1. lež - Irák usiloval o výrobu nukleárních zbraní. Měl by je, kdyby Izrael nezničil jejich poloprovoz určený na výrobu štěpného materiálu a vývoj bomb. Know-how pochopitelně Iráku zůstalo.
2. lež - Irák chemické a biologické zbraně prokazatelně vlastnil v 80. letech. Od let 90, byl povinen prokazovat dohodnutým mechanismem, že tyto zbraně nevlastní, tento proces Irák sabotoval a vznikalo tak důvodné podezření, že zbraně dále vyvíjí a vlastní.
3. lež - Prokazovány nebyly kontakty Iráku s Al-Kajdou, ale mezinárodním terorismem na Al-Kajdu napojeným. Irák otevřeně podporoval teroristické struktury v Palestině, stejné jako Al-Kajda. Zda se nacista Sadám miluje nebo nenávidí s náboženským fanatikem bin Ladinem se, pokud vím, neřešilo. Důkazy, že Irák je základnou globálního terorismu poskytl sám Sadám - proplácením zástřelného palestinským teroristům i veřejným vyhrožováním teroristickými útoky.
4. lež - nepochybně i Stalin, Lenin, Mao, Hitler mají na svědomí více mrtvých, než Sadám. Nepochybně je srovnatelným prevítem Kim, Asad nebo Kadáfí, případně řada afrických náčelníků. Řada z exportních sviní (Pol Pot, Mobuto, Suharto, Robespierre, ...) je po smrti a nemá cenu je s živým Sadámem srovnávat. Pokud si Moore myslí, že existence KLDR opravňuje k existenci baasisitcký Irák ...
5. lež - třeba za Sochu Svobody. Že se bývalí spojenci stávají snadno nepřáteli, pokud se předmět společného zájmu vyčerpal, o tom se přesvědčili mnozí.
6. lež - Skutečnost, že páteří koalice byly USA, neznamená fakt, že koalice neexistovala.
7. lež - pokud by postup koalice nebyl maximálně šetrný vůči civilistům (a teď fakt nevím, jak Moore napočítal oněch 8000 mrtvých, někteří už napočítali 100 tisíc a k tomu 2 miliony dětí), ale sledoval maximální efektivitu vojenských operací, pouze horká fáze konfliktu by si vyžádala mezi civilisty ztráty vyšší o celé řády.
MAximální ohled na civilisty neznamená, že se žádnému civilistovi nic nestane. Je to stejné, jako tvrdit, že zavedením pravidel s

.....pravidel silničního provozu odstraní všechny dopravní nehody.
8. lež - Moorova fascinace ropou připomíná vazbu některých jednodušších lidí na televizní sex-idol. Kdyby USA chtěly levně iráckou ropu, mohli si ji pod rukou od Sadáma koupit - jako Francouzi.
9. lež - v amerických médiích se oběvují různé pohledy na události, včetně Moorova mezinárodně oceňovaného výblitku.
10. lež - pravdu si svojí potřebě upravují všichni, včetně Moora.

Viz jeho další zneužívání statistik. Hrozbu nárůstu úmrtí vlivem teroristických útoků se podařilo výrazně omezit díky rozbití nejviditelnějších a nejsnáze dostupných struktur, které terorismus podporují. Pokud si Moore myslí, že s touhou vraždit ve jménu pochybných ideálů se je nutné smířit do doby, než se podaří vyřešit problém duševních stavů vedoucích k sebevraždě ...

V další argumentaci evidentně chybí upalování čarodějnic v Salemu a šíření neštovic mezi Indiány. Poněkud zmateně působí to, že z diktátorů, vůči kterým požaduje tvrdý postup, je vyloučen nejen Sadám, ale i Castro, takže zřejmě vyzývá k nepodporování dávno mrtvého Suharta.

S Moorem lze naopak souhlasit, že by bylo pokrokem, kdyby namísto místní pravice vládla americká levice. To ovšem platí pro Evropu, která potřebuje pořádný posun doprava po neúspěšném a krachujícím experimentu s wellfare státem. Ještě je nutno podotknout, že praktická americká levice a ujeté tlachy Moora jsou něco jiného (asi stejně, jako se američtí demokraté liší od Milady Emmerové)

Moje řeč. Moore je zakomplexnovanej člověk, kterej se chce zviditelnit.

Odstěhujte se do Ameriky a poznáte sami :) ostatně by stačilo tam jen nějaký čas pobít.
Pokud vás tam tedy vpustí a nebudete označeni za nevhodné osoby s možným napojením na teroristické buňky v Česku.

Oprava - Pobýt. Omlouvám se v souvislosti s USA se mi tato dvě slova pletou.

Hlavní polem působnosti mediálně aktivního intelektuála je kontrolovat svou vládu a upozorňovat na její chyby. A zde má každý poctiví intelektuál práce až nad hlavu, konstatoval lingvista o obránce lidských práv Noam Chomsky, občan USA. Kritizovat cizí vlády samozřejmě také může, ale vždy je lepší, když pouze zprostředkuje kritiku od domácích, kritizovat cizího intelektuála, který kritizuje svou vládu, tak to už je chucpe. To hraničí se zradou vzdělanců. K zradě vzdělanců viz esej

Marx, Nietzsche a Richta
Malé ohlédnutí za velikány ducha
Mezinárodní konference Pražského klubu pomalu končí a my už víme: Civilizace je na rozcestí, konec dějin nenastal, Fukuyama se mýlil, Marx, Nietzsche a Richta ne. Pokus postavit Hegela z nohou na hlavu byl marný. Proč dávám tato tři jména vedle sebe? Nietzsche byl první velký naprostý skeptik. Pochopil několik věcí současně: Nedokonalost člověka vůbec. Nedokonalost křesťanského myšlení, zejména coby projevu západoevropského ducha (hlavně ovšem katolického, ale v lecčems také protestantského) zvláště. Možná, že jiní si v jeho době, ba i před ním, rovněž různě uvědomovali uvedené skutečnosti. Nietzsche však byl podle moderních českých znalců a interpretů jeho díla např. Antonína Mokrejše, Vladimíra Soukupa a Věry Koubové, první, kdo si je uvědomil všechny takhle pěkně pohromadě, v míře tak vrchovaté, a co hlavně: byl první, kdo z tohoto poznání vyvodil zcela nekompromisní filosofické závěry.

