V letošním roce uplynulo již 16 let od zásadních společenských událostí, které vedly ke „svržení“ již paralyzované vlády Komunistické strany Československa (v souvislosti s mezinárodními tendencemi a vůbec celkovým „globálním“ kontextem oněch zvratů). Dále k radikálnímu vlastnicko-majetkovému převratu jako ekonomické podstatě nových poměrů a na tomto základě k tzv. kontrarevoluční politické restauraci, tj. obnovení fakticky protilidové, navíc monopolistické a nadnárodním centrům se plně podřizující, kapitalistické neoliberální společenské struktury, jíž by bylo možno rovněž charakterizovat v podstatě jako strukturu z hlediska ekonomické báze orientující se výhradně na tzv. „maximální zisk“, strukturu soukromovlastnickou a vycházející z „kultu“ této struktuře odpovídajícího trhu a kapitálově-tržních vztahů; A to navíc v kompradorském, anti-solidárním, fašizujícím, totalitarizujícím, militaristickém a na evropské poměry střiženém de facto polo-neokoloniálním slova smyslu. Dále by tuto strukturu bylo možno z hlediska dominantních společenských, duchovních i mravních hodnot charakterizovat jakožto dosud bezprecedentní anti-solidární, radikálně, ne-li agresivně egoistickou, stejně jako krajně člověka sebeodcizující, antihumanizující a konzumně-fetišistickou v extrémním slova smyslu. V tom nejvšeobecnějším a zároveň částečně i „antropologickém“ prizmatu je možno takto stručně charakterizovat nynější systémovou iracionalitu jakožto kapitalisticko-imperialistickou iracionalitu, jíž jsme se zřejmě na několik desetiletí stali součástí díky událostem před šestnácti lety.

Výchozí aspekty

Aniž bychom se pouštěli do podrobností, je nutno říci, že podle názoru Komunistické strany Československa-Československé strany práce (KSČ-ČSSP) je potřeba z všeobecně-politického hlediska přistupovat k hodnocení listopadových událostí roku 1989 v naší zemi, v duchu několika základních výchozích aspektů. Jsou to hlediska:
A/ odmítnutí objektivního i subjektivního přizpůsobe

Rizhovor s Václavem Havlem:

Co vám především vadí na dnešních zavedených politických stranách?

Technokratismus, který je všem společný, ať už se považují za pravicové nebo levicové.

Jaký technokratismus máte na mysli?

Kult nepřetržitého růstu bez ohledu na jeho hlubší důsledky. Marxistické podřízení ducha hmotě, kdy měřítkem všeho je jen materiální prospěch, objem konzumu a tvorba zisku. Kvantitativní ukazatele jsou důležitější než ukazatele kvalitativní. Zájmy krátkodobé jsou důležitější než zájmy dlouhodobé. Cíle viditelné a úspěchy účetně spočitatelné jsou důležitější než cíle sice méně viditelné a úspěchy tíž spočitatelné, ale vskutku zásadní. Místo na žebříčku popularity je důležitější než služba pravdě. Strany se sice liší v mnoha věcech, například v tom, kolik peněz má přerozdělovat stát, neliší se však valně v tom hlavním. Totiž v představě, že dnešní blahobyt je důležitější než zítřejší existence lidského rodu, a ve své slepé důvěře v blahodárný smysl celkového civilizačního vývoje.

Můžete ten technokratismus ilustrovat něčím konkrétním?

Všimněte si například, co se děje s naší krajinou. Nikdy v dějinách se asi nerozrostlo lidské osídlení tak jako v posledních letech. Ale o co se rozrostlo? O nekonečná pásma jakýchsi skladů, parkovišť, jednopodlažních továrních hal či supermarketů, průmyslových zón servilně čekajících na kolemjedoucí bohaté cizince, kteří by do nich mohli na chvilku vnést průmysl, podivné kolonie stovek stejných rodinných domků, spletence křižovatek plných kamionů vezoucích bůhvíco bůhví kam - a jakási step mezi tím vším. To už není ani les, ani louka, ani vesnice, ani město, je to jen takové bezduché nabubřelé nic. Mimo jiné: tradiční západoevropské demokracie si dokázaly uhlídat vlast před nešvary globalizace lépe než my. Ale zpátky k věci: která z našich politických stran dokáže - i za cenu velkého volebního rizika - o tom všem otevřeně a kriticky mluvit? Snad trochu Zelení.

