Pod tímto názvem vydala skupina Solidarity (Londýn, 197?) zajímavý text, jehož český překlad nedávno zmizel z netu. Je to škoda, a tak vám ho dnes nabízíme u nás. Ačkoliv od vydání textu uplynuly desítky let, zachoval si nadčasový charakter.Úvod
Když jsme v roce 1967 poprvé uveřejnili prohlášení „Jak to vidíme“, domnívali jsme se, že jde jak o přesný, tak o poměrně výstižný souhrn našich názorů. Diskutovali jsme možné alternativy a vyvíjeli všemožnou snahu, abychom se vyhnuli nejasnostem. Mysleli jsme si, že jsme vytvořili dostatečně explicitní text a že přináležitost ke skupině Solidarity by se měla zakládat na souhlase s ním.
Po letech jsme si postupně uvědomili, že jsme byli na omylu. Buď byl nějaký problém v dokumentu - nebo v některých lidech, kteří ho četli. Nebo snad byl nějaký problém v nás, když jsme se domnívali, že text byl sebevysvětlující. Různí radikálové nám opakovaně tvrdili, že souhlasí s každým slovem prohlášení ... a vzápětí nato se nás ptali, proč neděláme frakční práci v Labour Party, nebo proč nežijeme v komunách, nebo nevedeme kampaně za „levici“ v odborech, nebo nechvalořečíme Černé pantery či Karumeho protiimperialistický režim v Zanzibaru, nebo proč se nepodílíme na agitaci proti jednotnému trhu. Někteří se nás dokonce ptali, proč neobhajujeme vznik „skutečné, revoluční, leninistické strany“.
Dnes máme zato, že je nezbytné pár věcí vyjasnit. To, co následuje, je pokus explicitně vyjádřit myšlenky, které byly předtím pouze naznačeny, a formulovat na papíře teze, které byly jen mlčky předpokládány. Slova „Jak to nevidíme“ by měla vyjadřovat obecné vyznění následujícího dokumentu. Ve snaze vyvarovat se dalších nejasností pojednáme také o některých problémech, jimiž se původní text nezabýval.
Zde jsou přetištěny oba texty: nejprve původní „Jak to vidíme“ a pak následné komentáře.
Jak to vidíme
1. Drtivá většina lidí napříč celým světem nemá vůbec žádnou kontrolu nad rozhodnutími, která velmi hluboce a přímo ovlivňují jejich životy. Prodávají svou pracovní sílu, zatímco jiní, kteří vlastní nebo kontrolují výrobní prostředky, akumulují bohatství, dělají zákony a využívají celé státní mašinérie, aby natrvalo zachovali a posílili své privilegované postavení.
2. Životní úroveň pracujících lidí se v posledním století zvýšila. Avšak ani tato vyšší životní úroveň, ani znárodnění výrobních prostředků, ani uchopení moci stranami prohlašujícími se za představitele dělnické třídy, nic z toho v zásadě nijak nezměnilo postavení dělníka jakožto dělníka. Větší části lidstva vyšší životní úroveň ani neposkytla mnoho svobody mimo výrobní proces. Na Východě i na Západě zůstává kapitalismus nelidským typem společnosti, v němž je převážná většina lidí šéfovaná v práci a manipulovaná při spotřebě a ve volném čase. Propaganda a policie, věznice a školy, tradiční hodnoty a tradiční morálka - všechno slouží k posílení moci hrstky a k přesvědčení či donucení mnoha k přijetí brutálního, degradujícího a iracionálního systému. „Komunistický“ svět není komunistický a „svobodný“ svět není svobodný.
3. Odbory a tradiční strany levice započaly své dílo, aby toto všechno změnily. Ale nakonec se s existujícím systémem vykořisťování smířily. Ve skutečnosti jsou dnes tyto organizace nezbytné, jestliže se má vykořisťovatelská společnost udržet v hladkém chodu. Odbory jednají jako prostředníci na pracovním trhu. Politické strany využívají bojů a tužeb dělnické třídy pro své vlastní cíle. Degenerace organizací dělnické třídy, k níž došlo následkem selhání revolučního hnutí, se stala hlavním faktorem při vzniku apatie dělnické třídy, což obratem vedlo k další degeneraci jak stran, tak odborů.
4. Odbory a politické strany nelze reformovat, „dobýt“ nebo přeměnit na nástroje emancipace dělnické třídy. My však nepožadujeme vyhlášení nových odborů, které by za dnešních podmínek stihl podobný osud jako ty staré. Ani nechceme po militantech, aby roztrhali své odborové průkazky. Jsme jednoduše toho názoru, že sami pracující by měli rozhodovat o cílech svých bojů a že kontrola a organizace těchto bojů by měla zůstat pevně v jejich rukou. Formy, jež na sebe tato vlastní aktivita dělnické třídy může vzít, se budou země od země a odvětví od odvětví značně lišit, její základní obsah nikoliv.
