logo SDS
Dnešní datum: 09. 02. 2025   | Hlavní stránka | Tématické skupiny | Seznam rubrik | Download |  
zelené návěští   Hlavní menu zelený nadpis
Hlavní stránka
Kdo jsme - něco o SDS
Stanoviska SDS
Tiskové zprávy SDS
International
Staré stránky SDS

Ankety
Download
TOP 50
Tématické skupiny
Seznam rubrik (témat)

červené návěští   Rubriky červený nadpis

zelené návěští   Čtenář zelený nadpis

Jméno (přezdívka)
Heslo


Úprava osobního účtu

červené návěští   Evropská levice červený nadpis


Na web SEL

Manifest SEL
Čtěte o SEL u nás


zelené návěští   Nejčtenější/rok zelený nadpis

Neexistují vhodná data!


červené návěští   SDS červený nadpis
Strana demokratického socialismu
Přípotoční 869/19
101 00 Praha 10
Návštěvy po předchozí dohodě
tel.:
(420) 608 630 506
(420) 608 181 054
(420) 728 074 253 (nejlépe SMS)
Bankovní spojení - transparentní účet pro příjem darů: 2101181284/2010
Případné dárce žžádáme, aby ve "zprávě pro příjemce" uvedli účel daru, např.: "příspěvek na činnost SDS" a identifikovali se jménem a příjmením. Děkujeme.
secret@sds.cz
(c) SDS

Kanál RSS

TOPlist

zelené návěští   Interní statistika zelený nadpis
Denni
Max. 16
Prům. 11.6
21 denni
Max. 620
Prům. 237.8

Nyní si čte web : 49 uživ.

02. Články, statě, projevy

* Socialismus a Pražské jaro

Vydáno dne 10. 06. 2018 (3381 přečtení)

Krize prvního pokusu o socialismus v ČSSR v letech 1968-69 a její odkaz pro současnost
Jen s drobnými gramatickými a formálními úpravami tímto zveřejňujeme delší teoretický příspěvek Josefa Hellera, jak jej připravil měsíc před svým náhlým skonem. Já sám vnímám tento text jako Pepův politický testament, který jasně říká, nejen jak Pepa viděl svět, ale zejména také, o co se osobně, někdy až velmi zarputile snažil. S Pepou jsem často diskutoval, i když mnohdy nesouhlasil. S překvapením jsem zjistil, že v textu je i Pepova odpověď na mé otázky ohledně služebné třídy z prosince 2017. Za ni, ale nejen za ni, Pepo, díky. Milan Neubert, 10. 6. 2018

Josef HellerI. Pražské jaro – krize socialismu.

Zamýšlíme-li se nad výrazným, ale ve svých cílech neúspěšným společenským pohybem v ČSSR v letech 1968-69, který je označován jako Pražské jaro, musíme začít takříkajíc „od lesa“ – a to otázkou, v rámci jakého společenského systému tento pohyb probíhal, jaký systém vládl tehdy nejen v ČSSR, ale s jistými modifikacemi na podstatné části planety, a vážně konkuroval kapitalismu. Velmi neuměle tento problém vyjádřili mnozí rétoři vítězné „sametové“ revoluce, včetně v podstatě čestných a erudovaných myslitelů levice (prof. Šamalík), když podmiňovali spolupráci s komunisty po listopadu tím, že budou „plyšáka“ chápat jako revoluci, své vlastní osvobození.

I./a Linie dějinného procesu

Prvním krokem k pochopení podstaty společenské krize systému, který byl prvním historickým, trvaleji udržitelným pokusem o nekapitalistický vývoj společnosti, krize, která nebyla jen krizí jedné národní formy, ale systému jako takového, s širokými mezinárodními dopady a souvislostmi, je pochopení místa tohoto systému v kontextu dějinného vývoje. Přitom nehodláme obsáhle rekapitulovat různá pojetí dějin a jejich logiky známá z dějin filosofie či z historické či jiné společenskovědní teorie. Soustřeďme se na to pojetí dlouhodobé logiky lidských dějin, které bylo v dané době i řadu let později prezentováno jako oficiální, závazné a i dnes ovlivňuje vědomí řady osobností z těch, kteří nepovažují kapitalismus za věčný a jedině možný systém, jakýsi „konec dějin“. Toto pojetí bylo v minulém systému, v jeho normách a učebnicích předkládáno jako marxistické.

Je to lineární pojetí, které dějiny vidí jako nepřetržitý pokrok, jako vzhůru stoupající přímku kde je jeden nedokonalý systém nezvratně překonáván druhým a ten zas třetím a dalšími, až ke komunismu jako vyšší fázi komunistické společensko-ekonomické formace. Stoupenci systému o této představě příliš nepochybovali a i odpůrci, kteří ji odmítali a zesměšňovali, byli de facto v jejím zajetí. Nečekané zhroucení systému v celosvětovém měřítku a návrat kapitalismu daly odpůrcům dostatečný argument, který zdánlivě jednoznačně potvrzoval jak správnost jejich kritiky systému, tak jejich tvrzení o nesmyslnosti celého marxistického způsobu uvažování.

Stoupenci systému byli tímto rozbitím představy o logice dějin a způsobu jejího prosazování tak dezorientováni, že se mnozí odklonili nejen od marxismu, ale od perspektivy sociálně spravedlivé společnosti jako takové. Ti nejortodoxnější, nejvíce spojení s minulou oficiální ideologií, si našli vysvětlení v tom, že odmítli určující roli ekonomické základny vůči nadstavbě, zánik považovali a považují stále za jakousi nahodilost, případně výsledek ryze subjektivních procesů - až po zradu M. Gorbačova a jeho skupiny i obdobných skupin v jiných zemích. Někteří dokonce sklouzli až k biologickému determinismu a příčinu zániku vidí ve špatné odvěké lidské přirozenosti, což jim dává odrazový můstek pro volání po obnově autoritářského systému v čele s velkým vůdcem.

Přitom již v oficiální, zejména sovětské odborné literatuře[1] bylo dávno před pádem objeveno a prezentováno skutečné Marxovo pojetí dějin jako proudu, který je sice utvářen cílevědomou aktivitou lidí, která se však vzájemně kříží a proplétá tak, že výsledkem byl a stále ještě je živelný tok, v němž se ovšem prosazují určité tendence jakožto statistické zákony, jakožto hlavní směr toku. Tento valící se tok se v různých podmínkách rozděluje, vytváří řadu paralelních ramen, z nichž některé vysychají a některé se opět vrací k hlavnímu proudu.

K. Marx toto pojetí uplatňuje při zkoumání procesů rozpadu prvobytně pospolné, rodové a kmenové společnosti a vzniku soukromého vlastnictví. Oproti učebnicové představě po sobě následujících předkapitalistických společností ukazuje, že dějiny prověřovaly více méně paralelně několik prototypů soukromého vlastnictví – antické otrokářství, orientální despocie (podle Marxe asijský výrobní způsob), feudalismus, cechovní městskou pospolitost a prostou zbožní výrobu.[2] Propojením prvků prosté zbožní výroby, městské pospolitosti a zpočátku i evropského feudalismu vznikla ta skutečně efektivní a udržitelná forma soukromého vlastnictví, která pohltila ostatní – kapitalismus. Ten se pak dále vyvíjel, včetně jeho rozporů, které ho dovedly do hluboké aktuální krize. Dvě světové války, boj s extrémní formou kapitalismu – fašismem a hospodářské krize a jako reakce na to nová vyšší kvalita třídního boje neprivilegovaných v čele s dělnickou třídou – to byly faktory, které prolomily kapitalismus v nejslabším článku, což dále pokračovalo vznikem nekapitalistické světové soustavy nacházející spojence v třetím světě.

Je přirozené, že pro toho, kdo nevzal v úvahu víceliniový vývoj ke kapitalismu, se i vzniklý nekapitalistický systém považovaný i považující se za socialismus, jevil jako trvale udržitelná, jedině možná alternativa a její krach jako krach celé marxistické koncepce dějin. Nebudeme v tomto článku ztrácet čas argumentováním proti stalinskému subjektivistickému pojetí roku 68 jako jakéhosi puče připraveného zrádci a rozvědkami za účelem zvrácení strategické rovnováhy.[3] Každému marxistovi by snad mělo být jasné, že systémy fixované i světovými soustavami států nepadají nahodile, z druhořadých příčin, že vždy jde o otázky funkčnosti dané formy vlastnictví a politiky ve vztahu k úrovni výrobních sil a zájmům tříd.

Jestliže však položíme těžiště na materialistické pojetí dějin a připustíme do úvah i víceliniové pojetí, vzniká otázka: Nejde i v případě prvního pokusu o socialismus a systému, který vznikl, pouze o protosocialismus[4] – o jeden z možných prototypů, v nichž živelný dějinný tok usměrněný statisticky platnými zákony společenského pokroku prověřuje různé možnosti překonání kapitalismu a soukromého vlastnictví vůbec? Z této otázky logicky vyplývá i další otázka směřující blíže k předmětu tohoto textu: Bylo Pražské jaro jako masový pohyb společnosti odrážející hluboké vnitřní, konec konců ekonomicko-vlastnické rozpory a zájmy tříd, snahou o prohloubení socialistické tendence v rámci skutečného socialismu jako první fáze komunistické formace.? Nebylo jen vyvřením rozporů pouhého prototypu socialismu – protosocialismu, vedlejší a nereformovatelné větve dějinného vývoje, představující svého druhu svébytnou společensko-ekonomickou formaci – jako kdysi otrokářství nebo asijský výrobní způsob byly svým způsobem prototypy společnosti založené na dokonalém rozvinutí soukromého vlastnictví výrobních prostředků (kapitalismu) a jako takové zanikly bez šancí na další vývoj?

I./b Ztroskotal jediný možný projekt socialismu?

