Okupace centrály Všeobecné konfederace řeckých pracujících v Aténách
Deklarace
Naše dějiny si buď určíme sami, nebo si je necháme určit bez nás.

My, manuálně pracující, zaměstnanci, nezaměstnaní, brigádníci, místní nebo přistěhovalci, nekoukáme jen pasivně na televizi. Od zavraždění Alexandrose Grigoropoulose v sobotu v noci se účastníme demonstrací, střetů s policií, obsazování center či čtvrtí. Znovu a znovu musíme opouštět práci a své denní povinnosti, abychom vyšli do ulic společně se středoškoláky, vysokoškoláky a dalšími bojujícími proletáři.

ROZHODLI JSME SE OBSADIT BUDOVU GSEE

- Abychom ji změnili v prostor pro svobodné vyjadřování a setkávání pracujících.

- Abychom rozbili mediální mýtus, že pracující se střetů neúčastní a že běsnění těchto dní je záležitostí nějakých 500 „zakuklenců“, „chuligánů“ nebo ještě další pohádky. Pracující jsou na televizních obrazovkách líčeni jako oběti těchto střetů, zatímco ke kapitalistické krizi, která v Řecku i na celém světě vede k nesmírnému propouštění, se média a jejich manažeři staví jako k „přirozenému fenoménu“.

- Abychom podrobili kritice a demaskovali úlohu odborové byrokracie v podrývání dnešního povstání a nejen v něm. GSEE a celý odborový mechanismus, který ji po desítky a desítky let podporuje, podrývá boje, prodává naši pracovní sílu za drobky, udržuje systém vykořisování a námezdního otroctví. Stanovisko GSEE z minulé středy je poměrně výmluvné: GSEE zrušila plánovanou demonstraci stávkujících a uspořádala jen krátké shromáždění na náměstí Syntagma, přičemž se zároveň postarala o spěšný rozchod lidí z náměstí, nebo se bála, že by se mohli infikovat virem povstání.

- Abychom vůbec poprvé tuto budovu otevřeli – v návaznosti na otevírání společnosti, které vyvolalo samo povstání. Budovu, která se postavila za naše příspěvky, budovu, kam jsme nesměli. Po celé ty roky jsme nᚠosud svěřovali všemožným spasitelům a nakonec jsme ztratili důstojnost. Je na čase, abychom my, pracující, sami přija

pracující, sami přijali zodpovědnost a přestali doufat v moudré vůdce nebo „schopné“ zastupitele. Musí zaznít nᚠvlastní hlas, musíme se scházet, hovořit spolu, rozhodovat se a konat. Proti generálnímu útoku, kterému čelíme, je vytváření odporu „zdola“ tou jedinou cestou.

- Abychom propagovali myšlenku sebeorganizace a solidarity na pracovištích, bojové výbory a zdola vycházející kolektivní postupy, které odstraní byrokratické odboráře.

Celá ta léta snášíme bídu, kuplířství, násilí v práci. Zvykli jsme si počítat naše zmrzačené a mrtvé – tzv. „pracovní úrazy“. Zvykli jsme si přehlížet zabíjení přistěhovalců – našich třídních bratrů. Už nás unavuje žít v úzkosti, zda dostaneme mzdu, dávky a důchod, který se dnes jeví jako vzdalující se sen.

Bojujeme, protože nechceme svůj život nechat v rukou šéfů a odborových zastupitelů, a stejně tak nenecháme žádného zatčeného povstalce v rukou státu a soudního mechanismu.

OKAMŽITÉ PROPUŠTĚNÍ ZADRŽOVANÝCH
ZATČENÍ NESMĚJÍ BÝT OBVINĚNI
SEBEORGANIZACI PRACUJÍCÍCH
GENERÁLNÍ STÁVKU

DĚLNICKÉ SHROMÁŽDĚNÍ V „OSVOBOZENɓ BUDOVĚ GSEE
Středa 17. prosince 2008, 18:00
Všeobecné shromáždění povstalých dělníků


Na transparentu, který vyvěsili na fasádu budovy, stálo:

Od pracovních „úrazů“
k chladnokrevným vraždám
Stát – Kapitál zabíjejí

Ne stíhání
Okamžité propuštění
zatčených

GENERÁLNÍ STÁVKU

Sebeorganizace pracujících
se stane hrobem šéfů

Všeobecné shromáždění povstalých dělníků

Poslední prohlášení z obsazené Ekonomické fakulty před vyklizením
(Poznámka překladatele z řečtiny: text je věnován dobrému lidu Gazy. Jsou v našich srdcích i myslích a tím nejstrašlivějším způsobem nám připomínají, že máme milion důvodů bouřit se a ani jeden jediný zase se posadit, být spokojení a vrátit se k jejich vražedné normalitě.)
Beduínem kdykoli! Občanem nikdy.
„Svojí dlouhou pílí a nebezpečenstvími, kterým čelíme, ukázali jsme světu, jak vysoce si ceníme naší spravedlivé svobody (…) nyní jsme si navzájem povinováni tou nejlepší péčí o budoucnost, abychom se již nikdy nenavrátili do postavení otrockého.“
Levelleři, Dohoda lidu, 1647
Pohleďme za slzný plyn, obušky a policejní antony. Operace, kterou šéfové od 6. prosince provádějí, nesestává jen z pouhého kombinování represe s propagandou. Spíše jde o aplikaci řady metod, jejichž cílem je opětovné sjednání sociálního smíru a konsensu.
Od komunistické strany, která bouřící se lid chápe jako loutky Syriza (eurolevicová parlamentní strana – pozn. překl.) a CIA, až po politiky socialistické strany, kteří skučí, že Atény připomínají město ve východním bloku, nebo jejich ulice se vyprázdnily od konzumentů; od thessalonického arcibiskupa, který úpěnlivě prosí své stádo, aby šlo nakupovat, až po městské mezinárodní výstaviště, které nabízí bezplatná parkovací místa těm, kdo vyrazí za vánočními nákupy, všichni mají společný cíl: návrat do normálu demokracie a konzumu. A tak druhý den po vzpouře, který se náhodou kryje se svátky mrtvolných konzumentů, čili s Vánoci, doprovází požadavek vánočních oslav za každou cenu: nejen proto, aby se naplnily kasy, ale také proto, abychom se všichni vrátili do svých hrobů. Druhý den přináší požadavek živých mrtvol, aby již nikdy nic nerušilo jejich věčný spánek. Přináší moratorium legitimizující prázdnotu jejich spektáklem poháněného světa, světa tichého a klidného života. A generálové této války nemají vražednější zbraně než tento apel na onu absolutní a nadčasovou ideu: de

nadčasovou ideu: demokracii.
Řeči o demokracii, které stále hustěji zaznívají ze strany demagogů klidu, míří na společenskou představivost – kolektivní pole strukturování tužeb a obav. Jinými slovy, míří na pole, kde neviditelně probíhají procedury, které mohou zajistit nebo ohrozit pořádek i s jeho pravdou. Dávno před zavražděním Alexise každý věděl, že oligarchie kapitálu se přestala by i jen snažit vypadat demokraticky a to i podle buržoazních měřítek: ekonomické skandály, flagrantní incidenty policejního násilí, monstrózní zákony. Jenže tato skutečnost šéfy netrápí, a to ani zde ani nikde jinde. Důvodem je, že za těchto podmínek („Je to dost demokratické? Je to skutečně demokratické?“) neustálá reprodukce establishmentu reprodukuje kapitalistickou oligarchii, která kolem sebe staví zeď ze skandálů, výčitek svědomí, rezignací, požadavků a reforem, a tak brání zpochybnění (nikoli demokratických kvalit režimu, ale) demokracie jakožto systému společenského uspořádání. Proto šéfové dnes stále ještě mohou apelovat na tuto vyšší hodnotu, na tento axiomatický mechanismus politična, aby nás přivedli zpátky k normalitě, konsensu, kompromisu. Aby asimilovali všeobecné živelné běsnění do sféry zprostředkování dříve, než se toto běsnění zorganizuje v revoluční potenciál, jenž by mohl smést všechny prostředníky a mírumilovné demokraty a zároveň přinést novou formu uspořádání: komunu.
Uprostřed tohoto absurdního klimatu plytké analýzy ukazují placení funkcionáři psychologické války na vzbouřence a kvílí: „To není demokratické, je to ignorování pravidel, podle nichž funguje naše demokracie.“ Nemůžeme si pomoci, ale tváří v tvář tomu, co bychom až donedávna považovali za nemožné, jsme na chvíli oněměli. I když mají v úmyslu nás podvést, šéfové této země řekli cosi, co je pravda: demokracií pohrdáme více než čímkoli jiným v tomto dekadentním světě. Nebo, co je demokracie jiného než systém diskriminací a donucení ve službách vlastnictví a soukromosti? A co jiného jsou její pra

A co jiného jsou její pravidla než pravidla vyjednávání o právu vlastnit – neviditelná pravidla odcizení? Svoboda, rovnost práv, rovnostářství – ani všechny tyto mrtvé ideologické masky dohromady nemohou zakrýt jejich poslání: generalizace a zachování společenské sféry jako sféry ekonomické, jako sféry, kde je odcizené nejen to, co jste vyrobili, ale i to, čím jste a co můžete dělat. Buržoazii se třese hlas pietou, když slibuje: práva, spravedlnost, rovnost. A vzbouřenci slyší: represe, vykořisování, drancování. Demokracie je politickým systémem, kde jsou si všichni rovní před gilotinou spektakulárního produktu. Jediným problémem, který demokraty – od Cromwella po Montesquieuho – zajímal, je, na základě jaké formy vlastnictví lze někoho považovat za občana a jaká práva a povinnosti zaručí, že se lidé nikdy nebudou chápat jako něco víc než jen soukromí občané. Vše ostatní není ničím jiným než regulací detailů režimu ve službách kapitálu.
Naše pohrdání demokracií se neodvíjí od jakéhosi idealismu, nýbrž od naší veskrze materiální animozity vůči společenské entitě, kde se hodnota a uspořádání soustřeďují kolem produktu a spektáklu. Vzpoura byla ze své podstaty i vzpourou proti vlastnictví a odcizení. Každý, kdo se neskryl za záclonami svého soukromí, každý, kdo byl v ulicích, to velice dobře ví. Obchody se nerabovaly kvůli rozprodávání počítačů, oblečení nebo nábytku, ale pro radost z ničení toho, co nás odcizuje: spektáklu produktu. Každý, kdo nechápe, proč má někdo požitek při pohledu na zničený produkt, je buď hokynař, nebo policajt. Ohně, které za těchto dlouhých prosincových nocí zahříval

nocí zahřívaly těla vzbouřenců, byly plné osvobozených produktů naší dřiny, odzbrojených symbolů toho, co bývalo všemocnou fantazií. Prostě jsme si vzali, co nám patřilo a hodili to do ohně společně se všemi doprovodnými projevy spektáklu. Ona velká slavnost uplynulých několika dnů byla rovněž vzpourou touhy proti vynucovanému pravidlu nedostatku. Vzpourou daru proti suverenitě peněz. Vzporou anarchie užitné hodnoty proti demokracii směnné hodnoty. Vzpourou spontánní kolektivní svobody proti racionalizovanému individuálnímu donucení.

