V. Protosocialismus a Pražské jaro
V./a Protosocialismus – svébytná dějinná linie
Porovnáme-li výsledek naší analýzy – ekonomicko-vlastnický model a třídně sociální strukturu systému, který celé generace považovaly za socialismus, za jeho jediné možné vtělení, docházíme k následujícím výsledkům:
1. Skutečnost, že daný model lze jako postižení obecné, společné podstaty aplikovat na všechny konkrétní podoby tohoto systému, včetně těch asijských i Kuby, by měl přesvědčit ty „dogmatické“ či „ortodoxní“ marxisty či socialisty, kteří nezvládli vztah obecného a zvláštního, internacionálního a národního, a snaží se problémy minulého systému vysvětlovat národními a kulturními specifiky a jen kvantitativně se lišící rozdíly mezi sovětským, jugoslávským, čínským či kubánským modelem považovat za odlišné kvality a po pádu systému skládat pošetilé naděje v čínskou či korejskou cestu k socialismu. Vědce nedůstojné je reagovat na antikomunistické přiřazování ke „komunismu“ jedné z mnoha forem zešílení rolnických mas a s nimi spojených intelektuálů, jakým byl Pol-Potův režim v Kambodži, kde se nestačil rozvinout ani protosocialismus, jak jsme ho rozebrali.
2. Musíme jednoznačně odmítnout všechny spekulace a snahy vysvětlit rozpor mezi realitou a projektem klasiků pomocí bezprostředně přejímaných dějinných analogií z minulosti – analogií s asijským výrobním způsobem, feudalismem, kapitalismem, zejména monopolním. Shody jsou jen zdánlivé, případně způsobené tím, že některé mechanismy se táhnou řadou formací založených na soukromém vlastnictví, i když se modifikují. Zato rozdíly ve vlastnických vztazích a zbožně-peněžních vztazích, nemluvě už o třídní struktuře, jsou podstatné, ovšem jen pro toho, kdo nepodlehl ideologii řídícího aparátu. Mnoho různých autorů už poukázalo na druhou stránku specifiky minulého systému – na jeho odlišnost od projektu klasiků i širších humanitních ideálů a hodnot lidstva. Tímto problémem jsme se zabývali v jiných textech. Jde skutečně o svébytný formační útvar a v teoretické abstrakci lze vytvořit model jiného „socialismu“, který se bude shodovat s poznatky klasiků a v praxi překoná ta negativa, která, v náležitém zvětšení buržoasní propagandou poškodila přitažlivost socialismu i marxismu ve vědomí lidí, včetně neprivilegovaných tříd.
3. Tato formační specifika minulého systému ovšem dělá problémy i při volbě kategorie, která by ho označila. U řady autorů, kteří nepovažují minulý systém za jakousi variantu soukromého vlastnictví, ani v něm nevidí jedinou možnou formu socialismu, ke které je nutné se vrátit, se při volbě shrnující kategorie projevuje snaha postihnout i termínem tu zvláštní dvoupólovost minulého systému, jeho vazby na minulost i budoucnost lidstva. Z nabízených označení se díky našemu setrvávání na pozicích víceliniového pojetí dějin zdá být nejkorektnějším termín „protosocialismus“. Vystihuje totiž jak jeho odlišnost od kapitalismu, skutečnost, že šlo o jednu, i když trvale neudržitelnou možnost negace kapitalismu, ale také skutečnost, že tím podstatným pro jeho hodnocení a místo v dějinách je objektivní směřování společnosti k negaci kapitalismu. Tento pojem navozuje i u laiků představu známou z technických věd – že totiž šlo o prototyp, první nedokonalý model nekapitalistické společnosti, na kterém je nutné dále pracovat.
V./b Protosocialistické revoluce
4. Je logické, že i sociální revoluce, které otevřely přímo či zprostředkovaně cestu ke vzniku tohoto systému by měly nést jeho název, tak jako revoluce, které svrhávaly feudalismus, otevíraly přes iluze současníků a tehdejších neprivilegovaných tříd, nazýváme revolucemi buržoasními. Na tom nic nemění skutečnost, že oba typy revoluce byly vždy určitou dialektikou možného a skutečného. Ve Francii došlo k Babeufovu „spiknutí rovných“ ztělesňujícím možnost, ale nereálnost vývoje k socialismu (nebo jen k protosocialismu), stejně jako Kronštadt a aktivity dělnické opozice v ruské revoluci ztělesňovaly možnost, ale nereálnost vývoje ke skutečnému socialismu, a reálná byla a obstála pouze revoluce protosocialistická. Francouzská buržoasní revoluce měla svůj thermidor i napoleonskou éru, protosocialistická revoluce zase stalinismus a na něj navazující snahu roznést protosocialismus do světa ve formě povrchně zabezpečené expanze SSSR.
Skutečná socialistická revoluce se stává reálnou možností až na bázi zásadních převratů ve výrobních silách v rámci VTR a dnes 4. průmyslové revoluce a také úměrně zásadnímu přezbrojení industriální dělnické třídy na kognitariát, a to v kontextu globalizace. Je tudíž jasné, že skutečná socialistická revoluce nebude mít tu podobu, jako měly revoluce protosocialistické a že strašení širokých vrstev občanů minulými formami revolučního boje je jen dalším zoufalým aktem buržoasní ideologie.
5. Jistě by se při uplatnění naší metodologie daly porovnat i projevy krize protosocialistického systému, i když byly v určitých etapách vývoje systému a v určitých zemích promíchány s pokračujícím třídním bojem proti buržoasii domácí i zahraniční. Přesto odrážejí vyzrávání nového systému i jeho vnitřních rozporů, zejména prohlubující se rozpor mezi řídícím aparátem na jedné straně a ostatními třídami a skupinami na straně druhé. V tomto smyslu bylo Pražské jaro kvalitativně nejčistší formou odporu široké národní a lidové fronty zahrnující i část řídícího aparátu proti systémovým vadám protosocialismu, která ještě plně zůstávala v rámci systému a dokonce při politické hegemonii komunistické strany. Další formy protisystémového odporu už stále více probíhaly pod ideologickou i fakticky politickou dominancí sil, dirigovaných světovou kapitalistickou soustavou a zahraničním kapitálem, a to paradoxně i za tak vysoké aktivity dělnické třídy, jaké bylo dosaženo Solidaritou v Polsku.
