nestálo by za to tedy rozpracovat otázku subsidiarity ? Obecne je asi logické že čím dále od občana, tím větší vliv má politické zprostředkování - jaký má např.- vliv občan na Evropský parlament ?
A informační či přímá demokracie o kterých blouzní např. VV vše nevyřeší. Takže má hl.m. Praha jako obec i kraj adekvátně nastavený statut a dělbu kompetencí s MČ ? Jak řešit tento "pražský" demokratický deficit ?

Myslím, že odpověď je jednoduchá a složitá zároveň:

Praha skutečně nemá dobře nastavené kompetence, ale nebylo by snadné vymyslet - za stávajícícho rozdělení Prahy - efektivní a spravedlivý model. Současné MČ se zásadně liší velikostí i možnostmi.

Proto by každé změně mělo předcházet redefinování městkých částí, to je ovšem věc poněkud bolestivá s ohledem na tradice, řevnivosti atd.

Za důležitější ovšem považuji, aby byla VŮLE k "hovorům s občany", stávající vztah se (aspoň podle mé dosti dlouholeté zkušenosti) stále více blíží k "minimalistické samosprávě", kde Rada může vše, řadoví zastupitelé skoro nic, a obyčejní občané už prakticky vůbec nic.

Občanský aktivismus se někdy tluče s odborným posouzením - např. zpřístupněním smluv z městské rady či zveřejnění vlastnické struktury firem ucházejících se o veřejnou zakázku nemusí pražanovi z ulice moc říci.
Ale konkurenční firmy se v to rozebrat umí a mohou si najít i nějakého zastupitele, který by to rozmázl. Ale nesmí jít o oblast kde dominují akrtelové dohody - např. u velkých staveb (zkuste vyautovat takový Metrostav).
Takže nejen hovory s občany ale konkurenční prostředí je to co tnelářskou rpaxi může anrušit. Vyřešit to úplně asi ale nejde, hledat výhody patří k lidské povaze.