K otázke násilia a celkovej situácii v Grécku - prehlásenie všeobecného zhromaždenia na radnici v Agios Dimitrios*
17. december 2008

Člen špeciálnej gardy** Epaminondas Korkoneas vytiahol 6. decembra 2008 zbraň a zavraždil civilistu, 16-ročné diea. Každý pociuje obrovský hnev a to aj napriek pokusom vlády a masmédií dezorientova verejnú mienku. Teraz je isté, že táto vzbura nie je len vzdaním pocty nespravodlivej smrti Alexandrosa Grigoropoulosa. Veža sa začalo hovori o násilí, krádežiach a rabovaní. Pre žudí v médiách a pri moci znamená násilie len to, čo ničí zavedený poriadok. Avšak pre nás:

Násilím je pracova 40 rokov za omrvinky a premýšža, kedy to už vlastne konečne pôjdem do penzie.

Násilím sú obligácie, ukradnuté dôchodky, podvody s cennými papiermi.

Násilím je nutnos vzia si hypotéku na dom a spláca za ňu príliš veža.

Násilím je správcovské právo riaditeža prepusti a, kedy sa mu alebo jej zachce.

Násilím je nezamestnanos, dočasná práca, život zo 700 euro na mesiac.***

Násilím sú „úrazy na pracoviskách“, pretože šéfovia krátia náklady na úkor bezpečnosti pracujúcich.

Násilím je, keď berieme lieky na nervy a vitamíny, aby sme dokázali znáša vyčerpávajúci pracovný režim.

Násilím je by prisahovalcom, ži v strachu, že a hocikedy vykopnú z krajiny a by v neustálom stave neistoty.

Násilím je, keď musíš by naraz námezdne pracujúcou ženou, ženou v domácnosti a matkou.

Násilím je upracova sa k smrti a potom poču, ako hovoria „usmej sa, nežiadame predsa tak veža“.

Vzbura stredoškolských a univerzitných študentov, dočasných zamestnancov a prisahovalcov vytrhla toto násilie z jeho normálneho stavu. Vzbura nesmie skonči! Odbory, politické strany, kňazi, novinári a podnikatelia urobia čokožvek, aby udržali násilie v podobe, v akej je opísané vyššie.

Za neustále opakovanie tejto situácie však nie sú zodpovední len oni, ale aj my. Vzbura otvorila priestor, kde sa môžeme konečne slobodne prejavi

slobodne prejavi. Na znak pokračovania otvárania tohto priestoru sme obsadili radnicu v Agios Dimitrios a vytvorili žudové zhromaždenie, ktoré je otvorené pre všetkých. Otvorený priestore pre komunikáciu, priestor, kde sme skoncovali s tichom a kde sa osmežujeme kona podža toho, ako v živote chceme.

Sobota, 13. december 2008, 19:00, všeobecné zhromaždenie na radnici Agios Dimitrios.

NIE TRESTNÝM STÍHANIAM – OKAMŽITÉ PREPUSTENIE VŠETKÝCH ZATKNUTÝCH
OKUPÁCIA RADNICE AGIOS DIMITRIOS



* Okupácia radnice v aténskej štvrti Agios Dimitrios začala vo štvrtok ráno (11. 12. 2008) s ciežom vytvori miesto pre kontra-informácie, stretávanie sa a samoorganizáciu obyvatežov širšej oblasti a za účelom kolektívneho navrhovania a uskutočňovania akcií. Hlavnou črtou tejto okupácie sú každodenné všeobecné zhromaždenia otvorené pre všetkých, na ktorých sa účastní do 300 žudí. Je to proces, ktorý funguje v kontraste so zverovaním moci za prejednávanie požiadaviek obyvatežov (aj ich boja) do rúk nejakých „zástupcov“, zvolených či nezvolených. A ako sa ukazuje, je to proces, ktorý hlboko zasahuje do vedomia jeho účastníkov a účastníčok, pokiaž ide o ich úlohu ako politických bytostí.

** Špeciálne gardy sú elitnou jednotkou polície

*** Priemerná mzda v Grécku je cca US$930.00, čo ledva stačí na prežitie.

Zdroj: blog obsadenej radnice http://katadimadimen.blogspot.com/

Prohlášení Aténské surrealistické skupiny k vlně nepokojů v prosinci 2008
Duch svobody vždy přichází s kudlou v zubech
Střelba do živého je nejvyšším stupněm sociálního útlaku
Všechny kameny vytrhané z chodníků a vržené proti štítům policajtů nebo do výkladních skříní chrámů komodity; všechny hořící lahve rýsující orbity pod noční oblohou; všechny barikády vztyčené na městských ulicích, které oddělují naše zóny od jejich; všechny popelnice plné smetí konzumní společnosti, které plameny nepokojů proměnily z ničeho v něco; všechny vztyčené pěsti na pozadí měsíce; to jsou zbraně, které skýtají tělo a reálnou moc nejen odporu, ale také svobodě. Již jen pro ten pocit svobody stojí za to vsadit na tyto chvíle. Pro ten pocit ze zapomenutých rán našeho dětství, kdy se mohlo dít cokoli, protože jsme se probudili my, jakožto tvůrčí lidské bytosti, a ne ty budoucí produktivní lidské stroje: podřízení, učni, odcizení dělníci, soukromníci, otcové rodin. Je to pocit konfrontace s nepřáteli svobody – a ne již strachu z nich.
A tak každý, kdo se chce dál starat jen o své, jakoby se nic nedělo, jakoby se nikdy nic nedělo, má závažné důvody ke znepokojení. Duch svobody totiž vždy přichází s kudlou v zubech, s agresivní náladou rozbít každý řetěz, který redukuje život na bídný stereotyp užitečný k autoreprodukci panujících společenských vztahů. Od soboty 6. prosince ani jedno město v této zemi nefunguje normálně: žádné nákupní terapie, žádné volné silnice pro cestování do práce, žádné zprávy o dalších iniciativách vlády pro oživení ekonomiky, žádné bezstarostné přepínání mezi televizními pořady o životním stylu, žádné noční projížďky okolo náměstí Syntagma a tak dále. Tyto noci a dny nepatří majitelům obchodů, televizním komentátorům, ministrům a policajtům. Tyto noci a dny patří Alexisovi!
Jakožto surrealisté jsme venku v ulicích od první chvíle, spolu s tisíci rebelů a dalších lidí vyjadřujících svoji solidaritu, protože surrealismus zrodila ulice svým dechem a on nemá v úmyslu

svým dechem a on nemá v úmyslu ji opustit. Po masivním odporu proti státním vrahům je dech ulice ještě teplejší, ještě přívětivější a dokonce ještě kreativnější. Není naším stylem navrhovat tomuto hnutí nějaký směr. Přijímáme však plnou zodpovědnost za společný boj, protože je to boj za svobodu. Aniž bychom museli souhlasit s každým projevem tak masivního fenoménu, aniž bychom byli stoupenci slepého vzteku nebo bezúčelného násilí, považujeme existenci tohoto fenoménu za správnou.
Nenechme tento planoucí dech poezie jen tak pohasnout či zemřít!
Přeměňme jej v určitou utopii: transformaci světa a života!
Žádný smír s policajty a jejich šéfy!
Všichni do ulic!
Každý, kdo ten vztek nechápe, může akorát tak sklapnout!
Aténská surrealistická skupina, prosinec 2008

Solidaritu s 9 „obviněnými z 11. listopadu“ ve Francii. Prolomme izolaci!
Proletáři, odmítněme se podřizovat protiteroristické kampani státu!
Antiterorismus je ideologií státního terorismu!

Po sabotážích na železničních drahách TGV ve Francii stát obvinil 9 proletářů (z nichž 5 je drženo ve vazbě) a vítězoslavně předstíral, že dopadl „zločinné spiknutí teroristů“. Zároveň na celém světě nabírá na obrátkách kapitalistický terorismus proti lidstvu. Rostoucí ceny potravin, masivní propouštění a škrty v sociálních dávkách, které přináší současná kapitalistická krize, vyhánějí stamilióny proletářů do ulic a připravují je o nejzákladnější prostředky k přežití. Kapitál a jeho státy každý den na celém světě zabijí hladem 25 000 proletářů (podle FAO), dalších 5000 zabijí v práci (podle ILO) a tisíce dalších proletářů povraždí střelbou a bombardováním v Iráku, Afghánistánu a na celém světě. A to ani nemluvě o všudypřítomném otravování lidského druhu a ničení Země kapitálem.

Terorismem je především to, že nás kapitál připravuje o prostředky nutné k životu!

Zároveň státy, jejich zákony a jejich policie tvrdě potlačují každou stávkovou hlídku, každou blokádu dopravy, každou demonstraci nebo akci, která se staví proti exponencionálnímu zhoršování podmínek přežití v kapitalismu. Proletáři, kteří narušují nedotknutelnou „svobodu pohybu práce, právo pracovat, prodávat a nakupovat…,“ jsou systematicky obviňováni, že „berou nevinné oběti jako rukojmí“ (tj. občany, kteří jsou poslušni buržoazního práva a pořádku), že je zastrašují a terorizují. Ve skutečnosti je to buržoazie, kdo se cítí terorizován zpochybňováním vlastnictví a svobody kšeftařin, a proto rozšiřuje svoji definici „terorismu“ na každou akci, která narušuje demokratický řád. To znamená, že zároveň:
- Skrývá hluboce teroristickou povahu svého panství

- Skrývá hluboce teroristickou povahu svého panství, a proto terorismus dává výlučně do téže kategorie jako násilné reakce proletariátu, čímž záměrně směšuje reakce, které mají třídní perspektivu, s reakcemi, které různé manipulace svádí k netřídním, reformistickým, náboženským, národně osvobozeneckým cílům;
- Konsoliduje svůj právní, soudní a ideologický arzenál represí proti jakémukoli protestnímu hnutí, které útočí na kšeftařský řád;
- Ideologicky rozděluje vykořisované na „nevinné“ a „viníky“, „poctivé občany“ a „barbarské teroristy“;
- A konečně izoluje proletáře, kteří se rozcházejí se sociálně demokratickým pacifismem, a tlačí jejich třídní bratry a sestry k tomu, aby je odsuzovali a distancovali se od nich.

