Hned po samém sjezdu bylo nové vedení KSČ postaveno před naléhavé úkoly. Přechod oportunistických skupin k likvidátorství, začavší po stávce textiláků, byl uspíšen usnesením sjezdovým, jež nadobro zničilo naděje oportunistů, že přivedou revoluční hnutí k oportunismu, že je povedou do sociální demokracie. Když V. sjezd strany zúčtoval se všemi oportunistickými názory a směry, když položil pevné základy bolševisování strany, zabezpečil tím i jednotu KSČ před útoky likvidátorů. Sjezd rozhodl, že strana půjde za Komunistickou internacionálou a bude rozvíjet revoluční síly proletariátu, nepůjde za oportunisty, kteří opustili třídní boj a udělali by z KSČ reformistickou stranu. Tím byla zachráněna jednota revoluční strany československého proletariátu na půdě třídního boje. Likvidátoři musili chápat, co znamená usnesení sjezdu. Viděli, že energickým bolševisováním strany budou isolováni od revolučního dělnictva a jejich porážka že je otázkou krátké doby. Ideologicky oportunisté úplně zkrachovali. Skutečný třídní boj českého proletariátu vyvrátil jejich teorie o upevňování kapitalismu, o nedostatečné pohotovosti proletariátu k boji, o »zkomírání« revolučního hnutí, o němž mluvila jedna oportunistická skupina v »Hlohoveckém memorandu«. Zostřující se třídní protivy v Československu znemožnily samostatný vývoj likvidátorství. Tu jsou možné jen dvě cesty: revoluční třídní boj nebo reformismus, vedoucí k spolku s měšťáctvem, k včlenění proletářských organisací do rámce kapitalistického třídního státu. Proto, čím více se likvidátoři vzdalovali třídního boje, tím více přecházeli do tábora protirevoluční sociální demokracie, a heslo taktiky jednotné fronty v ústech těchto lidí znamenalo, vytvořit jednotnou organisaci se sociální demokracií. Rozumí se, že likvidátoři nemohli dospět k tomu cíli naráz. Chtěli-li strhnout část revolučního dělnictva k sociální demokracii, musili zprvu tvrdit, že jsou věrni zásadám třídního boje a že k boji proti straně je »donutila« jen nesprávná »ultralevá« taktika. Jenže tenhle způsob vystupování byl jen pokusem zastřít »levými« frázemi, že politika oportunistů je kopií politiky reformistické. Oportunismus byl v podstatě reformismem, ale oháněl se prázdnými frázemi o revolučním třídním boji, o leninství a pod. Nešlo to jinak, jakmile se oportunisté stali likvidátory. Ale již vystoupení Sýkorovo, který před V. sjezdem vystoupil s letákem proti straně, bylo důkazem, že za revolučními frázemi se skrývá pod záminkou jednoty odborového hnutí sjednocení s reformisty.
Nikdy jsme však nezapomínali, že jedním z našich hlavních úkolů… je snažiti se všemi silami, aby odstraněna byla dělnictvu škodlivá roztříštěnost jeho řad a dosaženo sjednocení odborového hnutí textiláků v jeden veliký průmyslový svaz… Dělnictvo poznává nutnost společného postupu za účelem prosazení svých hospodářských požadavků, a na tomto podkladě doufali jsme vytvořiti potřebnou základnu k sjednocení odborového hnutí textiláků.
Jednotnost dělnictva, odstranění dosavadní jeho roztříštěnosti, takové bylo heslo Sýkorovo i všech likvidátorů. Ale, na čem se má dělnictvo sjednotit? KSČ je začala v boji s kapitalismem sjednocovat na půdě třídního boje. Pátý sjezd se usnesl provádět taktiku jednotné fronty zdola a nejbližším cílem bylo získání většiny dělnictva pro revoluční boj. Jinou cestou se brali likvidátoři; ti chtěli dosíci »jednoty« dělnictva, totiž, jednoty odborářské byrokracie, kapitulováním před reformismem, uznáním reformistické taktiky, zřeknutím se revolučního třídního boje. To znamenalo rozbít jednotu revolučního proletariátu jako základ sjednocení všeho dělnictva.
