logo SDS
Dnešní datum: 28. 11. 2020   | Hlavní stránka | Tématické skupiny | Seznam rubrik | Download |  
zelené návěští   Hlavní menu zelený nadpis
Hlavní stránka
Kdo jsme - něco o SDS
Stanoviska SDS
Tiskové zprávy SDS
International
Staré stránky SDS

Ankety
Download
TOP 50
Tématické skupiny
Seznam rubrik (témat)

červené návěští   Rubriky červený nadpis

zelené návěští   Čtenář zelený nadpis

Jméno (přezdívka)
Heslo


Úprava osobního účtu

červené návěští   Evropská levice červený nadpis


Na web SEL

Manifest SEL
Čtěte o SEL u nás


zelené návěští   Nejčtenějąí/rok zelený nadpis

Neexistují vhodná data!


červené návěští   SDS červený nadpis
Strana demokratického socialismu
Přípotoční 869/19
101 00 Praha 10
Návątěvy po předchozí dohodě
tel.:
(420) 608 630 506
(420) 608 181 054
(420) 728 074 253 (nejlépe SMS)
Bankovní spojení - transparentní účet pro příjem darů: 2101181284/2010
Případné dárce žľádáme, aby ve "zprávě pro příjemce" uvedli účel daru, např.: "příspěvek na činnost SDS" a identifikovali se jménem a příjmením. Děkujeme.
secret@sds.cz
(c) SDS

Kanál RSS

TOPlist

zelené návěští   Interní statistika zelený nadpis
Denni
Max. 31
Prům. 14.3
21 denni
Max. 2643
Prům. 620.6

Nyní si čte web : 37 uživ.

Žádám spravedlnost

Žádám spravedlnost!

Karel Hoffmann

Vážená čtenářko, vážený čtenáři, vážení občané, s ohledem na situaci v této společnosti, kdy není možné nejen v drtivé většině domácích, ale - na rozdíl od minulosti - ani v zahraničních sdělovacích prostředcích, působících na území ČR, zveřejnit pravdivé vylíčení a zhodnocení mé trestní věci, jsem nucen přes všechny překážky a těžkosti vydat toto další číslo samizdatu.

Připomínám, že v prvním čísle jsem uveřejnil především své prohlášení k rozsudku Vrchního soudu, určené pro sdělovací prostředky, které jsem jim předtím dal k dispozici. ČTK, na kterou jsem se jako na první obrátil se žádostí, aby "toto mé prohlášení zpřístupnila redakčním kolektivům všech hromadných sdělovacích prostředků ČR i zástupcům zahraničních tiskových agentur", nejenže toto prohlášení nevydala, ale nepřinesla dokonce o něm ani řádku informace! Stejně tak se - s jedinou výjimkou - zachovaly české deníky, kterým bylo toto prohlášení přímo doručeno. Jediným listem, který prohlášení přinesl, byly Haló noviny v příloze Kmen - Obrys (číslo 7/2004), za což jim patří můj upřímný dík. Dále bylo v předchozím samizdatu zařazeno mé zásadní vyjádření k rozsudku Vrchního soudu a příloha k tomuto vyjádření, obsahující velmi konkrétní důkazy o nepravdivosti tvrzení rozsudku senátu Vrchního soudu.

Protože senát Nejvyššího soudu - aniž by měl zájem na účasti odsouzeného a jeho obhájců na jednání, přestože byli předtím opakovaně dotazováni a výslovně potvrdili, že si přejí veřejné projednání dovolání odsouzeného - zamítl mé dovolání, a v této souvislosti byly - jak v rozsudku NS, tak ve sdělovacích prostředcích - opět publikovány nepravdivé informace, nemám jinou možnost, než opět využít této cesty k seznámení alespoň určitého okruhu občanů.

Proto v tomto dalším samizdatu zařazuji několik nových dokumentů odhalujících podstatu a pozadí snahy odsoudit mě za každou cenu. Je to především dodatek k dovolání, zaslaný již 6.2.2004 senátu Nejvyššího soudu, který byl přehledem norem, týkajících se mé věci a dokazujících naprostou protiprávnost jak mého devítiletého trestního stíhání, tak zejména trojího, zcela odlišného hodnocení mého údajného trestného činu a následně mého dvojího protichůdného odsouzení - ať již za "zneužití pravomoci veřejného činitele", nebo za "sabotáž".

Dále zařazuji také své vyjádření určené senátu Nejvyššího soudu při jeho předpokládaném veřejném jednání o mé záležitosti, kterým jsem chtěl dokázat, že mé bezmála devítileté trestní stíhání, včetně dvou dosavadních veřejných soudních jednání a jejich výsledků, je jednou dlouhou, nepřetržitou šňůrou protizákonných a protiústavních úkonů, systematicky směřujících k mému odsouzení bez ohledu na naprostou důkazní nouzi, k odsouzení doslova "za každou cenu". Tento materiál jsem chtěl senátu Nejvyššího soudu zaslat předem, jakmile mi bude oznámen termín soudního jednání. Současně jsem připravil jeho krátkou verzi, kterou bych byl přednesl při veřejném jednání Nejvyššího soudu. Senát Nejvyššího soudu mi však svým následným překvapivým rozhodnutím projednat mou záležitost na neveřejném zasedání, tedy svým nepochopitelným, více než přezíravým postojem znemožnil uvedené dva materiály uplatnit.

Čtvrtým materiálem je mé vyjádření k usnesení senátu Nejvyššího soudu, které opětovně dokazuje o jak chatrnou, neopodstatněnou argumentaci jde při snaze o odůvodnění mého odsouzení.

A konečně, jako pátý materiál zařazuji přehled nejzávažnějších skutečností, který názorně charakterizuje a ilustruje nesmyslnost, neopodstatněnost, a hlavně pak protiprávnost mého odsouzení, natož pak za "sabotáž" proti socialismu.

Jsem vděčný autorům všech statí a dopisů na mou podporu, zaslaných redakcím a jim za jejich zveřejnění. Jejich význam spočívá v tom, že dokreslují celkový obraz o mé věci, o názorech veřejnosti a ilustrují nakolik Česká republika byla na přelomu druhého a třetího tisíciletí právním státem.

S pozdravy, přáním dobrého zdraví a všeho nejlepšího, zejména pak s přáním, aby nikoho z vás nepostihlo něco podobného jako mne, i se žádostí o další morálně politickou solidaritu a pomoc

15. 6. 2004 váš Karel Hoffmann


Dovolání k nejvyššímu soudu

materiály zaslané Nejvyššímu soudu
České republiky jako součást dovolání

K dovolání, jehož zpracování je limitováno přesnými regulemi, které neumožňují posuzovat tak základní a podstatný fakt, jako je skutečnost, že rozsudky soudů vycházely ze zcela nepravdivé a jednostranné obžaloby a dalších, historické pravdě odporujících tvrzení, jsem považoval za nezbytné i Nejvyšší soud na tyto skutečnosti upozornit.

Proto jsem jako nedílnou součást dovolání zpracoval čtyři materiály, které jsem senátu NS zaslal. Bylo to mé vyjádření k rozsudku Vrchního soudu, který mě odsoudil k šestiletému trestu vězení za údajnou sabotáž, a také příloha k tomuto vyjádření, ve které jsem podrobně doložil, o jak neseriózní a nepravdivé podklady se soudy opíraly a proč jsou rozsudky zcela neopodstatněné. Tyto dva materiály byly již publikovány v prvním mém samizdatu z počátku tohoto roku.

Vedle toho jsem senátu Nejvyššího soudu zaslal ještě další dva materiály, které poukazovaly na zásadní rozpor postupu soudů s platnými zákony. Bylo to vyjádření ze dne 28. ledna 2004, které uvedené rozpory se zákony přímo dokazovaly. A k tomuto vyjádření jsem přiložil přehled právních norem, vztahujících se k mé trestné věci. Tyto dva dosud nepublikované materiály uvádím v tomto samizdatu, aby si čtenář sám mohl udělat představu o tom, zda v mém případě bylo či nebylo dodržováno právo.

Abych se k tomu nemusel vracet na závěr této kapitoly, ocituji již zde, jak se senát Nejvyššího soudu s předloženými důkazy a připomínkami vyrovnal. Nejvyšší soud tomu v závěru svého usnesení ze dne 27. května 2004 (znovu připomínám, že o tom jsem se dozvěděl jen ze sdělovacích prostředků a text tohoto usnesení jsem obdržel až po osmi týdnech - tj. v pátek 23. července 2004) věnuje jeden jediný odstavec tohoto znění: "Jestliže odvolatel vypracoval a vedle dovolání podaného prostřednictvím výše jmenovaných obhájců uplatnil vlastní vyjádření k rozsudku Vrchního soudu v Praze, je třeba uvést, že k tomuto podání nemohl Nejvyšší soud přihlížet. Nelze je totiž se zřetelem k ustanovení § 265d odst. 2 tr. ř. považovat za dovolání či jeho součást." A právě o to jde - jaký význam tedy má instituce dovolání, když dovolací (tedy Nejvyšší!) soud nezajímá, že rozsudky nižších soudů, proti kterým se odsouzený odvolal a dovolal byly protizákonné, byly založeny na vysloveně lživé obžalobě, kterou obhajoba v celém rozsahu vyvrátila?!


Nejvyšší soud v Brně

prostřednictvím Městského soudu v Praze Spálená ul. 2, Praha 2
Ke sp. zn. 63 T 13/02-3378
Dne 28. ledna 2004.

Věc: Vyjádření k rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. října 2003, čj. 1 To 38/03.

Předkládá: obžalovaný Ing. Karel Hoffmann, CSc., nar. 15.  6.  1924 ve Stodu, důchodce, bytem Praha 7, Milady Horákové č. 92.

  1. Proti uvedenému rozsudku VS podali dovolání moji obhájci advokát JUDr. Oldřich Horák, advokátní kancelář v Praze 6, Tychonova ul. 2, a advokát JUDr.  Kolja Kubíček, advokátní kancelář v Praze 4, Urbánkova 3360. S tímto dovoláním plně souhlasím.
  2. Jsem seznámen s limity instituce dovolání a proto jsem vedle tohoto kroku prostřednictvím obhájce jako přílohu zaslal Nejvyššímu soudu své vyjádření k rozsudku VS, protože jeho odůvodnění je v tak křiklavém rozporu s historickou skutečností a s pravdou, že je nezbytné, aby dovolací senát Nejvyššího soudu byl o tom informován.
  3. Po opětovném promýšlení rozsudku Vrchního soudu, obou zaslaných dovolání a zejména po hlubším seznámení s pravidly pro podání dovolání i konzultaci s odborníky na ústavní právo jsem se v dohodě s obhájci rozhodl předat senátu Nejvyššího soudu také následující vyjádření ke zvolené kvalifikaci mého údajného trestného činu se žádostí, aby k němu přihlédl a založil ho do spisu.
  4. Vrchní soud v Praze mě uznal vinným z trestného činu sabotáže podle § 97 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) trestního zákona ve znění účinném v době spáchání činu, tj. dne 21. srpna 1968.

Trestný čin sabotáže byl a je zařazen do části druhé, hlavy první, oddílu prvního trestního zákona, tj. mezi trestné činy proti základům republiky. To znamená, že jde o politický trestný čin, takže i trestní řízení proti mně vedené má politický charakter.

  1. Po seznámení s příslušnou literaturou, po projednání textů dovolání podaných pány obhájci a po konzultaci s dalšími právními odborníky jsem pochopil, že podle § 265b odst. 1písm. g) tr. ř. lze podat dovolání tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Nespravedlivé trestní stíhání a dvojí protiprávní odsouzení mě přimělo k tomu, abych se hlouběji seznámil s autentickými právními aspekty svého obvinění a odsouzení, a osvojil si následující ověřitelné poznatky, které Vrchní soud nebral v úvahu:

  1. Podle čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky jsou soudci při rozhodování vázáni zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu.

