KSČ v boji o většinu dělnické třídy

Třicátá kapitola knihy Pavla Reimanna Dějiny KSČ z roku 1931

Vyloučení likvidátorů z revolučního dělnického hnutí bylo nezbytným předpokladem dalšího vývoje revolučního třídního boje. Rychlý vývoj likvidátorství v sociálfašismus potvrdil předpoklady pátého sjezdu KSČ a ukázal, že mezi sociální demokracií a táborem revolučního boje nemůže být v řadách proletariátu třetí síly. Boj s likvidátorstvím posílil KSČ a dal jí správnou směrnici k vedení boje československého proletariátu.

Když se likvidátoři rozešli s komunistickou stranou, počítali, že stabilisováním se kapitalismus postupně upevní. Ale již události roku 1928 jim zmátly počet. Československý kapitalismus se dostal do větších hospodářských obtíží, množily se známky krise, až po velikém bankovním krachu v Americe přišla hluboká hospodářská krise. Blíží se konec kapitalistické stabilisace. Ještě počátkem roku 1928 si likvidátoři představovali, že kapitalismus je na vzestupu, ale pravdu měla KSČ a ne oni.

Kapitalistické stabilisování bylo čím dále labilnější, což mělo za následek radikalisování dělnictva. Československé dělnictvo se radikalisovalo víc a více, a bylo čím dále více možností, aby KSČ i rudé odbory uplatňovaly novou taktiku boje. Vývojem po V. sjezdu KSČ byly nejen odhaleny hluboké třídní rozpory v Československu, ale také dokázáno, že KSČ je jediná strana, která dovede organisovat a vést dělnické boje na vyšší politické úrovni.

Hospodářské zápasy v r. 1929 byly provázeny nejen prudkým útokem m욝ácké státní moci, ale také veřejným stávkokazectvím reformistických a likvidátorských organisací. A nejen veliké hospodářské zápasy, které toho roku vedl proletariát, také dílčí stávky v jednotlivých podnicích. Stávka lučebních dělníků ve Vratimově, keramického dělnictva v Karlových Varech, sklářů v Oloví a v Dolním Rychnově, textiláků v Terezíně, všechny tyto boje v jednotlivých podnicích měly týž průběh. Došlo k prudkým srážkám stávkujících se státní mocí, státní orgány útočí přímo na dělnické právo na stávku. V údobí fašisování se všechny hospodářské dílčí boje mění v politické, poněvadž fašistická reakce jich využívá, aby porobila dělnictvo také politicky a zbavila je posledních politických práv. Zatýkání stávkujících, rozpouštění stávkových výborů a schůzí stávkujících, ozbrojené srážky jsou na denním pořádku.

Zároveň se reformistický aparát dává do služeb stávkokazectví, dělá víc a více to, co před válkou dělaly žluté odborové organisace, založené zaměstnavateli. Reformisté se snažili omezit stávky jen na jednotlivé podniky a tam dělnictvu připravit porážku. Tak pracovali vědomě o rozbití posic komunistické strany i revolučních odborových organisací v jednotlivých podnicích. Kromě toho vymýšleli nové a nové způsoby, jak zdeptati bojující dělnictvo. Ve stávce keramického dělnictva v Karlových Varech dodávaly reformistické odbory stávkokaze podnikům, v nichž se stávkovalo. Sjednávaly otrocké mzdové smlouvy, jen aby dělnictvo nemohlo legálně bojovat. Tak se osvědčila i pro nejmenší hospodářské boje prognosa V. sjezdu strany o nové taktice reformistů v hospodářských bojích. Jediným vůdcem proletariátu i v drobných denních bojích byla KSČ. Byla postavena před úkol dobýti velikými hromadnými boji, především hospodářskými, většiny v dělnictvu a vytrhnout je z vlivu reformistů.

Rok 1929 dokázal, že KSČ, která bojuje za dobytí většiny dělnické třídy, může vyplnit svůj veliký dějinný úkol jen tím, že povede sama dělnictvo do boje. Splnit tento úkol napomáhalo KSČ i rudým odborům radikalisování dělnictva. V hospodářských bojích v r. 1929—30 stupňovaly se teror státního aparátu i stávkokazectví reformistů, ale také dělnictvo bojovalo horlivěji. Stávkové hnutí v údobí otřesení stabilisace kapitalismu se vyznačuje dlouhým trváním stávek, prudkým odporem bojujících proti stávkokazům a m욝ácké státní moci.

