(18. – 23. 2. 1929)
V. sjezd strany byl vedle II. sjezdu, kterým zahájeno bolševisování, druhým význačným obratem v bolševisování strany. Ale jeho zásadní význam byl větší než u II. sjezdu, poněvadž diskuse a proces čištění strany byly hlubší, neboť otázky, o nichž se po VI. kongresu Kominterny diskutovalo, byly vyřešeny zásadněji a určitěji. Kdežto první diskuse v KSČ byla namnoze odloučena od problémů československého dělnického hnutí a vyvěrala především z problémů dělnického hnutí říšskoněmeckého, vedla se druhá diskuse už podle zkušeností československého proletariátu a navazovala na nezdařenou akci Rudého dne. Kdežto levý směr, vystoupivší po V. kongresu Kominterny, byl hodně pestrou směsicí, a v jeho řadách, zejména v jeho vedení, byly živly, ideologicky bolševictví cizí, byla levice po VI. sjezdu Kominterny mnohem ujasněnější. V první diskusi strany byla na jedné straně většina členstva českých krajů a na druhé členstvo druhých národností a menšina členstva českého, zato ve druhé diskusi strany měla levice i v českém členstvu pevný kádr a podařilo se jí dostat na svou stranu rozhodující většinu strany ještě před sjezdem. Vedle toho způsobilo vystoupení Neurathovy skupiny v německých krajích a likvidátorských živlů na Slovensku, že i v těchto krajích, do nichž první diskuse zasáhla jen slabě, se oportunistické živly odštěpily. Všechno to způsobilo, že V. sjezd strany, na nějž byli v krajích zvoleni téměř samí stoupenci levé oposice, mohl zahájit určitější a rozhodnější bolševisování KSČ.
V. sjezd strany měl význam tím větší, že se konal hned po stávce textiláků, kdy se likvidátoři odhalili jako náhončí reformismu v revolučních organisacích dělnictva.
Až do stávky textiláků vystupovaly ve straně jednotlivě oportunistické směry samostatně — ač jejich ideologický základ byl v podstatě týž — ježto každý se vyvíjel v jiných historických podmínkách. Jílkova skupina, která se snažila vystupovat jako »levá«, obvinila oposici, že jednostranným bojem proti Jílkovi posiluje pravé živly; skupina Neurathova, vývojově spojená s trockismem, kritisovala oposici rovněž »levě«, pod záminkou, že ta se chce spojit s Jílkem. Likvidátorské živly v rudých odborech vystupovaly zjevně jako likvidátoři a prohlašovaly, že se »nenechají komandovat stranou«. Tato poslední skupina likvidátorů, pocházející z t. zv. »historické pravice«, t. j. z pravice, která vystoupila již při první krisi ve straně s pravými názory, ale ve straně ještě zůstala, byla vlastně hybnou silou boje oportunistů se stranou. Od prvopočátku jí šlo o to, rozbít stranu i revoluční odborové hnutí, a vystoupení Sýkorovy skupiny v boji textiláků jen svědčilo, že to prováděla vědomě a soustavně. V prvním údobí svého vystoupení, před bojem textiláků, postupovali zjevní likvidátoři v rudých odborech ještě odděleně od ostatních oportunistických směrů. Teprve, když boj textiláků přivodil obrat ve straně a musilo se bez vyhýbání říci, zda směr, jímž se strana pustila, je správný, teprve tehdy se začaly sdružovat všechny oportunistické směry na společném stanovisku likvidátorském a straně nepřátelském. Všechny vespolek odmítaly taktiku strany v boji textiláků a vůbec revoluční strategii a taktiku v hromadných bojích proletariátu. To mělo nejprve za následek užší sblížení skupiny Jílkovy a Neurathovy se stanoviskem likvidátorů v rudých odborech a nakonec se vytvořil jednotný blok likvidátorů ze skupin, které se dříve formálně zuřivě potíraly, ač v podstatě nebylo mezi nimi zásadních rozdílů. Proto se V. sjezd strany konal již ve znamení vytvoření jednotného bloku likvidátorů.