Co soudíte o posledních událostech v této

Názory nějakých Zifčákovských spolků (jako KSČ-ČSSP) na listopad nejsou překvapivé ani zajímavé. Bigotní část stranického aparátu a represivních složek sní o revanši a nedokážou rozlišit realitu, stejně jako ji nedokázali rozlišit před rokem 1989 - tehdy totiž také byl člověk odcizen, vládla iracionalita a klaněli se lidé konzumnímu fetišismu.
Jinak by pořád neblábolili o kontrarevoluci a návratu starých pořádků. Takový postoj je doslova reakční. Lidé prostě normalizačnímu "socialismu" přestali věřit - to je sociologický fakt - a měl oporu v politické i ekonomické realitě.
V ulicích byli nejenom budoucí restituenti (nositelé restaurační tendence), ale i členové KSČ a lidé s levicovými hodnotami (hledali alternativu vůči nepovedenému "reálsocialismu"). Bohužel ale perspektivnější část levice chyběla tam, kde se opravdu rozhodovalo a tak ztratila dočasně svoji historickou šanci, kterou i listopad 1989 vytvářel.
Jestli část estébáckých věrchušek s některými nomenklaturami chtěla přechod ke kapitalismu sama řídit a nevyšlo jí to, tak ať teď neotravuje vzduch svými nářky a hranou ideologickou "ryzostí". To lidem ani socialismu na nohy nepomůže. Mohou se v kroužku svých věrných ukájet konspirativními teoriemi a debatami na téma archivy STB. K skutečnému významu roku 1989 to ale nepřidá ani gram pravdivosti.

ad "...nejsou překvapivé ani zajímavé"
Ne že bych s touto skupinou souhlasil, ale i oni přece chápou, že "Lidé prostě normalizačnímu 'socialismu' přestali věřit". Pro ně jsou prostě takový Jakeš a Bilak oportunisty a Fojtík ideový zrádce. Jejich tématem je návrat před rok 1956.
Normalizační a kolaborantská skupina tvoří jen ideový přechod mezi nimi a dnešní KSČM.
Myslím, že bude dobře stanovisko KSČ-ČSSP zveřejnit.

Zmíněný Zbubna, jak vidno, silnými slovy nešetří.
Takže já taky nebudu : československý režim zhruba od r.1949 byl oproti období po r.1945 již zjevným výsledkem hluboce reakční systémové změny, cestou zpět před kapitalismus, k polofeudálnímu, faraónskému zřízení podobnému řádovým a církevním státům za středověku (lid instinktivně hovořil o "rudé šlechtě" ne o nějakých "rudých buržoustech"). Pokrokový by tento systém byl, pokud by byl prosazován v době egyptského faraa Džóséra před 6000 lety - v roce 1948 byl jednoznačnou reakcí, kontrarevolucí, jednoznačným krokem zpět PŘED kapitalismus - a to se před polovinou 60. let týkalo prakticky všeho.
Bylo obnoveno nevolnictví (zákaz opustit o vlastní vůli zaměstnavatele), byly zrušeny všechny buržoazně demokratické svobody včetně odborových a na dlouho omezeny i svobody osobní oproti stavu do r.1948.
Pokrokem reálný socialismus byl zrovna tak málo jako pokrokem nebyl ani fašistický Salazarův režim v Portugalsku - i ten byl poměrně sociální, žádný rasismus atd.

