jak by ten kombinovaný režim (když bych vzal za bernou minci levicově socialistické hledisko) mohl vytvořit pro sebe tak silnou legitimitu ve veřejnosti, aby ho nepokácel ani konec 80. let, když se to nepovedlo ani pozdně socialistickému Slovinsku a Maďarsku.

Jistě : třeba privatizace byla v 90. letech ve Slovinsku velmi pomalá a méně rozsáhlá než u nás, ale přesto je Slovinsko - dříve přece nejvyspělejší, nejmodernější a taky nejsvobodnější (včetně ekonomické samosprávy) socialistický stát světa, který kdy existoval - dnes státem v podstatě standardně kapitalistickým, stejně jako my (kromě role našich zemědělských družstev v zemědělství, což je určitá zvláštnost)

Takže bych jenom zopakoval svůj starý bonmot :

Brežněv neměl PRÁVO, ale měl PRAVDU !

Takže z mého hlediska v podstatě za b) a vlastně i za d) (stalinistické stanovisko) je správně, ovšem s tím rozdílem, že já bych to považoval za vývoj správný, kdežto stalinisti za nesprávný a kontrarevoluční. Ostatně to sociálnědemokratické hledisko je vlastně jakožto hodnoticí taky takové, protože rok 1968 považuje za výhledově plíživý zvrat poměrů, který ale hodnotí kladně, kvůli pluralitní demokracii

Ahoj Asterame,
já si myslím, že třeba byl možný scénář vývoje, že by se československo začalo podobat hodně Jugoslávii. A tento dvojblok by následovaly i další státy středovýchodní Evropy možná dokonce včetně Ruska. Zde zavedené reformy již v 70. letech by mohly třeba i uspět (na rozdíl od reforem Gorbačova) a stejně tak by se socialistický blok třeba i restkrukturoval podle nových pravidlel (méně sovětské nadvlády). Takové soustátí by mohlo být i větší inspirací pro západní země, než byla karikatura socializmu představované sovětským blokem v 70. - 80. letech. No a mohlo by možná i sloužit jako inspirace pro vlastní změny na západě.
Nechci samozřejmě dělat tu chybu, že vidím sebestředně, že celý svět poskakuje podle toho, co se v ČR stane. Nicméně někdy může stát na počátku zcela odlišného historického procesu relativně malá údálost, jakou mohlo být i pražské jaro.
Je možné si představit tuto možnost i v menším měřítku, např. Československo jako druhá Jugoslávie až do roku 1991, kdy by se podbně jako Jugoslávie zřítila pod tíhou pádu SSSR.

Samozřejmě existují i další scénáře: Skutečný návrat ke kapitalizmu (třeba švédského typu) a pluralitní demokracii a tedy zahraničně politické vyvázání z Varšavské smlouvy a její nahrazení neutralitou.
Není možné vylučovat ani scénář, že by dostala později část reformních komunistů strach a nasadila zpátečku, podobně jako gomulka v Polsku, takže by došlo k normalizaci i bez ruských tanků.
Nicméně ta první možnost, co by se mohlo stát, kdyby tanky nepřijely mi stále nedává spát.

Standa

Astreamova teze "Brežněv neměl právo, ale měl pravdu" je v tomto kontextu silná natolik, že proti ní nestačí postavit naše chtění a možná iluze.

Můžeme ovšem argumentovat tím, že tehdy existovala silná společenská podpora nekapitalistické cesty.

Myslím, že se i s Astreamem shodneme na tom, že rozhodující by bylo bývalo bylo, zda se v krátké době rozvinou výrobní síly natolik, aby "dohnaly a předehnaly" obě ekonomiky, které je z východu i ze západu obkličovaly.

Jsem v tomto ohledu trochu skeptický, protože soudím:
1) že k takové ekonomické expanzi by hospodářský prostor tehdejšího Československa nepostačoval
2) že by bylo Československo cílem soustředěného tlaku z obou stran

Přes tuto skepsi jsem z pozice levičáka přesvědčen, že by bylo pro další vývoj náš i evropský lepší, kdyby byly tanky do Československa nepřijely.