Už na tomto sjezdu se ukázalo, že oportunistické živly směřují k likvidátorství. Likvidátoři z rudých odborů, kteří už zahájili pod vedením Sýkorovým boj proti straně, nebyli na sjezdu zastoupeni, rovněž ne skupina Neurathova, utrpěvší porážku v nejvýznačnějších německých organisacích. Nicméně stanovisko pravých živlů po stávce textiláků zastávala skupina Jílkova, která se v nejdůležitějších otázkách nelišila od likvidátorů. Přechod Jílkovy skupiny k likvidátorství byl uspíšen jejím úplným ideologickým krachem v diskusi strany. To se ukázalo při zahájení sjezdu, když Jílek, určený za referenta v prvním bodu jednání, se referátu vzdal s hloupou výmluvou, že nedostal statistického materiálu od hospodářského oddělení strany. Teprve na naléhání sjezdu, který chtěl znát Jílkovo politické stanovisko a prohlásil, že nechce-li Jílek referovat, je to jen politický frakční manévr zkrachovaných živlů ve vedení strany, začal se Jílek se stoupenci účastnit diskuse. Vůdčí myšlenkou Jílkova referátu bylo: »Tvrdím, že kapitalismus je sice silnější, ne však stabilisovanější.« Tím jen ukázal, že nedovede pochopit, že zesílení rozporů kapitalismu je podstatným znakem nového údobí vývoje československého kapitalismu. Právě proto, že Jílkova skupina soudila, že kapitalismus zesílil, nemohla jít cestou, kterou se dala Komunistická internacionála; musila se nevyhnutělně a nezadržitelně octnout v náručí likvidátorů. Proto její názor o zesílení kapitalismu vedl v boji textiláků ke stanovisku likvidátorů v rudých odborech. O tom svědčilo prohlášení Jílkovo, že »výsledkem první fáze stávky textiláků je posílení levých živlů«, ukázala to i řeč Bolenova, který kritisoval stávku textiláků jako hotový likvidátor. Souhlasně se Sýkorou prohlásil Bolen před celým sjezdem, že nebylo subjektivních podmínek pro boj textiláků, že dělnictvo nebylo přesvědčeno o tom, že se musí vést boj, že heslo zvýšení mezd bylo tehdy prázdnou frází a že dělnictvo nelze najednou přesvědčit, že má stávkovat bez podpory. Boj prý neměl půdy v dělnictvu, byl prý mechanicky nařízen shora. Tento názor se ani dost málo nelišil od vystoupení Sýkorova, který prohlásil, že jediný správný krok v celém boji textiláků bylo jeho skončení. Před V. sjezdem byla jednota v názorech likvidátorů a Jílkovy skupiny zastírána, teprve na sjezdu se ukázalo, že strana měla proti sobě jednotný blok likvidátorů.
Podle toho byla sestavena resoluce V. sjezdu, v níž charakterisován oportunismus politicky v tom smyslu, že není základní otázky, v níž by se zásadně neodchyloval od směrnice Komunistické internacionály. V resoluci sjezdové bylo prohlášeno, že se názory oportunistů rozcházejí s názory strany v těchto hlavních otázkách:
a) V ocenění situace: přeceňování kapitalistické stabilisace, nepochopení, že vzrůst výroby a techniky nezbytně reprodukuje a zostřuje třídní a mezinárodní rozpory na vyšším stupni, prohlubuje všeobecnou krisi kapitalismu a vede k rozbití dočasné stabilisace. Důsledek toho jest nedocenění nebezpečí války a likvidátorská teorie o pasivitě mas. Do téže kategorie patří oportunistický názor, že radikalisace mas jest podmíněna zlepšenou hospodářskou konjunkturou (Jílek), že aktivita mas má defensivní charakter (pražské antimemorandum) a zostřený tlak buržoasie že není výrazem zostřené krise kapitalismu. (Jílek.)
b) V ocenění charakteru Československa: názor, že Československo není imperialistické, nýbrž kolonií, což vede k oportunistickým taktickým závěrům, zejména v nynějším období vzrůstající imperialistické agresivity buržoasie Československa (ostravská resoluce).
c) V ocenění reformismu: nepochopení buržoasního charakteru reformismu, jeho srůstání s kapitalistickými organisacemi a aparátem měšťáckého státu, jakož i jeho vývoje k fašismu. Proto i neuznávání nutnosti boje proti reformismu. Přeceňování síly reformismu a chápání taktiky jednotné fronty jako koalice s reformistickými stranami a odbory (Neurathova skupina a likvidátoři).
d) V ocenění měšťácké demokracie a parlamentarismu: parlamentární a »ústavní« iluse, v důsledku toho podceňování nebezpečí fašismu. Nepochopení charakteru měšťáckého státu jakožto nástroje buržoasie a neuznávání nutnosti boje za rozbití kapitalistického státu (Neurathova skupina a likvidátoři).