Stávkové hnutí vyvrcholuje dvěma hromadnými stávkami roku 1929, slovenských zemědělských dělníků a horníků v mostecko-duchcovském uhelném revíru. Obě stávky byly vedeny výlučně komunistickou stranou a rudými odbory, v obou stávkách mělo dělnictvo proti sobě trojspolek zaměstnavatelů, reformistů a kapitalistické státní moci.

Již z boje zemědělského dělnictva v květnu 1929 nabylo československé dělnictvo cenné zkušenosti. Zemědělští dělníci, nejméně organisovaná část československého dělnictva, hrozně utlačovaní statkáři, se zase, po mnoha letech, pustili do otevřeného boje. Již to bylo důkazem, že radikalisování postupuje rychle a proniká i na venkov. Také na velkostatcích vznikají příznivé podmínky revolučního třídního boje vlivem kapitalistického racionalisování, jímž se jednak zrychluje pracovní tempo, jednak vzniká nezaměstnanost. KSČ, která se postavila v čelo tohoto boje, vedla do něho zakrátko na 25.000 zemědělských dělníků. Podařilo se jí proniknout do širokých vrstev zemědělského dělnictva, zmobilisovat na schůzích na 50.000 dělníků, kteří si zvolili vlastní stávkové vedení. Stávka slovenského zemědělského dělnictva byla prvním třídním zápasem československého proletariátu, vedeným ve znamení illegality. Reformisté uzavřeli se zaměstnavateli stávkokazecké kolektivní smlouvy a úřady je prohlásily za úřední dokument. Smlouva byla vyvěšena na úředních tabulích nebo vybubnována na vsích. Proto se stávka stala illegální. Ve stávkovém území bylo vyhlášeno výjimečné právo, vedení stávkové bylo zatčeno, ke stávkokazecké práci komandováno vojsko, které však v četných případech odmítlo konat tuto práci. Tak se tato stávka rozšířila tak, jako dosud žádná v Československu.

Komunistická strana a rudé odbory udělaly veliký pokrok tím, že se jim podařilo vést tuto stávku a změnit ji v politickou. Jejich slabinou bylo, že nedovedly dost hbitě manévrovat a správně odhadnout vývoj stávky. Tak se stalo, že v některých obvodech stávka už polevila, ještě než se rudé odbory usnesly stávku organisovaně skončit. Nebylo možno ujednat kolektivní smlouvu pro celé stávkové území, musilo se vyjednávat dvůr od dvoru. Podařilo se částečně dosíci značného zvýšení mezd, nicméně stávka nebyla skončena organisovaně. Přes tyto nedostatky měla stávka veliký politický význam. Když po stávce textiláků v únoru 1929 nastal zásadní obrat ve vedení hospodářských bojů, ukázalo se ve stávce zemědělských dělníků, že komunistická strana a rudé odbory jsou schopné vést samostatně rozsáhlé hospodářské boje za nejhoršího teroru.

Druhou velikou stávkou byla stávka horníků v říjnu 1929. KSČ se zase podařilo vést samostatně široké vrstvy proletariátu do hospodářského boje. Na 15.000 horníků, asi polovina osazenstva mosteckého uhelného revíru šlo za jejím vedením. V této stávce se ukázalo, jak je dělnictvo zradikalisováno. Osazenstva, která byla četnictvem zahnána na šachty, začala druhý den stávkovat znovu. Na šachtách, kde se sociálfašistickým stávkokazům podařilo přinutit horníky do práce, vzplanul boj po několika dnech znovu. Na vyhlášení výjimečného stavu v jednotlivých stávkových obvodech odpověděli stávkující ostřejším bojem proti státní moci a stávkokazům, čímž se hospodářský boj změnil v boj proti státní moci. Nejčinněji bojovalo dělnictvo neorganisované, zejména ženy a mládež.

Jenže tento boj byl nedostatečně organisován od počátku až do konce. Nedostatečné spojení KSČ a rudých odborů se závody bylo příčinou, že stávka vypukla spontánně následkem racionalisace na jednotlivých šachtách. Strana se postavila v čelo boje, až když vypukl. Během boje nestálo ani jednou ve stávce všechno dělnictvo jednotně. Na jedněch šachtách boj už skončil, na jiných začal, a mnohá osazenstva stávkovala několikrát za sebou. KSČ nedovedla pevně sorganisovat všechny stávkující, a tak stávka nebyla ani organisovaně skončena. Tím spíše, poněvadž vlivem ťlevýchŤ tendencí ve straně se vytvořila teorie, že ve třetím údobí není možno vést boj organisovaně a že všechny stávky musí mít neorganisovaný ráz. A tak, když většina stávkujících se už vrátila do práce, usneslo se stávkové vedení, aby se stávkovalo dále. Oficielně stávka vůbec odvolána nebyla.