5. Socialismus neznamená jenom společenské vlastnictví a kontrolu výrobních prostředků a distribuce. Znamená také rovnost, skutečnou svobodu, vzájemné uznání a radikální proměnu ve všech lidských vztazích. Znamená „pozitivní sebeuvědomění člověka“. Znamená pro člověka porozumění vlastnímu prostředí a sobě samotnému, svému panství nad svou prací a nad těmi společenskými institucemi, které může potřebovat vytvořit. Toto nejsou druhotné aspekty, které budou automaticky následovat po vyvlastnění staré vládnoucí třídy, naopak, jde o zásadní součásti celého procesu společenské přeměny, neboť bez nich k žádné opravdové společenské přeměně nedojde.
6. Socialistická společnost tedy může být vybudována pouze zdola. Rozhodnutí týkající se výroby a práce budou přijímána dělnickými radami složenými z volených a odvolatelných delegátů. Rozhodnutí v jiných oblastech budou přijímána na základě co nejširší možné diskuse a porady mezi lidmi jakožto celkem. Tato demokratizace společnosti až k jejím skutečným kořenům představuje to, co míníme slovy „dělnická moc“.
7. Smysluplná akce znamená pro revolucionáře všechno, co zvyšuje sebedůvěru, autonomii, iniciativu, participaci, solidaritu, rovnostářské tendence a vlastní aktivitu mas a co napomáhá jejich demystifikaci. Neplodná a škodlivá akce znamená všechno, co posiluje pasivitu mas, jejich apatii, cynismus, rozrůznění podle hierarchie, odcizení a co zvyšuje jejich spoléhání se na jiné, že udělají věci za ně, a tedy i stupeň, v němž mohou být masy manipulovány jinými - i těmi, kdo údajně jednají v jejich zájmu.
8. Žádná vládnoucí třída v dějinách se nikdy nevzdala své moci bez boje a naši současní vládci budou stěží výjimkou. Moc jim bude odebrána jedině prostřednictvím vědomé, autonomní akce převážné většiny lidstva. Výstavba socialismu bude vyžadovat masové pochopení a masovou účast. Sociálně-demokratické i bolševické typy organizace svou rigidní hierarchickou strukturou, svými idejemi a svou činností zrazují od tohoto druhu porozumění a zabraňují tomuto druhu účasti. Myšlenka, že socialismu lze nějak dosáhnout pomocí elitní strany (jakkoliv revoluční) jednající „v zájmu“ dělnické třídy je jak absurdní, tak reakční.
9. Nesouhlasíme s názorem, že sama o sobě dělnická třída může dosáhnout pouze odborářského uvědomění. Naopak, jsme přesvědčeni, že životní podmínky a zkušenosti z výroby neustále vedou dělnickou třídu k přijetí priorit a hodnot a k nalezení metod organizace, které zpochybňují zavedený sociální řád a vžité vzory myšlení. Tyto reakce na podmínky a zkušenosti jsou implicitně socialistické. Ovšem na druhou stranu je dělnická třída roztříštěná, zbavená prostředků komunikace a její různé sekce se nacházejí na odlišných stupních explicitního i implicitního uvědomění. Úkolem revoluční organizace je pomáhat dodat proletářskému uvědomění explicitně socialistický obsah, poskytovat praktickou podporu bojujícím dělníkům a pomáhat těm, kdo žijí v různých oblastech, vyměňovat si zkušenosti a navazovat vzájemný kontakt.
10. Nepokládáme se za nějaké další vedení, ale pouze za nástroj akce dělnické třídy. Úlohou Solidarity je pomáhat všem, kdo jsou v konfliktu se současnou autoritářskou strukturou jak v průmyslu, tak ve společnosti vůbec, zobecnit jejich zkušenost, vykonat totální kritiku jejich postavení a jeho příčin a rozvíjet masové revoluční uvědomění, které je nezbytné, pokud má být společnost totálně přeměněna.
Jak to nevidíme
1. „Napříč celým světem“ znamená přesně to, co se tím říká. Neznamená to všude kromě sociálně-demokratického Švédska, Castrovy Kuby, Titovy Jugoslávie, izraelských kibutzů nebo Sekou Toureovy Guineje. „Napříč celým světem“ zahrnuje před-stalinistické, stalinistické a post-stalinistické Rusko, Ben Bellovo a Boumedienneovo Alžírsko a lidové republiky Uzbekistánu a Severního Vietnamu. Všude zahrnuje také Albánii (a Čínu).
Naše poznámky o současné společnosti platí pro všechny tyto země stejně jako pro USA nebo Británii (pod labouristickou i konzervativní vládou). Když mluvíme o privilegovaných menšinách, které „kontrolují výrobní prostředky“ a které využívají celou státní mašinérii, aby se udržely u moci, provádíme tak univerzální kritiku, pro níž nyní nenacházíme žádné výjimky.
