logo SDS
Dnešní datum: 19. 09. 2019   | Hlavní stránka | Tématické skupiny | Seznam rubrik | Download |  
zelené návěští   Hlavní menu zelený nadpis
Hlavní stránka
Kdo jsme - něco o SDS
Stanoviska SDS
Tiskové zprávy SDS
International
Staré stránky SDS

Ankety
Download
TOP 50
Tématické skupiny
Seznam rubrik (témat)

červené návěští   Rubriky červený nadpis

zelené návěští   Čtenář zelený nadpis

Jméno (přezdívka)
Heslo


Úprava osobního účtu

červené návěští   Evropská levice červený nadpis


Na web SEL

Manifest SEL
Čtěte o SEL u nás


zelené návěští   Nejčtenějąí/rok zelený nadpis
Pouľívá generální ątáb naąe vojáky v Afghánistánu v souladu s mandátem operace?
(19. 10. 2018, 581x)

Zástupce SDS v pořadu "Politické spektrum"
(23. 11. 2018, 465x)

V jaké kondici je naąe ąkolství? (Politické spektrum s účastí SDS).
(25. 01. 2019, 365x)

K situaci ve Venezuele
(25. 01. 2019, 320x)

Nový web SDS
(11. 02. 2019, 320x)

Snaha činských komunistů o vlastní cestu má podporu české levice
(18. 01. 2019, 268x)


červené návěští   SDS červený nadpis
Strana demokratického socialismu
Přípotoční 869/19
101 00 Praha 10
Návątěvy po předchozí dohodě
tel.:
(420) 608 630 506
(420) 608 181 054
(420) 728 074 253 (nejlépe SMS)
Bankovní spojení - transparentní účet pro příjem darů: 2101181284/2010
Případné dárce žľádáme, aby ve "zprávě pro příjemce" uvedli účel daru, např.: "příspěvek na činnost SDS" a identifikovali se jménem a příjmením. Děkujeme.
secret@sds.cz
(c) SDS

Kanál RSS

TOPlist

zelené návěští   Interní statistika zelený nadpis
Denni
Max. 15
Prům. 11.3
21 denni
Max. 476
Prům. 364.2

Nyní si čte web : 82 uživ.

08. Od naąich čtenářů

* O Tondovi-Hondovi a panu Prospěchovi

Vydáno dne 17. 05. 2015 (1334 přečtení)

Z cyklu pohádek pro dospělé a dorost "Bylo, nebylo".

Bylo nebylo. Byl jednou jeden kluk, bylo mu osm let, chodil do třetí třídy a jmenoval se Tonda. Ale ve třídě mu říkali Honda, protoľe neustále vrčel. Vrčel na maminku, na sestřičku Aničku, na spoluľáky, ba i na paní učitelku. Jen, kdyľ přiąel tatínek, tak vrčení přestalo.

Ale to nebyl ledajaký kluk. Ve ąkole měli jeho spoluľáci fialové aľ ľluté tváře od jeho pěstí, dva dokonce měli tvar nosu orlího zobáku, protoľe ten Honda jim ty nosy upravil. Při vyučování měl hlad, tak vytáhl rohlík se ąunkou a pomalu jedl. Jako zákusek si dával čokoládu a jeho lavice pak měnila barvu ze ľluté na černohnědou. Paní učitelka, to se ví, častokrát jej napomínala, ale to bylo, jako kdyľ hrách hází o stěnu. Kdyľ se najedl, házel po spoluľácích papíry, a kdyľ paní učitelka jej přistihla, tak pravil, ľe to nehází on, nýbrľ jeho soused v lavici a ten raději mlčel, protoľe to byl hodný kluk a třeba o přestávkách rozdával ostatním dětem legrační kresby s vtipy malíře Legranda. Ten kluk se jmenoval příjmením Horňák, ale spoluľáci mu říkali Hodňák.

Ale to nebylo vąechno, co ten Honda prováděl! Při vyučování třeba Hodňákovi trhal rukou, aby písmenka nebo číslice v jeho seąitě nabyla zvláątních tvarů a paní učitelka Hodňákovi dávala horąí známku za úpravu. A i opisoval! Ale i kdyľ paní učitelka to poznala, neříkala nic, protoľe tatínek Tondy-Hondy byl předsedou obecního úřadu a byl členem bratrstva, které se nazývalo Vezmipeníz a panovalo tamní krajině.

®e děti nevíte, co je to obecní úřad? To je menąí domeček nebo i velký dům, ve kterém pracují paní nebo páni, a ti »ukají do počítačů nebo se baví zase s jinými ostatními lidmi anebo jsou na nějakém shromáľdění. Jsou to vlastně lidičky, kteří řídí vesnici, městečko, obvod i velké město. A vaąi rodiče je jednou za čtyři roky volí, aby tihle lidé měli práci. Někdy se stane, ľe třeba přijde za předsedou magistrátu nějaký hodný člověk, který má příjmení Dámpeníz a nabídne mu, ľe třeba na nějakém náměstí postaví obrovský dům, kterému se říká mrakodrap. A ľe v tom mrakodrapu budou bydlet lidé a budou tam i úředníci, kteří pracují pro dobro nás vąech. Ovąem, naskytnou se tam zlí lidé, kteří třeba budou pomlouvat toho hodného člověka a budou cosi povídat o rámusu, parkování, dopravě, prachu a stínu, a povaľte, ľe nebudou mít kde venčit psy! A tenhle hodný člověk nabídne tatínkovi Tondy, ľe kdyľ tento dobrý skutek umoľní, tak mu dá odměnu. Tatínek zprvu o tom nechce ani slyąet, ale přece jenom kdyľ umoľní ten dobrý skutek, tak proč by si tu odměnu nemohl vzít? A tak si tu odměnu vezme, protoľe pak třeba si koupí auto, aby s ním mohl jezdit za roh svého domečku na nákupy. A Toníkovi pak můľe koupit více čokolád.

A té ąkole, kterou navątěvuje Tonda, nechá ten tatínek opravit třeba tělocvičnu, opravit dveře nebo vyčistit zdi ąkoly, které právě posprejoval ten Tonda a jeho kamarádi. A proto ani paní učitelka Hondy ani pan ředitel Spravedlivý nemůľou si stěľovat tatínkovi na takového vzorného ľáka.

Inu, tak ten Toník mohl o přestávkách plivat z okna třetí třídy na kolemjdoucí, a kdyľ si stěľovali panu ředitelovi, tak ten jim odpověděl, ľe se spletli, ľe to bylo asi jen takové poprchávání, ľe si ti lidé vymýąlejí, aby zostudili tu ąkolu, kterou řídí, a ľe jsou to jen řeči, které by tu ąkolu poąkodily. A tak ten Tonda-Honda o přestávkách mohl na záchodě spoluľákům dávat hlavy do klozetové mísy a i soutěľit s ostatními ľáky, kdo se nejvýąe pokropí a kdo má nejľlutějąí tekutinu. O přestávkách také holkám podráľel nohy, a kdyľ ľalovaly, tak to sváděl to na jiné. Tahal je také za copy, koňské ohony, jedné ľalobnici také ten ohon ustříhl. Kdyľ si její maminka na třídní schůzce paní učitelce stěľovala, tak ta odvětila, ľe se to stává, ale nic nevyąetřovala. Ta maminka si stěľovala i panu ředitelovi, ale ten odvětil, ľe ta její dceruąka je uľalovaná, a ľe ji ostatní nemají rádi, a» tedy poľádá o přeloľení své rozhýčkané uľalované dceruąky na jinou ąkolu. A ta maminka nemohla poľádat jinou ąkolu, aby ta dceruąka začala do ní chodit, protoľe byla moc daleko. A od té doby ta holčička nosila domů samé horąí známky, přestoľe se dobře učila.