Analýza tedy potvrzuje naši hypotézu o protosocialismu jako zvláštní, relativně samostatné formaci se svébytnou formou vlastnictví, ovšem nikoli soukromého, specificky modifikovanými hodnotovými vztahy, se specifickými třídami a skupinami, kde vznikaly i specifické politické struktury, formy ideologie, morálky, práva atd. Tato formace byla rozporným útvarem. Na jedné straně byla progresivním krokem za rámec kapitalismu a soukromovlastnické vykořisťovatelské společnosti jako takové vyplývajícím z jeho rozporů, projevem nespokojenosti subjektu, zejména industriálního dělnictva, projevem vůle těchto sil. Na druhé straně byl podvázán mateřskými znaménky takového rozsahu, jako je úroveň výrobních sil (industrialismus) a stará společenská dělba práce znemožňujících skutečnou rovnoprávnost. Proto se stala pouhým prototypem socialismu a nikoli socialismem skutečným.
I kdybychom se v tomto obecném konstatování shodli s případnými čtenáři či posluchači, stále ještě nás od nich může oddělit hluboký příkop, ke kterému jsme se dosud explicitně nevyjadřovali.
V./c Možnost či nemožnost přechodu od protosocialismu ke skutečnému socialismu a historické místo Pražského jara
Tímto dělícím prvkem by se mohla stát taková či onaká odpověď na otázku objektivní reformovatelnosti systému, přerůstání odporu proti nedostatkům systému do skutečné socialistické revoluce nahrazující protosocialismus socialismem. Na tom závisí i správné hodnocení Pražského jara z širších historických souvislostí. Jde o to, zda šlo o sice ne dost silný a úspěšný, ale přesto reálně možný progresivní proces, jakým byla i Pařížská Komuna, který i tak prospěl progresivnímu vývoji, nebo zda šlo o pokus sice hrdinný a obdivuhodný, ale bezperspektivní z hlediska reálné historické možnosti, jako v různých dočasně vznikajících utopických společenstvích typu jezuitské republiky v Paraguayi či husitského Tábora s káděmi, čínské říše tchajpchingců apod. Tato zdánlivě příliš teoretická a abstraktní otázka má i obecnější podobu, která stále ještě vyvolává bouřlivé emoce zejména v těch generacích, které systém reálně tvořily, rozvíjely a hájily, aby byly na sklonku života bezohledně uráženy, označovány za zločince, občany druhé kategorie apod. Ve vědomí příslušníků těchto generací nabývá podoby otázky – žili jsme zbytečně? Obětovali jsme leckdy zdraví, rodinu, osobní prospěch apod. ve jménu nesmyslu, nerealizovatelné utopie? Není divu, že v těchto kalných vodách loví vědomě či podvědomě stalinismus ztělesněný řadou příslušníků bývalého aparátu, kteří se nijak nepoučili z nedostatků systému i z vlastních chyb, kteří se vehementně prohlašují za jediné pravé komunisty, kádrují ostatní a již jen svou přítomností na akcích diskreditují stranu a znehodnocují úsilí normálních, poctivých komunistů a brzdí proces skutečné analýzy. Jsou dnes faktickým spojencem, někdy až potenciálně fašistických sil. Bez ohledu na buržoasní i stalinské dezinterpretace však problém sám existuje a je třeba se k němu vyjádřit.
Je třeba si položit dvě zásadní otázky:
1. Změnilo se do r. 1968 něco z těch objektivních systémových charakteristik, díky kterým vznikl (poprvé v r. 1917 a dále v Rusku) pouhý protosocialismus místo skutečného socialismu a které protosocialismus jako vedlejší linii vývoje vymezovaly (industriální úroveň výrobních sil, stará dělba práce, nerovná objektivní možnost tříd a skupin vykonávat funkce společenského vlastníka)?
2. Disponovala intelektuální fronta roku 1968 poznáním podstatných charakteristik protosocialismu a měla realizovatelnou představu, jak z vedlejší linie přeskočit na hlavní?
Pokud jde o první otázku, podle našeho názoru zní odpověď na ni jednoznačně „Ne“. Od 40. let sice dochází ve výrobních silách k významným změnám, k silnému toku kapitálových investic do vědy a mohutnému toku inovací, které dávaly tušit změnu kvality nejen výrobního procesu a vědecko-technického procesu, ale i role člověka a ve výrobě směrem, který předvídal Marx v Grundrissech[36] a které jen matně a deformovaně odrážely módní západní teorie industriální, postindustriální, technotronní apod. revoluce. K masovému dopadu těchto inovací ve výrobním procesu do každodenního procesu výroby a jejího pokrytí lidským faktorem, který by se promítl v profesní struktuře a podryl i sociálně ekonomické aspekty dělby práce a realizace vlastnictví však i na západě dochází až počínaje 70. lety, a protosocialistické země jsou v tomto smyslu ještě více v zajetí industrialismu, pokud vůbec nedokončují industrializaci. Ani ČSSR se z tohoto stavu nijak nevymyká, i když právě zde v této době vystupuje nejvíce do popředí hluboká systémovost nedostatků protosocialismu, a to nejen v politice, ale hluboko v ekonomice. I zde se nijak nemění profesní i třídně sociální struktura protosocialismu, nevzniká disponibilní čas pro neřídící pracovníky, aby se mohli reálně zapojovat o výkonu vlastnických funkcí, diktatura řídícího aparátu, byť i v poměrně pohodlné podobě, trvá. Je ovšem skutečností, že vývoj výrobních sil posunul možnost nahrazení protosocialismu skutečným socialismem z oblasti utopie do roviny reálné, i když ještě nepravděpodobné možnosti. Milovníky historických analogií bychom mohli potěšit konstatováním, že v r. 1968 byla možnost vzniku skutečného socialismu ve srovnání s Kronštadtem obdobná, jako byla v době Pařížské Komuny možnost vzniku protosocialismu podstatně reálnější než v době Babeufova spiknutí.
