Jednotná levice je mýtus

Alexandr Mitrofanov

Víkendový sjezd komunistů byl eldorádem pro sociology a sociální psychology. Je úžasné vidět pohromadě téměř pět stovek lidí, kteří vytvářejí virtuální realitu a navzájem se ujišťují, že jen jejich přístup je vědecky podložený a správný a že svět netřeba vysvětlovat, leč radikálně předělat. Odborník by dokázal tento fenomén popsat svými termíny. Laika napadne slovo skanzen.

Shodli jsme se s kolegy, že slovně přiblížit atmosféru sněmování KSČM tomu, kdo ji nezažil na vlastní kůži, je beznadějný úkol. Nespočívala totiž v předpokládané agresivitě vůči všemu nekomunistickému. Co na vás nejvíc padlo, byl pocit vzduchotěsné bubliny, do níž se dobrovolně uzavírá spousta lidí, dýchá v ní vlastní výpary - a je šťastná.

Takové jevy jako každé vybočení ze stereotypu zpočátku příjemně dráždí smysly. Kde jinde o jedné přestávce zažijete v tiskovém středisku řvoucí reprobedny, v nichž jakási neviditelná soudružka stylem Jiřiny Bohdalové coby učitelky Anežky Lidlové z Televarieté vypráví o životě a činnosti členů strany ve své obci, a pak následuje zvukový záznam z tradičního plesu pracujících se zpěvačkou Martinou? Delegáti jaké strany se o další přestávce pustí do ohnivého tance na Tancuj, tancuj, vykrúcaj, zpívané českým zpěvákem řeckého původu, který vlastní zámek, ale se slzami v očích vítá sjezd naší milované komunistické strany?

Jenže s narůstáním těchto vyšinutí z vazby se kvapem přiblížila kritická hranice, za kterou prvotní fascinaci vystřídala tíživá únava. Z ovzduší, v němž se od listopadu 1989 ze zásady nic neměnilo, nebylo úniku - přitom mimo zdi budovy, v níž zasedali komunisté, už dávno běžel jiný život. Občas nepříjemný, jindy odporný, zato bez vlezlé povinné bodrosti a nivelizujícího kolektivismu za každou cenu.

Komunistické způsoby, jak společně trávit volný čas nebo pracovní jednání, by se týkaly jenom členů této strany a ostatní by k tomu neměli co říkat - pokud by šlo o zájmový spolek, který se v tichosti věnuje své pozitivní deviaci. Ale KSČM aspiruje na vládnutí, pyšní se podporou velké členské základny a momentálně druhou až třetí příčkou v žebříčcích volebních preferencí. Co by znamenal příchod do exekutivy lidí, kteří těží z dobrovolné myšlenkové izolace svého členstva?

Tuto otázku by si měli položit především sociální demokraté. Kdyby to bylo možné, měla by být návštěva komunistického sjezdu pro špičky ČSSD povinná. Obzvláště se to týká těch soc. demokratů, kteří o možnosti spolupráce s KSČM vytrvale hovoří.

Možná soudí o stavu duší českých komunistů podle kontaktů s poslanci či senátory za tuto stranu. Ale těžko, vždyť každý je odněkud a ve svém bydlišti se určitě stýká i s místními politiky KSČM. Nemohli si nevšimnout, že jde o stranu s přísnou vertikální strukturou a strnulostí v předlistopadových schématech. Jsou možná dvě vysvětlení. Buď takoví soc. demokraté sami tíhnou ke straně vůdcovského typu - a prolínání této skupiny s příznivci Miloše Zemana tomu nasvědčuje -, anebo jde o čirý pragmatismus, tedy o snahu využít hlasy komunistů v parlamentu ve prospěch svých návrhů.

Pro pořádek je třeba poznamenat, že stoupenců přímé vládní spolupráce s KSČM v soc. dem. příliš mnoho není nebo přinejmenším o tom nemluví příliš hlasitě. Viděno z tohoto úhlu, komunistický cíl dostat se do exekutivy je stále vzdálený. Ale funkcionáři KSČM, což je nejbystřejší část strany, umějí vyčkávat a trpělivosti mají na rozdávání. Momentálně doufají, že ČSSD postihne v nejbližších měsících tak silná krize, že nakonec přileze ke křížku - tedy k třešním.

Jednoznačné a zásadní odmítnutí jakýchkoli změn, vypointovaná nechuť všimnout si, že svět pokročil dál, a ochotné uzavírání se před vším, co nepasuje do betonových pouček o společenském vývoji, to je hlavní poselství sjezdu KSČM. Znamená mimo jiné nemožnost přirozeného vzniku jednotné levice v Česku. Sociální demokraté, ať už si často počínají jako slon v porcelánu, se totiž potýkají s reálnými problémy, kterým musí země čelit, a jsou nuceni hledat východiska. Komunisté ale - jako ve známém vtipu - obsadili vagón, uvelebili se tam, zašpérovali dveře, zatáhli záclony a odhlasovali, že jedou vstříc pokroku.

Právo, 18. 5. 2004

Přečtěte si článek Josefa Rába Sjednocování levice není mýtus z 19. 5. 2004 a Vojtěcha Filipa Jednotná levice není mýtus z 22. 5. 2004.