Proti manévrům buržoazie je naprosto nutné trvat na tom, že:

- Teroristické jsou především samotné základy demokratického systému vlastnictví a svobody a zákonné normy, které je chrání!
- Podřizovat se protiteroristické kampani státu znamená přímo se podílet na represi každého protestu proti dennodennímu terorismu kapitálu vůči lidstvu!
- Oněch 5 zavřených proletářů, podrobených nechutným tlakům výslechů a věznění, které je mají zlomit… jsou naši třídní bratři a sestry!

Nebuďme spolupachateli státního terorismu!
Solidaritu se všemi našimi potlačovanými třídními bratry a sestrami na celém světě!

Soudruzi tento leták je projevem naší bojující třídy, proto jej kopírujte a šiřte dál!
IKS – Internacionalistická komunistická skupina – listopad 2008

Leták rozdávaný na protestním pochodu 9. 1. 2009 (pravděpodobně v Soluni) dvěma anarchistickými skupinami (neuvádí se kterými)
Je libo další koktejl?
„V době občanské války si každý občan musí zvolit stranu, jinak bude odsouzen reparacím a bude připraven o svá občanská práva.“
Solón, Aténská ústava, 6. století před n. l.
Jakmile byly plameny uhašeny, státní mudrci vystoupili na světlo, aby činili odhady, analýzy, hodnocení a předpovědi, ale především sliby: „Odzbrojíme policii“ – tj. vyzbrojíme ji skvělými novými nesmrtícími zbraněmi, jako jsou elektrické obušky, paralyzéry a obrněná auta. „Provedeme reformu školství“ – tj. shromáždíme všechny děkany a ředitele a všechny ostatní kancléře oné bažiny separovaného a neužitečného vědění, kterému se říká věda, a vytvoříme nový systém debilizace, nový systém výcviku mladých lidí, aby se uměli klanět, donášet a žebrat. „Zachráníme demokracii“ – tj. nalezneme nové způsoby jak vydávat apatii, útlum a dobrovolné otroctví za výdobytek, za právo, za svobodu. Povstalci naslouchají sirénám demokracii a ptají se: To mě poser, copak ti lidé z opozice ještě neslyšeli, že vyjednávání je mrtvé?
Kdo podle jejich nadějí přijde zachraňovat Bastillu? Policajti? Obchodníci? Novináři? Odborářští bossové? Studentské svazy? I kdyby všechny síly represe, trhu a zprostředkování – od velekněze spektáklu až po nejnižšího funkcionáře státního násilí – pro tuto chvíli odložily své vzájemné rozepře, nedokážou propůjčit důvěryhodnost základnímu kameni všeho vyjednávání: možnosti získat něco zachováním tohoto systému. I kdyby banky smazaly všechny naše dluhy. I kdyby policajti chodili po ulicích s květinami ve vlasech a „savoir vivre“ pod paží. I kdyby ministerstvo zrušilo zkoušky, dalo všem za A, dalo všem žákům stipendium a poslalo je studovat na Harvard. I kdyby pro nás vynalezli tisíc požadavků a každý z nich splnili prostým prezidentským dekretem, i pak by realita byla tvrdohlavá: v tomto povstání se nevyskytnul ani jeden dojemný požadavek,

nevyskytnul ani jeden dojemný požadavek, a to nikoli proto, že bychom čekali, až je jiní vznesou za nás, ale proto, že povstání nic nepožadují – útočí. My nic nepotřebujeme, ale chceme všechno!
Otroci kapitálu, lokajové zprostředkování si ani nedokážou představit politiku bez vyjednávání, protože pro ně všechny je život nekonečným tržištěm. Jsou nasáklí logikou komodit a neumí přemýšlet o ničem jiném než o prodeji a jeho podmínkách. Jenže povstání ukázalo, jak vedou dialog ubožáci této planety: tak, že vlastníma rukama kámen po kameni vykořeňují vše, co je vykořisuje, odcizuje a utlačuje. A není to jen či především policejní stát, ale totalita kapitalistických vztahů: od třídního vykořisování a škály komodit až po divadla a opery buržoazní hniloby, po závoj snobství, do nějž se halí ti, kdo shlédnou Brechta, poslechnou si Šostakoviče, a pak znásilní Ludmilu a nutí Ahmeta, aby jim voskoval jejich dřevěné podlahy.
Povstání nebylo krokem vedoucím k vyjednávání. Bylo koncem tržiště, koncem všeobecné kapitulace, které se říká republika. Proto šéfové neví, co si počít. Nebo jejich zboží stojí zaprášené a neprodejné. A jediné, co jim zůstává po ruce je stále neobratnější management reprezentace násilí. Když na policejní stanice útočí žáci středních škol. Když si celé čtvrtě nestěžují na planoucí barikády a místo toho hází z balkonů květináče po policejních sviních. Když dnes fízl na koni málem nemůže ani udělit pokutu za špatné parkování, aniž by se na něj nesesypali nadávky, tak moc ví, že všechny její snahy o démonizaci sociálního kontranásilí vyšly naprázdno. S bleskem povstání, který protrhává temnotu ideologií, společnost získává oči a vidí kontury reálného: utlačovatelskou základnu svých spektakulárních privilegií. Ti, kdo roní slzy nad vypálenými obchody, by se měli jet podívat do Asie, aby viděli, jak otroci vyrábějí komodity, které si surovci z hlavních tříd cpou do svých výkladních skříní. Ti, kdo lkají nad rozbitým mramorem na univerzitách, by měli požádat

rozbitým mramorem na univerzitách, by měli požádat babizny děkanů o účty, nebo jim nakoupili šestkrát tolik a ozdobili si s ním své vily. A ti, kdo se rozhořčují nad zničením svých aut, by se měli projít po deltě Nigeru, aby viděli, jak vedle ropných polí, které pohánějí jejich motory, teče krev.
Výjimka – vražda Alexise – přinesla překonání logiky výjimek, nebo odhalila její pravou podstatu – že se jedná o pravidlo. Pravidlo strukturálního násilí, které se denně provádí za účelem zabezpečení třídních, genderových a rasových privilegií: od kyseliny, která popálila tvář K. Kunevy, až po otroky na jahodových polích v jižním Řecku, a od zavražděných prostitutek v centru Atén a neviditelných mrtvých imigrantů na policejní stanici, která vydává povolenky, až po jatka v Palestině a Kongu. Proto se sociální kontranásilí obrací proti systému vykořisování a útlaku jakožto proti celku – nepersonifikuje si nepřítele. Neredukuje se na chvilkový a nárazový akt odplaty, ale organizuje se do neustálého a trvalého útoku na základy tohoto systému: na společenské vztahy, které jej reprodukují.
Máme na své straně všechny dobré důvody tohoto světa. Nebo nezabili jen jednoho z nás a není to ani jen o tom, že krize jejich systému oslabila sliby, které nás doposud držely v letargii. Je to o tom, že tento svět může zrodit jen odcizení, osamocení, separaci, disciplínu, drancování, destrukci a smrt. Jde o to, že na obzoru se stále hustěji objevují odmítnutí jako bouře, která se chystá smést každé poslední privilegium tohoto prohnilého světa. A konečně jde o to, že jsme se všichni setkali sjednocení, živí a odhodlaní a obrátili jsme se proti tomu všemu. Proto jsou dnes každá škola, každá univerzita, každé město otevřené naší vůli, aby už to nikdy víckrát nebylo stejné. Toto vědomí přemění tichou smrt, kterou pro nás chystají, a už se bude jmenovat jakkoli – reforma, represe nebo výměna vlády – v novou frontovou linii života, který chceme žít. Pokaždé bude masivnější, pokaždé bude polar

Pokaždé bude masivnější, pokaždé bude polarizovanější. Pokaždé bude jasnější, pokaždé bude více nezprostředkovaná, kolektivnější.
ŘEKLI JSME A ZNOVU ŘÍKÁME: NEMÁME DŮVOD VRACET SE ZPÁTKY – VŠECHNO PATŘÍ VŠEM – VŠE ZŮSTÁVÁ V NAŠICH RUKOU
SOLIDARITU SE STÍHANÝMI POVSTALCI
OKAMŽITÉ PROPUŠTĚNÍ VĚZNĚNÝCH

belzebube, bordel v ulicích Athén ve spojení s hesly jako "vše patří všem" ještě není cesta k spravedlivější společnosti. Dav nejsou masy a dělat něco pro své zájmy chce i hlavu, jinak to skončí špatně.

Tohle jsou jedny z mnoha prohlášení,které vznikaly v průběhu bojů v Řecku (kromě prohlášení ICG). Každý nemusí souhlasit se vším. Mým cílem bylo pouze tyto prohlášení předložit k seznámení a případné diskusi a vyvážit tak jednostrannou mediální kampaň,která často povstalce (jak se sami nazývají) zobrazovala právě jakožto bezmyšlenkovité vypatlané násilníky dělající "bordel v ulicích". Nic více a nic méně. Sociální boj není o pěstování květin!! Ovšem kromě pouličních bojů v Řecku docházelo k obsazování škol nebo třeba i radnice (viz. prohlášení) kde se konala tzv. lidová shromáždění. Lidé na nich bez politiků a odborových bossů diskutovali o svých problémech,bojích a alternativách. Většina se zúčastňovala i pouličních demonstrací-poklidných nebo i těch militantních. Tyto shromáždění nám ukazují cestu v před a jsou pro antikapitalistické hnutí nesmírně důležité. Slyšel jste o tom někdy v oficiálních médiích? Pouliční střety pak vyjadřují třídní vztek a odpor k systému včetně jeho represivních složek! V žádném případě se jich neúčastnila výhradně jen mládež. V Řecku je tradice radikálního odporu i díky někdejší vojenské diktatuře.Protikapitalistické hnutí je poměrně silné. Můžeme tedy jen čekat,kdy vypukne další podobné povstání a já doufám,že bude ještě radikálnější,ještě rozsáhlejší,konstruktivnější a bude získávat internacionalistickou tendenci!! Ano,dav nejsou jistě masy a hlavu skutečně potřebujeme. Nestačí vědět co nechci,ale taktéž co chci. Nebojovat jenom proti,ale taky za! Ničení není samo o sobě alternativou,ale kapitalismus si nic jiného než zničení nezasluhuje!!
Mějte se pěkně.

Je to takové celkem malebné, až bych skoro řekl i umělecké vyjadřování.

Jako když se maluje obraz.

Je tam i potřebné množství provokačního pepře - např. to, že "svoboda vždy přichází s kudlou v zubech" je vysoce tvůrčí slovní obrat.

