logo SDS
Dnešní datum: 25. 01. 2020   | Hlavní stránka | Tématické skupiny | Seznam rubrik | Download |  
zelené návěští   Hlavní menu zelený nadpis
Hlavní stránka
Kdo jsme - něco o SDS
Stanoviska SDS
Tiskové zprávy SDS
International
Staré stránky SDS

Ankety
Download
TOP 50
Tématické skupiny
Seznam rubrik (témat)

červené návěští   Rubriky červený nadpis

zelené návěští   Čtenář zelený nadpis

Jméno (přezdívka)
Heslo


Úprava osobního účtu

červené návěští   Evropská levice červený nadpis


Na web SEL

Manifest SEL
Čtěte o SEL u nás


zelené návěští   Nejčtenějąí/rok zelený nadpis
Nový web SDS
(11. 02. 2019, 661x)

V jaké kondici je naąe ąkolství? (Politické spektrum s účastí SDS).
(25. 01. 2019, 627x)

K situaci ve Venezuele
(25. 01. 2019, 588x)


červené návěští   SDS červený nadpis
Strana demokratického socialismu
Přípotoční 869/19
101 00 Praha 10
Návątěvy po předchozí dohodě
tel.:
(420) 608 630 506
(420) 608 181 054
(420) 728 074 253 (nejlépe SMS)
Bankovní spojení - transparentní účet pro příjem darů: 2101181284/2010
Případné dárce žľádáme, aby ve "zprávě pro příjemce" uvedli účel daru, např.: "příspěvek na činnost SDS" a identifikovali se jménem a příjmením. Děkujeme.
secret@sds.cz
(c) SDS

Kanál RSS

TOPlist

zelené návěští   Interní statistika zelený nadpis
Denni
Max. 31
Prům. 23
21 denni
Max. 1962
Prům. 635.4

Nyní si čte web : 39 uživ.

Okolní události naąima očima

* Lze se poučit z „vítězného února”?

Vydáno dne 27. 02. 1993 (5735 přečtení)

Téměř půl století po únoru 1948 je tehdejší krach české demokracie stále více politicky využíván než objektivně analyzován. Do roku 1989 byl vydáván za nezbytnou podmínku vítězství socialismu, dnes je už čtvrtý rok vydáván za důkaz, že socialismus vede k národní katastrofě. Společným východiskem těchto protichůdných soudů zůstává nerozlučné spojení února 1948 se socialismem.

Myslím však, že únor 1948 je především draze vykoupenou historickou zkušeností, přesahující problém socialismu. Lze se z ní poučit, že je možno v zásadě legální formou, za podpory značné části obyvatelstva, která chce především lepší materiální životní úroveň, dospět k monopolní politické moci i k politickým zločinům a ochromení života společnosti.

V tomto článku není možné analyzovat složité ekonomické, sociální a politické poměry let 1945-1947. Uvedu však jen několik údajů, o nichž dnes už málokdo vůbec ví. Koncem roku 1947 vytvářel státní sektor 50,3% společenského produktu, malovýrobní sektor 25% a jenom 24,7% připadalo na kapitalistický sektor. Národní podniky byly ovšem samostatnými tržními subjekty, schopnými konkurence na světovém trhu, neřídil je žádný plánovací úřad či ministerstvo, ale kvalifikované podnikové vedení, kontrolované závodními radami zaměstnanců s širokými pravomocemi. Při rozdělování části národního důchodu, určené pro spotřebu obyvatel, připadlo 65% námezdně pracujícím, 15,7% zemědělcům, 9,5% řemeslníkům a svobodným povoláním, 4% úředníkům a jen 5,8% kapitalistům a pozemkovým vlastníkům.

Byl to stav, kdy rozhodující roli hrály socialistické síly, tj. byl to vlastně demokratický socialismus. To nás v poválečné době nikterak neoddělovalo od Západu, neboť tehdy se široce znárodňovalo i v Anglii, právo na práci vyhlásila ústava Itálie a komunisté se podíleli na vládě v Římě i v Paříži. Československo mělo roku 1947 ekonomické a sociální předpoklady začít vytvářet levicovější variantu „sociálního státu”, než jaká se později rozvíjela v Evropě od Švédska po Rakousko. Překazila to však politika.

