Jednoznačně se rozcházíme se stalinizmem jako se systémem

Michael Schumann

To, o čem budu hovořit v této přednášce, drahé soudružky a soudruzi, je výsledkem činnosti pracovní skupiny, jež musela za odpovědnosti pracovního výboru, resp. předsednictva pracovat relativně urychleně. Jinak tomu ostatně dnes ani být nemůže. Tomu odpovídá fakt, že to, co dnes přednesu, je jen první a předběžný pokus o analýzu a teoreticko-ideologické zvládnutí tak komplikovaného a komplexního problému, jako je otázka příčin krize a odpovědnosti SED. Zodpovězení těchto otázek vyžaduje nasazení celého intelektuálního potenciálu strany, a abychom dosáhli její radikální obnovy, zůstává úkolem, jemuž musíme také v budoucnosti věnovat všechny síly.

A přesto je důležité na tomto sjezdu zaujmout stanovisko k příčinám soudobé krizi. To očekává členská základna naší strany, od které nám přišlo k tomuto tématu mnoho poznámek a myšlenek, a to také oprávněně očekává veřejnost této země.

Náš sjezd strany již první den jasně vyhlásil: Jednoznačně se rozcházíme se stalinizmem jako se systémem.

Nám všem v tomto sále, někomu dříve, někomu později, došlo, že za krizi naší země a naší strany nemají osobní odpovědnost jen členové již odvolaného stranického vedení. Erich Honecker a jeho politbyro mohli způsobit takové škody především proto, že síť struktur všudypřítomného aparátu a ospravedlňující ideologie takové zneužití moci umožnila, resp. ospravedlnila.

Symptomy tohoto zneužití moci vycházejí dnes na světlo: Koncentrace moci v rukou arogantního samovládce, omezování ekonomiky komandujícím centrem, jemuž chybělo porozumění pro elementární potřeby produktivní a sociální oblasti společnosti a pro kvalitu života občanů. Proto tuto politiku bylo charakteristické mimo jiné: reglementace a byrokratická centralizace kultury, vědy a vzdělání, jež vyhnala kritické duchy z této země, politické zbavování svéprávnosti občanů naší republiky a kriminalizace jinak myslících, proměna mediální krajiny na vyprahlou informační poušť, atmosféra udávání a donašečství, vyloučení stranické základny ze všech vnitřních procesů rozhodování a určování politiky strany.

V pozadí tohoto zneužití se rozšířil duch korupce a osobního obohacování. Nesnesitelné manýry vládnoucích a některých jejich napodobitelů na nižší úrovni vytvořily naší straně obrovsky špatnou pověst. Mezi jejím vedením a občany a mezi stranickým vedením a základnou se utvořila hluboká propast. Z jednotlivců a skupin, jež se snažili o změnu, vyrostlo obrovité lidové hnutí. Požadovalo svá práva na ulicích, zatímco zemi hrozil krach způsobený masovým útěkem občanů na západ.

Hnutí za obnovu socializmu je ze své podstaty revolučním hnutím. Byrokraté politbyra pomlouvají povstání občanů jako kontrarevoluci a chtěli ji potlačit násilím. Ve skutečnosti byli za této situace oni sami  kontrarevolucionáři (potlesk).

Mnoho osobností – umělci, dělníci, spisovatelé a vědci a mezi nimi také mnoho členů a funkcionářů naší strany již dříve pozvedlo svůj varující hlas.

Mnozí naši členové se účastnili lidových demonstrací. Strana jako organizace ale změnu neumožnila. Ba dokonce ani nepochopila charakter procesu obnovy. Proto se naše strana v čase mezi říjnovými dny a dnešním mimořádným stranickým sjezdem dostala do takové situace, kdy musí bojovat o svou samotnou existenci. Za to nese svou zodpovědnost i vedení strany, jež nastoupilo po odchodu Ericha Honckera.(potlesk)

Museli jsme stále znovu a znovu ustupovat, protože vedení Egona Krenzte nemělo žádný koncept a nebylo připraveno k radikálnímu rozchodu s minulostí. To se ostatně nedalo očekávat ani díky osobnostnímu složení tohoto vedení.

