To je pro komunisty docela rána,ne?

Podle me stinou strankou Rifondazione je Bertinottiho kult osobnosti. Tri hodiny by si nedovolil mluvit ani Grebenicek. Je to i jeho rekl bych dost tvrdne prosazovani se na post predsedy EL [prestoze nemluvi anglicky], je to jeho simultani clenstvi v Evropskem a Italskem parlamentu, ktere tolik obdivoval Mila Ransdorf, nebot by se byl rad pokusil o neco podobneho. Je to i jeho prislovecna arogance a populizmus. Pritom, kdyz Rifondazione vzala pod kridla EL, ukazalo se, ze to je pro ni prilis velke sousto a veci nefungovaly tak, jak by mely. Teprve kdyz se toho chopili Nemci v cele s H. Scholtzem, zacalo se to lepsit.
Napis nam, Milane, co si o tom myslis!

Nevím, jak se na věc dívá M. Neubert, také jsem bohužel nebyl v Benátkách, abych mohl hodnotit Bertinottiho projev. Na druhou stranu jsem, díky tomu že jsem se účastnil přípravných jednání před vznikem EL, a že se pravidelně (stejně jako FB) účastním schůzí VV EL, měl dost příležitostí pozorovat jej při práci. Uznávám, že na naše zvykosti má tendenci mluvit dlouze - platí to ale i pro většinu ostatních zástupců "latinských" národů, které jsem měl možnost slyšet a pozorovat při práci (výjimkou je P. Marset, který je obvykle stručný). Na druhou stranu FB sice hovoří "zeširoka" a s využitím klasických řečnických obratů a rétorických prostředků, ale prakticky nikdy bych si to nedovolil označit za "mlácení prázdné slámy". Nezbývá mi, než se smířit s tím, že v románských zemích jde o odlišnou politickou kulturu (a nejen politickou, konečně). Patří k ní nepochybně i jisté sklony k teatrálnosti a temperamentnost v jednání. Za sebe ale mohu říci, že se ke mně nikdy FB arogantně nechoval (a jistě přitom význam SDS nijak nepřeceňuje) a nechoval se arogantně ani k zástupcům KSČM na jednání VV v Berlíně (přes opačné tvrzení H. Charfo). Jeho projev byl ovšem jednoznačný a v tomto smyslu "tvrdý", to však není arogance. (Pomíjím fakt, že měl vzhledem k průběhu a výsledkům pražského jednání s KSČM v říjnu dost oprávněných důvodů cítit se osobně uražen.)

Do "jiné kultury" nepochybně patří také jisté "pohrdání obyčejnými organizačními detaily", jaké jsme zažili na ustavujícím sjezdu EL v Římě (my máme určitě blíž k německé důkladnosti. přinejmenším ji - tak trochu potajmu - obdivujeme, někdy až k nenávisti). Má to zřejmě blízko k onomu příslovečnému "maňaná" - a tak trochu překvapeně musím konstatovat, že NAKONEC věci i přesto nějak fungují, vše se stihne, všichni našli místo v hotelu, dostali dost a dobře najíst (dokonce i ti delegáti nejmenované strany, kteří předtím demonstrativně opustili sál).

Pokud jde o vnitřní poměry Rifiondazione, nemohu sloužit, a nezbývá mi než věřit, že M. Neubert napíše zajímavý článek.

Myslím, Stando, že už Ti na to částečně odpověděl Jirka, částečně najdeš odpověď v mém dnešním popisu sjezdu PRC.

Kromě toho ještě pár reakcí:

1) Byl bych opatrný s "kultem osobnosti". V Čechách to má slušně definovaný obsah a do toho se vztah Bertinottiho a PRC rozhodně nevejde.

2) Podobně mám problém s přiřazením slova arogance k jeho osobě. Jó kdybys řekl, že je ješitný, to bych Fausta asi bránil jen stěží :-)))

3) Odmítnout se mi chce i slovo populistický, ale v tomhle smyslu už jsem nedávno trochu narazil, tak mi raději na příkladech jeho populismus uveď.

4) Pokud jde o srovnání PRC a PDS, to je trochu jako porovnávat přírodní a společenské vědy. Snad mi rozumíš, co mám na mysli. Jak píše Jirka, přičetl bych to taky kulturním zvláštnůstkám. Možná taky díky tomu to nebyli Italové, kdo byl schopen realizovat nějaké "konečné řešení".

5) PRC usiluje, nakonec v rámci dlouhodobé tradice, spíše o kulturní hegemonii než politickou jako PDS (taky v rámci tradice). Myslím, že dostat tyto základní směry pod jednu střechu může být obohacením pro obě strany a nakonec i pro všechny zúčastněné.

6) Zapomínáš na to, že PRC programově potlačuje všechny pozůstatky stalinismu, mezi něž patří u úloha aparátu politické strany, a snaží se naopak o to, aby se aktivovaly všechny prvky politické sítě, kterou se snaží budovat.

Proto jsem se musel trochu smát, když onehdy přišel jeden čestný soudruh s myšlenkou (a myslel to upřímně!!), že by se úloha centra měla svěřit jednomu aparátu členské strany. Jemu prostě vůbec nedochází, že právě to je předstupněm k tomu, aby se nám stalinismus nastěhoval zpátky do chalupy :-)))

Ceterum autem censeo stalinismum esse delendam.

Kdo je ve vedení SEL a jak je SEL organizována? Co je Strana komunistické obnovy a čím je tak zajímavá, že tam přijelo tolik delegací? Kdo je Bertinotti a Pietro Ingrao? A co znamená Rifondazione?
Omlouvám se za svou nevzdělanost.

Netřeba se omlouvati. Chyba není na Vašem přijímači, ale na vysílači, v tomto případě na českých vysílačích.

Je to jedno z témat, o kterých se v Čechách nehovoří.

Strana evropské levice je jedním z evropských politických subjektů, které se v současnosti vytvářejí. Je obdobou evropských zelených, evropských sociálních demokratů atd.

Více si o ní můžete přečíst kliknutím na "Čtěte o SEL u nás" v kevém sloupci.

V zásadě je to sdružení "národních" politických stran v rámci EU. V případě SEL není členství omezeno ani na státy EU, ani na politické strany. SEL připouští individuální členství jednotlivých občanů.

Strana komunistické obnovy (Partito rifondazione communista) je italskou politickou stranou, která existuje vedle Komunistické strany (PdCI). Obě jsou výsledkem vření po rozpadu historické komunistické strany Itáli (PCI).

Pietro Ingrao (30. března mu bude 90 let) je nestorem italského komunistického hnutí, je na radikální levici přirozenou autoritou.

Bertinotti je národním tajemníkem PRC a současně předsedou SEL.

Zajímavá je PRC z toho důvodu, že se nově dívá na komunismus jak z hlediska teorie, tak z hlediska hodnocení historie - částečně navazuje na eurokomunismus odsuzující imperiální politiku SSSR, ale rozchází se i s trockistickou kritikou, protože tuto politiku nepovažuje za selhání osob, ale systému jako takového.

I když to o sobě PRC neříká, je (směřuje k) liberální levicí ve smyslu uznávaných hodnot. Má tudíž blízko k jedné z větví anarchismu (libertinský komunismus). Je politickou stranou, která má v Evropě asi nejblíže k mírovému hnutí a k sociálnímu hnutí posledních let.

PRC patří na radikální levici k inovativním subjektům, které nejvíce realizují přechod levice od politické ke kulturní hegemonii.

Moc děkuji za tyto informace. U nás se tomuto tématu opravdu nikdo nevěnuje.