunistického hnutí, které se octlo ve psí, byly jen přídavkem stanoviska, jehož jádrem byla zjevná apologie kapitalistického stabilisování.

Navazujíc na referát soudr. Bucharina na VI. světovém sjezdu Kominterny, v němž se už projevovala snaha poněkud okrašlovat vývoj kapitalistického stabilisování, posoudilo pražské memorandum vliv kapitalistického stabilisování takto:

Lze stručně říci, že v posledních letech m욝áctvo počalo s ťúspěchemŤ stabilisovat poměry a racionalisovat výrobu. Ale, tyto úspěchy m욝áctva měly vliv i na masy, a s úspěšným pokračováním stabilisování se jeví v masách sklony k oportunistickému posuzování situace… Soudruh Bucharin zjistil ve svém referátu velmi mnoho o rozvoji kapitálu, o vlivu stabilisování na dělnictvo, o pasivnosti mas, o nedostatečném smyslu pro mezinárodní akce atd.

Není pochybnosti o tom, kdo ťprojevoval sklon k oportunistickému posuzování situaceŤ, zda masy či někteří zbankrotělí vůdcové strany. Oportunisté posuzovali situaci, jak praví antimemorandum, ťpodle reálných faktůŤ. Byli zaslepeni příznaky přechodné průmyslové konjunktury, vzrůstající výrobou, a neviděli, jak právě z této situace vyrůstá nová, hlubší krise kapitalistické soustavy, neviděli, že konjunktura způsobuje silné radikalisování a protiofensivu mas, poněvadž se udržuje jen ještě horším vykořisováním mas.

Musí se objektivně zkoumat, zda obrat mas do leva má ráz útočný či obranný. Zase musíme, opírajíce se o referát soudruha Bucharina, říci, že masy nemají útočné nálady, aspoň dnes ne, že masy sice jdou do leva, ale že tento obrat je obranný. Masy jsou sice připraveny, brániti se na všech úsecích proti útokům m욝áctva, nejsou však odhodlány podniknouti útok na m욝áctvo.

Kdyby to takové opravdu bylo, pak by to bylo věru bledé s vyhlídkami proletářské revoluce v údobí kapitalistického stabilisování. Jenže skutečnost byla jiná než obraz, vylíčený pražským antimemorandem. Obrana a útok byly vylíčeny jako příkré vylučující se protivy.

Šlo však o to, že je povinností strany umožnit dělnictvu, aby přešlo z obrany k útoku. Je základním poznatkem třídního boje, že v každém obranném hnutí proletariátu je zárodek protiútoku, zejména v údobí, kdy tlak kapitalistické třídy je neobyčejně veliký.

V dané situaci bylo antimemorandum stanoviskem lidí, kteří pozbyli víry v sílu mas a proto viděli už jen pokroky a úspěchy kapitalistického stabilisování na celém světě. Jen úplná nevíra v sílu mas mohla vést k závěrům pražského antimemoranda.

Musíme z vlastních zkušeností přisvědčiti soudruhu Bucharinovi, že se kapitalismus upevňuje dále, i že stabilisování pokročilo, by jen přechodně, a proto v této chvíli nejsme svědky akutní revoluční situace.

Teorie o upevňování kapitalismu byla korunou oportunistické teorie jílkovského vedení strany. Jsouc posledním prostředkem obrany posic zbankrotovaného vedení strany, dokazovala, že od hájení postupu, přivodivšího Rudý den, až k likvidátorství, je pouhý krůček. Tento krůček udělali stoupenci Jílkovy skupiny již při zahájení diskuse ve straně.

Když pražské memorandum a odpověď vedení pražského kraje vyvolaly v Československu diskusi, začalo se o československé otázce jednat v komisi středoevropského sekretariátu exekutivy Kominterny na VI. světovém sjezdu. Porady v oné komisi byly rozhodující pro stanovení dalšího postupu KSČ.