A pokud jde o Astreamovu tezi, ta ovšem obecně úplně v pořádku patrně není; ale to by musel nejprve přesněji definovat onu "Brežněvovu pravdu".

"A pokud jde o Astreamovu tezi, ta ovšem obecně úplně v pořádku patrně není; ale to by musel nejprve přesněji definovat onu "Brežněvovu pravdu"."

Je to zkrátka bonmot, ale definovat onu Brežněvovu pravdu zas tak těžký není. Věc se netýká toho, jestli sdílím jeho postoj jako nějakých 99 Pragováků, věc se týká toho, že pochopil správně realitu - reálný socialismus byl vývojem Pražského jara skutečně ohrožen a tato správná analýza mu umožnila "spláchnout" i pár dalších věcí (umístit v socialistickém státě protihitlerovské koalice konečně jednotky například). Je nepříjemné být v podobné společnosti Brežněvů a zmíněných Pragováků - i když jen na úseku deskripce a analýzy - ale co se dá dělat ...
Ale pojďme dál : byl by ohrožen i socialismus v nějaké plurální a demokratické perspektivě ?
Nalejme si čistého vína : všechny verze měkkého demokratickosocialistického uspořádání, které je vystaveno kapitalistické soutěži jsou v nevýhodě. Izolace a antipluralismus chránily tento umělý řád jako reálsoc.
A jiné formy ? Přání bylo otcem myšlenky, pokud jsme se domnívali (já taky), že demokracií (i hospodářskou) vyvoláme lidskou iniciativu, která tu převahu v efektivitě nějak stáhne na naší stranu hřiště, takže budeme mít navrch před kapíkem.

A nalejme si toho čístého vína ještě jednou : byla Jugoslávie zas takovým zázrakem oproti ČSSR a NDR ? Všechno to nějak rostlo, ale : bohaté Slovinsko zůstalo bohatým, jejich komunisti byli nejvíc svobodomyslní a osvícení. Jak to bylo tak to i zůstalo. Někde v Makedonii nebo Černé Hoře zas naopak. Došlo k revolučnímu vzepětí výrobních sil, který by ukázal RVHP, jak se to dělá ? Rozvrat se tam ovšem nekonal - dost slušně to léta fungovalo už vzhledem k podrazu kominformy v prvním pololetí a hlavně v létě 1948 to ve mně dodnes budí úctu ...

Noa dál ? Mondragonská družstva nezkrachovala, ale netáhnou vítězně světem, ESOPy prosazené synem louisianského Huy Longa (viz "Lev v ulicích" mangolijský guvernér Hank X. v podání Menšíka, inscenace kolem 1973) existují jen díky podpůrné fiskální politice (a 100% ESOPově vlastněný Weirton Steel měl se svými penzijními účty nedávno prý velké problémy), kibucy se pomalu, ale trvale liberalizují, naše ZOD jsou, ale nic víc

Obdivuju Hellerovu víru, že bude jinak ...

Já myslím, že kapík dostane výprask, který nerozchodí, ale asi odjinud než čekáme. Já si to spojuji s klíčovými slovy "externalita" , "revoluční simplifikace a průzračnost systémů" - nekapitalistické uspořádání může být efektivnější, ale musíme se asi naučit se dívat pod jiným úhlem, než jsme zvyklí.
Mimochodem všimněte si, nakolik jsou některé zelené koncepce nesocialistické - i pan Martíšek (parta Sedmé generace) zde na tomto vebsajtu o tom svědčí.

pochopitelně bych byl taky raději, kdyby žádný tanky v r. 1968 nepřijely - to je snad natolik samozřejmý, že jsem o tom ani nemluvil. Moc bych si to přál a bylo to trauma i pro mně jako desítiletýho skautíka (přesněji v srpnu 1968 ještě vlče - i nás pak rozehnaly "zdravé konsolidační síly" jako škodnou)

Ale je dost komunistů, kteří říkají : "kdyby nepřijeli, tak by ten převrat, kontrarevoluce, porážka přišla o 20 let dřív. Takhle jsme mohli žít v (tom našem milovaném) socialismu ještě dalších 20 let".

