Krize prvního pokusu o socialismus v ČSSR v letech 1968-69 a její odkaz pro
současnost
Jen s drobnými gramatickými a formálními úpravami tímto
zveřejňujeme delší teoretický příspěvek Josefa Hellera, jak jej připravil měsíc před
svým náhlým skonem. Já sám vnímám tento text jako Pepův politický testament,
který jasně říká, nejen jak Pepa viděl svět, ale zejména také, o co se osobně,
někdy až velmi zarputile snažil. S Pepou jsem často diskutoval, i když
mnohdy nesouhlasil. S překvapením jsem zjistil, že v textu je i
Pepova odpověď na mé otázky ohledně služebné třídy z prosince 2017. Za ni,
ale nejen za ni, Pepo, díky. Milan Neubert, 10. 6. 2018
I. Pražské jaro – krize socialismu.
Zamýšlíme-li se nad výrazným, ale ve svých cílech neúspěšným
společenským pohybem v ČSSR v letech 1968-69, který je označován jako
Pražské jaro, musíme začít takříkajíc „od lesa“ – a to otázkou, v rámci
jakého společenského systému tento pohyb probíhal, jaký systém vládl tehdy
nejen v ČSSR, ale s jistými modifikacemi na podstatné části planety,
a vážně konkuroval kapitalismu. Velmi neuměle tento problém vyjádřili mnozí
rétoři vítězné „sametové“ revoluce, včetně v podstatě čestných a
erudovaných myslitelů levice (prof. Šamalík), když podmiňovali spolupráci s komunisty
po listopadu tím, že budou „plyšáka“ chápat jako revoluci, své vlastní
osvobození.
I./a Linie dějinného procesu
Prvním krokem k pochopení podstaty společenské krize
systému, který byl prvním historickým, trvaleji udržitelným pokusem o
nekapitalistický vývoj společnosti, krize, která nebyla jen krizí jedné národní
formy, ale systému jako takového, s širokými mezinárodními dopady a
souvislostmi, je pochopení místa tohoto systému v kontextu dějinného
vývoje. Přitom nehodláme obsáhle rekapitulovat různá pojetí dějin a jejich
logiky známá z dějin filosofie či z historické či jiné
společenskovědní teorie. Soustřeďme se na to pojetí dlouhodobé logiky lidských
dějin, které bylo v dané době i řadu let později prezentováno jako
oficiální, závazné a i dnes ovlivňuje vědomí řady osobností z těch, kteří
nepovažují kapitalismus za věčný a jedině možný systém, jakýsi „konec dějin“.
Toto pojetí bylo v minulém systému, v jeho normách a učebnicích
předkládáno jako marxistické.
Je to lineární pojetí, které dějiny vidí jako nepřetržitý
pokrok, jako vzhůru stoupající přímku kde je jeden nedokonalý systém nezvratně
překonáván druhým a ten zas třetím a dalšími, až ke komunismu jako vyšší fázi
komunistické společensko-ekonomické formace. Stoupenci systému o této představě
příliš nepochybovali a i odpůrci, kteří ji odmítali a zesměšňovali, byli de
facto v jejím zajetí. Nečekané zhroucení systému v celosvětovém
měřítku a návrat kapitalismu daly odpůrcům dostatečný argument, který zdánlivě
jednoznačně potvrzoval jak správnost jejich kritiky systému, tak jejich tvrzení
o nesmyslnosti celého marxistického způsobu uvažování.
Stoupenci systému byli tímto rozbitím představy o logice
dějin a způsobu jejího prosazování tak dezorientováni, že se mnozí odklonili
nejen od marxismu, ale od perspektivy sociálně spravedlivé společnosti jako
takové. Ti nejortodoxnější, nejvíce spojení s minulou oficiální ideologií,
si našli vysvětlení v tom, že odmítli určující roli ekonomické základny
vůči nadstavbě, zánik považovali a považují stále za jakousi nahodilost,
případně výsledek ryze subjektivních procesů - až po zradu M. Gorbačova a jeho
skupiny i obdobných skupin v jiných zemích. Někteří dokonce sklouzli až
k biologickému determinismu a příčinu zániku vidí ve špatné odvěké lidské
přirozenosti, což jim dává odrazový můstek pro volání po obnově autoritářského
systému v čele s velkým vůdcem.
Přitom již v oficiální, zejména sovětské odborné
literatuře[1] bylo dávno před pádem objeveno a
prezentováno skutečné Marxovo pojetí dějin jako proudu, který je sice utvářen
cílevědomou aktivitou lidí, která se však vzájemně kříží a proplétá tak, že
výsledkem byl a stále ještě je živelný tok, v němž se ovšem prosazují určité
tendence jakožto statistické zákony, jakožto hlavní směr toku. Tento valící se
tok se v různých podmínkách rozděluje, vytváří řadu paralelních ramen,
z nichž některé vysychají a některé se opět vrací k hlavnímu proudu.
K. Marx toto pojetí uplatňuje při zkoumání procesů rozpadu
prvobytně pospolné, rodové a kmenové společnosti a vzniku soukromého vlastnictví.
Oproti učebnicové představě po sobě následujících předkapitalistických
společností ukazuje, že dějiny prověřovaly více méně paralelně několik
prototypů soukromého vlastnictví – antické otrokářství, orientální despocie
(podle Marxe asijský výrobní způsob), feudalismus, cechovní městskou
pospolitost a prostou zbožní výrobu.[2] Propojením prvků
prosté zbožní výroby, městské pospolitosti a zpočátku i evropského feudalismu
vznikla ta skutečně efektivní a udržitelná forma soukromého vlastnictví, která
pohltila ostatní – kapitalismus. Ten se pak dále vyvíjel, včetně jeho rozporů,
které ho dovedly do hluboké aktuální krize. Dvě světové války, boj
s extrémní formou kapitalismu – fašismem a hospodářské krize a jako reakce
na to nová vyšší kvalita třídního boje neprivilegovaných v čele
s dělnickou třídou – to byly faktory, které prolomily kapitalismus
v nejslabším článku, což dále pokračovalo vznikem nekapitalistické světové
soustavy nacházející spojence v třetím světě.
Je přirozené, že pro toho, kdo nevzal v úvahu
víceliniový vývoj ke kapitalismu, se i vzniklý nekapitalistický systém
považovaný i považující se za socialismus, jevil jako trvale udržitelná, jedině
možná alternativa a její krach jako krach celé marxistické koncepce dějin.
Nebudeme v tomto článku ztrácet čas argumentováním proti stalinskému
subjektivistickému pojetí roku 68 jako jakéhosi puče připraveného zrádci a
rozvědkami za účelem zvrácení strategické rovnováhy.[3]
Každému marxistovi by snad mělo být jasné, že systémy fixované i světovými
soustavami států nepadají nahodile, z druhořadých příčin, že vždy jde o otázky
funkčnosti dané formy vlastnictví a politiky ve vztahu k úrovni výrobních
sil a zájmům tříd.
Jestliže však položíme těžiště na materialistické pojetí
dějin a připustíme do úvah i víceliniové pojetí, vzniká otázka: Nejde i
v případě prvního pokusu o socialismus a systému, který vznikl, pouze o
protosocialismus[4] – o jeden z možných prototypů,
v nichž živelný dějinný tok usměrněný statisticky platnými zákony
společenského pokroku prověřuje různé možnosti překonání kapitalismu a
soukromého vlastnictví vůbec? Z této otázky logicky vyplývá i další otázka
směřující blíže k předmětu tohoto textu: Bylo Pražské jaro jako masový
pohyb společnosti odrážející hluboké vnitřní, konec konců ekonomicko-vlastnické
rozpory a zájmy tříd, snahou o prohloubení socialistické tendence v rámci
skutečného socialismu jako první fáze komunistické formace.? Nebylo jen
vyvřením rozporů pouhého prototypu socialismu – protosocialismu, vedlejší a
nereformovatelné větve dějinného vývoje, představující svého druhu svébytnou
společensko-ekonomickou formaci – jako kdysi otrokářství nebo asijský výrobní
způsob byly svým způsobem prototypy společnosti založené na dokonalém rozvinutí
soukromého vlastnictví výrobních prostředků (kapitalismu) a jako takové zanikly
bez šancí na další vývoj?