V rozsáhlém díle klasiků není příliš mnoho explicitních vyjádření k projektu budoucnosti. V podstatě jde jen o Marxovu a Engelsovu práci označovanou jako Kritika gothajského programu předvídající existenci dvou fází komunistické formace a upozorňující na mateřská znaménka nižší fáze, především starou dělbu práce.[5] Na tuto práci navázal a projekt komunistické formace prohloubil Lenin ve Státu a revoluci[6] a později k tomu přidal i geniální definici tříd ve Velké iniciativě.[7]

Je však řada dalších vyjádření implicitních, významných pro osvojení si metody uvažování klasiků. K takovým patří zejména Marxovo varování před hrubým komunismem, prognózováním odrážejícím nižší stupeň zespolečenštění výroby. Marx přirovnává zespolečenštění vlastnictví v představách hrubých komunistů k tehdy módním úvahám o „zespolečenštění žen“, kdy vlastnictví přechází ze stavu výlučného manželství se soukromým vlastníkem do stavu všeobecné prostituce se společností.[8] Paradoxně tuto Marxovu formulaci doplnil pamětníkům dobře známý drsný vtip z dob normalizace v ČSSR, podle kterého „dělnická třída žere, chlastá a souloží prostřednictvím svých představitelů.“

V minulých oficiálních učebnicích a čítankách z marxismu nebylo zmiňováno tak významná formulace, jako je Marxovo a Engelsovo charakterizování procesu, kdy si budou přivlastňovat proletáři tak, že “vlastnictví bude podřízeno všem a masa výrobních nástrojů každému individuu“.[9] Už známější jsou Engelsovy úvahy kolem „ekonomických odrůd“ - „přidavačů“ a „profesorů“ týkající se překonání staré společenské dělby práce v Anti-Dühringu.[10] Dlouhou dobu byly neznámé Leninovy nepovské výzvy k sovětským odborářům, aby vedli něco jako třídní boj proti svým socialistickým ředitelům,[11] případně byly tyto výzvy uváděny pouze v souvislosti s nespolehlivostí buržoasních odborníků převzatých novým státem.

Předlistopadoví političtí ekonomové objevili a docenili Kapitál a přípravné práce k němu, kde Marx rozlišuje formální a reálné zespolečenštění výroby.[12] Jak před listopadem (opět paradoxně) v těch nejscholastičtějších diskusích o etapě rozvinuté socialistické společnosti, tak po listopadu, v Ransdorfově novelizaci Hegelových i Marxových úvah o „werdende“ a „gewordene“ Form společensko-ekonomické formace,[13] se uvažuje o socialismu, který je jen „místním průlomem“, nerozvíjí se na svém vlastním základě, zejména pokud jde o úroveň výrobních sil, ale i výrobních vztahů, který vzhledem k tomu do sebe integruje prvky předchozí formace. Pokud víme, snad jen Ransdorfova představa obou typů překračovala rámec pojetí dvou etap v téže formaci, v témž konkrétním regionálním zakotvení a časové posloupnosti. V osobních rozhovorech jsme se jen u něj setkali s náznakem poznání, že vzniká-li postkapitalistická společnost na nižším stupni vývoje kapitalismu, při jeho průběžné a ještě překonatelné krizi, ale bez naplnění nutných podmínek zespolečenštění ve výrobě, jde o jinou kvalitu konkrétní společnosti, než kdyby kapitalismus v zásadě vyčerpal své přizpůsobovací možnosti a odcházel tak, jako např. feudalismus v Rakousku či ve Skandinávii. Až do pádu protosocialismu dominovala představa o jediné cestě k socialismu a komunismu, kde je možné pouze rozlišit kvantitativně odlišné vývojové stupně.

V méně sofistikovaných pracích byla Marxem zmíněná mateřská znaménka chápána jako přímé pozůstatky kapitalistického a maloburžoasního vlastnického sektoru a buržoasie a maloburžoasie ve společnosti. Sofistikovanější práce sice uznávaly, že v mateřských znaménkách nejde o směsici prvků, ale o svéráznou slitinu podmíněnou existencí staré společenské dělby práce, ale autoři se omezovali jen na zdůvodnění existence státního a družstevního vlastnictví a existence socialistických tříd - dělnické a družstevního rolnictva a zvláštní skupiny duševních pracovníků.[14] Rozdíly mezi socialistickými neantagonistickými třídami v rámci Leninovy definice tříd byly interpretovány profesně. Dál, k analýze vlastnických odstínů a specifik tzv. reálného socialismu jako základu třídních rozdílů za socialismu, tyto úvahy nešly, trockistické poznatky o nové vládnoucí třídě byly stíhány jako největší kacířství a i objektivně nebyly dost zdůvodněné ekonomicky.[15] Básnilo se o prohlubující se homogenitě společnosti a přesouvání diferenciace z třídní do profesní strukturace. Byla fakticky uznávána existence zbožně peněžních vztahů za socialismu, nikdo však nepokračoval v jejich analýze metodou Marxova Kapitálu. Jen první vlaštovky před listopadem začaly zpochybňovat tezi tzv. politické ekonomie socialismu o bezprostřední společenskosti výroby a práce.[16]

Jako pracovní hypotézu jsme proto přijali předpoklad, že krize kapitalismu, která vyústila do prvního pokusu o socialismus, propukla v situaci, kdy kapitalismus ještě zdaleka nevyčerpal své možnosti, pokud jde o míru zespolečenštění práce a výroby (což dokázal v poválečném vývoji). V revolucích ve dvacátých a čtyřicátých letech i později ve vývoji čínské revoluce a na Kubě se projevila spíše síla subjektivního faktoru, zejména politického, který sice dokázal rozvrátit klasické kapitalistické vlastnické vztahy, ale nemohl nahradit další faktory zespolečenštění práce a výroby v oblasti výrobních sil a možností dělnické třídy fungovat jako skutečný vlastnický subjekt. Vzniklá ekonomicko-vlastnická a politická syntéza (nikoli směsice!!!) proto do sebe nutně integrovala řadu prvků kapitalismu, ba dokonce předkapitalistických vztahů. Kolem nich se, za aktivní role politiky, která nebyla diktaturou a mocí proletariátu, vytvořil specifický prototyp nekapitalistické společnosti, který ovšem neodpovídal parametrům prognózy komunistické společenské ekonomické formace, které připomínal pouze jevově. Přesto byl kvalitativně odlišný od kapitalismu a je ho proto možné nazvat „protosocialismem.“[17]

II. Protosocialismus – nedokonalý prototyp zespolečenštění

II./a Skutečně marxistické pojetí vlastnictví a zbožně peněžních vztahů – nutná podmínka analýzy minulého systému

Naše koncepce proto právem vidí klíč k pochopení podstaty společenského systému existujícího od r. 1917 a živořícího dnes snad jen na Kubě v analýze kvality zespolečenštění práce a výroby. I zde je možné do jisté míry navázat na obecnou metodologii M. Ransdorfa připomínající význam hegelovské i marxovské kategorie „zprostředkování“ a pokoušející se zkoumat tyto procesy v reálném kontextu vývoje formací i samotného protosocialismu.[18] Skutečnost, že v podmínkách protosocialismu nešlo o bezprostředně, ale pouze zprostředkovaně společenskou práci a výrobu, která byla pouze zprostředkována jinak než v kapitalismu, ostatně již zřejmě před normalizací tušili např. českoslovenští badatelé v oblasti politické ekonomie, jenže si až těsně před listopadem troufli tento názor veřejně prezentovat.

Plnému pochopení těchto zprostředkujících mechanismů konkrétně v protosocialismu bránilo podle našeho názoru další dvojí nepochopení, které nemělo jen gnoseologické, ale i hluboce ontologické příčiny, dané zájmy určitých vlastnicky privilegovaných skupin – nepochopení i kategoriálně primitivní postižení procesu vlastnictví výrobních prostředků a skutečně marxovského pojetí hodnoty, potažmo směnné hodnoty, a její odlišnosti od hodnoty užitné.

Pokud jde o vlastnictví, byl problém v tom, že badatelé příliš podléhali jevové formě vlastnictví jako držby a pohybu věcí a také jeho odrazu v právní formě. V československém prostředí jen nemnozí, jako např. Antonín Flek,[19] M. Formánek[20] a Z. Hába[21], dokázali vidět vlastnictví výrobních prostředků jako činný vztah, ve kterém různé fixované společenské skupiny (a tím i jednotliví příslušníci těchto objektivně určených skupin) vykonávají určité role, tedy jako jisté divadelní představení, ve kterém si herci musí své role odehrát, bez ohledu na své názory a pocity. Už snazší, ale nikoli samozřejmé, bylo přijímání skutečnosti, že vlastnické vztahy jsou vlastně totožné s výrobními vztahy a prostupují všemi fázemi reprodukčního procesu. To znamená, že např. role rozhodujícího vlastníka přímo nebo přes management dirigujícího zacházení s výrobními prostředky i živou prací byla neoddělitelná od určitého způsobu, jakým se tento vlastník (tato skupina lidí) dostávala znovu a znovu jak ke kontrole výrobních prostředků i živé práce, tak k spotřebním předmětům či službám pro sebe. Všichni klasikové, Lenin v definici tříd snad nejkoncentrovaněji, na rozdíl od pozdějších „kádrováků“, dokázali vidět vnitřní strukturovanost vlastnických procesů, odstíny ve vlastnickém vztahu, a nepropadli představě o dvou monolitních třídách, kde jedna prostě okrádá druhou o spotřební předměty. Díky takovémuto pohledu dokázal Lenin dojít až k pojetí neantagonistických, socialistických tříd, které si ani dnes nedokáže většina stalinistů osvojit a zuřivě se proto brání tezi o existenci třídy řídícího aparátu za protosocialismu. Marx dokonce rozpracoval velmi členité pojetí dělby funkcí v procesu kapitalistického vlastnictví, které umožňuje diferencovat jak mezi kapitalisty, tak mezi jejich zaměstnanci, o maloburžoasii nemluvě,[22] což dává straně dělnické třídy určitý prostor jak pro taktizování ve vztahu k některým politickým subjektům a procesům, tak pro volbu dlouhodobé strategické orientace a spojeneckého svazku s některými třídami a skupinami či taktického svazku se složkami a tedy i politickými směry buržoasie,

Pochopil vlastnictví jako vztah, ve kterém musí skupiny hrát své role jako každodenní, opakující se souhrny aktivit, bez kterých celý systém nemůže fungovat, ať už si na své prapory či do svých ústav napíše cokoli. Socialismus, v němž každý den opakovaně nemůže většina členů společnosti reálně fungovat jako vlastníci, není a nemůže být socialistickým vlastnictvím podle prognózy klasiků a takovýto systém nelze nazvat skutečným socialismem a hovořit o bezprostředně společenské práci a výrobě.