Připomenu stručně nedávné události: Začalo to s rozpačitou informací, že Honecker odstupuje ze zdravotních důvodů, což vedlo k překvapení samotné strany na 9. zasedání ústředního výboru. Straně bylo vnuceno trochu pozměněné politbyro, které vstoupilo do života ihned se lží, že vedení SED zahájilo změny. Vláda Williho Stopha a president lidové komory měly i nadále pracovat. Nebylo pochopeno, že se naši zemi nedá vládnout za existence článku číslo jedna ústavy (o vedoucí úloze strany pozn. překl.). Temné body voleb a odpovědnosti za násilí proti demonstrantům zůstávaly nevyjasněny. Místo toho by se strana vymanila z bahna privilegií a obohacování, strana podnikala diskreditující politiku ve stylu „jako by se nic nestalo“. Také sami členové strany měli být vyloučeni ze správy vlastní strany, jakmile byly všechny brány otevřeny. Pokus zabránit mimořádnému sjezdu neznamenal nic jiného. (potlesk)

Kdo by chtěl stranu vyčistit od základů a obnovit zespodu, byl těmito lidmi představen jako frakcionář.

To byl bod, kdy členská základna začala rebelovat a začalo obnovování strany zespodu. Mnoho stranických organizací obnovilo svá vedení, skupiny soudruhů zpracovávaly návrhy programu a stanov, mnozí vyšli do ulic a volali „strana jsme my“. Také toto hnutí se opíralo o pracovní výbor, jež byl ustaven 3. prosince a který převzal přípravy na mimořádný sjezd strany a zahájil vyšetřování, jež by mělo objasnit porušování zákonů a prohřešky a objasnit případy korupce a zneužití moci funkcionáři SED.

Přitom, drahé soudružky a soudruzi, se pomalu poznalo, že řetěz zneužívání moci vede hodně nazpátek. Obzvláště těžce nás zasáhlo, že zločiny dob stalinizmu nejsou dosud ještě vyjasněny, že mnoho obětí stalinizmu stále ještě není rehabilitováno. Mezitím přerušili mnozí postižení své mlčení a v důvěře se obrátili na naši stranu. Nelze přesně říct, jak je velký okruh osob, jež byl vystaven přímo represím, ale musíme počítat s vysokým počtem.

Postiženi byli němečtí komunisté, antifašisté a jejich rodiny, jež byli ve 30. letech a částečně po roce 1945 obžalováni, resp. odsouzeni v SSSR. Část z nich se vrátila po roce 1956 zpátky do vlasti.

Postiženi byli sociální demokraté, jež byli zavíráni sovětskými bezpečnostními orgány a také později orgány naší státní bezpečnosti.

Také funkcionáři KPD ze západní zóny upadli později při svých pobytech v NDR do rukou sovětských bezpečnostních orgánů a taktéž s nimi spolupracující němečtí disidenti. Je třeba dodat, že také byli obžalováni a vězněni jak členové a funkcionáři SED, tak členové jiných stran a organizací, obzvlášť v souvislosti s procesy vedenými v jiných zemích, jež měly sloužit k eliminaci opozičních sil.

A byli také občané a soudruzi, jež byli po 20. sjezdu KSSS v roce 1956 zatčeni a dosouzeni z politických důvodů, za což nesou plnou zodpovědnost orgány SED a naše státní moc.

Denně se dovídáme nové tragické osudy jednotlivců a z toho klíčí vysoká morální a politická povinnost. Většina těchto lidí, přestože byla vystavena krutým útrapám, stále zachovávala věrně své socialistické a humanistické ideály. Nakolik se jedná o soudruhy z naší strany, je vidět i na tom, že se tito bez váhání navrátili do našich řad po dosažení svobody, a zasazují se zde o socialistickou budoucnost. (potlesk) A to přesto, drahé soudružky a soudruzi, že jejich rehabilitace často teprve probíhá či je uznána jen z poloviny a nebo vůbec neuspěla. Mnohým můžeme navrátit jejich čest pouze posmrtně.

Jestliže se chceme navždy rozloučit se stalinizmem, nemůžeme jen vyjmenovávat jeho jednotlivé zločiny, ale musíme se ptát především po příčinách. Po příčinách, jež vedly nejen k pokračování stalinistického panství, ale i k jeho obzvlášť odporným nešvarům v nejnovějším čase.

Tyto příčiny mají historické kořeny, jež různým způsobem a v různé míře sahají zpět do minulosti.

Byly zde specifické struktury, metody a manýry Honeckerovy éry, také zde byly s naším socialistickým vývojem spojené stalinské deformace a vytváření odpovídajícího systému vlády. Docházelo ke zneužívání komunistického hnutí Stalinem po Leninově smrti, ale stalinská linie, jež jde až do 20. let, má také mnohé kořeny již v minulosti v německo-pruském jednání a myšlení, jež staví do popředí nadřazenost státu.