Nietzsche a Marx se ovšem podle znalců od sebe navzájem významně liší. Proč? Protože Nietzscheho dílo obsáhlo v sobě myslitelskou zkušenost díla Marxova a nikoli naopak. Je pak jen přirozené, že Nietzsche míří svým dílem dál do budoucnosti, protože proniká hlouběji do nitra lidského jedince, než programovou praxí vynucená pozitivistická přímočarost Marxových sociologických závěrů a postulátů. Rozdíl je i v metodě. Marxův "Kapitál" je se svou přesností na pomezí sociologie a přírodovědy. V tom je také jeho podnětná závažnost, v tom jsou ale i jeho meze. Nietzscheho filosoficko-poetický traktát "Tak pravil Zarathustra" je, a patrně i do budoucna navždy zůstane, ve své chvějivé neurčitosti více inspirující, než vyčerpávající, (k až přírodovědecké určitosti cílevědomě směřující) pozitivisticky specializovaný, matematicky přesný "Kapitál". V autentické filosofické obci však panuje široký konsensus, že bez žádného z obou myslitelů si nelze představit nejen dějiny evropského filosofického a sociologického myšlení, nýbrž ani současné filosofické a sociologické myšlení, pokud hodnocení aspiruje alespoň na jakousi základní objektivní významnost a nechce být pouhým ideologickým splaškem. To koneckonců poctivě přiznává i jejich antipod, ruský křesťansky orientovaný myslitel Nikolaj Berďajev ve svém díle Smysl dějin.

A přece oba byli (společně i každý zvlášť) a dodnes leckde jaksi ještě jsou "na indexu" oficiální filosofie, teologie, popřípadě i akademické vědy. Byla to vždy velká škoda, velké ochuzení pro každého, kdo této módní nechuti (z různých ideologických středisek uměle očkované) podlehl. Bohužel ti, kteří se stali upřímnými šiřiteli některé z početných odrůd zmíněné nechuti, sehráli trapnou roli nesvéprávných filosofických loutek. Neubrali tím na skutečném významu Nietzschemu ani Marxovi, nýbrž vše, čeho dosáhli v očích nezávisle myslících lidí, bylo jen to, že vrhli stín trapnosti na své vlastní životní dílo a stali se tzv. intelektuály, lelkujícími v kuloárech politického rozhodování a státní moci, vždy ochotnými parazitovat na účasti u moci a kramařit s osudem mnohých za drobné výhody pro sebe sama. Zrada vzdělanců zaznamenaná Julienem Bendou dosud trvá, změnily se jen převleky, a to ještě jen zčásti.
O poučenou syntézu se naopak pokusil český sociolog a filosof Radovan Richta, když je celá oblast společenských věd nazírána v jeho vrcholném díle Civilizace na rozcestí jako jeden celek spojený s přírodními vědami a technikou ke společnému účelu a tím je člověk. Ale jaký člověk?

Nietzsche si přál silného člověka z lidu. Nikoli tedy pouze silného člověka vůdce, nýbrž silného nadčlověka plebejce, který by se ubránil marasmu křesťanských (ve skutečnosti především katolických, ale i některých protestantských a s katolicismem i s protestantismem koketujících) vlád a uhrančivě demoralizujícímu vlivu jejich kulturních, politických a ekonomických institucí. Domnívám se, že byl v tomto nepřiznaně poučen Marxem, ale též těmi sociálními skutečnostmi, jakož i myšlenkovými tradicemi, které k uvedenému poznání přivedly i samotného Marxe.
V podstatě oba (Nietzsche i Marx) se po smrti stali předmětem dezinterpretací, filosoficko-ideologických i sociálně-politických. Kdo z velkých se jím ale nestal? A jak lidstvo dosud nenalezlo zcela bezpečné záruky proti zneužití technických vynálezů a politické moci, stejně tak dosud marně hledá záruky proti zneužití ušlechtilé ideje. Z velkých snad jen Buddha a Hus se vyhnuli tomuto zneužití, konstatují historici filosofie.
Richta v mládí bojoval proti zpotvořené aplikaci Nietzscheho myšlenek ve formě nacismu a s následně podlomeným zdravím bojoval i se zpotvořenou aplikací myšlenek Karla Marxe. A proto dnes můžeme čerpat z bohatství díla českého filozofa Radovana Richty a spolu s ním chápat svobodnou, beztřídní společnost (komunismus) nejen jako ideál a projekt, ale jako formu a výsledek objektivního pohybu současnosti - jako problém lidských vztahů. A záleží jen na nás, kudy z rozcestí vykročíme, jak řekl jeden z předřečníků, je důležité odebrat nelegitimní kontrolu z rukou korporací a národních vlád. Hegemonie nebo přežití, tak nazval svou knihu jiný významný intelektuál Noam Chomský, který - jak víme, naše dnešní shromáždění srdečně zdraví a podporuje.
Milan ROKYTKA, příspěvek pronesen na mezinárodní konferenci Konec dějin nebo civilizace na rozcestí?