Podle čl. 39 Listiny základních práv a svobod jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem. Podle čl. 40 Listiny se trestnost posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Jestliže je pro pachatele příznivější pozdější zákon, musí se použít tento zákon.

  1. Především je třeba konstatovat, že v době účinnosti § 97 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. z. činila trestní sazba deset až patnáct let odnětí svobody nebo trest smrti. Tento trest byl s účinností od 1. července 1990 zákonem č. 176/1990 Sb. změněn ve výjimečný trest odnětí svobody, a to zároveň se změnou účelu trestního zákona na ochranu ústavního zřízení České a Slovenské federativní republiky. Vznikla nová skutková podstata sabotáže s mírnější sankcí, proto odkaz (v odůvodnění rozsudku na str. 19) na pouhou změnu druhu trestu je svévolný a v rozporu s účelem zákona o soudní rehabilitaci č. 119/1999 Sb.
  2. Podle čl. 2 Listiny (účinné od 8. února 1991) je Česká republika založena na demokratických hodnotách a nesmí se vázat ani na výlučnou ideologii, ani na náboženské vyznání. Tato ústavní zásada je závazná i pro nezávislé soudy, které jménem republiky vykonávají soudní moc (čl. 81 Ústavy). "Znalecké posudky" a "flexibilní" úvahy o "zdravém jádru v KSČ", o "směřování k demokracii" apod. jsou s cit. článkem 2 v rozporu.
  3. Dne 21. srpna 1968, kdy jsem se měl dopustit sabotáže, platilo toto ustanovení hlavy osmé, čl. 97 odst. 1 Ústavy Československé socialistické republiky č.  100/1960 Sb.:

"Soudy a prokuratura chrání socialistický stát, jeho společenské zřízení i práva a oprávněné zájmy občanů a organizací pracujícího lidu."

V souvislosti s tím se v § 1 tr. zák. č.  140/1961 Sb. stanovilo, že úkolem trestního zákona bylo "chránit společenské a státní zřízení Československé socialistické republiky".

  1. Ústavním zákonem č. 101/1990 Sb. byl v návaznosti na ústavní zákony č. 135/1989 Sb., č. 81/1990 Sb. a č. 100/1990 Sb. s účinností od 23.4.1990 pro čs. stát zaveden název Česká a Slovenská Federativní Republika.

V souvislosti s tím bylo zákonem č. 175/1990 Sb. s účinností od 1.7.1990 stanoveno, že účelem trestního zákona je chránit společenské a ústavní zřízení České a Slovenské Federativní Republiky (§1). Zároveň byla v ustanovení § 97 o sabotáži slova "socialistické společenské a státní zřízení" nahrazena slovy "ústavní zřízení".

  1. Zákonem č. 290/1993 Sb. bylo s účinností od 1. ledna 1994 výslovně stanoveno, že účelem trestního zákona je chránit zájmy společnosti, ústavní zřízení České republiky, práva a oprávněné zájmy fyzických a právnických osob.

V trestním zákoně České republiky je trestný čin sabotáže podle § 97 zařazen ve zvláštní části, hlavě první, oddílu prvním trestního zákona, v němž se definují trestné činy proti základům České republiky, tedy nikoli proti Československé socialistické republice. To znamená, že v době vyhlášení rozsudku bylo přípustné trestně stíhat jen sabotáž, spáchanou proti České republice.

Podle § 65 tr. zák. zaniká trestnost činu, jestliže vzhledem ke změně situace pominula nebezpečnost trestného činu pro společnost. Je samozřejmé, že zánikem ČSSR a poté i ČSFR se natolik změnila ústavní situace na území Čech a Moravy, že došlo k zániku trestnosti a k dekriminalizaci trestného činu sabotáže, spáchaného proti již neexistující Československé socialistické republice, tedy i v těch případech, kdy se občan sabotáže skutečně dopustil.

  1. V souvislosti se změnou účelu trestního zákona byl s účinností od 1.  7.  1990 vydán zákon č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci. Podle § 4 tohoto zákona měl odsouzený (a prokurátor) právo podat návrh, aby soud konal přezkumné řízení ve věcech, v nichž bylo v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 vyhlášeno odsuzující soudní rozhodnutí podle hlavy první zvláštní části trestního zákona č. 140/1961 Sb., to znamená též pro trestný čin sabotáže. Kromě toho byl soud (dověděl-li se to ze své úřední činnosti) povinen uvědomit odsouzeného o okolnosti, která by mohla odůvodnit podání návrhu na zahájení přezkumného řízení (§ 5 odst. 4 cit. zák.). Podle mého názoru měli příslušní soudci v mém případě k citovanému zákonu přihlédnout a zahrnout jej do svých právních a znaleckých úvah.
  2. Ústavním zákonem č. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky, byl převzat trestní zákon ve znění platném k 31.  12.  1992.

V článku 1 odst. 1 se výslovně uvádí, že "nelze použít ustanovení podmíněná toliko existencí České a Slovenské Federativní Republiky a příslušností České republiky k ní." Takovými ustanoveními byla též trestní ochrana ČSFR.

ch) Zákonem č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, se právně závazně konstatuje, že režim v době od 28. února 1948 do 17. listopadu 1989 byl zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný.

V zákoně není stanovena žádná časová, politická ani "ideologická" výjimka z deklarované charakteristiky tohoto režimu, a to ani pro "Pražské jaro", ani pro 21.  srpen 1968, ani pro časový úsek od 2 hodin do 4,30 hodin tohoto dne.

Rovněž zákon č. 480/1991 Sb. prohlásil léta 1948 až 1989 za dobu nesvobody bez jakékoli výjimky.

  1. Podle § 5 zákona č. 198/1993 Sb. došlo k vynětí doby od 25. února 1948 do 29. prosince 1989 z promlčecí doby jen tehdy, jestliže pachatel nebyl trestně stíhán a pravomocně odsouzen z politických důvodů. Je absurdní po 35 letech a v jiném ústavním režimu rozhodnout, že pachatel sabotáže proti socialistickému státu nebyl postaven před socialistický soud z politických důvodů, neslučitelných se základními zásadami právního řádu tehdejšího socialistického státu, proti němuž spáchal sabotáž. Kdyby byl tehdy odsouzen, vztahoval by se na něj (podle základních zásad právního řádu demokratického státu) zákon o soudní rehabilitaci č. 119/1990 Sb.
  2. Ústavní soud ČSFR ve svém nálezu ze dne 26. listopadu 1992, sp. zn. Pl ÚS 1/92, uveřejněném v částce 116/1992 Sb., vyslovil tento právní názor: "Současně budovaný právní stát, který vychází z hodnotové diskontinuity s totalitním režimem, nemůže přejímat taková kritéria, jež vycházejí z odlišného systému hodnot."
  3. Z uvedeného vyplývá, že do pravomoci obecných soudů České republiky nepatří ochrana společenského a státního zřízení Československé socialistické republiky, která přestala existovat dnem 29. března 1990, ani ochrana společenského a ústavního zřízení České a Slovenské Federativní Republiky, zaniklé dnem 31. prosince 1992.

Rozsudek Vrchního soudu v Praze, kterým jsem byl odsouzen za úmyslné poškození socialistického společenského a státního zřízení Československé socialistické republiky, domněle spáchané dne 21.  srpna 1968, je proto v rozporu s ústavním pořádkem a právním řádem České republiky, i s Listinou práv a svobod.

  1. V příloze přikládám příslušné texty právních norem, vztahujících se k trestní věci vedené proti mně, včetně rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii č. 56/1993 Sb., které mě přiměly k tomuto doplňujícímu vyjádření.

S úctou

Ing. Karel Hoffmann


Příloha

Přehled právních norem, vztahujících se k trestní věci Ing. Karla Hoffmanna, odsouzeného dne 13. října 2003 pro sabotáž, domněle spáchanou dne 21.  srpna 1968 proti už neexistující unitární Československé socialistické republice podle § 97 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) trestního zákona ve znění účinném v době spáchání činu.

Právní normy účinné dne 21. srpna 1968 a k 31. prosinci 1992.


Ústava Československé socialistické republiky č.  100/1960 Sb.

Čl. 1

(1) Československá socialistická republika je socialistický stát, založený na pevném svazku dělníků, rolníků a inteligence, v jehož čele je dělnická třída.

(2) Československá socialistická republika je jednotný stát dvou rovnoprávných bratrských národů, Čechů a Slováků.

(3) Československá socialistická republika náleží k světové socialistické soustavě; usiluje o přátelské vztahy se všemi národy a o zajištění trvalého míru v celém světě.

Čl. 97

(1) Soudy a prokuratura chrání socialistický stát, jeho společenské zřízení i práva a oprávněné zájmy občanů a organizací pracujícího lidu.


Trestní zákon č. 140/1961 Sb.

§ 1

Účel zákona

Účelem trestního zákona je chránit společenské a státní zřízení Československé socialistické republiky, socialistické vlastnictví, práva a oprávněné zájmy občanů a vychovávat k řádnému plnění občanských povinností a k zachovávání pravidel socialistického soužití.

§ 97

Sabotáž

(1) Kdo v úmyslu poškodit socialistické společenské a státní zřízení nebo obranyschopnost republiky zneužije svého zaměstnání, povolání, postavení nebo své funkce nebo se dopustí jiného jednání k tomu, aby

a) mařil nebo ztěžovat plnění důležitého úkolu státního orgánu, ozbrojených sil nebo ozbrojeného sboru, hospodářské nebo společenské organizace nebo jiné instituce, bude potrestán odnětím svobody na tři léta až deset let.

(3) Odnětím svobody na deset až patnáct let nebo trestem smrti bude pachatel potrestán,

b) způsobí-li takovým činem škodu velkého rozsahu nebo jiný zvlášť závažný následek.


Ústavní zákon č. 81/1990 Sb.

Článek 1

Název "Československá socialistická republika" se mění na "Československá federativní republika".


Ústavní zákon č. 101/1990 Sb.

Čl. I

Název "Československá federativní republika" se mění na "Česká a Slovenská Federativní Republika" v jazyce českém a "Česká a Slovenská Federatívna Republika" v jazyce slovenském; obě znění jsou rovnocenná.


Ústavní zákon č. 493/1992 Sb.

Článek 1 Ústavy ČSFR se mění a zní takto:

Česká a Slovenská Federativní Republika je demokratický právní stát složený z České republiky a Slovenské republiky.


Trestní zákon ve znění zákona č. 175/1990 Sb.

§ 1

Účel zákona

Účelem trestního zákona je chránit společnost a ústavní zřízení České a Slovenské Federativní Republiky, práva a oprávněné zájmy občanů a organizací.


Zákon č. 460/1991Sb., o době nesvobody

§ 1

(1) V letech 1948 až 1989 komunistický režim porušoval lidská práva i vlastní zákony.

§ 2

(2) Právní akty přijaté v době uvedené v §1 se ruší jen tehdy, stanoví-li tak zvláštní zákony.


Ústavní zákon č. 542/1992 Sb., o zániku České a Slovenské Federativní Republiky

Čl. 1

(1) Uplynutím dne 31. prosince 1992 zaniká Česká a Slovenská Federativní Republika.

(2) Nástupnickými státy České a Slovenské Federativní Republiky jsou Česká republika a Slovenská republika.


Právní normy účinné v den vyhlášení rozsudku.

Ústava České republiky č. 1/1993 Sb.

Čl. 1

(1) Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana.

(2) Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva.

Čl. 90

Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.

Čl. 95

Soudce je při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu.


Ústavní zákon č. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky.