Z TOHO VYPLÝVÁ, že nepovažujeme žádnou z těchto zemí za socialistickou a že se nechováme tak, jako bychom měli nutkavý dojem, že mohou být něčím jiným, než jsou: hierarchicky strukturované třídní společnosti založené na námezdním otroctví a vykořisťování. Jejich ztotožňování se socialismem - třebas i s jeho deformovanými variantami - je urážkou samotného pojetí socialismu (potraty přece jenom sdílejí některé znaky svých rodičů). Navíc tu jde o zdroj ustavičné mystifikace a zmatku. Z tohoto základního posouzení rovněž vyplývá, že nepodporujeme Čínu proti Rusku, či Rusko proti Číně (nebo eventuelně nejprve jedno a pak druhé), že na demonstracích nenosíme vlajky [vietnamské - pozn. překl.] Národní fronty osvobození (nepřátelé našich nepřátel nejsou nezbytně našimi přáteli) a že se zdržujeme od účasti na rozličných sborových zpěvech, které se domáhají většího obchodu mezi Východem a Západem, většího počtu vrcholných konferencí, nebo více ping-pongové diplomacie.
V každé zemi na světě vládnoucí utiskují ovládané a pronásledují opravdové revolucionáře. V každé zemi je hlavním nepřítelem lidu jeho vlastní vládnoucí třída. To samo o sobě může poskytnout základnu skutečnému internacionalismu utiskovaných.
2. Socialismus nelze zaměňovat s „uchopením moci stranami prohlašujícími se za představitele dělnické třídy“. Politická moc je podvodem, pokud pracující lidé nepřevezmou a neudrží moc ve výrobní sféře. Pokud takové moci dosáhnou, orgány (dělnické rady), které ji budou vykonávat, budou přijímat a provádět všechna nezbytná politická rozhodnutí. Z TOHO VYPLÝVÁ, že neobhajujeme zformování „lepších“ nebo „revolučnějších“ politických stran, jejichž úlohou by zůstávalo „uchopení státní moci“. Moc strany může vyrůst z hlavně pušky. Moc dělnické třídy vyrůstá ze spravování hospodářství a společnosti jakožto celku.
Socialismus nelze zaměňovat s opatřeními typu „znárodnění výrobních prostředků“. Ta mohou pomoct vládnoucím v různých třídních společnostech, aby racionalizovali svůj systém vykořisťování a vyřešili své vlastní problémy. Odmítáme si vybírat z možností určených našimi třídními nepřáteli. Z TOHO VYPLÝVÁ, že po vládách, buď „pravicových“, nebo „levicových“, nepožadujeme znárodňování (a ani nic jiného, když už na to přišla řeč).
Oddíl II naznačuje, že moderní kapitalismus dokáže výrobní prostředky nadále rozvíjet. Za určité náklady dokáže zlepšit životní úroveň. Avšak nic z toho nemá žádný socialistický obsah. Kdokoliv chce tři velká jídla denně a vyhlídku na ustavičnou zaměstnanost, může to najít v každé dobře řízené věznici. Z TOHO VYPLÝVÁ, že kapitalismus primárně neodsuzujeme na základě jeho nedostatků v těchto oblastech. Socialismus pro nás není o tranzistorových přijímačích pro vězně. Jde o zničení samotného průmyslového vězení. Nejde jen o víc chleba, ale o to, kdo řídí pekárnu.
Tento oddíl konečně klade důraz na četné metody, jimiž se systém sám trvale zachovává. Tím, že zmiňuje propagandu i policii, školy i věznice, tradiční hodnoty a tradiční morálku i tradiční metody fyzického donucení, tento oddíl zdůrazňuje významné překážky na cestě k dosažení svobodné společnosti. Zejména jde o skutečnost, že převážná většina vykořisťovaných a manipulovaných si internalizovala a široce přijala normy a hodnoty systému (například takové koncepty jako hierarchie, rozdělení společnosti na ty, kdo rozkazy dávají a kdo je přijímají, námezdní práce, polarita pohlavních rolí) a považují je za vskutku racionální. Z TOHO VYPLÝVÁ, že vzhledem k tomu všemu odmítáme jako neúplné (a tedy neadekvátní) pojetí, které připisuje trvání systému pouze policejní represi, nebo „zradám“ rozličných politických či odborových vůdců.
