logo SDS
Dnešní datum: 16. 07. 2019   | Hlavní stránka | Tématické skupiny | Seznam rubrik | Download |  
zelené návěští   Hlavní menu zelený nadpis
Hlavní stránka
Kdo jsme - něco o SDS
Stanoviska SDS
Tiskové zprávy SDS
International
Staré stránky SDS

Ankety
Download
TOP 50
Tématické skupiny
Seznam rubrik (témat)

červené návěští   Rubriky červený nadpis

zelené návěští   Čtenář zelený nadpis

Jméno (přezdívka)
Heslo


Úprava osobního účtu

červené návěští   Evropská levice červený nadpis


Na web SEL

Manifest SEL
Čtěte o SEL u nás


zelené návěští   Nejčtenějąí/rok zelený nadpis
Z Afghánistánu se dnes vrátí domů tři čeątí vojáci...
(08. 08. 2018, 756x)

Praľské jaro i jeho dozvuky a ohlasy na stránkách SDS
(26. 08. 2018, 704x)

Chinese Reaction to the 1968 Occupation of Czechoslovakia
(10. 09. 2018, 676x)

Praha není stádo?
(25. 08. 2018, 606x)

Praľské jaro mohlo prokázat přednosti „socialismu s lidskou tváří“
(12. 09. 2018, 606x)

Sovětská revizionistická renegátská klika bezostyąně posílá jednotky k okupaci Československa
(10. 09. 2018, 588x)

Socialismus, nový pohled a strategie
(06. 09. 2018, 572x)

Pouľívá generální ątáb naąe vojáky v Afghánistánu v souladu s mandátem operace?
(19. 10. 2018, 465x)


červené návěští   SDS červený nadpis
Strana demokratického socialismu
Přípotoční 869/19
101 00 Praha 10
Návątěvy po předchozí dohodě
tel.:
(420) 608 630 506
(420) 608 181 054
(420) 728 074 253 (nejlépe SMS)
Bankovní spojení - transparentní účet pro příjem darů: 2101181284/2010
Případné dárce žľádáme, aby ve "zprávě pro příjemce" uvedli účel daru, např.: "příspěvek na činnost SDS" a identifikovali se jménem a příjmením. Děkujeme.
secret@sds.cz
(c) SDS

Kanál RSS

TOPlist

zelené návěští   Interní statistika zelený nadpis
Denni
Max. 18
Prům. 12.5
21 denni
Max. 412
Prům. 299.2

Nyní si čte web : 91 uživ.

02. Články, statě, projevy

* Kdo jí polévku s dáblem

Vydáno dne 06. 03. 2013 (3186 přečtení)

Tak se jmenoval článek o dr. E. Benešovi, který před více než deseti lety, v r. 2002, uveřejnila polská Gazeta Wyborcza, a který jsme přinesli na našem "starém webu". Protože se po čase opět pozornost soustřeďuje na "Benešovy dekrety", odsun a poválečný vývoj ve střední Evropě, považuji za vhodné tento článek znovu připomenout. (jh)

Kdo jí polévku s ďáblem
Piotr M. Majewski

Edvard Beneš oprávněně předpokládal, že bez vysídlení sudetských Němců by Čechům vždy hrozilo opakování Mnichova. Po II. světové válce nebyla jiná varianta řešení česko-německého konfliktu, a Beneš to pochopil jako jeden z prvních a vyvodil z toho krajní důsledky.
Poslední dobou probíhající diskuse na téma vysídlení německého obyvatelstva ze střední Evropy po II. světové válce způsobila, že nemine týdne, aby se ve sdělovacích prostředcích neobjevila postava československého presidenta Edvarda Beneše. Jeho příjmením se označují právní akty (tzv. Benešovy dekrety), na jejichž základě bylo z poválečného Československa odsunuto přes tři miliony sudetských Němců. Z něj samého pak němečtí politici a publicisté vytvořili symbol šovinismu a předchůdce etnických čistek, což nekriticky přejímá mnoho jiných, mezi nimi také v Polsku. Hodnocení historické role Beneše však musí být mnohem komplexnější a není možné bez posouzení jeho veřejné činnosti jako celku.