Vážení diskutující,
oficiální stránky KSČ-ČSSP najdete na této adrese:
ksc-cssp.komunisti.sk


Zika

Porovnáním stanovisek mimoparlamentních SDS a KSČ--ČSSP dokazuje, proč se levice není schopná se domluvit v celé šíři. To nejsou komplementy, které představují prolínající se škálu rudých odstínů, to jsou antipody, které by dokázal sloučit jenom kouzelník. Antikapitalismus by se mohl zdát být použitelným svorníkem, ale v případě antikapitalismu KSČ-ČSSP jde o nesnášelnlivé náboženství. Kvasi-intelektuální slovník a odkazy na autority typu Ludo Martense či parafráze na neomarxistu Fromma (etika mít a být) to už nezachrání. Chybí positivní projekt kromě žáru frustrací z perestrojky a jurodivého chiliasmu velkého návratu.
Levičáci v KSČ-ČSSP jakoby zapoměli na to, že klasici ocenilií kapitalismus jakod dějinnou progresi. Analýza reakčnosti systému prosazovaného v bývalém sovětaském bloku (sand zde nešlo o onen vzývaný radikální humanismus")už zcela chybí. A tak jim listopad nevychází jako šance pro budoucnost, ale jako "retrográdní" linie. Kdo nejde s námi, jde proti nám .- a tak jim vše ostatní vypadá jako revizionismus jejich náboženství a racionalismus jako oportunismus.

Jistě - ale trvalou součástí jádra sporu je také spor o to, nakolik se má politika utvářet na základě racionálním, a nakolik na mimoracionální, "náboženské" bázi víry (por mne za mne třeba "uhlířské"). Já osobně pléduji pro racionalitu (jsa k tomu jednak od mala veden, jednak profesně predestinován), ale STAČÍ TO?

Lidská psychika má jistě nesmírný význam pro motivaci člověka i celých skupin. I racionální lidé potřebují tento motor či alespoň jeho oporu.
Víra ale nadnáší ducha - neumožńuje levitaci těla. Kde se víra dděluje od roumu, stává se z ní slepý fanatismus. A ten mění původní ideály v zlo a lidské společenství v odlidštěný dav.
Základní korekcí lidského jednání je pravdivost poznání - a to má kořeny ve sféře bytí.
Emoční ztotožnění se s ideály či instinktivní přesah aktuální skutečnosti patří do behaviorální sociologie, nikoliv do toho co lze s klidem i nadále nazívat historickým materialismem. To je základ pro to jak život nejen žít a chápat, ale i měnit a to v kontextu změn celých společenských systémů.
Psychologie revanše stejně jako chiliasmus konečných vítězství (to cíétím u extrémní levice) představují ono odtržení se od racioanlity a jsou i živnou půdou pro nasové psychologické manipulace,.

Souhlasím s Vámi, jen mám pocit (když se dívám kolem sebe), že ve světě se (stále? stále více?) prosazuje iracionalita, resp. že drtivá většina lidí se moc racionálně nerozhoduje a nechová. Ovšem, kdoví? Třeba se vlastně neracionálně chovám já (chováme my), a normální je usilovat o stále více moci, majetku, prosazení vlastního či skupinového ega, nebo naopak na vše se vykašlat a stáhnout se do jakési vnitřní izolace, chodit si na ryby nebo na houby? Možná platí to Krylovo: "jsem asi na palici ..."

Jirkovi a Garfieldovi:
získal jsem z Vás obou pocit, že považujete racionální složku člověka za jeho složku primární. Já to osobně považuji za neplatnou premisu osvícenství, která měla šílené důsledky ve 20. století.
Já bych chápal racionalitu skutečně spíše jako šlehačku na dortu. Geneticky je nám dána patrně jen schopnost racionálního myšlení a jednání, snad to bude určité základní vzorce. Všechno další je asi dáno výchovou a u jedince se projevuje spíše ve chvílích BEZ interace s okolím. Jakmile je součástí davu, schopnost využití racionální složky klesá statisticky okamžitě k nule.
Základní korekcí lidského jednání totiž NENÍ pravdivost poznání (Garfield), ale chování okolních jedinců. Že to má kořeny ve sféře bytí, to už nijak nezpochybňuji.
Že se kolem nás prosazuje iracionalita (JIrka), o tom se opravdu přesvědčuji i já a mám pocit, že se vrací doba temna. Přes všechny své výhrady k minulému režimu - k "šokialismu" - si totiž myslím, že jeho nesporným pozitivem byla oblast výchovy (včetně jejích ideologických deformací). Důsledkem tohoto vzdělávání ovšem byl obrovský rozpor mezi myšlenkami a činy - obojí však mělo racionální základ. Na jednu stranu tady byl duševní růst jedince, na druhou stranu emancipačně reakční polofeudální systém.