Lze se samozřejmě přít o to, zda to bylo prakticky možné v situaci zostřující se studené války. Za tehdejší naší závislosti na Moskvě už sotva. Ale byla tato naše závislost nevyhnutelná? Co Jugoslávie, co Finsko? Vždyť proti nim Stalin tehdy nesáhl k vojenské intervenci, kterou by si ani u nás nemohl dovolit: To jsou sice samá „kdyby”, ale myslím, že to byly skutečně zmařené, alternativní šance. Byly zmařeny především proto, že tehdy nejsilnější politická strana KSČ (ve volbách 1946 38% hlasů celostátně, v Čechách přes 40%) nejenom programově nechtěla žádné rozpory s Moskvou, ale podřízení své politiky Moskvě považovala za povinnost v rámci mezinárodního komunistického hnutí. Ani ostatní politické síly u nás tehdy nehodlaly proti Stalinově vůli dělat zahraniční politiku (a odřekly proto také Marshallův plán). KSČ navíc ztotožňovala přes určité počáteční výhrady socialismus se stalinským systémem v SSSR a chtěla u nás tento systém převzít: „Vítězný únor” byl nutným krokem k převzetí sovětského systému a k úplné závislosti Československa na SSSR. Vše další pak už bylo logicky předurčeno a v tomto smyslu lze říci, že bez února 1948 by nebylo srpna 1968.

Tato politická role KSČ je historickým faktem, na kterém nelze zpětně nic změnit, který lze jenom přiznat. Při tom zůstane ovšem rovněž faktem, že i demokratický socialismus roku 1947 byl důsledkem politické síly komunistů. Bez KSČ by nebylo dosaženo takového stupně socializace - ale zároveň právě tato strana předúnorové poměry zlikvidovala. Z hlediska levicové, socialistické politiky je tedy únor 1948 mezníkem, který změnil KSČ ze síly schopné působit ve prospěch rozvoje demokratického socialismu, v politickou sílu podřizující tento rozvoj svým úzkým stranickým cílům a zájmům.

Zdá se, že právě to však neuznávají dodnes někteří představitelé KSČM. Neboť jinak by přední stranický historik V. Čada sotva mohl ještě v září 1991 napsat o únoru 1948, že „šlo o dobově podmíněný a fakticky nevyhnutelný revoluční zvrat ve společnosti se všemi z toho vyplývajícími souvislostmi a důsledky”. Mezi ty důsledky totiž koneckonců patří i dvacet let „normalizace”, na jejichž konci je listopadový převrat roku 1989 a současné vítězství pravice. Takže snad je lépe mluvit ne o revolučním zvratu, ale o násilném podřízení československého socialistického vývoje komunisticko-stalinským koncepcím se všemi z toho vyplývajícími důsledky. Dokud toto nebude v KSČM jednoznačně pochopeno a politicky zhodnoceno, nezbaví žádné přejmenování tuto stranu podezření, že by nějaký „fakticky nevyhnutelný” nový únor mohla chtít zopakovat.

Únor a naše politická kultura

Únor 1948 však není jen problémem socialistické, levicové politiky. V konkrétní podobě nástupu komunistické totalitní moci tu můžeme pozorovat obecnější nebezpečí: propad a selhání naší demokratické politické kultury. Nemám teď na mysli konkrétní chyby nekomunistických politických sil v čele s Benešem, ale selhání tehdejší české občanské společnosti. Bylo sice podmíněno konkrétními historickými faktory od mnichovského traumatu až po předválečnou krizi politického stranictví, ale bylo to selhání.

Myslím, že únor nelze vyřídit tvrzením, že šlo o puč provedený uzurpátorskou menšinou, která znásilnila vůli většiny. To je jen pochopitelný pohled tehdy poražených. Pro únorový převrat je naopak typické, že proběhl za podpory značné části (snad kolem 40%) společnosti v podstatě mezích formální legality, ačkoli svým politickým obsahem popřel právě principy práva a demokratického politického systému.

Je zřejmé, že rozhodující roli sehrál faktický poměr takových politických sil, které byly schopny masových nátlakových akcí mimo parlamentní proceduru: stávek, demonstrací a nakonec i - byť spíše symbolického - předvedení ozbrojené síly dělnických milicí. O tyto faktické poměry se přímo opíraly „mimořádné orgány”, zejména akční výbory NF, které jednaly jako faktické orgány moci, nařizovaly, zakazovaly, propouštěly či dosazovaly lidi v určitých pozicích.