Drahé soudružky a soudruzi! Když dojde k diskusi o společné minulosti naší republiky a naší strany a my se zaměříme jen na jednu určitou osu našeho vývoje, nastává ale nebezpečí takového obrazu minulosti, jež má jen jedinou barvu. Také takový obraz by byl nepravdivý a nespravedlivý. Zúčtování se stalinizmem je součástí hodně hlubších otázek. Jako například:

Kdo umožnil vytvoření socializmu? Kdo jej zavedl do slepé uličky? Jaké škody způsobil socializmu jako hnutí a jako společenské praxi stalinizmus a jeho praktiky? To dnes nemůže být v celé šíři tématem mé řeči. Občané naší země a členové naší strany, kteří stále věří socializmu na německé půdě a stále se o něj zasazují, potřebují ale také jistotu, že zanechali v dějinách také dobrý otisk.(potlesk)

Dosáhli toho, že překonali fašizmus a militarizmus po osvobození od nacistické vlády. Mnohé překvapilo, jak dokázali tito lidé organizovat společenské vlastnictví v průmyslu a zemědělství a organizovat jeho produkci, jež také dočasně dosáhla pozoruhodného hospodářského růstu, za něhož se etablovaly podmínky pro blahobyt našich občanů. Blahobyt, který sice není srovnatelný s blahobytem nejrozvinutějších průmyslových zemí, ale v celosvětovém měřítku leží v popředí. Také jak dokázali odstranit přehrady ve vzdělání, umožnili stoupání míry vzdělanosti a kvalifikace v zaměstnání. A vytvořili takové duchovní klima v naší zemi, v němž idea sociální spravedlnosti náleží u mnoha občanů k jejich základnímu přesvědčení. Vytvořili takovou síť zákonů, že nikomu nehrozí nezaměstnanost nebo bezdomovectví a dosáhli mnoha oblastí, v nichž NDR získala mezinárodní ohlas a jež přispěly k tomu, že NDR získala pověst mírového státu, v němž má svůj domov mezinárodní solidarita a mírový antifašizmus.

Toto a mnohé další se nesmí při kritice stalinizmu zapomínat. Konečně také proto, že je potřebná věcná a rozumná analýza minulosti, řekl bych vyvážená analýza, aby mohlo být dosaženo obnovy a konkrétních výchozích bodů pro procesy přeměny společnosti. Kdyby toto vše, o čem mluvím, nenastalo, pak nemůžeme hovořit o společném Evropském domu, a pak bychom také nikomu nebyli partnerem v dialogu ve věcech evropské bezpečnosti a odzbrojování. Pak by nám také nikdo nepodal ruku k hospodářské spolupráci. (potlesk)

Drahé soudružky a soudruzi! Jak je známo, označují Marx a Engels socializmus jako boj za osvobození lidu z vykořisťování a útlaku, jako nahrazení třídního panství a bezprávné dělby práce tím, čemu se v „Manifestu“ , říká sdružení, v němž je „svobodný rozvoj každého podmínkou svobodného rozvoje všech“. Za tento cíl, který v tehdejších historických podmínkách mohl být dosažen jen tvrdým třídním bojem, bojovalo německé dělnické hnutí a jeho nejznámější zástupci. V tomto boji se vytvořily různé představy o cílech, cestách a metodách. Vytvořily se ostré rozdíly a protiklady, jež vedly k rozdělení německého a mezinárodního dělnického hnutí do sociálně demokratického a komunistického proudu. To, jak toto ideologické a organizační rozdělení bránilo jak již při jeho utváření, tak i při dalším vývoji jeho nutné akční jednotě, budou historici zkoumat nyní nepochybně zcela nově a od základů.

Když zaujímáme v naší analýze stanovisko také ke KSSS a SSSR v minulosti, neznamená to vměšování do vnitřních záležitostí jiné strany, nýbrž to slouží k porozumění vývoji v naší vlastní straně. V našem hodnocení jsme navíc zajedno se sovětskými vědci současnosti.

