Politické informace a rady Michaela Moore´a

Zajímavá je podle mne např. informace, že dvacet čtyři členů širší rodiny Usámy bin Ládina mohlo brzy po útoku na WTC bez problémů opustit Spojené státy americké (s. 19). Nebo informace o zvláštních vztazích rodiny Bushů a královské rodiny Saudů (s. 25). Saudové mimo jiné v roce 1985 poskytli CIA peníze na podporu oponentů Italské komunistické strany (s. 28). Zvlášť interesantní jsou pak informace o vyjednávání Tálibánu v USA o plynovodu z Turkmenistánu do Pákistánu přes Afghánistán (s. 47). Tyto rozhovory probíhaly v letech 1997 - 1998 v Texasu, kdy tam byl guvernérem současný prezident USA. Bývalý prezident B. Clinton tento projekt sice zavrhl, po ovládnutí Afghánistánu Spojenými státy však smlouva o tomto plynovodu byla podepsaná (27. 12. 2001). Jistě tomu napomohlo to, že prezident Afghánistánu Hamid Karzai i americký velvyslanec USA v Afghánistánu Zalmay Chalilzad byli dříve zaměstnanci amerického naftařského a energetického koncernu Unocalu (s. 55).

Užitečné je podle mne i Mooreho připomenutí deseti lží G. W. Bushe a jeho týmu ohledně Iráku (s. 62 - 109):

1. lež - Irák má nukleární zbraně (ty se tam nenašly),
2. lež - Irák má chemické a biologické zbraně (V 80. letech 20. století Irák tyto zbraně skutečně měl, získal je ale s vydatnou pomocí USA - ty mu dodaly i bakterie antraxu a botulinu),
3. lež - Irák má kontakty s bin Ládinem a s al - Kajdou (Saddám a Usáma se naopak nenávidí),
4. lež - Saddám Husajn je největší zloduch světa (byli horší - Pol Pot, Mobuto, Suharto, tito zloduchové se alespoň dočasně těšili podpoře USA),
5. lež - Francouzi nejsou na naši straně a možná jsou našimi nepřáteli (přitom USA vděčí Francii za mnohé),
6. lež - Na Irák nejdou USA, ale dobrovolná koalice (některé země koalice nemají ani armádu a většina zemí světa - 150 zemí - byla proti válce),
7. lež - Děláme vše, co je v našich silách, aby nedošlo ke ztrátám na životech civilistů (přitom již na počátku operací v Iráku zahynulo kolem 8000 civilistů),
8. lež - Jsme tu, abychom chránili irácká pole (výjimečně pravda, ale děje se to kvůli zájmům Ameriky, ne iráckého lidu),
9. lež - Americká média přinášejí pravdu o Iráku (skutečný příběh vojínky Jessicy Lynchové je však jiný, než jak to prezentují média),
10. lež - My jsme nelhali a ani dnes nelžeme, abychom zastřeli lži, které jsme Vám navykládali prve (lži pokračují a hromadí se - tzv. hromadivý efekt, informace o snahách Iráku získat uranový koncentrátu z Nigérie se nepotvrdily).

Podle Michaela Moore´a ovládl Spojené státy americké iracionální strach z terorismu, i když v roce 2001 byla pravděpodobnost, že Američan zahyne doma při teroristickém útoku, jen 1: 100 000 (s. 122). Pravděpodobnost, že Američan zahyne v autě, byla tehdy přitom mnohem vyšší (1 : 6500). Stejně tak pravděpodobnost, že spáchá sebevraždu (1 : 9200) či se stane obětí vraždy (1 : 14 000) nebo zemře na chřipku a zápal plic (1 : 4500). V roce 2003 byla již pravděpodobnost úmrtí v důsledku teroristického útoku v USA nulová. Americké vedení však chce, aby Američany ovládl strach, neboť ti pak dají svým vládcům volnou ruku, aby ovládli svět (s. 127). Strach také přiměje Američany přijmout omezení své svobody. Zákon z roku 2001 (tzv. Patriot Act) např. umožňuje kradmé nahlížení do bytu Američanů (s. 133), jejich tajné sledování či tajné zadržení (s. 135). Imigranti pak mohou být podrobeni tajnému deportačnímu postupu.

Tudy ovšem cesta k porážce terorismu nevede. Michael Moore soudí, že správná cesta spočívá v něčem jiném, a to v tom „přestaňte být teroristou“. V praxi to konkrétně pro Američany znamená následující kroky (s. 146 - 154, upraveno kvůli stručnosti): chytit Usámu bin Ládina; nepodporovat diktátory (záporáky); nezabíjet při převratech jeptišky a arcibiskupy; neprovádět nepodařené atentáty na prezidenta Kuby; neplýtvat zdroji energie a neupírat je jiným; nabídnout světu vodu; umožnit lidem Třetího světa koupit si zboží, které sami vyrábějí; žádné dítě by nemělo dřít jako otrok; nezabíjet civilisty; vypadnout z Iráku; zničit vlastní zbraně hromadného ničení; opustit Bushovu politiku preventivní války; přiznat, že jde nám o ropu a ne o budování státu a demokracie v Iráku; přestat terorizovat vlastní občany zákonem Patriot Act; začít bombardovat lidi s bílou kůží (myšleno asi ironicky) a konečně být dobrým příkladem, pomáhat druhým a dělit se o své bohatství.