e) V ocenění legality v rámci měšťáckého státu: názor, že strana nemůže vésti boj za legální posice prolomením měšťácké legality, nýbrž ustupováním a přizpůsobováním se jí. Odpor proti illegální práci a nepochopení, že i legální práce musí míti masový charakter (Bolen).
f) V ocenění charakteru hospodářských bojů: nepochopení zásadního rozdílu mezi bolševickou a reformistickou taktikou v mzdových hnutích, jakož i zásadního rozdílu mezi mzdovým hnutím v době předválečné a mezi hospodářskými boji dnes (historická pravice). V důsledku toho neuznávání revoluční stávkové strategie, revoluční odborové práce a odpor proti provádění usnesení IV. kongresu ROI (likvidátoři).
g) V ocenění příčin krise strany a krise samé, jednak názor, že strana se isolovala od mas a upadla v krisi proto, poněvadž zašla příliš doleva (historická pravice), jednak názor, že příčiny krise strany vězí pouze ve změně objektivní situace, čímž se praví, že kdyby nebylo toho, bylo by ve straně všechno v pořádku (Jílkova skupina).
h) Konečně pak se pravé nebezpečí projevuje v názoru na řešení krise strany. Předně názor, že krisi strany možno řešit obratem celé politiky doprava, za druhé mínění, že krisi strany možno řešit bez důkladné změny celé její vnitřní struktury, za třetí názor, že strana může tyto změny prováděti takřka v »politickém zátiší«, aniž by se aktivně a iniciativně účastnila veškerých třídních bojů, za čtvrté pak ve snaze zastříti principielní rozpory uvnitř strany, nechat tyto nevyřešeny, ba utvořiti z jednotlivých názorových směrů bezzásadní blok.
Vedle těchto rozporů, o nichž se diskutovalo ve straně především, bylo ještě stanovisko dřívějšího vedení strany v agrární otázce, jež svědčilo, že si vedení neuvědomilo, jak se prohloubily třídní rozpory na venkově, a rovněž nesprávné stanovisko vedení v národnostní otázce: místo práva na sebeurčení až k odtržení od Československa hlásalo jen národnostní samosprávu. Oportunismus, který se udržoval v KSČ po léta, vystoupil v druhé krisi strany už s celou soustavou oportunistických názorů a tak se musil stát živnou půdou likvidátorství, straně nepřátelského. Tento nevyhnutelný vývoj od oportunismu k likvidátorství, toto kapitulování před měšťáctvem a sociální demokracií, všechno to musil V. sjezd KSČ označit jako mezník ve vývoji oportunistických směrů.
Tou měrou, jak se strana snaží učiniti radikální obrat v celé své politice, jak ve všech konkrétních případech uplatňuje novou linii, roste odpor likvidátorských elementů a přechází v otevřený odboj proti nové politice strany (hospodářská hnutí, komunální politika). Likvidátoři, vycházejíce z výše uvedených oportunistických názorů, nevěří v sílu pracujících mas, přeceňují stabilisaci kapitalismu a sílu reformismu, nevěří v možnost revolučního třídního boje, upadají do paniky, poraženectví a kapitulantství před buržoasií a reformismem. Od ideologického a politického likvidátorství přicházejí nutně k organisační likvidaci revolučního hnutí a ohrožují zejména jednotu rudého odborového hnutí. Likvidátorství, jakožto exponovaná posice reformismu v našich řadách je důsledek oportunismu a představuje nebezpečí pro stranu. V prvém období stranické diskuse po Rudém dni vytvořilo si likvidátorství ideologickou základnu v pražském »antimemorandu«, jehož likvidátorské názory vyvrcholily v teorii o pasivitě mas. Tato likvidátorská ideologie byla v tak zvaném »Hlohoveckém memorandu«, v němž je nynější období charakterisováno jako »nerevoluční«, konstatována »agonie revolučního hnutí a požadováno znova spojení s protirevoluční sociální demokracií. »Hlohovecké memorandum« pokouší se zcela zjevně propagovati v komunistické straně ideologii imperialistických válečných příprav a odkrývá tak přechod straně nepřátelského likvidátorství k protirevolučnímu smýšlení. Likvidátorské nebezpečí nabývá zvlášť akutních forem v masových, zvláště v rudých odborech, kde straně nepřátelskými vystoupeními likvidátorů jest vyvoláváno již akutní nebezpečí rozkolu. Proto stává se boj proti likvidátorství ústředním vnitrostranickým úkolem KSČ, při čemž musíme si býti vědomi toho, že zjevné likvidátorství jest jen ideologickým pokračováním a rozvedením ve straně se vyskytujících oportunistických názorů. Boj proti likvidátorství jako ústřední vnitrostranický boj jest v nejužší souvislosti s překonáním oportunismu všech odstínů.