Řada zavilých stoupenců neostalinské ideologie se zřivě brání argumentu, že přes formálně právně proklamované společenské vlastnictví v tzv. socialistických zemích většina občanů nemohla jako reálně jednající vlastníci jednat a mohla pouze pasivně přihlížet k tomu, jak o věcné i živé stránce výroby, rozdělování a spotřeby rozhoduje někdo jiný, přičemž toto rozhodování, bez ohledu na jejich pracovní výkon, určuje jejich postavení ve společnosti i kvalitu života. Neostalinisté nedokážou pochopit, že vlastnický rozdíl v širším pojetí nemusí mít charakter vykořisťování a nemusí ani být spojen s privilegovanou spotřebou. Tehdejší dělník by asi nebyl schopen pochopit, že v logice vlastnictví za protosocialismu nemá stejné postavení jako jeho mistr či špatně placený inženýr – vedoucí cechu, že mistr i vedoucí vlastně patří k vlastnicky privilegované třídě, i když si ze svého platu nemohou dovolit koupit to, co dělník, nemluvě už o možnosti přikrádání ze společného. Přesto běžné vědomí dělníků i dalších něco podobného odráželo a velmi brzy po vyprchání revolučního nadšení začalo instinktivně rozlišovat mezi „My“ a „Oni“, i když třeba jen ve vzájemné negativní solidaritě – toleranci flákačství a přikrádání, melouchaření apod.

Nejen neostalinisté se brání konstatování tohoto vlastnického a rozhodovacího rozdílu poukazem na skutečnost, že s některými věcmi se prostě nedá nic dělat, že jde o jakýsi neměnný a věčný řád, kde většina musí pracovat a jen někteří mohou kvalifikovaně velet, protože jsou odborníci a mají patřičnou inteligenci. Tito lidé jsou i ve svém vědomí otroky staré dělby práce, bez jejíhož prolamování až překonání je ovšem socialismus podle klasiků nemožný. Není snad třeba dodávat, že přitom projevují totální neznalost názorů klasiků, které se před listopadem učily v celkem nezkreslené formě v každé náročnější formě školení či výuky marxismu na vysokých školách. Poučme se však alespoň z hlavní chyby stalinské i technokratické metodologie – z jejich neschopnosti vidět a docenit roli hlavního článku – vlastnictví výrobních prostředků jako členitého a bohatě strukturovaného výrobního vztahu, vymezujícího velkým skupinám i konkrétním jednotlivcům jejich základní sociální funkce a kompetence.

Jako klasikové začněme naši analýzu zbožně peněžními vztahy, i když klasický tržní mechanismus měl v systému výrobních, vlastnických vztahů protosocialismu velmi omezenou roli. Tento klasický tržní mechanismus byl totiž jen jednou a podřadnou stránkou realizace skutečných hodnotových vztahů, vztahů, ve kterých se poměřují různé produkty živé a mrtvé práce vynaložené v množství lokalit. Byl tedy jen dílčím nástrojem mechanismu prověřování společenské nutnosti a potřebnosti práce vynaložené v daném čase, kvalitě i kvantitě. Daleko větší roli v systému hrály přímé aktivity, direktivy a jednání skutečných, živých vykonavatelů logiky systému. Při neexistenci soukromých vlastníků šlo tedy o subjekty obou forem společenského vlastnictví – státního i družstevního. Potud byla vynaložená práce sice formálně, ale přece jen společenskou prací a vlastnictví společenským vlastnictvím. Z výše uvedených Hegelových přístupů a Marxova rozlišování formálního a reálného zespolečenštění a úvah o vlastním základu příslušné formace logicky vyplývá, že zespolečenštění práce i vlastnictví v podmínkách protosocialismu bylo pouze formálním zespolečenštěním, které se neodehrávalo na vlastní základně výrobních sil, ale i schopností vykonávat vlastnické aktivity touto úrovní výrobních sil podmíněnou.

Hlavním „mateřským znaménkem“, příčinou toho, že v době velké krize kapitalismu kolem dvou světových válek umožňující průlom do kapitalismu, nemělo budování socialismu svou vlastní základnu, byla podle klasiků stará společenská dělba práce, a to nejen ve své holé podstatě – oddělení rozdílných druhů práce a fixování každého druhu množstvím životního času velkým množstvím jednotlivců – tedy celých profesních skupin. Tato základní dělba a kombinace prací měla i svou další rovinu – celou síť mikro jednotek, v nichž docházelo (a samozřejmě stále dochází) ke konkrétnímu spojování různých druhů práce s příslušným věcným vybavením, a to za účelem konkrétní produkce materiálních i duchovních hodnot. Nejde přitom jen o jednotky bezprostředně výrobní, ale i o ty, které plní úkoly v rámci té nejširší společenské dělby funkcí. Kolektivy pracovníků v těchto jednotkách jsou pochopitelně profesně diferencovány podle hlavních principů dělby práce a vždy zahrnují pracovníky sféry profesionálního řízení. Marx rozvíjí teorii dvou stránek řídící práce –funkce dirigenta orchestru i pohůnka – vlastníka,[23] počítá tedy s určitou rolí subjektu vlastnictví, což není nutně role suverénního vlastníka.

II./b Hodnota a užitná hodnota – bída a omyly politické ekonomie

Jak se z hlediska tohoto zadání celkové situace protosocialismu jeví obě základní určení produktu lidské práce, který v kapitalismu má systémově podobu zboží, které má jak užitnou, tak směnnou hodnotu?

A tady narážíme na velký problém. Marxova genialita, která se promítla do jeho rozlišení užitné hodnoty jako produktu práce konkrétní a hodnoty jakožto produktu práce abstraktní, bezrozdílné, se kterou se seznamovaly celé generace odborníků, ale i dalších zájemců, a o které se učily v nejrůznějších povinných i dobrovolných formách studia dokonce celé generace občanů protosocialistických zemí, daleko přesáhla schopnosti současníků, včetně samotných marxistických teoretiků, této genialitě správně porozumět. To samozřejmě usnadnilo Marxovým protivníkům naplňování jejich snahy dezinterpretovat Marxe a odeslat ho na smetiště dějin pomocí fiktivního, tzv. transformačního problému, který zaslepil i mnohé nadějné a významné marxisty či Marxem významně ovlivněné myslitele. Vznikl dlouhodobě působící směr, který sice Marxe oceňoval a leccos z něj přebíral, zároveň však ho vyklešťoval mylnou revizí jeho teorie pracovní hodnoty.[24]

Přes výrazná a vžitá upozornění na nutnost rozlišovat užitnou a směnnou hodnotu, resp. hodnotu jako takovou, nebyli ani mnozí významní teoretici považovaní, resp. považující sama sebe, za marxisty takovéhoto rozlišení schopni, čemuž bohužel napomohly i některé formulace samotného Marxe, které nebyly správně pochopeny, ale naopak vytrženy z kontextu a překrouceny. U aktivních či pasivních konzumentů marxismu ovládl při definování hodnoty přístup, který v podstatě jen přenášel do sféry abstraktní práce a hodnoty vymezení užitné hodnoty. Nejen UH, ale i hodnota byla de facto brána jako jakési substance, fyzikálně postižitelná a měřitelná (např. v jednotkách energie, ať vydané živě či ztajené ve věci). Tím se vytratil hlavní smysl Marxova rozlišení UH jako produktu konkrétní práce a hodnoty jako konkrétně historické podoby, vtělení výrobních vztahů – vlastnických rolí tříd a skupin. Mnozí teoretici nebyli schopni pochopit, že hodnota není nic daného, postižitelného a srovnatelného fyzikálními jednotkami, pro které platí zákon zachování energie, ale že fakticky jde o výsledek konkrétně historické „dohody“ vlastníků a nevlastníků (vynucené přirozeně třídním bojem) o rozdělování a spotřebě dané produkce materiálních i duchovních užitných hodnot, především výrobních prostředků. Bez ohledu na to, jak se ekonomická reprodukce jeví při povrchním pohledu, pod jakými pojmy jsou součásti zboží oceňovány, co je považováno za hodnotu práce, věcné složky či zisk, je celý systém nastaven tak, aby se neustále reprodukoval rozdíl ve vlastnictví a ekonomická nadvláda vládnoucí třídy na ovládanou. A tuto skutečnost postihl Marx rozlišením hodnoty pracovní síly, jako té části produktu, kterou vládnoucí třída přenechává zaměstnancům, která ovšem neumožňuje mase těchto zaměstnanců se změnit ve vlastníky a plnoprávné majitele produktu s reálnou možností jím disponovat, a hodnoty touto pracovní silou vytvořené. Z tohoto hlediska se hlavní argument stoupenců tzv. transformačního problému a rozporu mezi 1. a 3. dílem Kapitálu jeví jako zcela absurdní. Zisk není vázán na organické složení kapitálu žádnými zákony zachování hmoty či přímého přenosu, je to prostě ta část souhrnného produktu, kterou vládnoucí třída nehodlá poskytovat zaměstnancům a kterou si může podle situace libovolně mezi sebou rozdělovat. Může to být průměrný zisk nebo nerovnoprávný monopolní zisk. Vždy však platí základní schéma rozdělování společenského produktu, které prezentuje Marx v 1. díle Kapitálu – tj. rozdělení na konstantní a variabilní kapitál a zisk. Hranice rozdělení jsou dána konkrétní společenskou situací, včetně třídního boje či boje buržoasních skupin mezi sebou.