V rámci toho všeho a pod tlakem těchto sil však souběžně, formálně legálně jednaly ústavní orgány: prezident přijal demisi vlády, jmenoval vládu novou a tu pak do měsíce schválil parlament. Parlament nebyl nikdy rozehnán - jenom z něj zmizela zhruba čtvrtina poslanců. Zbylých asi 240 pak hlasovalo jednomyslně o všem, co jim nová moc předkládala a co ve svém souhrnu krok za krokem rušilo sám parlamentní systém. Za tři měsíce se pak konaly nové volby - ovšem už podle nového, monopolní moc KSČ zajišťujícího volebního systému. Nepotřební dřívější poslanci zmizeli tak z politické scény zcela ústavní formou.

Na celém dědictví února 1948 je snad nejhorší právě to, že při zachování parlamentních forem se likvidoval jejich skutečný obsah a smysl a občané tomu nejenom přihlíželi, nýbrž s tím vyslovovali souhlas. Snad právě v tom tkví hlavní příčina tak nízké autority parlamentu a ústavních postupů u nás dnes. Právě toto zlé břemeno února 1948 hraje roli dodnes, ačkoli o něm z bojovníků proti komunismu sotva kdo mluví.

Podívejme se na mechanismy dalších našich politických převratů. Ačkoli jde o procesy politickým obsahem přímo protichůdné - normalizační převrat po srpnu 1968 a protitotalitní převrat po listopadu 1989 - je tu zároveň řada podobností v mechanismech převratu. Parlament nebyl nikdy rozpuštěn, ale vždy jen několik poslanců zmizelo a několik nových bylo „kooptováno” - a pak už šlo hlasování o tom, co si přála nová moc; dosazená mimoparlamentními silami, jako na drátku. Tímto způsobem většina poslanců, kteří byli pro všechny Dubčekovy reformy, schvalovala po roce 1969 zákonná opatření proti nim. Stejně tak většina poslanců, kteří v prosinci 1989 zvolili V. Havla prezidentem, zvedala nedávno před tím ruce pro tzv. pendrekový zákon.

Tradice postavení parlamentu před hotovou věc se uplatnila také při rozdělení státu, který už před tím fakticky rozdělili zejména dva předáci „vítězných stran” (představujících jen o něco méně voličů než KSČ v únoru 1948). Docela nedávno, jak to zatím vypadá, byl celý jeden řádně zvolený parlament prostě vyřazen dvěma jinými parlamenty, neboť jakožto parlament federální nemá v nefederální realitě co pohledávat. Připouští se sice, že to není snad „zcela ústavně čisté”, ale za to je to v souladu s tradicí našich převratů.

Také různé „mimořádné orgány” nezanikly spolu s akčními výbory roku 1948. Několikrát potom za vlády KSČ - nejvýrazněji roku 1970 - je zastoupily „prověrkové komise”. Po převratu roku 1989 pak síť Občanských fór shora dolů přebírající moc a plnící funkcí politického dohledu.

A konečně pohleďme na samy volby. V květnu 1948 hlasovalo podle oficiálních údajů přes 87% voličů pro kandidáty, představující nový komunistický režim. Je nesporné, že oficiální výsledky tehdy byly falšovány, ale je otázka o kolik. Pochybuji, že tehdy pro nový režim hlasovalo méně než 60 % voličů. Po sovětské vojenské intervenci vykázal nový režim brzy obvyklých asi 99 % hlasů pro své kandidáty. Dokonce i ve volbách roku 1990, které po čtyřech desetiletích poprvé byly svobodné a umožnily zase výběr mezi různými stranami; bylo téměř absolutní vítězství OF/VPN také důsledkem toho, že už měly moc před volbami. Ta byla ovšem legitimována souhlasem drtivé většiny lidí se svržením starého režimu. Přesto však nebude asi daleko od pravdy ten, kdo soudí, že u nás patří k politické kultuře výrazný sklon volit toho, kdo je u moci a má naději se u ní udržet. Nepřekvapuje tedy, že po „Vítězném Silvestru” 1992 znovu stoupají dle průzkumu veřejného mínění volební šance ODS a ODA.