Když KSČ začala samostatně vést hospodářské boje, byla postavena před nové úkoly a problémy. Největší slabinou strany bylo, že přes porážku oportunismu ve špičkách strany se projevoval nadále v praksi oportunismus v nižším aparátu strany. Zejména v mostecké hornické stávce se ukázalo, že jednotliví vedoucí funkcionáři KSČ agitovali proti stávce, zatím co neorganisované dělnictvo mělo největší chu bojovat. Část aparátu strany, který v boji s likvidátory formálně uznal linii strany, se v praksi ukázala neschopnou prosadit revoluční postup v denních bojích. Ukázalo se to v Mostě i jinde. V Poldině huti na Kladně byl mzdový boj, který rovněž tehdy vypukl, znemožněn dohodou rudého závodního výboru s podnikem, a podobná věc se stala na Škodových závodech v Mladé Boleslavi. Naproti tomu vypukly četné stávky bez přípravy KSČ a rudých odborů, dělnictvo samo hledalo východisko ze situace.

Straně se sice podařilo vést četné hospodářské boje, ale nebyla schopna zaujmout pro ně všechno československé dělnictvo a tak se podařilo zaměstnavatelům některé dílčí stávky rozbíti. To proto, že strana nedovedla zastávat denní požadavky dělnictva dosti energicky, že nedovedla zájmy jednotlivých podniků a výrobních odvětví povýšit na zájmy všeho proletariátu a využít dílčích bojů k mobilisování všeho dělnictva.

Tyto slabiny strany byly výsledkem vývoje předešlého údobí. Oportunismus Jílkova vedení se projevil nejen nesprávnou, neleninskou teorií, ale ovládl úplně praktickou politiku strany. Bylo poměrně snadné zničit ideologické posice jílkovství a názory Jílkova vedení nahradit bolševickým stanoviskem k československému dělnickému hnutí, zato druhá část úkolu, kterou mělo nové vedení rozřešit, byla nepoměrně t잚í. Šlo o to, přetvořit všechno členstvo v ohni třídního boje, soustavnou výchovou překonat jeho pasivnost, nahradit zkažené a nepotřebné oportunistické části aktivu strany mladými revolučními silami, vykořenit staré sociálnědemokratické tradice československého dělnictva a udělat obrat k bolševickým způsobům práce v masách. Teprve zkušenosti, jichž strana nabyla r. 1929, ukázaly tento úkol v plném rozsahu. Strana měla před sebou boj proti oportunismu v praksi strany a šlo o to, jak jej vést. Šlo o to, nejprve si zásadně ujasnit politický úkol a potom vytvořit aparát, který by dovedl užívat bolševických způsobů práce v masách. Nové vedení strany, které zvítězilo v boji s teoretickým oportunismem, které s pomocí dělnictva porazilo likvidátory, dovedlo splniti druhou část úkolu teprve po četných bojích. Po porážce likvidátorů se strana sice zvedla, nicméně pokulhávala za rozmachem třídního boje a nedostála všem povinnostem boje. Ukázalo se to nejen v hospodářských bojích v r. 1929, ale i v politických hromadných akcích, které tehdy KSČ sorganisovala.