Nicméně krize hodnot a stoupající zpochybňování autoritativních vztahů jsou rozvíjejícími se znaky současné společnosti. Nárůst těchto krizí představuje jeden z předpokladů socialistické revoluce. Socialismus bude možný pouze tehdy, pokud většina lidí pochopí potřebu společenské změny, uvědomí si svou schopnost změnit společnost, rozhodne se k tomuto cíli vynaložit svou kolektivní moc a bude vědět, čím chce stávající systém nahradit. Z TOHO VYPLÝVÁ, že odmítáme analýzy (jako například ty od všech odrůd leninistů či trockistů), které definují hlavní krizi moderní společnosti jako „krizi vedení“. Všichni jsou to generálové hledající armádu, pro něž jsou náborová čísla hlavním měřítkem úspěchu. Pro nás představuje revoluční změna otázku uvědomění: uvědomění, které by generály učinilo přebytečnými.
3. Když odkazujeme na „tradiční strany levice“, nemáme na mysli jenom sociálně-demokratické a „komunistické“ strany. Strany tohoto typu spravovaly, spravují a budou spravovat vykořisťovatelské třídní společnosti. Pod označení „tradiční strany levice“ zahrnujeme také tradrevy (tradiční revolucionáře), tj. různé leninistické, trockistické a maoistické sekty, které jsou nositeli státně-kapitalistické ideologie a zárodečnými jádry represivní, státně-kapitalistické moci.
Tyto skupiny jsou předchůdci alternativních druhů vykořisťování. Jejich kritika sociálně-demokratické, „stalinistické“ nebo „revizionistické“ levice se může jevit jako poměrně ostrá, ale nikdy se nezabývá základními principy (jako jsou struktura rozhodování, těžiště skutečné moci, nadřazenost strany, existence hierarchie, maximalizace nadhodnoty, zachování námezdní práce a nerovnost). Není to žádná náhoda a plyne to z faktu, že tyto skupiny zmíněné základní principy samy akceptují. Buržoazní ideologie je mnohem rozšířenější, než se mnoho revolucionářů domnívá, a ve skutečnosti hluboce prostupuje jejich myšlení. Marxův výrok, že „panující ideje každé epochy jsou idejemi její vládnoucí třídy“, je mnohem pravdivější, než mohl Marx kdy předvídat.
Pokud jde o autoritářskou třídní společnost (a libertinsko-socialistickou alternativu), tradrevové jsou součástí problému, nikoliv součástí řešení. Ti, kdo se upsali sociálně-demokratické nebo bolševické ideologii, jsou sami buď oběťmi převládající mystifikace (a měla by se vyvinout snaha, aby byli demystifikováni), nebo to jsou uvědomělí zastánci a budoucí prospěcháři nové podoby třídní nadvlády (a měli by být nemilosrdně odhaleni).V každém případě Z TOHO VYPLÝVÁ, že není nic „sektářského“ na tom, jak soustavně prohlašujeme svůj nesouhlas s tím, za čím oni stojí. Nedělat to, by se rovnalo potlačení naší kritiky poloviny vládnoucího společenského uspořádání. Znamenalo by to účast na všeobecné mystifikaci tradiční politiky (kdy si člověk jednu věc myslí a druhou říká) a popření samotných základů naší nezávislé politické existence.
4. Protože tradiční strany nemohou být „reformovány“, „dobyty“, nebo přeměny na nástroje osvobození dělnické třídy - a protože se vzpíráme oddat se double-talku a double-thinku - Z TOHO VYPLÝVÁ, že se nezaobíráme takovými aktivitami, jako je „kritická podpora“ Labour Party v době voleb, volání „Labouristé k moci“ mezi volbami a obecně se nepodílíme na zasévání iluzí, či ještě „lépe“ na následném „provázení lidí zkušeností“ jak tytéž iluze prohlédnout. Labouristické a komunistické strany mohou být o něco lepší než konzervativní strana při řízení soukromého kapitalismu na cestě ke kapitalismu státnímu. Tradrevové by se dojista prokázali jako lepší něž obě dvě strany. Ale my tu nejsme od toho, abychom učinili nějakou volbu podobného druhu: úlohou revolucionářů není být porodními bábami nových forem vykořisťování. Z TOHO VYPLÝVÁ, že bychom raději bojovali za to, co chceme (i když to bezprostředně nezískáme), než bojovat za to, co nechceme, a získat to.
Odborová byrokracie je základní složkou rozvíjejících se státně-kapitalistických společností. Vedení odborů ani „nezrazuje“, ani se „nezaprodává“, když manipuluje boje dělnické třídy a snaží se jich využít pro vlastní cíle. Nejsou to „zrádci“, když se snaží zvýšit svůj materiální prospěch, nebo snížit frekvenci, v níž se musí podrobovat volbám - jednají logicky a podle vlastních zájmů, které se zkrátka liší od zájmů pracujících lidí. Z TOHO VYPLÝVÁ, že nenaléháme na lidi, aby si zvolili „lepší“ vůdce, aby „demokratizovali“ odbory, nebo vytvářeli nové, které by za dnešních okolností potkal přesně stejný osud, jako ty staré. Toto všechno jsou „neexistující otázky“, kvůli nimž se mohou rozčilovat jenom ti, kdo selhali při pochopení pravého kořene problému.
