Zajímavý článek. Jen pár poznámek. Pan Majewski píše: "Ačkoliv od okamžiku osvobození Československa bylo vysidlování pod kontrolou komunistických politiků, Beneš na sebe vzal důsledně odpovědnost za tuto akci, její průběh a důsledky."
Vysídlování bylo pod kontrolou komunistů do té míry, že KSČ ovládala s tím související ministerstva: vnitro, zemědělství a obranu. Ale vyhošťování by z největší pravděpodobností probíhalo stejně, i kdyby na těchto resortech seděli nekomunisté, v otázce odsunu asi nebylo významného sporu. Ostatně o neuposlechnutí výzvy Postupimské konference rozhodla celá vláda. I to Benešovo převzetí odpovědnosti je jen částečné - on se nehlásil k tomu, že takzvaný divoký odsun byl od června do října organizován státem. S tím souvisí i otázka, nakolik má pan Majewski pravdu, když píše, že ukrutnostem na Němcích by se "pravděpodobně nedalo zabránit ani při nejlepší vůli státních orgánů". To platí určitě o prvních týdnech po osvobození (ačkoli i tady mohly jistou roli sehrát krvelačné projevy našich politiků), ale od června, kdy místo zajištění pořádku byla armáda nasazena k vysídlování, by se s tím dalo polemizovat.

zajímavé také je že problém etnicky čistého státu a objektivnější pohled na odsun nám musí suplovat Poláci - my (včetně levice) k takovým debatám nemáme odvahy.

Poláci jsou s výzkumem své poválečné historie asi dál, edice pramenů u nich byla zveřejněna snad už koncem 90. let. U nás se první svazek řady "Vysídlení Němců a proměny českého pohraničí" začal vydávat někdy v roce 2010. A i když jde o zásadní počin k poznání poválečné situace, nějakou reflexi ve veřejné diskusi to nevyvolalo, dokonce ani nyní při vzrušených debatách prezidentského klání. Tak možná u příštích voleb:-)
Na druhou stranu rozhodně nejsme jediní, komu trvá trochu déle, než vytáhne kostlivce ze skříně. Třeba Rakousko s mýtem první Hitlerovy oběti; nebo Dánsko, kde až před pár lety vzbudilo debaty, proč v tamních poválečných utečeneckých táborech pro Němce z východu zemřelo na 13 000 lidí (z toho 7 000 dětí)...

Velmi zajímavá kniha v této souvislosti je "Agónie" Václava Cílka (nemám ji po ruce, takže vydavatele ani rok vydání neuvádím). Autor v ní popisuje kromě relativně známého příběhu Ploštiny a okolí také dva méně známé případy z Vysočiny (Třešť a Velké Meziříčí), kdy doslova v předvečer konce války 8. 5. německá armáda a bezpečnostní složky (za účinné pomoci místních Němců) zmasakrovaly desítky místních obyvatel (jako "kolektivní trest). Chápu, že pak pozůstalí nemuseli být k těm místním Němcům, kteří případně neutekli, nijak moc spravedlliví a lidští.

jedna věc je chápat že lidé pod tlakem válečných hrůz degenerují k barbarství (ke kterému řadím i pomstu) a souhlas mlčením s takovými skutky.
Ano, němci to sami vyvolali a ano, češi by si mohli nahlas přiznat, že ty barbarské dozvuky jsou také součástí jejich dějin, které neradno opakovat.

Už to napsal E.T., tak jen pár poznámek. Odplata pozůstalých, popř. svědků zločinů je pochopitelná. Trochu jiné již bylo, když např. do Frýdlantského výběžku jela "dělat spravedlnost" RG z východních Čech. Ale i to je vysvětlitelné - část gardy měla ideály, u jiných sehrálo roli mladistvé nadšení, a nemálo lidí se zúčastnilo ze zištných důvodů (pro dokreslení - heslo krajské konference KSČ v Ústí n.L. z počátku srpna 45 znělo: "Český sever není Kalifornie - potřebuje pracovníky a ne zlatokopy"). Co by však měla naše společnost ve větší míře reflektovat, je úloha státu, resp. tehdejších našich politických představitelů v otázce divokého odsunu, a ne strkat hlavu do písku s výmluvami typu: to ne my, to Spojenci, Rudá armáda, Revoluční gardy atd.