Podstatně složitější je odpověď na druhou otázku, která by vyžadovala specifickou analýzu dobového diskurzu, kterou nemůžeme provádět.
Stav poznání problémů a nedostatků protosocialistické společnosti konkrétně v ČSSR v 60. letech, v době tzv. novotnovské renesance, rozhodně nelze podceňovat, zvláště ve srovnání s padesátými léty. Netroufáme si už ale srovnávat tento stav se stavem poznání v intelektuálních špičkách sovětské společnosti dvacátých let, který ovšem překryla a na dlouhou dobu zmrazila stalinská zima, ve které ve vědomí společnosti jako celku naopak zakořenily základy stalinského pseudomarxismu, jakožto ideologie řídícího aparátu protosocialismu (včetně stalinismem převzatých prvků trockismu – viz Preobraženského teorie původní socialistické akumulace).
Na druhé straně ovšem trockismus (včetně jeho poválečného rozvíjení Djilasem a Deutscherem) sehrál svoji svébytnou roli. Svou teorií „ukradené“, „odcizené“, „ztracené“ či „nedokončené“ revoluce a „nové třídy“ se poznání podstaty systému přiblížil nejvíce. Bohužel mu v jeho počátcích vadila přílišná zaujatost specifikou sovětské politické elity a tudíž i soustředění pozornosti na politickou stránku její privilegovanosti a omezenosti. Chyběl mu politicko-ekonomický marxistický přístup objasňující určující základy protosocialismu a role třídy řídícího aparátu, v trockistickém podání příliš zúženého na politicko-mocenské špičky a mechanismy. Tomu se nevyhnuly ani podstatně tvořivější osobnosti trockismu z poválečné doby a trvalo velmi dlouho, než rozumnější trockistické proudy začaly spojovat to nejdůležitější – teorii „nové třídy“ a „samosprávné vlastnictví dělnické třídy“. Prvky vlivu tohoto neotrockismu v různých modifikacích v diskursu 60 let v ČSSR a za Pražského jara už ovšem k dispozici byly, ale nepředstavovaly tam mainstream. Pravděpodobně nejblíže měli k této linii diskursu radikálové typu Petra Uhla, Luboše Kohouta a Evžena Bondyho[37], z nichž zejména Petr Uhl dokázal překročit přehnaně politické zaměření trockismu a tvořivě aplikovat prvky marxismu a došel k programu samosprávy,[38] pak jako první podnikl i praktické kroky proti normalizačnímu procesu, a to i po jeho vítězství. Za to zaplatil léty vězení.
Vzhledem ke stalinské perzekuci a v podstatě i nezájmu západních ideologických center se trockismus u nás nemohl rozvíjet a pronikat do mas. Jak jsme již uvedli výše, masy se k tomu stupni poznání, ke kterému dospěl trockismus přes teoretickou abstrakci a „velkou politiku“ (nová třída), dostával přes nejprimitivnější empirické poznání a určitý „třídní instinkt“ (nová šlechta, dělnická třída si užívá prostřednictvím svých představitelů).
Z diskursu dvacátých let v SSSR ovlivňovaly podle našeho názoru československý diskurs (hlavně přes polské, možná i jugoslávské a maďarské zprostředkování) nejvíce různé plodné debaty týkající se vztahu plánu a trhu, které měly nejblíže k akutním vidění denním problémům, které řešila progresivní část řídícího aparátu v ČSSR, jejíž zájmy i světa vyjadřovali zejména různí „rebelové“ mezi ekonomy (katedra politické ekonomie Právnické fakulty UK, obdobně celá plejáda plodných ekonomů na ČVUT[39] i VŠP ÚV KSČ, sociologové typu P. Machonina,[40] D. Slejšky[41], I. Dziedzinské[42], aj.). Politicky nejvýznamnější osobností schopnou spojovat diskurs o plánu a trhu s otázkami podnikové samosprávy byl Ota Šik[43]. Za největší praktický úspěch Pražského jara považujeme fakt, že diskurs o reformě systému byl v podvědomí současníků spojován právě s Šikem (samozřejmě i mnoha jinými, nejspíše i teoreticky plodnějšími) a myšlenkou zaměstnaneckého vlastnictví, která byla i prakticky realizována v podobě zákona o podniku. Na věci nic nemění fakt, že prvky podnikové samosprávy byly za normalizace udupány v praxi a dehonestovány v propagandě (omezenost skupinového vlastnictví, proudhonismus, maloburžoasní iluze jdoucí proti proudu koncentrované výroby, atd.) a v éře přestavby se neuchytily. Stalinismus pohrobků protosocialismu konvenující setrvačností negativních zkušeností bývalých řídících pracovníků majících výrazný podíl na členské základně KSČM pak plynule přenesl tuto dehonestaci i do politiky a ideologie KSČM.
Šedesátá léta a rok 1968 jako jejich vyústění však jsou i obdobím, kdy po odsunu značné části stalinských přístupů z oficiální ideologie i formálního i neformálního diskursu intelektuálů začaly uvolněné místo zaplňovat nejrůznější teorie západní provenience, a to již zmíněné variace na téma industriální, ale už i postindustriální společnosti opírající se o technologický determinimus, sociologie dodala stratifikační pojetí společenské struktury nenápadně nahrazující třídní strukturaci založenou na vlastnických rolích strukturací profesní, případně eklekticky míchající dohromady zkreslené vlastnické, jako určující chápané profesní znaky a strukturací dle vědomí a sebeidentifikace lidí. Přímo papežem tohoto proudu, který nezmizel za normalizace (jeho politicky angažovaní průkopníci ovšem ano) a do dneška ovládá celé generace sociologů, se stal Pavel Machonin a jeho současným vtělením je Jan Keller[44] přes v zásadě levicové postoje obou (jinak sem patřili či patří i J. Večerník, P. Matějů, M. Tuček, F. Zich, aj.) V rámci těchto dobových přístupů byla zrelativizována role dělnické třídy i existence tříd a třídního hlediska a podtržena role nesprávně pojímané profesní skupiny inteligence.