Levá oposice, která se mezitím utvořila za vedení soudr. Gottwalda v delegaci KSČ, předložila obsáhlý dokument, obsahující rozbor celkové situace v Československu, vylíčení sporných otázek ve straně i positivních úkolů strany. V rozboru situace upozornil dokument především, že se rozvíjí třídní boj, ukázal, jak se víc a více soustřeďuje politická moc monopolistického finančního kapitálu, jak se víc a více diferencuje a sociálně rozkládá ves, a zdůraznil, že postavení pracujících vrstev se vyznačuje jednak srůstáním reformistů se státním aparátem, jednak rychlým obracením mas do leva.

Poněvadž strana nebyla schopna využíti všech těchto směrů levého hnutí, poněvadž nedovedla spojovat jednotlivé boje a vytvořit z nich mohutnou bojovnou akci proti dnešnímu režimu, nemohlo se levé hnutí dosud vyvinout na vyšší stupeň.

V hlavní části dokumentu se probíral politický postup strany a rozbírala se její činnost. O politickém postupu bylo zjištěno:

Provádějíc konkrétně směrnice Komunistické internacionály v Československu, dopustilo se vedení KSČ velkých chyb, převážně oportunistických, byla to celá oportunistická soustava, jež zkroutila linii strany na pravo. Vnitrostranický kurs vedení strany byl nesprávný. Vedení strany nepochopilo, jak hrozivé je pravé nebezpečí, neužilo správných metod v boji s ním, nedovedlo soustřediti všechny bolševické živly k rychlému bolševisování strany a samo bylo jaksi isolováno od členstva.

Toto povšechné zhodnocení politiky strany bylo doloženo konkrétním rozborem činnosti strany, při čemž probráno stanovisko strany k vedení hospodářských bojů, k válečnému nebezpečí a k fašismu, k sociální demokracii, k rolnické otázce i k národnostní otázce. Po rozboru těchto otázek zdůraznilo memorandum, jak oposice hodnotí postup strany. O vnitrostranickém kursu prohlašoval dokument:

… že podmínkou vnitrostranického kursu a správné politiky KSČ ještě dlouho zůstane boj s oportunistickým pravým nebezpečím.

Jenže strana tento boj nevedla. Jako na další závažnou chybu ve vnitrostranickém kursu bylo upozorněno na to, že strana neprovádí opravdové sebekritiky, že se jednotlivé závady vůbec nekritisují. ťPracovní metody strany jsou byrokraticky kožené a ztrnulé.Ť

Z tohoto celkového stavu strany se v memorandu usuzovalo, že vedení strany upadlo do oportunismu, nebo Jílkova skupina se zřekla ťideologického boje s pravými, ba je dokonce v ideologickém vleku pravice.Ť

Stanovisko jednotlivých skupin k Rudému dni bylo vyjádřeno takto:

a) Nejkrajnější pravice se snažila dát celé akci ráz pučistický a využít porážky strany k likvidaci bolševisování a k návratu ke stavu před druhým sjezdem. — b.) Skupina Zápotockého hájí názor, že vůbec není objektivních podmínek pro veliké boje, a obnovuje svou starou teorii o pasivnosti mas. Pokouší se zakrýt pravé chyby přejatým vytýkáním několika starých ultralevých chyb. — c) Směr soudruha Jílka vidí hlavní příčinu neúspěchu strany v organisační slabosti strany a jejího aparátu. (Teorie o ťslabém motoruŤ.)

Pod tlakem kritiky z leva je nyní tento směr nucen přiznat se i k politickým chybám, ale neustále tvrdí, že politická linie strany byla úplně správná, popírá, že demokracie ve straně je nedostatečná, nerozbírá všeobecných chyb strany, naopak, zdůrazňuje jen zvláštní chyby v otázkách Rudého dne. V této skupině se projevuje snaha, převaliti odpovědnost s vedení na ťširoký proletářský kolektivŤ. — d) Levý směr zastává názor, že porážka Rudého dne je následek těžkých oportunistických chyb, které způsobily, že praktická politika strany se velmi uchýlila do prava. Jen v této souvislosti lze správně porozuměti chybám při akci Rudého dne. — e) Stanovisko Neurathovy skupiny není ještě známo. Je pravděpodobné, že se vynasnaží využíti situace pro své zvláštní cíle.