Marxovo pojetí rozdílu mezi UH a H a hodnoty jako takové je bližší těm badatelům, kteří při analýze výrobních a zejména hodnotových vztahů současnosti dokázali přihlédnout k dějinnému vývoji těchto vztahů od momentu jejich vzniku. Tito badatelé dokázali pochopit Marxovu metodu konkrétně historické analýzy a rozlišení podstaty a jevu, určité vnitřní hierarchie různých stránek výrobních vztahů. Velmi plodné z tohoto hlediska byly diskuse probíhající v SSSR, ale i u nás, které se týkaly rozlišení základního a výchozího výrobního vztahu.[25] Účastníci diskuse pochopili, že i když hodnotové vztahy mají v různých společensko-ekonomických formacích shodné formy, liší se svými podstatami, které především určují jejich podobu, včetně samotné kategorie „hodnoty“. V pohledu ekonoma- historika má i při sledování pouhé prosté zbožní výroby hodnota jiný charakter a vyjadřuje jiný vztah např. v otrokářství či feudalismu než v kapitalismu a pochopitelně též v protosocialismu nebo v prognózovaném samosprávném socialismu.

V tomto textu se nemůžeme zabývat historickou analýzou zbožně peněžních vztahů od jejich počátku do vzniku kapitalismu, kde se trh a kapitalistická forma zbožní směny jeví jako všeobecně vládnoucí a určující vztah, ve kterém dochází k zcela ekvivalentní směně hodnot, ať už jde o hodnoty věcí a služeb nebo pracovní síly. Zvláště se takto jeví směna variabilního kapitálu vlastníka za hodnotu pracovní síly, ve které zdánlivě každý dostává to, co do vztahu vložil. Představa jakési nadhodnoty zázračně vznikající pouze zaměstnanci prodávajícími svou pracovní sílu za hodnotu je s tokem času a převratnými změnami za VTR stále absurdnější.

Buržoasní ideologové se s marxistickým pojetím hodnoty a nadhodnoty vyrovnávají různými způsoby, především odmítnutím schopnosti pracovní síly tvořit hodnotu a nadhodnotu a chápáním hodnoty (směnné hodnoty) jako ceny, jako ad hoc se vytvářejícího psychologického stavu prodávajícího i prodávaného. V tomto smyslu tvoří zisk všechny faktory – včetně věcného vybavení a aktivity vlastníka. Tvorbu nadhodnoty však odmítají i ti, kteří uznávají objektivnost hodnoty a opírají se o fakt, že základní Marxovo schéma procesu reprodukce a zhodnocení kapitálu podané v prvním díle Kapitálu se i podle samotného Marxe liší od reality v podmínkách kapitalismu volné a soutěže, kde dostává kapitalista průměrný zisk, bez ohledu na to, kolik živé práce používá. Vytvářejí proto krkolomné matematické modely, aby dokázali, že základní vazba mezi pracovní silou a ziskem neexistuje, přičemž se leckdy přibližují k subjektivistickému přístupu a psychologizování

Máme-li však díky klasikům k dispozici metodologii analýzy zbožně peněžních vztahů, neřeší to náš základní problém – aplikaci této metodologie na realitu protosocialismu, kterou klasikové k dispozici neměli a některé její prvky nanejvýše tušili.

III. Metoda Kapitálu a její aplikace na protosocialismus jakožto nedokonalou formu zespolečenštění

III/a Protosocialismus – socialismus zprostředkovaný aparátem

Vezměme tedy Marxem charakterizované abstrakce výrobního a hodnototvorného procesu za kapitalismu a sledujme, jak se modifikovaly v momentě, kdy bylo převážně formálně překonáno suverénní vlastnictví výrobních prostředků jednou třídou, tedy jako plnohodnotné a stále se obnovující reálné rozhodování konkrétních vlastníků (není důležité, zda fyzických jednotlivců nebo jejich aparátů) o disponování výrobními prostředky i pracovní silou, včetně rozhodování o hranici mezi hodnotou pracovní síly i vytvořeného produktu a samozřejmě i o formě a míře rozdělování spotřebních předmětů a služeb. Mějme přitom na paměti, že rozhodování kapitalistických vlastníků je systémově dáno nikoli touhou maximalizovat individuální spotřebu, ale hlediskem maximalizace míry zisku. A dále – že zboží za kapitalismu tají v sobě rozpor mezi skrytě společenským, ale zjevně soukromým charakterem práce a výroby fixovaným množinou suverénních kapitalistických podniků spojených trhem. Bezprostřední příčinou tohoto rozporu je rozdělení společenské výroby vlastnickými bariérami a nutnost tyto bariéry překračovat zbožní směnou.

Jak tomu bylo v již konsolidovaném (po přechodném období) protosocialismu, při neexistenci suverénního individuálního vlastnictví výrobních prostředků a třídy těchto vlastníků, které nahradilo jednak státní, jednak družstevní vlastnictví, přičemž zůstalo zachováno nutné ekonomicky zdůvodněné rozdělení společenské výroby do množství podniků a institucí a rozdělení jak celé společnosti, tak podnikových a institucionálních kolektivů starou dělbou práce? Toto rozdělení se bezprostředně promítlo ve víceméně automatickém převzetí profesní struktury odpovídající již výrobním silám za kapitalismu, což bylo nesporně významné mateřské znaménko podvazující možnou společenskost výroby i produktu za protosocialismu.

Mnohem závažnější „mateřské znaménko“ však vzniklo ve sféře třídně sociální, vlastnické. Třída soukromých vlastníků zmizela, ale nezmizely funkce nutné k realizaci vlastnictví a tudíž i chodu ekonomiky. I zde si hlavní subjekt protosocialistické revoluce – dělnická třída – našla svoji cestu – jedinou možnou na dané úrovni výrobních sil i dělby práce. Naplnily se přitom již mladým Marxem proklamované obavy z „hrubého komunismu“, kdy místo stavu, kde každý člen společnosti je reálným „manželem“ výrobních prostředků, nasává do značné míry chaotická všeobecná prostituce výrobních prostředků s celou společností, které se však skutečně mohly účastnit jen určité skupiny spojené s privilegovanými činnostmi umožňujícími se do této prostituce zapojit, především řídící aparát jako vnitřně diferencovaný a hierarchizovaný celek. Určité okrajové skupiny získaly dokonce postavení, kdy svou roli při vlastnickém rozhodování mohly naplňovat individuálně, v určitém nekontrolovatelném prostoru, ovšem při podřízení řídícímu aparátu. Mám na mysli pracovníky obchodu, služeb, nadstavbové inteligence apod. Ekonomicky nejdále k své roli formálního spoluvlastníka měla skutečná dělnická třída.

Tyto rozdíly v míře vlastnické subjektivity existovaly nejen obecně celospolečensky, ale konkrétně v každém výrobním kolektivu, ale i v e většině kolektivů nevýrobních, přičemž některé kolektivy byly vlastnicky homogenní – řídící štáby, nemocnice, školy, podniky služeb, obchodu podniky, úřady, mocenské orgány apod. Základním článkem systému byl ovšem výrobní podnik vedený řídícím štábem s fakticky výkonnou funkcí vlastnickou.

Již znalost základní faktografie systému, ať už získané vlastními prožitky nebo druhotně z lieratury a pramenů, ukazuje na absurdnost minulé oficiální teze o bezprostředně společenské práci. I bez soukromovlastnických bariér je zřejmá vysoká zprostředkovanost procesu vynakládání živé i mrtvé společenské práce, alokace zdrojů. Paradoxně je tato zprostředkovanost složitější než v kapitalismu a daleko větší roli v ní hraje sám subjekt – řídící štáb v daném podniku či článku celospolečenského řízení a celospolečenském měřítku řídící aparát jako vnitřně nehomogenní celek s doplňkem jisté „divoké karty“ v podobě značné volní subjektivity výše zmíněných skupin (služby, obchod, atd.) Kapitalista jedná podle jednoduché motivace, má k tomu všechny potřebné kompetence a jeho rozhodnutí jsou korigována ex post, trhem.

Řídící aparát protosocialismu je složitou mozaikou dílčích štábů, které nemohou fungovat bez vazby k ostatním a musí respektovat jistá pravidla tvořící se živelně i cílevědomě v denní realitě. Především je však formuje jejich dílčí funkce v daném dílčím celku. Na rozdíl od kapitalisty produkujícího pro trh a co nejvyšší míru zisku, může protosocialistický řídící štáb zajistit provoz dílčího celku a udržení své privilegované, ale neúplné vlastnické subjektivity, jen když se bude stále znovu etablovat v množině zájmů ostatních štábů, se kterými se potkává a naplní i celková kritéria společenské nutnosti stanovená hierarchizovanými strukturami řídícího aparátu při pasivitě ostatních skupin. Základní strukturu těchto norem uznaných jako celospolečensky závazné představoval plán se všemi doplňujícími celostátními i lokálními direktivami, jehož naplnění především ovlivňovalo ekonomické postavení pracovních kolektivů, životní úroveň každého jednotlivce a špičkových řídících pracovníků zvlášť.

Do míry společenskosti zacházení s výrobními prostředky i živou prací, tedy do míry společenskosti výkonu vlastnické funkce řídícího aparátu se promítaly dva faktory:

1) lokální zájmy pracovních kolektivů a jejich řídících štábů,

2) charakter celospolečensky závazných norem vytvářených složitým slaďováním lokálních zájmů v rámci aparátu.

Na rozdíl od jednoduchého a objektivizovaného procesu prosazování zájmu soukromého vlastníka dávajícího i vykořisťovanému pracovníku jasnou motivaci pro jeho výkon, a to nejen kvantitativní, ale i kvalitativní (stimulace inovací, vědy apod., ale hlavně – obava o práci) byla vazba mezi motivací a výkonem pracujícího na jedné straně a lokálně i celospolečensky efektivním vynaložením společenské živé i mrtvé práce daleko více zprostředkovaná a nejistá. Nejbezprostřednější a nejsrozumitelnější byla v základních ekonomických lokalitách – podnicích produkujících výrobní prostředky i spotřební předměty, kde byla dána tím současníkům dobře známým způsobem – splnění plánu-prémie, příp. práce dle norem – mzda. I zde však do hry vstupovaly faktory, které řadový pracovník nemohl ovlivnit a kde měl i lokální řídící štáb omezené možnosti:

1) Skutečnost, zda byl plán a normy nastaven optimálně, z hlediska skutečné celospolečenské potřebnosti a efektivnosti,

2) skutečnost, zda celospolečenská alokace zdrojů do jednotlivých lokalit a struktura těchto lokalit byla společensky potřebná a efektivní, zda střety lokálních zájmů a subjektivismus řídících pracovníků na vrcholové úrovni řízení a plánování správně složily, odrážejí skutečné společenské potřeby a orientují na efektivní vynaložení zdrojů.

