Proč mladí nechtějí volit konzervativní strany

Sociální demokracie je stranou konzervativních hodnot, konzervativních lídrů i elektorátu. Z toho vzniklo ono nepochopení předsedy Paroubka, když policie zmlátila technaře a levicový lídr to podpořil... Mladá generace si tvoří svou vlastní kulturu, své vlastní ideje a své vlastní lídry. Kdo není "in", je "out".

Všechny neduhy stávajících politických stran, které vypočítal Tomáš Gawron, mají jednoho společného jmenovatele. Neodborné a necitlivé slučování primárních cílových skupin podle jiného klíče. Hodnotovou rigiditu a společenskou uzavřenost partajních sekretariátů. Nechuť sekretariátů sloužit občanovi, nechuť řešit důsledně jeho problémy. Sociální demokraté se domnívají, že s jejich recepty na štěstí se musí ztotožnit všichni - bez rozdílu ambicí, vzdělání, věku i životních zkušeností. Odmítají neuchopitelnost samorostlých organizací, spolků a volných sdružení neziskového sektoru, odmítjí se stát aktivisty v těchto organizacích, odmítají věnovat všechen svůj čas konkrétní práci s konkrétními lidmi. Odmítají i intenzivní práci odborářů ve svém zaměstnání. Mají strach se přihlásit ke své politické orientaci, aby nepřišli o zaměstnání, živící jejich rodiny či o klientelu, jsou li drobní podnikatelé. Čest výjimkám, kterých není mnoho.

Primární cílovou skupinou ČSSD jsou zaměstnaci ve věku 45 let - většinou rodiče nezletilých, případně starší. Ano, jsou to ti nejohroženější pravicovými, ekonomicky neoliberálními reformami předchozích deseti let. Jejich kupní síla je nízká (příjmová kategorie 15000), nejsou tudíž podchyceni ani reklamními kampaněmi. Žijí jako nikým nepopsaná skupina uprostřed společnosti, která je stále lhostejnější. Primární aktivistickou či funkcionářskou skupinou ČSSD jsou oproti tomu průměrně až nadprůměrně situovaní, vysokoškolsky či středoškolsky vzdělaní čtyřicátníci - komunální lobbisté, obecní či státní úředníci, případně "zásluhoví" důchodci. Mládeži vstup zakázán. Neprivilegovaným vstup zakázán. Těch výjimek z poslední doby není mnoho a jsou to většinou odchovanci stranického aparátu, poslanečtí asistenti či bývalí funkcionáři MSD, nikoliv oppinion lídři své generace.

Stranická práce se netýká až tak otázek politických, zde je většina členské základny i funkcionářů nevzdělanou masou konzumentů politických idejí vymyšlených mimo možnost jejich ovlivnění, případně zlobbovaných kuhhandlů v Poslanecké sněmovně, zastupitelstvech či úřadech státní správy. Čest výjimkám, kterých není mnoho. Hodnotová orientace členské i voličské základny je tudíž výzrazně kozervativní, orientovaná na sociální smír a vyrovnávání sociálních handicapů.

Chybí vnímání mediální, chybí vnímání kulturní, chybí vnímání informačních technologií. Chybí vzdělání v sociálních vědách a mnohdy i v ekonomice. Absence stranického vzdělávání i nároků na volené zástupce znamená, že zastupitelem či poslancem se může stát i někdo, kdo ani nezná program strany. K vnitropolitickým problémům se vyjadřují i ti, kteří jim odborně nerozumí, pouze na ně "mají názor". Mnohdy jen vyčtený z novin.

Výjimkou je pouze SON - sdružení nájemníků. Zde je terénní práce primární a odpovědnost i kvalifikace tvrdě vyžadovaná. To je také nejširší zájmová základna levicové politiky, organizovaná nezávisle a přitom zajišťující práva obrovské cílové skupiny. Odbory samy jsou do sebe zahleděné, v širším kontextu své existence nevzdělané. Domnívají se, že existují pouze kvůli podpisu kolektivních smluv. Ekonomicko-teoretická a výuková pracoviště, stejně jako mezinárodní oddělení jsou už dlouhou dobu popelkou. Personálně i rozpočtově.