Znásilnění práva a politické procesy

Za těchto podmínek ovšem každému, kdo se u nás chopí moci, roste s jídlem chuť. Brzy zjistí, že si může dovolit velmi mnoho, a zejména, že právo není nepřekročitelnou bariérou. Je typickým dědictvím února 1948, že právo je chápáno spíše jako nástroj politické moci než jako vymezení jejích hranic. Poúnorové Československo také spolu s SSSR a dalšími komunistickými státy se zdrželo hlasování o Všeobecné deklaraci lidských práv OSN. Komunistické vlády si nechtěly zaplevelit své vlastní „socialistické právo” přísliby nereálných práv, která se nehodila jejich politice. Právo v jejich pojetí bylo jen formou politických směrnic; právem bylo to, co se „dalo do nových zákonů” a nové normy se pekly jako housky na krámě.

Také o tomto dědictví února 1948 se dnes jen málokdy mluví. Pozornost se věnuje téměř výlučně až nejzrůdnějším výhonkům překrucování práva - politickým procesům 50. let. Ta pozornost je na místě, neboť zločiny jsou zločiny a podle toho s nimi nutno zacházet. I v souvislosti s politickými komunistickými procesy se však obvykle jednostranně vyzvedá jen komunistickou ideologií třídního boje motivovaná zvůle a utrpení jejích obětí. Skrytým zůstává často to, že politické procesy byly jednou z forem manipulace veřejnosti vládou, jakýmsi hromosvodem pro nespokojenost lidi s poměry a vládní politikou.

Politické procesy byly ve skutečnosti částí veřejnosti vítány. K procesu s M. Horákovou došlo na 6300 souhlasných rezolucí, k procesu s R. Slánským 8250 rezolucí - a to zdaleka ne jenom od organizací KSČ, nýbrž od celých závodních kolektivů, od složek Národní fronty apod. Samozřejmě to bylo organizováno - ale bylo u nás možné s úspěchem až k hysterii rozdmychávat tuto „demonstraci souhlasu”. Studie věnované tomuto tématu (např. V. Brabec, Revue dějin socialismu 3/1969), dokládají proč.

Sociální vrstvy, o něž se především opírala politika KSČ po únoru, kladly na první místo své materiální zájmy: záruky proti bídě a nezaměstnanosti předválečné doby, vyšší životní úroveň a sociální jistotu. Teprve druhotně je zajímala demokracie a politické svobody či podíl na řízení věcí veřejných. Komunistický režim jim byl tou dobou zárukou jejich prvotních zájmů a hájily ho vždy, kdy se zdál být ohrožen kvůli druhotným věcem politicko-právní povahy.

Vedení KSČ si toho bylo dobře vědomo a manipulovalo svou vlastní sociální základnou. Když narůstaly hospodářské obtíže a nespokojenost dělníků, předvedlo vedení, že režim je ohrožen třídním nepřítelem. „Máme zkušenosti, že jakmile se postaví otázka režimu, všechno ostatní ustoupí” - říkalo se na zasedání předsednictva ÚV KSČ po zásahu SNB a milicí proti Sokolům a legionářům při Benešově pohřbu.

Lze prokázat, že některé politické procesy proti vedoucím funkcionářům KSČ se konaly na nátlak Moskvy. Avšak lze také prokázat, že politické postihy včetně řady procesů sílily ve chvílích, kdy bylo potřebí zastřít vážné problémy (znovuzavedení lístků na chléb a brambory, snížení reálných mezd apod. roku 1951). Lidem, kteří tehdy proti politickým procesům neprotestovali, ale spíše je vítali, se vlastně ulevilo. Mohli znovu věřit, že věci se zlepší, když byli odstraněni „skrytí škůdci”. A zároveň si nemuseli přiznat, že naletěli, dali se podvést a podpořili politiku, která vedla k něčemu jinému, než slibovala.

Otazníky nejenom pro komunisty

Nastolit režim masového politického teroru, jaký známe z 50. let, by samozřejmě nebylo nikdy možné bez celkových stalinských poměrů v SSSR a celém sovětském bloku. V nekomunistických režimech dnes takový masový teror možný není. Avšak záruka, že se vládnoucí síly v situaci narůstajících obtíží nepokusí „postavit otázku režimu” v naději, že tím „všechno ostatní ustoupí” a ochablá důvěra lidí ožije - taková záruka není dána prostým faktem, že vládnoucí síly jsou nekomunistické či protikomunistické. Policii v politice se může pokoušet vhodně uplatnit i jiný než komunistický režim.