Jakým způsobem však to celospolečenské slaďování probíhalo? Oficiální trh a oficiálně proklamované hodnotové vztahy a jejich promítnutí do cen objektivní informaci neposkytovalo, protože bylo regulováno přímými direktivami. Zejména ceny byly stanoveny značně subjektivně, některé zboží bylo dotováno, docházelo k přerozdělování, podpůrné dotace měly leckdy politický účel a nebyly vázány na výkonnost, efektivnost či společenskou poptávku a potřebu. Často byla používána mimořádná opatření k pokrytí nenosného výpadku určitých užitných hodnot (viz antikomunisty s takovým potěšením uváděný nedostatek toaletního papíru, masa, dámských vložek či banánů), a to bez ohledu na ekonomičnost tohoto pokrytí. Celospolečenské priority promítnuté v ukazatelích plánu i dotacích nebyla často výsledkem ekonomické kalkulace i z jiného důvodu - tlaku jednotlivých významných lokalit či regionálních řídících struktur nebo dokonce zcela subjektivistického rozhodnutí politických vůdců. Nebyly v souladu s reálnými možnostmi ekonomických lokalit a byly tudíž všelijak obcházeny nebo vykazovány jen formálně, „jako“. Toto kouzelné slovíčko vlastně prostupovalo celým systémem a metaforicky vyjadřovalo i stupeň zespolečenštění práce i výroby, které skutečně bylo „zespolečenštěním JAKO“.

Společenskost a užitečnost vynaložení zdrojů i živé práce byla nadto korigována nezákonnými, ale neodstranitelnými mechanismy ovlivňujícími faktickou hodnotu a cenu zboží a služeb, jako byl podpultismus, klientelismus, černý trh – všeobecně šedá a černá ekonomika, což dále komplikovalo získávání objektivních informací pro vlastnické rozhodování aparátu. Teprve proběhnutí všech těchto forem stanovení hodnoty a ceny práce, výrobních prostředků i spotřebních předmětů znamenalo zakončení procesu realizace vlastnického vztahu. Rozpor mezi zjevně soukromým a skrytě společenským charakterem práce i produktu byl daleko členitější a nejasnější, a to nejen pro řízené pracovníky, fakticky pouze potenciální vlastníky, ale i pro faktické vlastníky – aparát, včetně jeho špiček.[26]

Jestliže za kapitalismu se proces stanovení hodnoty uzavírá momentem prodeje a koupě zboží či služeb, v protosocialismu byla oficiální cena jen orientační informací o skutečné hodnotě. Ta skutečná se vyjevila až proběhnutím všech legálních i nelegálních procesů probíhajících mimo trh i mimo stanovování oficiálních norem a direktiv (např. tak, že k oficiální ceně zboží musel spotřebitel přičíst úplatek pro distributora, u nedostatkových služeb mzdu meloucháře pracujícího s odcizeným materiálem – což zase fakticky měnilo hodnotu a cenu výrobního prostředku.)

Jestliže tedy budeme chápat hodnotu nikoli jako energetickou substanci, ale jako „dohodu“ vlastníků a nevlastníků, v daných podmínkách ne zcela suverénních vlastníků a pracovníků, ne zcela oddělených od výkonu vlastnických funkcí, mění se nám i definice hodnoty zboží či služby zhruba takto:

Jako objektivně daná hodnota určitého zboží či služby se vyjevuje hodnota takového množství konkrétně vynaložené mrtvé i živé práce, které celospolečenské společenské mechanismy (trh, direktivy i další aktivity probíhající mezi subjekty vlastnictví) prověřily jako společensky užitečné a nutné

Jak pojmout klíčovou hodnotu – hodnotu živé práce, resp. hodnotu pracovní síly? I protosocialistická „dohoda“ mezi subjekty i objekty vlastnictví musí nastavit pravidla tak, aby pracující jakéhokoliv druhu nedostal plnou hodnotu zboží a služby, na jehož vytvoření se podílel. Jinak by nebylo možné společenské přivlastňování a přerozdělování, alokování zdrojů, vymezování míry výrobní i osobní (případně kolektivní) spotřeby a investic nutných pro rozšířenou reprodukci. Jak upozornil v polemice s lassallovci již Marx a Engels, dělník v první fázi komunismu (dle Lenina socialismu) nemůže ještě dostat celý výtěžek své práce a větší či menší část nadhodnoty musí být odložena pro společenskou či osobní (u nepracujících), výrobní i nevýrobní spotřebu a investice v rámci rozšířené reprodukce.“[27] Proto musí být nastaveny mechanismy, které rozdělují hodnotu (i cenu) zboží (produktu i služby), na níž se společnost „dohodla“, na dvě složky – tu, kterou dostává pracující (z níž část může svěřit k rozhodování a užití celému kolektivu – např. vynaložení části příjmu pracovního kolektivu na podnikovou školku či vzdělávací zařízení, event. rekreaci – takto však může být využita i část nadhodnoty dosažené společností či jejími dílčími celky!!!!) a tu, o které rozhodují společenské řídící (ve vysoké míře samosprávné) orgány jako jacísi společenští správci. Tyto složky můžeme označit pojmy převzatými z politické ekonomie kapitalismu (hodnota pracovní síly v podobě mzdy a nadhodnota v podobě zisku). Je ovšem třeba mít na paměti, že protosocialistická hodnota a nadhodnota, její určení, souvisí s odlišnými mechanismy prověřování a dohadování. V kapitalismu vytvoření základního pravidla nastavování rozdílu hodnota pracovní síly – nadhodnota, mzda – zisk probíhá v konečné instanci jako živelný tržní mechanismus a klíčovým zprostředkujícím článkem je vlastnická sféra konkrétního kapitalistického vlastnického subjektu (podniku, obchodu, banky atd.). V protosocialismu do dohadovacích mechanismů vstupují aktuální řídící subjekty a pracovní kolektivy. V tomto systému je klíčovým problémem to, nakolik se nejširší a dělbou práce nejvíce handicapované vrstvy mohou na dohadovacích procesech podílet či nikoli, resp. kdo v nich hraje rozhodující roli a je faktickým celospolečenským či celokolektivním správcem společenské hodnoty i nadhodnoty. Soulad zájmů a nikoli vyšší míra zisku je hlavní motivací ekonomicko-vlastnických subjektů, což má dobré, ale i negativní stránky, negativní za podmínek, když velká část společnosti do těchto mechanismů reálně vstupovat nemůže.

V této skutečnosti – v možnosti společensky prospěšně a sociálně nastavovat mechanismus rozdělování společenské hodnoty a nadhodnoty a také určit, co je hodnota pracovní síly a co nadhodnota, je obsažena síla i slabost protosocialismu i klíčová příčina pádu protosocialismu.

Za těchto podmínek je možné definovat tu část hodnoty, která ve mzdě přichází výrobcům, vcelku podobně jako za kapitalismu, kde z podstaty společenské dohody dané převahou vlastníků, jsou pravidla nastavená tak, aby pracovník nedostal společensky uznanou hodnotu své produkce. Hodnotu pracovní síly vyjádřenou ve mzdě (název vyplacení tohoto příjmu není důležitý) můžeme vyjádřit v hodnotě zboží a služeb nutných pro reprodukci pracovní síly v daných obvyklých historicko-společenských podmínkách. Tato definice ovšem neznamená, že tuto částku převedenou na peníze inkasuje pracovník v mzdovém sáčku. Tato částka může být snížena nebo zvýšena společensky zaběhanými formami korupce, naturálními zisky (např. materiálem z podniku či částí úrody v zemědělství, vazbami na černý trh, ale taky třeba takovým či onakým rozhodnutím o společenských prioritách, alokacích zdrojů, dotací apod.) Na stanovování pravidel alokace apod. přitom pracující nemusí mít vůbec žádný vliv, může být dán dílčími zájmy a tlakem některých řídících subjektů – např. subjektivismem generálního tajemníka a jeho lobby, subjektivismem podnikových či regionálních lobby, zájmy složek aparátu státní plánovací komise atd. Poměrně značný prostor pro subjektivismus a voluntarismus se v některých momentech (válka) projevoval pozitivně, v zásadě byl však vážným nedostatkem protosocialismu.

Jestliže pojímáme hodnotu jako svého druhu zájmovou „dohodu“ vlastníků a nevlastníků, je nesporné, že hodnota pracovní síly není dána nějakými fyzikálními určeními, množstvím kalorií ke spotřebě apod. Samozřejmě je jejím hlubinným jádrem a limitem množství životních prostředků a služeb, které pracující potřebuje k fyzické i základní společenské reprodukci pracovní síly. Daleko větší roli zde ovšem hraje právě určitá shoda obou pólů výrobního vztahu na tom, jaká je společenská forma této reprodukce i jaká minimální kvantita a kvalita i druh práce výrobní způsob požaduje Je to např. diferenciace podle složitosti, kvalifikovanosti, předběžné přípravy apod., ale především, co je ochotna přenechat třída vlastníků nevlastníkům nebo omezeným vlastníkům. To je pak do značné míry výsledkem třídního boje probíhajícího v daném systému v každodenní realitě.

Na druhé straně však nelze chápat jako společensky nutný a prospěšný každý příjem jednotlivců i skupin „zaměstnanců společnosti“ v protosocialismu. Jen zdánlivě je společenská prospěšnost pracovníka či celé skupiny pracovníků dána v konečné instanci poptávkou po konkrétních, v daném typu společnosti i v dané historické etapě obvyklých, v tržní poptávce se odrážejících, užitných hodnotách. Rozhodně nelze říci, že každý kdo vyrábí bochník chleba, který je k jídlu, oděv, do něhož se lze obléknout, či poskytuje nějakou luxusní službu, po které je poptávka, vynaložil svoji pracovní sílu i svěřené společenské prostředky byl společensky užitečným a zaslouží si obvyklou mzdu.