Tato likvidátorská politika se musila odůvodňovat tvrzením, že bídným postavením dělnictva není vinen kapitalistický řád, ani čím dále větší zbídačování proletariátu racionalisováním, ani že hlavní překážkou vítězství proletariátu není zrada reformistických vůdců, kteří chtějí připoutat část dělnictva k nynějšímu řádu, nýbrž že celé neštěstí je následek rozštěpení dělnického hnutí a může být napraveno zase jeho sjednocením. V jednom článku psal o tom Arno Hais:
Dělnické hnutí prodělává již několik let období zostřených bojů ve vlastních řadách. Myslím, že se nemýlím, když této okolnosti přičtu hlavní podíl na tom, že životní úroveň proletářskych mas nestoupá tak, jako se rozvíjejí výrobní síly. My se přeme o these, hledáme úchylky, a zatím kapitalisté zvyšují svoje vykořisťování a poměrně stlačují mzdy — taková jest skutečnost.
A lékem proti této »skutečnosti« je, podle Haise:
Československé dělnictvo potřebuje postaviti proti dohodě československého a německého kapitálu součinnost jeho odborových organisací — na podkladě jednotné fronty zdola — jako hlavní a přední záruku úspěšného boje.
Jenže tato páně Haisova »filosofie skutečnosti« má slabiny. Jak jsme již ukázali, je vývoj poměrů dělnictva v době kapitalistického stabilisování určován zbídačováním proletariátu čím dále větším. Boj kapitalistů o trhy, mající za následek konkurenci jednotlivých kapitalistických států, diktování cen kapitalistickými monopoly, racionalisování, všechno to v době všeobecné kapitalistické krise způsobuje nevyhnutelně zbídačení dělnictva. Jinaké je to v Haisově vyfilosofované »skutečnosti«. Tam se zvyšují mzdy, ač ne úměrně se vzrůstem kapitalistické výroby, zlepšuje se životní úroveň dělnictva. Jak může někdo mít takový názor? Proto, poněvadž podle názorů likvidátorů není kapitalismus v nevyléčitelné krisi, nýbrž sílí. To by mělo za následek vzrůst kapitalistické výroby a vládnoucí třída by mohla zvýšit životní úroveň proletariátu. Kdyby to opravdu bylo takové, jako že není, zvyšovala by se životní úroveň dělnictva neustále a nedošlo by k revoluci proletariátu. A tak by byly spory s reformisty zbytečné. Neboť i reformisté vycházejí z předpokladu, že kapitalismus zvyšuje životní úroveň dělnictva a má-li se to urychlit, stačí, aby se dělnictvo sdružilo jednotně v reformistických organisacích. Ale, ježto — k velkému žalu páně Haisovu — vývoj skutečného světa a představy o skutečném světě v hlavách reformistů jsou dvě různé věci, musí se likvidátoři odřeknout třídního boje. A Josef Hais, otec Arnův, se tím také netajil. Za několik dní poté, když likvidátoři rozštěpili rudé odbory, přispěchal s vysvětlením, že celá dvě leta nelze vést mzdových bojů. Pátráme-li, odkud se vzalo toto stanovisko likvidátorů, najdeme je v oportunistické teorii, že v údobí kapitalistického stabilisování kapitalismus sílí. Sýkora s Arno Haisem byli v tom průkopníky potud, že z té teorie vyvodili důsledky a postoupili — ovšem svým způsobem — »od vědy k činu«. Oportunismus se vyvinul tak, že se to už nesrovnávalo s příslušností k revoluční organisaci. Proto, když