I./b Ztroskotal jediný možný projekt socialismu?
V rozsáhlém díle klasiků není příliš mnoho explicitních
vyjádření k projektu budoucnosti. V podstatě jde jen o Marxovu a
Engelsovu práci označovanou jako Kritika gothajského programu předvídající
existenci dvou fází komunistické formace a upozorňující na mateřská znaménka
nižší fáze, především starou dělbu práce.[5] Na tuto
práci navázal a projekt komunistické formace prohloubil Lenin ve Státu a
revoluci[6] a později k tomu přidal i geniální
definici tříd ve Velké iniciativě.[7]
Je však řada dalších vyjádření implicitních, významných pro
osvojení si metody uvažování klasiků. K takovým patří zejména Marxovo
varování před hrubým komunismem, prognózováním odrážejícím nižší stupeň
zespolečenštění výroby. Marx přirovnává zespolečenštění vlastnictví
v představách hrubých komunistů k tehdy módním úvahám o
„zespolečenštění žen“, kdy vlastnictví přechází ze stavu výlučného manželství
se soukromým vlastníkem do stavu všeobecné prostituce se společností.[8] Paradoxně tuto Marxovu formulaci doplnil pamětníkům
dobře známý drsný vtip z dob normalizace v ČSSR, podle kterého
„dělnická třída žere, chlastá a souloží prostřednictvím svých představitelů.“
V minulých oficiálních učebnicích a čítankách
z marxismu nebylo zmiňováno tak významná formulace, jako je Marxovo a
Engelsovo charakterizování procesu, kdy si budou přivlastňovat proletáři tak,
že “vlastnictví bude podřízeno všem a masa výrobních nástrojů každému individuu“.[9] Už známější jsou Engelsovy úvahy kolem „ekonomických
odrůd“ - „přidavačů“ a „profesorů“ týkající se překonání staré společenské
dělby práce v Anti-Dühringu.[10] Dlouhou dobu byly
neznámé Leninovy nepovské výzvy k sovětským odborářům, aby vedli něco jako
třídní boj proti svým socialistickým ředitelům,[11]
případně byly tyto výzvy uváděny pouze v souvislosti
s nespolehlivostí buržoasních odborníků převzatých novým státem.
Předlistopadoví političtí ekonomové objevili a docenili
Kapitál a přípravné práce k němu, kde Marx rozlišuje formální a reálné
zespolečenštění výroby.[12] Jak před listopadem (opět
paradoxně) v těch nejscholastičtějších diskusích o etapě rozvinuté
socialistické společnosti, tak po listopadu, v Ransdorfově novelizaci
Hegelových i Marxových úvah o „werdende“ a „gewordene“ Form
společensko-ekonomické formace,[13] se uvažuje o
socialismu, který je jen „místním průlomem“, nerozvíjí se na svém vlastním
základě, zejména pokud jde o úroveň výrobních sil, ale i výrobních vztahů,
který vzhledem k tomu do sebe integruje prvky předchozí formace. Pokud
víme, snad jen Ransdorfova představa obou typů překračovala rámec pojetí dvou
etap v téže formaci, v témž konkrétním regionálním zakotvení a časové
posloupnosti. V osobních rozhovorech jsme se jen u něj setkali
s náznakem poznání, že vzniká-li postkapitalistická společnost na nižším
stupni vývoje kapitalismu, při jeho průběžné a ještě překonatelné krizi, ale
bez naplnění nutných podmínek zespolečenštění ve výrobě, jde o jinou kvalitu
konkrétní společnosti, než kdyby kapitalismus v zásadě vyčerpal své
přizpůsobovací možnosti a odcházel tak, jako např. feudalismus v Rakousku
či ve Skandinávii. Až do pádu protosocialismu dominovala představa o jediné
cestě k socialismu a komunismu, kde je možné pouze rozlišit kvantitativně
odlišné vývojové stupně.
V méně sofistikovaných pracích byla Marxem zmíněná
mateřská znaménka chápána jako přímé pozůstatky kapitalistického a
maloburžoasního vlastnického sektoru a buržoasie a maloburžoasie ve
společnosti. Sofistikovanější práce sice uznávaly, že v mateřských
znaménkách nejde o směsici prvků, ale o svéráznou slitinu podmíněnou existencí
staré společenské dělby práce, ale autoři se omezovali jen na zdůvodnění
existence státního a družstevního vlastnictví a existence socialistických tříd
- dělnické a družstevního rolnictva a zvláštní skupiny duševních pracovníků.[14] Rozdíly mezi socialistickými neantagonistickými
třídami v rámci Leninovy definice tříd byly interpretovány profesně. Dál,
k analýze vlastnických odstínů a specifik tzv. reálného socialismu jako
základu třídních rozdílů za socialismu, tyto úvahy nešly, trockistické poznatky
o nové vládnoucí třídě byly stíhány jako největší kacířství a i objektivně
nebyly dost zdůvodněné ekonomicky.[15] Básnilo se
o prohlubující se homogenitě společnosti a přesouvání diferenciace
z třídní do profesní strukturace. Byla fakticky uznávána existence zbožně
peněžních vztahů za socialismu, nikdo však nepokračoval v jejich analýze
metodou Marxova Kapitálu. Jen první vlaštovky před listopadem začaly
zpochybňovat tezi tzv. politické ekonomie socialismu o bezprostřední
společenskosti výroby a práce.[16]
Jako pracovní hypotézu jsme proto přijali předpoklad, že
krize kapitalismu, která vyústila do prvního pokusu o socialismus, propukla
v situaci, kdy kapitalismus ještě zdaleka nevyčerpal své možnosti, pokud
jde o míru zespolečenštění práce a výroby (což dokázal v poválečném
vývoji). V revolucích ve dvacátých a čtyřicátých letech i později
ve vývoji čínské revoluce a na Kubě se projevila spíše síla subjektivního
faktoru, zejména politického, který sice dokázal rozvrátit klasické
kapitalistické vlastnické vztahy, ale nemohl nahradit další faktory
zespolečenštění práce a výroby v oblasti výrobních sil a možností dělnické
třídy fungovat jako skutečný vlastnický subjekt. Vzniklá ekonomicko-vlastnická
a politická syntéza (nikoli směsice!!!) proto do sebe nutně integrovala řadu
prvků kapitalismu, ba dokonce předkapitalistických vztahů. Kolem nich se, za
aktivní role politiky, která nebyla diktaturou a mocí proletariátu, vytvořil
specifický prototyp nekapitalistické společnosti, který ovšem neodpovídal
parametrům prognózy komunistické společenské ekonomické formace, které
připomínal pouze jevově. Přesto byl kvalitativně odlišný od kapitalismu a je ho
proto možné nazvat „protosocialismem.“[17]
II. Protosocialismus – nedokonalý prototyp
zespolečenštění
II./a Skutečně marxistické pojetí vlastnictví a
zbožně peněžních vztahů – nutná podmínka analýzy minulého systému
Naše koncepce proto právem vidí klíč k pochopení
podstaty společenského systému existujícího od r. 1917 a živořícího dnes snad
jen na Kubě v analýze kvality zespolečenštění práce a výroby. I zde je
možné do jisté míry navázat na obecnou metodologii M. Ransdorfa připomínající
význam hegelovské i marxovské kategorie „zprostředkování“ a pokoušející se
zkoumat tyto procesy v reálném kontextu vývoje formací i samotného
protosocialismu.[18] Skutečnost, že v podmínkách
protosocialismu nešlo o bezprostředně, ale pouze zprostředkovaně společenskou
práci a výrobu, která byla pouze zprostředkována jinak než v kapitalismu,
ostatně již zřejmě před normalizací tušili např. českoslovenští badatelé
v oblasti politické ekonomie, jenže si až těsně před listopadem troufli
tento názor veřejně prezentovat.
Plnému pochopení těchto zprostředkujících mechanismů
konkrétně v protosocialismu bránilo podle našeho názoru další dvojí
nepochopení, které nemělo jen gnoseologické, ale i hluboce ontologické příčiny,
dané zájmy určitých vlastnicky privilegovaných skupin – nepochopení i
kategoriálně primitivní postižení procesu vlastnictví výrobních prostředků a
skutečně marxovského pojetí hodnoty, potažmo směnné hodnoty, a její odlišnosti
od hodnoty užitné.