Svou roli sehrála i Mannheimova teorie deideologizace, která sice pomohla zpochybnit stalinismus jako nejvyšší pravdu, ale relativizovala možnost pravdivosti a vědeckosti marxismu.
Západní ekonomové dodali opuštění teorie pracovní hodnoty a soustředění pozornosti na behavioristické chování subjektů nabídky i poptávky plus matematické modely zahalující podstatné prvky role trhu a zbožně peněžních vztahů. Z tohoto zrna, v šedesátých letech ještě regulovaného vlivem prvků marxismu v oficiální ideologii, posléze vzklíčila vlna neokonzervatismu a neoliberalismu, která zlikvidovala nejen oficiální ideologii, ale marxismus vůbec.
Největší úspěch však měli politologové s liberálním pluralismem, který zdánlivě nejbezprostředněji reagoval na problémy protosocialismu a nabízel nejpochopitelnější a zdánlivě nejsnáze realizovatelná řešení. Jeho papežem a Vatikánem, ovšem zdaleka ne jediným věroučným centrem, se stal Zdeněk Mlynář a jeho tým.[45]
Doufáme, že tento přehled nevyznívá nijak dehonestujícím způsobem z povýšeného odstupu téměř 60 let. Sami jsme byli jako mladí studenti součástí tohoto ideového proudění a mýlili se. Nelze však pominout oněch 60 let následného poznání, máme-li odpovědět na výše uvedenou otázku reformovatelnosti protosocialismu.
Shrňme si ideové proudy, které se protínaly na jevišti zvaném Pražské jaro a mísily se s nově objevovaným marxismem a zrekapitulujme si, co mohly nabídnout pro poznání protosocialismu a cest jeho přetvoření v socialismus skutečný. Pak bude naše odpověď na otázku, zda dobové poznání poskytovalo potřebné poznatky o protosocialismu a jeho přetvoření opět znít: „Ne.“, ovšem s výhradou, že jde jen o pracovní hypotézu zakládající se na zachycených dobových zkušenostech a vzpomínkách, případně na kvalifikovaném studiu, ale věnovaném jiným problémům, bez potřebného obohacení studiem později vzniklých pramenů, bez odkazů apod.
Podle naší hypotézy dobové poznání vcelku dostatečně popisovalo jevy, které byly projevem systémových nedostatků, ale nebylo schopné zobecnit tyto jevy a zrekonstruovat procesy ideálně, v hlubinných abstrakcích. Tak podstatné momenty, jako je nedokonale společenské přivlastňování si výrobních prostředků charakterizované Marxem v pasážích o hrubém komunismu[46] byly známy, ale nedostatečně aplikovány na realitu, nebyly přesně spojené s třídami a skupinami, existence třídy řídícího aparátu byla sice tušena, ale chápána příliš politicky, bez politicko-ekonomické charakteristiky jejího způsobu vlastnění, sám pojem vlastnictví nebyl sice chápán výlučně právně, ale nebyl taky chápán jako role, důvod lokálního zájmu a nespolečenskosti jednání řídícího aparátu nebyl odhalen, byl příliš subjektivizován, psychologizován, moralizován.
Leninovo poznání možnosti existence neantagonistických tříd a nového, od vykořisťování odlišného způsobu vlastnění řídícím aparátem nebylo dostatečně bráno v úvahu a naopak byl přeceněn proces sbližování tříd a skupin.[47] Nebyl jasný rozdíl mezi profesní a třídně sociální strukturalizací, za třídy byly dosazovány profesní skupiny nebo politické elity. V důsledku toho nebyly jasně poznány zájmy tříd a vlastnicky specifických skupin, což znemožňovalo formovat adekvátní třídní politiku a ideologii.
U podnětných myšlenek i praktických činů v oblasti podnikové samosprávy chybělo propracování systému až do nejvyšších pater společenského řízení, chybělo poznání, jak v souladu s celospolečenským zájmem slaďovat zájmy lokálních řídících štábů, jak zainteresovat řídící štáby na tomto propojení. Chybělo správné a vžité pochopení základních kategorií politické ekonomie, zejména rozdílu mezi hodnotou a nadhodnotou na jedné straně a užitnou hodnotou na straně druhé.
A především – nebyl dostatečný zájem a pochopení významu každodenní vlastnické aktivity neřídících vrstev a naopak volného prostoru pracovníků služeb, obchodu, nadstavbové inteligence aj i řídícího aparátu. Nebyly identifikovány zásadní společenské rozpory, nemluvě už o zpracování postupů k jejich řešení. S rolí dělnické třídy v realizaci vlastnictví se nepracovalo a ona sama si ji ani neuvědomovala a nepožadovala ji. V politické sféře uvěřila pluralismu a lpěla na spíše povrchních symbolech svobody a demokracie (osobnosti, instituce). Své zájmy byla schopná prosazovat jen přes řídící aparát a další privilegované skupiny – zejména pracovníky masových sdělovacích prostředků, část intelektuální fronty, zejména umělce, spisovatele, apod.
V./d Pražské jaro – převážně politický reformní proces ve vedlejší větvi dějinného vývoje – protosocialismu, netransformovatelnému na skutečný socialismus
Jestliže si tedy shrneme odpovědi na obě otázky, docházíme k následujícím závěrům:
1. Úroveň výrobních sil nadále limitovala možnost rovnoprávného podílu společenských tříd a skupin na vlastnických aktivitách a tedy i sjednocování jejich zájmů.