Rekordman
Rodinné poměry zcela jistě Beneše nepředurčovaly k tomu, aby sehrál velkou roli nejen pokud jde o evropskou politiku, ale dokonce ani pokud jde o politiku českou. Jako desáté dítě v chudé selské rodině (nar. 1884) vděčil za vše, čeho ve svém životě dosáhl, výlučně sobě. A není toho málo - v roce 1918, sotva 34letý, se stal ministrem zahraničí nově vzniklého Československa, a byl jím nepřetržitě do r. 1935, kdy byl zvolen presidentem. S výjimkou krátké přestávky v letech 1938-1940 byl hlavou státu až do r. 1948, kdy v Československu jako posledním ze středoevropských států převzali moc komunisté.
Po celé dvě desítky let mezi válkami patřil Beneš k nejzkušenějším hráčům v mezinárodní aréně a zvláště ve Společnosti národů. Jeho politickou kariéru je třeba považovat z několika důvodů za výjimečnou, v celé Evropě XX. století nebylo jiného demokratického politika, který by po 30 let buď přímo řídil zahraniční politiku státu nebo na ní měl rozhodující vliv; žádný jiný středoevropský demokratický politik se nedokázal v r. 1945 udržet u moci. Současně také žádný jiný státník neprožil podvakrát tak drtivou pohromu jako Beneš - poprvé na podzim r. 1938, když bylo Československo předáno Západem Hitlerovi, a po druhé v zimě 1948, když si je podřídil Stalin.
Za svou pozdější pozici vděčil Beneš velkou měrou své životní volbě, kterou učinil v r. 1914, kdy po boku T. G. Masaryka vystoupil proti habsburské monarchii a vyslovil se pro nezávislost Československa. Vsadil tím vše na jedinou, velice nejistou kartu. Teprve v r. 1918 se válkou oslabený Západ rozhodl rozbít Rakousko-Uhersko a uznat právo v něm žijících slovanských národů na samostatnost; souběžně došlo k rozkladu habsburského státu. Masaryk i Beneš využili tuto konjunkturu bezchybně a rozhodující měrou se zasloužili o vznik nezávislého Československa. Když se v lednu 1919 sešla v Paříži mírová konference, byl první z nich už presidentem nové republiky a druhý šéfem její diplomacie.

Asketa
V letech 1918-1935 patři Beneš jako nejbližší Masarykův spolupracovník mezi nejvlivnější československé politiky. Podporoval liberálně-levicový tábor, seskupený kolem presidenta (tzv. Hrad), přechodně plnil funkci premiéra, ale především řídil československou diplomacii. Od počátku byl stárnoucím Masarykem (jemuž bylo r. 1918 už 68 let) připravován k převzetí nejvyššího státního úřadu, proti čemuž se dlouho stavěla jak pravice, která byla v opozici proti Hradu, tak - v tichosti - i presidentovi věrná levice. Mladý a dynamický ministr měl mnoho soupeřů, kterým nebyly jeho ambice po chuti. Projevoval se také jako bezohledný a ve volbě prostředků nevybíravý politik. V jím řízeném ministerstvu pracovala např. tajná sekce, která se věnovala sběru kompromitujících informací o jeho protivnících, také se podílel na nejhlučnějších politických intrikách oněch dob.
Je jisté, že kdyby nebylo Masarykovy protekce, ukončila by Benešovu kariéru ještě ve 20. letech nepřátelská koalice jeho soupeřů. President jej však bránil s plnou rozhodností. Prohlásil jednou: "Bez Beneše bychom neměli republiky!" - což se jeví jako hodnocení nepříliš vzdálené pravdě. Masaryk docenil Benešovu kompetentnost a mravenčí píli, nadto v něm viděl jediného politika schopného přejmout dědictví Masarykem vytvořené politické filosofie, založené na humanismu a demokratických ideálech. Benešova osoba také zaručovala pokračování v "Masarykově linii" vnitřní politiky, včetně politiky vůči národnostním menšinám - těch bylo r. 1921 kolem 4,5 milionu, tj. 35% obyvatelstva. Masaryk i Beneš se výrazně vzdálili nacionalistické ideologii a prosazovali vizi občanské společnosti proniknuté demokratickými ideály, státu zaručujícího všemu stejná práva všem občanům, bez ohledu na jejich národnost.
Beneš byl nesporným dědicem Masarykovy politické filosofie, ale interpretoval ji po svém. Jak kdosi trefně poznamenal, oba hodně mluvili o svobodě a rovnosti, ale Masaryk kladl důraz na první z nich, zatímco Beneš na druhou. Beneš se po celý život považoval za socialistu (ne však marxistu!), ale k osudu jiných lidí byl méně pozorný než Masaryk, jehož by bylo možno označit za levicového liberála. Měli také odlišný vztah k náboženství - Masaryk věřil v existenci Boha, ačkoliv zavrhoval katolicismus a dogmata, Beneš byl agnostik, avšak až do konce života byl formálně katolík. "Masaryk věřil v Boha a Beneš v Masaryka" - jak to shrnul jeden historik. Jinak byl Beneš mimořádně pragmatickým politikem, připraveným uzavírat kompromisy i s ďáblem, kdyby se to ukázalo výhodné. Byl též mistrem politického manévrování a hry na více frontách, v důsledku toho jej mnoho současníků považovalo za notorického pleticháře.
Asi největší rozdíl mezi prvním a druhým československým presidentem nespočíval v názorech, ale v povaze osobnosti. Benešovi chybělo Masarykovo charisma, jeho bezprostřednost a srdečnost, nedokázal si tak jako Masaryk získávat lidi. Byl malé postavy, mluvil monotónním a poněkud pisklavým hlasem, posluchače nudil hodinovými monology. Dokonce i nejbližším spolupracovníkům se zdál nelidský ve své absolutní fascinaci politikou. Jeden z nich o něm napsal: "Je to stroj na myšlení i práci, bez lidských citů, ale s lidskými slabostmi. Nepotkal jsem nikoho, kdo by byl Benešovi lidsky oddán. Nepotkal jsem nikoho, s kým by byl dokázal lidsky hovořit o tom, co může člověka bolet, těšit. O to se Beneš nikdy nezajímal - u nikoho. (...) Je necitlivý k jiným, ale také k sobě. (...) Sám nemá tělesné potřeby, jí skromně, nepije, nekouří. (...) Nic ho neláká, nikdy jsem v jeho očích nepostřehl záblesk zájmu při spatření pěkné ženy. (...) Nemiluje společnost, má kolem sebe rád lidi, kterým může přednášet o politice, diskutovat s nimi. (...) Politika je pro něj vším."