Skutečnou potřebou je soustředit se na pozitivní úkol budovat alternativu (jak v lidských myslích, tak v realitě), zejména na budování autonomních organizací na pracovištích, které by byly napojené na ostatní ve stejném odvětví nebo jinde a kontrolovány zdola. Dříve nebo později takové organizace buď vstoupí do konfliktu s existujícími uskupeními, která tvrdí že „reprezentují“ dělnickou třídu (a v tomto stádiu by bylo předčasné určovat možné podoby tohoto konfliktu), nebo staré organizace úplně obejdou.
5. Tento oddíl rozlišuje naše pojetí socialismu od většiny dnes převládajících pojetí. Socialismus pro nás není pouze otázkou hospodářské reorganizace, z níž by „nevyhnutelně“ vyplývaly další přínosy bez toho, aby se za ně uvědoměle bojovalo. Jde o totální vizi naprosto odlišné společnosti. Taková vize je spojena s totální kritikou kapitalismu, na niž jsme se předtím odvolávali.
Sociální demokraté a bolševici označují rovnost jako „utopickou“, „maloměšťáckou“ nebo „anarchistickou“. Odmítají hájit svobodu jako „abstraktní“ a vzájemné uznání jako „liberální humanismus“. Připouštějí, že radikální přeměna všech sociálních vztahů je platným konečným cílem, ale nedokážou ji pochopit jako zásadní, bezprostřední součást samotného procesu smysluplné změny.
Když hovoříme o „pozitivním sebeuvědomění člověka“ a jeho „porozumění vlastnímu prostředí a sobě samotnému“, máme na mysli postupné zbavení se všech mýtů a všech druhů falešného vědomí (náboženství, nacionalismus, patriarchální postoje, přesvědčení o racionalitě hierarchie, atd.). Výchozím předpokladem lidské svobody je porozumět všemu, co ji omezuje.
Pozitivní sebeuvědomění znamená postupný rozklad stavu chronické schizofrenie, v němž se - skrze ideologické zpracování a další mechanismy - většině lidí daří nosit ve svých hlavách vzájemně neslučitelné myšlenky; znamená to přijetí myšlenkové koherence a vnímání vztahu prostředků a cílů. Znamená to odhalení těch, kdo organizují konference o „dělnické kontrole“, na nichž vystupují doživotně zvolení odborářští úředníci. Znamená to trpělivé vysvětlování vnitřní neslučitelnosti „lidového kapitalismu“, „parlamentního socialismu“, „křesťanského komunismu“, „anarcho-sionismu“, „dělnických rad vedených stranou“ a dalších podobných zhovadilostí. Znamená to pochopení, že nemanipulativní společnosti nelze dosáhnout manipulativními prostředky, nebo že nelze beztřídní společnosti dosáhnout prostřednictvím hierarchických struktur. Tato snaha, jak o získání vhledu do podstaty věcí, tak o jeho další předávání, bude namáhavá a vleklá. Bezpochyby bude pohrdavě odmítána jako „intelektuální teoretizování“ každou „voluntaristickou“ či „aktivistickou“ tendencí, která horlivě hledá zkratky do země zaslíbené a zabývá se spíše hnutím, než jeho směřováním.
Protože si myslíme, že lidé mohou a měli by chápat, co dělají, Z TOHO VYPLÝVÁ, že odmítáme mnohé z přístupů, které jsou dnes v hnutí tak běžné. V praxi to znamená, že se vyhýbáme využívání revolučních mýtů a uchylování se ke zmanipulovaným střetům, jejichž úmyslem je pozdvihovat uvědomění. Základním prvkem obojího je obvykle nevyřčený předpoklad, že lidé nedokážou pochopit společenskou realitu a racionálně jednat ve vlastním zájmu.
S naším odmítnutím revolučních mýtů se pojí i odmítnutí předpřipravených politických nálepek. Nechceme žádné bohy, ani ty z marxistických nebo anarchistických pantheonů. Nežijeme ani v Petrohradě roku 1917, ani v Barceloně roku 1936. Jsme sami sebou: výsledek „rozpadu tradiční politiky“ v pokročilých průmyslových zemích v druhé polovině 20. století. Jsou to problémy a konflikty této společnosti, kterým se my sami musíme věnovat.