2. Jedinou reálnou možností mezi možnými formami vlastnictví na této bázi (pokud vynecháme soukromé vlastnictví, hlavně kapitalismus) bylo protosocialistické vlastnictví zprostředkované řídícím aparátem i s jeho nedokonalými formami propojování lokálních funkcí a zájmů a omezenou rolí trhu.
3. Ekonomická realita diktovala i společenskou hegemonií, kterou nemohl mít nikdo jiný než právě řídící aparát. Aktivní roli ale dávalo postavení v dělbě práce i dalším skupinám. Právě početné složky řídícího aparátu a především další skupiny vědecké a umělecké inteligence vybavené výše zmíněným manévrovacím prostorem a lokální vlastnickou subjektivitou výrazně cítily nemožnost vládnout či existovat postaru. Svedly tedy úporný boj s těmi složkami řídícího aparátu, zejména v politických špičkách a mocenském aparátu, které se nechtěly starého způsobu centrálně direktivní a nedemokratické vlády vzdát. Tento jejich boj, který vedly nejen v národním měřítku, ale i v měřítku celé socialistické soustavy, byl přirozeně komplikován silným vlivem konkurenčního kapitalistického systému pokoušejícího se aktivizovat zbytky poražené domácí buržoasie a s ní spojených vrstev a dávajícího tím silné argumenty do rukou konzervativních protosocialistických elit, zejména elity sovětské, hluboce dotčené ve svých velmocenských zájmech. Do srpna 1968 vysloveně protisocialistické síly (K 231, KAN, atd.) skutečně existovaly, ale byly zanedbatelné a musely se maskovat všeobecně převládající podporou obrodného procesu. V dalším vývoji by jistě zesílily a hledaly si ekonomickou základnu.
Daleko větší problémy však působila stranickým reformátorům určitá anarchizující živelnost ostatních privilegovaných skupin, zejména umělecké a společenskovědní inteligence a pracovníků sdělovacích prostředků. Tyto skupiny, které krize protosocialismu vynesla do čela společenského pohybu aparátu a inteligence měly naprosto nedostatečné výchozí poznání podstatných prvků protosocialistického systému v oblasti vlastnictví. Musely proto reagovat za pochodu, živelně, přičemž přejímaly i různé recepty z konkurenčního kapitalismu (pluralitu politických subjektů, která v daných souvislostech musela působit destruktivně).
Vůbec největším problémem nejen roku 1968, ale celého protosocialismu, ve všech zemích, byl fakt, že tento systém nezrodil třídu, která by již v lůně protosocialismu byla zájmově spojena s novou pokrokovou formou společenského vlastnictví a stala se hegemonním subjektem dalšího revolučního pohybu od protosocialismu k skutečnému socialismu. Dnes víme, že tento proces je nemožný bez rozvoje samosprávného, zaměstnaneckého vlastnictví a vzniku třídy samosprávných vlastníků, která by byla potřebným vůdčím i integrujícím faktorem. Hlavní příčinou, proč ztroskotal reformní pokus v r. 1968, tedy nebyla pouze zdánlivě nesporná skutečnost, že byl převálcován tanky armád dirigovaných konzervativními elitami okolních protosocialistických států. Byla to skutečnost, že reformně orientované části privilegovaných vrstev protosocialismu, které měly v celém procesu reformy hegemonii, nemohly být konstruktivním nositelem pohybu vpřed. Dělnická třída a družstevní rolnictvo byly sice schopny jim pomáhat, nikoli však je nahradit.
4. Nedokonalost ekonomického propojování lokálních funkcí i nadále vyžadovala výraznou integrující roli a homogennost politiky, což při nerovnosti postavení tříd a skupin nadále předpokládalo diktaturu řídícího aparátu a její politický výraz – vedoucí úlohu komunistické strany. To ale vytvářelo i napětí a podhoubí pro politický boj vycházející z rozdílných dílčích zájmů. V logice systému se ale tohoto boje zúčastňovali nikoli dělníci v roli uvědomělého prosazovatele svých celotřídních, a tím i celospolečenských zájmů. Jako jediný reálný sociální protipól proti řídícímu aparátu, schopný generovat autonomní politická hnutí a struktury a také specifické ideologické proudy, projevovaly ty již častokrát námi zmíněné dvojaké a přechodné, nicméně svým manévrovacím prostorem aparátu podobné skupiny. Do potlačení Pražského jara to byla především nadstavbová inteligence – novináři, spisovatelé, umělci, společenskovědní pracovníci, vysokoškolští pedagogové. Zřejmě by se však brzy dostavily i skupiny schopné se stát průkopníky soukromého vlastnictví (obchod, služby).
Naši hypotézu o větší funkčnosti a vlastnické motivaci družstevního sektoru potvrdil fakt, že i když tento sektor měl potenci narušit monopol státního vlastnictví a napomoci jeho rozkladu, nestalo se tak a družstva sehrála roli opory protosocialistického systému, a to i přesto, že různé systémové vady, které se projevily při kolektivizaci, byly ještě v čerstvé paměti a pod protosocialistickým homogenním povrchem doutnaly staré zášti a pocit nenaplněných ambicí u bývalé venkovské buržoasie a maloburžoasie, což se nakonec projevilo po r. 1989.
Normalizátoři správně identifikovali dvojaké skupiny mimo aparát i dělnickou třídu jako největší nebezpečí pro protosocialismus a ve svých perzekučních opatřeních se zaměřili především na ně. V propagandě se všemožně snažili líčit tyto skupiny jako potenciálně protisocialistické, odcizené lidu i vznešeným cílům, podléhající buržoasní ideologii a rejdům rozvědek, ochotné za slávu a peníze takřka ke všemu apod. Snažili se hrát na jistou v běžném vědomí živelně vznikající nevraživost neprivilegovaných vůči do jisté míry privilegovaným, ale v dané době neměli v tomto úsilí úspěch.