On není jednoduchý ani vztah užitné hodnoty a hodnoty. Ani ten není tak idylický, jak to líčily některé stalinské učebnice politické ekonomie, podle kterých hodnota v kapitalismu vlastně určuje užitnou hodnotu produktu (věci či činnosti), zatímco v socialismu je to naopak. I když klasikové neprognózovali protosocialismus, přesto upozorňovali na přechodnost, limitovanost první fáze komunismu, de facto na zprostředkovaně společenský charakter výrobních vztahů.

Ano, v kapitalismu je míra zisku tím, co určuje hodnotu a převádí potenciální užitnou hodnotu produktu do užitečnosti skutečné, reálně se naplňující. Víme přece dobře, co se dělo a děje při krizích z nadvýroby a známe song Voskovce a Wericha o světě, v němž je „pro lidi třeba, pálit laciné žito v peci, aby zdražil chleba“. Jedině při tržní poptávce je UH skutečně užitnou hodnotou a sama prospěšnost či užitečnost výrobku či činnosti pro člověka nemusí být jako podmínka UH a tedy i hodnoty zboží vůbec naplněna (zbraně, drogy, tabák, alkohol, prostituce atd.)

Ani v rámci společenské „dohody“ sociálních skupin v protosocialismu není okamžitě základním prvkem hodnoty a ceny bezprostředně viditelná užitečnost produktu pro konzumaci, dokonce ani při značné běžné poptávce po tomto produktu. Podobně jako při kapitalistické krizi z nadvýroby nemusí být normálně použitelné produkty či služby reálně zužitkovány a leží ve skladech či na pultech, ale jejich výrobci, zejména některé profese, svou mzdu dostaly, a to větší než jiní, pro spotřebitele únosní výrobci, pokud by se měřilo třeba jen tržní poptávkou. Situace se pak řeší neoficiálními či přímo nelegálními činnostmi, zejména černým trhem, podpultismem, melouchařením, rozkrádáním státního majetku, nevyužitím pracovní doby pro plánované účely apod. I v protosocialismu proto prověřovaly a poměřovaly užitnou hodnotu výrobku mechanismy, které je nutno označit jako vlastnické aktivity, podobně jako tomu je u kapitalistických vlastníků obsluhujících základní poměřovadlo – kapitalistický trh z hlediska svých vlastnických zájmů.

V protosocialismu je však situace mnohem komplikovanější, vzhledem k tomu, že formálně jsou vlastníky všichni, všichni do jisté míry vykonávají zprostředkující vlastnické aktivity, jsou si tedy rovni „ale někteří jsou si rovnější“ a výsledek společenského poměřování či plánování ovlivňují podstatně výrazněji, než např. drobný melouchář či rozkradač majetku podniku, o dělníkovi v pásové výrobě nemluvě.

Hodnota pracovní síly zaměstnance státního sektoru tedy není adekvátní nějakému energetickému či výkonovému efektu jeho práce, např. množství a kvalitě jeho produktů za časovou jednotku, Je ve spotřebě a službách i kompetencích vyjádřenou hodnotou, kterou mechanismus zprostředkovaný aktivitami tříd a skupin přiznává jako adekvátní odměnu za výkon těch vlastnických aktivit, které jsou s příslušnou pozicí pracovníka (spíše však celé skupiny) spojeny. Termínem „kompetence“ rozumím ty možnosti spojené s výkonem určité činnosti – např. tvořivou seberealizaci, potěšení z role řídícího, atd.). Společenské ocenění příslušné vlastnické či nevlastnické role za protosocialismu nemůžeme mechanicky spojit s konzumací věcí či osobních služeb – některé části vlastnicky privilegovaného řídícího aparátu protosocialismu se z hlediska takovéto zjednodušené konzumace příliš nelišily od dělníka nebo je dělník převyšoval – mistr, vedoucí cechu, řadový pracovník politického aparátu, úředník v Státní plánovací komisi apod.).

Proces spojení pracovní síly s výrobními prostředky tedy ani v protosocialismu neměl jen jednu stránku – vynaložení konkrétní práce spojené s danou profesní pozicí v rámci dané organizačně technické dělby práce. Byl dán především stránkou vlastnickou, výkonem té míry vlastnické aktivity, která by byla spojena s danou profesní funkcí. Je možné také říci, že spojení s výrobními prostředky je dáno hodnototvornou stránkou profesní činnosti, prací jakožto prací abstraktní. Na rozdíl od kapitalismu neexistovala systémově v protosocialismu v legální ekonomice konkrétní práce bez jistého aspektu realizace spoluvlastnické aktivity:

V kapitalismu pracující může při konkrétní práci zažívat uspokojení, rozvoj, kvalifikaci, ale nemění se jeho oddělenost od výrobních prostředků, svou konkrétní prací, výrobou zboží či poskytnutím služby pod velením kapitalisty, v jeho podniku, které nebo kterou kapitalista prodá, reprodukuje svou pozici nerovnoprávného nevlastníka, vykořisťovaného, jemuž je všechno odcizeno.

Protosocialističtí formální vlastníci nic neprodávají – všichni plní určité, navzájem propojené vlastnické funkce. Jen tím potvrzují svoji roli vlastníka, byť i nerovnoprávného a formálního – stále znovu reprodukují svoje formální spojení a formální neodcizenost (práce, produktu, rodové podstaty apod.)

Ale vlastnické funkce jsou nerovnoprávné – dělník sice neprodává svoji pracovní sílu, ale ji i její produkt vkládá do celospolečensky strukturovaného „mlýnku“ – mechanismu realizace vlastnictví, ve kterém má ovšem podřadnou roli ve srovnání s aparátem i jinými. Ti nevykořisťují, ale spravují, jsou omezeni v pravomocech, musí zajistit veškeré dělnické třídě apod. obživu, nemohou ji oddělit od VP, ale mohou v rámci „mlýnku“ zhodnotit svou roli – např. udržení neefektivních lokalit, tolerancí negativ a protispolečenských jevů, vlastním parazitováním na nelegálních mechanismech, povšechně – nadřazují lokální a krátkodobý zájem nad celospolečensky efektivní. Přitom znehodnocují část potenciálně společenské živé i mrtvé práce. Váha lokálních zájmů je taková, že může znehodnotit pracovní sílu ve své lokalitě a zapojit do toho i celý de facto nevlastnící kolektiv a reprodukovat svou i jeho omezenou společenskost, parasitismus, s dopadem na motivaci k práci i schopnost užívat efektivně výrobní prostředky. To se odráží i v chaotičnosti formálně plánované výroby, neustálých disproporcích vytvářejících určitým skupinám pracujících prostor pro nelegální aktivity, šedivou i černou ekonomiku. Efekt je pak velmi podobný efektu kapitalistické živelnosti, ba dokonce ekonomického efektu této živelnosti nedosahuje. K dopadu na vědomí občanů – pracujících musíme přidat i fakt, že přestává být schopno vidět pozitivní stránky systému a otevírá se buržoasní ideologii a politice, což se aparátu dlouhodobě nedaří pacifikovat dokonce ani násilnými a nedemokratickými prostředky v politice a ideologické regulaci.

Při vší lokální subjektivitě aparátu a dalších skupin jsou však tyto skupiny omezeny tou minimální subjektivitou dělnické třídy i dalších skupin zaměstnanců bez lokální vlastnické subjektivity, která vymezuje prostor pro lokální zacházení s výrobními prostředky i spotřebními předměty a službami. Jestliže je pracovní výkon dělníků v rámci ostatními určených podmínek nízký, limitovaný nedostatečnou motivací, není o čem rozhodovat a z čeho si brát.

III./b Zboží v protosocialismu: P-produkt?

Zůstaňme však u analýzy procesu realizace protosocialistického vlastnictví a po Marxově vzoru u analýzy produktu celého procesu. Jakým termínem bychom však měli tento produkt označit? V kapitalismu je to kategorie „zboží“, které má užitnou hodnotu i (směnnou) hodnotu. Pokud bychom měli na paměti výše popsanou odlišnost vlastnických aktivit členů protosocialistické pospolitosti zapojených do procesu výroby i oběhu, mohli bychom se spokojit s analogií, možná ve formě „socialistické zboží“. Tento pojem však značně nesedí, zejména proto, že nejde o socialistické, ale protosocialistické zboží, kterýžto pojem je pro normální komunikaci hodně kuriózní a málo srozumitelný. Krom toho, v kapitalismu i v prosté zbožní výrobě zboží vyjevuje systémově (každodenně, většinou) svou skutečnou hodnotu prostřednictvím legálního trhu, kdežto v protosocialismu účinkují takto systémově, každodenně, ještě jiné mechanismy – černý trh, přímé direktivy i téměř naturální směna věcí i služeb, ba dokonce i efektu politicko-správních činností (protekce, podpultismus, melouchářství apod.). Za těchto okolností se mi zatím jako nevýstižnější jeví termín „produkt“, případně s přívlastkem „protosocialistický“ nebo „postkapitalistický“, ale to jistě ještě bude předmětem diskusí. Pro naši potřebu mi dovolte hovořit o P-produktu.

Předpokládáme-li, že celý proces výroby a oběhu potvrzuje užitnou hodnotu P-produktu, pak si musíme klást otázku – čeho je tento produkt svou fyzikální formou – statickou (věcnou, nehybnou) či kinetickou (služba) – výrazem, ztělesněním, fixací (včetně zvěcnění), jaký vztah vyjadřuje, co tvoří jeho hodnotu. Částečně jsme si na tuto otázku již odpověděli.