Takové bylo v podstatě stanovisko, na něž se postavila levá oposice při jednání v české komisi, a v referátu soudr. Gottwalda bylo ještě rozšířeno. Stanovisko řečníků jiných skupin je v podstatě uvedeno ve zmíněné charakteristice. Mluvčí Jílkovy skupiny, zejména Jílek sám a soudr. Stern, se pokoušeli dokazovat, že strana udělala veliké chyby, ale přes to že její postup byl správný.

Výsledky diskuse, provedené v středoevropském sekretariátu, byly shrnuty v řeči soudr. Guseva. Ta měla veliký význam, poněvadž zbavila diskusi všeho podružného a určitě vymezila základní otázky, o nichž se mělo diskutovat.

Vláda dovedla sebrat a mobilisovat své sily, ale nedovedla to naše komunistická strana. Proti tomuto nejdůležitějšímu faktu ustupují do pozadí všechny výklady o úspěších strany, jednotlivé, zde uvedené charakteristiky skupiny Jílka-Zápotockého, přečetné debaty o skutečných chybách atd.

Po těchto všeobecných zjištěních se soudr. Gusev obíral otázkou, která byla v celé diskusi na prvním místě, totiž, zda porážka Rudého dne může být vysvětlena jen chybami organisačními, či zda jde o chyby politické a zda politická linie byla správná. Tyto otázky musily býti rozebrány, poněvadž i u oposice byl v nich určitý zmatek.

Vždy na příklad v resoluci ústeckého krajského vedení, které se přidalo k oposici a žádalo, aby vedení strany odstoupilo ještě před sjezdem strany, se prohlašovalo, že linie strany byla správná. Názorový zmatek se projevil nejkřiklavěji celou teorií, totiž, že politická linie strany byla správná, ale v praksi že byla zkažena, že politická linie a prakse strany byly protichůdné. Podle teorie soudr. Sterna mohla strana dělat závažné chyby, a přesto její politická linie mohla být správná. Tohle povídání bylo rozcupováno řečí soudr. Guseva:

Organisační a technické chyby či nedostatky vnitrostranického režimu nemohou zkazit správnou politickou linii, mohou ji jen oslabiti. Správná politická linie bude míti správné politické výsledky, jež ovšem mají určitý vztah k technickým a organisačním chybám … Soudruzi se zamotávají do rozporů; na příklad soudruh Stern, který v hlavním referátu v plénu ústředního výboru dokazoval, že politická linie byla správná, ale jedním dechem v témže referátu navrhoval, aby se rozpustilo Polbyro. Je-li politická linie správná, nesmí být rozpuštěno Polbyro, které ji provádělo. Byly i takové formulace:

ť6. července byla poražena ne politická linie, ale strana.Ť Jak se tomu má rozumět? Vznáší se snad politická linie ve vesmíru mimo stranu? Vždy je nerozlučně spojena se stranou. Jak máme posuzovat politickou linii strany? Snad podle toho, co je o ní psáno? Ne, neposuzujeme strany podle jejího úmyslu a slov, nýbrž podle skutků … Celé to mluvení o správnosti politické linie má jen účel zatušovati chyby, jichž se dopustila strana a ústřední výbor.

Po mém mínění možno správnou politickou linii definovati takto: je to postup, který burcuje dělnické masy k třídnímu boji, nic více. Jestliže však strana a masy se rozcházejí, je-li strana od mas isolována, pak je politická linie nesprávná.

Z této odpovědi na otázku po politické linii strany vyplývala druhá, totiž důkaz, že strana je vzdálena mas, čili že porážku lze vysvětlovat ne pasivností mas, nýbrž pasivností strany. Ale nejprve se musila vyvrátit teorie o ťpasivní sympatii masŤ, hlásaná většinou ústředního výboru.