Čl. 1

(1) Ústavní zákony, zákony a ostatní právní předpisy České a Slovenské Federativní Republiky platné v den zániku České a Slovenské Federativní Republiky na území České republiky zůstávají nadále v platnosti. Nelze však použít ustanovení podmíněná toliko existencí České a Slovenské Federativní Republiky a příslušností České republiky k ní.

Poznámka: Hlava první zvláštní části trestního zákona se v té době výslovně vztahovala na existenci ČSFR.)


Listina základních práv a svobod č. 2/1993 Sb.

Čl. 2

(1) Stát je založen na demokratických hodnotách a nesmí se vázat ani na výlučnou ideologii, ani na náboženské vyznání.

(2) Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.

Čl. 39

Jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na jeho právech nebo majetku lze za jeho spáchání uložit.

Čl. 40

(6) Trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější.


Trestní zákon ve znění zákonů č.  175/1990 Sb. a č. 290/1993 Sb.

§ 1

Účel zákona

Účelem trestního zákona je chránit zájmy společnosti, ústavní zřízení České republiky, práva a oprávněné zájmy fyzických a právnických osob.

§ 65

Zánik

nebezpečnosti trestného činu pro společnost

(1) Trestnost činu, který byl v době spáchání pro společnost nebezpečný, zaniká, jestliže vzhledem k změně situace anebo vzhledem k osobě pachatele pominula nebezpečnost trestného činu pro společnost.

§ 97

Sabotáž

(1) Kdo v úmyslu poškodit ústavní zřízení nebo obranyschopnost republiky, zneužije svého zaměstnání, povolání, postavení nebo své funkce nebo se dopustí jiného jednání k tomu, aby

a) mařil nebo ztěžovat plnění důležitého úkolu státního orgánu, ozbrojených sil nebo ozbrojeného sboru, hospodářské organizace nebo jiné instituce, bude potrestán odnětím svobody na tři léta až deset let.

(3) Odnětím svobody na deset až patnáct let nebo výjimečným trestem bude pachatel potrestán,

b) způsobí-li takovým činem škodu velkého rozsahu nebo jiný zvlášť závažný následek.

(Poznámka: Republikou se podle Ústavy ČR rozumí Česká republika.)


Zákon č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu.

§ 2

(1) Zejména pro skutečnosti uvedené v § 1 odst. 1 tohoto zákona byl režim založený na komunistické ideologii, který rozhodoval o řízení státu a osudech občanů Československa od 25. února 1948 do 17. listopadu 1989, zločinný, nelegitimní a je zavrženíhodný.

§ 3

Odpor občanů proti tomuto režimu, který ať již jednotlivě či ve skupině na základě demokratického přesvědčení politického, náboženského či mravního projevovali odbojem nebo jinou činností nebo vědomě a veřejně vyjadřovali na území státu i v zahraničí, a to ve spojení s cizí demokratickou mocností, legitimní, spravedlivý, morálně oprávněný a je hodný úcty.

§ 5

Do promlčecí doby se nezapočítává doba od 25. února 1948 do 29. prosince 1989, pokud z politických důvodů neslučitelných se základními zásadami právního řádu demokratického státu nedošlo k pravomocnému odsouzení nebo zproštění obžaloby.


Zákon č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zák. č. 47/1991 Sb.

§ 4

Přezkumné řízení podle tohoto oddílu lze konat ve věcech, v nichž bylo v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 vyhlášeno odsuzující soudní rozhodnutí, jež nabylo právní moci, pro jiné zločiny, trestné činy, přečiny nebo přestupky neuvedené v § 2,

spáchané po 5. květnu 1945,

e) podle hlavy první zvláštní části zákona č. 140/1961 Sb. ve znění předpisů jej měnících a doplňujících.

(Poznámka: Hlava první zvláštní části trestního zákona č. 140/1961 Sb. obsahovala oddíl první o trestných činech proti základům Československé socialistické republiky, včetně trestného činu sabotáže podle § 97.)

Rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 5. února 1993, vyhlášené pod č. 56/1993 Sb.

Čl. 2

(2) Ukládám generálnímu prokurátorovi, ministru spravedlnosti a ministru obrany, aby mi po přezkoumání předložili k rozhodnutí návrhy na zastavení trestního stíhání, prominutí nebo zmírnění trestů uložených za trestné činy spáchané přede dnem tohoto rozhodnutí osobami, na které se toto rozhodnutí nevztahuje nebo se vztahuje jen zčásti, jde-li o

a) těhotné ženy,

b) ženy nebo osamělé muže pečující o dítě mladší 15 let,

c) muže starší 60 let a ženy starší 55 let a

d) osoby invalidní nebo trpící závažnou chorobou.


Stanoviska určená senátu Nejvyššího soudu ČR

Protože na základě opakovaných dotazů příslušných soudů a své odpovědi jsem předpokládal, že má věc bude projednána na veřejném zasedání senátu Nejvyššího soudu, tedy za mé účasti, připravil jsem svá stanoviska. Abych nezatěžoval vlastní jednání senátu dlouhým vystoupením na místě samém, připravil jsem tento text písemně s tím, že jakmile mi bude oznámen termín jednání soudu, pak tento text senátu zašlu. Zmíněný text je v této kapitole uveden jako první. Vedle toho jsem pro vlastní jednání soudu připravil velmi krátké poznámky, které jsou zde uvedeny jako druhý materiál.

Jaké však bylo naše překvapení (mé, obhájců i některých občanů, kteří počítali s účastí na jednání), když jsme se ze sdělovacích prostředků dozvěděli, že soud již rozhodl a to na neveřejném zasedání, a tak znemožnil naši účast. Odsouzený zřejmě nemusí znát co se senátu "honí hlavou", stačí, když je z tisku, rozhlasu a televize kuse, stroze informován, že jeho dovolání bylo zamítnuto a pak si musí další dva měsíce počkat na zdůvodnění tohoto osudového rozhodnutí, potvrzujícího nezákonné rozsudky nižších soudů.

Protože jsem svá zmíněná stanoviska nemohl uplatnit u soudu, je jejich zařazení do samizdatu jedinou možností, jak s nimi zájemce seznámit.


Verze připravená k zaslání senátu NS před jednáním

Vážený pane předsedo, vážení členové senátu Nejvyššího soudu ČR.

To, co bylo nutno uvést k mé obhajobě, k plnému vyvrácení dvou obvinění, tří různých, postupně předkládaných obžalob, jakož i tří diametrálně odlišných hodnocení mého údajného trestného činu na základě týchž podkladů, který byl nakonec v rozsudku Vrchního soudu v Praze posouzen jako sabotáž, je obsaženo ve vyšetřovacím a soudním spisu. Obhajoba v písemných a ústních vyjádřeních provedla podrobný rozbor důkazů a materiálů předložených v poslední, tj. třetí verzi obžaloby z roku 2002, dále při hlavním líčení před pražským soudem, v odvolání proti rozsudku Městského soudu, při veřejném zasedání u Vrchního soudu, v dovoláních obhájců podaných k Nejvyššímu soudu a komplexně v přílohách samotného odsouzeného k dovolání.

Cílem tohoto podání je dokázat, že mé bezmála devítileté trestní stíhání, včetně dvou dosavadních soudních jednání a jejich výsledků, je jednou dlouhou, nepřetržitou šňůrou protizákonných a protiústavních úkonů, systematicky směřujících k mému odsouzení bez ohledu na naprostou důkazní nouzi, k odsouzení doslova "za každou cenu".

I.  Společenská objednávka a politická atmosféra

Před tím, než se zmíním o vlastním meritu věci, dovolte, abych uvedl v jaké politické atmosféře je mé trestní stíhání a projednávání mého případu vedeno.

1/ Již v únoru 1992 na tiskové konferenci mluvčí ministerstva vnitra M. Fendrych oznámil, že vyšetřovatel Správy Federálního policejního sboru pro vyšetřování trestného činu vlastizrady v srpnu 1968 (P.  Faltus) ukončil vyšetřování a ve svém "Usnesení vedoucího vyšetřovatelského týmu…" ze dne 11.  2.  1992 označil osmnáct činitelů bývalého režimu za vlastizrádce, aniž ti byli obviněni a jako takoví vyslýcháni, čímž došlo k hrubému porušování principu presumpce neviny, jedné z klíčových zásad právního státu. Těžce to postihlo zejména členy mé rodiny a doslova způsobilo smrt mé manželky.

I když vzápětí - po kritice odborné veřejnosti - musel dozorující prokurátor V.  Nechanický toto usnesení vyšetřovatele změnit a zmiňoval se již jen o podezření ze spáchání tohoto trestného činu, přesto vyšetřovatelé a příslušní státní zástupci, a s nimi v jednom šiku i hromadné sdělovací prostředky a polistopadoví politici hovořili o označených občanech jako o těch, kteří se uvedeného trestného činu prokazatelně dopustili.

Toto porušování zákona zesílilo po zřízení zvláštní části policie České republiky, tj. "Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu", (dále jen "ÚDV"), které - ač do 1.  1.  2002 působilo nezákonně - mj. rozvinulo dalekosáhlou diskreditační kampaň, která se rok za rokem prohlubovala. Přičemž se znovu a znovu potvrzovalo, že za dané situace nejsou podmínky pro zveřejnění pravdivých informací o této věci v hromadných sdělovacích prostředcích.

Pozoruhodná je také skutečnost, že z proklamovaných 18 údajných vlastizrádců nebyl nikdo za tento trestný čin odsouzen. Jediným odsouzeným - ovšem za zcela jiný údajný trestný čin - jsem se stal já.

2/ Postup, naprosto nepřijatelný v právním státě, uskutečněný však v České republice, kdy si jeden z policejních úředníků, v našem případě ředitel "ÚDV", dopisem ze dne 30.  10.  1996 pozve na dny 25. až 26.  11.  1996 mimo Prahu na kobereček "neposlušné" nejvyšší představitele státních zastupitelství a dokonce i soudů (včetně Ústavního soudu!) ke "sjednocení postupu při objasňování a stíhání zločinů komunismu". Soudě podle radikální změny v postojích Městského státního zastupitelství (dále jen MSZ) v Praze ke shromážděnému materiálu bylo to evidentně velmi účinné, protože - i podle vyjádření soudu - od tohoto okamžiku se postoj MSZ v Praze k naprosto stejnému materiálu diametrálně změnil! Tuto změnu dokumentuje i stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze 6. března 2001, kdy tento soud projednával stížnost ministra spravedlnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze, potvrzujícího stanovisko Městského soudu v Praze, který vrátil předchozí obžalobu MSZ jako naprosto nedoloženou.

Nejvyšší soud ČR, po rozboru předchozího vývoje kauzy, stížnost ministra zamítl a mimo jiné výslovně upozornil: "Shora podrobné chronologické shrnutí trestního stíhání obviněného považoval Nejvyšší soud za důvodné uvést, neboť v přípravném řízení došlo k podstatnému posunu náhledu státního zástupce na uvedenou trestní věc. V roce 1996 byly shromážděné důkazy k uvedenému znaku hodnoceny ze strany státního zástupce jako nedostatečné, avšak tytéž důkazy v nově podané obžalobě, aniž by byly podloženy novými skutečnostmi, jsou považovány za dostatečné. V této části lze plně souhlasit s odůvodněním Vrchního soudu, že obžaloba byla v této části podána při plném vědomí její nepodloženosti, na podkladě pouhých, byť pravděpodobných, hypotéz a domněnek."

Přestože od roku 1996 bylo uskutečněno několik doplňujících vyšetřování, důkazní situace (přesněji důkazní nouze) se nejen vůbec nezlepšila, ale právě naopak, po dalších výsleších a po zařazení nových listinných důkazů, byla posílena obhajoba a ještě více zpochybněna obžaloba.

