VELICE HEZKE, ALE
Uplne prvni slovo co mne napadá: utopie.

"ale nikdy se nezabývá základními principy (jako jsou struktura rozhodování, těžiště skutečné moci, nadřazenost strany, existence hierarchie"...TO VšECHNO TADY JE JAKO VýSLEDEK POVAHY PRůMěRNéHO
JEDINCE. SPOLEčNOST PřECE TVOří PřEVážNě PRůMěRNí JEDINCI,NIKOLYV
MORáLNí GIGANTI.

"Když říkáme, že socialistická společnost bude „vybudována zdola“, myslíme tím právě toto. Nemyslíme tím „iniciovaná shora a pak podpořená zdola“. Nemyslíme tím ani „plánovaná shora a později kontrolována zdola“. Myslíme tím, že mezi rozhodovacími a výkonnými orgány by neměla existovat žádná separace."- TEN SAMI DOJEM ,UTOPIE.

Sociální revoluce není záležitostí strany. Bude činem obrovské většiny v zájmu obrovské většiny. -KDY žE TO BUDE ?.
VYPADA TO JAKO NAPSANE POD VLYVEM KONOPI.

"Mapa světa,která neobsahuje Utopii,nestojí ani za pohled,neboť vynechává právě tu zemi,u níž lidstvo neustále přistává...Pokrok je uskutečňováním utopií."

Oscar Wilde

Dovolil bych si ještě jednu citaci z manifestu britské Anarchist Communist Federation /ACF-v současné době již jen Anarchist Federation-byla a je kromě jiného ovlivněna i pozicemi SOLIDARITY/ z roku 1997 na téma UTOPIE,která mě příjde poměrně trefná. Ostatně uvedený citát Oscara Wildeho následujícím řádků předcházel:

"Revolucionářům se často vyčítá,že jsou utopisté,že jsou snílci. Ano,jsme snílci,protože stejně jako děti i my nesnášíme noční můry. Ano,jsme utopisté. Tato utopie není rájem nebeským,který sestoupí na Zemi. Ani není návratem do mýtických zlatých časů. Toto "jinde" je symbolickým teritoriem založeným na našem revolučním odmítnutí vyrovnat se se světem založeným na třídním násilí a etnické či sexuální nadvládě,na vykořisťování práce a těla,na odcizení. Tato utopie je odpovědí na krizi humanistického myšlení. Je to místo,díky němuž bude možné organizovat odpor a revolucionizovat revoluci."

Díky :-)))

Schopnost zaměřit se na to, co není, ale mohlo by být je vlastností bytostně lidskou. Nestačí ale jen snít o lepším světě. To by utopie plnily jen funkci náboženství. To, o co jde v případě utopického mylšení, je nejlépe vystiženo představou vývoje myšlení "od utopie k vědě". Tedy nejen vizionářsky co, ale také racionálně jak ?
Dnešní nonkonformismus (anmitglobaklismus atp.) je někdy ve znamení vývoje od vědy k utopii. V tom je ten problém. A vedle utopií normativních, jsou ještě i utopie varovné, tzv. distopie. Jako aktivátor obranných reflexců dobré, dokonce potřebné, ale jako zdroj eschatologických vizí očekávající osvobozující apokalypsu "Judgment Day" zavádějící a dobré spíše pro sekty.

Když on se produktivní i bojový elán nejlíp nastartuje a lidi přivedou "do pohybu" nejlíp tak, když má Vaše vize eschatologickou strukturu.
Není nic instrumentálně užitečnějšího než když má vaše učení eschatologický charakter. Zní to sice cynicky, ale like I pressume pravda to nejspíš bude.

Při vší úctě - není ta Engelsova vize pohybu od utopie k vědě poněkud překonaná? Nezjistilo se takhle náhodou, že ta takzvaná věda zase tak úplně vědou nebyla (i když měla nesporně jisté vědecké prvky)?

Myslím, že každá plnohodnotná politická teorie potřebuje mít analytickou složku, která hodnotí skutečnost jaká je. Pak potřebuje složku řekněme prakticko-politickou, která vytváří taktiku a strategii. Ale zároveň potřebuje dimenzi normativní, jejíž součástí by měla být i utopie - coby ideál, který zároveň určuje kritéria vždy nedokonalé aktivitě. Bez takového ideálu se nikdo v politické činnosti neobejde, nebere-li ji tedy jen jako výdělečnou činnost.