Pokud jde o vlastnictví, byl problém v tom, že badatelé
příliš podléhali jevové formě vlastnictví jako držby a pohybu věcí a také jeho
odrazu v právní formě. V československém prostředí jen nemnozí, jako
např. Antonín Flek,[19] M. Formánek[20] a Z. Hába[21], dokázali vidět vlastnictví výrobních
prostředků jako činný vztah, ve kterém různé fixované společenské skupiny (a
tím i jednotliví příslušníci těchto objektivně určených skupin) vykonávají
určité role, tedy jako jisté divadelní představení, ve kterém si herci musí své
role odehrát, bez ohledu na své názory a pocity. Už snazší, ale nikoli
samozřejmé, bylo přijímání skutečnosti, že vlastnické vztahy jsou vlastně
totožné s výrobními vztahy a prostupují všemi fázemi reprodukčního
procesu. To znamená, že např. role rozhodujícího vlastníka přímo nebo přes
management dirigujícího zacházení s výrobními prostředky i živou prací
byla neoddělitelná od určitého způsobu, jakým se tento vlastník (tato skupina
lidí) dostávala znovu a znovu jak ke kontrole výrobních prostředků i živé
práce, tak k spotřebním předmětům či službám pro sebe. Všichni klasikové,
Lenin v definici tříd snad nejkoncentrovaněji, na rozdíl od pozdějších
„kádrováků“, dokázali vidět vnitřní strukturovanost vlastnických procesů,
odstíny ve vlastnickém vztahu, a nepropadli představě o dvou monolitních
třídách, kde jedna prostě okrádá druhou o spotřební předměty. Díky takovémuto
pohledu dokázal Lenin dojít až k pojetí neantagonistických,
socialistických tříd, které si ani dnes nedokáže většina stalinistů osvojit a
zuřivě se proto brání tezi o existenci třídy řídícího aparátu za protosocialismu.
Marx dokonce rozpracoval velmi členité pojetí dělby funkcí v procesu
kapitalistického vlastnictví, které umožňuje diferencovat jak mezi kapitalisty,
tak mezi jejich zaměstnanci, o maloburžoasii nemluvě,[22]
což dává straně dělnické třídy určitý prostor jak pro taktizování ve vztahu
k některým politickým subjektům a procesům, tak pro volbu dlouhodobé
strategické orientace a spojeneckého svazku s některými třídami a
skupinami či taktického svazku se složkami a tedy i politickými směry buržoasie,
Pochopil vlastnictví jako vztah, ve kterém musí skupiny hrát
své role jako každodenní, opakující se souhrny aktivit, bez kterých celý systém
nemůže fungovat, ať už si na své prapory či do svých ústav napíše cokoli.
Socialismus, v němž každý den opakovaně nemůže většina členů společnosti
reálně fungovat jako vlastníci, není a nemůže být socialistickým vlastnictvím
podle prognózy klasiků a takovýto systém nelze nazvat skutečným socialismem a
hovořit o bezprostředně společenské práci a výrobě.
Řada zavilých stoupenců neostalinské ideologie se zřivě
brání argumentu, že přes formálně právně proklamované společenské vlastnictví
v tzv. socialistických zemích většina občanů nemohla jako reálně jednající
vlastníci jednat a mohla pouze pasivně přihlížet k tomu, jak o věcné i
živé stránce výroby, rozdělování a spotřeby rozhoduje někdo jiný, přičemž toto
rozhodování, bez ohledu na jejich pracovní výkon, určuje jejich postavení ve
společnosti i kvalitu života. Neostalinisté nedokážou pochopit, že vlastnický
rozdíl v širším pojetí nemusí mít charakter vykořisťování a nemusí ani být
spojen s privilegovanou spotřebou. Tehdejší dělník by asi nebyl schopen
pochopit, že v logice vlastnictví za protosocialismu nemá stejné postavení
jako jeho mistr či špatně placený inženýr – vedoucí cechu, že mistr i vedoucí
vlastně patří k vlastnicky privilegované třídě, i když si ze svého platu
nemohou dovolit koupit to, co dělník, nemluvě už o možnosti přikrádání ze
společného. Přesto běžné vědomí dělníků i dalších něco podobného odráželo a velmi
brzy po vyprchání revolučního nadšení začalo instinktivně rozlišovat mezi „My“
a „Oni“, i když třeba jen ve vzájemné negativní solidaritě – toleranci
flákačství a přikrádání, melouchaření apod.
Nejen neostalinisté se brání konstatování tohoto vlastnického
a rozhodovacího rozdílu poukazem na skutečnost, že s některými věcmi se
prostě nedá nic dělat, že jde o jakýsi neměnný a věčný řád, kde většina musí
pracovat a jen někteří mohou kvalifikovaně velet, protože jsou odborníci a mají
patřičnou inteligenci. Tito lidé jsou i ve svém vědomí otroky staré dělby
práce, bez jejíhož prolamování až překonání je ovšem socialismus podle klasiků
nemožný. Není snad třeba dodávat, že přitom projevují totální neznalost názorů
klasiků, které se před listopadem učily v celkem nezkreslené formě
v každé náročnější formě školení či výuky marxismu na vysokých školách.
Poučme se však alespoň z hlavní chyby stalinské i technokratické
metodologie – z jejich neschopnosti vidět a docenit roli hlavního článku –
vlastnictví výrobních prostředků jako členitého a bohatě strukturovaného
výrobního vztahu, vymezujícího velkým skupinám i konkrétním jednotlivcům jejich
základní sociální funkce a kompetence.
Jako klasikové začněme naši analýzu zbožně peněžními vztahy,
i když klasický tržní mechanismus měl v systému výrobních, vlastnických
vztahů protosocialismu velmi omezenou roli. Tento klasický tržní mechanismus
byl totiž jen jednou a podřadnou stránkou realizace skutečných hodnotových
vztahů, vztahů, ve kterých se poměřují různé produkty živé a mrtvé práce
vynaložené v množství lokalit. Byl tedy jen dílčím nástrojem mechanismu
prověřování společenské nutnosti a potřebnosti práce vynaložené v daném
čase, kvalitě i kvantitě. Daleko větší roli v systému hrály přímé
aktivity, direktivy a jednání skutečných, živých vykonavatelů logiky systému.
Při neexistenci soukromých vlastníků šlo tedy o subjekty obou forem
společenského vlastnictví – státního i družstevního. Potud byla vynaložená
práce sice formálně, ale přece jen společenskou prací a vlastnictví
společenským vlastnictvím. Z výše uvedených Hegelových přístupů a Marxova
rozlišování formálního a reálného zespolečenštění a úvah o vlastním základu
příslušné formace logicky vyplývá, že zespolečenštění práce i vlastnictví
v podmínkách protosocialismu bylo pouze formálním zespolečenštěním, které
se neodehrávalo na vlastní základně výrobních sil, ale i schopností vykonávat
vlastnické aktivity touto úrovní výrobních sil podmíněnou.
Hlavním „mateřským znaménkem“, příčinou toho, že v době
velké krize kapitalismu kolem dvou světových válek umožňující průlom do
kapitalismu, nemělo budování socialismu svou vlastní základnu, byla podle
klasiků stará společenská dělba práce, a to nejen ve své holé podstatě –
oddělení rozdílných druhů práce a fixování každého druhu množstvím životního
času velkým množstvím jednotlivců – tedy celých profesních skupin. Tato
základní dělba a kombinace prací měla i svou další rovinu – celou síť mikro
jednotek, v nichž docházelo (a samozřejmě stále dochází) ke konkrétnímu
spojování různých druhů práce s příslušným věcným vybavením, a to za
účelem konkrétní produkce materiálních i duchovních hodnot. Nejde přitom jen o
jednotky bezprostředně výrobní, ale i o ty, které plní úkoly v rámci té
nejširší společenské dělby funkcí. Kolektivy pracovníků v těchto
jednotkách jsou pochopitelně profesně diferencovány podle hlavních principů
dělby práce a vždy zahrnují pracovníky sféry profesionálního řízení. Marx
rozvíjí teorii dvou stránek řídící práce –funkce dirigenta orchestru i pohůnka
– vlastníka,[23] počítá tedy s určitou rolí
subjektu vlastnictví, což není nutně role suverénního vlastníka.