3/ Následné "ukáznění" Městského státního zastupitelství, jehož předchozí postup, souladný se zákony, vyvolal zlobnou reakci "ÚDV" i významných politických představitelů a také "odpovídající" kádrová opatření, tak aby Městské státní zastupitelství napříště již akceptovalo protizákonné postupy a závěry "ÚDV".

Potvrdilo to veřejné přiznání tehdejšího ministra spravedlnosti ("JUDr." Kalvody) i V. Bendy, že nového městského státního zástupce prověří a zhodnotí podle jeho vztahu ke kauze "vlastizrady".

4/ V hlubokém rozporu se zákony a principy právního státu byl vyvíjen zjevný politický tlak na státní zastupitelství a soudy, aby určité vyjmenované občany odsoudily za každou cenu. Závažnost tohoto protiústavního postupu je podtržena tím, že hlavním formulátorem této "společenské objednávky" byl opakovaně bývalý prezident republiky V. Havel! Ten v červnu 1995, v souvislosti ze zahájením oficiálního trestního stíhání údajných vlastizrádců tento tlak "zdůvodnil" a posvětil, neboť podle něho to bylo nutné "kvůli kontinuitě mravního cítění společnosti, kvůli společenské hygieně", s tím, že odlišné názory mezi "ÚDV" a MSZ v Praze znevažují vyrovnání s minulostí a "navíc to znevažuje sám pojem vlastizrady a vlastizrádce."

Když přes všechny nezákonné tlaky se ani za šest roků nedařilo nikoho za vlastizradu odsoudit, protože v té době soudci tlakům nepodlehli a nebyli ochotni odsoudit bez důkazů, podnikl V. Havel nový, velmi brutální výhrůžný útok, když doslova prohlásil: "podvědomý pocit určité míry spoluviny a spoluúčasti může vést k oslabení potřeby soudit předchozí režim a jeho činitele. Jenomže bez upřímné společenské objednávky promítnuté do jasného politického odhodlání se efektivnější a rychlejší práce vyšetřovatelů, státních zástupců a soudců v této věci nedočkáme." (Projev z 28.  10.  2001)

Povinnost soudců řídit se politickou objednávkou formuloval jednoznačně, bez skrupulí již v době, kdy byl ministrem vnitra, J. Ruml, když prohlásil: "Myslím, že je to velmi vážná věc, která musí být ovlivňována především veřejným míněním a prohlášením politiků." Věru příkladný respekt k ústavě, k právu, k nezávislosti soudů!

II.    Úloha "ÚDV"

1/ Především nutno konstatovat, že "ÚDV" se stal legální součástí systému orgánů přípravného řízení oprávněných provádět vyšetřování, až od 1.  1.  2002, takže celé vyšetřování mé záležitosti - před tímto datem - nemělo právní oporu. Bylo a je to i nadále tím závažnější, že "ÚDV" a celá jeho činnost plně organizovala i režírovala přípravu politických procesů.

2/ Dvě obvinění z roku 1995, jejichž neopodstatněnost byla již tehdy více než zřejmá, se při dnešním pohledu jeví jako zcela nesmyslná. První z nich bylo okamžitě zamítnuto i Městským státním zastupitelstvím, které v té době ještě dodržovalo a hájilo zákon i v politických kauzách, a proto je zrušilo jako nezákonné, neboť postrádalo náležitosti zákonem rigorozně stanovené pro tento procesní úkon. A druhé obvinění - které již tyto požadavky údajně splňovalo - pak bylo v plném rozsahu vyvráceno výsledky mnohaletého, několikrát doplňovaného vyšetřování.

3/ První návrh "ÚDV" ze dne 5.  1.  1996 na podání obžaloby z vlastizrady, byl MSZ v Praze dne 4.  7.  1996 vrácen s odů-vodněním, že "stanovisko vyšetřovatele nelze akceptovat, neboť vyšetřování zůstalo v podstatných bodech neúplné natolik, že nejen neodůvodňuje podání žaloby, ale znemožňuje jakékoli meritorní rozhodnutí ve věci samé". A dále s tím, že,  "principiálně nelze nedostatek důkazů nahrazovat jakýmsi >komplexním hodnocením případu< jak navrhuje vyšetřovatel."

4/ Protiprávním byl postup vyšetřovatelů "ÚDV", kteří v rozporu s požadavky zákona, že je nutno vyhledávat a posuzovat obě stránky věci (tj. jak potvrzení, tak popření údajného trestného činu) nejen nevyhledávali nic, co by potvrzovalo nevinu obviněných, ale naopak ještě navíc soustavně ignorovali vše, co svědčilo pro obviněné, co sdělili svědkové, co v tomto směru předložila obhajoba a dokonce nebrali v úvahu ani obdobná upozornění soudů.

Vyzývavá jednostrannost a arogance "ÚDV" byla dána "mimořádností" a politickým charakterem jeho postavení. Vždyť to odpovídalo koncepci, kterou tomuto úřadu dal do vínku jeho první ředitel - V. Benda. Otevřeně prohlašoval, že jeho úřad nesmí být (a skutečné také nebyl!) nestranický a nadstranický, že chápe svou úlohu a funkci v čele "ÚDV" veskrze politicky, a že právě proto není policistou, aby mohl účinně zajišťovat i politickou stránku působnosti úřadu, že při vhodném právním posouzení, což závisí na obratnosti vyšetřovatelů, bude možno stíhat představitele komunistické nomenklatury, že se dá dešifrovat skoro vše, jde jen o to, jaký způsob a jaké prostředky rekonstrukce se zvolí! Úroveň podkladů pro tři postupně předložené obžaloby mé údajné vlastizrady to plně potvrdila!

5/ Protiprávní - a jak se také v krátké době prokázalo, doslova podvodné - spojení dvou zcela odlišných a naprosto nesouvisejících věcí (věci šesti obviněných vedoucích pracovníků StB a mé věci, označované z tohoto důvodu jako "a spol.") s výslovně zdůrazněným cílem dokázat údajné spolčení ke spáchání trestného činu vlastizrady!

III.   Státní zastupitelství a soudy

1/ Posuzování stejného činu v těsně časovém kontextu podle různých ustanovení trestního zákona svědčí buď o bezradnosti jak tuto věc zdárně vyřešit, nebo o snaze vyjít vstříc politickým požadavkům a odsoudit za každou cenu. Jinak by se totiž nemohlo stát, že

  • MSZ v Praze dne 6.  11.  2002 hodnotí "trestný čin" jako "vlastizradu" podle § 91 tr. Zákona,
  • Městský soud v Praze dne 9.6.2003 jako "zneužití pravomoci veřejného činitele" podle § 158, odst. 1., písm. a), odst. 2., písm. c),
  • Vrchní státní zastupitelství v Praze v roce 2003 jako "vlastizradu" podle § 91 tr. Zákona,
  • Vrchní soud v Praze dne 13.10.2003 jako "sabotáž" podle § 97, odst. 1., písm. A), odst. 3, písm. c).

Přitom tato diametrálně odlišná hodnocení vycházejí převážně ze stejných podkladů MSZ, o jehož odborných znalostech lze mít oprávněné pochybnosti, když např. na závěr obžaloby, na str. 19 autoritativně tvrdí, že "stíhání trestných činů se netýká žádná z vyhlášených amnestií prezidenta republiky". Opak je pravdou!

2/ Přestože jak Městský soud (20.6.2000), tak Vrchní soud v Praze (7.  9.  2000) výslovně upozornily, že "znalecký posudek" předložený Ústavem pro soudobé dějiny AV ČR je v příkrém rozporu se zákonem, byl nejen ponechán ve spisu, ale i nadále zůstal základní součástí obžaloby, ze které - přes svá formální odmítavá prohlášení - vycházel i Městský soud v Praze, a dokonce jeden z jeho autorů (Dr. Tůma) byl také předvolán jako znalec!

Nejen to. Z křiklavě ideologicky i osobně podjatého Dr. Mencla, který původně, v průběhu vyšetřování, působil jako svědek, učinil Městský soud v Praze odborníka a pozval ho k hlavnímu líčení jako znalce!

A navíc - místo toho, aby křivá svědectví a nepravdivé odborné posudky byly v souladu se zákonem náležitě posouzeny, a tedy odmítnuty jako důkazy, staly se základní oporou obžaloby i rozsudků soudů. V tomto směru byl od dubna 1997 tento přístup příznačným rysem činnosti MSZ v Praze v mé věci.

3/ Protiprávní bylo také důsledné ignorování opakovaných návrhů a žádostí obhajoby na výslech dalších svědků a na získání důležitých dokumentů, majících zásadní význam pro posouzení viny či neviny obžalovaného. Rozsáhlý seznam návrhů obhajoby obsahovala např. příloha k mému vyjádření ze dne 1.  5.  1997 pro MS v Praze ke zprávě sdělovacích prostředků o tom, že MSZ v Praze podalo na mě obžalobu, ale i ty byly do poslední chvíle z větší části ignorovány.

4/ Znemožňování mé obhajoby, na což v roce 1998 (Usnesení ze dne 4.  3.) považoval na nutné upozornit i Vrchní soud v Praze, který kritizoval, že "tímto postupem, (tj. postupem městského státního zástupce v Praze ve dnech 29.  4. a 2.  5.  1997) kdy obviněnému nebyla dána možnost, aby se ke všem skutečnostem, kladeným mu za vinu, vyjádřil, uvedl argumenty a navrhl důkazy na svoji obhajobu, byla závažným způsobem porušena práva obviněného a porušen zákon v jeho neprospěch v ustanovení § 33 odst. 1 a § 92 odst. 2 tr. řádu."

5/ Velmi závažné je také zjištění, že senáty Městského a Vrchního soudu v Praze při svém rozhodování postupovaly v rozporu i s dalšími právními normami, ke kterým podle zákona měly přihlížet.

a)  Podle zákona o soudní rehabilitaci č.  119/1990 Sb., občan, který byl v období let 1948 - 1989 odsouzen za trestný čin sabotáže, měl právo na rehabilitaci. Takže pokud bych byl po srpnu 1968 odsouzen za sabotáž (které jsem se podle tvrzení Vrchního soudu údajně dopustil!), pak bych byl podle zmíněného zákona již rehabilitován! Není tedy protismyslné, že při platnosti tohoto zákona, v době, kdy jiní byli již rehabilitováni, jsem byl za totéž já nyní odsouzen? A dokonce aniž bych se takového trestného činu dopustil?

Takže skutečnost, že soudy nepřihlédly k zákonu o soudní rehabilitaci, zmiňuji zejména proto, že pokud zákon č. 119/1990 Sb. stále platí, měl soud konstatovat, že i v případě, jestliže jsem se trestného činu dopustil, jsem ze zákona plně rehabilitován. Absurditu mého odsouzení umocňuje také to, že k opačnému závěru, k uvedenému rozsudku šestiletého vězení došel Vrchní soud v době již třináctileté platnosti tohoto zákona o rehabilitaci! A tedy také (nebo tím spíše!) v případě, že údajný trestný čin údajně spáchaný před 35 roky byl odsouzen až v roce 2003 podle zákonů platných v roce 1968! Ještě závažnějším důvodem diskvalifikujícím rozsudek Vrchního soudu je plně prokázaný a Městským soudem potvrzený fakt, že jsem se žádné sabotáže, ani jiného trestného činu proti socialistickému zřízení v roce 1968 ani nikdy jindy nedopustil.

b)  Rozhodnutím o amnestii ze dne 3. února 1993 (Sb. č. 15/1993 - článek II., odstavec 2.) prezident republiky uložil mj. ministrovi spravedlnosti, aby mu "po přezkoumání předložil k rozhodnutí návrhy na zastavení trestního stíhání, prominutí nebo zmírnění trestů uložených za trestné činy spáchané přede dnem tohoto rozhodnutí osobami, na které se toto rozhodnutí nevztahuje nebo na které se vztahuje jen zčásti, jde-li mj. o muže starší 65 let (bod c) a osoby trpící závažnou chorobou (bod d) ". Jak známo, odsouzený bohatě splňuje, ba přeplňuje obě citovaná hlediska!

