Řekl bych, docela dobrý článek. Škoda, že prošel bez povšimnutí. Povšimnout si ho mohli zejména různí vedoucí, kteří mají dojem, že čssd je též levice, že ksčm je nejen nebezpečná (viz článek podobného jména zde), ale přece se na dobrou cestu obrátí (těžko, když jí nestačilo 18 let, které již uběhly od sametu). Možná si ho povšimne SDS, když teď není již zaneprázdněna přípravou svého sjezdu.
Snad pan autor mohl naznačit cestu z tohoto močálu.

ČSSD je též levice z jednoduchého a zcela prostého důvodu : protože měřítkem není názor nějakého mudrlanta, ale reálné a spontánní rozdělení postojů zhruba na dvě poloviny podle určitého kritéria.
V tom francouzském Národním shromáždění to bylo na podmínkách tamějšího dělení národa, v dnešní USA to je zase jinak a vymezuje se Slon proti Oslíkovi /přičemž na oslíkovi jedou i staří ale dobří debsovští socani/.
Čili : ve Velké Británii je prostě tou levicí New Labour i kdyby prováděla odéesáckou politiku. A naopak v leckteré zradikalizované latinoamerické zemi může být pravicí klidně i ten, kdo dělá politiku i těch levicovějších sociálně demokratických stran, pokud je celá země aktuálně historicky nalevo. /např. Lulova Labour v Brazílii stála proti tamější socdem/.
Levice a pravice je definovaná přirozeně vzniklými protilehlými (a podstata spočívá v tom, že protilehlými) "gravitačními jádry", které se v různých dobách nebo různých zemích téže doby mohou lišit ne-li jako noc a den, tak každopádně velice - mudrování, kdo do levice JEŠTĚ patří a kdo UŽ ne je právě jen nesmyslným doktrínářským mudrováním, které nemá zbla praktické ceny, protože chce staticky určit to, co je ve své podstatě relací /jako např. i ceny v ekonomii - kdy lze jedno zboží konvenčně definovat jako nummeraire, měřítko a stanovit ho jako 1 a ty ostatní ceny se k němu vztahují / ...
Pokud chcete, Iku, ČSSD odněkud vyloučit, tak jí třeba vylučte ze "socialismu" nebo z nějaké takové kategorie, která není relací, ale má "ukotvenější", "absolutnější" podstatu.
O tom se pak diskutovat dá ...

pořád ta snaha hledat nějakou ideální, třetí stranu mezi socdemáckou levicí, umazanou současnou kapitalistickou mocí a bolševiky, umazanými bývalou totalitní mocí. A někdejší New left s odstupem doby je spíše kulturní, než politický fenomen s nejistým odkazem.
Takový ideál ale existuje jenon potud, pokud není konfrontován s realitou. Karneval různých nonkonformních manifestací, aktivistických happenngů a intelektuálních debatních alternativ je fajn, politika ale není jen karneval. Střílení z nějaké Aurory asi teď taky nepomůže.
A odpovídat za chod společnosti - to je úplně jiná. Takže se nakonec bude asi muset s reformním i tím radikálním proudem levice nějak pracovat (pokud má mít levice v dohledné době v Evropě mít větší vliv).

Socdemáci se umazali už první světovou válkou. Hádat se kdo se umazal víc opravdu nikam nevede, současná situace je opravdu tak vážná, že je zapotřebí hledat východiska a nebabrat se v minulosti.

souhlas - nebabrat se zbytečně v minulosti, ale také na ní nezapomínat (tlustá čára je blbost).
A hlavně se z ní poučit, kdyby jí snad někdo chtěl opakovat a tvářit se že nebyli gulagy atp.

Já považuju používání minulosti jako klacku na své protivníky za cestu k novým gulagům!