II./b Hodnota a užitná hodnota – bída a omyly
politické ekonomie
Jak se z hlediska tohoto zadání celkové situace protosocialismu
jeví obě základní určení produktu lidské práce, který v kapitalismu má
systémově podobu zboží, které má jak užitnou, tak směnnou hodnotu?
A tady narážíme na velký problém. Marxova genialita, která
se promítla do jeho rozlišení užitné hodnoty jako produktu práce konkrétní a
hodnoty jakožto produktu práce abstraktní, bezrozdílné, se kterou se
seznamovaly celé generace odborníků, ale i dalších zájemců, a o které se učily
v nejrůznějších povinných i dobrovolných formách studia dokonce celé generace
občanů protosocialistických zemí, daleko přesáhla schopnosti současníků, včetně
samotných marxistických teoretiků, této genialitě správně porozumět. To
samozřejmě usnadnilo Marxovým protivníkům naplňování jejich snahy
dezinterpretovat Marxe a odeslat ho na smetiště dějin pomocí fiktivního, tzv.
transformačního problému, který zaslepil i mnohé nadějné a významné marxisty či
Marxem významně ovlivněné myslitele. Vznikl dlouhodobě působící směr, který
sice Marxe oceňoval a leccos z něj přebíral, zároveň však ho vyklešťoval
mylnou revizí jeho teorie pracovní hodnoty.[24]
Přes výrazná a vžitá upozornění na nutnost rozlišovat
užitnou a směnnou hodnotu, resp. hodnotu jako takovou, nebyli ani mnozí
významní teoretici považovaní, resp. považující sama sebe, za marxisty
takovéhoto rozlišení schopni, čemuž bohužel napomohly i některé formulace
samotného Marxe, které nebyly správně pochopeny, ale naopak vytrženy
z kontextu a překrouceny. U aktivních či pasivních konzumentů marxismu
ovládl při definování hodnoty přístup, který v podstatě jen přenášel do
sféry abstraktní práce a hodnoty vymezení užitné hodnoty. Nejen UH, ale i
hodnota byla de facto brána jako jakési substance, fyzikálně postižitelná a
měřitelná (např. v jednotkách energie, ať vydané živě či ztajené ve věci).
Tím se vytratil hlavní smysl Marxova rozlišení UH jako produktu konkrétní práce
a hodnoty jako konkrétně historické podoby, vtělení výrobních vztahů –
vlastnických rolí tříd a skupin. Mnozí teoretici nebyli schopni pochopit, že
hodnota není nic daného, postižitelného a srovnatelného fyzikálními jednotkami,
pro které platí zákon zachování energie, ale že fakticky jde o výsledek
konkrétně historické „dohody“ vlastníků a nevlastníků (vynucené přirozeně
třídním bojem) o rozdělování a spotřebě dané produkce materiálních i duchovních
užitných hodnot, především výrobních prostředků. Bez ohledu na to, jak se
ekonomická reprodukce jeví při povrchním pohledu, pod jakými pojmy jsou
součásti zboží oceňovány, co je považováno za hodnotu práce, věcné složky či
zisk, je celý systém nastaven tak, aby se neustále reprodukoval rozdíl ve
vlastnictví a ekonomická nadvláda vládnoucí třídy na ovládanou. A tuto
skutečnost postihl Marx rozlišením hodnoty pracovní síly, jako té části
produktu, kterou vládnoucí třída přenechává zaměstnancům, která ovšem
neumožňuje mase těchto zaměstnanců se změnit ve vlastníky a plnoprávné majitele
produktu s reálnou možností jím disponovat, a hodnoty touto pracovní silou
vytvořené. Z tohoto hlediska se hlavní argument stoupenců tzv. transformačního
problému a rozporu mezi 1. a 3. dílem Kapitálu jeví jako zcela absurdní.
Zisk není vázán na organické složení kapitálu žádnými zákony zachování hmoty či
přímého přenosu, je to prostě ta část souhrnného produktu, kterou vládnoucí
třída nehodlá poskytovat zaměstnancům a kterou si může podle situace libovolně
mezi sebou rozdělovat. Může to být průměrný zisk nebo nerovnoprávný monopolní
zisk. Vždy však platí základní schéma rozdělování společenského produktu, které
prezentuje Marx v 1. díle Kapitálu – tj. rozdělení na konstantní a
variabilní kapitál a zisk. Hranice rozdělení jsou dána konkrétní společenskou
situací, včetně třídního boje či boje buržoasních skupin mezi sebou.
Marxovo pojetí rozdílu mezi UH a H a hodnoty jako takové je
bližší těm badatelům, kteří při analýze výrobních a zejména hodnotových vztahů
současnosti dokázali přihlédnout k dějinnému vývoji těchto vztahů od
momentu jejich vzniku. Tito badatelé dokázali pochopit Marxovu metodu konkrétně
historické analýzy a rozlišení podstaty a jevu, určité vnitřní hierarchie
různých stránek výrobních vztahů. Velmi plodné z tohoto hlediska byly
diskuse probíhající v SSSR, ale i u nás, které se týkaly rozlišení
základního a výchozího výrobního vztahu.[25] Účastníci
diskuse pochopili, že i když hodnotové vztahy mají v různých
společensko-ekonomických formacích shodné formy, liší se svými podstatami,
které především určují jejich podobu, včetně samotné kategorie „hodnoty“.
V pohledu ekonoma- historika má i při sledování pouhé prosté zbožní výroby
hodnota jiný charakter a vyjadřuje jiný vztah např. v otrokářství či
feudalismu než v kapitalismu a pochopitelně též v protosocialismu
nebo v prognózovaném samosprávném socialismu.
V tomto textu se nemůžeme zabývat historickou analýzou
zbožně peněžních vztahů od jejich počátku do vzniku kapitalismu, kde se trh a
kapitalistická forma zbožní směny jeví jako všeobecně vládnoucí a určující
vztah, ve kterém dochází k zcela ekvivalentní směně hodnot, ať už jde o
hodnoty věcí a služeb nebo pracovní síly. Zvláště se takto jeví směna
variabilního kapitálu vlastníka za hodnotu pracovní síly, ve které zdánlivě
každý dostává to, co do vztahu vložil. Představa jakési nadhodnoty zázračně
vznikající pouze zaměstnanci prodávajícími svou pracovní sílu za hodnotu je
s tokem času a převratnými změnami za VTR stále absurdnější.
Buržoasní ideologové se s marxistickým pojetím hodnoty
a nadhodnoty vyrovnávají různými způsoby, především odmítnutím schopnosti
pracovní síly tvořit hodnotu a nadhodnotu a chápáním hodnoty (směnné hodnoty)
jako ceny, jako ad hoc se vytvářejícího psychologického stavu prodávajícího i
prodávaného. V tomto smyslu tvoří zisk všechny faktory – včetně věcného
vybavení a aktivity vlastníka. Tvorbu nadhodnoty však odmítají i ti, kteří
uznávají objektivnost hodnoty a opírají se o fakt, že základní Marxovo schéma
procesu reprodukce a zhodnocení kapitálu podané v prvním díle Kapitálu se
i podle samotného Marxe liší od reality v podmínkách kapitalismu volné a
soutěže, kde dostává kapitalista průměrný zisk, bez ohledu na to, kolik živé
práce používá. Vytvářejí proto krkolomné matematické modely, aby dokázali, že
základní vazba mezi pracovní silou a ziskem neexistuje, přičemž se leckdy
přibližují k subjektivistickému přístupu a psychologizování
Máme-li však díky klasikům k dispozici metodologii
analýzy zbožně peněžních vztahů, neřeší to náš základní problém – aplikaci této
metodologie na realitu protosocialismu, kterou klasikové k dispozici
neměli a některé její prvky nanejvýše tušili.