Zmíněné skupiny a z nich vzešlí politikové a ideologové sice svou živelností značně komplikovaly život stranickému reformnímu vedení a jeho ikonám a příliš celý vývoj urychlovaly a dráždily tak sovětskou elitu. Postrádaly nezbytnou míru politického realismu. V průběhu Pražského jara však přes své potenciálně méně společenské a rozporné postavení vystupovaly spíše jako nositelé společenského pokroku a celospolečenského zájmu a jejich značná část ideově setrvávala na bázi protosocialismu či projektu socialismu a komunismu. Stačilo však dvacet let normalizace a postnormalizace a při velkém třesku už tyto skupiny tíhnoucí ke skutečným nebo iluzorním omezeným zájmům sehrály aktivní roli při ideologické masáži občanů z pozic buržoasní ideologie a zájmů globálního kapitálu a kontrarevolučním politickém převratu a část jejich příslušníků i politických vůdců z těchto skupin se zapojila i do přebudování protosocialistické ekonomiky, zejména vlastnictví, na kapitalismus. Skutečnost, že tyto skupiny jednaly v průběhu Pražského jara živelně, pod různými vlivy a s velkými nejasnostmi, pokud jde o budoucí uspořádání, že je vedoucí síla procesu reformně orientovaný řídící, zejména stranický aparát nedokázal usměrnit a že dělnická třída myslela a reagovala spíše pod jejich vlivem, než podle svých dlouhodobých zájmů, opět jen potvrzuje nereformovatelnost protosocialismu a nereálnost jeho přetvoření na skutečný socialismus. Ve společnosti se navíc takto zaměřená ideologie v potřebné intenzitě nevyskytovala. Hlavní politické heslo Pražského jara – „Socialismus lidskou tváří“ v sobě nezahrnuje ani poznání specifiky protosocialismu, ani vůli k jeho podstatnému přetvoření.
5. V podmínkách protosocialistické ČSSR (a ještě více v jiných zemích) nemohl uspět liberální politický pluralismus, který nebyl ničím jiným, než odstínem buržoasní demokracie, dle klasiků demokracie pro menšinu a diktatury pro většinu. Politický pluralismus a parlamentarismus politických stran (převážně buržoasních) byl použitelný v kapitalismu, kde byla jednota vlády kapitálu a funkčnost systému zajištěna plnou suverenitou a rámcovou shodou zájmů (zisk, vykořisťování) vládnoucí třídy. Při neexistenci jednotící vlastnické aktivity a rovnoprávnosti v protosocialismu, kde potenciální vládnoucí třídu nespojovala bezprostřední vazba na způsob hospodaření, ale spíše jen vzdálenější a obecnější politické zájmy (potřeba denního demokratismu, nechuť k perzekucím, nacionalismus atd.) bez vazby na charakter vlastnictví, muselo odstranění zjevné diktatury aparátu ztělesněné ve vedoucí úloze komunistické strany opřené o mocensko-potlačovací systém dříve či později vést k zájmovým střetům, které by otevřely cestu zahraničnímu kapitálu i nově se akumulujícímu domácímu kapitálu a také politickému vlivu kapitalismu (o tom, že by se země stala bojištěm a střetem zájmů protosocialistických vládnoucích tříd, zejména sovětské, na jedné straně a západního kapitálu a velmocí na straně druhé ani nemluvě. Určité symptomy formování ideologie těchto sil postsocialistické budoucnosti tu byly a pod tlakem SSSR by se dále rozvinuly. Na druhé straně se zdá, že i reformátoři připravovali jistý komplex mocensko-potlačovatelských opatření proti tvrdým obhájcům protosocialismu, což by rovněž nepřispělo k vzniku skutečného samosprávného socialismu. Přesto, že pro nás autory a naše přátele i mnoho lidí prožívajících Pražské jaro v mládí byla tato historická událost osudovou skutečností a zformovala náš kritický přístup k protosocialismu, jeho elitě i ideologii, museli jsme po dlouhých letech studia systému a další historické zkušenosti – destrukci protosocialismu v r. 1989 dát zapravdu těm nejtužším stalinistům v tom, že by vítězství reformního křídla v r. 1968 bez zásahu SSSR nejspíše vedlo k stejnému pádu protosocialismu u nás, jako tomu bylo v době po listopadu 1989. V tomto smyslu nám zásah a normalizace skutečně zajistily cca 20 let poklidného života ve zlaté kleci protosocialismu.
Tento odklad byl ovšem draze zaplacen obrovskými škodami na morálce a vědomí občanů vztahujícím se k projektu komunismu a neobyčejně ztížil restart směrem ke skutečnému socialismu. Kdyby pád systému proběhl bez dalšího dvacetiletého vyhnívání systému a plýtvání zdroji i morálkou lidí, nemusel by být tak totální a vracet se tolik zpět, jako se to stalo po r. 1989. Mohly se vyprofilovat síly schopné klást odpor a přitom získávat potřebné zkušenosti a vytvářet si i ekonomické základy – např. rozvojem těch forem podnikání, které ohlašovaly agrokomplexy v čele se Slušovicemi. Kapitalismus nemusel dostat celý protosocialistický svět takříkajíc „na stříbrném podnose“ a jeho krize mohla dokonce krizi protosocialismu předběhnout.
Otázka „Co by kdyby?“ je sice legitimní a pokusy na ni odpovědět budou pokračovat, není však plně legitimní z hlediska předmětu naší analýzy.
Z hlediska tohoto předmětu můžeme jen konstatovat, že v lůně protosocialismu nevyrostly základy pro skutečný, tj. samosprávný způsob hospodaření, pro zaměstnanecké vlastnictví dotažené až do nejvyšších pater a překračující výrazně hranice ekonomiky. Parafrázujeme-li Marxe a Engelse v Manifestu – nevznikly zbraně, jimiž by bylo možné prosadit socialismus a nevyrostli ani ti, kdo by byli schopni se jich chopit. Industriální dělnická třída byla schopna podpořit jinou sílu v boji za progresivní překonání protosocialismu, ale nebyla schopna tento boj vést a dostatečně působit na politické elity. Vůdcem pohybu se stal nedostatečně společensky zainteresovaný řídící aparát a jemu příbuzné skupiny inteligence, resp. část tohoto aparátu a inteligence, i když dočasně většinová.