zkrachovaly snahy zavléci stranu do oportunismu, vzbouřili se po V. sjezdu likvidátoři v revolučních organisacích. Předzvěstí toho byl Sýkorův leták, v němž se ohlašoval návrat rudých odborů do klínu Amsterodamské internacionály. Nebylo ani dost málo pochybností, že tento program bude mít mezi špičkami rudých odborů četné přívržence. Hais po IV. sjezdu Rudé odborové internacionály vystoupil z vedení rudých odborů, ustoupiv kolektivnímu vedení se soudruhem Zápotockým v čele; formálně, podle zákonů měšťáckého státu, však zůstal sekretářem rudých odborů. Vyšší aparát odborů byl většinou v rukou lidí, kteří se zjevně nebo skrytě stavěli proti každému obratu a byli blíže reformistům než komunistické straně. Proto nemohlo být pochybnosti, že Sýkorova rebelie bude silně podporována vedoucími silami rudých odborů, a že revoluční ráz rudých odborů může být zachráněn jen zmobilisováním členstva proti vedoucímu aparátu. Proto KSČ hned po V. sjezdu začala mobilisovat členstvo před sjezdem Mezinárodního všeodborového svazu pro směrnice Rudé odborové internacionály. Ohlas, který to vyvolalo mezi dělnictvem, byl důkazem, že sjezd MVS, sejde-li se za normálních okolností koncem března, skončí porážkou likvidátorů na celé čáře. Chtěli-li likvidátoři zachránit, co se ještě dalo, musili zabránit legálnímu provádění sjezdu. Proto byla přes hlavu kolektivního vedení svolána na 10. března porada představenstva MVS, v níž se zase objevil odstouplý Hais. Na ní bylo — proti znění stanov — několik členů představenstva zbaveno hlasovacího práva a usneseno, že se kolektivní vedení sesazuje. Za několik dní týž sbor, vydávající se za představenstvo MVS., ač ve skutečnosti měl v něm jen menšinu, se usnesl, že se sjezd MVS odročuje. A potom provedeno několik násilných činů: vyhnáno kolektivní vedení, vyloučeni členové představenstva, kteří zůstali věrni KSČ, i funkcionáři, nepohodlní představenstvu a pod. Potom nezákonně zabráno zařízení MVS, odcizen jeho majetek, přivolána policie, aby násilím vypudila z domu MVS členy kolektivního vedení. Hais věděl, že je na půdě měšťáckého zákona silnější než strana a proto provedl rozštěpení beze všech cavyků. Ale také strana věděla, že měšťácký zákon musí Haisovi pomoci podržet vrch. Využila sice nároků legální většiny předsednictva MVS., které zůstalo straně věrné, avšak brutálním násilnictvím Haisovým byla změněna v menšinu. Především však mobilisovala dělnictvo v organisacích proti Haisovu puči a isolovala likvidátory od dělnictva. Když nešlo zachránit majetek MVS., ani legální ráz rudých odborů, poněvadž likvidátoři měli za sebou státní moc, musilo být zachráněno členstvo, které nešlo za Haisem k reformistům, nýbrž chtělo zůstat věrno Rudé odborové internacionále. Proto KSČ odpověděla na Haisův puč agitací pro konání sjezdu MVS bez zřetele k tomu, že stoupenci Haisovi jej odročili. Již na sjezdech jednotlivých sekcí, konaných v březnu a v dubnu, se ukázalo, že převážná většina MVS je věrna směrnicím KSČ a Rudé odborové internacionály. Hais zabral pokladny, ale strana měla za sebou dělnictvo.