III. Metoda Kapitálu a její aplikace na protosocialismus
jakožto nedokonalou formu zespolečenštění
III/a Protosocialismus – socialismus zprostředkovaný
aparátem
Vezměme tedy Marxem charakterizované abstrakce výrobního a
hodnototvorného procesu za kapitalismu a sledujme, jak se modifikovaly
v momentě, kdy bylo převážně formálně překonáno suverénní vlastnictví
výrobních prostředků jednou třídou, tedy jako plnohodnotné a stále se
obnovující reálné rozhodování konkrétních vlastníků (není důležité, zda
fyzických jednotlivců nebo jejich aparátů) o disponování výrobními prostředky i
pracovní silou, včetně rozhodování o hranici mezi hodnotou pracovní síly i
vytvořeného produktu a samozřejmě i o formě a míře rozdělování spotřebních
předmětů a služeb. Mějme přitom na paměti, že rozhodování kapitalistických vlastníků
je systémově dáno nikoli touhou maximalizovat individuální spotřebu, ale
hlediskem maximalizace míry zisku. A dále – že zboží za kapitalismu tají
v sobě rozpor mezi skrytě společenským, ale zjevně soukromým charakterem
práce a výroby fixovaným množinou suverénních kapitalistických podniků
spojených trhem. Bezprostřední příčinou tohoto rozporu je rozdělení společenské
výroby vlastnickými bariérami a nutnost tyto bariéry překračovat zbožní směnou.
Jak tomu bylo v již konsolidovaném (po přechodném
období) protosocialismu, při neexistenci suverénního individuálního vlastnictví
výrobních prostředků a třídy těchto vlastníků, které nahradilo jednak státní,
jednak družstevní vlastnictví, přičemž zůstalo zachováno nutné ekonomicky
zdůvodněné rozdělení společenské výroby do množství podniků a institucí a
rozdělení jak celé společnosti, tak podnikových a institucionálních kolektivů
starou dělbou práce? Toto rozdělení se bezprostředně promítlo ve víceméně
automatickém převzetí profesní struktury odpovídající již výrobním silám za
kapitalismu, což bylo nesporně významné mateřské znaménko podvazující možnou
společenskost výroby i produktu za protosocialismu.
Mnohem závažnější „mateřské znaménko“ však vzniklo ve sféře
třídně sociální, vlastnické. Třída soukromých vlastníků zmizela, ale nezmizely
funkce nutné k realizaci vlastnictví a tudíž i chodu ekonomiky. I zde si
hlavní subjekt protosocialistické revoluce – dělnická třída – našla svoji cestu
– jedinou možnou na dané úrovni výrobních sil i dělby práce. Naplnily se přitom
již mladým Marxem proklamované obavy z „hrubého komunismu“, kdy místo stavu,
kde každý člen společnosti je reálným „manželem“ výrobních prostředků, nasává
do značné míry chaotická všeobecná prostituce výrobních prostředků s celou
společností, které se však skutečně mohly účastnit jen určité skupiny spojené
s privilegovanými činnostmi umožňujícími se do této prostituce zapojit,
především řídící aparát jako vnitřně diferencovaný a hierarchizovaný celek.
Určité okrajové skupiny získaly dokonce postavení, kdy svou roli při
vlastnickém rozhodování mohly naplňovat individuálně, v určitém
nekontrolovatelném prostoru, ovšem při podřízení řídícímu aparátu. Mám na mysli
pracovníky obchodu, služeb, nadstavbové inteligence apod. Ekonomicky nejdále
k své roli formálního spoluvlastníka měla skutečná dělnická třída.
Tyto rozdíly v míře vlastnické subjektivity existovaly
nejen obecně celospolečensky, ale konkrétně v každém výrobním kolektivu,
ale i v e většině kolektivů nevýrobních, přičemž některé kolektivy byly
vlastnicky homogenní – řídící štáby, nemocnice, školy, podniky služeb, obchodu
podniky, úřady, mocenské orgány apod. Základním článkem systému byl ovšem
výrobní podnik vedený řídícím štábem s fakticky výkonnou funkcí
vlastnickou.
Již znalost základní faktografie systému, ať už získané
vlastními prožitky nebo druhotně z lieratury a pramenů, ukazuje na
absurdnost minulé oficiální teze o bezprostředně společenské práci. I bez
soukromovlastnických bariér je zřejmá vysoká zprostředkovanost procesu
vynakládání živé i mrtvé společenské práce, alokace zdrojů. Paradoxně je tato
zprostředkovanost složitější než v kapitalismu a daleko větší roli
v ní hraje sám subjekt – řídící štáb v daném podniku či článku
celospolečenského řízení a celospolečenském měřítku řídící aparát jako vnitřně
nehomogenní celek s doplňkem jisté „divoké karty“ v podobě značné
volní subjektivity výše zmíněných skupin (služby, obchod, atd.) Kapitalista
jedná podle jednoduché motivace, má k tomu všechny potřebné kompetence a
jeho rozhodnutí jsou korigována ex post, trhem.
Řídící aparát protosocialismu je složitou mozaikou dílčích
štábů, které nemohou fungovat bez vazby k ostatním a musí respektovat
jistá pravidla tvořící se živelně i cílevědomě v denní realitě. Především
je však formuje jejich dílčí funkce v daném dílčím celku. Na rozdíl od
kapitalisty produkujícího pro trh a co nejvyšší míru zisku, může
protosocialistický řídící štáb zajistit provoz dílčího celku a udržení své
privilegované, ale neúplné vlastnické subjektivity, jen když se bude stále znovu
etablovat v množině zájmů ostatních štábů, se kterými se potkává a naplní
i celková kritéria společenské nutnosti stanovená hierarchizovanými strukturami
řídícího aparátu při pasivitě ostatních skupin. Základní strukturu těchto norem
uznaných jako celospolečensky závazné představoval plán se všemi doplňujícími
celostátními i lokálními direktivami, jehož naplnění především ovlivňovalo
ekonomické postavení pracovních kolektivů, životní úroveň každého jednotlivce a
špičkových řídících pracovníků zvlášť.
Do míry společenskosti zacházení s výrobními prostředky
i živou prací, tedy do míry společenskosti výkonu vlastnické funkce řídícího
aparátu se promítaly dva faktory:
1) lokální zájmy pracovních kolektivů a jejich řídících
štábů,
2) charakter celospolečensky závazných norem vytvářených
složitým slaďováním lokálních zájmů v rámci aparátu.
Na rozdíl od jednoduchého a objektivizovaného procesu
prosazování zájmu soukromého vlastníka dávajícího i vykořisťovanému pracovníku
jasnou motivaci pro jeho výkon, a to nejen kvantitativní, ale i kvalitativní
(stimulace inovací, vědy apod., ale hlavně – obava o práci) byla vazba mezi
motivací a výkonem pracujícího na jedné straně a lokálně i celospolečensky
efektivním vynaložením společenské živé i mrtvé práce daleko více zprostředkovaná
a nejistá. Nejbezprostřednější a nejsrozumitelnější byla v základních
ekonomických lokalitách – podnicích produkujících výrobní prostředky i
spotřební předměty, kde byla dána tím současníkům dobře známým způsobem –
splnění plánu-prémie, příp. práce dle norem – mzda. I zde však do hry
vstupovaly faktory, které řadový pracovník nemohl ovlivnit a kde měl i lokální
řídící štáb omezené možnosti:
1) Skutečnost, zda byl plán a normy nastaven optimálně,
z hlediska skutečné celospolečenské potřebnosti a efektivnosti,
2) skutečnost, zda celospolečenská alokace zdrojů do
jednotlivých lokalit a struktura těchto lokalit byla společensky potřebná a
efektivní, zda střety lokálních zájmů a subjektivismus řídících pracovníků na
vrcholové úrovni řízení a plánování správně složily, odrážejí skutečné
společenské potřeby a orientují na efektivní vynaložení zdrojů.
Jakým způsobem však to celospolečenské slaďování probíhalo?