Toto posouzení poměrů ve straně na V. sjezdu KSČ, bylo vývojem událostí po sjezdu potvrzeno na 100%. Zostřování třídních protiv v Československu vedlo k tomu, že oportunisté spěli od pouhého hájení svých názorů velmi rychle k zjevné roztržce s revolučním hnutím.
Otevřené vystoupení oportunismu a jeho přechod k likvidátorství umožnilo V. sjezdu rozebrat podle všeobecných usnesení VI. kongresu Kominterny po prvé poměry v Československu i vyložit úkoly strany v době všeobecného zesílení třídních bojů. Po prvé v dějinách strany se po důsledně revolučním rozboru situace mohla určit směrnice postupu i úkoly strany, které z toho vyplývaly. Usnesení V. sjezdu strany znamenala úplný ideologický rozchod se všemi oportunistickými názory, vžitými ve straně, ve všech oborech její činnosti. Osou jednání sjezdového byla diskuse o politickém referátu soudruha Gottwalda a jednání o odborové otázce, která po stávce textiláků a před samým Haisovým pučem v rudých odborech se stala obzvláště naléhavou. Poněvadž o hlavních zásadních otázkách odborových jsme pojednali v předešlé kapitole a pojednáme ještě v následující, při vylíčení Haisova puče, nemusíme se na tomto místě zmiňovat o projednávání odborové otázky na sjezdu. Význam politických usnesení sjezdu strany je zřejmý z nejhlavnějších otázek, o nichž pojednává sjezdová resoluce.
V politické resoluci bylo nejprve vyloženo mezinárodní postavení Československa v soustavě světového imperialismu, načež bylo vymezeno, v opak názorům o koloniální povaze Československa, takto:
Československo jest částí imperialistického systému evropského, je samo imperialistickým státem. Názor, že Československo je kolonií velkých imperialistických států, je naprosto falešný a vede k úplně nesprávným kontrarevolučním závěrům … Základní linie československé zahraniční politiky jest protisovětská… Vzhledem ke své strategické, hospodářské a politické posici stává se Československo středo- a jihoevropskou základnou válečného tažení proti SSSR. Bylo by chybou mysliti, že buržoasie Československa je do protisovětské fronty zařaďována proti vlastním zájmům a pouze vlivem imperialistických velmocí, tedy takořka proti své vlastní vůli.
Imperialistický ráz Československa a jeho aktivní účast v obklíčení Sovětského svazu se staly východiskem zkoumání situace, provedeného ve sjezdové resoluci a musil být prokázán konkrétním vylíčením hlavních hospodářských rysů Československa. Imperialismus je svou povahou monopolistický kapitalismus, a proto je imperialistický ráz Československa dokazován také tím, že hlavním hospodářským základem československého měšťáctva je kapitalistický monopol:
Vzrůst výroby, zesílené tempo racionalisace jest provázeno urychleným procesem koncentrace a vzrůstem moci finanční oligarchie. Dnes stojí Československo ve znamení stále většího finančního kapitálu, v němž česká buržoasie hraje roli hegemona. Pochopení této skutečnosti je klíčem k chápání celé nynější situace v Československu… Podstatnou částí panství finanční oligarchie je koncentrace bank a vzrůst monopolu… V Československu byl v poslední době tento proces mimořádně urychlen, takměř všechna průmyslová odvětví jsou sloučená v kartely a syndikáty…, které úplně ovládají monopolisticky domácí trh a diktují libovolně ceny… Monopolisace domácího trhu a zuřivý boj o trhy zahraniční při používání všech prostředků imperialistických … To je jeden z nejdůležitějších znaků nynější situace Československa … Vedle všeobecného rozvoje výrobního aparátu zaznamenáváme nápadný rozmach průmyslu zbrojařského. Výroba zbraní, munice, třaskavin, letadel a chemického průmyslu stoupá v nebývalé míře.
