Letos uplyne už neuvěřitelných 37 let od 21. srpna 1968. Přesto i dnes, když se pohybuji v zahraničí, slýchám stále otázky po československém modelu socializmu s lidskou tváří. Skoro bych řekl, že západní levice (především italská a německá) si váží odkazu roku 1968 více než levice česká.
Naše společnost má stále s rokem 1968 problémy. Existují v zásadě čtyři odlišná hodnocení tohoto roku v naší společnosti: Pravice se snaží představit pražské jaro jako vnitřní boj mezi dvěma křídly stejné zločinecké organizace tj. KSČ a pouze oceňuje prý antikomunistická vystoupení širokých vrstev. Středová interpretace, k níž se přiklání i většina vládnoucí sociální demokracie, praví že rok 1968 byl pokusem o demokratizaci. Podle toho tvrzení, by se Československo v případě zachování kurzu pražského jara vydalo na cestu, kterou šlo o dvacet let později po roce 1989. Toto hodnocení ignoruje ale ekonomické otázky. V roce 1968 byla stále většina společnosti i odborníků přesvědčena, že existují možnosti státního a kolektivního vlastnictví výrobních prostředků, pouze ve svých nedostatcích korigované tržními principy. V roce 1989 sice stále ještě většina společnosti věřila perspektivám socializmu (pouhá tři procenta byla podle výzkumů veřejného mínění pro kapitalizmus), ale architekti transformace se již přikláněli ke kapitalistickému modelu, jehož zavedení podporovaly i mezinárodní tlaky.
Třetí interpretace roku 1968 lze nazvat demokraticky socialistickou a zaznívá dosud z úst některých jeho představitelů (např. Č. Císař) a některých českých levicových politiků. Podle této verze se skutečně jednalo o pokus vytvořit společnost, která kombinuje principy rovnosti (socializmus) s principy volnosti (demokracie) a svou mírovou orientací v mezinárodní politice se snaží zavádět též princip bratrství (včetně federalizace republiky). Konečně poslední interpretace zaznívá z kruhů stalinistů, podle kterých byl rok 68 pokusem o kontrarevoluci, kdy se skupina zrádců a naivků uvnitř strany zmocnila jejího vedení a pokusila se zavést Československo na cestu ke kapitalizmu. Pouze příchod sovětských jednotek toto na dvacet let oddálil. Za vstup vojsk tak mohou především chyby „Dubčekova vedení“. Zatímco první tři interpretace se shodují v hodnocení Sovětského svazu jako v zásadě imperialistické mocnosti, která si svým zásahem v Československu pouze zajišťovala homogenitu vlastního panství, podle poslední interpretace šlo Brežněvovskému vedení o uchování socializmu.
KSČM ve svém sedm let starém stanovisku k roku 1968 píše: „Výrazná část členů KSČ s podporou většiny společnosti usilovala v předchozím období o překonání společenských nedostatků a chyb minulosti, o nastartování nového ekonomického rozvoje a širokou demokratizaci společnosti. Většina společnosti si přála lepší, efektivnější socialismus. Komunistická strana měla tehdy v ČSSR důvěru většiny občanů... srpnový vstup vojsk česká společnost nepřijala a jako celek se s ním neztotožnila. Stín mocenského zásahu pak hluboce ovlivnil možnosti rozvoje socialismu u nás a negativně ovlivnil i postavení levice v Evropě.“
Soudím, že dnes 37 let po vstupu vojsk a za odlišných politických podmínek než v roce 1998, již toto nestačí. Komunistické hnutí dostalo dvakrát ve svých dějinách důvěru většiny národa vést naši zemi - v roce 1946 a právě v roce 1968, kdy více než 80% občanů vyjadřovalo v průzkumech veřejného mínění podporu straně. KSČ bohužel také dvakrát tuto výraznou podporu promrhala: Politickými procesy v období kultu osobnosti (který odsoudil minulý sjezd v Českých Budějovicích) a normalizačním kurzem v sedmdesátých letech. Dnes se zdá, že KSČM může opět získat důvěru národa vést tuto zemi. V posledních pěti letech víceméně stabilně stoupající preference jsou toho dokladem. Dostane-li KSČM potřetí šanci od občanů ČR, nemůže si dovolit ji promrhat. To znamená, je třeba být připraven na převzetí spoluodpovědnosti za větší podíl na řízení této země, je třeba již dnes diskutovat v rámci celé demokratické levice jakým způsobem proběhnou strukturální reformy české společnosti, v případě že se podaří po těchto či příštích volbách instalovat skutečně levicovou vládu.
Součástí této přípravy na převzetí odpovědnosti by mělo být i vyrovnávání se s minulostí. Nedávné výroky M. Grebeníčka a J. Dolejše o nutnosti úvah o určité formě omluvy a realistického hodnocení minulosti skýtají velký potenciál do budoucna. Je ale snadné pouze kriticky odsuzovat. Nutné je také přihlásit se k tomu pozitivnímu z minulosti. A odkaz pražského jara je toho dobrým příkladem.
37 let od pražského jara
