tak nevím, tahle černě načrtnutá budoucnost od známého spekulanta - mám ji číst jako vzkaz od filangropa a nebo vějičku od žraloka, který se těší, že díky krizi slupne nějakou další rybu ? Doba je nakloněna mesiášům a znejistělí lidé jim budou naslouchat jak uhranutí. Ale kdo probudí rozum ?
nejde ale jen o lidi typu G. Sorose či W. Bufeta. Na levici je to zvláště markantní - zanadávat si na poměry a vyzvat k velké, ale bohužel nepojmenované změně. Iracionální medianismus kam se podíváte -a nejen v poněkud anachronických Halo novinách.
Ze zcela jiných důvodů než Klause, mě v tomto ohledu iritují např. někteří zelení mesiáši. Místo projektu budoicnosti návrat k bukolické selance. Typická kritika bez projektu je např. pro Jana Kellera či jeho žákyni Naďu Johanisou. A to je ta jejich sociologie ještě docela věcný obor.

Existuje vůbec tvor zrozený z ženy, který by před Vaším přísným hodnotícím zrakem obstál ?

Ale jednu věc budeme mít společnou - jsem taky dost skeptický, pokud jde o motivy lidí, kteří říkají to či ono. Taky vždycky přemýšlím, proč to či ono říká.

Ale právě proto mě SKUTEČNĚ znepokojilo, když Volcker, kterého si vážím a kde nejsem schopen vytušit žádné vedlejší motivy, řekne rozpačitě k současné situaci podle agentury Reuters v únoru tohoto roku toto :

„Nějakou dobu jsem byl u toho.... (bývalý šéf FEDu - zkrotil inflaci v době reaganovských hrátek s nabídkovou lafflerovou ekonomikou - pozn.tejkl)... Zažil jsem řadu krizí, ale nikdy jsem neviděl nic, co by se aspoň trochu podobalo téhle …. ,“ a dodal „…Nevzpomínám si na žádné období ani v době Velké hospodářské krize, kdy všechno šlo tak rychle dolů a tak jednotně v celém světě …
Tahle krize je výjimečná. Nemyslím, že se můžeme vyhnout poškození reálné ekonomiky.“

Abych pravdu řekl, z tohoto krátkého, jakoby váhavého textu mně introspektivně běhá větší mráz po zádech než z celé záplavy křiklavého armadeggonského výraziva u jiných.

obstojí každý kdo se snaží o něco konkrétního a používá hlavu. Co mě dráždí jsou náboženské a kvasináboženské přístupy k řešení problémů tohoto světa a falešné moralizování.
Např. zvolat že svět stoná konzumem a ordinovat mu na pozadí globální recese stacionární ekonomiku, blouznit o světě jako jednom jediném družstvu popř. o gobal village a o bezúročném půjčování peněz - to není odpověď, to je slepá víra.
Byť by se stokrát přednášela na universitě (Viz zmiňovaní autoři na katedře Masarykovy university v Brně) a schovávala se za zelené a jiné politické ideologie. A slušila by františkánskému mnichu a ne osvícenému člověku.
Z toho že exšéf Fedu takovou krizi neviděl si zas tak moc nedělejte, asi opravdu komplexnější krize přicházejí jednou za půl století. Platí ale také, že k ní přistupujeme na mnohonásobně vyšší úrovni než v roce 1929 a že krize byly jsou a budou.
Tahle je halt na rozdíl od té před 80 lety globální, ale konec světa ani kapitalismu se nekoná. naopak - ještě postup globalizace a u nás integrace nejspíš urychlí.