Člověk není uzlíček emocí, instinktů, hormonů atp. I když kvantitativně vítězí iracionalita (často je skutečně primární), podstata člověk, tedy to čím se liší, je racionalita (tedy má prvenství, nejen šlehačka na dortu).
Redukování na psychologii nebo dokonce fyziologii adaptace člověka na okolí je ústup. Tomuto nebezpečí se přibližuje např. freudomarxismus a někteří autoři frankfurtské školy. Doplnit odpovídající teorii subjektu neznamená dát tomuto aspektu superioritu.
Chování okolních jedinců je samozřejmě součástí reality -
jde-li o chování, které se protiví její podstatě, tak nás odklání od této reality a ne že nás k ní přibližuje. Taková korekce stupňuje naše odcizení, byť může dočasně vytvořit falešný dojem souladu s realitou.
Podstata skutečnosti je v nás objektivně trasncendována a bez subjwektivní odvahy k této trascendenci není pravdivosti. Tuto schopnost v nás minulý výchovný systém spíše ubíjel i když z podstaty člověka nikdy nemohl ubýt úplně.

Myslím, že schopnost myslet (tedy RACIONALITA) je to, co děla člověka člověkem, jakási "nadstavba" nad jeho biologickou podstatou (existence, metabolismu, fyziologie rozmnožování atd.) a její "nižší nadstavbou" řekněme "primátskou" (pudové chování), tedy spíše "koruna všeho" než "šlehačka na dortu". KDE PŘESNĚ ale mezi tím leží emoce (jsou přece také LIDSKÉ, ne pudové, ne zvířecí, mohou mít velmi "nadstavbový", mystický nebo ideální rámec), to je pro mne otevřená otázka.
Ve vztahu k CHOVÁNÍ lidí ve společenství je to ještě složitější: určitě jsou jedni, kteří se "adjustují" na okolí, ale jiní zase "najust ne", záměrně se straní nebo vydělují proti davovým emocím. Zatímco "podřízení se" je v zásadě jen jedno, takový "protest" může vypadat velmi různě, takže ani emotivně apriorně nesjednocuje.

Já nijak nezpochybňuji, že rozum dělá člověka člověkem ve smyslu druhu a že je v TOMTO smyslu "korunou všeho".

Považoval jsem ale za nutné zdůraznit, že v člověku existují dvě stránky a že NENÍ pravda, že by bylo jeho chování určováno především nebo snad dokonce výhradně rozumem.

Proto si ani nemyslím, že je člověk JENOM "uzlíčkem emocí, instinktů a hormonů". To by byl druhý extrém. Naštěstí nám matka příroda tu "šlehačkou na dortu" nadělila.

Považuji za důležité si neustále uvědomovat, že za silné interakce mezi lidmi se tahle "šlehačka" může velmi snadno "srazit" a že může s katastrofickými následky převážit druhá stránka.

