"KSČ navíc ztotožňovala přes určité počáteční výhrady socialismus se stalinským systémem v SSSR a chtěla u nás tento systém převzít: „Vítězný únor” byl nutným krokem k převzetí sovětského systému a k úplné závislosti Československa na SSSR. Vše další pak už bylo logicky předurčeno a v tomto smyslu lze říci, že bez února 1948 by nebylo srpna 1968."

Tento citát z Mlynářova článku je myslím zásadní pro diskuse o Únoru, které mi zatím všude chybí. Že by obavy? Ani osmička na konci s tím nic nenadělá?

ano, už je to 3x po dvaceti letech. A každá ta dvacítka byla jiná. Střídají se generace ale přímí účastníci ještě žijí. Síla vítězství SSSR v druhé světové válce byla určující ... sbohem československá cesto k socialismu.
Jiný je úhel vítězů února, jiný poražených, jiný je pohled osmašedesátníků a jiný těch, kteří skandovali v roce 1989 na náměstích a chtěli konečně změnu (a bylo ich tam hodně i s legitimací KSČ)
Zajímavá paralela je k roku 1989 - tj. uchopení moci v rámci ústavnosti, bez přímého násilí. A nejaktuálníjší paralela - pravicoví komentároři obviňovali Švejnara z benešismu, tedy ustupování levici a komunistům zvláště. Deja vu ?

Vždycky mne fascinovala paralela únor/listopad (omlouvám se oběma táborům, že píší bez velkých písmen), a vždy mi vrtalo hlavou, nakolik se "režiséři" listopadu tím únorem inspirovali. Někdy je bizarní podobnost i v detailech - viz např. Benešovo "přece nejsme tak daleko, aby naám poroučela ulice" a Štěpánovy pověstné "děti".
Pokud jde o Švejnara, pozoruhodné je pro mne "negativové" opakování "televizní krize" - stejní aktéři, opačné role.

Ona Benešova slova zněla: "Tak daleko ještě nejsme, aby ulice rozhodovala o tom, zdali já jako prezident mám nebo nemám přijmout demisi" Byla to reakce na slova: "Jestliže je něco přáním většiny lidu, tak se musíte podrobit i vy jako prezident" - která vyřkl jeden z delegace pěti dělníků (sestavené KV KSC na pokyn ústředí). Ta delegace přišla z demonstrace na Staroměstském náměstí 21.2., jež byla naplánována Gottwaldem 20.2. večer až po jednání komunistického předsednictva. Celou noc krajské vedení strany zajištovalo, aby všechny nižší stranické orgány až po tzv. desítkové důvěrníky ještě v noci vyzvaly členy k účasti na demonstraci.
22.2. byly v Praze jen hloučky diskutujících (dle komunistických informátorů: "v diskusi a vůbec převládají naši odpůrci, kterých je tu většina. Málo dělníků, téměř žádní. Otázky stále stejné na naše řečníky. Celková nálada dosti proti nám"), 23.2. měly navrch akce nár.soc. (ačkoli vedení všech nekomun. stran zakázala po celou dobu krize jakékoli veřejné vystoupení), což vedlo Gottwalda ke slovům: "že studenti kravalizovali, to byl skandál. Nesmíme v Praze mít vakuum, kde by byl dojem, že by něco ovládli". A usnesení předsednictva ÚV KSC z druhého dne: "Udělit důtku pražskému kraji, že nezabránil studentským demonstracím. Učiniti opatření, aby vnitřní Praha byla naplněna našimi lidmi. Za ovládnutí pražských ulic odpovídá organizační sekretariát"

tlak ulice patří k politickým nástrojům - jinak tomu nebylo ani v roce 1989. Studenti ani sokolové a další prostě nebyli´před 60.lety tak proorganizovaní jako odboráři a závodní rady ovlivńované komunisty. Beneš podepsal v tlaku ale ústava mu moc šancí nedávala ... nepřipravená demise 12 ministrů z 26 byla prostě jejich chyba.
Na legitimě dění nic ulice nemění. Jiná otázka jsou předcházející hry v rámci bezpečnostního aparátu (resort V. Noska) či převzetí jiných stranických ústředí (ČSL, ČSNS a ČSSD) levicovými příznivci komunistů z 24. na 25. února - výsledkem byl úspěch akčního výboru pro obovu Národní fronty a potvrzení legitimity uchopení moci i parlamentem.