A ze ąkoly jej vyzvedávala sestřička Anička, která bratříčka měla moc ráda, a rodiče ji měli rádi, protoľe celé odpoledne doma utírala prach, myla nádobí, vysávala, nosila koąe s odpadky do kontejneru a občas připravila k večeři dobré jídelko. Rodiče byli rádi, protoľe z práce chodili pozdě, neboť Tondův tatínek měl stále nějaké jednání a maminka jménem Věra pracovala na tom obecním úřadě jako Toníkův a Aniččin tatínek. Ale ona, i když se vracela z práce pozdě společně s tatínkem v krásném autě, do té práce chodila velice ráda. Ona totiž měla na starosti veřejné zakázky.

Děti, vy nevíte, co jsou to veřejné zakázky? Tak vám to vysvětlím. Třeba na tom obecním úřadě se lidičky dohodnou, že postaví pro babičky a dědečky, kteří jsou velmi nemocní, takový dům, který se nazývá Dům sociálních služeb, a oni se tam přestěhují. A v tom domě jim dobří lidé vaří, pečují o jejich zdraví a i hrají si s nimi. Ale ten dům se musí samozřejmě nejdříve postavit. A je mnoho zájemců, kteří ten dům by chtěli postavit, protože za to, že ho postaví, dostanou od obecního úřadu spousty penízek. Ale postavit ho mohl jen jeden zájemce. Tak ta Toníkova a Aniččina maminka dostala od těch stavitelů takovou milou nabídku. Že jí ten stavebník nabídne penízky jen pro ni, když bude mít možnost ten domeček postavit. A vyhrál to vždy ten, kdo těch penízků té mamince nabídl nejvíce. Protože si myslela, že ten, kdo jí daruje nejvíce penízek, tak ten postaví nejhezčí a nejlepší domeček.

Takže ta Anička doma uklízela i za Toníka, protože když Anička chtěla, aby Honda uklízel také, tak ten ji buď kousl, nebo štípl, ba dokonce ji dal pohlavek. Ona to šla říct tatínkovi, ale ten ji odbyl, že je taková užalovaná jako holka bez ohonu. Tak ta Anička příště raději mlčela a milý Toník si mohl dělat, co chtěl. Místo úklidu a učení si raději hrál s mobilem nebo hrál různé bojové hry na tabletu anebo se díval na překrásnou plazmovou televizi, která byla skoro tak velká jako filmové plátno.

A tahle rodina ráda jezdila tím krásným autíčkem na výlety. Jednoho krásného pozdního zářijového dne se vydala na houby. Toník si do auta nezapomněl vzít nůž a sirky.

Odjeli k hlubokému lesu, kde na okrajích silnice už stálo mnoho jiných aut, protože v nich byli i jiní houbaři, kteří spěchali také do lesa, aby nikdo nevysbíral jejich místečka, kde se nalézalo spoustu hřibů, kozáků, křemeňáků a lišek. A tak tatínek nemohl už nikde zaparkovat, ale objevil u silnice závoru, která bránila vjezdu automobilů do lesa. On ovšem vozil s sebou takové velké kleště a zámek u závory vypáčil, závoru maminka s Tondou–Hondou nadzdvihla, tatínek projel pod ní tím krásným autíčkem, maminka závoru spustila a s Toníkem opět nasedli k tatínkovi a Aničce. A u té závory byla taková značka s červeným okružím a bílým vnitřkem, chudák tatínek si toho nevšiml. Ta značka tam byla stejně jen pro takovou okrasu. Pak s autíčkem jel dlouho rovně po takové krásné lesní pěšině, a pak odbočil na druhé pěšině vlevo směřující do hlubokého lesa.

A protože ostatní lidičky také potřebovali jít do lesa, tak když si všimli utrženého zámku od závory, tak vjeli na tu pěšinu a různě zastavili svoje nádherná autíčka. Tatínek zase zajel na takové místečko, kde rostly dva malé smrčky, přejel je a zaparkoval.

Toník s tatínkem, když vystoupili z auta, tak si pořádně odplivli do ostružiní, plného ještě krásných, černých plodů. Maminka s Aničkou vzaly své košíky, vešly do lesa a jaly se sbírat houby. Mladý muž a tatínek je s velkými košíky na brambory následovali. V lese bylo nezvyklé přítmí, občas něco zarachotilo, ale to jen veverka hodila do košíku šišku. Pokud šiška dopadla do Hondova koše, tak ji hned hodil po Aničce.

Po chvíli se Tonda–Honda s tatínkem odpoutali od druhé půlky rodiny a zašli do hlubšího, hustšího a tmavějšího lesa. U jednoho smrčku objevil menší mraveniště. Počkal, až tatínek půjde dál a vyškrtal polovinu krabičky se zápalkami, až se mu podařilo mraveniště zapálit. Naštěstí za pár minut přestalo hořet, protože vnitřek mraveniště od poledních dešťů byl ještě vlhký. Ovšem pár mravenců uhořelo. No dobře jim tak, nemají štípat!

Tonda–Honda po chvíli zjistil, že jeho tatínek není vidět. „Nu což,“ pomyslel si, „však já jej dohoním,“ protože právě kolem skákala malá žabička, rosnička. „No ošklivá potvoro, já ti ukážu,“ řekl v polotichu Toník, utrhl ji dvě zadní stehýnka a žábou mrštil vší silou o silný kmen buku. „Cha, cha, cha, ty ses krásně rozplácla,“ povídá si pro sebe Honda a plížil se hlubokým lesem dále.

Po kratším pochodu narazil na malinký smrček. Vytáhnul nůž a jen tak z legrace ho nožem vyřízl, následně ho odhodil. Pak pokračoval podle malého příkopu, který byl plný vody. Najednou uviděl překrásného motýla, který měl na obou stranách křídel červené, modré a bílé puntíky. Rozeběhl se za ním v domnění, že mu utrhne obě křídla. Motýl ale poletoval sem a tam, chvilku pomaleji, chvilku rychleji. Toník běhal za ním mezi stromy, po pasekách až doběhl k měkkému mechu, který byl čím dál tím vlhčí. Ten ale toho nedbal, až se nejednou v mechu otevřela velká jáma a on se začal do ní propadat. Ale překrásný motýl kupodivu do té jámy kupodivu vlétl také.

Toník bědoval, naříkal, volal tatínka, maminku, sestřičku ale nebylo mu to nic platné, nikdo jej neslyšel. A po půlhodině se tatínek začal shánět po Tondovi–Hondovi. Začal volat: „Tonda, Tonda, kde je moje Honda?“ Ale nikdo se neozýval. Tak se vracel zpátky, doufaje, že jej potká. Ale nikoho nepotkal. Tak zavolal znovu. Tentokrát se v dáli ozvaly hlasy, ale to byly ženské a dívčí. A blížily se k tatínkovi. Tak tatínek počkal, zavolal a nejednou se objevila maminka s Aničkou. A byly překvapené, že Toník není s tatínkem. Maminka začala hartusit, že tatínek nedával pozor na klučinu. Pak všichni tři volali: „Toníku, Toníku, když vylezeš, svezeš se na poníku!“

Potkávali ostatní houbaře, ptali se jich, ale nikdo nic neviděl ani neslyšel.

Po hodině marného volání a hledání zavolal tatínek mobilem na policii. Dutý hlas se zeptal, kdo volá, proč volá, kde se rodina nachází, v kolik hodin se Toník ztratil. A protože ti policisté byli svědomití, po půlhodině vyjeli k lesu. Když ale ostatní houbaři uviděli policejní auto a uslyšeli policejní sirénu a věděli, že se hledá kluk, úprkem odjížděli z krajnic silnice a i od přeštípané závory, protože se obávali, že policie jim dá pokutu. Někteří i ve spěchu zapomněli u lesa i košíky s houbami.