Uvedl jsem rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ne proto, že bych se ho dovolával a žádal o amnestování (neboť stále platí, že mi nejde o amnestii, či o milost, ale jen a jen o spravedlnost), nýbrž proto, že bylo povinností soudů také k uvedené normě přihlédnout, zahrnout ji do svých právních úvah a vyrovnat se s jejími požadavky.

6/ Dále, možno konstatovat, že celý proces a mé odsouzení je také v příkrém rozporu s některými klíčovými zákony a dokonce se samotnou ústavou. Zejména pak s pasáží, stanovující jaké zřízení hájí ústava a zákony České republiky. Konkrétně jsou tyto pasáže ústavy a jednotlivé zákony uvedeny v mé příloze k dovolání ze dne 28. ledna 2004.

Jde o to, že do pravomoci obecných soudů České republiky nepatří ochrana společenského a státního zřízení Československé socialistické republiky, která přestala existovat dne 23.  4.  1990. Nemohu být proto nyní odsouzen za trestný čin který jsem měl spáchat proti ČSSR, proti tehdejšímu socialistickému zřízení, když navíc nebyl předložen jediný důkaz, že jsem se něčeho takového dopustil. A protože jsem nebyl a nemohl být obviněn ani z toho, že jsem se dopustil jakéhokoliv trestného činu proti současnému režimu, proti České republice a jejímu ústavnímu pořádku, je více než paradoxní, že jsem byl postaven před současné soudy.

Z toho, co jsem dosud uvedl, je zřejmé, že v tomto případě se jedná o plně prokázané hrubé komplexní a všestranné porušování zákonů od počátku vyšetřování až k rozsudkům Městského a Vrchního soudu v Praze. To ostatně v jednotlivých obdobích různé orgány trestního řízení samy konstatovaly a odsuzovaly.

IV.    Další závažné připomínky formálně právního charakteru

1/ Zcela určitě je i pro mne nepříjemné, musím-li upozornit také na takový jev, jakým byla manipulace s materiály vyšetřovacího spisu, nedůstojná a pod úroveň orgánů přípravného řízení.

Projevilo se to dokonce v několika podobách. Šlo o -

  1. dodatečné vkládání a antidatování materiálů, údajných důkazů o spáchání trestného činu (viz např. "úřední záznam" vyšetřovatele ÚDV, datovaný dnem 15.  12.  1995, který však 18.  12.  1995, kdy se obviněný a jeho obhájce seznamovali s vyšetřovacím spisem, ve spisu ještě zařazen nebyl!) ;
  2. zmizení materiálů, dříve již zařazených do spisu a svědčících ve prospěch obhajoby (např. sovětského dokumentu - záznamu velvyslance SSSR o jednání s ministrem kultury ČSSR v březnu 1968) ;
  3. zařazení do spisů rozsáhlých materiálů jiných věcí, které se mé věci vůbec netýkaly, s cílem vyvolat klamavý dojem, že se týkají, že jsou důkazem mého údajného trestného činu, a mého zločinného spolčení se skupinou lidí k jeho spáchání, a jejich ponechání ve spisu, přestože Městský soud i Vrchní soud v Praze uložily tyto materiály vyřadit;
  4. zařazení do spisu a dokonce i uplatnění při jednání Městského soudu v Praze jako důkazů takových materiálů, které byly získány nezákonným způsobem v roce 1968. (Např. záznamy nezákonných výslechů některých pracovníků ÚSS, prováděných zvláštním komandem vyslaným J. Smrkovským.)

2/ Nelze se nezmínit o tom, že v obžalobách se projevoval tak závažný rozpor s požadavky práva, jakým bylo zjevné falšování údajů, přičemž tyto údaje byly uvedeny s odvoláním na jednotlivé důkazy a dokumenty zařazené ve vyšetřovacím spisu. Ani v této záležitosti nebyly výhrady obhajoby, případně i soudů, brány v úvahu!

3/ S právní praxí je jistě v rozporu také stav, kdy se obviněný, obžalovaný dokonce z vlastizrady (!) a posléze i odsouzený, o závažných skutečnostech bezprostředně se ho dotýkajících (např., že na něj byla podána obžaloba), dovídá nikoliv od příslušných orgánů, ale z hromadných sdělovacích prostředků. Tak tomu bylo např. v dubnu - květnu 1997, což mělo i další závažné negativní důsledky.

V.   Závěr

Na shora uvedené i další protiprávní úkony orgánů přípravného řízení obhajoba několikrát upozornila ve svých vyjádřeních a připomínkách v průběhu vyšetřování. Věnoval jsem jim souhrnněji i samostatný materiál "Protest obviněného Ing. Karla Hoffmanna proti další manipulaci s materiály, významnými pro posouzení jeho údajné trestné činnosti v srpnu 1968" ze dne 10.  4.  2000, který je součástí vyšetřovacího spisu a kterým jsem na celou řadu z nich naléhavě upozornil.

Dále uvádím ještě další dvě vlastní trpké zkušenosti, dokazující, jak orgány, které mají být garantem dodržování zákonů, tuto povinnost nejen neplní, ale naopak porušování zákonů tolerují, či dokonce kryjí. Je to současně důkaz, že na tyto jevy obhajoba v minulosti již nejednou, ale marně, upozorňovala.

Především to je informace, jak skončilo mé upozornění ze dne 20.11.1997 ministerstvu spravedlnosti (jímž jsem odmítl připojit se k žádosti jednoho slovenského občana aby mi byla udělena milost) na nezákonnosti provázející mé trestní stíhání.

Po roční pauze jsem dostal sdělení VSZ v Praze (ze dne 9.  11.  1998), kterým jsem byl ujišťován, že nebylo zjištěno nic závadného v postupu MSZ v Praze a že ani jinak nebyl porušen zákon. Další vývoj kauzy - i s přihlédnutím k rozsudkům - to zcela vyvrátil.

A konečně musím informovat také o tom, jak skončila moje stížnost ze dne 6.  11.  2000 na záměrné průtahy trestního stíhání a tím na hrubé porušování Listiny základních práv a svobod, adresovaná ministru spravedlnosti. V odpovědi ředitele odboru organizace a dohledu ministerstva spravedlnosti ze dne 29.  11.  2000 je uvedeno, že VSZ v Praze přezkoumává usnesení Městského soudu a Vrchního soudu v Praze s tím, že o výsledku přezkumného řízení, pokud vyústí do návrhu na podání stížnosti pro porušení zákona, budu písemně vyrozuměn Ministerstvem spravedlnosti.

Záležitost však vyvrcholila tím, že jsem od tohoto ministerstva již žádné vyrozumění nedostal. A navíc pan ministr spravedlnosti dne 15.  1.  2001 podal Nejvyššímu soudu stížnost pro porušení zákona v můj neprospěch! Nejvyšší soud ČR však stížnost ministra dne 6.  3.  2001 oprávněně zamítl jako neopodstatněnou.

Vážený pane předsedo, vážení členové senátu Nejvyššího soudu, uvedl jsem několik závažných důvodů, proč bylo mé trestní stíhání od samého počátku protiprávní, proč jsem byl nucen odmítnout jak obžalobu, tak i rozsudky obou uvedených soudů a proč jsem podal dovolání k Nejvyššímu soudu. Z tohoto důvodu jsem měl také zájem, aby toto mé dovolání bylo projednáno na veřejném zasedání.

Spoléhám na to, že tento ctihodný tribunál Nejvyššího soudu ČR je oddán právu, že bude dán průchod spravedlnosti.

5. 5. 2004 Ing. Karel Hoffmann


Text, který byl určen k přednesení při jednání soudu

Vážený pane předsedo, vážení členové senátu Nejvyššího soudu ČR.

I když jsem svůj zásadní postoj k dnešnímu projednávání mého dovolání proti nespravedlivému a především protiprávnímu rozsudku Vrchního soudu zaslal předem v písemném vyhotovení, dovolte, abych i zde alespoň ve stručnosti vyjmenoval důvody, pro které nemohu souhlasit s jakýmkoliv rozsudkem odsuzujícím mě za protisocialistickou činnost v srpnu 1968 a připomenul, že porušování zákonů bylo základním rysem charakterizujícím činnost příslušných orgánů po celou dobu mého trestního stíhání. Jde o tyto závažné skutečnosti -

  1. Systematické hrubé porušování presumpce neviny nejen od okamžiku oficiálního obvinění z vlastizrady v r. 1995, ale dokonce již od roku 1990.
  2. Neustálý - a žel úspěšný - politický a mediální tlak na mé odsouzení za každou cenu.
  3. Důkazy nepodložená vstřícnost "ÚDV", státních zastupitelství i jednotlivých soudců ke společenské objednávce některých nejvyšších politických představitelů České republiky na potrestání údajných vlastizrádců.
  4. Protiústavní existence a protiprávní činnost "ÚDV" do 31.  12.  2001.
  5. Neskrývaný tlak "ÚDV", tedy určité části policie, (podporovaný mj. tehdejšími ministry vnitra a spravedlnosti!) na státní zastupitelství, aby převzalo svévolný výklad práva uplatňovaný a prosazovaný tímto úřadem.
  6. Konkrétní kroky Václava Bendy, usilujícího o podřízení představitelů státních zastupitelství a dokonce i soudů (včetně Nejvyššího a Ústavního soudu) jeho protiprávnímu působení.
  7. Vynucená kádrová opatření na Městském státním zastupitelství, tj, výměna městského státního zástupce, odůvodněná "nutností" odstranit překážky prosazení návrhů "ÚDV" a zajistit tak realizaci společenské objednávky na odsouzení některých občanů, aniž by se trestné činnosti dopustili.
  8. Zcela nepravdivá, účelová obvinění "ÚDV" celé řady občanů z "vlastizrady", jejichž neopodstatněnost byla v průběhu vyšetřování velmi rychle prokázána.
  9. Protiprávní opakované návrhy "ÚDV" na podání obžaloby z vlastizrady, přestože neexistovaly důkazy o spáchání takového trestného činu.
  10. Tři téměř totožné (byť stále nově zdůvodňované) nepravdivé, všemi soudy odmítnuté obžaloby z vlastizrady, podané MSZ v Praze, přičemž v poslední, 3. obžalobě je více než 130 nepravdivých, nepřesných a klamavých tvrzení.
  11. Nezákonné a účelové spojení dvou nesouvisejících věcí (mé věci s věcí 6 vedoucích pracovníků StB) s cílem dokázat údajné zločinné spolčení ke spáchání trestného činu vlastizrady.
  12. Různé formy a způsoby manipulace s materiály vyšetřovacího spisu. (Dodatečné vkládání antidatovaných materiálů; zmizení materiálu, již zařazeného ve spisu příznivého pro obviněného; zařazení do spisu celého souboru materiálů věci pracovníků StB, která se mnou nesouvisela a proto musela být následně oddělena; zařazení do spisu materiálů, získaných nezákonným výslechem v roce 1968.)
  13. Protizákonný jednostranný a podjatý přístup a postup vyšetřovatelů "ÚDV", kteří v rozporu se svou povinností nejen nevyhledávali důkazy ve prospěch obviněného a obžalovaného, ale dokonce systematicky ignorovali takovéto důkazy předkládané obhajobou.
  14. Prokazatelné falšování údajů z materiálů vyšetřovacího spisu, na které se ÚDV či MSZ v Praze odvolávají.
  15. Nevysvětlený, ničím nezdůvodněný právní přemet MSZ v Praze při hodnocení obsahu vyšetřovacího spisu, na což dne 6.  3.  2001 upozornil i Nejvyšší soud ČR.
  16. Obžaloba i Městský soud v Praze vycházely ze "Znaleckého posudku", ač ten byl již dříve příslušnými soudy (jak Městským soudem tak i Vrchním soudem v Praze) označen jako odporující zákonu.
  17. Městský soud v Praze přizval jako znalce občana, který se již dříve v průběhu trestního řízení v této věci projevil jako velice podjatý svědek.
  18. Ignorování návrhů obhajoby na předvolání některých důležitých svědků a získání závažných dokumentů či jiných materiálů.
  19. MSZ v Praze i MS v Praze místo toho, aby křivé svědectví a nepravdivé posudky stíhaly, plně se o ně opíraly při zdůvodňování obžaloby či rozsudku.
  20. Vrchní soud již v roce 1998 upozornil, že je mi znemožňována obhajoba.
  21. Jak "volně", resp. neodborně jsou vykládány zákony, dokazují diametrálně odlišné závěry v mé věci, ke kterým postupně došly jednotlivé orgány trestního řízení -
    vlastizrada - MSZ v Praze
    zneužití pravomoci veřejného činitele - Městský soud v Praze,
    vlastizrada - Vrchní státní zastupitelství v Praze,
    sabotáž - Vrchní soud v Praze.
  22. Ignorování zákona č.  119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci některých skutečných trestných činů spáchaných v době existence ČSSR; situace je tím bizarnější, že ač jsem se tohoto trestného činu nedopustil, jsem z něj sice obviňován a obžalován, ale zákon o rehabilitaci těch, kteří se takového trestného činu dopustili, respektován není. Zřejmě proto, že jsem se takového trestného činu nedopustil.
  23. Ignorování rozhodnutí prezidenta ze dne 3.  2.  1993 o amnestii.
  24. Hrubé porušení ústavy i příslušných zákonů, které výslovně určují, že soudy ČR hájí zájmy České republiky, tedy nikoliv Československé socialistické republiky. Ovšem, jak známo, já jsem nebyl obviněn, obžalován a také odsouzen za to, že jsem ohrozil či poškodil zájmy České republiky, ale právě naopak, že jsem údajně ohrozil zájmy Československé socialistické republiky.