Je-li monopolistický kapitál, jehož rozhodujícího významu oportunisté nikdy nepochopili, hlavním činitelem československého hospodářského života, plyne z toho, že právě politika monopolistického kapitalismu musí zostřovat třídní protivy. Vzrůstající výroba při všeobecném omezování mezinárodních trhů i zmenšování trhu vnitřního mzdovou a cenovou politikou monopolistického kapitálu, a racionalisování, jako důsledek rozporů kapitalistického stabilisování, všechno to jednak přiostřilo třídní protivy, jednak sdružilo československé měšťáctvo v jednotnou frontu.
Dnes jest německý kapitál v Československu právě tak zainteresován na imperialistické politice Československa jako buržoasie česká a slovenská. Maďarský latifundista na Slovensku má právě takový zájem na agrárně-celní politice Československa jako velkostatkář český a slovenský.
Sjednocení měšťáctva všech národností pod vedením československého finančního kapitálu mělo za následek, se zřetelem k vnitrostátním obtížím, změnu politického kursu. Československé měšťáctvo přešlo od demokratických vládních metod k fašistickým.
Nejdůležitějším znakem nynější situace v Československu je generální útok buržoasie na politická práva pracujícího lidu a zostřená diktatura buržoasie … Tento politický útok buržoasie se v Československu vyznačuje zatlačováním měšťácko-demokratických a parlamentárních metod metodami fašistickými, při čemž fašistické metody stále více převládají.
Proto obrátil také reformismus, který přešel, jako měšťáctvo, od měšťácko-demokratické politiky k fašistické a tento obrat uplatňuje mezi dělnictvem. Na druhé straně zase činná účast reformistů na fašisování podkopává reformismu půdu mezi dělnictvem.
Vykonávaje uvedené funkce, srůstá aparát reformistických organisací s organisacemi kapitalistického státu. Při tom je reformismus nositelem fašistických tendencí, které při zostřujícím se třídním napětí stále rostou. Reformismus se vyvíjí k fašismu. Tak je reformismus nejnebezpečnější agenturou finančního kapitálu v řadách proletariátu.
Vylíčiv postup fašisování a obrat reformismu k sociálfašismu, zdůraznil V. sjezd KSČ., že v Československu je vedoucí silou fašismu právě levé křídlo měšťáctva. Tím spíše, že se může opírat o velikou tradici v lidu. Masaryk a jeho skupina jsou v představě širokých vrstev maloměšťáckých i národně orientovaného dělnictva, jdoucího za sociální demokracií, dosud představiteli »národního osvobození« Československa, kdežto demokratické fráze Masarykovy o sblížení národů a pod. ulehčují zase měšťáctvu potlačených národností zradu sebeurčovacího práva. Demokratické a národnostní iluse, spojené s dějinnou činností Masarykovou, vytvořily pro jeho politiku širokou oporu v lidu, již potřebuje měšťáctvo, aby mohlo začít vládnout fašisticky. Proto V. sjezd KSČ. zdůraznil, že »nositelem nebezpečí fašistického převratu je víc a více t. zv. Hrad«. Když se zostřením třídních protiv zesílila všeobecně i diktatura československého měšťáctva, zvětšil se také národnostní útlak. Proto musil V. sjezd strany poukázat, že národnostní otázka je čím dále důležitější a projevuje se ve třetím údobí poválečného vývoje kapitalismu tím, že měšťáctvo potlačených národností vstupuje do spolku s českým měšťáctvem, když se národnostní útisk zvětšuje. Proto sjezd strany dospěl k úsudku, že ve třetím údobí se musí projevovat zejména sociální povaha národnostního útisku čím dále výrazněji.
Z tohoto povšechného vylíčení tendencí hospodářského i politického vývoje československého kapitalismu nezbytně vyplývá, že se třídní protivy musí zostřovat. Jednak se sdružují síly měšťáctva pod vedením českého finančního kapitálu, což má za následek větší vykořisťování kapitalistickým racionalisováním a větší politický útlak fašisovaného měšťáckého státu, jednak se rozvíjejí a vznikají protikapitalistické síly. Projevuje se to radikalisováním dělnictva, které mohlo být zdržováno oportunistickou politikou KSČ na určitou dobu, ale zadrženo býti nemůže.
Zvláště pozorně se musil V. sjezd v celkovém rozboru zabývat otázkou agrární; ukázal, že vývoj monopolistického kapitalismu má za následek i vývoj kapitalismu v zemědělství a pronikání finančního kapitálu do něho.
