Realistický pohled na Evropskou levicovou stranu

PHKM

V Mladé Pravdě i jiném levicovém tisku jsme se již několikrát mohli dočíst o vzniku Strana Evropské levice (EL) a to zejména s odůvodněním, proč do EL nevstoupila KSČM. Uveřejněné články ovšem opomíjely charakterizovat a přiblížit ELS jako takovou a tento prohřešek je třeba napravit. Evropskou levicovou stranu vytvořilo v květnu letošního roku v Římě několik politických organizací hlásících se k levici - většinou však k levici nekomunistické nebo neo-, eurokomunistické. (Problematičnost terminologického rozlišování politických stran na levici a pravici byla v Mladé pravdě již několikrát nastíněna.) Zatímco někteří jásají, jiní vidí věc realističtěji. EL totiž není (a ani nebyla koncipována) stranou organizující boj proti imperialismu EU (v žádném z materiálů nezaznívá kritika imperialismu ani EU, zcela nepochopena je povaha EU jako rozšiřujícího se trhu - za tím účelem ale EU vznikla především), boj za sociální pokrok a mír, nýbrž uměle slepenou byrokratickou strukturou za účelem získání výnosných postů placených z rozpočtu EU. Zastánci Evropské levicové strany argumentují, že by se proti Evropě shora měla postavit Evropa zdola - s tím souhlasím, jde však v případě EL o Evropu zdola? EL je mnohem spíše nafouklou bublinou vytvořenou stranickými funkcionáři několika „levicových“ uskupení, kteří se sejdou jednou v Aténách, podruhé v Římě nebo Berlíně, ale hlavně si vyzvednou své penízky v Bruselu. Jen cestovními náklady vynaloženými na tato setkání, by se dala zafinancovat řada smysluplných akcí pro lidi. Zajímavé rovněž je, že peníze z Bruselu není možné použit členskými stranami na národní úrovni, může je použít jen EL jako taková, tj. její byrokratická centrála, na co je tedy bude vynakládat?! ELS se navíc ve svých stanovách odkazuje výlučně na §191 unijní smlouvy a zavazuje se v nich podporovat „evropské povědomí“. Za prvé tedy znamená EL vznik loajální až lokajské opozice poddané „Jejího veličenstva“ Evropské centrální banky. A za druhé se podpora „evropského povědomí“ vztahuje jen na EU a ne Evropu jako takovou, což odporuje principu internacionalismu. Vstup stran do EL také současně znamená útěk politiky těchto stran od organizování každodenního hnutí za sociální požadavky vykořisťované většiny, od odmítání armády EU k lukrativním místečkům a k pouhé frázovité formulaci proti jakémusi neurčitému militarismu. Fráze stran v EL vyznívají a musejí vyznívat jako fraška v okamžiku, kdy současně chlebodárci EL posilují militarizaci EU a dávají jasně najevo imperialistické choutky formované evropské armády. Přesto jim, včetně nadnárodního i národního kapitálu v EU vyjadřuje EL svou podporu. Další nezmiňovaným faktem, je otázka důvodu snahy vytvořit EL ještě před volbami do Evropského parlamentu (EP). Důvodem byl zejména ohled na rozšíření EU na východ a snaha vyloučit možnost silnější spolupráce stran marxistické orientace. Zatímco o zastoupení KSČM v EP nikdo nepochyboval, zakládající strany Evropské levicové strany německá PDS, KS Francie, Synaspismos v Řecku, Strana socialistické aliance z Rumunska nebo Maďarská dělnická strana, ani SDS v ČR své poslance přes svůj velký zájem v EP nemají nebo jejich volební výsledky byly mizivé. EL navíc dopředu počítá s konflikty s levicovými stranami v stávající frakci Sjednocené evropské levice/Severské zelené levice v EP - nejde jim tedy o skutečnou spolupráci, jíž se stále ohánějí. Diskuze v EL také ve většině stran vstupujících do EL i stojících mimo vynesla na světlo světa a zesílila existující rozpory mezi zásadovými komunisty a komunisty formálními. Přestože se ve vedení komunistických stran, zejm. v Itálii a Rakousku, vyslovila pro EL jen těsná většina funkcionářů a členská základna byla většinově proti, nebere se na kritiku a výhrady ve stranách v EL žádný ohled. Viditelné nedemokratické praktiky předvedli organizátoři ustavující sjezdu EL, a to nejen proti KSČM. Kde je ona proklamovaná otevřenost názorům a proudům? Ta v EL platí jen pro nekomunisty a pravicové spektrum. Jde o to vyhnat z existujících komunistických stran jejich už tak dost oslabené komunistické myšlenky. Levici v EU má být vybudováním EL, jakési novodobé dvouapůlté internacionály, vytržen marx-leninský „jedový zub“. Výrazem toho je už samotný název strany, který zahazuje komunismus a nahrazuje jej jakousi levicovostí. Situace v mnohém připomíná rozpory v sociální demokracii kolem roku 1914. Politický turismus stranických funkcionářů kompatibilní s EU bude brzy vidět stále zřetelněji a zřetelněji. Jistá je pro mě skutečnost, že k úspěšnému boji proti kapitálu nezbytné sjednocování marx-leninských revolučních sil (nejen na evropské, ale na světové úrovni) musí a bude vypadat zcela jinak než Evropská levicová strana.