Konec světa bych neočekával a pokud jde o konec kapitalismu, to je samozřejmě otázka otevřená, protože, jak to máme vědět ? ...V tom či onom směru ?
Čím se vlastně Vy sám lišíte od blouznivců, o kterých jste mluvil ?
I u Vás jde o formu náboženské víry v to, že to, co prožíváme, bude v zásadních parametrech vždy takové, jako to je teď - jenom to je třeba trochu sem tam opravit
Jak víte, že to bude stačit ?
Vše je otevřeno. V zásadě si myslím, že rakouská škola má dost pravdu ohledně úvěrové expanze a bankovních peněz.
Ale je možné provést útlum a vrátit se do doby, kdy vlastník peněžního kapitálu byl kastou, třídní přehrady málo propustné a úvěr v začátcích ?
Lze donutit společnost se vracet ?
Myslím spíš, že nás to někam nese a ani nejmocnější panstvo a nejsofistikovanější mozky s tím moc nenadělají (to k tomu, jak jsme podle Vás intelektuálně připraveni na tu dvojnici krize z r. 1929)
A mimochodem to moje vlastní blouznění je poměrně krotké - žádná naturální společnost atd., podstatou je to, že jako soukromá ekonomická moc musela kdysi přejít od feudálního spíše přerozdělování (fiskálně-rentní jednostranný transfér dávek, případně úkonů (robota), podobný dnešnímu vybírání daní - samozřejmě bez té roboty, i když povinná vojenská služba byla cosi takového, ale neekonomického) ke kapitálovému zhodnocování (vztah zvaný kapitál), tak i společnost podstoupí nějakou takovou podobnou cestu, že se tomu nakonec nebude moci vyhnout (podfinacovaný veřejný sektor a stoupající význam bloku nákladů, kde jde o pozitivní externality a kde je problematická dílčí koupě a prodej).
Teprve pak bude podle mě mít socialismus skutečné přirozené základy.
Prostě nebude stačit dílčí zhodnocování v soukromých ziscích, ale mechanismy celospolečenského zhodnocování
Já myslím, že lze těžko vymyslet ještě krotčí blouznění než je to moje - dokonce je konformní až moc ...

netuším kde jste vzal to, že věřím, že se nic podstatného nezmění. Řada důležitých věcí se asi změní - svět po krizi bude jistě jiný (i když to konec kapitlismus nemusí být). Krotké či nekrotké blouznění, rozdělme emoce a rozum. To pro začátek stačí.
Já prostě neberu každou bláznivinu, kterou mi někdo bez relevantích argumentů nabídne jako cestu z flustrací. Jestli bylo XX. století něčím negativně poznamenáno, tak jsou to nereálné utopie které když se neujaly, byly vnucovány za každou cenu (a to zdaleka nenarážím jenom na excesy typu Pol Pota).
přeměntě to vaše celospolečenské zhodnocování na konkrétná etapy projektu a bude se o čem bavit. Ale ten krátkozraký a egoistický homo economicus vám tam bude strašit i nadále.

Homo economicus je pochopitelně nepřípustná redukce - ale a nejrozumější nepřípustná redukce, kterou znám.

Jinak mně neříkáte nic nového, doktor Neubert mně obvykle v této souvislosti vždy vytýkal mechanickou a deterministickou plechanovštinu a já to uznávám. Ale jsem s tím ekonomickým redukcionismem vcelku smířen a myslím, že je od něj třeba přinejmenším začít.

Základní teze v této redukcionistické rovině zní :
Potřebujeme změny na úseku forem zhodnocování.

Jako je dnes soukromým motivem SOUKROMÝ přebytek nad SOUKROMÝMI náklady, tedy dílčí (soukromý) zisk, je třeba budovat také mechanismy, kde bude také soukromým motivem podílet se na čistém společenském přebytku (daňový a parafiskální výnos, zainteresovanost na produkci agregátu důchodů a kupní síly). Zatím převažuje reakce na důchody jako na náklady - vypuzování

Soukromý výnos by byl dvousložkový (berní systémy a administrativní provázanost dnešních společností s nejrůznějšími vratkami atd. umožňuje ledacos) a pracoval by právě v pásmu nízkých zisků, které spontánně doplňuje zadlužování všeho druhu.

Nízká zisková hladina by od jisté kriticky nízké hladiny působila, že by druhá složka (podíl na tom, že podnikatel vyprodukoval dost kupní síly, důchodů a daní), nehrála zanedbatelnou roli a podnikatel by byl TAKÉ motivován strukturovat své náklady, aby co nejvíc produkovaly důchody, kupní sílu, daně a parafiskály.