Ostatně docela dobře to vyjádřil Masaryk (zde na http://www.sds.cz/docs/prectete/eknihy/os/os_059.h tm ):

Kolik veleučených profesorů národního hospodářství, odsuzujících utopism socialistický, jsou sami utopisty, třebaže na obraz budoucího stavu společenského nikdy nepomýšleli! Je také utopism tak zvaných »fakt«, který je škodlivý už tím, že vyvolává utopism fantastický.

Každý program sociálně politický, každý program ethický je plánem pro budoucnost, návodem, jak dělat historii.

Víra v pokrok a vykládání historie jako vývoje a zdokonalování vede nutně k určování budoucnosti, k předvídání toho, co se z poznávané minulosti vyvine. Toto předvídání se opírá o determinism vývoje, je konklusí z premis minulosti, je prorokováním přesně vědeckým - ovšem nebudeme těkat až do XXX. století, nám úplně postačí trošku poodhalit závoj z několika let budoucích.

Veliký vliv všech společenských ideálů, počínajíc Platonovým až k poslední utopii Bellamyho, je nejen pochopitelný, ale i oprávněný. Člověk žije nejen pro minulost, nýbrž také pro budoucnost v budoucnosti, a proto vždycky dá na ty, kdo dovedou sílit jeho nadějí, ať už se to děje formou jakoukoli. Duch lidský je nadán nejen chladným rozumem, nýbrž také fantasii, a Proudhon má docela pravdu, přičítá-li fantasii pro život a životní ideály úlohu tak významnou.

Různí revolucionáři včetně marxistů nemají dnes handicap pouze v ontologické oblasti (co s tím novým měnícícm se světem ?), ale i v rovině gnoseologické (jak překonat neznámo ?).
Lidé potřebují různé berličky, šidítka zjednodušující mýty - v tomto monentu jsou ale také nejnáchylnější ke vzniku falešných ideologií. Tomco bylo označeno marx-leninismem bylo nedříve výrazem zpanštění a násloedně odcizení tomu z čeho vznikla. A tak jak lid tak i jeho elity musí proti víře stavět pochybnost.
Akt víry jako neracionální ztotožnění se s něčím (v tomto příopadě se změnou světa) je samozřejmě přirozená a potřebná součást motivace - problém je v tom, když toto indidviduální "uvěření" dostane charakter davové fascinace či frustrace. Eschatologie vyvěřá z objektivní ldiské slabosti, síla člověka je v tom, že ji stále znovu a znovu překonává.
"Brzdná dráha" vírou aktivovaných (zfanatizovaných) mas je velká a racionální korekce jsou pak nákladné (moc peněz, potu i krve). Pokud právě v racionální rovině selžou kontraelity (mozek revoluce) tak sociální zvrat začne rovnou fáží termidoru. Energie sociálního pohybu mohou použít í elity starého systému proti nositelům změny. Nejde o drobnost - Hitler se Stalinem dokázal právě toto.

Garfielde, Vy považujete thermidor za cosi kontrarevolučního (zvratového) ?
Já jsem si to obrazně vždy spojoval se zákonitou fází, kdy se neuspořádané, třídně a zájmově ještě neprojasněné vlny revolučního elánu dostávají do třídně ukotvených "koryt" dlouhodobě možného - ale nového - a kdy se revoluční často morálně pochybní oportunisté (ale ne ti, co je revoluce vymetla) dostávají ke "korytům".
To neznamená, že by i tady nemohli být velcí lidé thermidoru - např. Hynce Ptáček z Pirkenštějna a hlavně Jiřík u nás po Lipanech a hlavně v době Interregny 40. let a za Pohrobka.
Z Francie mě ale nikdo moc nenapadá - terror zřejmě vyhubil skoro všechno, co z potenciálních thermidoriánu MOHLO být veliké - osobnosti Girondy a pak dokonce i od Cordeliérů Dantona (taktéž popraveného Héberta si jako thermidoriána nějak představit neumím).
Takže v červenci 1794 už zbyli jen keťasové a různá spekulační pakáž a pár politiků druhořadých osobností jako Tallien a Barras.
Tady je aspoň vidět jak je teror neproduktivní i z hlediska progresívních sil.