V říjnu 1917 začal ruský národ vedený bolševickou stranou za extrémně těžkých podmínek budovat socializmus. Socializmus vstoupil do světových dějin v jedné zemi, v níž byly pro něj velice slabě vytvořeny materiální a všeobecně kulturní předpoklady. Velká říjnová socialistická revoluce byla přesto uskutečněna a zvítězila kvůli prosazování míru, svobody, demokracie, lidských práv a vůle lidu. Poprvé v světových dějinách měla být svoboda a demokracie založena na reálné ekonomické a politické základně. Ve 20. a 30. letech se uskutečnily v zemi, zničené ekonomicky světovou a občanskou válkou, základní proměny jako industrializace, kulturní revoluce a konsolidace mezinárodního postavení Sovětského svazu. To byly události historického významu, jež v dějinách mají své čestné místo.

A přesto se v tom samém čase vytvořily ve straně a zemi skutečnosti, které stále více odporovaly socialistickému ideálu a jež diskreditovaly socializmus. Vytvořil se byrokraticko-centralistický režim, před nímž Lenin často varoval a jehož hlavními znaky byl dogmatizmus, subjektivizmus a konečně diktátorské panství. Stále více byly měněny ve svůj opak humanistické a demokratické hodnoty socializmu.

Tento režim označujeme za stalinizmus. Ale přesto by bylo chybou svalovat jeho ustavení jen na osobnost Stalina, přestože měl na tom přirozeně významný podíl. Jsou tu i jiné faktory: Například existence válečného komunismu, zaostalost Ruska, chybějící parlamentně-demokratické tradice v této zemi. To vše usnadnilo ustavení byrokratické vrstvy, jež s pomocí aparátu státu, armády a bezpečnostních orgánů ovládla hospodářství a stranu. Tato vrstva se vzdalovala stále více a více lidu a jeho potřebám a začala si vytvářet neomezenou moc. Jelikož vděčila aparátu za svoji sociální existenci, záleželo jí na udržení a nedotknutelnosti tohoto aparátu. Pomocí aparátu byla stále více a více měněna sovětská demokracie v byrokratickou diktaturu, demokratická práva občanů v ní byla omezována a prosazovala se politika násilí a teroru za velkých obětí nevinných lidí (jako například za kolektivizace).

Alternativní koncepce stejně jako kritika stalinizmu byly považovány za kontrarevoluci nebo za nepřátelskou špionážní činnost. Jejich prosazovatelé byli pronásledováni a tvrdě trestáni. Nejvyššího stupně dosáhl tento vývoj během stalinských represí ve 30. a 40. letech, jimž padly za oběť milióny lidí.

Změnila se také role a pojetí strany. Marx a Engels viděli komunistickou stranu jako část dělnické třídy, jež nemá jiný zájem než zájem proletariátu. Tato strana musí vidět svůj úkol v tom, že musí poznat podmínky a vývoj hnutí proletářů a přitom bránit rozhodující zájmy své třídy. Naproti tomu byl pod vedením Stalina vytvořen mocenský monopol strany nad státem v hospodářství a nad jinými společenskými oblastmi, ačkoli to ve skutečnosti nebyl monopol celé strany, nýbrž její diktátorsko-byrokratické vedoucí kliky. Lenin stále znovu zdůrazňoval jako hlavní metodu v politické práci přesvědčování, což mělo platit také pro vítěznou stranu. Nyní ale na místo přesvědčování nastoupily prostředky od nařizování, tlaku, psychického a fyzického teroru až po masové represe. Z člověka se stal šroubek – jen objekt společenského vývoje a zejména politického systému.

Z odborů a dalších organizací pracujících se staly „převodní páky“, s jejichž pomocí vedení provádělo svou diktaturu, již přitom mohlo stále označovat za demokratickou.

Rozhodující částí tohoto systému byl kult osobnosti Stalina. Nebyl ale příčinou a hlavním rysem. Kult Lenina, jež byl Stalinem masově podporován, sloužil k tomu, aby ve skutečnosti potlačil Leninovo učení a jeho koncept socializmu. Stalinisté se vždy označovali a označují za marx-leninisty, ale jimi rozšiřovaná ideologie, již označují za marx-leninskou má hlavní funkci v diskreditaci opravdových hodnot socializmu stalinskou skutečností. K tomu byly často zneužívány citáty klasiků, často také libovolně měněny, jen aby ospravedlňovaly politiku právě prováděnou vedením. Leninova hodnocení a vyjádření ke konkrétním historickým situacím byla vytrhávána z kontextu a dogmaticky přenášena na jiné situace. Tak je také součástí stalinizmu prolhanost.