Je proto logické, že v momentu střetu se projevila jeho nedůslednost a dvojakost. Nejen tvrdí odpůrci změn, ale rozhodující část aparátu nakonec pochopila, že v jejich zájmu je uchování podstaty systému, že základní model protosocialismu je v dané realitě jediným, který může, byt i dočasně, fungovat a podřídila se tlaku elit ostatních protosocialistických zemí, zejména SSSR. Přímo symbolem tohoto vyčerpání revolučnosti řídícího aparátu je aktivní vstup Gustava Husáka do politiky a odchod živelně tápajícího Alexandra Dubčeka. S ním i s dalšími reformátory, kteří neobrátili kabáty (resp. k tomu ani nedostali šanci), odešla nejen reformní ideologická varianta a všechny demokratizační politické vymoženosti, ale i pracně prosazené prvky samosprávného vlastnictví na podniku.
Na druhé straně staronová „realistická“ politická elita pochopila a dala najevo, že je pro její zájmy a vůbec i jen udržení moci nepřijatelná nějaká nová historická podoba krvavých procesů padesátých let, po které volali nejtvrdší konzervativci. Tuto skutečnost posléze vzali na vědomí i protosocialističtí sovětští „jestřábi“, a to ani ne tak z důvodů humanitních, ale z pragmatického propočtu výhod a nevýhod, které by ČSSR jako krvavý bolák přinesl jejich mocenským protivníkům na západě, kde i tak „internacionální pomoc“ a „normalizace“ silně otřásly prosovětským i vůbec komunistickým a levicovým táborem.
Dostáváme se tedy k závěru – k tomu, že přes svůj značný význam a dopad na životy velkého počtu lidí, a to nejen v ČSSR, bylo Pražské jaro jenom nejvážněji a v nejpříznivějších podmínkách rozvíjeným pokusem o socialistické přetvoření protosocialismu. Bylo spíše masovým politickým střetem (nikoli pučem či spiknutím rozvědek, které zmanipulovaly veřejnost), než sociální revolucí a nemělo šanci na úspěch.
V./e Progresivní odkaz Pražského jara i celého protosocialismu v dlouhodobém dějinném kontextu
To však neznamená, že přejmeme povrchní až nenávistné odsouzení tohoto hnutí v normalizační ideologii i polistopadovém stalinismu a že i vedoucí osobnosti „osmašedesátníků“ budeme hodnotit tím posměvačným dehonestujícím způsobem, jaký zazníval z úst normalizátorů i jejich služebníků či polistopadových pohrobků.[48] Politický úspěch či neúspěch nemůže být pro marxistu dostatečným kritériem hodnocení osobnosti či politického či ideologického proudu. Zvláště odporná je snaha dehonestovat celý pokus o reformu protosocialismu akcentováním různých osobnostních nedostatků vůdců reformního křídla – zejména A. Dubčeka a J. Smrkovského. Velmi to připomíná postupy různých kontrarevolučních monarchistických a klerikálních sil po porážce revoluce v Anglii či Francii, kde představovaly osobnostní rysy Cromwella, Robespierra, Marata, Dantona, Napoleona, ale také utopických socialistů aj., zvláště vděčný materiál, přičemž rysy představitelů reakce (Ludvíka XVIII., Karla I. i II., Metternicha, Talleyranda, Františka Josefa I. aj. – v Rusku Romanovců až po toho posledního, reakčních ministrů, policejních náčelníků apod.) –zůstávaly jaksi mimo tyto vysoké nároky vznášené na revolucionáře a reformátory.
Je samozřejmé, že historie pracuje s těmi osobami, které má k dispozici a že se řada osob ukáže ne dost vybavenými pro roli, která na ně padla. Mezi vůdci velkých společenských pohybů lze vždy diferencovat – v marxismu hlavně podle míry integrity osobnosti, schopnosti podřídit osobní zájem zájmu sil, v jejichž čele stojí či které ovlivňuje (viz Jan Hus), podle schopnosti poznat a porozumět jevům, volit přístupy humánnější či krutější atd. V marxistickém hodnocení však vždy jde především o tom, jak dalece dokázala daná osobnost zachytit (ne vždy vědomě) směr společenského pokroku a třídu, která byla jeho nositelem, adekvátnost prostředků k jeho dosažení a jednat i myslet podle toho. I mezi osmašedesátníky bychom mohli takto diferencovat – např. mezi vcelku průměrnými představiteli stranické špičky A. Dubčekem a O. Černíkem a J. Smrkovským, které události spíše nesly, mnohdy proti jejich vůli, a daleko koncepčněji uvažujícími politiky i intelektuály, jako byl především O. Šik, F. Kriegel, který projevil i vysokou mravní integritu, Z. Mlynář, B. Šimon, V. Slavík, Martin Vaculík, J. Šabata, M. Hýbl, V. Mencl, J. Pelikán, V. Šilhan, J. Hermach, J. Šabata a mnoho jiných. Nebyly to jen tyto osobnosti takříkajíc „1. linie“, ale byly zde i mnohdy vzdělanější, aktivnější a statečnější osobnosti druhé i dalších linií – např. historikové na katedře dějin MDH FF UK, řada vědců a pedagogů VŠP UV KSČ, Ústavu dějin KSČ i KSS, příp. vojenských škol. Naše koncepce vděčí za svou existenci klíčovým podnětům vzešlým z marxistického studia PhDr. Antonína Fleka, v době Pražského jara vědeckého pracovníka Ústavu marxismu-leninismu ÚV KSČ, který přes ztrátu květiny (stranickou důtku) nebyl normalizací vyhozen z oboru, ale jeho myšlenky neprošly přes normalizační síto a prakticky nebyly publikovány a autorem samým přestaly být rozvíjeny. Na růžích neměli ustláno kvůli osmašedesátnickým hříchům ani další naši inspirátoři – prof. ing. Zdeněk Hába, CSc., propagátor zaměstnaneckého vlastnictví, a Miloslav Formánek,CSc., který se v době Pražského jara pokoušel klást základy marxistické politologii. Všichni tři jmenovaní se angažovali pro rozvoj marxistického myšlení i v 70.-80. letech, včetně tehdy politicky velmi riskantní přípravy reformy společnosti v 80. letech. I když jejich odborná kariéra skončila pádem protosocialismu, neutekli od praporu a do posledních chvil se angažovali v odborném zázemí KSČM. Příkladů podobných ubíjení marxisticky myslících talentů nejprve normalizací a později „plyšákem“ by bylo možno uvést mnohem víc.