Aktivní screening podniků a vyhledávání potenciálně konfliktních či neuralgických témat překrývají sociální výhody odborových funkcionářů jednotlivých svazů. Více než odbory pak vypadá ČMKOS jako holding akciových společností. Výnosy bývalého majetku ROH, rozdělené mezi stále nižší počet členů nikoho nevzrušují. Naopak. Svůj podíl mají i odbory, které už fakticky nikoho nezastupují. Do limitu tripartity je nejspíše stále ještě daleko. O mezinárodní solidaritě, celosvětových tématech a angažovanosti na poli širšího politického kontextu odborové práce nemůže být řeč. Průnik práce politických stran a odborů je dušen ze strany odborů požadavkem na fiktivní apolitičnost odborářských funkcionářů...

Na straně ČSSD pak neexistuje speciální odborová odborná komise, kontakt zajišťují pouze jednotlivci. Řešení pro atomizovanou zaměstnanost a mobbing zaměstnavatelů odboráři nehledají, stejně tak nehledají řešení pro OSVČ či živnostníky praktikující švarcsystém.

KSČM vidí budoucnost v pozvolné proměně v radikální socialistickou stranu a to všechny antikomunisty děsí. Současnou primární skupinou KSČM jsou ale stále důchodci ve věku 65+ a vyučení dělníci. Minimum vysokoškoláků, minimum mladých . Tomu také odpovídá stranický aktiv i funkcionáři na okresní úrovni. Tomu odpovídá i úroveň odborné práce, poznání, znalostí a profesionálního rozhledu mnohých komunálních politiků i poslanců. Tomu odpovídá i rychlost reakcí, informovanost a níázká úroveň zpětné vazby centra. Těch vzdělaných a profesionálních je ovšem daleko více, zázemí sympatizantů je plné vysokoškolsky vzdělaných lidí, manažerů i podnikatelů. Mnohé perfektně připravil na kapitalismus lustrační zákon. Nedal jim jinou šanci, než se vypracovat od píky v soukromém sektoru. Od partaje si ovšem v řadě případů bývalí straníci udržují hygienický odstup, nabouraný pouze osobními přátelskými vazbami. Blízko pak mají ke stejně zakonspirovaným členům i funkcionářům pravicových stran, u nichž jejich minulost nikdo nezkoumal nebo nebyla zjevná.

Vnitřní rozpory v KSČM a na ně navázaných strukturách existují a jsou nepřekonatelné. Společenství, která kdysi bývalý předseda KSČM, filmový režisér Jiří Svoboda nazval Jurským parkem, vytrvale bojují svůj boj o své padlé, o své hrdiny, o své pojetí historie i svou, mnohdy problematickou beztrestnost. Proti tomu stojí nemnozí reformisté, uvědomující si neudržitelnost dogmatičnosti a netvořivosti, neodvratnost pádu ultrakonzervativního pojetí myšlenek komunismu a vzniklou škodu pro celou radikální levici. Škodu pro celou levici. Mezi tím je řada zastánců sociální spravedlnosti, ambivalentních vůči starým idejím z dob reálného socialismu, nicméně jimi ovlivněnými. To, co se nedá komunistům upřít stále, je neuvěřitelná houževnatost, někdy až zoufalá skromnost, vytrvalost a pracovitost. Viditelná zejména v komunální politice na vesnicích a malých městech, kde mnohdy tvoří páteř a nekariéristickou kontinuitu místní politiky pouze oni a lidovci. Stále si 50 procent obyvatel České republiky myslí, že lepší to bylo za Husáka... Stále ale mnoho voličů levice nerozumí současnosti i budoucnosti a nedokáže se v ní orientovat.