Policajti vjeli na pěšinu za závorou a odbočili na druhou pěšinu vlevo, podle toho, jak jim tatínek tu cestu popsal. Zastavili u ostružiní, kde parkovalo tatínkovo překrásné auto, zálibně si ho prohlédli a jeden z policistů se nejprve zeptal tatínka: „Pane Neřád, víte, že se na této pěšině nesmí parkovat?“ A tatínek odpověděl: „To nevím, cesta byla volná a závora vytažená“. A policajt se opět zeptal: „A to jste neviděl vpravo tu dopravní značku, která oznamuje, že na tuto cestu je vjezd zakázán?“ A tatínek odvětil: „Neviděl jsem žádnou značku, asi byla zakrytá větvemi stromů“. Policajt zabručel: „No, dobrá“ a začal se ptát: Neschoval se Vám Váš syn do kufru auta? Děti to někdy dělají“. A tatínek odpověděl, že ne. Ale ten člověk v uniformě se nedal odbýt, potřeboval mít vše prověřené. Volky, nevolky, pan Neřád musel otevřít kufr, a ejhle!, byly tam velké kleště. „Tak pane, na co máte ty kleště,“ zeptal se policista. „Na otevírání zámku v našem sklepě,“ řekl tatínek. „Nedělejte si ze mě blázny, to si vyřídíme později,“ slušně odvětil strážník.

Mezitím se Toník pomalu propadal do jámy až na samé dno. I když mech nad ním byl vlhký, tak samotné dno bylo kupodivu suché. Na dně byla tma, jen seshora malinko prosvítalo světlo. Toník nepřestával volat, ale nikdo se neozval. Tak začal rukou šmátrat kolem sebe, až nahmatal nevelký otvor.

Začal se tedy plazit tím otvorem do temné díry, kterou ale prosvítala bílá záře. Díra, kterou se plazil, se poznenáhlu mírně rozšiřovala, až přešla v překrásně osvícenou chodbu. Chodba voněla stříbrným jasem a vůbec vše kolem bylo ze stříbra. Stříbrné květiny, stříbrná podlaha, stříbrný strop a stříbrné lampy podivuhodně zářily oslnivým stříbrným světlem. A uprostřed chodby stála socha mraveniště a vedle ní zvláštní železná tyč. A Tonda–Honda nelenil, popadl tyč a rozmlátil sochu mraveniště.

Prošel chodbou, která končila stříbrnými dveřmi následován nádherným motýlem, kterého si již nevšímal. Stříbrné dveře se samy otevřely a Tonda–Honda vstoupil do chodby, která voněla zlatým jasem, a vůbec vše bylo ze zlata. Zlaté květiny, zlatá podlaha, zlatý strop a zlaté lampy podivuhodně zářily oslnivým zlatým světlem. A uprostřed chodby stála zlatá socha žáby a vedle ní zvláštní železná tyč. A Tonda–Honda nelenil, popadl tyč a rozmlátil sochu žáby.

Prošel chodbou, která končila zlatými dveřmi následován nádherným motýlem, kterého si již nevšímal. Zlaté dveře se samy otevřely a Tonda–Honda vstoupil do chodby, která voněla diamantovým jasem, a vůbec vše bylo z diamantů. Diamantové květiny, diamantová podlaha, diamantový strop a diamantové lampy podivuhodně zářily diamantovým světlem. A uprostřed chodby stála diamantová socha malého smrčku a vedle ní zvláštní železná tyč. A Tonda–Honda nelenil, popadl tyč a rozmlátil sochu smrčku.

Prošel chodbou, která končila dřevěnými dveřmi opět následován nádherným motýlem, kterého si už vůbec nevšímal. Dveře si musel tentokrát otevřít sám, ale zamčené nebyly. Vešel do obrovského sálu, kde bylo spousta stromů, jehličnatých i listnatých. Byly tam i keře, houby, jahody, borůvky a maliny. Půda byla místy vlhká, místy suchá. Mezi stromy se proháněly srnky a zajíci. V korunách stromů prozpěvovalo ptactvo, občas se vyskytla veverka. Sál neměl strop, nahoře, na modré obloze svítilo slunce. Jen mezi stromy panovalo přítmí.

Najednou opět přilétl ten nádherný motýl a Tonda–Honda se jej snažil pronásledovat. Motýlí barvy začaly zponenáhlu zářit v přítmí lesa zářit více a více, takže milý chlapec nedbal na okolní tmu. Motýl nakonec dolétl na velkou mýtinu, kde si sedl na velikánský pařez. Tonda–Honda už už jej chtěl lapit, když vtom se motýl proměnil ve skřítka. A před ním se najednou objevily tři menší skřítčice.

První byla oblečena do červených šatů, druhá do modrých a třetí do bílých. Skřítek na pařezu, byl oblečen pestrobarevně, převládala červená, modrá a bílá.

Skřítek povídá: „Čiki, mžiki, Piskořík, zůstaň stát!“ A Tonda–Honda zůstal jako přimražený a nemohl se vůbec hýbat. „ Tak milý Tondo, vítáme tě v našem lesním království,“ pokračuje barevný skřítek. „Jmenuji se Piskořík a panuji tomuto království. A ty tři maličké dívenky, to jsou mé dcerušky. Ta červená, ta se jmenuje Televizka–Červenka, ta modrá, ta se jmenuje Mobilka–Modračka a ta bílá Tabletka–Bělka. A protože jsem vladař podzemního království, vím vše, co se v něm děje. A také vím co se děje tam nahoře, v tom velkém lese. Vímť, že si se ztratil rodičům, vím, že tě hledají spolu s policií, ale nedá se nic dělat, budeš muset chvilku zůstat u nás. To proto, jak si se choval ve vašem, pozemském světě, a hlavně v tom velkém lese. Promíjím ti rozbité sochy mraveniště, žáby i smrčku. Jsou to přece jenom neživé předměty. Ale už ti nemůžu prominout zapálení mraveniště, neboť i ti mravenci jsou užiteční, přestože štípají, ale přece jenom jsou to živí tvorové. Dále ti nemůžu prominout to, co jsi provedl s tou rosničkou. Ona nejen, že chytá protivné mouchy, ale umí i předpovídat počasí. To cos jí udělal, bylo opravdu hanebné. A ona je živý tvor zrovna jako ty. A nakonec, proč si nenechal ten smrček tam, kde byl? Mohl si ho alespoň přesadit někam jinam a ne ho jen tak pohodit. I on dýchá jako ty, i když jiným způsobem. Víš vůbec, co je to příroda? Ale o tom se s tebou teď bavit nebudu, to ti později vysvětlí paní učitelka.“

Tonda–Honda se zkusil pohnout, aby dal facku skřítkovi, ale ruka mu zůstala viset ve vzduchu. Tak tam zůstal stát s napůl zdviženou rukou. A skřítek dál povídá „To co jsi v lese poškodil, musíš napravit. První tvůj úkol bude tedy tady postavit nové mraveniště. A protože nevíš, jak se takové mravenčí sídliště staví, tak Televizka–Červenka ti poradí.“ A máchnul k Července rukou, a ta povídá: „Milý Toníku, podívej se za sebe.“ A Toník najednou se mohl obrátit a uviděl stoleček a na něm červenou televizi. Červenka pokračovala: „Ta televizka má jen jediný knoflík a tím se ta televize zapíná a vypíná. A je v ní jen jeden program, a má název Jak se staví lesní mraveniště. Podle toho programu postavíš mraveniště. A až ho postavíš, jen zavolej čiki mžiki, Piskoříku, už jsem mraveniště postavil. Ale musíš ho postavit do půlmetru. Tady máš, metr, můžeš občas výšku stavby změřit.“ Skřítek Piskořík ještě dodal: „Až bude noc nebo déšť, tak tady máš stan se spacákem, dekou i oblečením. Oblečení si můžeš po týdnu vyměnit, vždy bude na jednom místě. Vedle je studánka, můžeš se u ní umýt a napít a vedle rostou pastové listy, kterými si můžeš vyčistit zuby. Jídlo dostaneš ráno, v poledne a večer. Pokud ti nebude stačit, v lese je stále dost jahod, malin, borůvek, brusinek a ostružin. Buď rád, že jsi takhle dopadl, jsme na tebe moc hodní.“ A skřítek se skřítčicemi zmizel.