M. Moore uvádí, že G. W. Bush jako guvernér věřil v božský plán, nadřazený lidským plánům. V tom duchu pak Bush věří, že Bůh chtěl, aby se stal prezidentem (s. 156). Moore pak nechá promluvit samého Boha, že G. W. Bush je syn George a ne Syn Boží a že mu nenařídil vtrhnout do žádných zemí (s. 159). Tomu lze samozřejmě věřit. Jiné „Boží“ rady jsou již podle mne teologicky chybné - např. že Boží prací je zabíjet lidi, že lidé si mají své náboženské přesvědčení nechávat pro sebe, že neexistuje „Zaslíbená země“, že Boha nezajímá sexuální život lidí. Zkrátka teologie (či náboženství) patří k slabším místům obou Mooreho knih a levice vůbec (jak dále přiznává sám Michael Moore).

Lze však souhlasit s názorem M. Moore´a, že se Američané potřebují zbavit drogy strachu a také mýtu spisovatele Horatia Algera, který hlásá, že prorazit může každý a tak to dotáhnout vysoko (s. 165). Na akciové konjunktuře 90. let 20. století a následném krachu vydělali však jen někteří (bohatí vlastníci a manažeři firem), zatímco většina dělníků a příslušníků středních tříd přišla o svém úspory. Na trhu s akciemi se totiž tehdy ztratilo přes 4 biliony dolarů (s. 169). Pravděpodobnost, že pracující člověk v USA zbohatne, činí pouhých 1 : 1000000 (s. 171). Bohatí rovněž vydělali na zmanipulované energetické krizi v Kalifornii a na bankrotu Enronu v roce 2001. Pět procent bohatých získá 50% ze snížení daní prosazeného prezidentem Bushem a chudí v dolní polovině ušetří jen 100 dolarů ročně (s. 187). Michael Moore chtěl ušetřené peníze utratit za to, aby se zbavil (ve volbách) prezidenta G. W. Bushe (s. 190).

Vláda konzervativců v USA je podle Moore´a vlastně anomálií. Amerika je totiž v podstatě liberální ráj (co se týče životních postojů). A tak 83% Američanů chce rasově různorodou strukturu vysokoškolské obce (s. 195) či podporuje cíle hnutí za životní prostředí (s. 196). Dále 53% Američanů podporuje legální potrat (s. 194), 85% Američanů chce rovné pracovní příležitosti pro homosexuály, 62% Američanů chce posílat do vězení méně pachatelů nenásilných trestních činů (s. 200), 94% Američanů podporuje omezení ve výrobě a použití osobních zbraní (197), 80% Američanů chce zdravotní pojištění pro každého (s. 199), 58% Američanů soudí, že odbory jsou dobrý nápad (s. 201) a 65% Američanů žádá reformy v akciových společnostech (s. 202). Konzervativci vědí, že se svými postoji jsou v menšině a proto „pění“ v rádiu i televizi (kanál Fox News). Ovšem liberálům v politice nemohou Američané věřit - jsou „korouhvičkami“, nevedou lid a jednají konzervativně (s. 207). V zemi tak je u vlády nerozumná menšina, zatímco názorově převládá nová Většina Zdravého Rozumu (s. 208). Proto je nutno pracovat na Velkém odpojení, aby ve státě levičáků nevládla pravice.

Za tím účelem Michael Moore navrhuje, aby levice předně ocenila kladné stránky řadových voličů Republikánů čili tzv. Rejpojů - pracovitost, dochvilnost, upravenost, organizovanost (s. 214 - 216). Dále by levice měla uznat své chyby, tedy mimo jiné nepopírat škodlivost drog, rozdílnost pohlaví, škodlivost vegetariánství a sexu před dosažením 18 let (s. 216 - 217). A také umět přiznat, že děti nemají právo na soukromí, že ne všechny odbory jsou dobré, že terénní auta nejsou nutně zlá, že zvířata nemají práva a že prezident Nixon nedělal jen špatné věci (s. 218 - 222). Co se týče náboženství, tak levice by měla opustit povrchní a arogantní postoj k němu (s. 220), což osobně považuji za velmi důležité.

Třetím krokem nutným k dosažení Velkého odpojení je pak naučit se správně argumentovat pravičákovi - to jest přesvědčit ho, že na naplnění programu levice vlastně vydělá (čili že ten mu osobně přinese peníze). Týká se jak zavedení zdravotního pojištění pro každého, poskytnutí denní péče dětem zaměstnanců, podpory státního školství a ochrany životního prostředí, tak vstupu do odborů, vyplácení vyšších mezd zaměstnancům, ukončení války proti drogám či rozhodnutí nevolit republikány (s. 222 - 230).

Jelikož M. Moore zjistil, že demokraté nedoufali v sesazení G. W. Bushe v roce 2004 a šetřili síly na rok 2008 (s. 233), větší naděje vkládal v aktivitu řadových občanů ve volební kampani. Zejména se měli orientovat na přesvědčení nespokojených občanů, aby šli volit a nezůstávali doma (s. 245 - 246). Výsledek voleb známe, G. W. Bush opět zvítězil. Nicméně přes tento neúspěch, který Michaela Moore´a jistě mrzí, zůstávají jeho informace cenné a jeho rady aktuální. Podle mne vnášejí v mnohém jasno i do politické situace u nás.

Praha, červenec 2005, Ing. Stanislav Heczko, Ph.D.