Massa, ze které je utkána hodnota a tedy i zisky, by byla větší a tedy i zisky, jejichž role by v uvedeném dvojsložkovém výnosu stoupla a zatlačila by druhou složku do pozadí.

Konfekční pracovní síla by byla opět víc vypuzována, i lidský kapitál by netěžil výnosy jako dřív. Pramen hodnoty (kupní síly) by se opět scvrkával a scvrkával, ziskový agregát, který je z této hodnoty upředen by klesal, tedy i zisková hladina by klesala a role druhé složky (podílu na čistém společenském přebytku) by opět významem rostla a ovlivňovala by čím dál víc motivace v podnikatelské sféře.

Musím př

Musím přiznat, že Neubertovy tabulky popisující sílící obří amplitudu kmitající kolem sklápějící se, uléhající "osy" ve mně vzbudily potřebný dojem - i skutečnost, že léta růst možná existuje jen díky tomu, že zadlužování ROSTE, jenže pak finanční krize odpálí něco hlubinného (hospodářskou reprodukční krizi a obecně krizi důvěry), a to "něco" nám zcela zvrhle a zvráceně sděluje, že těch dluhových poptávkových peněz je třeba nasypat ještě víc, aby rozmrzly trhy.
Přitom hořáky rostoucího zadlužení běžely dosud průběžně na jedničku - v USA na trojku -, aby se pak ukázalo, že je všechno studené a že po tom všem zahřívání musíme "reostat hořáku" nastavit na pětku a Amící na dvanáctku (nulová diskontní sazba nezabírá - a přitom kdy byla takto nízko ?)

Jestli tato zvrácenost nepotřebuje něco zásadnějšího než regulaci pravidel finančních trhů, tak nevím ...

Chce to aspoň podle mne i změnu "formy zhodnocování", což považuji za začátek změny společenskoekonomické formace (to samozřejmě není vyřazení zisku - například robotu a feudální dávky zrušili u nás také až v době, kdy ve Francii vznikala experimentálně sociální republika - a taky Komunistický manifest)

tak tedy ne změnu ale doplnění forem zhodnocování - aby Vám to nepřipadalo moc chiliastické a blouznivé.

Kam se ve své konformnosti hrabu na takového Wallersteina, který hovoří o dekomodifikaci, co největším "odzbožnění" ekonomiky

že je homo economicus redukce je samozřejmé, jen nevím proč nepřípustná ? Jiné redukce jsou přípustné ? A které ? Homo aesteticus či homo ludens ? Altruismus stejně jako egoismus jsou objektivní stránky lidské existence s určitou nenahraditelnou funkcí bez ohledu na to jak a kdo je vzývá.
Jestli vás okouzluje mlhovina pojmů jako dekomodifikovaná ekonomika či tkáte jakési postmateriální a kolektivistické zhodnocování, tak je to možná věcí vašeho spirituálního ustrojení, ale zbožní výroba nám určitě kvůli tomuto oduševnělému úsilí o nového člověka neskončí.
Ani neskončí klíčová role přímé soukromé motivace člověka a ta tzv. společenská motivace bude vždy složitě a rozporně zprostředkována a tedy i zneužívána a deformována. Takže to asi nebude o nějaké úžasné nové formuli - paradoxně jakoby z leva implikující liberální koncept racionálních očekávání. A nebude asi ani o nějaké podivné nízkoziskové ekonomice.

"Jestli vás okouzluje mlhovina pojmů jako dekomodifikovaná ekonomika či tkáte jakési postmateriální a kolektivistické zhodnocování, ..."

Jde o velice materiální zhodnocování.
Dekomodifikovaná ekonomika mně neokouzluje - to je Immanuel Wallerstein (viz výše).