Nejspíše se shodnem v tom, že i když by měl být demokratický socialismus říší rozumu, musí projít "srdcem".
Nerozumem a hloupou hrou na city je např. přebíjená, kterou nedávno předvedli předsedové KSČM a KDU ČSL na ČT. Copak jde o to, jestli se první někdo omluví za všechny, kteří byli jako páter Plojhar nebo neomluví za bolševika Gottwalda. Copak přítomnost lidovců v komunisty řízené Národní frontě je argument pro KSČM ?
Katolíci mají rituál exkulpace, bolševici zase výmluvu na třídní zájmy. A tak 16. let po listopadu se systém stablizoval a co jsme si, to jsme si - hrajme to před veřejností podle svých rolí a pak se nějak dohodněme ?
Listopad nebyl jenom střídáním u moci, prolomením dosavadní nehnutelnosti učinil reálnější i úvahy o nové demokracii - tu spoluutváří lidé se svými emocemi, ale také nezbytné instituce a informační toky mezi nimi. V tom je dědictví osvícenectví inspirující a to včetně jeho selhání jako říše rozumu v její metafyzické, mechanické podobě

deja vú po letech - porovnání stanovisek SDS, KSČM a smutná třešnička na dortu, nově založené stalinjugend (SMKČ). Zdegenerovali už rozum i srdce ? A přitom to jde jinak, ne kntrrevoluce , ale ukradená revoluce.
P. Kužvart (kdysi Levá alternativa, pak ČSSD) dal dohromady Iniciativu za společenskou změnu, která spojuje to poznání že se nelze vracet k starým chybám s emocemi samotové kocoviny. Zpapaláštělí mužové sametu už netáhnou - za co tedy bojovat ? Co odmítnout ?
a) Ne pochybným praktikám privatizace majetku národa,
b) Ne mafii založené na útěku ekonomů před právníky,
c) Ne bezskrupulozním ožebracujícím neoliberálním reformám,
d) Ne rozhazování veřejných miliard na sanaci bank,
e) Ne nesmyslným faraónským projektům zabetonování země,
f) Ne ignorování referenda a občanské společnosti
g) Ne ovlivńvání soudů a státní správy
Zajímavé, že tyhle výhrady jsou spíše na vruh svérázného starce na Hradě Václava klause, o kterém v stanovisku KSČM není ani řádku (jen ten Havel a zlá "pravda a ládska"). Čím si tehle z vašků tu toleranci z leva po 20 letetch zasloužil ?

jen přidám shrnutí stanoviska "stalinjugen" (www.komsomol.cz) :
1) Listopad 1989 je kontrarevoluce - síly reakce jsou řízené německými a sovětskými (?) zpravodajskými službami,
2) umožnili to zrádci ve vlastních řadách - zrada na marxismu-leninismu sílila již od smrti J. V. Stalina v březnu 1953
3) osobní ambice premiera L. Admce vedly k tomu že vyšel vstříc hrstce zahraničních agentů
4) KSČ se na mimořádném sjezdu 20. - 21. 12. 1989 dokonce omluvila aktivním kontrarevolucionářům.
5) bolševickáaktivita znamenáopustit oportunismus a pod vedením revoluční komunistické strany se řídit marxismem-leninismem
Mně osobně by to stačilo - proto to poněkud nekorektní ozančení "stalinjugend".

k tomu STALINJUGEND - tihle jsou opravdu ještě horší než ten zrušený KSM, z toho důvodu by mne docela zajímalo, zda mají s KSČM také dohodu o spolupráci.
Jestli jde o uznanou kadetku formující nové funkcionáře strany - s ohledu na zákaz či pozastavení KSČM (vláda bude projednávat v prosinci t.r.) by to byla zásadní informace pokud by zálohy parlamentní strany byly takoví extrémisti..

SMKČ jsou fakt hustý, ale tohle snad nemůže s KSČM i přes její určitý přechozený tradiconalismus mít nic společného, ne ?
To SMKČ je jen taková sekta na netu na hranici zákazu a s tendencí se na něco nalepit.