Stalinizmus znamenal demoralizaci a zvrhnutí duchovního života stejně jako zničení lidských hodnot. Ve znamení stalinizmu byly zkomoleny základní myšlenky a etický obsah marxistické filosofie a vědy. Tak zůstalo nepochopeno, že marxizmus je především teoretickým humanizmem. Zjištění, že marxizmus a revoluční dělnické hnutí jsou především reprezentanty a prosazovateli obecně lidských hodnot a ideálů je rozhodující pro nalezení správných odpovědí na všechny otázky socialistické politiky. Z této pozice vyplývá poznání nutnosti a možnosti socialistických reforem. Toto poznání je velmi aktuální. A vyplývá z něj, že socialistická politika je jako životní forma myslitelná jen za nejširšího spojenectví všech sil lidu. Jen tak je možné ji vyvíjet. Není možné nikoho vylučovat. A stále je nutné usilovat o demokratický konsenzus a kompromis nutný k uskutečnění zájmů a nároků lidí. Toto spojenectví, jež musí zahrnovat i neustálé věcné diskuse, bylo často skrytě a nepoctivě potlačováno arogancí a monopolizací.

Reforma naší společnosti také vyžaduje, abychom se radikálně oddělili od stalinské interpretace mocenských otázek. Vztah k politické moci byl totiž podstatně redukován jen na víru v možnosti nástrojů státního násilí, jež byly vzdáleny jakékoli demokratické kontrole. Převládala iluse že s pomocí centralizovaného vládnoucího aparátu lze společnost nejen kontrolovat, nýbrž lze také korigovat její vývoj. Tím byl potlačen hlavní politický úkol: boj za vytvoření demokratického konsensu všech sil lidu v základních otázkách vývoje společnosti a potřeby srozumění celé společnosti s dílčími kroky v jednotlivých oblastech politiky. Politika byla vnímána primárně jako instrument administrativního použití moci.

Stalinizmus, jež se prosadil za konkrétních podmínek v první polovině století v sovětském státě, v KSSS a sovětské společnosti, nezůstal bez následků ani pro komunistické hnutí v Německu. Je známé, že komunistická internacionála, která byla ve stále větší míře ovládána Stalinem v rozhodujících otázkách, požadovala zaujímání a setrvávání na sektářských pozicích KPD. Nechvalně proslulá teze o „sociálfašismu“ je nejznámějším příkladem. Vliv stalinizmu podstatně uškodil mnohým vedoucím německým komunistům především v tom, že jim zabránil vidět v plné šíři hodnotu buržoazně demokratických vymožeností a že zabránil ustavit společný postup se sociálními demokraty stejně jako co možná nejširší spojenectví pro vítězství nad fašizmem a válkou.

I nové rysy, jež se vytvořily v levicovém hnutí ve společném antifašistickém boji, byly díky vlivu stalinizmu výrazně poškozeny. To ovšem nezměnilo nic na tom, že němečtí komunisté shodně se sociálními demokraty správně vystoupili po osvobození s požadavkem na právo smět rozhodujícím způsobem ovlivňovat další vývoj Německa.

Soudruzi a soudružky! S ohledem na budoucnost jsme povinni zpracovat hlubokou analýzu toho, jaké rysy stalinského jednání a myšlení vedly po osvobození od fašizmu k deformacím v naší zemi a společnosti.

Lidé, kteří po dvanácti letech nacistické diktatury a šesti letech války vykročili k tomu, aby překonali následky fašizmu a militarizmu včetně jeho kořenů a dosáhli antifašisticko-demokratického a konečně socialistického zřízení, si nemohli podmínky své práce opravdu volit. Mohli buď přihlížet, jak se obyvatelstvo dostává do chaosu a nebo se pokusit o něco nového. Členové dělnických stran, kteří vystoupili z ilegality, byli na prvním místě. Pokoušeli se o novou demokratickou republiku, v níž je to lid, kdo drží v rukou moc, a v níž jsou nejdůležitější výrobní prostředky ve společenském vlastnictví, v níž plánované hospodářství přináší stoupající blahobyt, v níž jsou zrušena privilegia a panuje sociální spravedlnost. Za tehdejších okolností, jež na aktéry vykonávaly silný tlak, si byly tehdejší generace dělnických vůdců bohužel málo vědomy dlouhodobě trvajících překážek. Přes těžké výchozí podmínky však přesto došlo k výrazné přeměně společnosti. Vznikaly samosprávné nebo družstevní podniky v průmyslu a zemědělství, lidé jež dosud pracovali obyčejných profesích byli přijímáni do odpovědných funkcí ve státě, hospodářství a kultuře, vytvořila se společnost s neopakovatelnými rysy. To vše náleží k pozitivnímu dědictví našeho lidu a k výkonu naší strany. (potlesk)