P-Produkt:

1) je fixací, výrazem, ztělesněním jisté formy vlastnické subjektivity všech pracujících, členů jejich rodin, těch, kdo se připravují na povolání, a dožívajících seniorů k výrobním prostředkům i spotřebním předmětům a službám. Jen v jejich kooperaci může vzniknout. Tato subjektivita se realizuje jakoukoli činností ve společenské dělbě práce, bez ohledu na konkrétní charakter práce (duševní či fyzická, tvořící věci či poskytující služby, tvořící bezprostřední materiálno či duchovní hodnoty apod.) Právně i v politicko-správní realitě se tento vztah projevuje jistou mírou zajištění práce a legální obživy pro všechny, ovšem s plným respektováním zásady „Každý podle svých schopností, každému podle jeho práce i vlastnické aktivity“. Je na svobodném rozhodnutí samosprávných orgánů nakolik tato společnost chce či může poskytovat základní zajištění těm, kdo pracovat odmítají a není to dáno zdravotními či rodinnými důvody. Z tohoto hlediska protosocialismus značně předstihl tento princip, což přispělo rovněž k jeho zániku.

2) je fixací i živelného vylaďování diferencovaných lokálních vlastnických aktivit řídícího aparátu i dalších méně zespolečenštěných činností majících charakter obchodu či jiných forem rozdělování výrobních prostředků (i služeb) i spotřebních předmětů a služeb. S těmito aktivitami ovšem nejsou spojeny všechny třídy a skupiny stejně, takže se zde fixuje i určité privilegované postavení části společnosti a naopak velmi silné oddělení dělnické třídy od těchto činností. Tvorba P-produktu vlastně reprodukuje jisté odcizení a nerovnoprávnost vlastnického postavení tříd a skupin v P-společnosti.

Při zkoumání hodnoty v kapitalismu jsme došli k závěru, že zde nejde o nějaký přenos energetických ekvivalentů v rámci zákona zachování energie jako u užitné hodnoty, ale o výrobními silami podmíněnou společenskou „dohodu“, podle které vlastnické mechanismy zaručují, že bez ohledu na výkyvy trhu dostane kapitalista větší podíl na výrobním prostředku (zde má monopol) i spotřebních předmětech, takže na pracujícího – zaměstnance zbude v každém případě jen množství spotřebních předmětů a spotřebních služeb nutné k reprodukci jeho schopnosti pracovat (pokud ho ovšem kapitalista potřebuje). Velikost a kvalita této složky má historicky obvyklou úroveň a za kapitalismu není totožná s tím, co je nutné k bezprostřednímu trvalému přežití pracujícího jednotlivce jako za otrokářství.

Z dosud napsaného vyplývá, že v protosocialismu je určitý poměrně slušný základ reprodukce životních podmínek všech občanů, dokonce včetně parazitů. I u privilegovaných vrstev (nepracujeme s výjimkami) nestanovuje společenská dohoda reprodukci jejich privilegovaného postavení jako u kapitalistů – tedy takovou, která neprivilegovaným znemožňuje vlastnit výrobní prostředky a privilegovaným to umožňuje. Privilegovanost vlastnického postavení řídícího aparátu (i podpultistů a melouchářů) nevyplývá z výlučného vlastnictví výrobních prostředků, tedy ze stálé reprodukce vztahu vykořisťování, ale jen z vyčlenění pro konkrétní rozhodování o společenské mrtvé i živé práci a o distribuci spotřebních předmětů a služeb. A je to pouze charakter výrobních sil a pracovního i případných doprovodných procesů, který stále znovu reprodukuje potřebu, aby existovali ředitelé i přidavači. Ovšem – tatáž, možno říci technologická úroveň výroby a distribuce už nezajišťuje automaticky soulad dílčích funkcí privilegovaných skupin, resp. nezajišťuje ji v protosocialistickém vlastnictví tak jako v kapitalistickém. To je další zásadní příčina nedostatků a pádu protosocialismu.

Josef Heller, 14. 1. 2018

Pokračování textu ZDE.


PhDr. Josef Heller, CSc. (19. 8. 1947-12. 2. 2018) absolvoval Filosofickou fakultu University Karlovy, pracoval v Městské politické škole v Praze, poté byl pracovníkem katedry marxismu na Institutu vzdělávání vědeckých kádrů ČSAV. Po převratu v roce 1989 byl analytikem odborného zázemí ÚV KSČM, členem Teoreticko-analytického pracoviště, později do roku 2013 Centra strategických a teoretických studií ÚV KSČM. Publikoval ve Filosofickém a Sociologickém časopise a v interních tiscích ČSAV, v samizdatech a na webových stránkách KSČM, v Haló novinách a Alternativách. Je spoluautorem publikací Heller, Neužil a kol. – „Kdopak by se Marxe bál“, „Bojíte se socialismu?“ a sborníku „Socialismus pro 21. století“.


Související články:
(Obecné problémy levice)

Socialismus a Pražské jaro (literatura) (10.06.2018)
Socialismus a Pražské jaro (3) (10.06.2018)
Socialismus a Pražské jaro (2) (10.06.2018)
Tys dopadla, levice! (07.11.2017)
O jakou revoluci šlo? (13.10.2017)
Naše politika a 100. výročí dekretu o míru (01.06.2017)
Volby? Volby! (11.04.2017)
Co je levicové? (09.03.2017)
Příchod jara (12.02.2017)
Imperialismus – netradičně jako období čekání na nového globálního hegemona (01.12.2016)
Quod licet Jovi ...? (31.05.2016)
Vrátit víru v budoucnost (29.01.2016)
KKE a "Pražská deklarace" (04.06.2015)
Rentiérský stát (31.05.2015)
Společnost a levice na křižovatce (26.05.2015)
Deklarace Mezinárodní konference KSČM (24.05.2015)
Úvahy o další cestě hnutí (24.05.2015)
Ke dvěma aktuálním otázkám hnutí (24.05.2015)
Kritika současných reformistických tendencí demokratického socialismu (07.05.2015)
Potřeba koalice levice a iniciativ (12.04.2015)
Čeho (ne)třeba se bát (05.02.2015)
Jak skončí kapitalismus? (2) (26.12.2014)
Jak skončí kapitalismus? (26.12.2014)
Sociálně demokratické programy (25.12.2014)
Hegemonie: genealogie pojmu (2) (24.12.2014)
Hegemonie: genealogie pojmu (24.12.2014)
Levice může vyhrát (17.12.2014)
Návrh programu naší strany (03.12.2014)
Zahájení programové diskuse (19.11.2014)
Spojování sil a společné akce jsou nutné a možné (23.04.2013)
Naše poznanie o spoločnosti alebo Definícia pojmu socializmus. (12.04.2013)
Vzor Fico? (11.02.2013)
O společenských poměrech v Rusku (02.02.2013)
Volby: vítězové a poražení (19.11.2012)
Diskuse na levici (26.06.2012)
Otevřený dopis Michalise Matzavinose adresovaný ÚV KKE (24.06.2012)
K volbám v Řecku (19.06.2012)
Změnit svět bez převzetí moci, marxistické vydání (04.06.2012)
Prožíváme globální jaro (19.05.2012)
O výstupu na vysoké hory (02.11.2011)
SPaS má skutečně potenciál propojit radikální a umírněnou levici (16.06.2011)
Jsou občané sami proti sobě? (31.01.2011)
Výzva k vytvoření Spojenectví Práce a Solidarity (25.11.2010)
Hledejme program pro všechny od středu doleva (19.11.2010)
Jak je to s mírou zisku? (13.11.2010)
Proč si toho nikdo nevšiml? (01.11.2010)
Iluze nesmiřitelnosti (18.10.2010)
Za limit kapitálu (2) (04.10.2010)
Za limit kapitálu (04.10.2010)
Keynes nebyl socialista, ale… (01.10.2010)
Matematický model uplatnenia neoekonómie v komunite (01.10.2010)
Spoločenská objednávka (01.10.2010)
Manifest radikálního liberalismu (14.09.2010)
Na jakou vědu se bude muset levice obrátit? (06.09.2010)
Levice musí začít komunikovat (17.08.2010)
Rušno v levicových intelektuálských kruzích (06.08.2010)
Bez spolupráce na levici nebude hledání cesty úspěšné (02.07.2010)
Připutovalo Internetem . . . (16.03.2010)
Méně rozhořčení – více přemýšlení (Anti-Heller) (14.07.2009)
Anti-Jumr (14.07.2009)
Dětská nemoc „levičáctví“ v komunismu (11) (20.06.2009)
Dětská nemoc „levičáctví“ v komunismu (10) (20.06.2009)
Dětská nemoc „levičáctví“ v komunismu (9) (20.06.2009)
Dětská nemoc „levičáctví“ v komunismu (8) (20.06.2009)
Dětská nemoc „levičáctví“ v komunismu (7) (20.06.2009)
Dětská nemoc „levičáctví“ v komunismu (6) (20.06.2009)
Dětská nemoc „levičáctví“ v komunismu (5) (20.06.2009)
Dětská nemoc „levičáctví“ v komunismu (4) (20.06.2009)
Dětská nemoc „levičáctví“ v komunismu (3) (20.06.2009)
Dětská nemoc „levičáctví“ v komunismu (2) (20.06.2009)
Dětská nemoc „levičáctví“ v komunismu (20.06.2009)
Schovej babičce její občanku (16.06.2009)
Tahle země není pro starý (14.06.2009)
Jednota levice a budoucnost (18.05.2009)
Co s krizí? (17.05.2009)
Trh a reálný socialismus (06.05.2009)
Zemřel nám Bob (31.03.2009)
Postkomunistický manifest (26.01.2009)
Cesty vpřed bývají i návratem … (12.12.2008)
Sága italské levice „první generace“, aneb co vyváděl krejčí z Ulmu (21.10.2008)
Relativní zmenšování variabilní části kapitálu během akumulace a koncentrace, která ji provází (15.10.2008)
Genese průmyslového kapitalisty (22.09.2008)
Dějinná tendence kapitalistické akumulace (21.09.2008)
Několik poznámek k některým komentářům (08.08.2008)
Marx a dvě linie boje proti moci privilegovaných v dějinách (06.05.2008)
Marx a marxizmus versus Kapitál II. (06.05.2008)
Marx a marxizmus versus Kapitál (28.04.2008)
Historie téměř detektivní (17.04.2008)
O správné správě (04.04.2008)
Test teorie praxí: vezmi ideologii za slovo! (17.03.2008)
Jak S. K. Neumann velebil schumpeterovské podnikatelství… (11.03.2008)
Jan Bystrý, nakladatel (11.03.2008)
Od Lenina až k levičáctví v Česku (21.01.2008)
Bludný kruh české levice (14.01.2008)
Ta událost na Labutí řece (10.12.2007)
Zájem zahraničních komunistických stran o internacionalizaci vzdělávání stranických kádrů (10.12.2007)
Idea Levice (09.08.2007)
Neofeudální manifest? (30.07.2007)
Levice kontra pravice (30.07.2007)
Rovnost (nebo nerovnost) šancí (03.07.2007)
Spravme si poriadok so slovičkami (07.06.2007)
Hleďme si víc toho, co nás spojuje! (01.06.2007)
Proč mladí nechtějí volit konzervativní strany (10.05.2007)
Vzpomínka na Bondyho v Salonu Práva (22.04.2007)
Nejsem zapšklý stařec (22.04.2007)
Pod babylonskou věží (2) (21.04.2007)
Pod babylonskou věží (1b) (21.04.2007)
Pod babylonskou věží (1a) (21.04.2007)
Pod babylonskou věží (21.04.2007)
Hodnoty a zájmy v současné české společnosti (20.04.2007)
Čo príde po ideológii rozvoja a globalizácii? (06.04.2007)
Marx nebyl prorok, ale ... (30.03.2007)
Jsou klasická marxistická paradigmata překonána? (29.03.2007)
677 (XVII. kapitola) (16.03.2007)
Podstata komunismu (11.12.2006)
The opposite of anti-communism is not communism but democracy (05.12.2006)
Protikladem antikomunismu není komunismus, ale demokracie (04.12.2006)
Demokracie je skutečným základem komunistické a socialistické myšlenky (28.11.2006)
Usilujme o pochopení historie – bez předsudků a bez snah o její zneužívání (01.11.2006)
S komunisty se mluví. (18.10.2006)
Nepodpořil jsem Stranu zelených, ale kauzu, kterou zastupuje (12.08.2006)
Sejdeme se u fontány? (30.04.2006)
Lucii k MDŽ (08.03.2006)
Úvaha o vývoji žudskej spoločnosti (05.03.2006)
Sociální demokracie (02.03.2006)
Dopis delegátům XXI. sjezdu KSČ (25.02.2006)
Co je levice? (07.02.2006)
Potenciálně nejnebezpečnější fáze imperialismu (15.01.2006)
Příčiny neúspěchu sovětského modelu socialismu v ČSSR (05.01.2006)
Předmluva k českému vydání „Zásad komunismu“ (15.12.2005)
Antikomunismus podle Marxe? (14.12.2005)
K pojmu levice dnes (07.12.2005)
Jedna ruka netleská… (28.11.2005)
Nejistý triumf demokratického kapitalismu (15.11.2005)
Volný čas jako ekonomická kategorie (13.11.2005)
Marx není zcela mrtev (06.11.2005)
Pojem socialismu a historická zkušenost (06.11.2005)
Proč je dnes pro nás důležitý Spinoza (06.11.2005)
Tři variace pro Horní Jiřetín a Černice (27.10.2005)
Pohřeb odborové demokracie? (25.10.2005)
Návrat Karla Marxe (16.10.2005)
K otázkám české levice (15.10.2005)
Kuba proti blokádě (13.10.2005)
Smr politiky a budúcnos verejnosti (2) (12.10.2005)
Trika a triky proti přirozenosti (05.10.2005)
Smr politiky a budúcnos verejnosti (1) (04.10.2005)
Konec klidných časů (26.05.2005)
Zarazilo nás vzývání Stalina a Kim Čong-ila (26.04.2005)
Úvaha (trochu hravá) o svobodě a levici (13.04.2005)
Konference Levicového klubu (17.02.2005)
Víra v pokrok je bláznivá (15.02.2005)
Deset knih českého levičáka (15.02.2005)
Zelená na levačku aneb Proč nemohu být „novodemokratem“ (04.02.2004)
Levicová politika pro 21. století? (30.11.2003)
Politika levice ve věku přechodu (31.05.2002)
Jak Lenin udělal z konkrétního obecné (23.01.2002)
Revoluce! (12.07.2001)

