Zhroucení systému reálného socialismu u nás v listopadu 1989 považuje SDS za důsledek souběhu vnitřních i mezinárodních faktorů, mezi nimiž hrála významnou roli neschopnost tehdejšího vedení KSČ pokusit se po roce 1985 o řešení vleklé krize režimu. Snaha některých poražených hledat dnes hlavního viníka v M. S. Gorbačovovi svědčí o tom, že se vedení KSČ v kritické situaci opět spoléhalo na pomoc Moskvy.
Pád režimu v listopadu 1989 vnímala veliká většina našich občanů nesporně jako osvobození. Svoboda, od zrušení cenzury až po cestování do světa, od plurality stran až po svobodu podnikání, byla tím rozhodujícím polem, na němž se setkaly historický zvrat (krach sovětských systémů), každodenní potřeby lidí a politika nové vládnoucí skupiny Občanského fóra. Další politický vývoj nepřešel v občanský konflikt, ale vyústil v přijetí Listiny základních práv a svobod, která určuje postavení člověka nejenom jako abstraktního občana, ale vytváří jeho status ve sféře ekonomické a sociální, soukromé i veřejné, politické. Přehlížet to kvůli následným destruktivním krokům neoliberální politiky znamená ztěžovat lidem pochopení pozitivního obsahu rozporného dění v listopadu 1989.
V první fázi vývoje Občanského fóra se obrovská většina, která jeho politiku podporovala, utvářela jako většina, která ví, co nechce. Ve druhé fázi, pod vedením ODS, zbyla už jen těsná volební většina koalice, zato však nová mocenská elita dobře věděla, co chce: rozrušit: všechny společenské struktury z doby „reálného socialismu“, změnit vlastnické poměry ve prospěch rozhodující role soukromého vlastnictví a začlenit republiku do západoevropských ekonomických, politických i vojenských seskupení (NATO).
Strana demokratického socialismu považuje za vysoce důležité pro tvorbu a odpovědnou orientaci levicové politiky najít odpověď na otázku, jak byla tak prudká změna politiky vůbec možná? Je nutno si přiznat, že společnost, která byla v listopadu 1989 vysvobozena z totalitního krunýře, na to musila být vlastně připravena - neboť sotva se vše mohlo zrodit za pár měsíců plných zmatku. Domníváme se, že soukromý zájem, oddělený od zájmu veřejného a od sociální solidarity, neboli jinak řečeno egoistická hodnotová orientace, ovládla naši společnost a vytěsnila socialistické hodnotové orientace ještě v dobách „vedoucí úlohy KSČ“. Zejména dvacet let normalizační politiky zahnalo lidi do soukromí, ale zároveň právě zde, ve svých soukromých potřebách se lidé cítili být režimem ve srovnání s konzumní společností Západu omezováni. Vládnoucí skupině tehdy vyhovovalo odvést občana od věcí veřejných ke každodenním starostem o sebe a svou rodinu, neboť společenství izolovaných jedinců se snadněji ovládalo.
Těmito poměry formovaná společnost otevřela svou svobodnou volbou dveře současné vládní politice sebevědomé moci, která slibuje egoisticky orientovaným lidem zajistit „západní“ styl konzumního života. Jednotlivé vlády po listopadu „nadělily“ miliony kupónových knížek, otevřely možnost podnikat, ale i prostě se šikovně obohatit. Je to politika, kterou udržují dodnes u moci značnou měrou sociální zájmy a síly, zformované ještě za starého režimu, a která se postupně mění podle toho, jak se utvářejí nové sociální vztahy.
Poměr našich dnešních politických stran k minulosti je tendenční a politicky účelový. Pravicové strany vyhlašují uplynulých čtyřicet let za dobu temna, za režim zločinný a zavrženíhodný: světlo pro ně začíná až listopadem 1989 a jejich nástupem k moci. Většinové stanovisko KSČM naopak dodnes vychází z toho, že zde byl socialismus a že toto období přes všechny problémy patří k nejlepším stránkám historie našeho lidu. Sociální demokraté se k čtyřiceti létům vlády KSČ příliš nevyjadřují a tváří se, jakoby současné poměry u nás byly odjakživa a nic jiného jim nepředcházelo. Mnohdy totiž slibují svým voličům to, co stačilo z „předlistopadové doby” nerozbít.
Strana demokratického socialismu nechápe náš poválečný vývoj ani jako dobu temna a zločinného režimu, ale ani jako „období socialismu” a nejlepší léta našich novodobých dějin. Jsou to pro nás léta dramatického střetání nejenom kapitalistických a socialistických tendencí a cílů, ale i léta boje o demokratické nebo naopak totalitní pojetí socialismu a vývoje společnosti.
Hlásíme se k usilování o demokratický socialismus z let 1945-1948 i z roku 1968, protože vyrůstalo ze zkušeností našeho národa a bylo významnou etapou boje o demokracii. Byl to boj proti totalitní moci, která z ideálů a hodnot socialismu nejenom nevyplývá, ale je jejich popřením.
Skutečně levicová politika, hájící hodnoty demokratického socialismu u nás nemá na růžích ustláno, ale rozhodně není bez perspektivy. Je to historická výzva, kterou přijímáme.
Předsednictvo CV Strany demokratického socialismu, 17. 11. 2003
Stanovisko SDS k výročí 17. listopadu 1989