Vidím to tak na jedna minus ....

Tady si taky uvědomuji v zásadě pravdu obecného marxistického postoje - to, jestli jsou konzumní m욝ácké masy skutečnou massou a valnou většinou je funkcí koloběhu funkční reprodukce materiální, která je reprodukcí systémovou ...

Hladina zisku, o kterou se rve čím dál sofistikovanější a agresívnější smečka nejsilnějších (běžný podnikatel je totéž, co proletář - reprodukuje svůj malý svět s nevelkou gatesovskou nadějí) každý den klesá ... A reprodukční (nahrazovací) proces závisí na zisku. A protože přirozený zisk už neexistuje, závisí vše na bankách.

"Nenechte nás umřít", žadoní se sepjatýma rukama zástupce předáka českého svazu průmyslu a dopravy Hanák, s tím, že úvěry nesmějí zamrznout, to je krev, když nepoteče, umřem ...

Úvěr se musí stát veřejnou službou - jedinou formou zespolečenštění, jehož hruběkomunistické formy (brát lidem verpánky, podniky a nahnat je do úřednicky fungujících státních a družstevních podniků) vývoj odmítl ...

doufám, že jedna mínus ze slohu a ne z obsahu- jestli KS Řecka se vážně postavila proti anarchii a lůze v ulicích, tak ji zástupce KSČM nejspíš jen napodobil, nemajíc jiných informací. Jen doufám, že ta kritika KKE není jen o tom, že se ocitla mimo a jiné "kraválisty" pokud by měli vlajky s Leninem by podpořila Protože to neřeší podstatu.
Podstatou je to jasno v cílech a efektivnost, postupu. Ničení pro ničení je nesmysl a rozbíjení mramoru, hořící paláce, zmermomocněné ženy rektorů a kudla v zubech či v zádech. To je levičácká neodpovědnost a pooškodila by nakonec i ten cíl zlepšeníspolečnosti.
A tady je potřeba ještě mnoho popracovat (např. to vaše úplné znárodnění finančních trhů mi přijde jako nedomyšlený exces - ale nech se diskutuje) a mezi tím ten praktický sociální odpor musí sbírat síly a zároveň nemůže sklouznout do extrému

jasněže ze slohu - mluvil jsem přece o umělecké formě.

obsah vidím tak za tři

a z jakého předmětu je ta dobrá ? Tělocvik, chování a nebo občanská výchova ?

tělocvik za dvě, chování čtyřka, občanská výchova dvě minus - sumárně, jak říkám, tak asi za ty tři ...

a samostatnou kompoziční práci na témaĄ"Naději nepotřebujeme - důležitá je aktivní smrš aneb černá negativní dialektika Theodora Adorna v praxi" taky nevypracovali chlapci a děvčata zrovna nejhůř ...

Pro dokreslení ještě postřehy z jednání VV EL - KS Řecka (která obvykle vyčítá SYNASPISMU malou revolučnost) se postavila víceméně jednoznačně proti demonstrujícím "kraválistům", podobný postoj zaujal na VV EL i zástupce KSČM.
Postoje se tedy různí ...
Belzebubovi děkujeme za doplnění o překlady dokumentů, které jsme neměli.

Prohlášení prý Komunistické strany Řecka byla ta nejodpornější slátanina kterou jsem četl a KKE nebyla na řadě akcí rozhodně vítána... Naprosto oprávněně!

belzebube, vy jste tam byl a nebo se na jen dálku romanticky obdivujete téhle květnaté apoteoze násilí a totálního rozvrácení ? Podobně básnivý byl starý Niestche ale nakonec inspiroval hlavně fašisty. A když nastala jatka bylo po romanci.
Stalinská KKE není můj šálek čaje, ale tohle vzkypění nenávisti z frustrace a marginalizace rozhodně taky ne. Mezi extrémismem a radikalismem je podstatný rozdíl - radikál trpělivě pracuje na podstatnější změně, extremista jen hledá netrpělivě zkratku a nakonec to jen pokazí.

Není potřeba nic romanticky obdivovat! Tohle je nesmyslné předhazování něčeho co není pravda! Raděj bychom se měli bavit o tom,proč jsme tady takový sráči,že si necháme neustále kálet od neoliberálního systému na hlavu... Soluň jsem navštívil začátkem srpna (tedy daleko před vypuknutím povstání) v rámci dovolené bez cestovek a tedy na vlastní pěst v průběhu celozávodního čtrnáctidenního volna v "naši" fabrice a byl jsem okamžitě utvrzen,že tady je antikapitalistická opozice velmi silná díky na každém kroku přítomným nápisům,plakátům,akcím... Žel,je tam dost i těch bolšánů... Navíc taky čtu a existují alternativní stránky,které informují o událostech z revolučních pozic. A ne z pozic reformistických,kapitalistických,bolševických nebo sociálně demokratických (=kapitalismus s lidskou tváří)...
A jidu spát,nebo musím vydělávat. Teď to bude jednoduší. Od začátku února děláme pouze čtyři dny v týdnu a pátky máme neplacené! A si můžou kapitalisté časem postavit větší bazény. Solidaritu s povstáním v Řecku!!!
Dobrou noc...

aha, takže žádný obdiv na dálku ale rovnou přenést tenhle chaos i k nám ? Vážně si myslíte že v tom je to hlavní a kdo se nepere v ulicích je řečeno vašimi slovy sráč ? Potažmo socan, bolšán, reformista a podobný élend.
Nic proti plakátům, ale i ten antikapitalismus musí někam vést. nestačí být anti, ale taky za něco. nebo si mylsáte že pár lidí vyjde do ulic a ten kapitalismus si sedne nazadek ? To není jao vyít si s anarchisty na prvního máje a proběhnou se s nácky či s policisty.
Solidarita má smysl ale s čím. Chaotická akce vždy skončí porážkou těch co takhle protestují. Napojí se na ně provokatéři, skutečná lúza a lidi se od nich odtáhnou. A cesta k řešení i těch obyčejných prpblém fabrik, natož změny společenského systému nebude ani krátká ani jendoduchá.

jó, nevadí když jsem bit, hlavně když se peru ... třeba i těma dlažkama. Ale když to nemá cíl a výsledky, lidi se odtáhnou a těch pár rváčů si polcie vychutná. Tenhle výbuch emocí nemohl vyhrát. Tohle zdaleka není konec kaptialismu.

Radikální a zajímavá prohlášení zaměstnaneckých asociací a dělnických iniciativ z Atén
Svaz dělníků městské části Aghios Dimitrios
V sobotu v noci řecká policie zabila 15letého studenta.

Tato vražda byla poslední kapkou.

Jednalo se o pokračování koordinované kampaně, kampaně státního terorismu s pomocí fašistické organizace „Zlatý úsvit“, jejímž terčem byli vysokoškolští studenti, kteří bojují proti privatizaci školství, středoškoláci, přistěhovalci, kteří jsou pod neustálou kontrolou státu, protože mají špatnou barvu pleti, dělnická třída, která musí pracovat za pár šupů, dokud nezemře.

Vládní prétoři, kteří zametají pod koberec spousty zločinů proti společnosti, kteří v létě 2007 zapálili řecké lesy a kteří jsou odpovědní i za požáry měst v oněch dnech, udržují nepotismus. Chrání lidi z vlády, kteří byli zapleteni do skandálu s odposloucháváním mobilních telefonů, kteří plundrují veřejné penzijní fondy, kteří unášeli a mučili přistěhovalce a měli prsty v právních, burzovních i církevních skandálech.

Jsme v občanské válce s fašisty, bankéři, státem a masmédii, se všemi, kdo chtějí, aby mladí lidé byli submisivní a aby se společnost uklidnila. I když nemají žádné výmluvy, znovu se snaží používat konspirační teorie i teorie „nepravidelného útoku“, aby uklidnili nálady.

Jenže zlost, která se za léta nahromadila, se musela projevit a neměla by ustat.

Po celém světě lidé obracejí své zraky ke zdejším událostem.

Lidé musí povstat všude.

Tato generace chudých, nezaměstnaných, prekérních, bez domova a přistěhovalých mladých lidí rozbije výkladní skříň této společnosti a probudí poslušné občany ze spánku a z jejich prchavého Amerického snu.

NESLEDUJTE TELEVIZNÍ ZPRÁVY, UVĚDOMĚNÍ POVSTÁVÁ NA ULICÍCH.

KDYŽ VRAŽDÍ MLADÉ LIDI, STAŘÍ BY NEMĚLI SPÁT.

SBOHEM, ALEXANDROSI, NECH JE TVÁ KREV TOU POSLEDNÍ, KTEROU NEVINNÍ PROLILI.

Svaz dělníků městské části Aghios Dimitrios, Atény, 11. 12. 2008

NIČÍME PŘÍTOMNOST, PROTOŽE PŘICHÁZÍME Z BUDOUCNOSTI
- prohlášení proletářů okupujících budovu ASOEE (hlavní budova generálních
odborů – pozn. překladatele)

„První záblesky úsvitu přicházejí z nejhlubší temnoty“

Až do sobotní noci 6. prosince 2008 jsme si mohli říkat, že "jusqu' ici, tout va bien" („co není tady a teď mne netrápí“ - volně přeloženo) a sledovat, jak je stále více a více lidských životů vrháno na pouš kapitalistického systému. Poté nás přepadla krize a šílený koloběh destrukce zasáhl převážnou část mládeže napříč celou zemí. Nejdříve, jako již mnohokrát v historii, začaly promlouvat činy. Jako první promluvila policejní zbraň a krutým způsobem nám připomněla, že jakákoliv Autorita s nechutí pohlíží na fenomén zvaný život. Krev mladého člověka byla prolita, a v okamžiku nato se z Exarchie (čtvr v Aténách - pozn. překladatele) rozšířil do centra metropole a dalších velkých měst nesmírný řev. Řev, rezonující v hluku rozbíjených výloh a hořících barikád, proměňující banky a obchody v zuřivý oblak dýmu s jediným poselstvím: ODPLATA.
O dva dny později vypadala vánočně vystrojená centra měst jako kdyby se stala centrem bombardování, zatímco krizí postižená ekonomika dostala další smrtící zásah hordami "hooligans", rabující obchody. "Varkízská smlouva byla porušena, jsme opět ve válce" (poválečná smouva mezi řeckou vládou a komunistickými partizány - pozn. překladatele). Mluvíme zde o návratu třídního boje do popředí dějin, mluvíme o řešení ekonomické krize: Našem řešení a pro nás. A teprve začínáme, tak vzhůru do toho.