Soudruzi a soudružky! Jsme zavázáni každému soudruhovi, který se bez ohledu na odměnu po desetiletí svou prací zasazoval o socializmus v Německu. Nové vedení strany, které by toto ignorovalo, by začalo opět nemorálností! (potlesk)

Když hovoříme o našem vývoji, je také třeba uvážit, že se stále nacházel pod vlivem politiky tehdejšího sovětského vedení. Revoluční proces přeměn, jenž byl zahájen osvobozením od fašizmu, se nedá vysvětlit, stejně jako se nedá vysvětlit východoněmecká forma socializmu pouhým přenesením tehdejšího sovětského společenského systému. Jsou zde velké rozdíly: například vytvoření politického systému a v něm cesty a formy zespolečenšťování výrobních prostředků a rozvíjení produktivních sil.

To se má závažné příčiny. První je postupimskou dohodou ovlivněná německá politika SSSR v poválečné době, jež byla zaměřena na vytvoření jednotného a neutrálního německého státu. Tento koncept zamezil přenesení určitých metod a zabránil podpoře přeměn naší společnosti pomocí tlaků a donucování. 2. ke změnám došlo na německé půdě, je zde tedy třeba vzít v úvahu konfrontaci s kapitalistickou cestou vývoje, po níž kráčel druhý německý stát a samotný fakt existence dlouhodobě otevřených hranic jako korektiv.

Za třetí mělo německé dělnické hnutí dlouhou socialistickou a demokratickou tradici, parlamentní a mimoparlamentní zkušenosti, na které nešlo jen tak zapomenout. Ve stanovách Jednotné socialistické strany SED byla v roce 1946 zakotvena vlastní německá cesta k socializmu. Z toho všeho vycházely naděje na nový počátek stejně pro sociální demokraty jako pro komunisty. Tato šance byla založena také na tom, že se během antifašistického obnovování po roce 1945 vytvořily takové formy demokratizmu, jež především vycházely ze samotných pracujících. Tehdejší antifašistické výbory, podnikové rady, nové demokratické samosprávy, výbory mladých, žen, výbory národní fronty, stejně jako komise pro reformu půdy, přesídlovací komise, komise lidové kontroly – to vše byly orgány, jimiž byli pracující stále více a více zapojováni do revoluční přeměny společnosti. Současné lidové hnutí za obnovu socializmu stojí ať už vědomě či nevědomě v mnoha ohledech v tradici tohoto demokratizmu stejně jako stálo dělnické hnutí v době revolučních zvratů.

Zlom v tomto vývoji začal být patrný v roce 1948. Jeho symptomem byl Stalinem vyprovokovaný sovětsko-jugoslávský konflikt, politické veřejné procesy v lidově demokratických zemích a na tom závislá mnohá usnesení SED, jež diskriminovala řadu soudruhů, stejně jako opatření politické trestní justice. Postiženi byli například soudruzi Franz Dahlem, Lex Ende, Max Fechner, Willy Kreykemeyer, Paul Merker. To, že u nás nedošlo k politickým procesům s tresty smrti, je ale v neposlední řadě zásluhou tehdy vedoucích představitelů strany.

Po 20. sjezdu KSSS v roce 1956 byly podniknuty kroky k odkrytí a překonání některých následků stalinizmu. Byly propuštěny tisíce lidí z vězení, mezi nimi mnoho členů strany. Část z nich byla dokonce rehabilitována, ale mnoho je ještě otevřeno a vyžaduje si své zpracování.

A přesto v ten samý čas došlo v souvislosti s maďarskými událostmi k novým represím a k obětem tohoto času náležel také Walter Janka.

Pokusy z roku 1953 a 1956 o obnovu socializmu, které vyžadují ještě přesnější prozkoumání, a to platí i o událostech 17. června 1953, brzy vyhasly nebo byly uhašeny. Argumentem, že se nesmí připustit diskuse o chybách či o překonávání chyb v postupu vpřed, byl znemožněn výzkum příčin. To umožnil také stav vedení strany, jež nebylo k žádným skutečným změnám připraveno. Zde se dá také otevřít otázka hodnocení politického vyrovnání s takzvanou frakcí Herrnstadt-Zaisser a Schirdewan-Vollweber a oprávněnosti tehdy vynesených stranických trestů. I zde je třeba objasnit, co ještě objasnit lze.