Nelze zapomínat, že také hlavní sociální síly, o které se opírají postkomunistické režimy ve své politice restaurace kapitalismu, sledují především jedno: mít se dobře, polepšit si, vydělat na převratu. Principy demokracie a práva jsou až kdesi daleko (pokud vůbec hrají roli), celkem podobně jako u stoupenců KSČ po únoru, byť i byli z jiné sociální vrstvy. Vedle toho je také důležité to, co nejenom o Polsku říká Adam Michnik: přežitky bolševické mentality se vkradly do současné politiky mnohých antikomunistů.

Zamyšlení nad výročím „Vítězného února” by tedy mělo být hlavně úvahou o tom, kam až může vést snaha politické strany prosadit své vlastní představy jako „jedině správnou cestu” silou, využitím politické moci. Na počátku stojí vědomá neochota položit meze své vlastní moci ve jménu kompromisu s těmi, kdo jsou jiného názoru, byť tvořili téměř polovinu občanů. Na konci je pak monopol moci, usilující o totální kontrolu všeho, co by ho snad mohlo ohrozit.

K. Gottwald před únorem 1948 razil heslo „Za většinu národa” a myslel tím 51 % voličských hlasů. Zdá se, že toho by KSČ byla nedosáhla. Dokázat to však nelze, neboť před volbami využila vhodné situace a chopila se monopolně moci (a tím také vyhověla nátlaku Moskvy). Nemyslím, že to kdokoli může dnes prostě opakovat, ale přesto mne trochu mrazí, slyším-li V. Klause ve Zlíně říkat, že za potíže jeho strany s koaličními partnery mohou voliči, kteří jí nedali potřebných 51% hlasů. Doufejme, že to měl být žert. Ale vzato vážně - cožpak by pak už nebylo nutno usilovat v zásadních otázkách vládní politiky o konsensus i zbývajících 49% voličů?

Když zároveň čtu, jak výkonný místopředseda ODS P. Čermák říká, že „s opozičními stranami lze hledat konsensus při řešení dílčích legislativních záležitostí”, moje znepokojení vzrůstá. A vrcholí, když čtu: „Ale hledat nějaký široký konsensus se sociální demokracií, s LSU nebo Levým blokem, o to se vážně nesnažíme” (LN 16. 2. 1993). Taková politická koncepce by totiž na Západě po válce nikdy nevytvořila prosperující demokracie, nerozdírané sociálními konflikty, k jejichž supermarketům i parlamentům dnes vzhlížíme jako ke vzoru.

Znepokojivé jsou však i některé jevy na druhé straně politického spektra. Například to, že kladenský sjezd KSČM vypustil pojem „demokratický socialismus” a nahradil ho jen „socialismem”, za nímž se začíná šikovat jakási platforma, kterou mimo jiné představují známí „reální socialisté” Štěpán a Obzina. To budí obavy, že i po bezpříkladné historické porážce by tato strana mohla znovu škodit zájmům demokratické levice.

(RP 27. 2. 1993)
Autor byl čestným předsedou strany Levý blok



[Akt. známka (jako ve škole): 1,00 / Počet hlasů: 2] 1 2 3 4 5

Celý článek | Autor: Zdeněk Mlynář | Počet komentářů: 17 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek | Zdroj: Rudé právo

červené návěští   Hlavní zprávy červený nadpis

zelené návěští   Novinky zelený nadpis
16.04.2018: Letní univerzita Evropské levice 2018
Letní univerzita EL se koná ve dnech 11. aľ 15. července 2018 ve Vídni pod mottem "Dialog pro pokrok v Evropě. 200 let od narození Karla Marxe, 100 let od konce 1. světové války. Bliľąí informace o účastnickém poplatku a registrační formulář jsou k dispozici na stránkách Evropské levice.

16.06.2017: Opět útoky spamovacích robotů
Doąlo k opakovaným útokům robotů sázejících do komentářů texty s podivnými "inzeráty" (podle vąech známek činskými). Jen poslední dvě dávky představovaly více neľ 200 těchto pseudokomentářů, které maľeme.

16.06.2017: Někdo/něco zde krade ľ a ą?
V uplynulých dnech doąlo k technické závadě, v jejímľ důsledku se "beze stop" z některých článků (ale i z větąiny komentářů) ztratila vąechna písmena "ľ" a "ą" (nebo jenom jejich část). Za závadu se omlouváme a na jejím odstranění pracujeme (zatím pátráním po příčině).

09.05.2017: Pietní akt na Oląanech
Jako kaľdoročně, i letos poloľila 9. 5. v 9 hodin delegace zástupců CV SDS a výboru praľské organizace SDS květiny k památníku padlých rudoarmějců na oląanském hřbitově. Při té přileľitosti jsme pietně vzpomněli i padlých daląích armád (včetně československé), kteří jsou na Oląanech uloľeni.