Souhlas s hloupostí demise (resp. jejím nepředjednáním se soc.dem.) i s Benešovou nemožností manévrovat. Jen trochu podrobněji k dalšímu - ty "hry" v rámci bezpečnostního aparátu znamenaly absolutní podřízení těchto složek KSČ. Ono přesunutí osmi pražských nekomun. velitelů Bezpečnosti z 13.2. byla poslední kapka. O komunistických aférách z pozimu 47 se asi netřeba podrobněji zmiňovat. Ve stranických sekretariátech začly domovní prohlídky už 23.2 (ústřední sekr. nár.soc. v Praze, dále od toho samého dne i v krajích a okresech, mnohé byly zapečetěny. Od toho dne se rozbíhá zatýkání nár.soc., lidoveckých a demokratických funkcionářů - v českých zemích (bez údajů z Brna a Ostravy) zatčeno od 23.2. do 28.2. 715, na Slovensku 116 funkcionářů (hlášení StB, bez zatčení SNB). Špičky stran a plošné zatýkání bylo připraveno pro případ nepřijetí demise. Během 23.2. zákaz schůzí demisionujících stran. 22.2. Husák vyhazuje pověřence za Demokratickou stranu (což s ústavností mělo pramálo společného), do bratislavského rozhlasu a tiskové agentury dosazen komunistický zmocněnec. Díky nedodání papíru a komunistům v tiskárnám prakticky od 22.2. nevycházejí nekomun. noviny. 23.2. výzva k zabavování jakýchkoli protikomunistických tiskovin. Český rozhlas ("český rozhlas to je švanda, samá rudá propaganda") už dávno pod komunisty...
Sokol, Orel atd. nebyly asi tak proorganizovány, ale hlavní průšvih byl v tom, že nekomun. strany ani jednou nevyzvaly k nějakým akcím (ačkoli se organizace samy nabízely, Ducháček prosazoval dokonce zastavení dodávek od rolníků městům...), stále jen: zachovejte klid! - ani ke generální stávce neřekly jasné ne (tak si Mlynář představuje parlamentní kulturu?:-)
Určitě mechanismus řešení vládní krize byl formálně v pořádku. Jenže tady už nešlo jen o vládní krizi, ale o převrat s tvrdými výhrůžkami konfliktu, ke kterému by komunisti bezpochyby sáhli.
A ještě k "levicím" ve stranách. I v té mnohdy proklínané (podle mě celkem nes

A ještě k "levicím" ve stranách. I v té mnohdy proklínané (podle mě celkem nespravedlivě) a od komunistů od podzimu tvrdě atakované sociální demokracii se k moci dostala de facto až pozdě večer 24.2., po komunisty řízeném obsazení jejich sekretariátu.

Lucii jste četl.
Jako přímý účastník protirežimních akcí v listopadu 1989 potvrzuji, že se aktivistů stávkových výborů z podniků skrze strukturu ROH čerstvé sotva vylíhlé KC OF dotazovalo - a zprávy soustředilo do čísel a vyhodnotilo - kolik lidí se účastnilo generální stávky 26.11.1989 po poledni - myslím, že se ptali okamžitě

Vynikající jsou Mlynářovy psychologizující postřehy, i v 98 skutečně hrála roli naděje na větší žvanec tj. životní úroveň jako NSR či Rakousku. Prostě naděje, že bude líp. V tomto obraze je pochopitelné, že Gottwald měl v roce 1948 skutečně masovou podporu. Podpora v době politických procesů byla umocněna také skutečnými protistátními a diverzními akcemi, protirežimní - aktivní - činnost nebyla chimérou, ALE REALITOU!

ale při vší rozdílnosti komunistické a nacistické ideologie nelze nepřipomenout, že Hitler měl také podporu davů. V tom obraze tehdejšího světa jsou různé barvy... a nemá cenu zakrývat, že některé dost odporné.
Aktivizace mas totiž neospravedlňuje cokoliv - a protirežimní akce neospravedlńovaly justiční vraždy a likvidace základů demokracie. A organizování dopisů pracujících přejících si nejtvrdší tresty pro zrádce lidu je opravdu eckelhaft.