Ačkoliv se považujeme za součást „libertinské levice“, lišíme se od většiny větví „kulturního“ či „politického“ undergroundu. Nemáme nic společného například s těmi drobnými podnikateli, kteří nyní těží ze všeobecného zmatení a zároveň prosazují takové zboží jako orientální mysticismus, černou magii, kult drog, sexuální vykořisťování (maskující se jako sexuální osvobození) - a všechno to koření velkými porcemi populistické mytologie. Šíření jejich mýtů a obhajoba „nesektářské politiky“ jim nebrání v tom, aby se v praxi chopili mnoha reakčních postojů. Ve skutečnosti je k nim jejich aktivita zaručeně vede. Pod bezduchým heslem „Podpora lidem v boji“ tyto tendence obhajují podporu rozličných nacionalismů (v dnešní době vždy reakčních), jako jsou nacionalismus IRA i všech národně-osvobozeneckých front.
Ti, kteří patří k jiné větvi a nazývají se „libertinskými marxisty“, trpí středostavovskými pocity viny, což je činí náchylné k workerismu. Přesto je jejich praxe jak reformistická, tak substitucionistická. Když například podporují (správně) boje za omezené cíle, jako jsou cíle squatterů nebo cíle odborů žadatelů o sociální dávky, často selhávají, pokud jde o zdůraznění hlubšího revolučního smyslu takových kolektivních přímých akcích. Historicky se přímá akce nezřídka střetla s reformistickou povahou prosazovaných cílů. A opět, takové tendence podporují IRA a národně-osvobozenecké fronty a zdržují se kritiky kubánského, vietnamského nebo čínského režimu. Odmítnuli sice stranu, avšak sdílejí s leninismem buržoazní koncept uvědomění.
Protože si myslíme, že naše politika by měla být koherentní, odmítáme rovněž přístup těch v libertinském hnutí, kdo staví všechen důraz na osobní osvobození, nebo hledají individuální řešení toho, co jsou problémy sociální. Distancujeme se od těch, kdo srovnávají násilí utlačovatele s násilím utlačovaného (při odsuzování násilí vůbec), a od těch, kdo staví práva stávkujících na stávkové hlídce na stejnou úroveň jako právo stávkokazů podvracet stávku (při abstraktní obraně „svobody jako takové“). Taktéž i anarcho-katolicismus a anarcho-maoismus jsou vnitřně nesoudržné názory neslučitelné s revoluční vlastní aktivitou.
Domníváme se, že mezi naší vizí socialismu a tím, co děláme zde a nyní, by měl existovat určitý vztah. Z TOHO VYPLÝVÁ, že se už dnes snažíme prolomit některé z rozšířenějších politických mýtů, počínaje těmi, které máme nejblíže po ruce. Takové mýty se neomezují jen na „pravici“ - s její vírou, že hierarchie a nerovnost jsou esenciální složkou lidského postavení. Považujeme za iracionální (a/nebo podvodné), že ti, kdo nejvíce mluví o masách (a schopnosti dělnické třídy vytvořit novou společnost), by měli mít nejmenší důvěru ve schopnost lidí obejít se bez vůdců. Za iracionální rovněž považujeme, že většina nejradikálnějších obhájců „opravdové společenské změny“ by měla do svých idejí, programů a organizačních předpisů začleňovat hodnoty, priority a modely, proti nimž se údajně staví.
6. Když říkáme, že socialistická společnost bude „vybudována zdola“, myslíme tím právě toto. Nemyslíme tím „iniciovaná shora a pak podpořená zdola“. Nemyslíme tím ani „plánovaná shora a později kontrolována zdola“. Myslíme tím, že mezi rozhodovacími a výkonnými orgány by neměla existovat žádná separace. Proto hájíme dělnickou „správu“ výroby a vyhýbáme se dvojznačnému požadavku dělnické „kontroly“. (Rozdíly - jak teoretické, tak historické - mezi dělnickou „správou“ a dělnickou „kontrolou“ jsou načrtnuty v úvodu k naší knize „Bolševici a dělnická kontrola: 1917-1921“.)
Upíráme revoluční organizaci jakoukoliv specifickou výsadu v porevolučním období, nebo při budování nové společnosti. Její hlavní úlohou v tomto období bude zdůrazňovat prvořadost dělnických rad (a na nich založených orgánů) coby nástrojů rozhodovací autority a bojovat proti všem, kdo by se snažili umenšit, nebo obejít tuto autoritu - nebo převést moc někam jinam. Na rozdíl od jiných na levici, kteří odmítají přemýšlet o nové společnosti jakožto „zabývání se recepty pro laboratoře budoucnosti“, my jsme do jisté míry podrobně nastínili své ideje o možné struktuře takové společnosti v naší brožuře „Dělnické rady“.
7. Tento oddíl je snad nejdůležitější z celého prohlášení a také nejhůře pochopený. Představuje klíč k našemu názoru na praktickou činnost. Definuje měřítka, s nimiž můžeme přistupovat ke každodennímu politickému životu a racionálně používat své duševní a fyzické zdroje. Vysvětluje, proč některé otázky považujeme za důležité, zatímco jiné jsou pro nás bezpředmětné a nezabýváme se jimi. Vysvětluje, v mezích naší vlastní koherence, obsah našeho časopisu.