Mnichovská pohroma
Když v prosinci 1935 přebíral Beneš presidentský úřad po Masarykovi, visela už nad Československem temná mračna. Světová hospodářská krize i nástup Hitlera k moci v Německu r. 1933 posílily mezi československými Němci totalitní tendence a tužby po sjednocení s Říší. V parlamentních volbách v květnu 1935 podpořily Sudetoněmeckou stranu (SdP), vedenou Konrádem Henleinem a spojenou s NSDAP, dvě třetiny sudetských Němců. To oslabilo politiku spolupráce vlády s loajálními německými stranami, jakou od poloviny 20. let podporovali Masaryk i Beneš. Současně se výrazně zhoršilo mezinárodní postavení Československa, a nezabránilo tomu ani podepsání spojenecké smlouvy s SSSR Benešem v květnu 1935.
Jako president se Beneš bezvýsledně usilovně pokoušel zachránit stát před katastrofou. Zfanatizované a zhitlerizované české Němce nedokázal ani vrátit k demokracii, ani získat nabídkou autonomie. V té době západní státy jednoznačně dávaly na srozuměnou, že ponechají Československo jako kořist Německu, neudělá-li Beneš vše, aby uspokojil Henleina a za ním stojícího Hitlera. Jak dnes víme, dokonce ani největší ústupky by nebyly mohly zabránit katastrofě, protože cílem SdP nebylo vůbec zlepšení situace německého obyvatelstva, ale odtržení Sudet a v delší perspektivě úplné zničení Československé republiky. Beneš tuto hru prohlédl, ale musel se jí i tak účastnit, nechtěl-li popudit Velkou Británii a Francii.
Západ i tak zůstával vůči českým argumentům hluchý. Mezi tamními politiky dozrávalo přesvědčení, že je třeba vyhnout se válce s Hitlerem i za cenu obětování Československa. To se nakonec 29. září 1938 uskutečnilo v Mnichově jako souhlas s rozbitím ČSR. Beneš se v tomto vývoji západní politiky dokonale vyznal, a v polovině září se důvěrně obrátil na Francii s dramatickým návrhem - Československo odstoupí část území s německým obyvatelstvem výměnou za vysídlení těch zbylých československých Němců, kteří jsou aktivními nacisty. Tento plán je třeba považovat za pokus o nalezení historického kompromisu v česko-německých vztazích a ne za znak ohlašujících se etnických čistek. Byť jej Západ ignoroval (a je třeba pochybovat, zda mohl uspokojit Hitlera), šlo o prvý pokus o vyvození důsledků z tehdy již zřejmého faktu, že přívrženci Hitlera už déle nemohli sdílet jeden stát s Čechy a že odtržení celých Sudet by muselo vést k degradaci Československa do role vazala Říše.