To není žádný výrazně menšinový (a kdoví jestli vůbec menšinový je) názor v KSČM.
Naopak. Je zažraný jak stará špína ...

Vzepjetí reformních ideálů v roce 1968 je mimo diskusi. A to, že někteří členové KSČM by radši zvolili 20 let zahnívání než nějaké změny a že pro ně je normalizace pouhou konsolidací poměrů, je jejich osobní tragedie a problém KSČM. A ta si také bude muset vliv těchto "nositelů pokrokových zkušeností" jednou vyřešit (dosud schází odvaha, protože současné opoziční zahnívání je také pohodlné) v zájmu svého dalšího vývoje.
Co je ale důležité, tak to, že Jugloslavie byla geopolitickým specifikem (předmětem dohod o sféře vlivu). To ale v roce 1968 neplatilo o ČSSR. Sovětský blok byl pevný a bez reformy socialismu v samotném SSSR nebyla hlubší reforma systému myslitelná ani v jeho satelitech. Odchylky typu honeckerovo NDR nebo kádarizované Maďarsko mohou být významné z pohledu jedlotlivých lidských osudů, ale systémově to bylo bezvýznamné.
Druhá věc je obsah takové reformy - v teorii hnutí se střetával dogmatizmus a romantismus se společným jmenovatelem nízké vědecké kvality. To se týká našich reformistů stejně jako různých protagonistů new left (přes vší inspirativnost frankfurtské školy). Reformní manévr v zemích tzv. reálného socialismu pak také nutně musel mít velmocenský rozměr - a zkušenosti z pozdějších gorbačovových reforem vedoucích k rozpadu SSSR či důsledky Tengových reforem v Číně (jde ještě o socialismus?) ukazují, že by to nebylo nikterak jednoduché.
Je otázkou zda v industriální epoše vůbec mohly pokusy o socialistickou společnost překročit rámec autoritářského "protosocialismu" a nebo jakéhosi lido-demo společenského mixu v podstatě na půdorysu konceptů vlády sovětů a NEPu. Takže 68 je dnes více ideálem silné vzpoury proti umrtvujícím dogmatům a nemravnosti stalinismu a ukázkou víry v možnost alternativního východiska pro socialistické hnutí než konkrétním reformním vzorem. Všechno zlé je pro něco dobré a minimálně lze říci, že rok 1989 socialistům různého ražení vyčistil historický terén a zbavil je obtíž

Mimochodem NEPovské období bylo neuvěřitelně úspěšnou fází socialismu a to nejen ve vazbě na předchozí válečný komunismus, hlad a hladomor. I pokud by byl pojímán izolovaně.
NEP byl ale hlavně skutečnou grandiózní lekcí všem protivníkům trhu. Tak drtivou, že být v Sojuzu pluralita, tak se r. 1991 určitě odehrál už v roce 1929.
Kdysi tu šla řeč o thermidorech. Myslím, že nepmanský SSSR by byl právě ten přirozený terén jakéhosi eserského thermidoru stabilizujícího třístupňovou ruskou sovětskou revolucí (únor 1905, únor a říjen 1917). Samoděržaví by místo reálsocu vystřídal systém, který by možná zkombinoval ledacos z období po únoru 1917 do VŘSR a dokonce i hegemonii sovětů po pádu Kerenského. V rámci výrobních sil by si řád hlavně jakoby "sednul" a stabilizoval by se počínsku a poputinovsku (btw tvůrce input-output analýzy a odvětvových vztahů, jeden z největších amerických ekonomů Wassily Wasilewich Leontieff své první odvětvové analýzy vytvořil na své alma mater v nepmanském (ještě) Petrohradě.)
Místo toho bylo sovětskému thermidoru Stalinem uměle zabráněno, respektive byl přerušen a zlikvidován (ano uměle, protože thermidor je fází přirozenou a organickou každé revoluce !!!, zabránit thermidorské fázi to něco jako snaha zabránit kontrarevoluci - vzniká násilné umělé zamrznutí, umělý systém až po okraj naplněný nutnou a pernamentní represí)
Zabránit trhermidoru - to je akt reakcionáře, který chce zastavit prvotní obraz Doriana Graye revoluce ...