Jsme součástí živoucí revolty proti každodenní smrti, uvalené na nás existujícími sociálními vztahy. Pomocí destruktivní síly, která v nás všech byla latentně obsažena, provádíme divoký útok na instituci soukromého vlastnictví. Okupujeme ulice, dýcháme svobodně i přes ty obrovská oblaka slzného plynu a útočíme na ten nejvíce opovrženíhodný obraz sami sebe: obraz, na kterém jsme vykresleni jako otr

jsme vykresleni jako otroci našich šéfů, jejichž nejextrémnější a nejodpudivější formou jsou policajti. Stavíme pevné barikády odporné normalitě koloběhu produkce a distribuce. Za nynější situace nevidíme nic důležitějšího než zpevňování těchto barikád proti našemu třídnímu nepříteli. I když třeba nakonec pod tlakem (polo)státních přisluhovačů a dlouhodobé neudržitelnosti našich barikád ustoupíme, všichni moc dobře víme, že nic již nikdy nebude v našich životech stejné.

Stejně tak vnímáme sebe sama v historické souvislosti a jako součást procesu znovu-ustavování třídního aktéra, nesoucího roli hrobaře kapitalistického systému. Věříme, že proletariát nikdy nebyl třídou kvůli své pozici, ale naopak, že proletariát ustavuje sám sebe jako třídu na základě střetu s šéfy, nejdříve jedná a až později získává vědomí o svém jednání. Toto znovu-ustavování je prováděno skupinami lidí, které si uvědomují, že nemají žádnou kontrolu nad svými vlastními životy, skupinami, které byli či jsou odsouvány na samé dno společnosti a nyní se vydávají na nelehkou cestu směrem k sjednocení.
Námezdní práce je vždy založena na vydírání. V současnosti to platí ještě více v souvislosti s tím, jak roste množství pracujících, kteří jsou zaměstnáni na dočasných, náhodných a nejistých pozicích, které kapitál nutně potřebuje k reprodukci své dominance, avšak jejichž sociální význam je minimální. V těchto sektorech se tak třidní boje přesouvají od pokusů sebeorganizace produkce k všeobecnému blokování a sabotážím. Zárověň automatizace výroby a opuštění politiky plné zaměstnanosti vytvářejí obrovskou armádu nezaměstnaných proletářů, kteří jsou naháněni do mrazáků pracovní síly či nejistých zaměstnání, a nebo se z důvodů přežití zapojují do sítí černé ekonomiky.
Nezaměstnaní, pracující na krátkodobé a poloviční úvazky, studenti vysokých a středních škol, kteří jsou odsouzeni stát se budoucími otroky námezdní práce, přistěhovalci první a druhé generace, kteří každodenně zakouší marginalizaci a re

kteří každodenně zakouší marginalizaci a represi, celá tato pestrá škála lidí společně s kolektivy radikálních pracujících se stala jádrem prosincové povstalecké komunity, komunity sjednocené na základě odcizení a vykořisování, které definují společnost námezdní práce. Připomeňme si také, že předvečer těchto svátečních dní byl oslaven právě těmi na ještě nižší pozici, těmi, kteří ztratili poslední radost ze života v žaláři jménem demokracie, vězni v řeckých veznicích (asi 5000 řeckých vězňů drželo v čase před vypuknutím nepokojů hladovku - pozn. překladatele).

Ti, kteří vlastní pouze svoji práci a investovali ji na trhu sociálního zabezpečení, pracující, žijící v naději, že jejich potomci snad získají možnost sociálního vzestupu a opustí pozice svých rodičů, bedlivě sledují jednání povstaleckých kolektivů a ačkoliv se do něj prozatím nezapojují, tak ani aktivně nekooperují s policejním aparátem na jeho potlačení. V důsledku nahrazení sociálního bezpečí policejní kontrolou a pod tlakem kolabujícího univerza maloburžoazních ideologií a statního sebevědomí, se pak velká část pracujících posouvá směrem k (sociálně významné) otázce morálního ospravedlnění tohoto povstání mladých, aniž
by však doposud připojili svoje síly do útoku proti tomuto vražednému světu.
Pracující pokračovali ve vláčení svých těl po tříměsíčních stále dokola se opakujících litaniích profesionálních odborářů, v smutném odborovém poraženectví, a to vše v situaci stupňující se agresivity třídního útlaku. Tyto dva světy se na ulicích potkaly v pondělí 8.12. a celá země se rozhořela. Svět odborářského poraženectví vyšel do ulic bránit svoje demokratická práva jako separovaných rolí občana, pracujícího, konzumenta, za právo demonstrovat bez toho aniž by byl někdo postřelen. Nedaleko od tohoto místa vyrazil do ulic jiný svět, svět třídní nenávisti, který nabral podobu malých, dobře orgnizovaných "gangů", zapalující, rozbíjející, rabující a hazející dlažební kostky na policejní vrahy. T

dlažební kostky na policejní vrahy. Ten první svět (přinejmenším tak jak to vyjádřili odboroví předáci) byl tak vystrašen z přítomnosti toho druhého, že ve středu 10.12. (den generální stávky - pozn. překladatele) se pokusil demonstrovat tak, aby se vyhnul případné účasti této "lůzy".
Dilema, týkající se toho, k jakému táboru se na ulici přidat, tak bylo položeno:
buď k demokratickému táboru bezpečí občana, a nebo k táboru solidárních bojů, agresivnímu bloku, k pochodu, který brání existenci každého, útokem na barikádách.

Prosincové události roku 2008 v Řecku jsou jen další kapkou v řadě povstání, které se pomalu rozšiřují po celém kapitalistickém světě. V své dekadentní fázy, kapitalistická společnost nemá za cíl naplnit obsahem životy vykořisovaných a není toho schopná ani skrze uspokojení jejich partikulárních zájmů. Jediné, co jí zbylo, je represe. Od doby restrukturalizace, která začala v druhé polovině 70. let (s cílem potlačit proletářskou vzpouru známou jako "Hnutí - 68") se kapitál musel vyrovnat s následujícím rozporem: zatímco měl schopnost vytvořit obrovskou masu pasivních televizních diváků a konzumentů zboží, byl zároveň nucen tuto možnost konzumního života neustále potlačovat (prostřednictvím snižování mezd). Z tohoto úhlu pohledu by se pak vyrabování supermarketu na Stadio Str., těmi stejnými lidmi, kteří každodenně zakouší příslib konzumního ráje, zatímco je jim upřeno realizovat tyto touhy, nemělo jevit jako nějaké překvapení.

Prosincové povstání nepředložilo žádné konkrétní požadavky, a to právě proto, že jeho účastnící zakouší každodenní realitu na vlastní kůži, a díky tomu dobře vědí, že jejich požadavky nemohou být vládnoucí třídou nikdy naplněny. Prvotní našeptávání ze strany levice o změně vlády a předčasných volbách bylo vystřídáno tichým zděšením a zoufalým pokusem uklidnit nekontrolovatelnou povstaleckou vlnu. Absence jakáhokoliv reformistického požadavku reflektuje podzemní (i když stále nevědomou) snahu o

dlažební kostky na policejní vrahy. Ten první svět (přinejmenším tak jak to vyjádřili odboroví předáci) byl tak vystrašen z přítomnosti toho druhého, že ve středu 10.12. (den generální stávky - pozn. překladatele) se pokusil demonstrovat tak, aby se vyhnul případné účasti této "lůzy".
Dilema, týkající se toho, k jakému táboru se na ulici přidat, tak bylo položeno:
buď k demokratickému táboru bezpečí občana, a nebo k táboru solidárních bojů, agresivnímu bloku, k pochodu, který brání existenci každého, útokem na barikádách.

Prosincové události roku 2008 v Řecku jsou jen další kapkou v řadě povstání, které se pomalu rozšiřují po celém kapitalistickém světě. V své dekadentní fázy, kapitalistická společnost nemá za cíl naplnit obsahem životy vykořisovaných a není toho schopná ani skrze uspokojení jejich partikulárních zájmů. Jediné, co jí zbylo, je represe. Od doby restrukturalizace, která začala v druhé polovině 70. let (s cílem potlačit proletářskou vzpouru známou jako "Hnutí - 68") se kapitál musel vyrovnat s následujícím rozporem: zatímco měl schopnost vytvořit obrovskou masu pasivních televizních diváků a konzumentů zboží, byl zároveň nucen tuto možnost konzumního života neustále potlačovat (prostřednictvím snižování mezd). Z tohoto úhlu pohledu by se pak vyrabování supermarketu na Stadio Str., těmi stejnými lidmi, kteří každodenně zakouší příslib konzumního ráje, zatímco je jim upřeno realizovat tyto touhy, nemělo jevit jako nějaké překvapení.

Prosincové povstání nepředložilo žádné konkrétní požadavky, a to právě proto, že jeho účastnící zakouší každodenní realitu na vlastní kůži, a díky tomu dobře vědí, že jejich požadavky nemohou být vládnoucí třídou nikdy naplněny. Prvotní našeptávání ze strany levice o změně vlády a předčasných volbách bylo vystřídáno tichým zděšením a zoufalým pokusem uklidnit nekontrolovatelnou povstaleckou vlnu. Absence jakáhokoliv reformistického požadavku reflektuje podzemní (i když stále nevědomou) snahu o

snahu o radikální rozvrácení a překonání existujících zbožních vztahů a vytvoření kvalitativně zcela nových.

Všechno se rodí a dospívá v násilí (boji) - nic tam však nekončí. Destruktivní násilí, rozpoutané v průběhu prosincových událostí, způsobilo zablokování kapitalistické normality v centru metropole, nutnou, ne však dostatečnou podmínku pro transformaci povstání v pokus o celkové sociální osvobození. Destabilizace kapitalistické společnosti není možná bez paralyzování ekonomiky - tj. bez narušení fungování center produkce a distribuce skrze sabotáže, okupace a stávky. Absence jakéhokoliv pozitivního a kreativního návrhu na jiné formy organizování sociálních vztahů byla - až do současnosti - zcela očividná. Nicméně, prosincové povstání musí být chápáno v historickém kontextu znovu-oživování procesu třídních bojů, které probíhají na mezinárodní úrovni.