Největší a o to více skrytou proměnou prošli křesťané. Pokora, disciplína, zahraniční finance, přeštědrá grantová politika státu, mediální zdrženlivost a mezigenerační vazby, spolu s mezinárodními vazbami na církevní hierarchii a církevní řády dosáhly renesance této politické síly, i když jí před patnácti lety analytici předpovídali neodvratný pád do historie stejně, jako komunistům. Stát, kraje a města věnovaly pod záminkou záchrany kulturních památek miliardy ročně na obnovu církevních staveb, což dalo rozkvět mnoha stavebním firmám, mnoha řemeslníkům, mnoha podnikatelům.Faráři a církevní struktury se postaraly o výběr těch správných. Bez přílišné a viditelně konfliktní nespravedlnosti. Čím by byli živi mnozí restaurátoři i umělci? Pozdvihlo to mnoho farností a obcí, ve kterých umírnění lidovci získali trvalé politické zázemí.

Zájem o sociální vědy i sociální práci přivedl ke Kristu a KDU-ČSL část akademické obce, zájem o duchovní prožitky uprostřed technologicky odcizené civilizace přivedl k tichému rozjímání v kostele nejen o vánocích osobnosti kultury a pracovníky médií. A tak nezanedbatelnou část kulturní produkce komunálních divadel, mnohých knižních vydavatelství, rádií i novin tvoří lidé věřící. Podíl nezanedbatelně vyšší, než je procento věřících v jinak vysoce sekulární populaci. Vliv konzervativismu křesťanů v médiích je povětšinou skrytý, projevující se nikoliv prvoplánovou propagandou, ale obhajobou hodnot rodiny, tradice národní kultury a úlohy morálky v hodnotově roztříštěné společnosti.

Křesťané ovládají devadesát procent registrovaných neziskových organizací. Svět okolo kostelů je světem komunit, majících vlastní místně diferencovanou agendu, minimální adminsitrativu a dokonalý support i mediální podporu církevní struktury. Konzervativnost hodnot těchto komunit zajišťuje dvoutisíciletá tradice církve, respekt k autoritám a to, že většina takto podchycených rodin je katolického vyznání. V rodinách je vliv víry poutem a sdělením. Mezigeneračním poselstvím, které dnes přijímají vnuci a vnučky od dědů a babiček. Liberálních či dokonce radikálně levicových křesťanů je naprosté minimum. Konzervativní komunity se propojují uvnitř státu i mezinárodně, vyslanecká turistika s evangelizačním posláním tvoří přirozenou součást trávení volného času této části obyvatelstva. Dá se říci, že za několik let bude politický zisk z tohoto skrytého vývoje několikaprocentní menšiny překvapivý i pro mnoho českých politiků.

Zelení byli od počátku své politické historie spolkem snílků a romantiků s mnohdy nerealistickými představami o prosaditelnosti radikální změny chování lidí i fungování společnosti. Do chvíle, než na místo idealisty přišel do čela strany protřelý pragmatik s jednoznačným úkolem přinést pátý subjekt do sněmovny. V případě čtyř subjektů vykazovaly všechny matematické modely pokračování vlády levice. Ze strany ochránců přírody se rázem stala vnitřně semknutá, i když členské základně se stále více odcizující mdro-zeleně podnikatelská skupina, která ví, jako cenu mají ekologické dotace EU... Ideje stranou, křesla jsou jistější po boku vítězné ODS.

ODS se profilovala už na začátku své historie v dynamické, ale vniřně nesolidární souručenství podnikatelů a OSVČ. Princip přirozeného výběru a soutěže jednotlivých skupin začlenila i do organizační struktury a tak autonomie základních organizací - místních sdružení - z jejich vyšších struktur po odchodu Václava Klause a dalších otců zakladatelů učinil ze stranického centra pouhou konfederaci spojených zájmů jednotlivých regionů. Centrální politickou agendu dostala ODS až s nástupem několika mladých místopředsedů z regionů a think-tanku CEVRO. Tehdy se definovala jako tvrdě cílevědomá, nacionalistická, antievropská, protože masivní podpora zahraničních investic ze strany ČSSD ohrozila existenci řady jejích členů-podnikatelů i firemních sponzorů. Odstátnění bank, které realizoval Miloš Zeman, ukončilo panství podnikatelů na úvěr a tunelování polostátních bank.