Samovládce emigrace
Jak Beneš správně předpokládal, Hitler se nespokojil zabráním Sudet a 15. března 1939 zlikvidoval československou státnost a vytvořil na Říši závislý Protektorát Čechy a Morava. Od tohoto okamžiku se cílem Beneše, jenž byl od podzimu 1938 v emigraci, stal boj o znovuzískání nezávislosti. Překonání Mnichova se stalo jeho utkvělou ideou, jistě také proto, že přes své hluboké přesvědčení o správnosti svého tehdejšího rozhodnutí v něm viděl svou osobní pohromu.
Dokonce i po 1. září 1939 byla Benešova situace mimořádně komplikovaná. Protože v roce 1938 dobrovolně rezignoval na svůj úřad a západní státy uznaly vytvoření Protektorátu, představoval Beneš soukromou osobu bez většiny možností, jakými disponovala např. polská exilová vláda - armády, financí, institucionálního zázemí.. Navíc byl pro francouzské a britské politiky chodící výčitkou svědomí, připomínající jejich neslavné chování v čase Mnichova. Fakt, že se Benešovi podařilo během II. světové války podařilo krok za krokem od základu vybudovat strukturu vlády v emigraci, hraničil se zázrakem. Je možno přímo spekulovat o tom, že bez Beneše by se po válce nepodařilo znovuvytvoření Československa v jeho předválečné podobě.
Je jinou věcí, že se sám Beneš postaral o to, aby se zbavil všech konkurentů, kteří by byli mohli ohrožovat jeho postavení. Československá exilová vláda i dočasný parlament, které působily od r. 1940 v Londýně, byly ve skutečnosti pouze kamufláží prezidentovy samovlády. Beneš vytýčil společný politický program a důsledně jej realizoval. Žádný další český ani slovenský politik se mu nerovnal šíří rozhledu, znalostí mechanismů mezinárodní politiky ani zkušenostmi. Jen díky Benešovi byla československá emigrace, která byla na počátku války bezvýznamnou skupinou soukromých osob, už r. 1941 uznána jako ústavní vláda republiky, v r. 1942 dosáhla zrušení mnichovské dohody Velkou Británií a v r. 1945 se vrátila do země osvobozené Rudou armádou. Pro srovnání: ve stejném období byla plnoprávná polská vláda v exilu, disponující od počátku všemi atributy suverenity, ponechána západními státy úplně bez moci, a v r. 1945 jimi byla otevřeně zrazena.