Oficiální trh a oficiálně proklamované hodnotové vztahy a jejich promítnutí do
cen objektivní informaci neposkytovalo, protože bylo regulováno přímými
direktivami. Zejména ceny byly stanoveny značně subjektivně, některé zboží bylo
dotováno, docházelo k přerozdělování, podpůrné dotace měly leckdy
politický účel a nebyly vázány na výkonnost, efektivnost či společenskou
poptávku a potřebu. Často byla používána mimořádná opatření k pokrytí
nenosného výpadku určitých užitných hodnot (viz antikomunisty s takovým
potěšením uváděný nedostatek toaletního papíru, masa, dámských vložek či
banánů), a to bez ohledu na ekonomičnost tohoto pokrytí. Celospolečenské
priority promítnuté v ukazatelích plánu i dotacích nebyla často výsledkem
ekonomické kalkulace i z jiného důvodu - tlaku jednotlivých významných
lokalit či regionálních řídících struktur nebo dokonce zcela subjektivistického
rozhodnutí politických vůdců. Nebyly v souladu s reálnými možnostmi
ekonomických lokalit a byly tudíž všelijak obcházeny nebo vykazovány jen
formálně, „jako“. Toto kouzelné slovíčko vlastně prostupovalo celým systémem a
metaforicky vyjadřovalo i stupeň zespolečenštění práce i výroby, které skutečně
bylo „zespolečenštěním JAKO“.
Společenskost a užitečnost vynaložení zdrojů i živé práce
byla nadto korigována nezákonnými, ale neodstranitelnými mechanismy
ovlivňujícími faktickou hodnotu a cenu zboží a služeb, jako byl podpultismus,
klientelismus, černý trh – všeobecně šedá a černá ekonomika, což dále
komplikovalo získávání objektivních informací pro vlastnické rozhodování
aparátu. Teprve proběhnutí všech těchto forem stanovení hodnoty a ceny práce,
výrobních prostředků i spotřebních předmětů znamenalo zakončení procesu
realizace vlastnického vztahu. Rozpor mezi zjevně soukromým a skrytě
společenským charakterem práce i produktu byl daleko členitější a nejasnější, a
to nejen pro řízené pracovníky, fakticky pouze potenciální vlastníky, ale i pro
faktické vlastníky – aparát, včetně jeho špiček.[26]
Jestliže za kapitalismu se proces stanovení hodnoty uzavírá
momentem prodeje a koupě zboží či služeb, v protosocialismu byla oficiální
cena jen orientační informací o skutečné hodnotě. Ta skutečná se vyjevila až
proběhnutím všech legálních i nelegálních procesů probíhajících mimo trh i mimo
stanovování oficiálních norem a direktiv (např. tak, že k oficiální ceně
zboží musel spotřebitel přičíst úplatek pro distributora, u nedostatkových
služeb mzdu meloucháře pracujícího s odcizeným materiálem – což zase
fakticky měnilo hodnotu a cenu výrobního prostředku.)
Jestliže tedy budeme chápat hodnotu nikoli jako energetickou
substanci, ale jako „dohodu“ vlastníků a nevlastníků, v daných podmínkách
ne zcela suverénních vlastníků a pracovníků, ne zcela oddělených od výkonu
vlastnických funkcí, mění se nám i definice hodnoty zboží či služby zhruba
takto:
Jako objektivně daná hodnota určitého zboží či služby se
vyjevuje hodnota takového množství konkrétně vynaložené mrtvé i živé práce,
které celospolečenské společenské mechanismy (trh, direktivy i další aktivity
probíhající mezi subjekty vlastnictví) prověřily jako společensky užitečné a
nutné
Jak pojmout klíčovou hodnotu – hodnotu živé práce,
resp. hodnotu pracovní síly? I protosocialistická „dohoda“ mezi
subjekty i objekty vlastnictví musí nastavit pravidla tak, aby pracující
jakéhokoliv druhu nedostal plnou hodnotu zboží a služby, na jehož vytvoření se
podílel. Jinak by nebylo možné společenské přivlastňování a přerozdělování,
alokování zdrojů, vymezování míry výrobní i osobní (případně kolektivní)
spotřeby a investic nutných pro rozšířenou reprodukci. Jak upozornil
v polemice s lassallovci již Marx a Engels, dělník v první fázi
komunismu (dle Lenina socialismu) nemůže ještě dostat celý výtěžek své práce a
větší či menší část nadhodnoty musí být odložena pro společenskou či osobní (u
nepracujících), výrobní i nevýrobní spotřebu a investice v rámci rozšířené
reprodukce.“[27] Proto musí být nastaveny mechanismy,
které rozdělují hodnotu (i cenu) zboží (produktu i služby), na níž se
společnost „dohodla“, na dvě složky – tu, kterou dostává pracující (z níž část
může svěřit k rozhodování a užití celému kolektivu – např. vynaložení části
příjmu pracovního kolektivu na podnikovou školku či vzdělávací zařízení, event.
rekreaci – takto však může být využita i část nadhodnoty dosažené společností
či jejími dílčími celky!!!!) a tu, o které rozhodují společenské řídící (ve
vysoké míře samosprávné) orgány jako jacísi společenští správci. Tyto složky
můžeme označit pojmy převzatými z politické ekonomie kapitalismu (hodnota
pracovní síly v podobě mzdy a nadhodnota v podobě zisku). Je ovšem
třeba mít na paměti, že protosocialistická hodnota a nadhodnota, její určení,
souvisí s odlišnými mechanismy prověřování a dohadování.
V kapitalismu vytvoření základního pravidla nastavování rozdílu hodnota
pracovní síly – nadhodnota, mzda – zisk probíhá v konečné instanci jako
živelný tržní mechanismus a klíčovým zprostředkujícím článkem je vlastnická
sféra konkrétního kapitalistického vlastnického subjektu (podniku, obchodu,
banky atd.). V protosocialismu do dohadovacích mechanismů vstupují
aktuální řídící subjekty a pracovní kolektivy. V tomto systému je klíčovým
problémem to, nakolik se nejširší a dělbou práce nejvíce handicapované vrstvy
mohou na dohadovacích procesech podílet či nikoli, resp. kdo v nich hraje
rozhodující roli a je faktickým celospolečenským či celokolektivním správcem
společenské hodnoty i nadhodnoty. Soulad zájmů a nikoli vyšší míra zisku je
hlavní motivací ekonomicko-vlastnických subjektů, což má dobré, ale i negativní
stránky, negativní za podmínek, když velká část společnosti do těchto
mechanismů reálně vstupovat nemůže.
V této skutečnosti – v možnosti společensky
prospěšně a sociálně nastavovat mechanismus rozdělování společenské hodnoty a
nadhodnoty a také určit, co je hodnota pracovní síly a co nadhodnota, je
obsažena síla i slabost protosocialismu i klíčová příčina pádu protosocialismu.
Za těchto podmínek je možné definovat tu část hodnoty, která
ve mzdě přichází výrobcům, vcelku podobně jako za kapitalismu, kde
z podstaty společenské dohody dané převahou vlastníků, jsou pravidla
nastavená tak, aby pracovník nedostal společensky uznanou hodnotu své produkce.
Hodnotu pracovní síly vyjádřenou ve mzdě (název vyplacení tohoto příjmu není
důležitý) můžeme vyjádřit v hodnotě zboží a služeb nutných pro reprodukci
pracovní síly v daných obvyklých historicko-společenských podmínkách.
Tato definice ovšem neznamená, že tuto částku převedenou na peníze
inkasuje pracovník v mzdovém sáčku. Tato částka může být snížena nebo
zvýšena společensky zaběhanými formami korupce, naturálními zisky (např.
materiálem z podniku či částí úrody v zemědělství, vazbami na černý
trh, ale taky třeba takovým či onakým rozhodnutím o společenských prioritách,
alokacích zdrojů, dotací apod.) Na stanovování pravidel alokace apod. přitom
pracující nemusí mít vůbec žádný vliv, může být dán dílčími zájmy a tlakem
některých řídících subjektů – např. subjektivismem generálního tajemníka a jeho
lobby, subjektivismem podnikových či regionálních lobby, zájmy složek aparátu
státní plánovací komise atd. Poměrně značný prostor pro subjektivismus a
voluntarismus se v některých momentech (válka) projevoval pozitivně,
v zásadě byl však vážným nedostatkem protosocialismu.
Jestliže pojímáme hodnotu jako svého druhu zájmovou
„dohodu“ vlastníků a nevlastníků, je nesporné, že hodnota pracovní síly není dána
nějakými fyzikálními určeními, množstvím kalorií ke spotřebě apod.