"...tak je to možná věcí vašeho spirituálního ustrojení, ale zbožní výroba nám určitě kvůli tomuto oduševnělému úsilí o nového člověka neskončí. "

Samozřejmě že neskončí.
Zbožní výroba bude dále existovat a bude určena pro trhy - jistěže, souhlas ...
Kdo bude mít nízký zisk (třebaže více "utopený"), tomu bude ten jeho podíl na čistém společenském přebytku hlouběji ponořen v jeho nákladech a nad jeho soukromé náklady bude "přečuhovat" menší výsledný výnos. Komu by dokonce vůbec "nepřečuhoval", ten nebude mezi těmi, co vyrábějí ...
Zisk bude "zahrnut". Dialektika je a byla taková, že to, co "bylo" esencí předchozí etapy, je vždy "zahrnuto" v novém uspořádání - není to už sice (nakonec, po rozvinutí) samo o sobě podstata, ale je to vždy jakési "podloží". Reálný socík byl "přímá negace" a možná proto - kromě jiného - taky neuspěl ...
btw - s žádným novým člověkem se ve výše uvedené představě nepočítá - jen s tím dnešním

"Ani neskončí klíčová role přímé soukromé motivace člověka a ta tzv. společenská motivace bude vždy složitě a rozporně zprostředkována a tedy i zneužívána a deformována. "

Jistěže. Moje řeč. Společenské zhodnocování musí být soukromě motivováno.Není nadto, když si tak pěkně rozumíme ... To při pátku potěší ...
A konečně - o té "podivné nízkoziskové ekonomice" zkuste podiskutovat s předsedou strany, která tento vebsajt provozuje - někdy v lednu tu cosi uveřejnil ...

když už to brousíte břit na klausovu chřipku - nemícháte klesající rentu a boj s lichvou ? Nebo proč by měl být někde nějak zvláště zisk nízký ? Zisk je snad jen forma nadprodukce a té se esenciálně dosahuje s růstem produktivity, ne ?

tím poklesem myslíte starý Ricardův zákon klesajících výnosů ?
To ale platí relativně. Prostě když zvyšujeme používané množství JEDNOHO z výrobních faktorů, zatímco množství ostatních výrobních faktorů se nemění, zpomaluje se tempo růstu celkového produktu. Nic o tom, že by se musel snížovat zisk a schopnost dosahivat nadproduktu.

Tou "nízkoziskovou ekonomikou" měl kolega Tejkl asi na mysli ne zisk řízeně snižovaný, ale samovolně se snižující. Přiznávám, že jsem si o "zákonu klesající míry zisku" dlouho myslel, že jsou to jen povídačky starého zbrojnoše. Dneska si ale myslím, že je možné tuhle hypotézu znovu položit na stůl.

Zdá se mi, že to, co je typické pro celé to dlouhé "krátké 20. století", je neustále kladná inflace, která vlastní proces saturace kapitalizace zastiňovala exponenciálním nominálním růstem, umožněným odtržením fiat peněz od skutečného zboží, tedy zvýšení stupně volnosti ekonomické soustavy o jedničku, ať už bylo způsobeno nutností nebo volním aktem (pro mne v tom není statisticky rozdíl).

O neziskovém sektoru nic moc nevím, ale troufnu si povědět, že vím něco málo o ziskovém sektoru. A taky že jsem mohl zblízka sledovat asi rok trvající rozběh komplikované výroby s relativně dlouhými technologickými procesy. Nejhorší na celé věci bylo, že patrně asi od počátku existující "poruchy" ve výrobě byly dlouho skryty pod exponenciálně narůstajícími parametry celé výroby. Od té doby - kdykoliv vidím exponenciální bias - stávám se velmi ostražitým. Ta zkušenost totiž nebyla zadarmo.

Pokud jde o ty peníze "zadarmo", už jsme se tady bavili o tom, jestli jsou ony fiat peníze zboží nebo ne. Já klidně připustím, že je to zboží zvláštního druhu, pro které je ale typické, že jste POVINEN v něm přijmout plnění druhé strany. To je dost výjimečná vlastnost, nemyslíte?

Já nemám nic proti regulaci, ať se k tomu klidně ten získaný stupeň volnosti využije, ale zatím mám pocit, že ty tři rozhodně dostatečně nekontrolované propady tržní kapitalizace za století svědčí spíše o špatné než dobré regulaci (to když samozřejmě připustím, že dobrá regulace s využitím tohoto stupně volnosti je možná). Hlavní regulátor, Fed, se teď dostal do situace, že už nemůže "zlevnit" peníze, už je na nule.