červené návěští   Anketa červený nadpis
V současnosti rozvířil hladinu návrh přijmout do ČR 50 syrských válečných sirotků. Co si o něm myslíte?

V Sýrii ani ľádní váleční sirotci nejsou.
339 (339 hl.)
Nebrat! Jeątě by nás podřezávali.
318 (318 hl.)
Konečně někdo uvaľující lidsky.
286 (286 hl.)
A» se kaľdý stará o sebe, nic nám do nich není.
270 (270 hl.)
Je to sice politikum, ale krok správným směrem.
448 (448 hl.)
Raději bychom měli zvýąit svou ostudně nízkou rozvojovou pomoc.
301 (301 hl.)
Prohnilý humanismus !!
238 (238 hl.)

Celkem hlasovalo: 2200


zelené návěští   Vyhledávání zelený nadpis


na nových stránkách

Rozšířené vyhledávání
Tématické skupiny
Seznam autorů


Google

web
sds.cz
blisty.cz
bbc.co.uk

zelené návěští   Vaąe komentáře zelený nadpis
[15.05.2018 19:15:23]
josef mikovec
Bohumír ©meral - Mučedník ztracených a vysněných příleľitostí http://www.novarepublika.cz/2018/0 5/frantisek-ferdinand-s ...

[15.05.2018 18:54:53]
josef mikovec
Zde jest zkuąební kámen, na němľ se dokáľe, zdali jsme opravdu v dost zralí, dost socialističtí, abychom opravdu stali se v Rako ...

[21.03.2018 17:10:12]
n
Snad se něco doví,!

[19.11.2016 10:28:45]
l&s
Doplnění k Peroutkovi - Zemanův projev byl míněn dobře, bohuľel se v něm dopustil dehonestujícího přeąlapu, kdyľ prohlásil, ľe Per ...

[27.02.2016 10:01:56]
l&s
Článek pana Bělohradského není k dispozici, tak jen pár postřehů k této stati. Paní Neudorflová sice správně píše, že je chyba, k ...

[28.10.2015 09:08:14]
-ik
Dobrý den pane ©lemendo! To, co jste napsal, je konstatování stavu. A co navrhujete jako pokus o naznačení cesty? Já mysl ...

[04.09.2015 14:20:12]
n
Samozřejmě, ľe jiľ těąím na shromáľdění, jako posledně na Václaváku. Doufám, ľe nebude chybět pán ©afr, kterého tímto srdečně zvu. ...

[13.08.2015 13:11:01]
n
SDS leží v žaludku tomu zoufalému tapetáři, takže je moc známá a okolí se musí postarat o její prosazení. Prohra s US a tím i se s ...

[13.08.2015 01:44:03]
-ik
Jestli že se mi zdá, že militantní skupiny dosahují lepších výsledků, měl byc se podívat na sebe, zda nepracuji špatně. Oni mohou ...

[08.06.2015 21:05:37]
-ik
"význam evropské levice pro vývoj ve světě a její podíl na jeho spoluutváření (globalizace, přenos zkušeností z jiných čá ...

[25.05.2015 14:58:27]
n
Lidstvo v rozvinutých zemích a tím myslím i naąi zemi, jiľ dosáhli hranic daląího materiálního pokroku a jeho daląí zvyąování je n ...

[25.05.2015 08:21:23]
l&s
"Proč se myšlenka lidové fronty boje proti fašismu prosadila v našem hnutí, až když bylo fakticky pozdě? Bylo vůbec možné, ab ...

[13.05.2015 09:45:10]
Milan Neubert
-iku, napsal jste víc věcí, s řadou souhlasím. Jednu námitku ale mám: dospěli jsme k závěru, že virtuální diskuse na webu nebo na ...

[10.05.2015 23:25:51]
-ik
Mám pocit, pane Neuberte, že jste se o kontakt s lidmi ani moc nesnažil. Diskuse na stránkách SDS je nulová. A i v minulosti jst ...

[06.05.2015 10:38:48]
n
Vítám tapetáře. Čest tvoji práci. Podle množství zbytečné práce opravdu stojíš ...


Teze programu SDS
Teze programu SDS

Tyto stránky byly vytvořen prostřednictvím redakčního systému phpRS.