V 50. letech začal pomalu proces, jež vedl ve společnosti k vytvoření rozhodovacího monopolu vedení SED, přestože k tomu nedávala tehdy platná ústava NDR žádné oprávnění. To vyvrcholilo v roce 1960 přijatou zásadou, podle níž byla rozhodnutí stranického vedení závazná pro práci státu. Byla to tato přecentralizovanost politického systému, jež vedla k přecentralizovanosti ekonomického života společnosti a nikoli naopak.

Soudružky a soudruzi! Těžším a bezprostřednějším břemenem dneška byly vývojové chyby a omyly doby následující.

Na počátku 60. let hovořilo vedení SED o tom, že už se socializmus rozvíjí v zajištěném rámci na svých vlastních základech. Z toho vyrůstaly pokusy o obnovu plné nadějí. Přesto bylo od těchto mnohých možností upuštěno.

Nedůslednost 20. sjezdu KSSS a jeho vyhodnocení v NDR měla dlouhodobé následky. Udržela se interpretace, že kult osobnosti Stalina a s ním spojené zločiny jsou cizí podstatě socializmu a že jejich podstata není zakořeněna v systému jeho struktur. To vše muselo mít osudové následky, neboť čím víc byl socializmus stavěn před takové výzvy jako byla vědecko-technická revoluce, globální problémy, nové hnutí za občanská a lidská práva a konečně proces KBSE, tím větší byl tlak na jeho změnu.

Uprostřed 60. let zde byl náběh k novému ekonomickému systému, jenž mohl vést od příkaznického hospodářství k efektivnější ekonomice regulované především ekonomickými nástroji, ale tento nový systém ekonomiky nemohl dozrát, neboť vyžadoval také otevření politického a duševně-kulturního života společnosti. Proti tomu ale stálo především ve stalinistické tradici zakořeněné sebepojetí strany. Musíme se se všemi důsledky a sebekriticky vyrovnat s takovou koncepcí strany, jež si dělá nárok na monopol poznání a samozřejmě si osobuje nárok na vlastní privilegia.

S tímto tradičním sebepojetím naší strany je spojené množství nevyřešených problémů, jež ovšem vyžadují další vědecké zkoumání.

Nepochopen zůstal impuls Pražského jara, jež by byl učinil společenství socialistických zemí produktivním. Kritici jako například Robert Hawemann a další museli být umlčeni.

Na přelomu sedmdesátých let vzbudil 8. sjezd strany mnohá očekávání svými některými změnami politického stylu a těsnějším propojením hospodářství a sociální politiky. To bylo později silně přeceňováno a vedlo taktéž ke kultu osobnosti Ericha Honeckera. To se vyplatilo tehdejšímu generálnímu tajemníkovi ve vnitřní politice sice jen dočasně a částečně, ale v zahraniční a mírové politice to mělo výsledky po delší čas.

Jakmile se ale Erich Honecker cítil pevně v sedle velké světové politiky, došlo u něho k přecenění vlastního skutečného politického formátu (potlesk).

Generální tajemník a jeho politbyro, jež se necítilo být odpovědné ústřednímu výboru, a nevytvářelo žádnou kolektivitu, nepochopilo, jaký vztah má nyní NDR zaujmout k otázkám jako jsou lidská práva, možnosti cestovat, změny hraničního režimu a tak dále. Vnější dialog NDR se zahraničím a zároveň odmítání dialogu uvnitř, represe proti jinak myslícím a podobné věci musely rozhodně prohloubit propast mezi stranou a občany a vést k dalším rozporům. Politika naší strany v 70. letech pak jen reagovala na tyto rozpory. Pro obnovu naší společnosti má velký význam kriticky a přehledně analyzovat chyby a výkony naší strany v těchto časech. Na poli hospodářství například vývoj v tomto čase ukazuje, co způsobí socialistická koncentrace a co se stane, když se hospodářský vývoj špatně naprogramuje kvůli blokaci demokratizačních procesů a kvůli ignorování vědy.

Obzvlášť příznačný pro deficit teoretických základů politiky v tomto čase byl také zcela zjednodušený obraz kapitalizmu, jež odpovídal starým ideologickým stereotypům a měl čistě agitátorský význam, ale nepochopil možnosti moderního kapitalizmu.