Vážený pane předsedo, vážení členové senátu, uvedené skutečnosti - stejně jako všechna předchozí vyjádření obhajoby - přesvědčivě dokazují, že mé trestní stíhání i oba dosavadní rozsudky proti mně jsou v hlubokém rozporu s právním státem, s konkrétními zákony a jsou plošným porušením Listiny základních práv a svobod občanů.

Doufám, že Nejvyšší soud České republiky bude postupovat v souladu s právem, takže konečně bude spravedlnosti učiněno zadost. Ing. Karel Hoffmann, 5. 5. 2004


Stanovisko odsouzeného Ing. Karla Hoffmanna k usnesení

Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27.  5.  2004, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku Vrchního soudu ČR ze dne 13.  10.  2003, jímž byl odsouzen za údajnou sabotáž k šesti rokům vězení

Především považuji za podstatné uvést následující poznatky a skutečnosti

1.  Na rozdíl od stanovisek z mého bezprostředního přátelského i odborného okolí, které sledovalo průběh mého trestního stíhání, a které bylo rozhodnutím senátu Nejvyššího soudu (dále jen NS) překvapeno, sám jsem odmítnutí dovolání očekával. Kdo důsledně sleduje atmosféru vytvářenou kolem stíhání některých bývalých předlistopadových funkcionářů ÚV KSČ jako údajných vlastizrádců a sabotérů, nemůže mít pochybnosti o tom, že politický tlak na odsouzení byť jen jednoho z nich za každou cenu byl a je nadále tak silný, že nelze očekávat vítězství spravedlnosti. Proto mě odmítnutí dovolání nepřekvapilo, ba naopak tento symbolický dárek současného režimu k mým osmdesátinám jsem očekával.

2.  Pozornost zasluhují časové údaje osudu dovolání. Vrchní soud v Praze mě odsoudil dne 13.  10.  2003, avšak výrok rozsudku s jeho odůvodněním jsme já i moji obhájci obdrželi až po šesti týdnech, tj. dne 28.  11.  2003. V lednu 2004 (12.  1. JUDr. Horákem a 21. 1. JUDr. Kubíčkem) bylo podáno dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Dodatečně dne 28.  1.  2004 jsem senátu NS poslal své vyjádření k rozsudku Vrchního soudu a k němu připojil Přehled právních norem, vztahujících se k mé trestní věci.

Podle informací sdělovacích prostředků senát NS rozhodnutím ze dne 27.  5.  2004 dovolání zamítl, ovšem text tohoto rozhodnutí jsme obdrželi až 23. 7. 2004, tedy za 8 týdnů od rozhodnutí a po více než 6 měsících (26 týdnech) od okamžiku, kdy bylo podáno dovolání!

3.  Jako již mnohokrát předtím se stalo, že ten, koho se rozhodnutí příslušného soudu bezprostředně dotýká, byl zpraven o tomto rozhodnutí nikoli soudem, jak by to po právu mělo být, ale ze sdělovacích prostředků, publicisticky zkreslených, a pak musel dlouhou dobu čekat na oznámení, proč, z jakého důvodu soud k takovému rozhodnutí dospěl.

4. Pro mne je nevysvětlitelná též tato okolnost. Mí obhájci byli soudem dotázáni, zda souhlasí s projednáním mé věci na neveřejném zasedání senátu NS či zda žádáme veřejné projednání. Protože jeden z obhájců odpověděl, že nemá námitky proti neveřejnému zasedání, ale druhý obhájce sdělil, že nesouhlasí s projednáním v neveřejném zasedání, byl jsem Městským soudem dopisem ze dne 28. 1. 2004 vyzván, abych se k této otázce sám vyjádřil. Proto jsem dne 3. 2. 2004 odpověděl, že po opětovném projednání této otázky s obhájci nesouhlasím s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

Na veřejné projednání věci jsem se také celou tu dobu připravoval, o čemž svědčí texty mých uvažovaných stanovisek, určených pro senát NS. První, rozsáhlejší, jsem chtěl zaslat NS v okamžiku, jakmile mi bude oznámen datum jednání o mém dovolání. A krátký text jsem připravil jako vystoupení před senátem NS. Oba uvedené materiály jsou zařazeny v tomto mém novém samizdatu. Lze tedy pochopit mé překvapení, když jsem se ze sdělovacích prostředků dozvěděl, že můj názor - přestože jsem byl na něj opakovaně dotazován - příslušný senát nezajímá, že si prostě nepřeje abych byl jednání přítomen a nenarušoval je svým dokazováním, že rozsudky byly konstruovány na podkladě nepravdivých tvrzení. Takže podle postupu senátu Nejvyššího soudu ČR jsem zřejmě více než neskromný, když jsem předpokládal, že mám nárok na to být přítomen při projednávání věci, zda zemřu za běžné, normální situace nebo ve vězení. Pro mne tak zůstává nezodpovězená otázka, k čemu byla všechna ta korespondence o tom, jaké zasedání soudu preferuji. Je to jen další příklad, jak jsou práva, stanoviska a návrhy obviněných, obžalovaných a odsouzených ignorována!

K odmítnutí mého dovolání Nejvyšším soudem ČR proti rozsudku Vrchního soudu v Praze

Po prostudování usnesení Nejvyššího soudu ČR (dále jen NS) musím konstatovat:

Především - přestože obhajoba v plném rozsahu, beze zbytku vyvrátila odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze (dále jen VS), a přestože se NS neopírá a nemůže opírat ani o jediné nové zjištění, ani o jediný důkaz, byť vzdáleně naznačující, že bych se byl trestného činu dopustil, opakuje bez jakéhokoliv opodstatnění závěr VS. Platí to především o nepravdivých tvrzeních, v usnesení NS dokonce několikrát opakovaných, že jsem údajně postupoval "v úmyslu zabránit odvysílání …. Prohlášení předsednictva ÚV KSČ", "se záměrem pomoci tak protireformnímu křídlu v KSČ a potažmo intervenujícím vojskům", "dal svým podřízeným pokyn k okamžitému vypnutí rozhlasových vysílačů na přesně neurčenou dobu" což - jak je opakovaně doloženo v mnoha předchozích zcela konkrétních vyjádřeních obhajoby - je v rozporu s historickou pravdou. Nebudu je zde proto znovu rozebírat.

Dále - jak je možné spoléhat na objektivitu soudu - a v tomto případě dokonce Nejvyššího soudu! - když vědomě zamlčuje rozhodující skutečnost, tj., že odsouzený neudělal nic jiného, než že se pokusil zajistit výslovně mu uložené rozhodnutí prezidenta republiky, vyvolané jeho obavami z krveprolití.

To je zamlčováno a současně v podmínkách, kdy platí zákon o protiprávnosti "komunistického režimu" a Komunistická strana Československa, její vrcholné orgány a jednotliví představitelé jsou za svou údajně nezákonnou, protilidovou činnost když ne stíháni, tak alespoň permanentně hanobeni, se soud najednou odvolává na stanovisko předsednictva ÚV KSČ, jako na nejvyšší autoritu a neuznává rozhodnutí nejvyššího ústavního činitele - prezidenta republiky!

Jaký další přesvědčivější důkaz o licoměrnosti a politické motivaci mě odsuzujících rozsudků je ještě třeba uvádět?

Dále - Městský soud v Praze bez ohledu na můj věk a současný zdravotní stav i na stanovisko lékaře - soudního znalce, rozhodl, že mám 9. srpna do vězení nastoupit. V konfrontaci s tím faktem pak vystupuje do popředí význam záměrného oddalování zveřejnění usnesení senátu NS, což znemožňovalo již dříve - tedy za mé aktivní účasti - zpracovat a také odeslat stížnost pro Ústavní soud. Rozpětí necelých čtrnácti dnů mezi obdržením usnesení senátu NS a nástupem do vězení znemožňuje můj podíl na zpracování této stížnosti.

Jen člověk zcela ignorující životní zkušenosti by mohl odmítnout názory těch, kteří tvrdí, že postup českých orgánů trestního řízení (v každém případě těch, které se zabývaly mou věcí!) promyšleně sleduje tři základní cíle. První jsem již uvedl v předchozím bodu - co nejvíce ztížit obviněnému, obžalovanému a zejména pak odsouzenému každý další krok k dosažení spravedlnosti.

Druhý, základní cíl pak charakterizuje sám život - patnáct roků systematické diskreditační kampaně, devět roků trestního stíhání provázeného dalším stupňováním morálně politického pronásledování, záměrné protahování jednotlivých kroků prohlubujících psychické týrání vybraných občanů a s tím spojená sociálně ekonomická likvidace.

A třetím cílem, bezprostředně spojeným s poslední zkušeností, tj., že NS potřeboval šest měsíců na rozhodnutí a jeho následné doručení, byla snaha dostat můj údajný trestný čin, můj "zasloužený" trest a naopak "zásluhy" těch, kterým se podařilo alespoň jednoho z bývalých představitelů KSČ dostat do vězení co nejblíže k výročí srpna 1968, aby toho bylo možno opět využít k podnícení nové kampaně nejen proti mně, ale hlavně proti KSČM, jejíž rostoucí preference nedávají spát zejména těm, kteří již věnovali tolik úsilí dosažení kriminalizace komunistů.

Dále - jak nejen jednostrannou, nýbrž i doslova nicotnou obranou možností nápravy nesprávných soudních rozhodnutí je dovolání k NS, dokazuje přesvědčivě i můj případ.