Nezatěžujeme se příliš problémy, jako jsou parlamentní či odborové volby (prostředek, jak přimět ostatní, aby udělali něco pro jediného člověka), jednotný trh či krize z konvertibility [USA po druhé světové válce podmínili půjčku Británii na obnovu hospodářství směnitelností libry a dolaru, což nakonec vedlo ke zhoršení hospodářské situace Británie - pozn. překl.] (angažovanost na něčí straně v problémech vládnoucích nijak neprospívá ovládaným), nebo boj v Irsku či různé puče v Africe („postavit se na něčí stranu“ v bojích, které jsou vedeny za nadvlády zcela reakčního falešného vědomí). Nedomníváme se totiž, že by takové problémy měly zvláštní význam pro stanoviska a schopnosti, které se snažíme rozvíjet. Podobné události nemůžeme ignorovat, aniž bychom ignorovali určitou část reality, ale přinejmenším se můžeme vyhnout tomu, abychom jim přisuzovali důležitost, kterou ve vztahu k socialismu nemají. Naopak si myslíme, že maďarská revoluce roku 1956 a francouzské události května 1968 byly nanejvýš důležité (neboť šlo o boje proti byrokracii a pokusy o samosprávu v kontextu Východu i Západu).
Tato měřítka nám rovněž pomáhají vyjasnit naše postoje k různým střetům v průmyslu. Zatímco většina z nich ohrožuje zaměstnavatele, některé mají hlubší socialistický obsah než jiné. Proč například „neoficiální“ akce vedené pod těsnou kontrolou řadových dělníků a tykající se pracovních podmínek mají obvykle větší význam než „oficiální“ akce zaměřené na mzdové otázky a řízené z dálky odborovými byrokraty? Ve smyslu rozvoje socialistického uvědomění má zcela zásadní význam to, jak je boj veden a o co v něm ve skutečnosti jde. Konec konců, socialismus záleží v tom, kdo činí rozhodnutí. Jsme přesvědčeni, že toto musí být neustále zdůrazňováno, v praxi, hned od nynějška.
Při rozborech střetů se držíme pravidla, že nelze přikrášlovat realitu a že větší užitek plyne z poctivé analýzy skutečných obtíží než ze života ve smyšleném světě, kde přání platí za skutečnost. Z TOHO VYPLÝVÁ, že se snažíme vyhýbat „triumfalistické“ (ve skutečnosti manipulativní) notě, která kazí tolik zpráv z průmyslu a tolik „intervencí“ tradrevů.
Konečně, důraz oddílu VII na vlastní aktivitu a varování proti škodlivým následkům manipulace, substitucionismu či spoléhání na druhé v tom, co má člověk udělat sám, mají hlubší smysl, který se závažně týká i naší vlastní organizace.
8. Nejsme pacifisté. Nemáme žádné iluze o tom, proti čemu stojíme. Ve všech třídních společnostech institucionální násilí těžce a bez přestání tíží utlačované. Vládnoucí těchto společností se navíc uchýlili k otevřenější fyzické represi vždy, když byla jejich moc a privilegia doopravdy ohrožena. Stavíme se za právo lidí na sebeobranu jakýmikoliv vhodnými prostředky proti represi ze strany vládnoucí třídy.
Moc vládnoucích žije z nerozhodnosti a zmatení ovládaných. Tato moc bude překonána pouze tehdy, pokud bude konfrontována s naší: mocí uvědomělé a samostatné většiny, která ví co chce a je odhodlána to získat. V moderní průmyslové společnosti se moc této většiny nalézá tam, kde se denně shromažďují tisíce, aby prodávaly svou pracovní sílu při výrobě zboží a služeb.
Socialismus nemůže být výsledkem puče, dobytí nějakého paláce nebo vyhození stranického či policejního ústředí do vzduchu, i kdyby k tomu došlo „ve jménu lidu“, nebo „pro povzbuzení mas“. Pokud jsou neúspěšné, všechno, čeho podobné akce dosáhnou, je vytvoření mučedníků a mýtů - a vyprovokování intenzivnější represe. Pokud by byly „úspěšné“, pouze by nahradily jednu vládnoucí menšinu druhou, tj. uskutečnily by novou formu vykořisťovatelské společnosti. Stejně tak nemůže být socialismus nastolen organizacemi, které jsou samy strukturované podle autoritářského, hierarchického, byrokratického či polovojenského vzoru. Vše, co doposavad takové organizace založily (a pravděpodobně budou nadále zakládat, budou-li „úspěšné“), jsou společnosti podle jejich vlastního obrazu. Sociální revoluce není záležitostí strany. Bude činem obrovské většiny v zájmu obrovské většiny. Selhání sociální demokracie a bolševismu jsou selháním celého pojetí politiky, pojetí, podle nějž mohou utlačovaní svěřit své osvobození někomu jinému, než sobě samotným. Tato lekce postupně vstupuje do vědomí mas a připravuje tak půdu opravdové libertinské revoluci.
