Příspěvek JUDr. Lubomíra Ledla, místopředsedy SDS, na konferenci Čína a střední Evropa – politické, ekonomické a geopolitické souvislosti – levicový přístup, pořádané
Společností pro evropský dialog (SPED) ve spolupráci s pražskou kanceláří Nadace Rosy Luxemburgové.Vztah k Čínské lidové republice a potažmo k politice a hodnocení Komunistické strany Číny je zdrojem trvalých, dlouholetých sporů a hádek v evropské levici. Nemám pochopitelně na mysli spory pramenící z doby po roce 1958, ale spory v době »moderní«, tedy po smrti Mao Ce Tunga a následujícím období dramatické a mimořádně úspěšné modernizace Číny, jejího otevření se světu se všemi převážně pozitivními důsledky.
Část bratrských, sesterských a spřátelených stran a hnutí stále častěji obviňuje KS Číny ze zrady ideálů komunismu, zaprodání se kapitalismu, že pod jejím vedením provádí ČLR imperiální, až imperialistickou politiku, buduje státní imperiální kapitalismus, který není o nic lepší než kterýkoliv jiný imperialismus, že jejími členy jsou i multimiliardáři, žijící z krve a potu dělnické třídy apod.
Musím se přiznat, že česká radikální, autentická, chcete-li komunistická levice, kam se přiřazuje vedle KSČM, KSČ a řady levicových alternativních organizací také Strana demokratického socialismu (SDS), má v této věci vesměs opačný názor. Také proto jsme při přípravě 2. sjezdu Strany evropské levice v Praze, který organizovala SDS v úzké spolupráci a s velkou pomocí KSČM v roce 2007, trvali na tom, že na sjezd musí být pozvána jako host delegace KS Číny, a tento požadavek jsme také prosadili.
Pochopení pro jiné než europocentrické pohledy
Pokusím se předložit hlavní argumenty, které nás vedou k prosazování stanoviska a pro KS Číny příznivého a sympatizujícího pohledu: Jsme toho názoru, že evropské a asijské komunistické hnutí historicky roste z trochu jiných kořenů, přístupů a tradic. Zatímco evropské komunistické a dělnické strany včetně sociálně demokratických vyrostly na třídním boji a dělnickém hnutí, v Asii, včetně Číny, hrály vždy stejnou nebo ještě významnější roli národně osvobozenecký a protikoloniální boj. V případě českoslovanské sociální demokracie a z ní vyrostlé Komunistické strany Československa platí sice především totéž, co o ostatních evropských komunistických stranách, nicméně vlastenecký a národně demokratický prvek zde hrál vždycky významnou roli v návaznosti na národní obrození, konflikt s německým živlem, protifašistický odboj atd. Možná také proto máme asi větší pochopení pro jiné než europocentrické a »vyspělejšími« stranami prosazované pohledy a řešení.
KSČ byla zřejmě v prostoru střední a východní Evropy stranou s největšími zkušenostmi z buržoazně-demokratického parlamentního boje a disponovala velkým množstvím schopných, zkušených a vzdělaných kádrů a osobností. Navíc, na rozdíl od jiných stran v této oblasti, většina těchto kádrů přežila ve zdraví 30. a první polovinu 40. let (s výjimkou komunistů padlých v boji s nacisty). Měla tudíž také tendenci a schopnost tvůrčím způsobem uplatňovat teorii v praxi a hledat vlastní, realitě odpovídající přístupy. Tady ale skoro vždy narazila, s výjimkou konceptu lidové fronty na 7. kongresu Kominterny. Ať to byl program československé cesty k socialismu IX. sjezdu KSČ, nebo program XII. sjezdu, který ještě v 60. letech rozvíjel výsledky XX. sjezdu KSSS – a to ještě v době, kdy v Sovětském svazu už se hrálo na jinou notu. Tento proces vyvrcholil událostmi roku 1968. Nebo nakonec poslední pokus Husákova vedení KSČ vrátit se k ekonomické reformě z 60. let poté, co se politickou situaci ve státě podařilo, řečeno tehdejší terminologií, normalizovat. To bylo na konci roku 1974.
Ve všech těchto případech nám bylo více či méně »po dobrém« sděleno, že už tady máme osvědčený a jediný správný model a že už není třeba nic vymýšlet, respektive že všechny takové pokusy a myšlenky zavánějí vším možným, jen ne principiálním dodržováním svatých principů našeho hnutí. To je možná další faktor, proč jsme trochu háklivější na jediné povolané vykladače víry. Proto snažení se čínských komunistů o vlastní cestu, navíc evidentně úspěšnou, má v levici podporu.
Protičínská hysterie
Paradoxně přináší Číně a její komunistické straně u české levice pozitivní body i to, že se Čína stala na území bývalého Československa, ale asi i v celém regionu, obětí systematické protikomunistické propagandy, a také často jejím nástrojem. Většina protičínských kampaní a hysterií totiž většinou nemíří na Čínu, ale proti domácí levici, především té komunistické, a je zneužívána ve vnitropolitickém boji. Nositelé těchto kampaní svou kritiku vůbec nemyslí vážně a například stav lidských práv v ČLR je jim ukradený. To často přináší opačný efekt, že komunisté a příznivci levice mají tendenci hájit ČLR i tam, kde to od nich nikdo nepožaduje nebo to ani není správné.
Přes všechny tyto kampaně a vynaložené prostředky a úsilí je celkové vnímání Číny u české veřejnosti spíše pozitivní, a to nejen díky tradičně dobrému vztahu Čechoslováků k Číně i v době různých roztržek, díky čínské historii, kuchyni, čínské medicíně apod. Domnívám se však, že by naši čínští přátelé neměli na tuto setrvačnost spoléhat a měli by ve spolupráci s levicí, ale nejen s ní, vystupovat v prostoru střední a východní Evropy aktivněji a efektivněji. Doporučoval bych určitě více akcí pro veřejnost, ale také zintenzivnit spolupráci s levicovými politickými strukturami a stranami, více se věnovat i systematické spolupráci se Stranou evropské levice, nehledě na vnitřní rozporuplnost. Tedy jinými slovy nespoléhat se a nepreferovat jen spolupráci s těmi důležitými, co vládnou.
Možná to nejdůležitější, proč vnímáme roli ČLR, tedy KS Číny pozitivně, je naše přesvědčení, že Čína a její úspěchy, neagresivní, nekonfrontační politika a metody, kterými prosazuje své zájmy, zvyšuje naději na svět bez velké války.
Snaha činských komunistů o vlastní cestu má podporu české levice