Ale to jsem utekl od tématu, omlouvám

... omlouvám se. Ve věci klesající míry zisku si samozřejmě rád vyslechnu argumenty, které tu hypotézu vyvracejí, protože v bludu bych žil nerad. To, že ji budu z metodických důvodů hájit, to je věc jiná.

A abych nezapomněl: pokud jde o mou "relaci" s přítelem Tejklem, asi nás spojuje vědomí nutnosti, které se to 20. století snažilo jaksi VŮLÍ uniknout, bylo to století "vůle a představy".

ad M.N. : nevím jak jste se sektal s tou zmiňovanou hypotézou, ale pro osvěžení pár poznámek :
Ti staří zbrojnošové formulovali nejdříve tu tendenci k poklesu výnosů ještě v 18. století a to na daném půdním fondu (baron Turgot), obecněji to aplikoval o půl století ozději do své teorie půdní renty D. Ricardo.
Nakonec prof. J.B. Clark, průkopník teorie mezních užitků, zobecnil na přelomu XX. století tendenci klesajících výnosů v dost emchanické analogii na přírodní procesy už na všechny výrobní faktory a na něj navázala prakticky celá ekonomická neoklasika.
Přesto že tuto koncepci později kritizoval K. Marx i V. I Lenin, jde o reálný kvantitativní vztah, který ovšem abstrahuje od změny podmínek reprodukce, zejm. od technického pokroku. V dřevních dobách bolševismu se toto zneoddušení nazývalo apologetika kapitalistického vykořisťování.
Summa summarum : jde opravdu o relativní pokles produktivnosti a marginální analýza slouží k rozhodování v mikroekonomii a v omezeném čase. Muvit o nějaké zakodované ztrátě výnosnosti ve stylu zastánců stationární ekonomiky myslím opravdu nelze.

Díky za historický exkurz. To nejstarší jsem skutečně nevěděl. Stejně tak je pro mne inspirativní pojem stacionární ekonomiky. To se chápe jako jako ekonomika bez rozšířené reprodukce? Nebo jako ekonomika se stálým HDP v pevných cenách?

stacionární ekonomika tu existuje v různých podobách - od liberála J.S. Milla, přes mathusiánce až po dnešní zelené a antikonzumní sekty. Její interpretace je tedy různě rigidní a z různých perspektiv.
Jde o to jestli ji chápete jako statickou či dynamickou, zda ji zůžujete na otázku stabilního ekonomického výkonu (nemusí být měřen HDP) a nebo i stabilního rozdělování produktů (může být struturováno do různých sektorů).
Pro fanoušky mezí růstu a TUŽ jde o saturaci i v neekonomických systémech - stabilní populace, konečný půdní fond, neobnovitelné suroviny ...
když abstrahujete od VT rozvoje lze v rámci stationární ekonomiky požadovat i pouhou reprodukci kaitálu - inestuje sepouze do optřebení (netto investice jsou nulové).
Osobně souhlasím s regulací rozmařilosti a uspokojování nadbytečných a tzv. falešných potřeb - ale nemyslím, že lze dosáhnout nerostoucí ekonomiky. I v době globálních ekologických ohrožení nezmění novověk nějaké asketické sekty jako nezměnili středověk žebraví mniši.
Jde o pokrok ve vědě a o efektivní regulaci ekonomiky, dlouhodobě i o epanzi za hranice zeměkoule. Ve struktuře hmoty je ale také rezerva. Ale to už se opravdu od řešení na klausovu chřipku vzdalujeme.

Díky, myslel jsem si, že je ten pojem nějak přesněji vymezený, takhle si asi opravdu pod stacionaritou představuje každý něco jiného - pro mne to samozřejmě "per analogiam" znamená, že je to systém s nějakým "integrálem pohybu", pro ekonomický systém bych asi očekával nejspíše to HDP, protože vše ostatní se neustále díky technickému vývoji mění.