Samozřejmě je jejím hlubinným jádrem a limitem množství životních prostředků a
služeb, které pracující potřebuje k fyzické i základní společenské
reprodukci pracovní síly. Daleko větší roli zde ovšem hraje právě určitá shoda
obou pólů výrobního vztahu na tom, jaká je společenská forma této reprodukce i
jaká minimální kvantita a kvalita i druh práce výrobní způsob požaduje Je to
např. diferenciace podle složitosti, kvalifikovanosti, předběžné přípravy
apod., ale především, co je ochotna přenechat třída vlastníků nevlastníkům nebo
omezeným vlastníkům. To je pak do značné míry výsledkem třídního boje
probíhajícího v daném systému v každodenní realitě.
Na druhé straně však nelze chápat jako společensky nutný
a prospěšný každý příjem jednotlivců i skupin „zaměstnanců společnosti“ v
protosocialismu. Jen zdánlivě je společenská prospěšnost pracovníka či celé
skupiny pracovníků dána v konečné instanci poptávkou po konkrétních, v
daném typu společnosti i v dané historické etapě obvyklých, v tržní
poptávce se odrážejících, užitných hodnotách. Rozhodně nelze říci, že každý kdo
vyrábí bochník chleba, který je k jídlu, oděv, do něhož se lze obléknout,
či poskytuje nějakou luxusní službu, po které je poptávka, vynaložil svoji
pracovní sílu i svěřené společenské prostředky byl společensky užitečným a
zaslouží si obvyklou mzdu.
On není jednoduchý ani vztah užitné hodnoty a hodnoty.
Ani ten není tak idylický, jak to líčily některé stalinské učebnice politické
ekonomie, podle kterých hodnota v kapitalismu vlastně určuje užitnou
hodnotu produktu (věci či činnosti), zatímco v socialismu je to naopak. I
když klasikové neprognózovali protosocialismus, přesto upozorňovali na
přechodnost, limitovanost první fáze komunismu, de facto na zprostředkovaně
společenský charakter výrobních vztahů.
Ano, v kapitalismu je míra zisku tím, co určuje hodnotu
a převádí potenciální užitnou hodnotu produktu do užitečnosti skutečné, reálně
se naplňující. Víme přece dobře, co se dělo a děje při krizích z nadvýroby
a známe song Voskovce a Wericha o světě, v němž je „pro lidi třeba, pálit
laciné žito v peci, aby zdražil chleba“. Jedině při tržní poptávce je UH
skutečně užitnou hodnotou a sama prospěšnost či užitečnost výrobku či činnosti
pro člověka nemusí být jako podmínka UH a tedy i hodnoty zboží vůbec naplněna
(zbraně, drogy, tabák, alkohol, prostituce atd.)
Ani v rámci společenské „dohody“ sociálních skupin
v protosocialismu není okamžitě základním prvkem hodnoty a ceny
bezprostředně viditelná užitečnost produktu pro konzumaci, dokonce ani při
značné běžné poptávce po tomto produktu. Podobně jako při kapitalistické krizi
z nadvýroby nemusí být normálně použitelné produkty či služby reálně
zužitkovány a leží ve skladech či na pultech, ale jejich výrobci, zejména
některé profese, svou mzdu dostaly, a to větší než jiní, pro spotřebitele
únosní výrobci, pokud by se měřilo třeba jen tržní poptávkou. Situace se pak
řeší neoficiálními či přímo nelegálními činnostmi, zejména černým trhem, podpultismem,
melouchařením, rozkrádáním státního majetku, nevyužitím pracovní doby pro
plánované účely apod. I v protosocialismu proto prověřovaly a poměřovaly
užitnou hodnotu výrobku mechanismy, které je nutno označit jako vlastnické
aktivity, podobně jako tomu je u kapitalistických vlastníků obsluhujících
základní poměřovadlo – kapitalistický trh z hlediska svých vlastnických
zájmů.
V protosocialismu je však situace mnohem
komplikovanější, vzhledem k tomu, že formálně jsou vlastníky všichni,
všichni do jisté míry vykonávají zprostředkující vlastnické aktivity, jsou si
tedy rovni „ale někteří jsou si rovnější“ a výsledek společenského poměřování
či plánování ovlivňují podstatně výrazněji, než např. drobný melouchář či
rozkradač majetku podniku, o dělníkovi v pásové výrobě nemluvě.
Hodnota pracovní síly zaměstnance státního sektoru tedy není
adekvátní nějakému energetickému či výkonovému efektu jeho práce, např.
množství a kvalitě jeho produktů za časovou jednotku, Je ve spotřebě a
službách i kompetencích vyjádřenou hodnotou, kterou mechanismus zprostředkovaný
aktivitami tříd a skupin přiznává jako adekvátní odměnu za výkon těch
vlastnických aktivit, které jsou s příslušnou pozicí pracovníka (spíše
však celé skupiny) spojeny. Termínem „kompetence“ rozumím ty možnosti spojené
s výkonem určité činnosti – např. tvořivou seberealizaci, potěšení
z role řídícího, atd.). Společenské ocenění příslušné vlastnické či
nevlastnické role za protosocialismu nemůžeme mechanicky spojit
s konzumací věcí či osobních služeb – některé části vlastnicky
privilegovaného řídícího aparátu protosocialismu se z hlediska takovéto
zjednodušené konzumace příliš nelišily od dělníka nebo je dělník převyšoval –
mistr, vedoucí cechu, řadový pracovník politického aparátu, úředník
v Státní plánovací komisi apod.).
Proces spojení pracovní síly s výrobními prostředky
tedy ani v protosocialismu neměl jen jednu stránku – vynaložení konkrétní
práce spojené s danou profesní pozicí v rámci dané organizačně
technické dělby práce. Byl dán především stránkou vlastnickou, výkonem té míry
vlastnické aktivity, která by byla spojena s danou profesní funkcí. Je
možné také říci, že spojení s výrobními prostředky je dáno hodnototvornou
stránkou profesní činnosti, prací jakožto prací abstraktní. Na rozdíl od
kapitalismu neexistovala systémově v protosocialismu v legální ekonomice
konkrétní práce bez jistého aspektu realizace spoluvlastnické aktivity:
V kapitalismu pracující může při konkrétní práci
zažívat uspokojení, rozvoj, kvalifikaci, ale nemění se jeho oddělenost od
výrobních prostředků, svou konkrétní prací, výrobou zboží či poskytnutím služby
pod velením kapitalisty, v jeho podniku, které nebo kterou kapitalista
prodá, reprodukuje svou pozici nerovnoprávného nevlastníka, vykořisťovaného,
jemuž je všechno odcizeno.
Protosocialističtí formální vlastníci nic neprodávají –
všichni plní určité, navzájem propojené vlastnické funkce. Jen tím potvrzují
svoji roli vlastníka, byť i nerovnoprávného a formálního – stále znovu
reprodukují svoje formální spojení a formální neodcizenost (práce, produktu,
rodové podstaty apod.)
Ale vlastnické funkce jsou nerovnoprávné – dělník sice
neprodává svoji pracovní sílu, ale ji i její produkt vkládá do celospolečensky
strukturovaného „mlýnku“ – mechanismu realizace vlastnictví, ve kterém má ovšem
podřadnou roli ve srovnání s aparátem i jinými. Ti nevykořisťují, ale
spravují, jsou omezeni v pravomocech, musí zajistit veškeré dělnické třídě
apod. obživu, nemohou ji oddělit od VP, ale mohou v rámci „mlýnku“
zhodnotit svou roli – např. udržení neefektivních lokalit, tolerancí negativ a
protispolečenských jevů, vlastním parazitováním na nelegálních mechanismech,
povšechně – nadřazují lokální a krátkodobý zájem nad celospolečensky efektivní.