Tonda–Honda když zůstal sám, tak už se mohl hýbat. Otočil se a šel směrem k dřevěným dveřím. Po chvilkovém bloudění je našel, ale ouha!, nešly už otevřít. A kolem dveří vyrostla vysoká jantarová zeď, která sahala až do nebes. Obrátil se a šel na mýtinu a zmáčkl knoflík od televize. Hned se objevila postava mravenčí maminky, která nabádala, aby Tonda začal sbírat jehličí. Když ho nasbíral, vydala další pokyny, jak sestavovat z jehličí mraveniště. Práce to byla úmorná, takže Tonda–Honda si šel brzy lehnout do stanu. Ráno se probudil a ve stanu uviděl medem namazaný loupák. Odfrkl si, ale protože měl hlad, tak ho snědl a pak se šel napít ke studánce. Čirá lesní voda mu kupodivu chutnala. Pak si pastovými listy vyčistil zuby a dal se znovu do práce. V poledne ve stanu najednou něco zacinkalo, Tonda se podíval, co se v něm děje a uviděl krupicovou kaši s mlékem. Odfrkl si, ale protože měl hlad, tak ji snědl. Pak pokračoval ve stavbě mravenčího obydlí. K večeru opět ve stanu zacinkalo a Tonda–Honda uviděl krajíc chleba namazaný marmeládou z jahod. Tentokrát ho hned snědl a šel si po umytí a čistění zubů hned lehnout. V ostatní dny se to pořád opakovalo, až jednoho dne milý hoch vzal metr a jal se měřit, jak je mraveniště vysoké. Ještě pár centimetrů chybělo, tak ho v ostatních dnech dostavil.

Pak zavolal: „Čiki, mžiki, Piskoříku, už jsem mraveniště postavil!“ A Piskořík se svými dcerkami se hned objevil na mýtině. Zeptal se: „Tak už jsi hotov?“ Odpověděl, že ano. A opět Piskořík bádavým pohledem: „Tak Červenko, změř mraveniště a podívej se, zda bylo postaveno správně.“ Červenka metrem změřila výšku mraveniště, lupou ho prohlédla a pravila „Výška je v pořádku, stavba není žádný zázrak, ale ujde.“ Piskořík se zahleděl Tondovi–Hondovi do očí a řekl: „První úkol jsi splnil!“ a foukl do mraveniště a to se sneslo otvorem v nebi na původní místo, kdy bylo vypáleno.

„Tak se dostáváme k druhému úkolu, a to je aby si slepil a oživil chudáka žabku, ke které ses zachoval v lese velice neuctivě. Modračka ti vysvětlí, jak budeš postupovat,“ díval se dále Piskořík do Toníkových očí. A poodstoupil, aby Modračka–Mobilka mohla vysvětlit zadání nového úkolu. A ta pravila: „Milý Toníku, tady máš mobil s obrazovkou a je na něm jen jeden dotyk. Je učen pouze pro zapínání a vypínání mobilu. Když zapneš mobil, tak se automaticky dozvíš, jak sestavíš žábu. Na displeji pro názornost ti budou předvedeny ukázky. A mobil umíš určitě vypnout. Máš tu i životodárné lepidlo se štětečkem, kterým žabku slepíš. Pokud se budeš držet návodu, žabka obživne, ale zůstane na místě, dokud se neobjevíme. A až budeš hotov, zavolej čiki, mžiki, Piskoříku, už jsem žábu sestavil.“ A skřítek se skřítčicemi zmizeli.

Tonda–Honda jen povzdychl a tentokrát se dal hned do díla. Po zmáčknutí knoflíku na mobilu se objevila postava žabáka - žabího tatínka, který Tondu nabádal, jak slepit žabičku. Práce to byla úmorná, a tak Toník si šel brzy lehnout do stanu. Ráno se probudil a ve stanu uviděl marmeládou namazaný loupák. Odfrkl si, ale protože měl hlad, tak ho snědl a pak se šel napít ke studánce. Čirá lesní voda mu opět chutnala. Pak si pastovými listy vyčistil zuby a dal se znovu do práce. V poledne ve stanu najednou něco zacinkalo, Tonda se podíval, co se v něm děje a uviděl hrachovou kaši s čajem. Odfrkl si, ale protože měl hlad, tak ji snědl. Pak pokračoval ve slepování žabičky. K večeru opět ve stanu zacinkalo a Tonda–Honda uviděl krajíc chleba namazaný marmeládou z malin. Tentokrát ho hned snědl a šel si po umytí a čistění zubů lehnout. V ostatní dny se to pořád opakovalo, až jednoho dne najednou žabka obživla.

Pak zavolal: „Čiki mžiki, Piskoříku, už jsem žabku oživil!“. A Piskořík se svými dcerkami se hned objevil na mýtině. Zeptal se: „Tak už jsi hotov?“ Odpověděl, že ano. A opět Piskořík bádavým pohledem: „Tak Modračko, prohlédni si žabku, zda jí nic nechybí a zda je zdravá.“ Modračka si žabku prohlédla a pravila: „Žabka je v pořádku, chybí sice dvě skvrnky, ale úkol je splněn.“ Piskořík se zahleděl Tondovi–Hondovi do očí a řekl: „Druhý úkol jsi splnil!“ a foukl na žabku a ta se snesla otvorem v nebi na původní místo, kde jí bylo ublíženo.

„Tak se dostáváme k třetímu úkolu, a to je aby si zasadil sto stromků místo toho, kterého jsi zničil. Bělka ti vysvětlí, jak budeš postupovat“ a zadíval se Piskořík do Toníkových očí. A poodstoupil, aby Bělka-Tabletka mohla vysvětlit zadání nového úkolu. „Milý Toníku,“ pravila Tabletka, „tady máš sto sazenic smrčku, které musíš vysázet do deseti řad. Předávám ti tablet, který má jen dva knoflíky. Prvním se tablet zapíná, druhým vypíná. Tam najdeš pokyny, jak ty smrčky správně zasadit. Ještě ti předám malou konévku, rýč a lopatku. A až budeš hotov, zavolej čiki mžiki, Piskoříku, už jsem smrčky zasadil.“ A skřítek se skřítčicemi zmizeli.

Tonda–Honda jen povzdychl a hned se dal do díla. Po zmáčknutí knoflíku na tabletu se objevil vysoký tatínek všech smrků, protože z jeho šišek vznikl celý smrkový les. Toníkovi předával pokyny a Tonda–Honda poslušen jeho povelů začal sázet stromky. Práce to byla úmorná a tak Toník si šel brzy lehnout do stanu. Ráno se probudil a ve stanu uviděl máslem namazanou housku. Spokojeně snídani snědl a pak se šel napít ke studánce. Čirá lesní voda mu chutnala čím dál více. Pak si pastovými listy vyčistil zuby a dal se znovu do práce. V poledne ve stanu najednou něco zacinkalo, Tonda se podíval, co se v něm děje a uviděl semlbábu s mlékem. Odfrkl si, ale protože měl hlad, tak ji snědl. Pak pokračoval v sázení stromků. K večeru opět ve stanu zacinkalo a Tonda–Honda uviděl krajíc chleba namazaný marmeládou z borůvek. Hned ho snědl a šel si po umytí a čistění zubů lehnout. V ostatní dny se to pořád opakovalo, až jednoho dne měl všechny stromky zasázeny.

Pak zavolal: „Čiki mžiki, Piskoříku, už jsem stromky zasázel!“ A Piskořík se svými dcerkami se hned objevil na mýtině. Zeptal se: „Tak už jsi hotov?“ Odpověděl, že ano. A opět Piskořík bádavým pohledem: „Tak Bělinko, prohlédni si stromky, zda jsou všechny zasázeny.“ Bělina si stromky prohlédla a spočítala a pravila: „Dva smrčky jsou trochu polámané, ale vzpamatují se, úkol je splněn.“ Piskořík se zahleděl Tondovi–Hondovi do očí a řekl: „Třetí úkol jsi splnil!“ a foukl na všechny stromky a otvorem v nebi na původní místo se snesly na mýtiny, kde bylo ještě pro ně místo.