Nemám ale pocit, že se od té "chřipky" vzdalujeme. Pokud by totiž existovala objektivní tendence, aby byl systém v nějakém stacionárního stavu (integrálem by vůbec nemuselo být HDP), a pokud bychom ho my lidé (via FED, avantgardní strana nebo kdokoliv jiný) z jeho přirozené trajektorie vychylovali (třeba FED počátkem 20. let), pak se skutečně systém může dostat do nestabilního (turbulentně astabilního) stavu a samovolně se vracet (s překmitem) k trajektorii stacionarity. A to je to, jak se snažím aktuální krizi interpretovat.

Odmítne-li Američan (USA) v dolarech přijmout úhradu své pohledávky a prokáže-li se, že se takto zpupně zachoval k autoritě US budižpeněz, je navždy odsouzen k tomu, že mu stát už nikdy tento konkrétní dluh nepomůže vymáhat skrze státní moc - nevydá mu rozsudek povinnosti dlužníka dluh zaplatit (řízení "ve věci") a tak nenastoupí ani exekuční aktivity ...

Pokud je problém nedostatku zisku na stole jako problém agregátní zprůměrované hladiny očištěné od různých nominálních závojů, lezou z mainstreamových hrobů různí kostlivci, např. pracovní teorie hodnoty.
A vůbec : přestala pracovní teorie hodnoty někdy vůbec skutečně převážně platit ?
Pokud kolega Neubert uvádí, že dokonce významný ekonom z chicagské líhně (a skoro není většího sběratele dat mezi ekonomy než on - Stigler) dospěl k závěru, že 93 % cenových rozdílů je způsobeno rozdíly v nákladech práce, pak jako kdyby říkal Ricardovi - "maj recht, vašnosti a kdyby jen recht - i pěknou trefu - Vy jste přece říkal jakousi podobnou cifru".
Musím se smát, když bývalý učitel Ústavu marxismu-leninismu neoliberální univerzitní ekonom Robert Holman sebevědomě uvádí, jak neplatí pracovní teorie hodnoty a uvádí příklad, kde se vyskytují takové relace jako 0,96 : 1 při předpokládané 10 % ní míře zisku a 0,98 : 1 při 5 %.
Kdo ví, jestli nějaký študák někdy vstal a zeptal se :
"A pane profesore, jaká by teda musela být - ve Vašem příkladu samosebou - míra zisku, aby první číslo v relaci vůbec opustilo zónu 0,9... : 1, když 10 % ve Vašem příkladu reprezentuje 0,96 : 1 a 5 % 0,98 : 1 ? Jestli to leze podobným tempem jako k limitě 1 : 1 také od ní, tak se dá říci, že tak vysoké zisky, aby přestala platit pracovní teorie hodnoty ve své podstatě (i když neplatí akademicky, na sto procent) se snad ani nevyskytují ... ! "

Asi bych nebyl tak jedovatý, trochu to všechno patří k tradici lidí vylévat vaničku s dítětem. Není kam spěchat, s digitalizací a automatickým zpracováním dat bude neustále narůstat informace o tom, zda existují i v ekonomice "potenciály" nebo zda je vše (dlouhodobě) jen určeno rozhodováním (vůlí) lidí.

Musím ale připustit, že to nemusí dopadnout ve prospěch pracovní teorie hodnoty. I takový Einstein se do konce života bránil kvantové teorii a odmítal připustit, že by "Bůh hrál v kostky". A hledaly se "skryté parametry", aby "příčinnost" neprohrála.

sice nevím jaký je rozdíl v potenciálech ekonomiky a potenciálech lidí, ale nešť. Třeba to jde nějak oddělit bez metafyziky
Ale výrok že "93 % cenových rozdílů je způsobeno rozdíly v nákladech práce" patří nejspíš do kategorie astrologie. Takže asi není co slavit.