9. Jelikož odmítáme Leninovu koncepci, že dělnická třída si sama dokáže osvojit pouze odborářské (či reformistické) uvědomění, Z TOHO VYPLÝVÁ, že odmítáme leninistický recept, podle nějž musí být socialistické uvědomění lidem přineseno zvenčí, nebo vnášeno do hnutí politickými specialisty: profesionálními revolucionáři. Z toho dále plyne, že se nemůžeme chovat tak, jako bychom zastávali podobné přesvědčení.
Masové uvědomění ovšem nikdy není teoretickým uvědoměním individuálně odvozeným ze studia knih. V moderních průmyslových společnostech socialistické uvědomění povstává ze skutečných podmínek společenského života. Tyto společnosti generují podmínky pro příslušné uvědomění. Na druhou stranu, protože se jedná o třídní společnosti, obvykle zabraňují přístupu k tomuto uvědomění. Zde spočívá dilema i výzva, kterým čelí moderní revolucionáři.
Pro uvědomělé revolucionáře úloha existuje. Spočívá zaprvé v osobní angažovanosti člověka ve vlastním životě a kdekoliv je to možné i na vlastním pracovišti. (Zde se největší nebezpečí skrývá v postojích typu „víc dělník než ty“, které vedou lidi buď k přesvědčení, že pokud nejsou průmyslovými dělníky, mohou stěží něco dělat, nebo k předstírání, že jsou něco, co nejsou, ve falešné víře, že jediná relevantní oblast boje je ve vztahu k průmyslu.) Zadruhé záleží v pomáhání jiným v boji tím, že jim revolucionáři poskytují pomoc či informace, které jsou jim upírány. (Zde se největší nebezpečí skrývá v poskytování „zainteresované pomoci“, kdy je naverbování militanta do revoluční organizace cílem „pomoci“ stejně tak, jako jeho vítězství v boji, v němž je militant zapojen.) Nakonec úlohou revolucionářů je, že vysvětlují a poukazují na hluboké (avšak často skryté) vztahy mezi socialistickým cílem a jednáním, ke kterému jsou lidé popoháněni skrze své vlastní zkušenosti a potřeby. (Toto máme na mysli, když říkáme, že revolucionáři by měli pomáhat učinit „explicitním“ „implicitně“ socialistický obsah mnoha moderních bojů.)
10. Tento oddíl by měl odlišit SOLIDARITY od tradičního typu politické organizace. Nejsme žádné vedení a netoužíme se jím stát. Jelikož nechceme vést ani manipulovat ostatní, nepotřebujeme žádné hierarchické či manipulativní mechanismy ve vlastních řadách. Protože věříme v autonomii - ideologickou a organizační - dělnické třídy, nemůžeme takovou autonomii upírat skupinám uvnitř samotného hnutí Solidarity. Naopak, měli bychom se ji snažit podporovat.
Na druhou stranu si samozřejmě přejeme působit na ostatní a rozšiřovat myšlenky SOLIDARITY (nikoliv kdejaké myšlenky) tak široce, jak to je možné. To vyžaduje koordinovanou činnost lidí či skupin, které jsou jednotlivě schopné vést vlastní aktivitu a nalézt svou vlastní míru angažovanosti a vlastní oblast působení. Prostředky takové koordinace by měly být přizpůsobivé a lišit se podle účelu, pro nějž je koordinace zapotřebí.
Neodmítáme organizaci na základě toho, že by s ní byla nevyhnutelně spojena byrokracie. Pokud bychom podobné názory zastávali, neexistovala by vůbec žádná socialistická perspektiva. My se naopak domníváme, že organizace, jejichž mechanismům (a jejím významům) by rozuměli všichni, mohou jako jediné vytvořit rámec pro demokratické rozhodování. Proti byrokratizaci revolučních skupin neexistují žádné institucionální záruky. Jedinou zárukou je stálá ostražitost a vlastní mobilizace členů těchto organizací. Nicméně jsme si vědomi nebezpečí, že by se revoluční skupiny staly „cílem samy pro sebe“. V minulosti oddanost skupinám často nahrazovala oddanost myšlenkám. Náš prvotní závazek patří sociální revoluci - nikoliv nějaké specifické politické skupině, dokonce ani ne SOLIDARITY. Naše organizační struktura by zajisté měla odrážet potřebu vzájemné pomoci a podpory. Ale nemáme žádné další cíle, tužby či ambice. Proto nevytváříme svou strukturu tak, jako bychom je měli.
Zdroj: Collective Action Notes
Z originálu AS WE DON'T SEE IT do češtiny přeložil: Kurt Weisskopf (listopad 2003)