Autoři etnické čistky
Po celou válku bylo Benešovým cílem vytvoření Československa v podobě, v níž by bylo životaschopné. Znamenalo to boj o vojensky obhajitelné hranice a o řešení německé otázky. Beneš se snažil o obnovení předmnichovského území, připouštěl však určité úpravy hranic, které by snížily počet německého obyvatelstva. Současně se vyslovoval za vysídlení dalšího počtu osob německé národnosti, tak aby konečný počet Němců byl asi jeden milion.
Tato koncepce byla bezprostředně odvozena z tajného plánu z r. 1938 a Beneš ji sledoval prakticky do konce války. Není proto pravdou, že už od počátku - jak tvrdí někteří němečtí historici - předpokládal vysídlení sudetských Němců a jen čekal na vhodný okamžik, "příznivé počasí", aby s takovým programem vystoupil. Naopak, dost dlouho předpokládal, že po vysídlení nacistů z Československa získají němečtí demokraté, kteří v republice zůstanou, autonomii. Nicméně skutečně byl Beneš od r. 1940 v atlantickém táboře nejhorlivějším "apoštolem" masových přesunů národnostních menšin ve střední Evropě a zásadně se zasloužil o neformální vyjádření shody velmocí s takovou operací. (Velká Británie tak učinila v červenci 1942, USA a SSSR o rok později.)
Od počátku r. 1943 Benešovy plány, ačkoliv zůstávaly v obecných rysech stejné, počínaly získávat nový odstín. Vysídlení německého obyvatelstva se postupně měnilo z racionálního kompromisu na hromadný trest pro neloajální občany. Beneš důvěrně radil, aby se ihned po osvobození, ještě před konečným rozhodnutím velmocí v německé otázce, rozpoutal teror a v rámci "spontánní" revoluce byli vypuzeni všichni Němci, kteří spolupracovali s hitlerovským režimem. Stále předpokládal, že po válce zůstane v Československu německá menšina, ovšem už vylučoval, že by mohla počítat s jakýmikoliv výsadami. Početně redukovaní sudetští Němci zbavení vedoucí vrstvy měli podlehnout postupné asimilaci a v perspektivě dvou-tří generací se plně rozplynout v česko-slovenském moři. Vysídlenci měli ztratit veškerý majetek. Tento vývoj byl provázen tím, že Beneš opustil koncepci občanského státu a fakticky přijímal ideologii národního státu, proti které kdysi bojoval.
Změny Benešova pohledu na německou otázku měly řadu příčin. Nejdůležitější z nich je třeba vidět v obecné radikalizaci postojů, která se týkala celého atlantického tábora - a to jak společnosti, tak politiků - a která byla přirozenou reakcí na prodlužující se válku a barbarství, jichž se dopouštěli Němci. Původně Benešem propagovaná koncepce dohody s německými demokraty byla například kategoricky odmítnuta českým odbojem i politiky v emigraci, a v protestech, které prezident dostával, zazníval i výhružný tón. Beneš, ač se s názory těchto lidí neshodoval, nemohl brát na lehkou váhu signály, že by v důsledku prosazování nepopulární koncepce mohl přijít o moc.
Ani představitelé velmocí jej nevedli k mírnosti. Churchill sice protestoval, když Stalin v listopadu 1943 veřejně navrhl (na banketu během konference v Teheránu) pobít 50 tisíc německých důstojníků, ale předtím, v dubnu 1943 řekl mezi čtyřma očima Benešovi: "Ihned po válce poteče hodně krve. U vás i jinde bude pobito hodně Němců. Jinak se to nedá udělat (...) Po několika měsících řekneme: Už to stačilo, a pak začneme s mírovou spoluprací a se souzením těch viníků, kteří ještě nebyli zlikvidováni."
Představitelé Západu začali snižovat svou podporu odsunu až koncem r. 1944, kdy už bylo jasné, že se Československo ocitne v sovětské sféře vlivu. Pro Beneše to už ale nemělo až tak zásadní význam, protože již i on věděl, že poválečnou mapu střední Evropy nakreslí Stalin.
Tomu, jak se utvářel Benešův poměr k sudetským Němcům, není možno porozumět bez objasnění úlohy, jakou v tom sehrál SSSR. Proti zdání to nebyl vůbec Stalin, kdo dal jako první zelenou odsunům, ale Churchill a Anthony Eden, kteří později o této skutečnosti cudně ve svých pamětech pomlčeli. Jak se zdá, Stalin dost dlouho zvažoval, zda by se mu více nevyplatilo ponechat Němce tam, kde sídlili, a pokusit se o celkové ovládnutí jimi osídlených oblastí - od Klajpedy až po Rýn a od Gdaňska až po jižní Tyrolsko. Rozhodnutí, podpořit nakonec vysídlení, bylo nepochybně částečnou rezignací na tyto ambiciózní plány. Nemůžeme vědět, z jakých předpokladů Stalin vycházel, ale pravděpodobně počítal s tím, že státy střední Evropy se po vysídlení Němců s pomocí Rudé armády stanou rukojmími SSSR, když nebudou s to samostatně vzdorovat německému revizionizmu. Možná také počítal s tím, že chaos, který v poválečném Německu způsobí masové přesuny obyvatelstva, otevře cestu k moci jím podporovaným komunistům.