Nejyýznamnější byla akce 1. srpna 1929 a brzy potom, na podzim, volby do parlamentu. 1. srpen měl zvláštní význam, poněvadž strana rok před tím, na Rudý den, utrpěla těžkou porážku, ježto se jí nepodařilo mobilisovat dělnictvo do boje, výslovně politického. Před 1. srpnem 1929, prvním mezinárodním dnem boje proti imperialistické válce, začala pustá štvanice m욝áctva. Zmobilisován celý státní aparát, sociální demokracie začala v tisku štvát, nastalo hromadné zatýkání a strana se octla v poloviční illegálnosti, tím spíše, ježto byl zastaven téměř všechen její tisk. Přes to se straně podařilo sorganisovat hromadné demonstrace dělnictva a četné politické demonstrační stávky: 1. srpna 1929 demonstrovalo v jednotlivých městech asi 60.000 dělníků proti imperialistické válce a hromadných stávek se zúčastnilo na 17.000 dělníků. Ač akce nebyla provedena tak, jak mohla být, když politický zápas byl už v plném proudu, přece se ukázalo, že KSČ necouvla ani před krajním terorem a že dovede vést do boje význačnou část československého proletariátu. Největším nedostatkem bylo, že selhala právě nejdůležitější střediska: Praha, Moravská Ostrava, Brno a pod. Slabiny strany byly způsobeny jednak nedostatečností organisačního aparátu, jednak oportunismem v praksi. Ukázalo se to i ve vedoucích kádrech. Po zkušenostech Rudého dne z roku 1928 převládl názor, že nelze mobilisovat dělnictvo pro rozsáhlejší politické hromadné akce. Soudilo se, že nejprve se musí rozvinout hospodářské dílčí boje a teprve, když dospěly na vyšší stupeň, lze organisovat politickou hromadnou akci. Tento mechanický názor o spojení hospodářského boje s politickým měl za následek, že strana začala opožděně mobilisovat k akci prvního srpna a proto nemohla dost jasně vysvětlit dělnictvu hesla politického boje, zejména dělnictvu v průmyslových střediscích. Takovým podceňováním možností politického hromadného boje a nedostatečně aktivním vedením boje za denní požadavky proletariátu byla sice akce KSČ 1. srpna 1929 velmi oslabena, nicméně znamenala značný pokrok, poněvadž byla počátkem obratu strany k samostatnému vedení politického hromadného boje československého proletariátu. Pokrok, dosažený stranou v této první politické hromadné akci, byl ještě rozšířen 7. listopadu, kdy se straně podařilo prorazit i v důležitých českých průmyslových střediscích a vyvést dělnictvo na ulici.

Zatím počaly volby do parlamentu. Byly vyvolány změněnou hospodářskou a politickou situací Československa. Ukazovaly se první známky blížící se hospodářské krise. Textilní a cukrovarnický průmysl i jiná průmyslová odvětví se octly ve svízelném postavení. Na venkově zase vzrůstala agrární krise a ukázalo se, že ochranná cla agrárního m욝áctva nedovedou krise zažehnat. Stupňovaly se hospodářské obtíže československého imperialismu, dělnictvo i malom욝áctvo se bouřilo proti dělnictvu nepřátelské vládě kapitalistického ťm욝áckého blokuŤ, jak byl nazýván sociálními demokraty a oportunisty v KSČ, a následkem toho se dělnictvo hrnulo do tábora sociální demokracie. V tomto obratu do leva, v oživnutí nových ilusí, že účastí sociální demokracie ve vládě se zlepší postavení dělnictva, se obrazilo jednak radikalisování dělnictva, jednak vliv oportunistické politiky KSČ v předešlém údobí, kdy nedovedla dělnictvu vysvětlit, co vlastně dělá sociální demokracie. Toto oportunistické stanovisko k sociální demokracii, jež KSČ zaujímala až do V. sjezdu, se obrazilo i ve výsledku voleb. Soc. demokracii se podařilo nejen nabýt několik set tisíc hlasů na útraty m욝áckých stran, ale také strhnout část bývalých voličů komunistických, zejména v nejdůležitějších českých průmyslových střediscích. A tehdy se ukázalo, že postup strany je zásadně správný, nebo přes volební ztráty, celkem asi 20% úbytek hlasů proti předešlým volbám, získala v místech, kde mobilisovala dělnictvo k samostatnému boji. Celkem však byly volby pro KSČ citelnou ranou, nejen proto, že se místo ní stala nejsilnější stranou česká sociální demokracie, ale i proto, že přišla o značnou část svých posic v nejdůležitějších průmyslových střediscích. Rozborem volebních výsledků zjištěno, že postavení strany bylo otřeseno následkem oportunistické politiky Jílkova vedení. Změna politiky KSČ ještě nepronikla do širších vrstev, zůstalo jen při náběhu, a tak, přes to že se dělnictvo radikalisovalo, nemohla strana odčinit ztráty, které jí způsobila oportunistická politika Jílkova vedení. Hluboká stranická krise měla, pro nedostatečné uplatňování nové politické směrnice, dokonce za následek, že volební výsledek zůstal i za výsledkem ze zemských voleb r. 1928. Zejména těžkou porážku utrpěla KSČ na Slovensku a v Podkarpatské Ukrajině, poněvadž tam neprováděla správně nové směrnice v otázce agrární a národnostní.

Volební výsledky ukázaly velmi názorně slabost strany při provádění nové politické směrnice, ukázaly, jak pokulhává za radikalisovaným dělnictvem. Proto se musilo důkladně zjistit, proč je takový nepoměr mezi vývojem strany a vývojem třídních bojů.