Množství revolučních aktivit- přičemž mnohé z nich si udržely své základní formy v těch zemích, kde mu předcházely významné třídní konflikty - navrhují a v praxi pak realizují formy lidské komunity, které ruší a konstruktivně překonávají odcizené zbožní vztahy, např:
- okupovaní škol, školy mohou být používány jako centra shromažďování s cílem okupovat ulice a veřejný prostor obecně
- lidové vzdělávání organizované v rámci současného hnutí krátkodobě zaměstnaných a studentů v Itálii, vkládájící vzdělání do rukou nově vznikající komunity
- kolektivní přivlastňování supermarketů a knihkupectví, kolektivní život čerpající a rozvíjející se z této okupace jako sebenaplnění požadavků za svobodné jídlo, bydlení, vzdělávání
- radikální zpochybňování vlastnických vztahů, kolektivní kooperace namísto individuálního zájmu ohledně zabraných produktů (a jejich případná redistribuce)
- propojování sousedských shromáždění, zabývajících se lokálními náměty a takto předcházející společnost, kde rozhodnutí jsou dělána a vykonávána bez jakéhokoliv zásahu nějaké další oddělené moci (příkladem je mexická Oaxaca)
- ve

UGG Ultimate Bind Laarzen Historisch gezien, zijn ze in de eerste plaats gedragen door herders op het platteland in Australi, daarna door piloten tijdens de Eerste Wereldoorlog om ze te dragen in hun vliegtuigen voor warmte in koude omstandigheden en uiteindelijk toegeigend door surfers om hun voeten warm na een kille duik in de oceaan. cheap nfl jerseys from china
I learn much from your article. Life is a beautiful journey. Everyone can only live but once. reebok wholesale jerseys
uggs uk but she always manages to find the humor in the situation orange ugg boots cheap
I had to give you up, now it a way different feeling. You took my soul I had to steer it back. Things got BLURRY.9) Botton downs, sweaters, coats: another area where too tight is too noticeable. When buttons, snaps, or hook and eye closures pull, it is extremely obvious that they are too tight. When buying any of these items, bring in your normal size and one above into the dressing room. cheap ugg boots on sale under $10
ugg uk but they'll inert be overshadowed past your mane emu ugg boots outlet geelong
They must be washed and scrubbed very lightly having a mild detergent and cleaner in concerntrated form and will not be applied idrectly around the footwear. This unique feature works out to be really useful to ugg outlets online stores, laundries and dry cleaning shops simply because they display the clothes and them from getting hurt. More information Should you happen to be investing any factor to think about to superstar design lately, you've most in most probability observed plenty of details about ugg boots wholesale. wholesale saints jerseys
uggs uk but the institute has not studied the structural parts beneath bumpersugg uk

oddělené moci (příkladem je mexická Oaxaca)
- veřejná hromadná doprava zdarma, skupiny "déménages" ("přistěhovalců" -pozn. překladatele - napadající pracovní agentury a vyhazující jejích majetek na ulici), které se systematicky formovaly během anti-CPE protestů ve Francii (protesty proti vládním reformám - pozn. překladatele)
Tyto praktiky (a nepřeberné množství dalších, které se rodí z osobního a kolektivního vědomí) se mohou stát plodnýmí a obohacujícími silami negace, které pomohou, aby se skrze vřavu povstání začala rodit a nabývat tvarů svobodná komunistická společnost.

Uděláme cokoliv, co je v našich silách, abychom nemuseli opustit ulice a ukončit naše okupace, protože my nechceme jít domů. Je nám špatně a cítíme se nešastnými z "realistické" představy, že dříve nebo později se budeme muset vrátit zpět do normálu. Radujeme se z představy, že stojíme na počátku historického procesu znovu-oživování třídních bojů. A poté pokud to opravdu chceme, bojujeme za to a věříme tomu, může nám to ukázat cestu ven z této krize, cestu skrze revoluční bránu z tohoto systému.

Proletáři z okupované budovy ASOEE

Pozn.: 23. prosince byla okupace budovy ukončena

originál textu v angličtině zde: http://libcom.org/library/greece-unrest-eyewitness -reports-18-december-2008

ještě poznámečka : těch vložených 25 pokračování dokumetuje bohužel to samé -nadšení z akce v ulicích a nechu k realismu (ono "dříve nebo později se budeme muset vrátit zpět do normálu"). Pozor na to jak snadno se dá manipulací z ulice udělat dav.
Radovat se z přání znovu-oživovat třídní boj a ani nevnímat jak se ty někdejší třídy dneska změnily- to je právě nedostatek radikalismu, tedy pochopení že už nikdy to nebude jako za Marxe a že jádro toho nového pohybu je asi jinde.
Athény nejsou novým počátkem (tuhle chiliastickou potřebu mají mnozí mesiáši), jenom jednou z krizí, které budou provázet toto století. Hledat co lidi opravdu spojuje (ta ulice to není) a pomoci tomu na svět je dležitější než dlažební kostky a abrikády.

Ach jo,škoda že jsem výše psal,že nešlo jen o pouliční střety,ale i třeba o různá lidová shromáždění,které jsou právě i o hledání toho co lidi spojuje a taky zdaleka ne všechny pouliční akce byly militantní,ale tady to asi nemá fakt cenu řešit. Chtěl jsem jen pro zajímavost předložit několik těch prohlášení a tímto končím.

Nechme tento spor - rozřeší jej čas. Připojuji se ale spíš ke skeptické straně... i když bez hlubší znalosti místního prostředí těžko soudit. V každém případě díky za překlad.

Správně pane Belzebube! Jen houš a větší kapky.
"Jenže zlost, která se za léta nahromadila, se musela projevit a neměla by ustat."(Belz.) Řekl bych, že je to docela správný směr pohybu. Třídní boj je naprosto v pořádku. Dalo by seříci, pokud někde nebo někdy třídní boj ustal, tak to bylo výrazem hniloby a ne rozumu. Nevím, jak je to v Řecku, vypadá to, že tam jsou bolševici taky jen aby papali ze státního rozpočtu, jako u nás. Jak to bylo za Marxe, jak zmiňuje p. Egon, to nevím, ale vím, jaké to bylo za komoušů u nás a jaké je to teď. Zkusím to jen zhruba shrnout. Když byli tzv pracující velmi aktivní ( neříkám, že by měli ničit nebo vraždit), vydobyli si lepší podmínky pro práci a pro život. Jakmile polevili v pozornosti, šlo to s nima s kopce. Pan Belzebub má pravdu v tom, že třídní boj musí se odehrávat. Pan Egon má pravdu v tom, že to odehrávání se třídního boje musí být nanejvýš civilizované, organizované, chytré, důsledné a nepřetržité. Asi je opravdu čas na zrození jiných organizací než jsou ty stávající shnilé. Jinak to pravice rozkrade a levice jí v tom pomůže.

někdo si třídní boj představuje jako hospodskou rvačku, aleten zájmový střet může mít opravdu i poměrně civilizovanou podobu a ne drancování lúzy a hořící výklady.
Ale také je fakt, že třídnost se dnes značně drolí a je tak složitě zprostředkována, že ona třída pro sebe už moc nefunguje.
Takže nefunguje ani snaha po vytváření třídně čistých a uvědomělých organizací. Jak říkává rRnsdorf - parafrázuji - avandgarda dnes spší moderuje rozrůzněné zájmy než aby vedla do konečného boje ve kterém shoří starý podlý svět.

"Jak říkává rRnsdorf - parafrázuji - avandgarda dnes spší moderuje rozrůzněné zájmy než aby vedla do konečného boje ve kterém shoří starý podlý svět." (Alf)
P. Ransdorf je spisovatel, napsal o historii třídního boje knihu, ale jen 1. díl. Jako by se mu do současnosti nechtělo. Asi se mu nechce popisovat, co bídného bolševici v posledních desetiletích zplodili za hrůzy. Stejně, pokud bude coby spisovatel korektní, se těmi hrůzami musí probrodit a zhodnotit. Na to se těším více než na zbytečně podrobný 1. díl, který asi, vzhledem své detailnosti, měl snad býti vědeckou prací. Jsem zvědav, jak pojmenuje výkvět ksčm (na Praze a pod). Od 1. dílu se mi zdá ta pomlka už příliš veliká, na to jak závažné je to téma.
No nic, volič počká. S voličem soucítím. S jedné strany pravice, která vytěží ze společnosti prostředky a na druhé straně "levice", která se těší až sama zasedne na zlatonosné vládní židle. Která pro prosperitu obce jen pokřikovala v parlamentu. Systém správy obce za 8 let své vlády nevytvořila. Dnes je jí volič dobrý, aby spolkl poplatkovou návnadu a pomohl jí do sedla. Pak ty nemocnice, které soc dem převedli na kraje zase asi budou s velkým halasem převádět zpět. A tak je to obor za oborem. No je to jasné, nejde jim o obec, ale o svou kapsu. Řekové to řeší rasantněji!

tak nevím -iku- jestli po tom řeckém řešení (anarchie v ulicích končící represí) náhodou neprahnete. On i belzebub i když jsou mu sympatické různé ty agory v studijních aulách a na náměstích, pro TOHLE nehoruje. A vy snad ano ? To že vás politici včetně těch levicových štvou je něco jiného, ne ?

(..jak snadno se dá manipulací z ulice udělat dav - Egon). Neprahnu po tom, aby se ujal řešení bezhlavý dav. Zjišuji, že tu není kdo by z davu udělal uvědomělou sílu schopnou protlačit přijatelným způsobem věci obci potřebné. To, co samo sebe nazývá "radikální levice" je jen prapodivná, nesrozumitelná skupina zakuklených prospěchářů, jež už 20 let od sametu "dojí" státní kasu a celkem spokojeně si žije a lidu tvrdí, že za něj bojuje.

iku, myslím, že politické elity jsou jen odrazem společnosti. prostě to po čem voláte není vůbec zralé, levice nestrávila ani prohru minulého režimu v sověském bloku ani posun od bipolárního světa, který mění i západní levici.
Takže ta nespokojenost je asi na místě, ale rozčarování jaksi není nad čím. Nikdo nikomu nebrání v tom své skvělé myšlenky dát k disposici a získat pro ně ty "masy".
Na druhou stranu kde ten vᚠpožadavek má dozrát ? V nějakém novém spolku spraveldivých a čistých ? na to moc nevěřím ... půjde spíš o vývoj v existujících politických subjetech, o tzv. pochod v rámci už existujících insititucích.
Od roku 1989 uběhl čas jedné generace, budou působit i vlivy současné strukturální krize, která změní i ten kapitalismus i s jeho geopolitickými rysy post bipolráního světa. Akce v ulicích budou probýhat dál, s ohledme na krizi budou asi občas ostřejší, ale tendějinotvorný význam mít zatím nebudou.
Skutečný "neo left" je na počátku cesty, v prenatálním stadiu. Těžko říci jestli tady za deset let bude nějaká SDS či KSČM a jak bude vypadat sociální demokracie a jak se bude dál diferncovat politická scéna.
Na zelené louce ale asi těžko něco vznikne - takhle uvažovat by bylo myslím odrazem určitéí netrpělivosti. Možná to chce méně partajničení a více péče o teorii i více pobytu v strukturách občanského života.