Ano, lze.

lze, za podmínyk, že dotyčný umí uplatnit ono "historia magistra vitae". Kdfyb člověk bral vážně mediální balast (na pravo i na levo, od Lidovek po Halo noviny) tak je tohle téma pro jedny klacek v ruce a pro druhé otlář na kterém se modlí a který řárlivě střeží.
Unor byl potvrzením geopoltikcé přílsušnosti k SSSR a definitivní stalinizace KSČ. Současně ale otevřel cestu k socializaci těch, kteří nemuměli víc neš trpně snášet předchozí kapitalsimus. nejvíc trpěla perspektiva země, protože v tomhle zmonopolizovaném režimu nefungovala změtná vazba.
Pokud jde o legitimitu .... názor, že šlo o puč je pocitem těch co prohráli, ale v průběhu už byli znát prvky budoucnosti. Ústavní rámec byl zachován, ale s legitimtou to bylo občas na štíru. očínaje špionážními aférami a konče vyakčění konkurečních stran a to jak zmizela až čtvrtina poslaců parlamentu v období únor-duben 1948.

Tohle je o debatě o rozdílu mezi právní legalitou a politickou legitimitou. Že ústavní procedura dodržena byla - to uznávají i lidé jako Havel či Tigrid. Že KSČ možná ve spolupráci s agenty NKVD se připravili dobře a využili své moci je také fakt. Ale rozptylujme stalinistickou mlhu nad tímto tématem, ať nedopadneme jako naivkové z KSM.
Odvolání 8 pražských obvodních velitelů SNB jak o nich píše Lucie bylo součástí boje o moc. V ozbrojených složkách se nejdříve plní rozkaz a pak teprve diskutuje, stěžuje. A boj o čas komunisté vyhráli - počínaje nenaplněným usnesením vlády z 13.2.48, které ukládalo to odvolání napravit. Vyakčnění klíčových insititucí, jak o nich píše ALF je dtto.
Co mně také víc vede ke střehu, je období od 23.do 25.2, kdy podle Lucie probíhalo zatíkání těch 715 funkcionářů a poslanců stran, které podali 20.2. demisi a byli označeni za reakcionáře. Obsazení sekretariátů parlamentích stran, domácí prohlíkdy atp. to opravdu už je snad za hranicí i právní legality. Vdyť nebylo stanné právo.
Stejně tak by chtěl zpřesnit ono obsazení rozhlasu, tiskáren vydávající Svobodné slovo a další nekomunistické deníky. Článek o hrozbě policejního státu, který ve svobodném slovu vyšel musel komunisty vydráždit., ale svoboda tisku snad platí i v předvečer ústavní krize.
Takže prostor pro kritickou historickou analýzu tu je a levicový historik by pro objektivitu neměl chybět. a samozřejmě také srovnání s jinými revolučními událostmi. nedělejme siiluze, že to v nich probíhalo tak jinak, včetně toho Vítězného listopadu.