Jaká jest podstata téže teorie? Lze ji vyjádřit asi takto: ani po porážce nemáme proč býti pesimističtí, máme sympatie mas, jenže jsou to sympatie pasivní… Začíná však nové údobí, je třeba sympatie pasivní proměniti v aktivní. Znakem tohoto nového údobí je zostření třídních protiv, prohloubení mezinárodních rozporů, nebezpečí války, zejména nebezpečí války proti SSSR… Je jisté, že úkolem naší strany je pracovat o mnoho aktivněji, aby se pasivní sympatie mas staly aktivní. V takové době je teorie o pasivních sympatiích kvietistická, uspává, dělá stranu pasivní… Poněvadž strana sama je pasivní, nedovede ani zvýšiti pasivní sympatie mas, jak náleží, udělat je aktivní.

Tím bylo řečeno to, co nemohli jaktěživi, pochopit oportunisté v KSČ, totiž že aktivnost či pasivnost mas nelze posuzovat bez zřetele k činnosti strany, k chování strany v hromadných zápasech. V situaci, která objektivně prohlubuje třídní rozpory, musí je prohlubovat, kryje se otázka, zda masy vedou veliké politické boje s otázkou, zda je strana s to, vést masy do tohoto boje. Ne-li, pak je hnutí mas spontánní a neorganisované. A z toho vyplývá hlavní naučení z Rudého dne:

Hlavní příčinou všech chyb je to, že se strana dosud nenaučila vyburcovat masy, změnit jejich pasivní sympatie v aktivní, že se nedovedla postaviti v čelo spontánních hnutí mas. Strana se ještě nenaučila vést hromadný boj v nových poměrech. To je nejdůležitější poučení z událostí a porážek posledních měsíců. Není pochyby o tom, že strana je isolována od mas, projevilo se to nejnázorněji právě neúspěchem Rudého dne. Z toho plyne, že politická linie strany nebyla správná.

S předešlým souvisely také chyby, spáchané v přípravě Rudého dne.

Hlavní chyba byla, že myšlenka Rudého dne byla vzata ze vzduchu, vymyšlena u zeleného stolu. V masách nebylo pro to náležité nálady, ani náležitého protestu. Široké vrstvy pokládaly tuto akci vůbec za odpověď na zakázání Spartakiády, nikoli za politickou hromadnou akci k všeobecným třídním cílům.

Na výkřik odpovídá soudr. Gusev: ťNerozuměIy-li masy straně, nejsou tím vinny ony, ale strana.Ť

V poslední části řeči se soudr. Gusev zabýval situací ve straně. Kdežto většina delegace tvrdila, že ve straně není krise, konstatoval soudruh Gusev, že strana je v hluboké krisi, a že po takové porážce musila krise nastat.

Zároveň musilo být konstatováno, že rozrůznění na jednotlivé skupiny není ještě skončeno a bylo by chybné, označovat je definitivně. Proto je resoluce karlovarského krajského vedení, která označila ústřední výbor za ťprotileninskýŤ, nesprávná, jako antimemorandum, které cejchuje oposici jako ťtrockistickouŤ.

Krise tkví v neobyčejně velikém pravém nebezpečí, které je v Československu větší, než v jiných stranách. Je to jednak následek toho, že v KSČ je mnoho starých sociálních demokratů, jednak toho, že v Československu není levé sociální demokracie, a tak leví sociální demokraté tlačí na stranu.

Tyto myšlenky rozvedl soudr. Gusev v závěrečné řeči, v níž rozebral zejména vnitřní položení strany. Především zjistil, že diskuse pominula většinou hlavní otázky, že směry v KSČ se ještě neutvořily a oposice se teprve rozšiřuje. O žádném směru se nemůže říci, že je bolševický na 100 procent.

Z toho vyplynul závěr pro diskusi ve straně: ťHlavním úkolem strany, hlavním úkolem diskuse je, vyvést stranu z oportunistické pasivnosti k bolševické aktivnosti. Kolem toho se musí točit celá diskuse.Ť