Přesně v souladu se zákonem, se směrnicemi i dosavadními asi ročními zkušenostmi s touto praxí (zpracovanými a publikovanými jedním ze členů NS), tj. čím se smí a čím naopak nesmí dovolání zabývat, se mí obhájci v dovoláních, která mým jménem podali, soustředili na formální právní stránku rozhodnutí Vrchního soudu. To však vzhledem ke stanoveným limitům instituce dovolání nepostihuje a nemůže postihovat rozhodující "problém", tj., že rozsudky Městského i Vrchního soudu byly založeny na nepravdivých tvrzeních a na zkresleně hodnocených důkazech.

Proto jsem považoval za potřebné přece jen senátu NS jako součást dovolání předložit i rozbor této rozhodující, politickými tlaky vynucené "vady" předchozích závěrů soudů.

Senát NS - který tato "chyba" prokazatelně nezajímala - se s tím vyrovnal velmi jednoduše. Zakončil své rozhodnutí (viz str. 14) tímto konstatováním - "Jestliže odvolatel vypracoval a vedle dovolání podaného prostřednictvím výše jmenovaných obhájců uplatnil vlastní vyjádření k rozsudku Vrchního soudu v Praze, je třeba uvést, že k tomuto podání nemohl Nejvyšší soud přihlížet. Nelze je totiž se zřetelem k ustanovení § 265d odst. 2 tr. ř. považovat za dovolání či jeho součást." Vida, vše je jasné, zákonu bylo učiněno zadost, a tak co záleží na tom, že někdo byl neprávem odsouzen!

Dále - mimořádně důležitou pro vítězství spravedlnosti je skutečnost, zda se rozsudky soudů opírají o skutečné důkazy, o ověřená tvrzení a objektivní znalecké posudky. Jak obhajoba spolehlivě prokázala, v mém případě tomu tak nebylo, protože soudy se opíraly o komplexně nepravdivou obžalobu a o plně vyvrácená, historickým faktům odporující vyjádření údajných znalců, mj. pana Dr. Tůmy. Jak mohlo být stanovisko tohoto historika objektivním v mé záležitosti, ukázalo jeho nedávné vyjádření k jedné z aktuálních událostí, která rozbouřila názorovou hladinu v české veřejnosti. Mám na mysli diskusi o tom, zda bojovníci proti socialismu se zbraní v ruce, tedy skuteční vlastizrádci a navíc mnohonásobní vrazi, bratři Mašínové, jsou hrdiny a zda zaslouží příslušné ocenění, např. státní vyznamenání. Jestliže pan Dr. Tůma prohlásil, že "Mašínové byli jistě stateční a bojovali za správnou věc" pak je jen logické, že já, který jsem celý život sloužil socialistickému zřízení, jsem pak podle jeho měřítek vlastizrádce a sabotér. Podle toho také vypadalo jeho "znalecké" vyjádření.

Uvedl jsem tento malý příklad, abych i na něm ukázal na jakých základech byly vybudovány rozsudky, odsuzující mě do vězení, což však evidentně pro senát NS nebylo důležité.

Konečně - jsem právní laik, ale musím prohlásit, že mě udivuje, když dokonce i NS ČR se v mé věci uchyluje k právní ekvilibristice v souvislosti se zákonem č. 198/1993 Sb. o protiprávnosti komunistického režimu jen proto, aby na jedné straně dokázal, že tento zákon se mě týká, když jde o nepromlčení mého údajného trestného činu, ale naopak, že se mě netýká, přestože jsem se podle něj dopustil sabotáže, neboť něco takového stejný zákon prohlašuje za čin "legitimní, spravedlivý a morálně oprávněný". Jen těžko lze nalézt přesvědčivější důkaz o licoměrném uplatnění "dvou metrů". Dokonce dvojnásobně!

Potud mé vyjádření k rozhodnutí NS ČR. Jsem přesvědčen o tom, že tato moje "trestní věc" bude předmětem právních i historických rozborů nejen v České republice, ale i v zahraničí.

Ing. Karel Hoffmann, 26.  7.  2004


Přehled nezákonného postupu

orgánů přípravného řízení i soudů ČR ve věci naprosto nedoloženého a tedy protiprávního obvinění a opakované obžaloby Ing. K. Hoffmanna z vlastizrady, a jeho odsouzení k několikaletému vězení zpočátku za zneužití pravomoci veřejného činitele a posléze za sabotáž!

I když jsem svůj zásadní postoj k nespravedlivým a především protiprávním rozsudkům Městského a Vrchního soudu v Praze i Nejvyššího soudu ČR již mnohokrát vyjádřil, musím i v tomto přehledu alespoň ve stručnosti vyjmenovat důvody, pro které nemohu souhlasit s jakýmkoliv rozsudkem odsuzujícím mě za protisocialistickou činnost v srpnu 1968 a připomenout, že porušování zákonů bylo základním rysem charakterizujícím činnost příslušných orgánů po celou dobu mého trestního stíhání. Jde o následující závažné skutečnosti.

I.

Základní skutečnosti, dokazující, že se devět roků protiprávně stíhaný a nakonec nadvakrát odsouzený Ing. K. Hoffmann žádného trestného činu nedopustil

Bylo nade vší pochybnost prokázáno -

1/ Odsouzený nebyl ve spojení s cizí mocí. Přestože K. Hoffmann byl obviněn a třikrát obžalován z vlastizrady, celé dlouhé vyšetřování a především pak závěry soudů dokázaly opak. Soudy všech tří stupňů (tj. Městský a Vrchní soud v Praze a nejvyšší soud ČR) toto tvrzení odmítly, neboť nebyl předložen jediný důkaz o takovém spojení obžalovaného s cizí mocí.

2/ Odsouzený se nedopustil spolčení, s nikým se nespolčil! Vyšetřování prokázalo, že K. Hoffmann se nespolčil s naprosto nikým. Nespolčil se ani se skupinou šesti vedoucích pracovníků StB (zpočátku spolu s ním obviněných a obžalovaných, ale nakonec zbavených všech obvinění, přičemž bylo zjištěno, že jsme se nejen nespolčili, ale že mezi námi nebyl naprosto žádný kontakt!), ani s údajnými organizátory údajné dělnicko-rolnické vlády, což prokázalo také soudní řízení ve věci M. Jakeš a J. Lenárt.

3/ Odsouzený nepostupoval proti žádnému pokynu či rozhodnutí nadřízených stranických či státních orgánů či představitelů. Žádný takový pokyn, rozhodnutí, úkol, který by odsouzený K. Hoffmann porušil, neexistoval!

4/ Odsouzený nepostupoval svévolně, ale právě naopak, snažil se zajistit jediný pokyn, který skutečně dostal. Přesně - K. Hoffmann postupoval výhradně v souladu s pokynem příslušného tajemníka ÚV KSČ, vycházejícím z rozhodnutí nejvyššího státního představitele - prezidenta republiky L. Svobody.

5/ Odsouzený neučinil nic co by bylo v rozporu se zákony, se smluvními vztahy spojů s rozhlasem, s pravidelnou každodenní praxí.

Přes uvedené i další prokázané skutečnosti, svědčící o naprosté nevině ing. K. Hoffmanna, o tom, že se trestného činu nedopustil, že nepoškodil socialistické zřízení, byl protiprávně odsouzen!

II.

K. Hoffmann byl nezákonně odsouzen i v případě, že by se byl v srpnu 1968 uvedených trestných činů skutečně dopustil.

V České republice platí některé právní normy, podle kterých by i skutečný trestný čin proti Československé socialistické republice nebyl trestným a naopak, pokud byl někdo před listopadem 1989 za takový trestný čin již odsouzen, měl být rehabilitován.

1/ Podle platné ústavy a odpovídajících zákonů (zejména č. 175/1990 a č. 290/1993) orgány ČR mohou, smí a mají stíhat trestné činy proti současnému ústavnímu zřízení a zájmům ČR, nikoliv proti socialistickému zřízení! Navíc proti dnes již neexistujícímu státu.

Jak známo, já jsem nebyl obviněn, obžalován a také odsouzen za to, že jsem ohrozil či poškodil zájmy zřízení této, současné České republiky, ale právě naopak, že jsem údajně ohrozil zájmy Československé socialistické republiky.

2/ Zákon č. 198/1993 Sb., který prohlašuje předlistopadový režim od 28.2.1948 do 17.  11.  1989 (tedy i v roce 1968) za "zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný" a jakoukoliv činnost proti němu za "legitimní, spravedlivou, morálně oprávněnou a hodnou úcty".

Také zákon č. 460/1991 Sb. prohlásil léta 1948 až 1989 za dobu nesvobody bez jakékoli časové výjimky.

Jednoznačný je i nález Ústavního soudu ze dne 26.11.1992, uveřejněný v č. 116/1992 Sb. o tom, že "Současně budovaný právní stát, který vychází z hodnotové diskontinuity s totalitním režimem, nemůže přejímat taková kritéria, jež vychází z odlišného systému hodnot."

Přesto byl K. Hoffmann obviněn ze sabotáže proti tomuto režimu a odsouzen k několikaletému trestu vězení!

3/ Zákon o rehabilitaci č. 119/1990, podle kterého přezkumné řízení lze konat ve věcech, v nichž bylo v době od 25.  2.  1948 do 1.  1.  1990 vyhlášeno odsuzující soudní rozhodnutí, jež nabylo právní moci, za trestné činy proti základům Československé socialistické republiky, včetně trestného činu sabotáže podle § 97 zákona č. 140/1961.

Jestliže občané již v minulosti odsouzení za sabotáž byli rehabilitováni právě proto, že čin spáchali proti socialistickému zřízení, jak je možné v rozporu i s tímto zákonem stejný trestný čin (pokud by býval byl vůbec spáchán či pokud tak tehdejší činnost odsouzeného K. Hoffmanna soud hodnotí!) proti stejnému zřízení dnes trestat? Situace je tím bizarnější, že ač jsem se tohoto trestného činu nedopustil, jsem z něj sice obviňován, obžalován a dokonce i odsouzen, ale zákon o rehabilitaci těch, kteří se takového trestného činu dopustili, respektován není. Zřejmě právě proto, že jsem se takového trestného činu nedopustil.

Takže uvedené právní normy, zejména zákony by v právním státu musely soudy respektovat. Jak v případě, že by se odsouzený K. Hoffmann byl takového trestného činu skutečně dopustil, tak - tím spíše - v případě opačném. Bylo však již prokázáno, (mj. viz část I. tohoto podání) že se žádného trestného činu nedopustil, natož pak proti socialistickému zřízení.

III.

Nezákonnost postupu orgánů trestního řízení po celou dobu devítiletého trestního stíhání, včetně závěrů Městského, Vrchního i Nejvyššího soudu

K dosud uvedeným příkladům hrubého porušování zákonů ve věci stíhání a odsouzení K. Hoffmanna nutno doplnit komplex vážných prohřešků proti stanoveným pravidlům přípravného řízení i soudního projednávání.

1/ Systematické hrubé porušování presumpce neviny nejen od okamžiku oficiálního obvinění z vlastizrady v r. 1995, ale dokonce již od roku 1990.

2/ Neustálý - a žel úspěšný - politický a mediální tlak na mé odsouzení za každou cenu.

Vstřícnost "ÚDV", státních zastupitelství i jednotlivých soudců ke společenské objednávce, tedy přesněji politickému tlaku některých nejvyšších politických představitelů České republiky na potrestání údajných vlastizrádců, nejen není ničím podložena, ale je v příkrém rozporu s důkazy.

3/ Protiústavní existence a protiprávní činnost "ÚDV" do 31.  12.  2001, takže celé vyšetřování mé věci bylo v rozporu se zákonem.