Přitom znehodnocují část potenciálně společenské živé i mrtvé práce. Váha
lokálních zájmů je taková, že může znehodnotit pracovní sílu ve své lokalitě a
zapojit do toho i celý de facto nevlastnící kolektiv a reprodukovat svou i jeho
omezenou společenskost, parasitismus, s dopadem na motivaci k práci i schopnost
užívat efektivně výrobní prostředky. To se odráží i v chaotičnosti
formálně plánované výroby, neustálých disproporcích vytvářejících určitým
skupinám pracujících prostor pro nelegální aktivity, šedivou i černou
ekonomiku. Efekt je pak velmi podobný efektu kapitalistické živelnosti, ba
dokonce ekonomického efektu této živelnosti nedosahuje. K dopadu na vědomí
občanů – pracujících musíme přidat i fakt, že přestává být schopno vidět
pozitivní stránky systému a otevírá se buržoasní ideologii a politice, což se aparátu
dlouhodobě nedaří pacifikovat dokonce ani násilnými a nedemokratickými
prostředky v politice a ideologické regulaci.
Při vší lokální subjektivitě aparátu a dalších skupin jsou
však tyto skupiny omezeny tou minimální subjektivitou dělnické třídy i dalších
skupin zaměstnanců bez lokální vlastnické subjektivity, která vymezuje prostor
pro lokální zacházení s výrobními prostředky i spotřebními předměty a
službami. Jestliže je pracovní výkon dělníků v rámci ostatními určených
podmínek nízký, limitovaný nedostatečnou motivací, není o čem rozhodovat a
z čeho si brát.
III./b Zboží v protosocialismu: P-produkt?
Zůstaňme však u analýzy procesu realizace
protosocialistického vlastnictví a po Marxově vzoru u analýzy produktu celého
procesu. Jakým termínem bychom však měli tento produkt označit?
V kapitalismu je to kategorie „zboží“, které má užitnou hodnotu i
(směnnou) hodnotu. Pokud bychom měli na paměti výše popsanou odlišnost
vlastnických aktivit členů protosocialistické pospolitosti zapojených do procesu
výroby i oběhu, mohli bychom se spokojit s analogií, možná ve formě
„socialistické zboží“. Tento pojem však značně nesedí, zejména proto, že nejde
o socialistické, ale protosocialistické zboží, kterýžto pojem je pro normální
komunikaci hodně kuriózní a málo srozumitelný. Krom toho, v kapitalismu i
v prosté zbožní výrobě zboží vyjevuje systémově (každodenně, většinou)
svou skutečnou hodnotu prostřednictvím legálního trhu, kdežto
v protosocialismu účinkují takto systémově, každodenně, ještě jiné mechanismy
– černý trh, přímé direktivy i téměř naturální směna věcí i služeb, ba dokonce
i efektu politicko-správních činností (protekce, podpultismus, melouchářství
apod.). Za těchto okolností se mi zatím jako nevýstižnější jeví termín
„produkt“, případně s přívlastkem „protosocialistický“ nebo
„postkapitalistický“, ale to jistě ještě bude předmětem diskusí. Pro naši
potřebu mi dovolte hovořit o P-produktu.
Předpokládáme-li, že celý proces výroby a oběhu potvrzuje
užitnou hodnotu P-produktu, pak si musíme klást otázku – čeho je tento produkt
svou fyzikální formou – statickou (věcnou, nehybnou) či kinetickou (služba) –
výrazem, ztělesněním, fixací (včetně zvěcnění), jaký vztah vyjadřuje, co tvoří
jeho hodnotu. Částečně jsme si na tuto otázku již odpověděli.
P-Produkt:
1) je fixací, výrazem, ztělesněním jisté formy vlastnické
subjektivity všech pracujících, členů jejich rodin, těch, kdo se připravují na
povolání, a dožívajících seniorů k výrobním prostředkům i spotřebním
předmětům a službám. Jen v jejich kooperaci může vzniknout. Tato
subjektivita se realizuje jakoukoli činností ve společenské dělbě práce, bez
ohledu na konkrétní charakter práce (duševní či fyzická, tvořící věci či
poskytující služby, tvořící bezprostřední materiálno či duchovní hodnoty apod.)
Právně i v politicko-správní realitě se tento vztah projevuje jistou mírou
zajištění práce a legální obživy pro všechny, ovšem s plným respektováním
zásady „Každý podle svých schopností, každému podle jeho práce i vlastnické
aktivity“. Je na svobodném rozhodnutí samosprávných orgánů nakolik tato
společnost chce či může poskytovat základní zajištění těm, kdo pracovat
odmítají a není to dáno zdravotními či rodinnými důvody. Z tohoto hlediska
protosocialismus značně předstihl tento princip, což přispělo rovněž k jeho
zániku.
2) je fixací i živelného vylaďování diferencovaných
lokálních vlastnických aktivit řídícího aparátu i dalších méně
zespolečenštěných činností majících charakter obchodu či jiných forem
rozdělování výrobních prostředků (i služeb) i spotřebních předmětů a služeb.
S těmito aktivitami ovšem nejsou spojeny všechny třídy a skupiny stejně,
takže se zde fixuje i určité privilegované postavení části společnosti a naopak
velmi silné oddělení dělnické třídy od těchto činností. Tvorba P-produktu
vlastně reprodukuje jisté odcizení a nerovnoprávnost vlastnického postavení
tříd a skupin v P-společnosti.
Při zkoumání hodnoty v kapitalismu jsme došli k závěru,
že zde nejde o nějaký přenos energetických ekvivalentů v rámci zákona
zachování energie jako u užitné hodnoty, ale o výrobními silami podmíněnou
společenskou „dohodu“, podle které vlastnické mechanismy zaručují, že bez
ohledu na výkyvy trhu dostane kapitalista větší podíl na výrobním prostředku
(zde má monopol) i spotřebních předmětech, takže na pracujícího – zaměstnance
zbude v každém případě jen množství spotřebních předmětů a spotřebních
služeb nutné k reprodukci jeho schopnosti pracovat (pokud ho ovšem
kapitalista potřebuje). Velikost a kvalita této složky má historicky obvyklou
úroveň a za kapitalismu není totožná s tím, co je nutné
k bezprostřednímu trvalému přežití pracujícího jednotlivce jako za
otrokářství.
Z dosud napsaného vyplývá, že v protosocialismu je
určitý poměrně slušný základ reprodukce životních podmínek všech občanů,
dokonce včetně parazitů. I u privilegovaných vrstev (nepracujeme s výjimkami)
nestanovuje společenská dohoda reprodukci jejich privilegovaného postavení jako
u kapitalistů – tedy takovou, která neprivilegovaným znemožňuje vlastnit
výrobní prostředky a privilegovaným to umožňuje. Privilegovanost vlastnického
postavení řídícího aparátu (i podpultistů a melouchářů) nevyplývá
z výlučného vlastnictví výrobních prostředků, tedy ze stálé reprodukce
vztahu vykořisťování, ale jen z vyčlenění pro konkrétní rozhodování o
společenské mrtvé i živé práci a o distribuci spotřebních předmětů a služeb. A
je to pouze charakter výrobních sil a pracovního i případných doprovodných
procesů, který stále znovu reprodukuje potřebu, aby existovali ředitelé i
přidavači. Ovšem – tatáž, možno říci technologická úroveň výroby a distribuce
už nezajišťuje automaticky soulad dílčích funkcí privilegovaných skupin, resp.
nezajišťuje ji v protosocialistickém vlastnictví tak jako
v kapitalistickém. To je další zásadní příčina nedostatků a pádu
protosocialismu.
Josef Heller, 14. 1. 2018
Pokračování textu
ZDE.
PhDr. Josef Heller, CSc. (19. 8. 1947-12. 2. 2018)
absolvoval Filosofickou fakultu University Karlovy, pracoval v Městské
politické škole v Praze, poté byl pracovníkem katedry marxismu na
Institutu vzdělávání vědeckých kádrů ČSAV. Po převratu v roce 1989 byl
analytikem odborného zázemí ÚV KSČM, členem Teoreticko-analytického pracoviště,
později do roku 2013 Centra strategických a teoretických studií ÚV KSČM.
Publikoval ve Filosofickém a Sociologickém časopise a v interních tiscích ČSAV,
v samizdatech a na webových stránkách KSČM, v Haló novinách a Alternativách. Je
spoluautorem publikací Heller, Neužil a kol. – „Kdopak by se Marxe bál“,
„Bojíte se socialismu?“ a sborníku „Socialismus pro 21. století“.