Ano, polit. elity jsou odrazem spol. Rozčarování z mé strany je nad tím, že např. SDS se někdy tváří jako samostatná strana, jindy se nechá najmenovat na kandidátku ksčm(Ledl do EP), ještě jindy někdo z vedení prohlásí, že oni - tj vedení -to dělají nikoli jako plný úvazek(Hud.) a ještě jindy udělají jakoby náznak diskuse(abeceda), kterou nedokončenou opustí.
Pan Neubert byl v TV a mluvil slušně, ale např podrobnější zprávu o sjezdu SDS před časem jsem na zdejším webu neviděl. Tedy také nevím, kde mají slušnější názory dozrávat.
Posl. diskutujícími jste byl Vy a p. Alf a to 6.2.09. Posl. článek sem byl dán před 14 dny. To také není náznak masovosti diskuse.
Co bude p. Ledl v EP prosazovat, čím bude obci prospěšný, když se jako strana nedovedou zřetelně názorově profilovat na domácí půdě.
Ještě prosím, vysvětlete mi polopaticky, co je nebo snad bude "neov left", ještě jsem podobnou zmínku nikde neviděl. Dík!

mně nevadí stránky SDS jako debatní klub... faktem je že debata někdy sklouzne od tématu (tady šlo o význam pouličních bouří v Aténách pro levici), ale jinak to ujde.
Kladete otázku jestli tady za deset let bude nějaká SDS či KSČM a jak bude vypadat sociální demokracie ?
Extrapolačně vzato asi budou demokratičtí socialisté stále diskusním klubem, komunisté klesnou někam pod 50 tisíc členů a na hranici zvolitelnosti do parlamentu a ČSSD bude možná po svém pravděpodobném dalším vládním agažmá směřovat k další prohře.
Do diskusního klubu přispěji troškou : výše zmiňovaný vývoj asi ovlivní charakter a průběh krize - bude-li trvat déle než 2 roky a přinese-li větší propad, vsdadí pravice na fašizaci. Klaus s machem jsou už připraveni.
Otázkou je zda takový krizový scénář povede k užší spolupráci na levo a nebo naopak k rozkladu - stalinizace lervého okraje a bažiny kompromisů v ČSSD.

aby nevznikl dojem, že masové manifesrace jsou apriori špatné - samozřejmě nejde o to jít do průvodu a jen vyměnit mávátka za dlažkx či rakety jako na Blízkém východě.
Dostat ale sto tisíc lidí na náměstí se u nás těžko podaří a nemohoou za to jen politici. Odbor ytaké dosatnou do Prahy tak deset tisíc lidí za pětilektu a to si ještě ti odboráři jedou do Prahy i nakoupit.

Bohužel,to co se objevuje na stránkách SDS je někdy sice zajímavá ale v podstatě nic neřešící debata,která se neustále opakuje a je jedno k jakému tématu.Trochu do připomíná debatní klub,kde se semele páté přes deváté.A to v situaci,kdy
ve vedení společnosti je jeden skandál za druhým,kradou a korumpuji politici,policisté,podnikatelé,kde nám představitelé vlády zdůrazňuji nutnost šetření a přitom se z našich daní ztrácejí milionů do kapes nejrůznějších gaunerů.Všichni si stěžují,jak je to špatné,ale nikdo není ochoten něco pro změnu situace udělat.Samo se to ale neudělá.Ještě bych Vám
chtěl říct,že Vᚠdespekt k radikální levici není na místě.Sám v hodně věcech s KSČM nesouhlasím,ale je to jediná strana,která hájí zájmy těch dole.Kdyby KSČM nebylo,je snadné si představit,jak by to vypadalo.Jak je to s ČSSD jste sám na stránkách SDS několikrát definoval a myslím,že naprosto přesně.

víte, skoro by se chtělo říci - tak to změňte a vneste sem něco konstruktivního - ale to by asi bylo vůči vám nespravedlivé. jsme v tom jaksi všichni. Víte-li aspoň o adrese, kde jsou plodnější debaty, ses s odkazem - ale obávám se že to jinde ohledně kvaltiy diskusí nebude lepší - spíš horší (nahédnětě třeba někdy na lavka.info a zhrozíte se.
Navíc tenhle web (alespoň pro mne) má jednu výhodu ... zatím se tady neusadili magoři, kteří si na netu jen ulevují a osočují se navzájem, popř. opakující přiblblé agitky . Zde jsou spíše lidé hledající, tápající a mající občas i podobné pocity jako vy z toho planého přemílání a žádné pořádné řešení.
Pokud jde o téma KSČM, není to tady snad až tak profilující téma ... ale skutečností je že to je síla stále ve velké izolaci, s prohlubájícím se problémem věkovým a často s velice vágními alternativami. kdyby se měla dosta k moci - hrůza!
Jestlí jí stačí chválit se na stránkách svých novin, jejím voličům to asi nestačí (možná tak mít si s kým nadávat na poměry) .... ostatně často už od ní z praktických důvodů i přes výhradu kolísavosti přebýhají k ČSSD.
Kakže díky aspoň za to málo tady, za to že je to trochu jiné a můžeme to společně zlepšit.

Poslední komuniké z okupované Polytechniky

Okupace Polytechniky skončila o půlnoci 24. prosince – Boj pokračuje…

Oznámení Okupantů Polytechniky

Ihned po zavraždění Alexandrose Grigoropoulose speciálním policistou Ep. Korkoneasem a po prvních střetech v ulicích Exarchie byla polytechnická univerzita obsazena a změnila se v ohnisko vyjádření sociálního vzteku. Jelikož je v živé paměti rebelů a velké části společnosti historicky a symbolicky spojena s bojem proti autoritě – od dob diktatury až po dnešní moderní totalitární demokracii – stala se Polytechnika místem, kde se spontánně shromáždily stovky lidí: soudruhů, mládeže a dělníků, nezaměstnaných, imigrantů, studentů…

Boje s represivními silami a planoucí barikády v přilehlých ulicích se staly jiskrou, která zažehla vzpouru, jež se šířila městem v podobě živelných demonstrací, obsazení vysoké školy ekonomické a právnické, útoků proti státním a kapitalistickým terčům v centru Atén i jejich městských částech a ve většině měst v celé zemi. V následujících dnech demonstrace tisíců lidí skončily nepokoji a útoky proti bankám, ministerstvům a velkým obchodním domům, okupováním škol a veřejných budov, obléháním a dobýváním policejních stanic dětmi. Pořádková policie hlídala věznici Koridallos a parlament. Vzpoura se stala všeobecnou – vzpoura, kterou odpálila vražda A. Grigoropoulose a která explodovala v bezprostřední reakci stovek soudruhů na tento případ rozšířeného státního násilí, a inspirovala akce vzteku a solidarity za hranicemi – na celém světě. Tato vzpoura kvasila v podmínkách generálního útoku státu a šéfů proti společnosti, rostla v realitě každodenního umírání svobody a důstojnosti, které utlačovaným lidem zajišuje vyloučení, chudoba, vykořisování, represe a kontrola. Tato vzpoura se vytrvale „připravovala“ i v těch nejtemnějších dobách státního a fašistického terorismu každým malým nebo velkým gestem odporu vůči odevzdanosti a kapitulantství, které mnoha lidem otevíraly cestu k setkání se na u

a fašistického terorismu každým malým nebo velkým gestem odporu vůči odevzdanosti a kapitulantství, které mnoha lidem otevíraly cestu k setkání se na ulicích tak, jako se to stalo v těchto dnech. V této výbušné společenské realitě se okupovaná Polytechnika stala referenčním bodem přímé konfrontace se státem, a to ve všech jejích formách a všemi možnými prostředky, skrze posloupnost povstaleckých událostí, které sežehly pořádek a bezpečí šéfů a rozmetaly zdání společenského souhlasu s jejich vražednými záměry. Stala se místem, kde se setkávaly bouřící se sociální a politické subjekty a vzájemně se ovlivňovaly skrze všeobecná shromáždění a svoji dennodenní přítomnost v okupaci.

Fungovala jako základna kontrainformací, a to skrze komuniké a plakáty, svůj blog a rozhlasovou stanici a PA systémem rozesílala zprávy a novinky o probíhající vzpouře. Rovněž dala život politickým iniciativám odporu, jako byla třeba výzva shromáždění okupantů Polytechniky ke globálnímu akčnímu dni 20. prosince, která vyústila v koordinované mobilizace ve více než 50 městech v různých zemích, jichž se okupanti Polytechniky zúčastnili svoláním shromáždění na místo, kde byl zavražděn A. Grigoropoulos; nebo třeba solidární a benefiční koncert pro rukojmí revolty, který se konal 22. prosince, a výzva k účasti na demonstraci solidarity s vězni, kterou organizovali soudruzi, kteří se účastnili otevřeného shromáždění okupované GSEE (Všeobecná konfederace pracujících).

Jakožto po 18 dní stabilní bod šířící se vzpoury obsazená Polytechnika byla trvalou výzvou k neposlušnosti pro všechny vzdorující lidi na celém světě a permanentním znamením solidarity s rukojmími, které si v tomto boji stát vzal. Stala se územím, které jsme používali k šíření poselství solidarity mezi utlačovanými, sebeorganizace a sociálního i třídního protiútoku proti světu autority, jeho mechanismům a symbolům. Tyto prvky a hodnoty boje vytvořily utlačovaným půdu, kde se ve své vzpouře mohli setkávat, ozbrojily naše vědomí a sn

Tyto prvky a hodnoty boje vytvořily utlačovaným půdu, kde se ve své vzpouře mohli setkávat, ozbrojily naše vědomí a snad vůbec poprvé si je tak široce osvojilo tolik lidí nejrůznějšího věku a různých národností – lidí, s nimiž anarchisté a antiautoritáři sdíleli totožná hesla proti policii, totožná slova, totožnou praxi boje, totožný vztek na ty, kdo drancují naše životy a mnohokrát i totožnou vizi světa svobody, rovnosti a solidarity.