Charakteristickým znakem agrárních poměrů v Československu je pronikání finančního kapitálu do zemědělství, industrialisace a racionalisace zemědělské výroby, srůstání agrární buržoasie s kapitálem průmyslovým a bankovním, jakož i urychlená diferenciace venkova. Pronikání finančního kapitálu do zemědělské výroby má za následek ohromné zbídačení širokých vrstev malého a středního rolnictva.
Proti názoru likvidátorů, jejichž rozbor zemědělských poměrů se opíral o nesprávnou a oportunistickou teorii o tom, že Československo se stává státem agrárním, což vedlo k mínění, že pozemkovou reformou se třídní rozpory zmírnily, postaven názor V. sjezdu, že pronikání finančního kapitálu do zemědělství, umožněné pozemkovou reformou, má za následek zostření třídních protiv na venkově. Tak dospěl V. sjezd, vyšedší z kritiky politické soustavy oportunistů, k obsáhlému, positivnímu výkladu vývoje československého kapitalismu ve všech oborech.
Opíraje se o tento rozbor, stanovil V. sjezd správně úkoly, které má plnit KSČ. Ukázal, že se zřetelem k větším a větším třídním rozporům a k většímu nebezpečí imperialistické války musí KSČ bojovat
… za získání většiny dělnické třídy a širokých vrstev chudých rolníků pro vyvlastnění kapitalistů, pro vyvlastnění velkostatků bez náhrady, uskutečnění sebeurčovacího práva utlačených národů až do odtržení od československého státu.
Komunistická strana Československa prohlašuje otevřeně, že její cíle mohou býti dosaženy pouze násilným svržením dosavadní kapitalistické společnosti, ozbrojeným povstáním, nastolením diktatury proletariátu.
Prvním taktickým důsledkem toho je, vytvořit jednotnou bojovnou frontu proletariátu, zničit vliv reformistů v dělnictvu. To znamená, věnovat pozornost nejvykořisťovanějším vrstvám nekvalifikovaného dělnictva. Znamená to provádět »taktiku jednotné fronty zdola, při dodržování jasné bolševické linie a revoluční perspektivy ve všech denních otázkách třídního zápasu«. Z tohoto základního úkolu vyplývaly nejdůležitější denní úkoly strany: boj proti nebezpečí imperialistické války a hájení Sovětského svazu; boj jednak proti fašistickému nebezpečí, jednak proti reformistům, jejichž protirevoluční poslání se ukázalo v třídních zápasech československého dělnictva; provádět revoluční strategii a taktiku v hospodářských bojích proletariátu, mobilisovat chudé rolníky pod heslem jednotné fronty zdola, k vyvlastnění velkostatků i k boji o denní politické a hospodářské zájmy rolnictva; vést boj proti národnostnímu útlaku; uskutečnit revoluční spolek dělníků a rolníků bez rozdílu národnosti, odhalovat prolhaná autonomistická hesla měšťáctva potlačovaných národů a reformistů; podřídit boje o denní požadavky boji o diktaturu proletariátu. K plnění těchto úkolů musí být také správně rozřešeny nejdůležitější otázky organisace hromadného boje. Má-li se provádět taktika jednotné fronty zdola, musí si dělnictvo zvolit jednotné orgány boje, při čemž je vyloučena jakákoli koalice s reformistickými vůdci. Spojení strany s dělnictvem je možné, jen bude-li odborová otázka rozřešena bolševicky.
Rudé odbory jsou na rozcestí. Buď se půjde revolučně, nebo se upadne do hotového reformismu, jiné cesty není. Strana musí podniknout, co jen může, aby revoluční odbory postupovaly revolučně.
A konečně je úkolem strany věnovat se práci v závodech, zejména ve velikých. Podle těchto všeobecně politických a organisačních úkolů byly i úkoly vnitrostranické. Překonávat sociálnědemokratické tradice a oportunistickou pasivnost strany, rozhodně bojovat s pravicí a s likvidátorským nebezpečím v členstvu i likvidovát zbytky trockismu. Takovou směrnici dal sjezd strany pro překonání krise strany. Vypracováním zřetelné politické směrnice byla ukázána cesta, jíž se musí KSČ brát, aby se stala revoluční masovou stranou.
V. sjezdu KSČ se ve veliké míře podařilo vyjasnit teoreticky základní úkoly strany. Postavil stranu před úkol, proměnit teorii v denní praksi třídního boje.