Piskořík nakonec řekl: „Tondo–Hondo, protože všechny tři úkoly jsi splnil, můžeš se vrátit domů. Běž k dřevěným dveřím, cestu jistě už znáš a vpravo od nich uvidíš zlatý žebřík, který bude zlatem zářit. Stoupej stále pomalu po něm a uvidíš, kam vylezeš.“ A zato, že si nezahálel, tak tady máš stříbrný, zlatý a diamantový kamínek. Přičaroval k Tondovým kalhotám kapsu, kterou viděl jen Toník, a přidal do ní ty kamínky. Nato se skřítek se skřítčicemi obrátil a zmizel.

Toník rychle kráčel k dřevěným dveřím a ejhle! Vpravo od nich se opravdu nalézal zlatem zářící žebřík. Jal se pomalu po něm stoupat, až uviděl trhlinu v nebi, tou prolezl a ocitl se v naprosté tmě. Ale protože měl zářící žebřík, tak vystoupil na povrch lesa, do mechu, tam kde se původně otevřela jáma. Ohlédl se za sebe, ale jáma zmizela spolu se zlatým žebříkem.

I vydal se hledat nějakou cestu, která by jej alespoň dovedla k nějaké silnici. Z mechu vytékal potůček, tak se vydal podle něj. Potůček stékal dolů a ajta! Po veškerém trmácení se Tonda–Honda ocitl na nevelké silnici. Podíval se, zda nejede nějaké auto, ale protože se stmívalo, ochladilo se, po autu a lidech ani památky.

Šel krátce, až přišel do první vesnice jménem Opatrnice. Tam u prvního stavení chtěl zazvonit, ale u plotu chňapal divoký vlčák, tak šel dál. U dalšího stavení zase zuřivě štěkali dva jezevčíci. Pak zaklepal na velmi pěkný rodinný dům, ale nikdo se neozýval. Tak otevřel dvířka do zahrady a v tom se ozval hlas: „Pomoc, zloděj“ a Tonda–Honda neváhal a utíkal, jen se za ním prášilo. Doběhl na konec vesnice, kde se nalézala polorozpadlá zastávka autobusů. Všude samá pole, nikde nebylo možné se ukrýt. Tak tedy sebral nať od řepy, která tam ještě na poli zůstala, ustlal si na betonové podlaze zastávky a snažil se usnout. Po chvíli se mu to podařilo.

Brzy ráno, se umouněný, ne svěží od tvrdé podlahy a zimy probudil, ale žádný autobus nepřijel, protože nemohl vědět, že autobusy do té vesnice dávno nezajížděly. Snažil se tedy mávat na krásná auta, která projížděla kolem, ale žádné nezastavilo. Posléze přisupěl traktor s přívěsem, traktorista zastavil a povídá: „Kam to bude, mladý pane?“ Toník odpověděl: „Do nejbližšího města.“ Traktorista zaváhal, ale řekl: „Jedu jen kousek na pole, svezu tě, pak musíš jít po svých.“ Tonda si tedy vylezl na valník a traktorista s ním kus cesty ujel. Pak traktoristovi kupodivu poděkoval a rozloučil se s ním a pokračoval dále.

Přišel do většího města jménem Lakoma, a i když byl unavený, špinavý, otrhaný a vyhublý, nikdo si jej nevšímal. Protože hlady se mu svíral žaludek, sebral odvahu a poprosil asi padesátiletého slušně oblečeného pána, aby mu dal penízek alespoň na rohlík. „Běž žebrat jinam,“ zněla odpověď. Zkusil to ještě u jedné překrásné vyšenkované dvacetileté slečny, a to rovnou pravila: „Táhni, špinavej trhane!“ Nakonec požádal asi třicetiletou dámu, ale ta si jej ani nevšimla.

Nejednou na náměstí uviděl velkou samoobsluhu a tak vešel do ní. Prošel různými tyčemi, až se dostal k regálu s pečivem. Vzal si rohlík a začal ho hltat ještě před pokladnami. Najednou, kde se vzal, tu se vzal pán v černém obleku, vytrhl mu rohlík z pusy, vzal jej za ruku a pravil: „Půjdeš se mnou.“ Pak jej odtáhnul vzpírajícího do malého kumbálu. „Proč tu kradeš, kde máš rodiče?“ pokračoval. Tonda–Honda odpověděl: „Mám hlad a rodiče bydlí v hlavním městě“. „A co děláš v našem městě?“ zeptal se černopán. „Ztratil jsem se,“ byla odpověď. „Tak to musím zavolat policii!“ rázně zvolal černopán. A vyťukal policejní číslo na mobilu a pravil, že zadržel neznámého kluka, zloděje.

Po hodině přijelo policejní auto se dvěma strážníky a oba vstoupili do kumbálku. Tam se zeptali, jak se Tonda jmenuje a on řekl své jméno. Pak s Tondou–Hondou odjeli na policejní stanici a tam se jej opět dotazovali na jméno, kolik je mu let, jak se jmenují rodiče, kde bydlí a do které školy chodí. Pak se podívali do počítače Holmes a ejhle! Tondovo jméno včetně fotografie se vyskytovalo mezi osobami nezvěstnými. Jeden z příslušníků se zeptal: „Toníku, víš, že tě hledáme půlroku?“ A Tonda odvětil: „To není možné, mně se zdálo, že jsem byl u skřítků jen čtrnáct dní.“ „U jakých skřítků?“ podivil se strážce pořádku. A Tonda–Honda mu všechno vyprávěl. Policajt nevěřícně kroutil hlavou, a protože byl moc hodný, zavolal rodičům, aby si pro kluka přijeli.

A rodiče si pro Toníka hned přijeli. Když jej uviděli, sice vychrtlého, unaveného, ušmoulaného, ale živého a zdravého, začali jej objímat, až pan policajt jim dal pokyn, aby se utišili a sepsal s nimi protokol. Pak pokynul Tondovi–Hondovi, aby znovu převyprávěl příběh o lesních skřítcích. Když klučina skončil, podíval se významně na rodiče a vyzval je, aby odešli do vedlejší místnosti. „Doporučuji kluka do nějakého zdravotního ústavu nebo na vyšetření, nechce říct po pravdě, kde celou dobu byl,“ pravil. Rodiče smutně pokývali hlavou a pak si Tondu odvezli domů.

A sestra Anička měla obrovskou radost, když rodiče Toníka přivezli domů. A Toník byl jak vyměněný, k sestřičce se začal chovat velice slušně a nezlobil ji. Maminka jej vykoupala, nakrmila a uložila na lůžko. On spal dva dny a dvě noci, a když se probudil, tak mu maminka opět připravila vybraná jídelka, ale on už neměl hlad. Tatínek šel do školy, kde se domluvil s panem ředitelem Spravedlivým, že Tonda může pokračovat v učení ve své původní třídě. On Tonda–Honda byl chytrý žák, takže půlroku zameškaných hodin mohl dohonit.

Jednou šel Tonda–Honda na WC a zapomněl za sebou zavřít. A na tom WC vytáhl z tajné kapsy kalhot tři malé nádherné kamínky, které rozzářily záchod, protože tam byla tma, neboť žárovka nesvítila, a tatínek čekal, až přijde elektrikář a dá do objímky novou žárovku. A ten tatínek, když viděl paprsky z WC, úplně otevřel dveře a ze záchodu se linula překrásná, duhová záře. A hromuje: „Co to kluku tady provádíš za nebezpečné pokusy?“ Toník se snažil ty kamínky schovat zpět do kapsy, ale tatínek mu je sebral. Podíval se na ně a pravil: „Kdes to kluku ukrad?“ A Tonda–Honda mu začal znovu vyprávět příběh o podzemním lesním trpasličím království. Tatínek mu samozřejmě nevěřil, ale Tonda stál na svém. Aby Tondu přesvědčil, že žádní skřítkové neexistují, tak o víkendu nechal maminku s Aničkou doma a rozjel se s ním do lesa k místu, kde Tonda–Honda vylezl ze zlatého žebříku.