Rozsah odsunů větší než se snilo
Beneš dříve než jiní pochopil, že po válce bude SSSR hrát rozhodující roli ve střední Evropě a - což se z dnešního pohledu musí zdát šokující - ačkoliv neměl iluze o skutečných Stalinových úmyslech, přijímal tento fakt s uspokojením. Tento paradox lze vysvětlit jedině hlubokým a trvalým rozčarováním Beneše ze Západu po Mnichově, v jehož důsledku se chtěl zajišťovat na dvou frontách. Vycházel při tom z toho, že se nedá odporovat sovětské dominanci v této části kontinentu, a už vůbec ne se pouštět do beznadějného boje proti ní jako Poláci, a chtěl se prodat co nejdráž. Výměnou za podporu sovětské hegemonie v oblasti mezinárodní politiky očekával, že Stalin upustí od úplného předání moci v Československu komunistům a podpoří vysídlení sudetských Němců.
Během celé války nelitoval Beneš úsilí, aby přesvědčil SSSR o své loajálnosti - kromě jiného opustil plán konfederace s Polskem, jakmile bylo jasné, že Kreml je proti. Jeho povolnost vůči Moskvě byla postupně tak výrazná, že jej historici někdy označují za "fellow traveller" Stalina - jako vlivového agenta připravujícího základy pro sovětizaci střední Evropy. Avšak tento soud se jeví jako nespravedlivý. Beneš se nepochybně dopustil omylu a předpokládal, že Stalin po získání lenního holdu ušetří československou demokracii. Na jeho omluvu je možno říci jen to, že jej zmýlilo přesné plnění druhé části dohody, týkající se vysídlení Němců. Osvobozující Rudá armáda dovolila, aby jich v rámci "spontánní" revoluce bylo vypuzeno okolo 660 tisíc. Souhlas velmocí s pozdějším organizovaným odsunem, který zasáhl více než 2,3 milionu osob, získalo Československo 2. srpna 1945 v Postupimi výhradně díky Stalinovi. V důsledku blahovůle Kremlu překonala závěrečná bilance celé operace nejsmělejší Benešova očekávání - byli vysídlení prakticky všichni sudetští Němci, a to bez jakýchkoliv územních ústupků.
Ačkoliv od okamžiku osvobození Československa bylo vysidlování pod kontrolou komunistických politiků, Beneš na sebe vzal důsledně odpovědnost za tuto akci, její průběh a důsledky. Protože parlament nefungoval, odehrávalo se vysídlení i vyvlastnění Němců na základě prezidentských dekretů, s nimiž je od té doby Benešovo jméno nerozlučně spjato. (Později Národní shromáždění potvrdilo všechny jím vydané dekrety.) V důsledku toho je odpovědný za asi 20 tisíc obětí, které si vyžádal odsun, především jeho "divoká" část. Aniž bychom ospravedlňovali ukrutnosti, páchané na Němcích (často i úplně nevinných), je třeba zdůraznit, že by se jim pravděpodobně nedalo zabránit ani při nejlepší vůli státních orgánů - jaké ovšem nebylo. Vyrovnávání účtů s okupanty se těšilo podpoře většiny Čechů, kteří se tak zbavovali pokořujícího pocitu ze své bezmocnosti v době okupace.
V tomto historickém kontextu je také třeba hodnotit vysídlení a roli, jakou v něm sehrál Beneš. V tehdejších podmínkách nebyla jiná možnost řešení česko-německého konfliktu a Beneš to jako jeden z prvních pochopil a vyvodil z toho krajní důsledky. Správně předpokládal, že bez vysídlení Němců by Češi žili s "na sebe namířeným německým revolverem", ve stálém strachu, nebude-li se opakovat Mnichov. Na tomto poli dosáhl plného úspěchu.
Fiasko své politiky vůči SSSR si uvědomil naplno již v r. 1945, když si Stalin vynutil odstoupení Zakarpatské Rusi, a později se bez okolků vměšoval do vnitřní politiky státu. Přesvědčil se bolestně o pravdivosti anglického přísloví, které říká, že ten, kdo chce jíst polévku s ďáblem, musí mít dostatečně dlouhou lžíci.
Nekrvavý státní převrat, provedený československými komunisty v únoru 1948, už pouze doplnil tečku nad "i". V průběhu přibližně tří let, které uplynuly od konce války, si komunisté natolik upevnili pozice, že se mohli pokusit o odstranění demokratických stran ze společné koalice. V rozhodujícím momentu se Beneš zachoval přes naděje těchto stran pasivně a podstatně usnadnil úlohu komunistům. Možná už neměl sílu na to, aby se s někdejší energií pustil do nového zápasu, a možná nevěřil v úspěch takového pokusu a rozhodl se alespoň vyhnout se obětem. Tři měsíce po převratu podal demisi a krátce nato zemřel (3. září 1948).

Dr. Piotr Majewski (*1972) je adjunktem Historického ústavu Varšavské univerzity. Zabývá se dějinami střední a východní Evropy a zejména československou historií v letech 1918-1945. Nedávno vydal knihu "Edvard Beneš a německá otázka v Čechách" (DIG, Varšava 2001).