[Akt. známka (jako ve škole): 1,00 / Počet hlasů: 1] 1 2 3 4 5

Celý článek | Autor: Josef Heller | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek

červené návěští   Hlavní zprávy červený nadpis

zelené návěští   Novinky zelený nadpis
16.04.2018: Letní univerzita Evropské levice 2018
Letní univerzita EL se koná ve dnech 11. až 15. července 2018 ve Vídni pod mottem "Dialog pro pokrok v Evropě. 200 let od narození Karla Marxe, 100 let od konce 1. světové války. Bližší informace o účastnickém poplatku a registrační formulář jsou k dispozici na stránkách Evropské levice.

16.06.2017: Opět útoky spamovacích robotů
Došlo k opakovaným útokům robotů sázejících do komentářů texty s podivnými "inzeráty" (podle všech známek činskými). Jen poslední dvě dávky představovaly více než 200 těchto pseudokomentářů, které mažeme. bahis siteleri

16.06.2017: Někdo/něco zde krade ž a š?
V uplynulých dnech došlo k technické závadě, v jejímž důsledku se "beze stop" z některých článků (ale i z většiny komentářů) ztratila všechna písmena "ž" a "š" (nebo jenom jejich emosčást). Za závadu se omlouváme a na jejím odstranění pracujeme (zatím pátráním po příčině).

09.05.2017: Pietní akt na Olšanech
Jako každoročně, i letos položila 9. 5. v 9 hodin delegace zástupců CV SDS a výboru pražské organizace SDS květiny k památníku padlých rudoarmějců na olšanském hřbitově. Při té přiležitosti jsme pietně vzpomněli i padlých dalších armád (včetně československé), kteří jsou na Olšanech uloženi.

červené návěští   Anketa červený nadpis
V současnosti rozvířil hladinu návrh přijmout do ČR 50 syrských válečných sirotků. Co si o něm myslíte?

V Sýrii ani žádní váleční sirotci nejsou.
1922 (1922 hl.)
Nebrat! Ještě by nás podřezávali.
1472 (1472 hl.)
Konečně někdo uvažující lidsky.
1560 (1560 hl.)
Ať se každý stará o sebe, nic nám do nich není.
990 (990 hl.)
Je to sice politikum, ale krok správným směrem.
1620 (1620 hl.)
Raději bychom měli zvýšit svou ostudně nízkou rozvojovou pomoc.
1505 (1505 hl.)
Prohnilý humanismus !!
996 (996 hl.)

Celkem hlasovalo: 10065


zelené návěští   Vyhledávání zelený nadpis


na nových stránkách

Rozšířené vyhledávání
Tématické skupiny
Seznam autorů


Google

web
sds.cz
blisty.cz
bbc.co.uk

zelené návěští   Vaše komentáře zelený nadpis
[15.05.2018 19:15:23]
josef mikovec
Bohumír Šmeral - Mučedník ztracených a vysněných příležitostí http://www.novarepublika.cz/2018/0 5/frantisek-ferdinand-s ...

[15.05.2018 18:54:53]
josef mikovec
Zde jest zkušební kámen, na němž se dokáže, zdali jsme opravdu v dost zralí, dost socialističtí, abychom opravdu stali se v Rako ...

[21.03.2018 17:10:12]
n
Snad se něco doví,!

[19.11.2016 10:28:45]
l&s
Doplnění k Peroutkovi - Zemanův projev byl míněn dobře, bohužel se v něm dopustil dehonestujícího přešlapu, když prohlásil, že Per ...

[27.02.2016 10:01:56]
l&s
Článek pana Bělohradského není k dispozici, tak jen pár postřehů k této stati. Paní Neudorflová sice správně píše, že je chyba, k ...

[28.10.2015 09:08:14]
-ik
Dobrý den pane Šlemendo! To, co jste napsal, je konstatování stavu. A co navrhujete jako pokus o naznačení cesty? Já mysl ...

[04.09.2015 14:20:12]
n
Samozřejmě, že již těším na shromáždění, jako posledně na Václaváku. Doufám, že nebude chybět pán Šafr, kterého tímto srdečně zvu. ...

[13.08.2015 13:11:01]
n
SDS leží v žaludku tomu zoufalému tapetáři, takže je moc známá a okolí se musí postarat o její prosazení. Prohra s US a tím i se s ...

[13.08.2015 01:44:03]
-ik
Jestli že se mi zdá, že militantní skupiny dosahují lepších výsledků, měl byc se podívat na sebe, zda nepracuji špatně. Oni mohou ...

[08.06.2015 21:05:37]
-ik
"význam evropské levice pro vývoj ve světě a její podíl na jeho spoluutváření (globalizace, přenos zkušeností z jiných čá ...

[25.05.2015 14:58:27]
n
Lidstvo v rozvinutých zemích a tím myslím i naši zemi, již dosáhli hranic dalšího materiálního pokroku a jeho další zvyšování je n ...

[25.05.2015 08:21:23]
l&s
"Proč se myšlenka lidové fronty boje proti fašismu prosadila v našem hnutí, až když bylo fakticky pozdě? Bylo vůbec možné, ab ...

[13.05.2015 09:45:10]
Milan Neubert
-iku, napsal jste víc věcí, s řadou souhlasím. Jednu námitku ale mám: dospěli jsme k závěru, že virtuální diskuse na webu nebo na ...

[10.05.2015 23:25:51]
-ik
Mám pocit, pane Neuberte, že jste se o kontakt s lidmi ani moc nesnažil. Diskuse na stránkách SDS je nulová. A i v minulosti jst ...

[06.05.2015 10:38:48]
n
Vítám tapetáře. Čest tvoji práci. Podle množství zbytečné práce opravdu stojíš ...


Teze programu SDS
Teze programu SDS

Bahisikayet.com Extrabet Deneme bonusu Denemebonusuz.com

Deneme Bonus Veren Bahis Siteleri 2022

en iyi bahis siteleri

jetbahis-girisi.com

Rexbet-girisi.com

hovarda-girisi.com

mobilbahis giris

sekabet guncel adres

asyabahis guncel adres

Maltcasino

pinbahiskayit.com

Tyto stránky byly vytvořen prostřednictvím redakčního systému phpRS.