V článku J. Čulíka: Komunismus "obsahoval příčinu svého zničení"(na www.blisty.cz z 13.11), sú pravdivé nasledovné konštatovania:
1. "Karel Marx kdysi napsal, že kapitalismus v sobě obsahuje příčinu svého zničení.“
2. Podle Browna nebyl důvodem pádu komunismu ekonomický rozklad Sovětského svazu, ani k němu nepřispěli disidenti, polské odborové hnutí Solidarita, či papež Jan Pavel II. Nic z těchto vnějších faktorů nemělo na pád komunismu vliv. Za desetiletí existence komunismu ve středovýchodní Evropě se totiž ukázalo, že režim prostě nejde rozmontovat zezdola. Komunismus se ve východní Evropě podle Browna rozložil, protože si to přálo vedení sovětské komunistické strany a KGB a aktivně tomu napomáhalo.
Nadpis a slova „Totéž se dá říci o komunismu sovětského typu, který skončil ve východní Evropě r. 1989," sú však omylom a nepochopením Marxa.
Spoločensko ekonomická formácia (SEF) pokiaľ nedosiahla stav dokonalosti má v sebe príčinu (negatívnu základnú bunku) ktorá bude príčinou jej zániku. Treba však jednoznačne povedať, že táto príčina spôsobí zánik v zmysle Marxovych slov len v takom prípade ak bola táto bunka nahradená bunkou neutrálnou (objektívnou). Tak vznikne SEF vyššieho radu, teda SEF zbavená negatívnej bunky spôsobujúcej problémy. Toto sa nestalo. Komunisti základnú (negatívnu) bunku socializmu neodhalili a preto v snahe niečo zmeniť, pozitívnu (neutrálnu) bunku (spoločenské vlastníctvo) z ktorej nevyplývali žiadne podnety pre politickú nadstavbu (a teda ani obranné) zmenili bez odporu na negatívnu a vrátili sa ku kapitalizmu.
Gnozeológické základy pre tento hlúpy krok môžeme nájsť v politickej ekonómii socializmu (rozprávke o socializme) kde jedna z troch najvyšších teoretických inštitúcii v Moskve za základnú bunku socializmu považovala spoločenské vlastníctvo. Zabudla však, že poslaním vedy nie je písať rozprávny a ódy ale odhaľovať nedostatky a ich korene.
Pre 80 roky a pád socializmu platí staré známe: „najnebezpečnejší

SPOLOČNOSŤ je uzatvorený celok (subjekt – rodina, rod, štát)...ČLOVEK tvorí základ SPOLOČNOSTI a túto si formuje na svoj vlastný obraz s určitým historickým omeškaním...SEF sa skladá podľa Marxa zo základne a nadstavby – ekonomickej podstaty a politickej nadstavby (tela - soma a spoločenskej mysle – psyché)...Treba konštatovať, že systémové javy plynúce z podstaty podliehajú všeobecne platným zákonitostiam a preto i výsledky skúmania (definícia základnej bunky a návrh na jej zmenu) majú exaktný charakter, zatiaľ čo ostatné prístupy (politické – duchovné) nie sú ničím determinované a ich produkty majú len spoločensko vedný (virtuálny) charakter...
… Marxizmus sa chápal a chápe ako ucelené nedeliteľné učenie. Ide o historický omyl ...Exaktnú časť marxizmu možno zhrnúť približne takto: 1 Použitie metodológie základnej bunky na skúmanie ekonomickej podstaty SEF 2. Zistenie, že ekonomická podstata SEF podlieha všeobecne platným zákonitostiam v prírode 3. Zistenie, že základnou bunkou kapitalizmu je súkromné vlastníctvo kapitálu a návrh na jeho odstránenie avšak nie formy ktorými sa má odstrániť! 4.Definícia základnej bunky spoločenského poznania zvaného ekonómia od chvíle keď začalo použivať virtuálne (peňažné) vyjadrenie hodnoty až po dnešok (autorova formulácia priestoru) ktorou je TOVAR (hieroglyf). Ostatné časti sú v prevažnej miere (vrátane Kapitálu a Manifestu) politické hodnotenia a návody spoločensko vedného charakteru... Skúmanie politickej nadstavby vrátane návodov na spôsob odstránenia základnej bunky sú len politickou nadstavbou, teda historickým a politickým balastom okolo základnej bunky aby táto získala viditeľné telo...
… Zamieňať si socializmus s totalitou, či prisudzovať socializmu politické represálie a iné zločiny je vedecký analfabetizmus a politická zaslepenosť.