"Místo toho bylo sovětskému thermidoru Stalinem uměle zabráněno, respektive byl přerušen a zlikvidován"

Myslíte, že kdyby Lenin nezemřel, že by NEP fungoval a rozvíjel se? Není to spíš tak, že si Lenin jen vybíral oddechový čas (tak jako v Brestu) k uskutečnění Velké utopie...Neměl spíš pravdu Trockij, když označil NEP jen za manévr - třeba i k uchlácholení Západu? Svědčí o tom i Leninovy výroky o tom, že NEP neznamená konec teroru, že ten určitě přijde na řadu - a to teror ekonomický...Ve stejné době zavádí ve straně tvrdý kurs (zákaz frakcí), předkládá návrh na doplňující paragraf o pdstatě teroru a situacích opravňujících jeho užití...

Pražské jaro byl první pokus o nastolení kapitalismu.

JARdin je možná příliš mladý, aby si toho víc pamatoval, ale největším přiblížením restaurace kapitalismu bylo rdoušení jakékoliv reformy toho od začátku systémově poznamenaného pokusu o socialismus.
Letos máme 40. let od oněch událostí - a v těchto dnech si připomínáme dubnové plénum UV KSČ a přijetí Akčního programu, který otevíral např. dveře k partnerskému pojetí Národní fornty (později označené jako nemarxistická úchylka)
Neúspěch tzv. pražského jara znamenal krach naději, a ani gulášové rovnostářství normalizačí éry to nemohlo změnit. Jediným pozitivem pozdějšího období bylo nastartování helsinksého procesu s důrazem na lidskoprávní otázku.
Jak se později ukázalo byl to začátek konce nereformovatelného, totalitně autoritářského režimu. Takže největšími hrobaři socialismu byli právě pseudohrdinové zvažované dělnikco-rolnické vlády se svým levičáckým a kolaborantským okolím.
Dodnes se z toho ušpiněná idea socialismu léčí a je problém slovo socialismus ve veřejném diskursu použít. Zamyslete se i nad tím.

systémová reformovatelnost bývalého režimu je složitý problém - mnozí si s tou možností stále pohrávají. Např. logika astreama tj. že z úzce mocenského hlediska měl Brežněv pravdu když zasáhl, je vlastně také logikou nereformovatelnosti bipolárního světa.
Egon jakoby sázel na prolomení a vývoj od varianty c) tj. polepšeného komunismu v širším geopolitickém měřítku (a la pozdější perestrojka) k variantě b) tj. reformistické (smíšená ekonomika, sociální stát).
Takhle ale tehdy problém nestál a proto osamšedesátníci spíš zdůraznují étos a ideové inspirace tehdejší doby, než reálnost změn. Ono i na tom partnerském pojetí NF ležel stín akčních výborů z roku 48 jak ráda připomíná Lucie.
Postoj KSČM ale bude po letech zajímavý - kritici zvenku i zevnitř této strany naznačují že zemdlelí modernizátoři už jen brání před stalinisty úroveň, která ani k tomu co Mlynář, Šik a další refrormátoři chtěli v roce 68 nesahá. VI. sjezd KSČM zastavil vývoj a strach, aby VII. sjezd nezařadil dokonce zpátečku jsou silné.