Členské subjekty Strany Evropské levice:

1)Estonská sociálně demokratická dělnická strana - miniaturní politické uskupení sociálně demokratické orientace se zhruba 500 členy, na estonské politické scéně je bez významu.

2)Francouzská komunistická strana (PCF) - strana s dlouhou tradicí, která se postupně vzdala svého komunistického charakteru, důsledkem je 3 - 4 násobný pokles členstva na nynějších 100 - 200 000, rozchod s odbory CGT, ztráta masové podpory pracujících  - pokles volebních preferencí na 5%, účast ve vládě při bombardování Jugoslávie apod.

3)Komunistická strana Rakouska (KJÖ) - kolem 20 000 členů, celostátní volební výsledky maximálně 1%, lépe dopadá v těch oblastech, kde působí odpůrci současného směřování KSR (Štýrsko). Vstup do EL podpořilo pouze 54% vyšších funkcionářů proti vůli většiny členské základny.

3)Komunistická obnova San Marina (RC SM) - odštěpek z většinové Sanmarinské komunistické strany, jedné ze stran do r. 1989 pravidelně vládnoucích ve státečku, která se přetransformovala na Stranu pokrokových demokratů, KO SM má několik set členů, volební výsledky do 1%, do EL vstoupila pod jasným vlivem sousední italské Strany komunistické obnovy.

4)Maďarská dělnická strana (Munkaspárt) - vznikla rozdělením kadárovské Maďarské socialistické dělnické strany na většinovou (a dnes v Maďarsku vládnoucí) Maďarskou socialistickou stranu a MDS. Proto také dostala část majetku MSDS, charakterizuje se jako evropská socialistická strana, má několik tisíc členů, volební výsledky do 3%.

5)Sjednocená levice Španělska (IU E) - koalice KS Španělska, španělské strany zelených a několika menších subjektů především trockistického zabarvení, nyní se v důsledku sociálně demokratického směřování potýká s mohutným poklesem podpory, v posledních parlamentních i evropských volbách ztratila 2/3 hlasů (získala jen 5,5%), staví se např. proti národně osvobozeneckému boji utlačovaných menšin ve Španělsku (Baskové atd.).