Z tohoto důvodu se represe neprojevovala pouze v podobě policejní brutality, zatýkání a věznění demonstrantů, ale také intenzivním ideologickým útokem zahájeným ze všech stran politického systému, jenž viděl, jak se jeho základy otřásají, když represe, na níž stojí, nejenže nedokázala zkrotit vlny vzpoury, ale naopak byla jejich prvotní příčinou. Tento ideologický útok se selektivně zaměřoval na anarchisty, coby na politickou a nezprostředkovanou součást vzbouřenců, právě kvůli dopadu, jaký měly jejich slova a činy, a kvůli nebezpečí, které pro stát vzniká, když anarchisté komunikují a koordinují své činy s tisíci utlačovaných. V tomto kontextu docházelo k hysterické snaze rozdělit vzbouřence na „hodné žáčky“ na jedné straně a na „zlé zakuklené anarchisty – koukouloforoi“ nebo „rabující přistěhovalce“ na straně druhé, stejně jako k používání starého dobrého mýtu o provokatérech, čímž mělo dojít ke zmanipulování vzteku nad vraždou, k vyčerpání sociální exploze, ke kriminalizaci, izolování a rozdrcení stálých referenčních bodů této revolty. (Mimochodem stejná rétorika represe vedla k zavraždění A. Grigoropoulose, nebo je zodpovědná za považování specifických politicko-sociálních milieu, prostorů a lidí za „vnitřního nepřítele“, proti němuž by mělo být „legitimní“ používat státní násilí.) Součástí této snahy státu bylo strefování se do Polytechniky, které bylo v projevech politiků a pomlouvačné masmediální kampani na denním pořádku. Po hodinách střetů v Exarchii a kolem Polytechniky v noci 20. prosince stát prostřednictvím prokuráto

prosince stát prostřednictvím prokurátora vyhrožoval, že přikročí k policejní razii, nebo navzdory nesouhlasu univerzitních autorit zrušil akademický azyl na univerzitní půdě, aby potlačil vzpouru napadením jednoho z prvních míst, kde začala. Se svým záměrem neuspěl, protože okupanti se odmítli podřídit jakémukoli ultimátu, protože byli odhodláni bránit toto politické a sociální teritorium jakožto součást revolty, protože otevřeně vyzývali lidi, aby přišli a svojí přítomností podpořili okupaci a protože přikročili k plánovanému solidárnímu koncertu pro vězně, který 22. prosince shromáždil na Polytechnice stovky lidí. Následujícího dne, 23. prosince, se pohrůžky okamžitým vyklizením vrátily s ještě větší silou. Zatímco shromáždění diskutovalo o ukončení okupace, byli jsme informováni politickými a akademickými osobnostmi, že ministerstvo vnitra a policie požadují, abychom okamžitě opustili kampus, jinak tam vtrhnou policajti. Okupanti odpověděli, že Polytechnika nepatří ani ministerstvu ani policii, takže jim nemůže být vydána. Patří bojujícím lidem, kteří rozhodnou, co se udělá, výlučně na základě kritérií hnutí a neakceptují vydírání a ultimáta vrahů. Takto se okupace Polytechniky protáhla o další den a do centra Atén byla svolána demonstrace solidarity se zatčenými. Žádný represivní projekt ani žádný ideologický útok nedokázaly a nedokážou vydíráním dosáhnout návratu do normálu a nastolit sociální a třídní pacifikaci. Nic již není stejné! Překonání strachu, izolace a panujících společenských dělítek svedly tisíce mladých lidí dohromady s ženami a muži všeho věku, běženci a přistěhovalci, dělníky a nezaměstnanými a stáli bok po boku na ulicích a na barikádách a bojovali proti tyranům v našich životech, za naši důstojnost a svobodu. A taková je realita, která svými plameny osvětluje budoucnost vzpoury, její intenzifikaci a prohlubování až do absolutního podvrácení světa šéfů. Protože jsme všemožně křičeli, že tyto dny patří Alexisovi, Michalisi Kaltezasovi, Carlovi

Protože jsme všemožně křičeli, že tyto dny patří Alexisovi, Michalisi Kaltezasovi, Carlovi Giulianimu, Christoforosi Marinosovi, Michalisi Prekasovi, Marii Koulouri a všem soudruhům zavražděným uniformovanými státními vrahy, nejsou to dny, které patří smrti, ale ŽIVOTU! Životu, který rozkvétá v bojích, na barikádách, ve vzpouře, která pokračuje.

Po 18 dnech ukončujeme okupaci Polytechniky a posíláme nejvřelejší vzkazy solidarity všem lidem, kteří se mnoha způsoby stali součástí této vzpoury, a to nejen v Řecku, ale také v mnoha zemích Evropy, jižní a severní Ameriky, Asie a Austrálie a Nového Zélandu. Všem, s nimiž jsme se setkali a s nimiž zůstaneme pospolu v boji za osvobození vězňů této revolty, ale také za její pokračování až do globálního sociálního osvobození. Za svět bez pánů a otroků, bez policie a armád, bez hranic a věznic.

SMRT STÁTU – A ŽIJE ANARCHIE!

OKAMŽITÉ PROPUŠTĚNÍ VŠECH ZATČENÝCH BĚHEM VZPOURY!

BOJ POKRAČUJE!

Svoláváme otevřené shromáždění k otázce organizování solidarity se zatčenými, po němž volali soudruzi ze shromáždění v okupované GSEE, které se uskuteční v sobotu 27. prosince v 16:00 na Polytechnice.

Pane Belzebube! Myslím, že jste jinde, než je potřeba. Zvoláním, a žije anarchie, jste celou záležitost postavil do úplně jiného světla. Kdoví, co jste zač. Anarchisté mají k tolik potřebné politice ve prospěch obce moc daleko, dá se říci, že jsou druhým extrémem nepřátelským zájmům obce, přičemž prvním extrémem jsou překrmení funkcionáři tesknící po časech, kdy vládla ksč. Obci prospějete jen uvážlivým, nesobeckým, nesebestředným a nezištným přístupem.
Myslím, že byste společnosti více prospěli, kdybyste ten Vᚠanarchizmus zabalili. Představte si, kolik užitečné práce mohlo být vykonáno ve prospěch obce, použilo-li by se to množství energie, které rozbíjelo a rabovalo k systematicé činnosti.

Předně,není to mé prohlášení,takže já jsem zvoláním "A žije anarchie" nemohl postavit celou záležitost do úplně jiného světla. Prostě další z celé řady prohlášení,které navíc neaspiruje na nějaké programové prohlášení.Nepopírám,že mé sympatie patří antiautoritářskému dělnickému hnutí a tedy revolučním anarchistům,libertinským marxistům,levým komunistům - jak kdo chce.Nelze být stoprocentní architekt budoucí komunistické (nikoliv stalinistické,leninistické,maoistické a co já vím ještě...)společnosti a říkat,že všechno bude tak a tak,protože tuto společnost si musí pracující vytvořit sami dle svých potřeb v průběhu sociální revoluce za pomoci jimi vytvořených samosprávných orgánů. Nicméně tvrdit to,že tihle lidé nemají vůbec žádný program je,s prominutím,blábol.Co jsem zač? Svého času jsem tady přispíval pod jménem Molotov,ale chodím na tyto stránky pouze pro zajímavost a ne z nějakých sympatií,protože jsem opravdu úplně někde jinde. Jsem členem kolektivu "Anarchokomunistická alternativa" (www.anarchokomunismus.org) a znám tedy důvěrně i ono anarchistické prostředí,jelikož se v něm pohybuji už od roku 1992.Zajímám se taktéž o historii dělnického,antimilitaristického,antiklerikálního a pokrokového hnutí a pracuji na vytvoření archivu dobových dokumentů třeba i z počátků dělnického hnutí u nás,ale největší zájem mám o publikace spojené s tzv. "neodvislým socialismem" a anarchismem v Čechách před první světovou válkou. Bolševici překroutili celou řadu myšlenek dělnického hnutí (včetně anarchismu) a mou snahou je tyto myšlenky znovu očistit,zdokumentovat a vrátit jim původní význam. Stačí?

belzebube, trochu se to celé opakuje - už tu jednou bylo řečeno, že pouhý antikapitalismus, antiklerikalismus a jiná anti nestačí, že bordel v ulicích ještě není cesta k spravedlivější společnosti. Nikdo netvrdí že tihle lidé nesepisují nějaké programové dokumenty. Ale anarchokomunismus je romantická utopie, která nikde nefunguje.
A opakuji : "dav nejsou masy" a anarchismus není očíštění dělnických myšlenek. Dělníkům je většinou anarchismus ukradený, nejbližší je jim trade unionismus a i ten dnes zabírá jen z části. Takže nejde o to kde kdo je ale proč ... aby to mělo smysl. Jinak je to jen takový kroužek ... i když samozřejmě i to je možné. Ale pak bych nemluvil tak rezolutně z pozic objevitele pravdy.

Podivejte,nebudu se tady handrkovat. Jestli je anarchokomunismus romantická utopie nebo ne je věc názoru,já si myslím,že nikoliv.Ještě bych rád dodal,že pod pojmem anarchie si nikdo nepředstavuje chaos a bordel,ale má to vyjadřovat touhu po společnosti bez vlády.Já osobně ovšem raděj používám rovnou pojem svobodný komunismus.Nikdo tady nemluví z pozic objevitele pravdy. Zeptejte se celé řady lidí co si myslí o komunismu. Dozvíte se,že "to už tady bylo","systém jedné strany","Stalinova diktatura","policejní stát" a já nevím co ještě,ale nic z toho nemá s komunismem něco společného.Bolševikům se podařilo tuto myšlenku prakticky totálně znechutit většině lidí a je nutné udělat něco proto,aby bylo jasné,že tady žádný komunismus nebyl a že tato myšlenka znamená něco jiného a se na to díváme z marxistických nebo anarchistických pozic,mě je to jedno. To je vše.
Dodávám ještě,že anarchismus byl a je součástí mezinárodního dělnického hnutí a špínu kterou na něho stalinisté naházeli je řeba skutečně očistit.To že je dělníkům anarchismus většinou ukradený je pravda. Stejně jako SDS. Nemusí tomu tak být ale vždy,protože stále více lidí začíná hledat alternativy ke kapitalismu. U nás je navíc problém s tou výše zmíněnou diskreditací komunistických myšlenek a absence dlouholeté tradice radikálního dělnického hnutí a třídních bojů.Dějiny nekončí,co není,může být!!
Pokud jste proti kapitalismu,klerikálům,militarismu atd. musíte být nutně i "ANTI",to se nedá nic dělat.Cesta ke spravedlivější společnosti nebude bez boje,takže si zvykejte i na bordel v ulicích,protože bude ještě hůř 8-))

levice se stále pohybuje mezi oportunismem a utopiía realismus pláče. Když si lidé nemohou šáhnout na nějaký výsledek - stáhnou se. A ty rváče v ulicích si policie samozřejmě vychutná.
A k potřebě být za něco bych se přidal - pouhá negace je jen o emocích. Tohle co prožíváme zdaleka není konec kapitalismu. Tím spíš že funkční alternativa není zrovna zralá.

Aby bylo vidět,že se dělá i něco jiného než jenom "bordel v ulicích". Něco málo o krizi:
http://www.priamaakcia.sk/Zaznam-z-vysielania-Ra dia-PA-o-krize.html

Zajímavý článek o stalinistických interbrigádách ve Španělsku,aneb další stalinistický mýtus:
http://www.jaime.cz/node/81