V zájmu spravedlnosti je však třeba říci, že ani normalizační oficiální věda zemí sovětského bloku, zejména sovětská, nebyla pouští marxistického myšlení a dokonce práce některých tuhých konzervativců a normalizací na výsluní vynesených oficiálních koryfejů dokázaly rozvíjet marxismus a obohacovat společenskovědní diskurs, podobně jako když v klášterech dob temna kvetla humanistická vzdělanost a osvícenství. Jako příklad musíme uvést dalšího našeho inspirátora z normalizační éry, RSDr. Ivana Hrůzu, CSc., vedoucího katedry vědeckého komunismu na VŠP UV KSČ, po listopadu tuhého stalinistu, myslícího a jednajícího v rozporu s řadou prvků svého vlastního učení. Nicméně – jak praví lidové přísloví – jedna vlaštovka (v tomto případě celé hejno marxisticky a tvořivě myslících lidí) jaro nedělá, což platí i o jaru pražském.
Byli také mnozí dnes zapomenutí bojovníci a tvůrci v regionech, kteří nesli na svých bedrech konkrétní realitu probíhajících procesů a doplatili na to stejně, ne-li víc, než někteří špičkoví vůdci a tvůrci z center.
Přes všechny nedostatky Pražského jara je třeba vzdát s odstupem let úctu těm, kteří i v těchto podmínkách, stejně jako kdysi ruští bolševici (podobně neschopní předvídat, co jejich pokus uvede do pohybu, kteří byli povražděni či vězněni Stalinovým režimem), sehráli svou předem prohranou, ale nicméně hrdinskou roli na dějinném jevišti. Mnozí z nich za to zaplatili kvalitou svého dalšího života, zejména tím nejcennějším – ztrátou možnosti věnovat se těm druhům pracovní činnosti představujícím ve společenské dělbě práce určité člověkatvorné privilegium.
Škoda jen, že neblahé zkušenosti z porážky a normalizace přerušily nadějný vývoj marxistického myšlení u řady tvořivých osobností a vedly k jejich příklonu k různým variantám buržoasní ideologie, i když většinou levicovým. Ještě větší škoda je, že v průběhu dalších dějinných peripetií i dnes nacházíme řadu těchto bývalých demiurgů pokusu o socialistickou reformu mezi stoupenci obnoveného kapitalismu, kam mnohé z nich zahnalo úporné pronásledování ze strany normalizačních vítězů. Ti opět potvrdili platnost zákona slepoty odcházející třídy, když ani v posledních dnech existence systému nedokázali využít značně prokomunistického potenciálu osmašedesátníků, zejména z Obrody, a spojit se s nimi při organizovaném odchodu od moci. Místo toho vsadili na tak pochybné osobnosti a loutky kapitálu, jako byl V. Havel, čímž i v závěru systému dokázali způsobit obrovské škody.
Vyústěním naší analýzy ale nemůže být jen ocenění hrdinského zápasu historii známých revolucionářů a reformátorů, kteří podobně jako kdysi Jan Hus a Jeroným Pražský, J. J. Rousseau, G. Babeuf, M. Robespierre, J. P. Marat, L. Saint Just, utopičtí socialisté a později blanquisté a komunardi, nemluvě o ruských a sovětských, kubánských i jiných revolucionářích, „šturmovali nebe“, i když nevěděli, jakou roli plní a co mohou dokázat. Musí zde být především ocenění celých generací poctivých pracujících lidí, kteří spojili svůj osud s překonáním kapitalismu, vědomě či nevědomě k němu vytvářeli alternativu a nepodlehli lákadlu buržoasní ideologie, naopak obětovali systému to nejlepší ze svého života. Ať už se k nim společenské procesy zachovaly takovým či onakým způsobem, neměli by podléhat tvrzení na jedné straně buržoasie, na druhé stalinistů, že uznání minulého systému a v jeho rámci i Pražského jara znamená totéž, co pohrdání jejich celoživotním dílem. Tento poznatek by naopak měl být zdrojem optimismu, potvrzením toho, že projekt socialismu a komunismu není něčím zločinným a nadobro poraženým, že má ještě mohutný vývojový potenciál, i když je dočasně v útlumu.
Poněkud v rozporu se suchým jazykem i stylem vědeckého pojednání nemůžeme skončit náš text jinak, než veršem ze staré dělnické písně, jakkoli utopicky dnes zní:
„I kdybychom padli všici, vstanou noví bojovníci, rudý prapor zavlaje.“
Josef Heller, 14. 1. 2018
PhDr. Josef Heller, CSc. (19. 8. 1947-12. 2. 2018) absolvoval Filosofickou fakultu University Karlovy, pracoval v Městské politické škole v Praze, poté byl pracovníkem katedry marxismu na Institutu vzdělávání vědeckých kádrů ČSAV. Po převratu v roce 1989 byl analytikem odborného zázemí ÚV KSČM, členem Teoreticko-analytického pracoviště, později do roku 2013 Centra strategických a teoretických studií ÚV KSČM. Publikoval ve Filosofickém a Sociologickém časopise a v interních tiscích ČSAV, v samizdatech a na webových stránkách KSČM, v Haló novinách a Alternativách. Je spoluautorem publikací Heller, Neužil a kol. – „Kdopak by se Marxe bál“, „Bojíte se socialismu?“ a sborníku „Socialismus pro 21. století“.