6)Sjednocená alternativní levice Katalánska - katalánská regionální obdoba IU

7)Strana demokratického socialismu ČR (SDS) - reformistická politická „strana“ nalevo od středu, vznikla sloučením mečlovské Strany demokratické levice a Levého bloku, stran které povstaly po neúspěšném pokusu Jiřího Svobody, Mečla, Ortmana a spol. o likvidaci KSČM a její transformaci do postkomunistické sociálně demokratické strany. Předcházejícím předsedou byl Vasil Mohorita, Hudeček, nyní Milan Neubert. Má cca 500 členů. Dosahuje pravidelně nejhorších volebních výsledků ze všech kandidujících subjektů - obvykle do 0,5%. V ČR hraje klíčovou roli při propagandě a vytváření EL, protože ideově jde o shodná uskupení.

8)Strana demokratického socialismu SRN (PDS) - německá politická strana, která vznikla transformací dederonské SED, hlásí se k demokratickému socialismu. Volební zisky má především díky východnímu Německu a nástupnictví po SED. Na sjezdu EL Biski hovořil jako o klíčové věci o potřebě větších veřejných investic. Její představitelé vystupují jako levicoví sociální demokraté, ale na sjezdech pravidelně vyzývají komunisty v PDS (Komunistická platforma, Marxistické fórum ad.), aby stranu opustili. PDS odmítá společné kandidátky s Německou komunistickou stranou a Komunistickou stranou Německa, ale vytváří je s trockisty a centristickými intelektuály. PDS má přibližně 80 000 členů, poslední volby do Bundestagu získala 4,5%. Při volbách do EP však překonala 5% hranici.

9)Strana komunistické obnovy (RC) - vytvoření EL využila především jako součást své předvolební kampaně. Oproti předchozím politickým subjektům ji lze ještě považovat za komunistickou. Je však sužována frakčními boji mezi pravicí, trockistickým pravicovým centrem a levicí. V 58 milionové Itálii má asi 100 000 členů a kolem 6% hlasů. Vstup Strany komunistické obnovy do ESL podpořilo asi jen 51% funkcionářů. V době římského sjezdu demonstrovali masově italští komunističtí odpůrci EL před jednací budovou. Strana italských komunistů do EL nevstoupila, protože se jí tato umělá, nezdravá konstrukce zdá málo socialistická a moc pro kapitalistickou EU.

10)Strana socialistické aliance Rumunska - jedna z několika postsocialistických a levicových stran, které v Rumunsku existují.

11)Synaspismos (S) - česky Koalice levice a pokroku, řecký sociálně demokratický subjekt, který vznikl odchodem několika pravicových funkcionářů z KS Řecka poté, co se jim nepodařilo využít roku 1989 a udělat ve straně antikomunistický převrat. Na rozdíl od mohutné lidové podpory KS Řecka nemá Synaspismos mezi občany podporu. Orientuje se na čistě parlamentní činnost, bez práce s lidmi a pro lidi. Přesto v posledních parlamentních volbách získala jen 3% hlasů. Ve volbách do EP získala 1 poslance (KS Řecka 3). Má 5 - 15 000 členů.

12)Švýcarská strana práce (PA) - komunistická strana Švýcarské konfederace. Bohužel není příliš významnou politickou silou. V posledních volbách do Spolkového shromáždění získala 1% hlasů a 2 mandáty.

Pozn. autora: Dvouapůtá internacionála nebo též Vídeňská internacionála - oficiálním názvem Mezinárodní pracovní společenství socialistických stran - mezinárodní organizace soc.demokratických stran, které vystoupily z Mezinárodního sdružení socialistických stran (2. internacionála neboli soc. dem. internacionála), ale odmítly vstoupit do Komunistické internacionály. Dvouapůtá internacionála byla založena na sjezdu v r. 1921 ve Vídni. Hlavními představiteli byli reformističtí vůdci antikomunisté K. Kautský, F. Adler a O. Bauer. Typické pro ně byly levé fráze a pravicové skutky. Zvlášť hanebnou úlohu sehráli při krvavém potlačování poválečného revolučního hnutí. V r. 1923 se Dvouapůtá internacionála na kongresu v Hamburku sloučila s 2. internacionálou a vytvořili společně Socialistickou dělnickou internacionálu - dnes Socialistická internacionála.

Mladá pravda, 10/2004, říjen 2004