Zaparkoval tentokrát u lesa a vydali se po lesní cestě k onomu místu. Když po chvilce bloudění došli k vlhkému mechu, uviděli malý stromek, na kterém visel stříbrný, zlatý a diamantový kamínek. A kolem smrčku se třpytily samé stříbrné, zlaté a diamantové šupiny. Tatínek prohrábl zem pod smrčkem a nalézal další a větší šupiny. Pak si vzal tři kamínky ze smrčku a pověsil na něj odznak bratrstva Vezmipeníz. Šupiny zpátky zahrabal a Tondovi řekl: „Nikomu se nezmiňuj, co jsme oba tady viděli!“ Pak se brodili lesem zpět na lesní pěšinu a na silnici k autu.

Doma nikomu nic neřekli, ani tatínek, ani Tonda, i když se maminka s Aničkou vyptávali. I Tonda ve škole a s kamarády byl ticho.

Po kratší době tatínek zašel do banky, kde předložil projekt. Děti, víte, co je to projekt? To třeba, když se staví domeček, tak to jsou takové papíry, které obsahují, jak bude ten domeček vypadat a jakým způsobem se postaví. No, a na základě toho projektu některá banka půjčí někomu penízky, aby ten domeček mohl být postaven. A tak tatínek předložil projekt, který obsahoval pokácení stromů, které by překážely v jízdě bagru, jenž by vytěžil ty drahocenné kameny z mokrého mechu. A jako opravdový důvod uvedl, že bude těžit rašelinu, neboť nedaleko bylo malé lázeňské městečko. A protože měl hodně kamarádů v bratrstvu Vezmipeníz, tak si zařídil i to, že mohl do lesa s bagrem a že tam mohl údajně těžit rašelinu. A ta banka mu ty penízky půjčila.

Najal si několik dřevorubců a nechal vykácet stromy v lese, aby se s bagrem dostal k mokrému mechu a mohl vytěžit drahé kameny. Pak zaplatil dřevorubcům za vykonanou práci a rozloučil se s nimi. Nato odjel s bagrem k mechu, ale předtím tam, kde chtěl těžit, nechal vysoko to místo oplotit. Do bagru posadil i Tondu a spolu odjeli k těžebnímu místu. Tatínek vysadil Tondu z bagru u mechu, s tím, že bude třídit do truhel stříbrné, zlaté a diamantové kamínky. A zabořil se rypadlem do mechu. A Toník se nestačil divit. Čím víc se rypadlo bagru bořilo hlouběji do mechu, tím víc bylo drahých kamenů a byly stále větší a větší.

Ale najednou se bagr s tatínkem propadal hlouběji a hlouběji, až se propadl do obrovského dřevěného sálu, kde bylo plno pokácených kmenů a který byl osvětlen jasnou září. Sestoupil z bagru a najednou, kde se vzal, tu se vzal, skřítek Piskořík. A řekl: „Ty jsi zlý člověk. Myslíš jen na sebe a na peníze. Podvádíš, lžeš. Mizerně vychováváš svého synka. Jdeš mu špatným příkladem. Nechal jsi zničit kus lesa, kvůli mamonu ničíš i naše království skřítků. Tak co s tebou? Musíš alespoň odčinit škodu, co jsi napáchal v lese. Tady máš nářadí, a nejdříve rozeber na kousky bagr. Dále jsou tu pokácené kmeny. Tady máš sekeru, ruční pilu, pláty do pily a brousek. Kmeny odvětvíš, každý strom rozřežeš na pět dílů. Vedle je studánka pramenité vody, každý den dostaneš ráno chleba s medem, v poledne ovesné vločky a večer náš lesní kompot se sršním žihadlem. A přespávat budeš tady ve stanu.“ A skutečně, najednou se objevil prostorný stan s dekou. A skřítek pokračoval „Až budeš se vším hotov, zavolej čiki, mžiky, Piskořík, a uvidíš. A abych nezapomněl, hygienu můžeš vykonávat opodál, tam máš kadibudku s jehličím a můžeš si v ní i čistit zuby. Kartáček, kelímek a pastu na zuby budeš mít na prkénku.“ A skřítek zmizel.

Mezitím Tonda–Honda s pusou otevřenou sledoval propad bagru a zavolal mobilem mamince o pomoc. Maminka nevěřila svým uším, ale Toníkův hlas byl čím dál tím naléhavější a zoufalejší. Tak maminka popadla Aničku a podle popisu místa přijela autem až k Tondovi. Ale kromě Tondy a oploceného pozemku nic a nikoho nenašla. Vrátila se tedy s dětmi domů a vydala se na policejní stanici. Policisté nechtěli věřit tomu, s čím se jim svěřila, ale po chvilce váhání se s ní rozjeli k vlhkému mechu. Avšak když přijeli, tak ten pozemek byl nejen oplocený, ale byly tam i tabulky s nápisem „Vstup zakázán, nebezpečí radiace!“ A tak honem auto s maminkou obrátili a odjeli s maminkou zpět.

Takže tatínek se dal do práce, protože zjistil, že z toho velkého sálu není úniku. Každý den uviděl ráno vedle stanu chleba s medem, v poledne ovesné vločky a večer lesní kompot a vždy přiletěl sršeň a bodl jej do zadku, takže ze začátku tatínek špatně usínal. Později, když tatínek pracoval usilovněji, tak sršeň létal řidčeji, až přestal vůbec létat, takže tatínkovi se usínalo lépe. A velice si v duchu pochvaloval vodu ze studánky. Když byl s prací konečně hotov, zavolal: „Čiki, mžiky, Piskořík,“ a ten se objevil. Skřítek pravil: „Vidím, že jsi nezahálel, tak můžeš odejít do svého světa. Na cestu žádný kamínek nedostaneš, ale až ti bude nejhůř, tak na parkovišti u lesa stojí jediný starý, mohutný buk. Když na něj třikrát zaklepeš, tak ti splní tvoje přání.“ Pak foukl na rozřezané stromy a ty začaly růst přesně tam, kde tatínek je nechal pokácet. A ještě dodal: „Člověče, tady máš dřevěný žebřík a helmu s baterkou a po tom žebříku se dostaneš zpátky do svého světa.“ A opravdu, ve stropu sálu se najednou objevil temný otvor a tatínek vystoupal po žebříku do mechového lesa.

A protože si pamatoval cestu k parkovišti, tak se po ní vydal. A opravdu, na parkovišti stál mohutný buk, ale tatínek si ho nevšímal. Pokoušel se po silnici stopnout nějaké auto, ale nikdo mu nezastavil. Až jeden sedlák, který na valníku vezl chlévskou mrvu, se nad ním smiloval a dovezl jej do nejbližší vesnice, která se jmenovala Chudnice. Mobil mu nefungoval, protože baterie byla vybitá.

A tak pokračoval po silnici dále, protože ostatní vesničané neměli rádi lidi z města, jenžto jim zabírali ornou půdu pro různé rodinné domky, stavěli tam různá skladiště, které nikdo nepotřeboval, ba i velké skládky, které svým pachem odpuzovaly obyvatele vesnice.