To všechno muselo vést ve svém celku nakonec ke krizi, k  politickému kolapsu.

V roce 1985, kdy byla zahájen v KSSS proces perestrojky a glasnosti, se ještě jednou otevřelo východisko, kdyby byla naše země vedena směle a rozvážně na cestu destalinizace (potlesk).

Při přehlednosti naší země, její ekonomické situace a pozoruhodné politické stabilitě existovaly v naší zemi ve skutečnosti pro chytrý reformní kurs lepší předpoklady než v SSSR. Ale toto nemohlo mocí posedlé staré vedení pochopit a dále zabředalo ještě hlouběji do bahna, aniž by skutečně chtělo obnovu (potlesk).

Všechna varování a požadavky byly nerespektovány a potlačovány. Kritičtí členové strany jako Meckerer a Nörgeller byli diskvalifikováni a masově vylučováni ze strany. A podnět k tomu nabídlo stanovisko k ideologické práci, které přijalo politbyro v prosinci 1988.

Erich Honecker a jeho okolí se vzdalovali stále více stranické základně a národu. Dokonce přešli do ofenzívy proti perestrojce a glasnosti, obzvláště hrubě například zákazem časopisu Sputnik nebo hrozným článkem v Neues Deutschland o komunistické internacionále. Tyto články napadaly sovětské historiky, a tím diskreditovaly společenské vědy v NDR. Poslušnost vedení, jaká byla vidět v médiích, odporovala životním zkušenostem všech. Neboť informace byly již přímo lživé - zkreslená data o úspěších byla stále méně únosná a stala se rozbuškou veřejných protestů. Otevřením maďarských hranic se konečně protrhly všechny hráze.

Při odmítání perestrojky a glasnosti bylo navrhováno řešení „socializmu v barvách NDR“. Dnes by se to dalo označovat za „stalinizmus v barvách NDR“! (potlesk)

Drahé soudružky a soudruzi! Musím znovu upozornit, že vše, co zde bylo předneseno, má předběžný charakter. Přesto náš výbor předkládá sjezdu následující návrh k rehabilitaci obětí stalinizmu:

1. Rehabilitovat všechny, jež byli oběťmi stalinského pronásledování jak v SSSR, tak v naší zemi. K tomu je třeba vybudovat kontakty k odpovídajícím sovětským místům.
2. Uložit předsednictvu strany úkol zasazovat se o to, aby bylo vyjasněno vše o jednotlivých osudech a o vyjasnění odpovědnosti za škody, co vyjasnit lze.
3. Strana nabídne spolupráci nezávislému vyšetřovacímu orgánu složeném jak z poškozených osob, tak z právníků, historiků a dalších osobností. Naše strana dá tomuto orgánu k dispozici všechny zjištěné výsledky.
4. Zasadíme se o to, aby oběti stalinských zločinů měly věčnou památku v naší společnosti.
   Měl by jim být zřízen jak již mnohými navrhovaný důstojný pomník, tak by mělo jejich svědectví posloužit naší vědecké a krásné literatuře a také by mělo najít své místo v muzeích a památnících. (potlesk)

Do budoucnosti směřující naše další požadavky. Především jde o rozbití těch struktur, které umožnily tyto deformace. To musí nalézt své místo v novém programu, v nových stanovách a v novém kritickém vyrovnání se s našimi vlastními dějinami, jež nebude apologetikou či vykreslováním minulosti v zářivých barvách a retušováním všeho, co se do těchto dějin nehodí. A to všechno musí zajistit oddělení strany a státu, volitelnost odspoda nahoru, uznávání různých názorů také uvnitř strany a jejich reflexe v médiích a mnohé další demokratické pojistky.

Milé soudružky a soudruzi! Považujeme jednání o tomto bodě dnešního programu za další krok při odklonu od stalinizmu a jako podporu dalšího procesu, jež stalinizmus překonává.

Děkuji vám za pozornost. (potlesk)

Projev Prof. Dr. Michaela Schumanna na mimořádném sjezdu SED-PDS 16. prosince 1989 ve sportovní hale Dynamo v Berlíně

Zdroj: Mimořádný sjezd SED-PDS, protokol o zasedání 8./ 9. a 16./17. 12. 1989 v Berlíně.
Karl Dietz Verlag, Berlín 1999

Přeložil Stanislav Holubec