Gazeta Wyborcza 31.5.2002

Přeložil Jiří Hudeček (2005)


Související články:
(Historie - druhá světová válka)

SDS se byla poklonit padlým ruským vojákům a jejich matkám (09.05.2018)
President dr. Hácha odjel do Berlína (13.03.2018)
Pravda je vľdycky revoluční (13.05.2015)
Vojáci poslední bitvy (13.05.2015)
Postřehy z oslav konce války v Berlíně (12.05.2015)
Průvod k hrobům padlých osvoboditelů Prahy (05.05.2015)
Druhá světová válka (01.05.2015)
Společné vítězství - Odna poběda (29.04.2015)
Připomeneme si 70. výročí osvobození Brna (24.04.2015)
Aľ budeme pokládat květiny aneb Osvoboditelům vąem! (19.04.2015)
Padlí hrdinové nekádrují (17.04.2015)
Stalinův projev po kapitulaci hitlerovského Německa (06.05.2008)
Zapomenutá mnichovská dohoda (29.09.2007)
Podmínky mnichovského rozhodnutí (25.09.2007)
Mnichovská dohoda (25.09.2007)
Válečná fronta proti bolševismu (20.06.2006)
Vítězství spojenců, Německo bezpodmínečně kapitulovalo (07.05.2006)
Prázdnými slovy má být zastřen nový světový podvod (07.02.2006)
Za leden potopeno přes půl milionu BRT (31.01.2006)
Adolf Hitler přece u cíle (29.01.2006)
Norimberský proces zahájen (20.11.2005)
Vůdce a říšský kancléř vydal rozkaz armádě (01.09.2005)
Prohlášení vlády ČR z 24. 8. 2005 (28.08.2005)
Hirošima vzpomínala na jaderný útok z roku 1945 (06.08.2005)
Atomová energie uvolněna pro válku i mír (05.08.2005)
Německo nikdy neohrozí mír světa. (02.08.2005)
Prohlášení k Rezoluci o 60. výročí konce 2. světové války (23.05.2005)
Byl tábor v Letech koncentrační, nebo sběrný? (20.05.2005)
Europoslanec Ransdorf: proti manipulaci s otázkou tábora v Letech (18.05.2005)
Lety (17.05.2005)
Deformované dějiny (16.05.2005)
Cikáni, Evropané a komunisté (14.05.2005)
Komunisté odmítli v EP srovnání stalinismu a nacismu (12.05.2005)
Budoucnost Evropy šedesát let od konce druhé světové války (12.05.2005)
Trestní oznámení na Miloslava Ransdorfa (10.05.2005)
Nový začátek pro mír, odzbrojení, pro spravedlnost, demokracii a solidaritu je nutný a možný (06.05.2005)
8. květen - Den Osvobození (06.05.2005)
Jak to bylo s českými nároky vůči Německu (18.03.2005)
Mníchov a jeho alternatívy (16.03.2005)
Zlato a krev (07.05.2002)

[Akt. známka (jako ve škole): 1,00 / Počet hlasů: 1] 1 2 3 4 5

Celý článek | Autor: P. M. Majewski | Počet komentářů: 6 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek

červené návěští   Hlavní zprávy červený nadpis

zelené návěští   Novinky zelený nadpis
16.04.2018: Letní univerzita Evropské levice 2018
Letní univerzita EL se koná ve dnech 11. aľ 15. července 2018 ve Vídni pod mottem "Dialog pro pokrok v Evropě. 200 let od narození Karla Marxe, 100 let od konce 1. světové války. Bliľąí informace o účastnickém poplatku a registrační formulář jsou k dispozici na stránkách Evropské levice.

16.06.2017: Opět útoky spamovacích robotů
Doąlo k opakovaným útokům robotů sázejících do komentářů texty s podivnými "inzeráty" (podle vąech známek činskými). Jen poslední dvě dávky představovaly více neľ 200 těchto pseudokomentářů, které maľeme.

16.06.2017: Někdo/něco zde krade ľ a ą?
V uplynulých dnech doąlo k technické závadě, v jejímľ důsledku se "beze stop" z některých článků (ale i z větąiny komentářů) ztratila vąechna písmena "ľ" a "ą" (nebo jenom jejich část). Za závadu se omlouváme a na jejím odstranění pracujeme (zatím pátráním po příčině).