Utrmácený tatínek k večeru neměl kde hlavu složit. Avšak uviděl v poli kůlnu, tak se rozhodl, že v ní přespí. Otevřel vrátka a vešel dovnitř. Proti němu se ale vyřítila dvě žlutá světélka. On se lekl, až se posadil na zem. A sedl si do něčeho mazlavého. A ty dvě světélka pádila pryč, tak se za nimi podíval a uviděl v poli pádícího kocoura. Pak si prohlédnul kalhoty a uviděl výtrusy nějakého zvířete. Ale od kočky to nemohlo být, protože čistotné kočky si své poklady zahrabávají do země. Najednou ucítil zvláštní pach a proti němu vyrazilo další zvíře s bílou náprsenkou. A bylo cítit tchořovinou. Protože tatínek se ve škole rád učil přírodozpyt, zejména o zvířatech, to proto, aby je mohl ulovit a pak sníst, a byl členem mysliveckého spolku, tak věděl, že se jedná o kunu skalní. Protože byl velice unavený, tak si lehl na navrstvené dříví a usnul.

Probudil se brzy zrána a pokračoval po silnici. Auta jej míjela, už se je ani nepokoušel zastavit. Dostal velký hlad a žízeň, ale nikde žádné jídlo a pití. Tak snědl zbytky sněhu, co ležel na jednom poli, a pokračoval dále. Přišel do jednoho menšího města a lidé, kteří jej míjeli, se na hony od něho odtahovali. Chvilku přemýšlel proč, ale pak to nechal být, a pokračoval dále, protože jeho útroby svíral úporný hlad. Netroufal si v tom městě zajít do obchodu a požádat, aby mu prodavač nebo prodavačka dala zadarmo třeba i jeden rohlík, protože neměl u sebe penízky. Naštěstí na malém náměstíčku bylo několik kontejnerů. I jal se je prohlížet. Nadzvedl víko prvního kontejneru, a hle! Docela měkký chleba! Skoro celá půlka! Ve druhém kontejneru byly jen nějaké otrhané střevíce a pár černých igelitových pytlů, které se mu nechtělo rozvazovat. Ale ve třetím, hned na levém okraji, jaké štěstí! Tam byla sklenice plná marmelády a vedle ní starý rezivý nůž! Obé vzal a usedl v podloubí krásného barokního domu na lavičku. Tam ukrojil chleba a namazal si ho marmeládou. Pak vyšel z města ven a pokračoval směrem ke svému domovu.

Prošel třemi vesnicemi, nikde se nezastavoval, až přišel opět do menšího města. V rušné ulici si sednul na lavičku a ukrojil si skývu chleba a namazal marmeládou. Netušil, že jej pozoruje všímavá babka Všudybabka, které se tatínek nezdál. Považovala jej totiž ve svém městečku za přivandrovalce, a ten je vždy podezřelý. Tak se obrátila na prvního strážníka, který byl při ruce, a řekla mu něco o podezřelém občanovi. Ten tatínka pozdravil a požádal o občanskou legitimaci. Tu tatínek nechal v lesním trpasličím království a tak řekl: „Nemám.“ A strážníkovi, i když se mu nechtělo, tak pravil: „Musíme, občane, zjistit vaši totožnost, půjdete proto se mnou na policejní stanici.“ A tatínkovi nezbývalo, než se podvolit. Šel tedy se strážníkem na stanici.

Když spolu přišli na policejní oddělení, každý ze strážníků před tatínkem prchal, anžto nevábně voněl, a tak milému policistovi nezbylo nic jiného, než aby si ho sám vyslechnul. Otevřel v místnosti okno a jal se vyslýchat. „Vaše jméno a příjmení a kde bydlíte, prosím.“ „Zlobin Neřád - Prospěch a bydlím v Měšťákově nad Podvodnou,“ což bylo hlavní město. Pak policista se podíval do počítače, zda tatínek není hledaná nebo závadná osoba, a když zjistil, že ne, tak pravil: „Opravdu nemáte nějaký průkaz totožnosti nebo třeba řidičský průkaz nebo průkaz poslance?“ A tatínek jen zavrtěl hlavou, protože nechtěl vysvětlovat, že doklady nechal v království skřítků. Policista povídal dále: „Tak to se nezlobte, musím vás strčit do cely, abychom si ověřili vaši totožnost. Můžete tam být čtyřiadvacet hodin.“ Pan Prospěch byl vlastně za klec vděčný, protože v ní bylo teplo, a doufal, že policisté mu dají něco k jídlu a k pití. Zatím policista si ověřoval tatínkovu totožnost a telefonicky se dotazoval na místní úřady, a opravdu, ty mu potvrdily jeho totožnost. Po třech hodinách vešel do cely k panu Prospěchovi a podal mu tatranku a teplý čaj.

Pak pravil: „Vaše totožnost byla ověřena, pro tentokrát nepožaduji od vás zaplacení pokuty za nepřítomnost vašeho občanského průkazu, ale mám pro vás nepříjemné překvapení, ale to uvidíte. Svezu vás k vašemu domovu.“

Strážník nasedl s tatínkem do služebního auta a odjeli do Měšťákova nad Podvodnou. Tatínek strážníkovi ukazoval cestu, až dojeli k domečku, kde pan Prospěch bydlel. Vystoupili z auta, ale co tatínek nevidí! Ohořelé zbytky bývalého krásného domečku! Tatínkovi se dělaly mžitky před očima a strážník jej nechal svému osudu a odjel. Pan Prospěch prošel brankou a zpustlou zahradou a začal si prohlížet zbytky domku. Všude jen spálenina, ruiny, roztříštěné sklo a vše, co bylo kovové, tak bylo vytrháno. Bylo mu do pláče, ale obrátil se a zazvonil u sousedky. Nikdo se neozval. Pak zazvonil u druhého souseda. Ten otevřel dveře, ale když jej soused uviděl, práskl dveřmi a odešel zpět. Pak potkal malou holčičku a zeptal se jí: „Proč vyhořel tamhleten domeček?“ A ona odpověděla: „Vy to nevíte? Povídá si o tom celé město. Minulou zimu tam paní, co tam bydlela, tak zapomněla vypnout ľehličku, a ten dům pak byl v ohni. Ta paní stačila utéct a ty dvě děti byly naštěstí ve škole. A to se stalo před rokem.“ „Před rokem?“ podivil se tatínek a uvědomil si, ľe u skřítků čas ubíhá rychleji.

Tak si promyslel, co bude dělat dále. Nejdříve začal prohledávat kontejnery s obnošeným, ale čistým šatstvem. Několikrát mohl skončit až na dně kontejneru, ale stačil se vždy z něho vysoukat. Našel košili, kalhoty a jiné části oblečení, které se hodily pro jeho velikost. Vzal si je do ruky a šel do místního krytého bazénu, kde byl ředitelem jeho kamarád, který byl také členem bratrstva Vezmipeníz. Kamaráda u bazénu našel, ale byl tam zaměstnán už jen jako topič, protože bratrstvo Vezmipeníz bylo během roku v hlavním městě zrušeno. A tak povídá: „Venoušku, koloušku, ty už na lidi netrkáš?“ A Venda odpoví: „Kde se tu, sakra, bereš? Co vlastně děláš? A kde jsi byl tak dlouho,“ ptal jsem se po tobě. „A v jakém smrdutém munduru to chodíš?“ A pan Prospěch odpověděl: „Byl jsem na dlouhodobé lesní brigádě, abych byl užitečný přírodě, protože tak vyzývalo Zelené bratrstvo.“ „Aha, a co by si rád?“ zeptal se bývalý ředitel. „Jen se umýt a osprchovat,“ odpověděl tatínek. „To můžeš, ale ať tě nikdo nevidí,“ pravil topič a odvedl tatínka do sprch. Po osprchování se tatínek oblékl do šatů z kontejneru, poděkoval a odešel.