Tehdy se likvidátoři v KSČ spolčili s rozbíječi revolučního odborového hnutí. Jílek a Neurath, nepřátelští bratří, využili svého postavení v klubu komunistických poslanců, aby rozštěpení rudých odborů rozšířili také na KSČ. Za záminku si vzali kampaň strany pro svolání sjezdu MVS, nedbajíce Haisových rozbíječských opatření. O tomto postupu KSČ bylo prolhaně prohlašováno, že prý chce »rozštěpit rudé odborové hnutí«. Když Hais 10. března rudé odbory už rozštěpil a snaha strany, konat sjezd rudých odborů přes Haisovo usnesení, byla jedinou možností, jak zachránit jednotu odborového hnutí, pak tvrzení Jílka a Neuratha, že strana rozštěpuje rudé odbory, bylo vlastně schválením Haisova rozbití rudého odborového hnutí. Na toto obvinění strany nachytali Jílek s Neurathem skupinu 26 poslanců a senátorů, kteří vydali prohlášení, že ultralevý postup KSČ vede k politickému krachu a straně hrozí nebezpečí, že se stane sektou a pod. Těchto 26 poslanců odmítlo svolání sjezdu MVS a žádalo, aby se místo toho konal mimořádný sjezd strany, aby na něm se mohlo odstranit nenáviděné nové vedení. Tak se likvidátoři v KSČ a v rudých odborech slili v jediný blok, straně nepřátelský, který usiloval převést dělnictvo k reformistům. Jenže plány nepřátel strany se nepovedly. Na sjezdu MVS, který se sešel v dubnu, se ukázalo, že převážná většina dělnictva odmítá rozbíječské pokusy likvidátorů. Rovněž tak skončil pokus likvidátorů o rozštěpení strany. Jejich výzva, pořádat na Prvního máje samostatný projev, vyzněla naprázdno, ukázalo se, že z členstva KSČ nejde za nimi nikdo. Pokus o rozštěpení skončil a musil skončit důkazem, že mezi komunismem a reformismem se nemůže v proletariátu udržet něco třetího.
A další vývoj likvidátorství to jen potvrdil. Po pokusu o rozbití rudých odborů a Komunistické strany utvořili si likvidátoři vlastní organisaci politickou i odborovou. Ale, ač byli organisačně samostatní, nemohli zůstat neutrální v boji komunismu s reformismem. A poněvadž se vzdali třídního boje, poněvadž se ideologicky postavili na stranu reformismu, proti revolučnímu třídnímu boji, musili v praksi provádět politiku reformistickou. Hais, který po svém puči prohlásil, že po celé dva roky nelze vést hospodářské boje, musil důsledně mařit všechny pokusy rudých odborů o samostatné vedení hospodářských bojů. Ve stávce zemědělských dělníků, i v jiných, které po Haisově puči vypukly, organisoval Hais stávkokazectví v řadách revolučního dělnictva. Ve všech hromadných akcích a bojích českého proletariátu se likvidátoři stavěli proti rozvinutí bojovné fronty s pokryteckým křikem o »ultralevém postupu« KSČ. Když po vstupu do vlády, po listopadových volbách v r. 1929, ukázala sociální demokracie výrazně svůj sociálfašismus, účastníc se činně teroru proti revolučnímu dělnickému hnutí, spustili likvidátoři křik, že prý se KSČ vzdaluje od dělnictva, když pravdivě charakterisuje sociálfašisty. A tak se likvidátoři postupně stávali náhončími sociálfašismu. Situace se vyjasnila. Haisova odštěpená organisace MVS se usnesla spojit s reformistickými odbory, k čemuž směřovala od prvopočátku.
Politické organisace likvidátorů jsou v úplném úpadku. Čím prudší bude krise kapitalistického hospodářství, tím užší bude sociální základna, o níž se opírají odštěpenecké organisace likvidátorů. Proto se víc a více drobí, reformistické špičky likvidátorských organisací přecházejí do tábora sociální demokracie, kdežto hrstka svedených revolučních dělníků, kteří zprvu nerozuměli, kam likvidátoři míří, se vrací do komunistické strany a do rudých odborů. Nakonec zbývá v samostatných organisacích likvidátorů hrstka politických bankrotářů, jež možno klidně ponechat jejich osudu, totiž, aby shnili na mrchovišti dějin.