Astrologie ?
Stigler je dost známý ekonom - a chicagský, žádný marxista nebo postkeynesiánec.
Milan Neubert ho vzpomíná v jednom svém článku "základy politické ekonomie kapitalismu po 150 letech" , kde píše o odchylkách, které měly pohřbít pracovní teorii hodnoty :
"... pracovní teorii hodnoty ( ... ) jako teorie "směnné hodnoty" či relativních cen může být správná pouze přibližně. Chicagský ekonom George Stigler - žádný fanda Karla Marxe, ale spíš fanda klasických politických ekonomů - však spočítal, že pracovní teorie může vysvětlit 93% rozdílů v relativních cenách v USA ve 40. letech 20. století. A zbylých 7% odpovídá mnoha různým příčinám, z nichž žádná nepředstavuje více než jedno dvě procenta. (Lze předpokládat, že některé rozdíly jsou i náhodné). Takže pracovní teorie není zas tak úplně špatná. "
Pak ovšem dodává :
"Moderní ekonomika s širokým rozpětím organických skladeb kapitálu však asi nemůže být popsána pouze pracovní teorií."

No upřímně řečeno, ten můj příspěvek před lety byl mým prvním návratem k politické ekonomii po předlouhé době.

chicagská škola ještě nedává punc jakémukoliv absurdnímu číslu. V realitě silného oligopolu říci, že rozdíly jsou v podstatěš jen v nákladech práce a to ani 92 ani 94 ale přesně 93 procent zavání prediční hodnotou konjunkce Merkuru a Venuše. Moje představa o exaktnosti je tedy jiná.

Proč tu svou představu o exaktnosti tedy nenaplníte líp? :-)) Zkusme být pozitivní. Oligopol nepochybně může stanovit cenu, která se odchýlí od JEHO nákladů práce. Pokud chce ale dlouhodobě svou produkci prodávat, musí ji prodávat za cenu, která odpovídá příjmům lidí, tedy nákladům práce JINÝCH výrobců. Oligopoly podle mne přibývají, kapitál se koncentruje a koncentruje, zpětná vazba mezi cenou a náklady práce se dnes spíše utahuje.

Oligopoly nepochybně dobývají nějakou monopolní rentu, takže z celkově vytvořené a globálně přerozdělené nadhodnoty jim připadne relativně víc v porovnání se subdodavateli a producenty v nezoligopolizovaných sférách.

Já sám bych se bál pronést číslo řekněme 93,37%, ale na druhou stranu: jakým číslem byste odhadl z druhé strany velikost průměrné monopolní renty vy? 1%, 5%, 20%?

inkriminovaná slova zněla : 93 % cenových rozdílů je způsobeno rozdíly v nákladech práce.
Nikoliv že vložená živá práce (V) a vložená zvěcnělá práce, tedy výrobní prostředky (C) je 93% ceny a že zisk či nad hodnota (m) je 7% ceny.
Nýbrž to čtu jako že ceny se líší v odvislosti od nákladů - a to je právě ten lapsus. řada odlišností v cenách s náklady vůbec nesouvisí. Takže co tím číslem chtěl vlastně kdo co říci a jak k němu dospěl bůh suď.

nevím co máte na mysli vy i pan Neubert a v jaké jste relaci. Já znám neziskový sektor a ziskový sektor. Nepřiměřený zisk se dá různě regulovat, ale cíleně si nařídit nízký zisk a nějak ho nahradit podílem na společenské spotřebě - tomu vážně nerozumím.
Inu, je to někdy babylon. kdysi tu tendoval k podobným konstrukcím astream - obrušovali jsme pojmy jako peníze "zadarmo", nerostoucí ekonomika atp. V té inspiraci zelenou sedmou generací jsem se ale také jaksi ztratil, hledajíc v tom ekonomickou logiku.

ne "podíl na společenské spotřebě". Podíl na čistém společenském přebytku (tedy výnosech).

Soukromé zhodnocování si představte jako něco, co si také podřezává větev pod sebou nebo ještě líp - něco, co si vyplavuje do prostředí jedy, negativní externalitu - a teď nemám na mysli ekologické znečišťování, ale jakousi sociální externalitu, nerovnost, nerovnováhu.
Kolonie bakterii v uzavřeném systému zvyšuje hustotu tohoto jedu - až zanikne.

Možná jsem pochopil ty Neubertovy články moc emocionálně, ale ta příšerná sklápějící se amplituda jako kdyby byla zoufalým projevem snahy uniknout rozporům, které soukromé zhodnocování produkuje a řeší je svobodou volby u budiž-peněz, úvěrovou expanzí, ale uniknout nemůže - protože toto řešení má své náklady ...