Jelikož ODS je strana mladá, povětšinou díky své vnitřní dynamice maskulinní, její špičky tvoří až na výjimky jedna generace. Absolventi univerzit technického a ekonomického směru. Současný model je tak nejvíce připodobnitelný k vlčí smečce, štvoucí kořist. Čtyřicetiletí až padesátiletí manažeři v silných automobilech, jejich o několik let mladší manželky a o několik více let mladší sekretářky. Odmítnutí nadměrně byrokratické, integrující se Evropské unie, regulující řadu podnikatelských "svobod" ve jménu konkurenceschopnosti celého kontinentu v globální ekonomické válce přivedlo ODS do pasti vypjatého nacionalismu a účelového spojenectví s xenofobními politickými silami Evropy. Konzervativismus ekonomický byl připoután ke konzervativismu kulturnímu. Démoni Evropy ožili.

Vzhledem k malému zájmu i malé informovanosti české populace o integračních procesech v EU a jejích vnějších projevech, vzhledem k prolnutosti agendy s tématem kulturně nepřizpůsobivé imigrace a instinktivního strachu z neznámých, cizorodých prvků v národnostně dominantním Česku vedl ODS k akcentování obranných instinktů a "boji" proti "vnějšímu nepříteli" - "socialistické" Unii a Ústavě. "Svoboda individua" byla ve virtuálním souboji idejí postavena proti "mašinérii" nadnárodního "kolektivu". "Přirozenoprávní" ideje s historií plnou unilaterální agresivity, ale i "rytířského" hrdinství stojí proti idealisticky "pozitivistickému", "kolektivistickému" a "institucionálnímu" pojetí evropského multilateralismu. Atraktivita boje Davida proti Goliáši přispěla k atraktivitě jinak prázdného programu. Konzervativní Evropa se spojuje. Od Londýnské City, přes Marseille a Varšavu až po Kreml.

Mladá generace je ovšem zkažená globálním liberalismem internetu a informačně komunikační revoluce, znecitlivěná virtuálním násilím počítačových her, odcizená umělým světem filmu, multikulturalismem etno hudby, rapu, tekna a dalších proudů současné globální kultury. Abrahámovská náboženství se svými rituály se nestávají kulturou sjednocení společnosti, ale jen jednou z mnoha možností duchovního uchopení pro mnohé příliš komplikovaného světa. Hinduismus, buddhismus, iracionalita léčitelských a astrologických a kartářských praktik a na druhé straně věda dívající se k počátkům vesmíru, sahající po základních entitách života a pitvající DNA. Marketinková segmentace původně celistvých cílových skupin - to vše přispívá k liberálnímu, lhostejnému až agresivně negativnímu postoji mladé generace k celospolečenským tématům i k politice, která něco jiného říká a něco jiného dělá. Nedůvěra, odpor či strach z všeobjímající manipulace reklamních technik, znechucení z bezprogramového pragmatismu obchodníků s teplou vodou, komercionalizace a privatizace emocí , to vše jsou formující prvky myšlení a utváření názorů dvacetiletých.

Tomáš Gawron popsal konkrétní projevy konkrétních politiků dneška. Nepostihl ale onen společný jmenovatel. Nepostihl formalismus rituálů současné politiky, neautentičnost jejích nositelů i prokorumpovanost elit. Občané nejsou v této zemi pány, v očích politiků jsou pouze spotřebním materiálem na cestě k moci a zisku. Odcizení oněm vábivým slovům z politických programů v politické praxi - to je to, proč mladí lidé jsou znechuceni z politiky jako takové a budou si muset vytvořit vlastní struktury, vlastní politickou reprezentaci. A Bůh buď potom milostiv těm politikům, kteří jsou dnes nafouknuti sebeuspokojením ze své nepostradatelnosti a dějinného poslání...

Mladí voliči nemají v tuto chvíli žádnou stranu, jejíž lídři by byli dostatečně free, dostatečně cool a dostatečně in. A až se ti frikulíni objeví, po času nerealistických nadějí přijde vystřízlivění a zklamání.

Britské listy, 10. 5. 2007, Štěpán Kotrba