09.05.2017: Pietní akt na Oląanech
Jako kaľdoročně, i letos poloľila 9. 5. v 9 hodin delegace zástupců CV SDS a výboru praľské organizace SDS květiny k památníku padlých rudoarmějců na oląanském hřbitově. Při té přileľitosti jsme pietně vzpomněli i padlých daląích armád (včetně československé), kteří jsou na Oląanech uloľeni.

červené návěští   Anketa červený nadpis
V současnosti rozvířil hladinu návrh přijmout do ČR 50 syrských válečných sirotků. Co si o něm myslíte?

V Sýrii ani ľádní váleční sirotci nejsou.
205 (205 hl.)
Nebrat! Jeątě by nás podřezávali.
185 (185 hl.)
Konečně někdo uvaľující lidsky.
142 (142 hl.)
A» se kaľdý stará o sebe, nic nám do nich není.
141 (141 hl.)
Je to sice politikum, ale krok správným směrem.
124 (124 hl.)
Raději bychom měli zvýąit svou ostudně nízkou rozvojovou pomoc.
151 (151 hl.)
Prohnilý humanismus !!
115 (115 hl.)

Celkem hlasovalo: 1063


zelené návěští   Vyhledávání zelený nadpis


na nových stránkách

Rozšířené vyhledávání
Tématické skupiny
Seznam autorů


Google

web
sds.cz
blisty.cz
bbc.co.uk

zelené návěští   Vaąe komentáře zelený nadpis
[15.05.2018 19:15:23]
josef mikovec
Bohumír ©meral - Mučedník ztracených a vysněných příleľitostí http://www.novarepublika.cz/2018/0 5/frantisek-ferdinand-s ...

[15.05.2018 18:54:53]
josef mikovec
Zde jest zkuąební kámen, na němľ se dokáľe, zdali jsme opravdu v dost zralí, dost socialističtí, abychom opravdu stali se v Rako ...

[21.03.2018 17:10:12]
n
Snad se něco doví,!

[19.11.2016 10:28:45]
l&s
Doplnění k Peroutkovi - Zemanův projev byl míněn dobře, bohuľel se v něm dopustil dehonestujícího přeąlapu, kdyľ prohlásil, ľe Per ...

[27.02.2016 10:01:56]
l&s
Článek pana Bělohradského není k dispozici, tak jen pár postřehů k této stati. Paní Neudorflová sice správně píše, že je chyba, k ...

[28.10.2015 09:08:14]
-ik
Dobrý den pane ©lemendo! To, co jste napsal, je konstatování stavu. A co navrhujete jako pokus o naznačení cesty? Já mysl ...

[04.09.2015 14:20:12]
n
Samozřejmě, ľe jiľ těąím na shromáľdění, jako posledně na Václaváku. Doufám, ľe nebude chybět pán ©afr, kterého tímto srdečně zvu. ...

[13.08.2015 13:11:01]
n
SDS leží v žaludku tomu zoufalému tapetáři, takže je moc známá a okolí se musí postarat o její prosazení. Prohra s US a tím i se s ...

[13.08.2015 01:44:03]
-ik
Jestli že se mi zdá, že militantní skupiny dosahují lepších výsledků, měl byc se podívat na sebe, zda nepracuji špatně. Oni mohou ...

[08.06.2015 21:05:37]
-ik
"význam evropské levice pro vývoj ve světě a její podíl na jeho spoluutváření (globalizace, přenos zkušeností z jiných čá ...

[25.05.2015 14:58:27]
n
Lidstvo v rozvinutých zemích a tím myslím i naąi zemi, jiľ dosáhli hranic daląího materiálního pokroku a jeho daląí zvyąování je n ...

[25.05.2015 08:21:23]
l&s
"Proč se myšlenka lidové fronty boje proti fašismu prosadila v našem hnutí, až když bylo fakticky pozdě? Bylo vůbec možné, ab ...

[13.05.2015 09:45:10]
Milan Neubert
-iku, napsal jste víc věcí, s řadou souhlasím. Jednu námitku ale mám: dospěli jsme k závěru, že virtuální diskuse na webu nebo na ...

[10.05.2015 23:25:51]
-ik
Mám pocit, pane Neuberte, že jste se o kontakt s lidmi ani moc nesnažil. Diskuse na stránkách SDS je nulová. A i v minulosti jst ...

[06.05.2015 10:38:48]
n
Vítám tapetáře. Čest tvoji práci. Podle množství zbytečné práce opravdu stojíš ...


Teze programu SDS
Teze programu SDS

Tyto stránky byly vytvořen prostřednictvím redakčního systému phpRS.