O prvomájovém průvodu 1968

Miroslav Švandrlík

Ještě máme co jsme chtěli, Rozmluvy, Praha 1991, str. 104 - 105

Prozatím nebyl k obavám důvod. Zatímco Jula v blázinci nacvičoval bojové drama „Až promluví modré haleny”, dostával socialismus lidskou tvář, která se na všechny sympaticky usmívala a získávala stále větší podporu veřejnosti. Lidé s úlevou zapomínali na kožené, nepříjemné představitele včerejška a o to nadšeněji aplaudovali těm, kteří se nyní dostali do popředí. Někteří z nich mohli, co do popularity, konkurovat filmovým hercům a oblíbeným zpěvákům.

Zlověstné hlasy samozřejmě šeptaly všelicos. Třeba to, že senilní generál Svoboda docházel na konzultace do vojenského ústavu a sahal tam mladým soudružkám pod sukně. Čestmír Císař byl Novotným odhalen jako francouzský špion a k jeho odsouzení nedošlo jen proto, že by masy neuvěřily v pravost tohoto obvinění při případném politickém procesu. Smrkovský připravuje ve skutečnosti fašistickou diktaturu a naivní Dubček rozumí nanejvýš trenčínskému fotbalu, který nezákonně, ale za to královsky dotuje.

Fám bylo bezpočet, ale lidé jim kupodivu odmítali věřit. Kdyby se něco podobného vykládalo o předešlé mocenské garnituře, určitě by si na tom smlsli. Jaroslava Dumberu urazil ze všeho nejvíce průvod prvního máje, který procházel Prahou až do patnácté hodiny odpolední.

„To byla dělnická manifestace?” vykřikoval Dumbera. „Místo demonstrace síly našich pracujících, stmelených kolem komunistické strany, se v Praze odehrálo cosi mezi sokolskými šibřinkami a brazilským karnevalem. Větší provokaci jsem ještě nezažil! Jak to, že směli pochodovat hippies a bandy chuligánů v čele s protistátními elementy? Kdo to dovolil? Proč nezasáhla veřejná bezpečnost? Proč strpěla takovou urážku posvátných dělnických idejí? Ještě, že se toho nedožil Jan Neruda, nebo Julius Fučík!”

„Nesmíš to vidět tak černě,” chlácholil ho Kefalín. „Tvé milované žižkovské ženy se přece producírovaly i tentokrát!”

„Ale sociálfašisté jim znemožnili ideově působit!” zlobil se Dumbera. „Televizní komentátoři je sotva vzali na vědomí. Jejich krásné obrazce zůstaly téměř nepovšimnuty. Dubček jim sotva zamával. O to více ho zajímali vlasatci plní nihilismu a buržoasní ideologie. To mají být naši spojenci? Jestli se vedení strany včas nevzpamatuje, vypukne v této zemi občanská válka!”

„Kdo s kým bude bojovat?” zajímal se Kefalín.

Dumbera mávl rukou. „To ještě uvidíš!” zavrčel potom výhružně. „Dělnická třída je zmatena, ale to není podstatné. Karel Marx napsal: Není důležité, co si dělník jako jednotlivec myslí, nebo co dělá, ale to, co dělnická třída jako celek učinit musí, aby splnila svůj úkol.”