Odešel na nejbližší policejní stanici, aby se zeptal, co se vlastně stalo s jeho domečkem a kde je nyní jeho rodina. Policejní služebna byla opatřena pevnými železnými mřížemi a nedobytnými dveřmi. To proto, že hodní policisté se báli, aby se k nim někdo nevloupal, protože tam měli uloženy důležité věci a aby jim nikdo neublížil. Stiskl tlačítko zvonku a nikdo se neobjevoval. Stiskl po druhé a opět se nikdo neobjevil. Nakonec, po dvaceti minutách, se objevila statná černovlasá policistka s páchnoucím mužíkem, jehož vous dosahoval až na zem. Mužíka vystrčila ven a pana Prospěcha se zeptala „Co tu chcete?“ „ To vám řeknu až uvnitř,“ odpověděl. Prošli úzkou chodbou, do středně velké místnosti, kde byla vytržena kolečka ventilu od starého ústředního topení. Protože bylo v místnosti horko a venku zima, tak bylo dokořán otevřené okno. Uprostřed místnosti stály dva stoly se skřípajícími židlemi a na každém stole byl psací stroj. „Posaďte se,“ vyzvala strážnice tatínka a ten tak učinil. Policistka si sedla též a zeptala se: „Co vás přivádí do těchto končin?“ A tatínek jí pověděl o sobě, o vymyšlené lesní brigádě, o vyhořelém domečku a o tom, ľe neví, kde se nalézá jeho rodina. „Brigáda nás nezajímá, pracovní povinnost uľ zde dávno není, není trestná, tím se zabývat nebudeme, vyhořelý dům nás téľ nezajímá, to si sjednejte s pojišťovnou, ale pokud nejste v trestním řízení nebo nebyla-li na vás podána v nějakém případě ľaloba, adresu vaší manľelky a rodiny můžeme zjistit,“ řekla stráľnice. Chvíli telefonovala, pak přebíhala z jedné kanceláře do druhé, až panu Prospěchovi řekla: „Sice nemáte občanskou legitimaci, tak vás ani pokutovat nebudeme, ale data, která jste nám udal, souhlasí. Takľe si nejdříve dojděte na magistrát, kde vám nový občanský průkaz vystaví, a vaąe paní bydlí v Bídné ulici č. 33. Je to azylový dům pro matky s dětmi.“ Rozloučila se a doprovodila tatínka k mříľím, které zamkla.

A protoľe tatínek se bál s manľelkou promluvit a bál se, ľe jeho děti se k němu uľ nebudou znát, a nikdo jej nechtěl zaměstnat, tak se z něj stal bezdomovec.

A zazvonil zvonec a pohádky je konec.


[Akt. známka (jako ve škole): 0 / Počet hlasů: 0] 1 2 3 4 5

Celý článek | Autor: Vladimír Novák | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek

červené návěští   Hlavní zprávy červený nadpis

zelené návěští   Novinky zelený nadpis
16.04.2018: Letní univerzita Evropské levice 2018
Letní univerzita EL se koná ve dnech 11. aľ 15. července 2018 ve Vídni pod mottem "Dialog pro pokrok v Evropě. 200 let od narození Karla Marxe, 100 let od konce 1. světové války. Bliľąí informace o účastnickém poplatku a registrační formulář jsou k dispozici na stránkách Evropské levice.

16.06.2017: Opět útoky spamovacích robotů
Doąlo k opakovaným útokům robotů sázejících do komentářů texty s podivnými "inzeráty" (podle vąech známek činskými). Jen poslední dvě dávky představovaly více neľ 200 těchto pseudokomentářů, které maľeme.

16.06.2017: Někdo/něco zde krade ľ a ą?
V uplynulých dnech doąlo k technické závadě, v jejímľ důsledku se "beze stop" z některých článků (ale i z větąiny komentářů) ztratila vąechna písmena "ľ" a "ą" (nebo jenom jejich část). Za závadu se omlouváme a na jejím odstranění pracujeme (zatím pátráním po příčině).

09.05.2017: Pietní akt na Oląanech
Jako kaľdoročně, i letos poloľila 9. 5. v 9 hodin delegace zástupců CV SDS a výboru praľské organizace SDS květiny k památníku padlých rudoarmějců na oląanském hřbitově. Při té přileľitosti jsme pietně vzpomněli i padlých daląích armád (včetně československé), kteří jsou na Oląanech uloľeni.

červené návěští   Anketa červený nadpis
V současnosti rozvířil hladinu návrh přijmout do ČR 50 syrských válečných sirotků. Co si o něm myslíte?

V Sýrii ani ľádní váleční sirotci nejsou.
240 (240 hl.)
Nebrat! Jeątě by nás podřezávali.
231 (231 hl.)
Konečně někdo uvaľující lidsky.
185 (185 hl.)
A» se kaľdý stará o sebe, nic nám do nich není.
188 (188 hl.)
Je to sice politikum, ale krok správným směrem.
366 (366 hl.)
Raději bychom měli zvýąit svou ostudně nízkou rozvojovou pomoc.
201 (201 hl.)
Prohnilý humanismus !!
149 (149 hl.)

Celkem hlasovalo: 1560


zelené návěští   Vyhledávání zelený nadpis


na nových stránkách

Rozšířené vyhledávání
Tématické skupiny
Seznam autorů


Google

web
sds.cz
blisty.cz
bbc.co.uk

zelené návěští   Vaąe komentáře zelený nadpis
[15.05.2018 19:15:23]
josef mikovec
Bohumír ©meral - Mučedník ztracených a vysněných příleľitostí http://www.novarepublika.cz/2018/0 5/frantisek-ferdinand-s ...

[15.05.2018 18:54:53]
josef mikovec
Zde jest zkuąební kámen, na němľ se dokáľe, zdali jsme opravdu v dost zralí, dost socialističtí, abychom opravdu stali se v Rako ...

[21.03.2018 17:10:12]
n
Snad se něco doví,!

[19.11.2016 10:28:45]
l&s
Doplnění k Peroutkovi - Zemanův projev byl míněn dobře, bohuľel se v něm dopustil dehonestujícího přeąlapu, kdyľ prohlásil, ľe Per ...

[27.02.2016 10:01:56]
l&s
Článek pana Bělohradského není k dispozici, tak jen pár postřehů k této stati. Paní Neudorflová sice správně píše, že je chyba, k ...

[28.10.2015 09:08:14]
-ik
Dobrý den pane ©lemendo! To, co jste napsal, je konstatování stavu. A co navrhujete jako pokus o naznačení cesty? Já mysl ...

[04.09.2015 14:20:12]
n
Samozřejmě, ľe jiľ těąím na shromáľdění, jako posledně na Václaváku. Doufám, ľe nebude chybět pán ©afr, kterého tímto srdečně zvu. ...

[13.08.2015 13:11:01]
n
SDS leží v žaludku tomu zoufalému tapetáři, takže je moc známá a okolí se musí postarat o její prosazení. Prohra s US a tím i se s ...

[13.08.2015 01:44:03]
-ik
Jestli že se mi zdá, že militantní skupiny dosahují lepších výsledků, měl byc se podívat na sebe, zda nepracuji špatně. Oni mohou ...

[08.06.2015 21:05:37]
-ik
"význam evropské levice pro vývoj ve světě a její podíl na jeho spoluutváření (globalizace, přenos zkušeností z jiných čá ...

[25.05.2015 14:58:27]
n
Lidstvo v rozvinutých zemích a tím myslím i naąi zemi, jiľ dosáhli hranic daląího materiálního pokroku a jeho daląí zvyąování je n ...

[25.05.2015 08:21:23]
l&s
"Proč se myšlenka lidové fronty boje proti fašismu prosadila v našem hnutí, až když bylo fakticky pozdě? Bylo vůbec možné, ab ...

[13.05.2015 09:45:10]
Milan Neubert
-iku, napsal jste víc věcí, s řadou souhlasím. Jednu námitku ale mám: dospěli jsme k závěru, že virtuální diskuse na webu nebo na ...

[10.05.2015 23:25:51]
-ik
Mám pocit, pane Neuberte, že jste se o kontakt s lidmi ani moc nesnažil. Diskuse na stránkách SDS je nulová. A i v minulosti jst ...

[06.05.2015 10:38:48]
n
Vítám tapetáře. Čest tvoji práci. Podle množství zbytečné práce opravdu stojíš ...


Teze programu SDS
Teze programu SDS

Tyto stránky byly vytvořen prostřednictvím redakčního systému phpRS.