Používat minulost na posuzování současných postojů stran je samozřejmě hloupost. Ale: existuje něco jako "stranický duch" nebo "corpotate culture" jednotlivých stran? To možná tak docela zcestná otázka není. Velké a tradiční strany mohou mít určité tendence řešit podobně situace podobnými metodami nebo přístupy - určitě pokud se zjevně ze své minulosti nepoučily, nevyvodily jasné závěry nebo neudělali hloubkovou analýzu vlastních chyb.

třeba rozlišovat - někdy nejvíce křičí o "klacku minulosti" ti, kteří nechtějí aby se mluvilo o jejich vině. Jistě je mimo honit teď Vaška Neckáře, když jeho řídící zůstává v anonimitě a možná se směje pod fousy. Jde o to, rozeznávat co a jak to fungovalo a ne se honit za šidítky. Otevřenost v tomto směru by z komunistické levice také sejmula kus konzervativního image, které má.
Teď neřeším nějakou "corporate identity" či "corporate culture". Právo odmítá princip kolektivní viny, ale morálka a politika ji samozřejmě zná. Být součástí organizace, která prováděla nemorální věci, znamená převzít část odpovědnosti, i když jsem se jako fyzická osoba na ničem zločinném přímo nepodílel (hrubým příměrem viz členství v různých fašistických organizacích).
Někdo si toto přizná, někdo bude přesvědčovat sám sebe i okolí, že on nic on muzikant. A i když v něčem morálka není absolutní, tak se vymlouvat an historický kontext také nelze zcela gumově. Byla taková doba ? A opravdu musela být popravená Horáková nebo Kalandra ?
Pro budoucnost je důležité zejm. zobecnění, nelépe teoretické, proč k selhání a chybám došlo. Bez toho jsme odsouzeni chyby opakovat. Vést tyto diskuse se budou a si přejeme či ne. A je jistě lépe se jich aktivně a promyšleně zůčastňovat - tam kde je to vhodné a přínosné. A vůbec ted nemám na mysli nějakou vyčůranou kontrapropagandu

Rozhodující musí být ÚČEL - pokud minulost beru jako poučení, aby se excesy neopakovaly, tak je vše naprosto správné. Pokud ale klacek slouží k tomu, abych likvidoval současného nepohodlného protivníka nebo jako základ demagogie, což je podle mne současný příklad, nebo dokonce jako pofoukání současných mindráků tak dávám základ k novým nespravedlnostem, pořád platí ono biblické - hoď kamenem jsi-li bez viny.
Naprosto ne fér považuji nasazení psí hlavy každému, komu se lustrování nelíbí, je tu riziko obvinění lidí, kteří byli postižení systémem! ale kterým je to protivné z principu!

Jen mi, polku, prozraďte, jak budete ten "ÚČEL" u druhých poměřovat, jak rozhodnete o tom, že se jedná o "klacek"? Pokud to člověk posuzuje u sebe, je to samozřejmě o hodně lehčí, i když člověk podle mého názoru nevidí pořádně ani do sebe. Pro mne samotného je tedy tím podstatným kriteriem návrh "trestu" ze strany kritizujícího - ostatně k tomu se sám prakticky dostáváte, když v uvedeném příkladě nehodnotíte těžko uchopitelný účel (myšlení), ale chování.

však si nejspíš rozumíme - účelovost odhalovat, ale také žádná tabu neuznávat. IObjektivně, kriticky, ale neordinovat si nějaké věčné mlčení.
Proč neříci, že někdo posluhoval estébáckým fízlům (a to volič, divák, čtenář atp. ví), ale nepoužívat to např. jako kriterium zaměstnatelnosti. "Berufsverbot" do dnešní Evropy opravdu nepatří.
Stejně tak problém Ústavu paměti národa není v tom, že se chce někdo štourat v moderních dějinách totality - to je dokonce velmi potřebné. Problém je v tom, že je to insiottuce vyňatá běžné archivní a vědecké praxi. Jdy ty alespio%n bylo jak v Gauckově úřadě v SRN.

V tom se asi skutečně shodneme - seriozní vědecké poznání ano, memento pro budoucnost ano, prostředek poliického boje NE.

opravuji na "primární prostředek politického boje", pak souhlasím.