Neskrývaný tlak "ÚDV", tedy určité části policie, (podporovaný mj. tehdejšími ministry vnitra a spravedlnosti!) na státní zastupitelství, aby převzalo svévolný výklad práva uplatňovaný a prosazovaný tímto úřadem. Konkrétní kroky Václava Bendy, usilujícího o podřízení představitelů státních zastupitelství a dokonce i soudů (včetně Nejvyššího a Ústavního soudu) jeho protiprávnímu působení.

Vynucená kádrová opatření na Městském státním zastupitelství, tj, výměna městského státního zástupce, odůvodněná "nutností" odstranit překážky prosazení návrhů "ÚDV" a zajistit tak realizaci společenské objednávky na odsouzení některých občanů, aniž by se trestné činnosti dopustili.

4/ Zcela nepravdivá, účelová obvinění "ÚDV" celé řady občanů z "vlastizrady", jejichž neopodstatněnost byla v průběhu vyšetřování velmi rychle prokázána. Protiprávní opakované návrhy "ÚDV" na podání obžaloby z vlastizrady, přestože neexistovaly důkazy o spáchání takového trestného činu.

5/ Nezákonné a účelové spojení dvou nesouvisejících věcí (mé věci s věcí 6 vedoucích pracovníků StB) s cílem dokázat údajné zločinné spolčení ke spáchání trestného činu vlastizrady.

Různé formy a způsoby manipulace s materiály vyšetřovacího spisu. (Dodatečné vkládání antidatovaných materiálů; zmizení materiálu, již zařazeného ve spisu příznivého pro obviněného; zařazení do spisu celého souboru materiálů věci pracovníků StB, která se mnou nesouvisela a proto musela být následně oddělena; zařazení do spisu materiálů, získaných nezákonným výslechem v roce 1968.)

Prokazatelné falšování údajů z materiálů vyšetřovacího spisu, na které se ÚDV či MSZ v Praze odvolávají.

6/ Protizákonný jednostranný a podjatý přístup a postup vyšetřovatelů "ÚDV", kteří v rozporu se svou povinností nejen nevyhledávali důkazy ve prospěch obviněného a obžalovaného, ale dokonce systematicky ignorovali takovéto důkazy předkládané obhajobou.

7/ Nevysvětlený, ničím nezdůvodněný právní přemet MSZ v Praze při hodnocení obsahu vyšetřovacího spisu, na což dne 6.3.2001 upozornil i Nejvyšší soud ČR.

8/ Tři téměř totožné (byť stále nově zdůvodňované) nepravdivé, všemi soudy odmítnuté obžaloby z vlastizrady, podané MSZ v Praze, přičemž v poslední, 3. obžalobě z listopadu 2002 je více než 130 nepravdivých, nepřesných a klamavých tvrzení.

9/ Obžaloba i argumentace Městského soudu v Praze vycházely ze "Znaleckého posudku", ač ten byl již dříve příslušnými soudy (jak Městským soudem tak i Vrchním soudem v Praze) označen jako odporující zákonu.

Městský soud v Praze přizval jako znalce občany, kteří se již dříve v průběhu trestního řízení v této věci projevili jako velice podjatí svědci.

MSZ v Praze i MS v Praze místo toho, aby křivé svědectví a nepravdivé posudky stíhaly, plně se o ně opíraly při zdůvodňování obžaloby či rozsudku.

10/ Ignorování návrhů obhajoby na předvolání některých důležitých svědků a získání závažných dokumentů či jiných materiálů. Vrchní soud již v roce 1998 také upozornil, že je mi znemožňována obhajoba.

11/ Jak "volně", resp. neodborně jsou vykládány zákony, dokazují diametrálně odlišné závěry v mé věci, ke kterým - na základě stejného vyšetřovacího spisu - postupně došly jednotlivé orgány trestního řízení -

vlastizrada - MSZ v Praze,
zneužití pravomoci veřejného činitele - Městský soud v Praze,
vlastizrada - Vrchní státní zastupitelství v Praze,
sabotáž - Vrchní soud v Praze.

12/ Ignorování rozhodnutí prezidenta ze dne 3.2.1993 o amnestii (č. 15/1003 Sb.), kterým uložil mj. ministrovi spravedlnosti, aby mu "po přezkoumání předložil k rozhodnutí návrhy na zastavení trestního stíhání, prominutí nebo zmírnění trestů uložených za trestné činy spáchané přede dnem tohoto rozhodnutí osobami, na které se toto rozhodnutí nevztahuje nebo na které se vztahuje jen zčásti, jde-li mj. o muže starší 65 let /bod c) / a osoby trpící závažnou chorobou /bod d) /". Jak známo, odsouzený bohatě splňuje, ba přeplňuje obě citovaná hlediska!

Uvedl jsem rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ne proto, že bych se ho dovolával a žádal o amnestování (neboť stále platí, že mi nejde o amnestii, či o milost, ale jen a jen o spravedlnost), nýbrž proto, že bylo povinností soudů také k uvedené normě přihlédnout, zahrnout ji do svých právních úvah a vyrovnat se s jejími požadavky.

Závěry

Z uvedeného přehledu je více než zřejmé, že:

  1. K. Hoffmann se žádného trestného činu nedopustil;
  2. I kdyby se byl přece jen trestného činu, za který byl neprávem odsouzen, opravdu dopustil, nemůže být podle platných zákonů trestně stíhán a souzen;
  3. Trestní stíhání, soudní jednání a rozsudky nad K. Hoffmannem se vyznačovaly tolika protiprávními postupy a závěry, že i z tohoto důvodu došlo ke komplexnímu a permanentnímu porušování zákonů.
  4. Takže - i tento stručný přehled klíčových okolností odsouzení K.  Hoffmanna dokazuje, že nerozhodovaly zákony a spravedlnost, ale politický tlak, neboli "společenská objednávka", že není možno smířit se s bezprávím, s protiprávními závěry zmíněných soudů, včetně Nejvyššího soudu, ale že je nutno i nadále důsledně bojovat o dosažení spravedlnosti!

Uvedené skutečnosti - stejně jako všechna předchozí vyjádření obhajoby - přesvědčivě dokazují, že mé trestní stíhání i všechny tři dosavadní rozsudky proti mně jsou v hlubokém rozporu s právním státem, s konkrétními zákony a jsou plošným porušením Listiny základních práv a svobod občanů.

červené návěští   Hlavní zprávy červený nadpis

zelené návěští   Novinky zelený nadpis
16.04.2018: Letní univerzita Evropské levice 2018
Letní univerzita EL se koná ve dnech 11. aľ 15. července 2018 ve Vídni pod mottem "Dialog pro pokrok v Evropě. 200 let od narození Karla Marxe, 100 let od konce 1. světové války. Bliľąí informace o účastnickém poplatku a registrační formulář jsou k dispozici na stránkách Evropské levice.

16.06.2017: Opět útoky spamovacích robotů
Doąlo k opakovaným útokům robotů sázejících do komentářů texty s podivnými "inzeráty" (podle vąech známek činskými). Jen poslední dvě dávky představovaly více neľ 200 těchto pseudokomentářů, které maľeme.

16.06.2017: Někdo/něco zde krade ľ a ą?
V uplynulých dnech doąlo k technické závadě, v jejímľ důsledku se "beze stop" z některých článků (ale i z větąiny komentářů) ztratila vąechna písmena "ľ" a "ą" (nebo jenom jejich část). Za závadu se omlouváme a na jejím odstranění pracujeme (zatím pátráním po příčině).

09.05.2017: Pietní akt na Oląanech
Jako kaľdoročně, i letos poloľila 9. 5. v 9 hodin delegace zástupců CV SDS a výboru praľské organizace SDS květiny k památníku padlých rudoarmějců na oląanském hřbitově. Při té přileľitosti jsme pietně vzpomněli i padlých daląích armád (včetně československé), kteří jsou na Oląanech uloľeni.

červené návěští   Anketa červený nadpis
V současnosti rozvířil hladinu návrh přijmout do ČR 50 syrských válečných sirotků. Co si o něm myslíte?

V Sýrii ani ľádní váleční sirotci nejsou.
554 (554 hl.)
Nebrat! Jeątě by nás podřezávali.
495 (495 hl.)
Konečně někdo uvaľující lidsky.
436 (436 hl.)
A» se kaľdý stará o sebe, nic nám do nich není.
402 (402 hl.)
Je to sice politikum, ale krok správným směrem.
589 (589 hl.)
Raději bychom měli zvýąit svou ostudně nízkou rozvojovou pomoc.
457 (457 hl.)
Prohnilý humanismus !!
400 (400 hl.)

Celkem hlasovalo: 3333


zelené návěští   Vyhledávání zelený nadpis


na nových stránkách

Rozšířené vyhledávání
Tématické skupiny
Seznam autorů


Google

web
sds.cz
blisty.cz
bbc.co.uk

zelené návěští   Vaąe komentáře zelený nadpis
[15.05.2018 19:15:23]
josef mikovec
Bohumír ©meral - Mučedník ztracených a vysněných příleľitostí http://www.novarepublika.cz/2018/0 5/frantisek-ferdinand-s ...

[15.05.2018 18:54:53]
josef mikovec
Zde jest zkuąební kámen, na němľ se dokáľe, zdali jsme opravdu v dost zralí, dost socialističtí, abychom opravdu stali se v Rako ...

[21.03.2018 17:10:12]
n
Snad se něco doví,!

[19.11.2016 10:28:45]
l&s
Doplnění k Peroutkovi - Zemanův projev byl míněn dobře, bohuľel se v něm dopustil dehonestujícího přeąlapu, kdyľ prohlásil, ľe Per ...

[27.02.2016 10:01:56]
l&s
Článek pana Bělohradského není k dispozici, tak jen pár postřehů k této stati. Paní Neudorflová sice správně píše, že je chyba, k ...

[28.10.2015 09:08:14]
-ik
Dobrý den pane ©lemendo! To, co jste napsal, je konstatování stavu. A co navrhujete jako pokus o naznačení cesty? Já mysl ...

[04.09.2015 14:20:12]
n
Samozřejmě, ľe jiľ těąím na shromáľdění, jako posledně na Václaváku. Doufám, ľe nebude chybět pán ©afr, kterého tímto srdečně zvu. ...

[13.08.2015 13:11:01]
n
SDS leží v žaludku tomu zoufalému tapetáři, takže je moc známá a okolí se musí postarat o její prosazení. Prohra s US a tím i se s ...

[13.08.2015 01:44:03]
-ik
Jestli že se mi zdá, že militantní skupiny dosahují lepších výsledků, měl byc se podívat na sebe, zda nepracuji špatně. Oni mohou ...

[08.06.2015 21:05:37]
-ik
"význam evropské levice pro vývoj ve světě a její podíl na jeho spoluutváření (globalizace, přenos zkušeností z jiných čá ...

[25.05.2015 14:58:27]
n
Lidstvo v rozvinutých zemích a tím myslím i naąi zemi, jiľ dosáhli hranic daląího materiálního pokroku a jeho daląí zvyąování je n ...

[25.05.2015 08:21:23]
l&s
"Proč se myšlenka lidové fronty boje proti fašismu prosadila v našem hnutí, až když bylo fakticky pozdě? Bylo vůbec možné, ab ...

[13.05.2015 09:45:10]
Milan Neubert
-iku, napsal jste víc věcí, s řadou souhlasím. Jednu námitku ale mám: dospěli jsme k závěru, že virtuální diskuse na webu nebo na ...

[10.05.2015 23:25:51]
-ik
Mám pocit, pane Neuberte, že jste se o kontakt s lidmi ani moc nesnažil. Diskuse na stránkách SDS je nulová. A i v minulosti jst ...

[06.05.2015 10:38:48]
n
Vítám tapetáře. Čest tvoji práci. Podle množství zbytečné práce opravdu stojíš ...


Teze programu SDS
Teze programu SDS

Tyto stránky byly vytvořen prostřednictvím redakčního systému phpRS.