Už se staly na světě větší paradoxy, než kdyby došlo k syntéze postkeynesiánců, marxistů a rakušanů ...

syntéza je těžká věc, to nestačí eklektická a nepoživatelná bramboračka ze starých a nesourodých přísad. Jde o novou kvalitu.

Podstatné je, že se asi celá řada věcí změní podstatně. Pro mne se ukazuje, že to "krátké 20. století" zas nebylo tak krátké, že končí teprve teď, že teprve nyní prožíváme tu převratnou, skutečně revoluční změnu, překračující totální krach východoevropského "komunismu".

Samozřejmě, že nemá cenu hovořit o konci kapitalismu. V Londýně se taky žádný den neprobudili se zjištěním, že feudalismus je minulostí, to se dá posoudit jen z dostatečné vzdálenosti.

Nikdo taky neříká, že se přestane vyrábět zboží, že přestane existovat trh. Jenom buržoazii začne pomalu docházet (stejně jako feudálům kdysi), že postaru to prostě nepůjde. Reálné zisky klesají, ať to nějakou dobu vypadá (díky různým bublinám) virtuálně růžově. Musí to být šílené uvědomit si, že deset let pracuji na tom, abych zdvojnásobil (přes virtuální zisky) majetek, abych pak o celý zisk a někdy i víc během půl roku přišel.

Souhlasím zcela s přítelem Tejklem, jen si myslím, že to nebudou mesiášové rudí nebo zelení, ale sama buržoazie, která (z nutnosti) nastolí pro SEBE otázku zhodnocování.

Jen mi není jasné, jak si na ni odpoví. Vedle odpovědi racinální, kterou bych jim doporučoval, a vedle stojící odpovědi rudé a zelené, existuje totiž i odpověď hnědá.

Súkromné banky a úrok(lichva). To je celý problém, všetko
ostatné sú len následky.

No, nevím, jak byste si to představoval Vy? Státní banky a neomezené bezúročné půjčky? Mám pocit, že by to asi taky moc nefungovalo. (Nebo snad státní banky a urok=lichva?) Nebo zrušení peněz?

Štátna banka. Už to fungovalo a dobre. V ČSSR.
Minimálny úrok. Samozrejme to nebol systém
"požičaj si nekonečné množstvo". Bola stanovená výška
na konkrétny účel(napr. tzv. mladomanželská pôžička).
Štát dokonca na niektoré vybrané veci poskytoval
bezúročné a dokonca aj nenávratné pôžičky(stavba domu).
To je realita, skutočne to fungovalo.

nevím kde jste v té době žil, ale právě, že to příliš nefungovalo. Starý režim se zhroutil i z ekonomických důvodů nejenom s důvodů nedemokratických praktikt, takže to existovalo ale fungování nic moc.
Kromě exotické severní Koreje dnes i komunistická Čína či vietnam jdou na tržní ekonomiku. A tam se cena až na výjimku určuje trhem a ne úředním ediktem.
Trh lze regulovat - např. před tou lichvou či před negarantovanými úvěry. Teoreticky čisté "market money" jsou jen abstrakce. Ale stejně je to cena peněz určovaná nabídkou a poptávkou. Tomu by se musela přizpůsobit i banka se státní účastí. A rozdíl by musel někdo zaplatit, asi z daní.

Já jsem v té době žil tady, v ČSSR a jsem pevně přesvědčen, že minulý režim se zhroutil z úplně jiných důvodů než co tu popisuje slovenský kolega.

Je to dokonce naopak - minulý režim se držel až příliš při zdi.
když na něco nebylo tak nebylo.
Neexistovaly státní dluhy - repskrive bylo možno je zanedbat.

Nezodpovědný je v této oblasti ten dnešní - ne ten minulý režim.

Samozřejmě ekonomický model reálného socialismu byl reakční, předkapitalistický a jako reakční se musel zhroutit - ale z jiných důvodů než byla finanční politika.
V té byl až starosvětský bilanční pořádek - jako za starých kupeckých časů starých ctností (a Maďarskem a Polskem mi neargumentujte - to nemá co dělat se systémem "reálný socialismus")