K jedné veřejné polemice

Václav Jumr

Na stránkách Haló novin se rozhořívá polemika o věcech, o nichž nejsou jejich čtenáři zcela informováni. Považuji za nezbytné tuto mezeru vyplnit; nejde jen o osoby, které jsou do polemiky bez svého vědomí zatahovány, ale o širší a stále se opakující spor o charakter KSČM. Poslední kořínek polemiky vyrůstá z nedávné konference v Římě o ustavení Strany evropské levice.

Účastníci konference za KSČM jednomyslně pověřili vedoucího delegace Miloslava Ransdorfa, aby v návrhu stanov SEL doporučil změnu. Namísto navrhované formulace odsuzující stalinské krutosti a zločiny jsme navrhli odsouzení krutostí a zločinů páchaných ve jménu socialismu. Jak již později veřejně vysvětlil vedoucí delegace, tato formulace obsahuje odsouzení deformací z éry Stalinova života a je dokonce širší - postihuje i čistky v jiných obdobích reálného socialismu. Náš návrh nejen nebyl přijat, ale předsedající o něm dokonce odepřel dát hlasovat. Bylo to v hrubém rozporu s navrhovaným charakterem SEL, v níž měla plně platit zásada názorového konsenzu. Proto plných devět členů naší delegace s právem hlasovacím, mezi nimi tři členové VV ÚV KSČM, zvedlo ruku proti předloženému návrhu. Nebyl jsem tedy jediný.

Teprve po hlasování o původním návrhu stanov v jejich celku jsem vystoupil s příspěvkem, který byl podle mého názoru chybně označen jako emotivní. Vyslovil jsem lítost, že delegáti konference nevzali v potaz naše důvody, zatímco naše delegace jejich důvody vnímala. Uvedl jsem, že jméno Stalin u nás není spojováno jen s krutostmi a zločiny, ale také se jménem Stalingrad, s osvobozením Prahy Rudou armádou (bylo to v předvečer 9. května), s Postupimskou konferencí a odsunem sudetských Němců. A zdůraznil jsem, že Česká republika právě v této době čelí bezprecedentnímu ataku proti výsledkům druhé světové války a nebezpečí nové germanizace. Delegáti ustavující konference SEL přijali moje vystoupení rozporně, jedni je chválili, jiní odmítli. Byl dokonce vysloven názor, aby se v tomto sále o Rudé armádě raději vůbec nehovořilo.

Je pravda, že se dva členové delegace po odchodu z jednacího sálu s mým vystoupením neztotožnili a hodnotili je jako emotivní. Bylo dokonce řečeno, že emoce do politiky nepatří. S tím nemohu souhlasit. Bez horoucího srdce se politika s lidmi a pro lidi úspěšně dělat nedá; chladný rozumový kalkul na to nestačí. Víme, v čem žijeme a jakým vážným problémům naše země čelí. Bojovat proti očerňování minulosti, proti stínům fašistické minulosti a za jiný svět než ten, v němž jsme povinováni žít, chce dobrou hlavu i horké srdce.

Do polemiky se článkem v Haló novinách z 29. května vložil redaktor Britských listů Štěpán Kotrba. V jeho příspěvku je hlava nehlava zamícháno všechno možné, kladné názory na výroky přednesené na VI. sjezdu společně s kritikou decibelů hudby, která delegáty sjezdu rozezpívala, po nejapné tvrzení o shodě KSČM a ODS při hlasování v parlamentu či o rozporu v negativním stanovisku KSČM ke vstupu ČR do EU a současnou kampaní k volbám do EP. Alfou a omegou tohoto příspěvku je však podsouvání autorova přesvědčení, že KSČM je skanzen , v němž se hovoří dávno mrtvým jazykem, jazykem tlejících pěticípých hvězd a mávátek z povinných průvodů. A hrubým ignorováním či spíše zkreslením toho, co proběhlo v Římě, nám pan Kotrba především podsouvá obvinění ze stalinismu.

Jsem si jist, že s distancí a rozchodem s metodami, kterých bylo používáno v konkrétní historické době v Sovětském svazu a v počátečních letech budování socialismu i ve východoevropských zemích, nemá KSČM žádný problém. Snažíme se jenom hodnotit Stalinovu politiku v konkrétních časových podmínkách - tedy v podmínkách vnější (imperialistické) intervence, občanské války (nechť si pan Kotrba znovu přečte Šolochovův Tichý Don, Rozrušenou zemi či Azurovou step), obklíčení Sovětského svazu a jeho izolace na mezinárodním poli, v podmínkách směrování hitlerovského Německa k útoku proti SSSR a v neposlední řadě v podmínkách války na život a na smrt, kterou proti hnědému moru vedl pod Stalinovým vedením sovětský lid. A pokud jde o Řím a postoje některých zastoupených stran, snad toho nechceme mnoho, přejeme-li si, aby bylo spravedlivě hodnoceno 70 let existence SSSR jako prvního socialistického státu, jeho role v dějinách lidstva ve 20. století či úspěchů i propadů reálného socialismu ve východní Evropě. Lze snad přistoupit na to, že ani v SSSR, ani ve východní Evropě žádný socialismus vlastně neexistoval a že vše bylo pouze a jen výplodem stalinské politiky?

Jsem si také jist tím, že sjednocení levice není mýtus, že je to naopak nejen možné, ale životně nutné. Je ovšem nezbytné, aby si potenciální partneři nekladli předběžné podmínky; z naší strany nebudeme od sociální demokracie například požadovat, aby se předem omluvila za hlasování svých poslanců v rakousko-uherském parlamentu pro 1. světovou válku, nebo, zcela čerstvě, za ostudné zatažení České republiky do severoatlantických agresivních válek a přisluhování Spojeným státům. Pracující lidé naší země v úzkém smyslu a veškeré lidstvo obecně dnes naléhavě potřebuje alternativu k řádu, který zplodil nezaměstnanost desítek milionů práceschopných, k světu násilí, preventivních válek a zvrhlé zvůle velmoci, jež se současně vydává za žalobce, soudce i kata. Snad se pan Kotrba neurazí a nebude z toho dovozovat, co dovozovat nelze, řeknu-li, že tohle by za Stalina možné nebylo.

Haló noviny, 5. června 2004