V teorii revolucí se skutečně mluví o fázi "thermidoru" jako o logické, zákonité fázi, která přináší jakési couvnutí od přepjatosti "čistých" revolučních ideí k pragmatickému řízení společnosti. Tedy nejde pouze o nějaký formální zvrat a nemusí také jít o kontrarevoluci. Někteří hovoří o převzetí kontroly nad dobytým "historickým terénem". V každém případě je v termidoru přítomen zárodek nových rozporů a budoucích omezení.
Pokud fáze thermidoru neguje co do podstaty hlavní ideu revoluce, pak nastává efekt "zrazené" revoluce (Trockij) nebo ukradené revoluce (studenti z roku 1989). S thermidorizací se dá počítat i předem a to do té míry, že ve skutečnosti může jít jen o hru na revoluci podle určitého scénáře. Kriteriem je to zda dojde jen k určité obměně moci a nebo zda i přes určité couvnutí dojde k vzniku vyšší kvality společenského uspořádání.
Je restaurace kapitalismu po roce 1989 jen nápravou vybočení tzv. reálného socialismu sovětské provenience z proudu dějin ? Pak nejde o revoluci, ale také ne o kontrarevoluci.
Byla perestrojka neúspěšným a opožděným thermidorem k revoluci Říjnové ? A co tedy znamenají reformy Teng Siao pchinga v Číně ? Takových otázek si lze klást řadu - pfrecizace terorie revolucí a sociálních transfoprmací je podmínkou abychom na ně našli rozumné odpovědi.

Podle mne na rozdíl od restaurace Bourbonů, byly restaurace od r.1989 v zemích reálného socialismu pokrokem. Ale jenom ve vztahu k reálnému socialismu - jinak šlo o restauraci čili obnovení statu quo - na rozdíl od kontrarevoluce takového statu quo, který není ještě (jak dlouho?) schopný komplexnějšího překonání systém systémem.
Reálný socialismus byl založen na netržním (a předtržním)hierarchickém modelu ekonomiky, kterému říkám pracovně "faraónský", a který já osobně považuji za reakční oproti historické roli trhu. Socialistické revoluce byly výronem subjektivity a zájmů - výrobně silový fundament chyběl, šlo o intelektuální sociálně inženýrský konstrukt plus zkušenost s válečně řízeným hospodářstvím v kombinaci s adekvátními zájmy nejvíc vykořisťovaných vrstev.
Je to stejná slepá cesta jako kdyby třeba feudalismus vystřídalo místo kapitalismu nějaké zespolečenštěné nevolnické zřízení, který by ale zachoval nevolnictví nebo aspoň poddanství, ale nikoli pod vládou a ekonomickou mocí rodinných šlechtických lén (tedy de facto soukromých subjektů), ale kolektivní hierarchické struktury řádových bratří, které by řádoví představení řídili a dozírali na ně (zvláštní lidový církevní řád je vhodná středověká nápodoba vedoucí úlohy strany v XX. století). Něco jako jezuitské státy v Jižní Americe.

Sociální revoluce nejsou jen subjektivním výronem ale výrazem objektivně mimořádného (krizového) stavu společenských systémů. Mají svou objektivní a subjektivním stránku - jako vše na světě. Jejich dynamika a osud je spjat s kvalitou "subjekto- objektové interakce" na jednotlivých úrovních civilizačního pohybu. To nepochybně platí i pro revoluce socialistické. Dá-li se hovořit o historickém selhání revolučního subjetu - opět to znamená že základem byly objektivní limity (ve výrobních silách, ve společenských vztazích). Nový subjet se nemůže vznášet mimo "základnu" - známe ho ale z hlediska postavení ve společenské dělbě práce, jak je konstituován z pohledu podmínek informační a postindustriální společnosti?
V zemích třetího svět jde nejen o otázky hladu, ale i zájem na přežití ekumény, ve vyspělích zemích jde např. o roli tzv. kognitariátu.