Pozor, o zatýkání poslanců a vedení stran nešlo, to byl přímý pokyn Gottwalda. Byli zatýkáni krajští a okresní funkcionáři (popř. tajemníci ministrů/poslanců). Snad jen s výjimkou Ursínyho (pokyn k trestnímu stíhání dalo předsednictvo ÚV KSČ 22.2). Kempný s Bugárem se dobrovolně dali do do soudní, nikoli policejní vazby už dřív, ve vyšetřování Drtinova ministerstva se vyvrátila podzimní komunistická konstrukce tzv. protistátního spiknutí na Slovensku. 23.2. zahájena "akce J" - zatýkání těch pracovníků justice, kteří se zabývali mosteckou a krčmaňskou aférou (hlavní dohližitel min. spravedlnosti Zdeno Marjanko ve vazbě zřejmě zabit, stejně tak hlavní svědek v krčmaňském případu vězení nepřežil).
Oficiální "převzetí" novin, usnesení ÚV KSČ 24.2. : "Vložit národní správu na tiskárnu Melantrich a donutit osazenstvo Melantricha, aby splnilo usnesení sjezdu závodních rad a odmítlo tisknout štvavé články a zprávy...Provést změny v redakci novin a dosadit s. Drdu jako šéfredaktora."
23.2. obsazují komunisté pověřenectva Demokratických stran, v Praze nepouštějí ministry nekomun. stran do úřadů
21.2. vyřazen dálnopis a telegrafní spojení, omezeno telefonní spojení mezi Prahou a Bratislavou, fungovala linka mezi předsedou vlády a předsedou sboru pověřenců

Ještě ten rozhlas (z Kaplanových "Pěti kapitol o Únoru")
Stížnosti na prokomunistický rozhlas a tiskovou službu už byly měsíce před krizí, v době krize se tyto staly hlásnou troubou komunistů (ministr za soc.dem. Majer nebyl vpuštěn do rozhlasu 21.2. s výzvou k jednání na bázi NF...). Konkrétně sehrála otázka rozhlasu roli při komunistické konstrukci "pravicového puče": 21.2. v evidenčním odboru KSC zpráva od agentky B-10 z okresního sekretariátu nár.soc. v Praze na Vinohradech. Ta zaslechla důstojníky, kteří se bavili o obsazení rozhlasu a pohotovostním plánu pražské posádky. Pootevřenými dveřmi pak viděla, jak si ukazují a schovávají nějaké plány. Druhý den byl zadržen v budově rozhlasu "neznámý" muž (byl vyhozen z rozhlasu pro kolaboraci v r.45), který řekl, že na popud nár.soc. důstojníků zjištoval možnost vyřadit rozhlas z provozu. Poté byli zatčeni důstojníci (kromě jednoho, který na oné poradě inicioval obsazení rozhlasu a vysílání z Bratislavy)+ členové branných komisí nár.soc., následující den (23.2.) prohlídky sekretariátů hledající zbraně, brutální výslechy (zachovala se stížnost jednoho mladého příslušníka SNB: "Zpravodajští orgánové MV při výsleších bijí vyslýchané velmi brutálním způsobem, pro zvýšení dojmu mluví na obžalované rusky a vydávají se za orgány NKVD"). Zprávu oné agentky hodnotily jak ministerstvo vnitra, tak vojenské obranné zpravodajství. Zatímco MV jí využilo ke konstrukci puče, OBZ naznačovalo pochyby o pravdivosti (resp. nevyprovokovanosti). Když si agentka při pohovoru nemohla vybavit podrobnosti, Reicin jí vytýkal, že si jako řádná soudružka má všechno pamatovat, k poradě oněch důstojníků se jí ptal, co soudí: "zdali byli tak drzí, nebo pitomí".

Z článku:
"V nekomunistických režimech dnes takový masový teror možný není."
Diktatúra je diktatúra nezávisle na tom či sa jedna o socializmus alebo kapitalistmus. Rozdiel je iba v tom či je historický opodstatnená alebo nie a aké metódy voli vzhľadom na odpor opozície . Inač si budu ľudia myslieť, že Cronwel, Napoleón, František Jozef a pod. keď vnútili a silou bránili svoje rozhodnutie národu - "budovanie kapitalizmu" boli tiež komunisti. Nuž a že dnes to nie je možné v nekomunistických režimoch? Tak to autor asi je naozaj slepí, Pinochet a spol vratane USA dnes v Afganistane či Iraku a pod. a pod. zrejme dnes kľačia pred opoziciou na kolenách a prosia ju aby ju pustili k moci a nechali spoločnosť riadiť podľa ich predstav.

Obecně máte, Andreji, pravdu. Ale podívejte o kousek za citací dále, kde Mlynář jasně píše: "Policii v politice se může pokoušet vhodně uplatnit i jiný než komunistický režim".