Tak se jmenoval článek o dr. E. Benešovi, který před více než deseti lety, v r. 2002, uveřejnila polská Gazeta Wyborcza, a který jsme přinesli na našem "starém webu". Protože se po čase opět pozornost soustřeďuje na "Benešovy dekrety", odsun a poválečný vývoj ve střední Evropě, považuji za vhodné tento článek znovu připomenout. (jh)
Kdo jí polévku s ďáblem
Piotr M. Majewski
Edvard Beneš oprávněně předpokládal, že bez vysídlení sudetských Němců by Čechům vždy hrozilo opakování Mnichova. Po II. světové válce nebyla jiná varianta řešení česko-německého konfliktu, a Beneš to pochopil jako jeden z prvních a vyvodil z toho krajní důsledky.
Poslední dobou probíhající diskuse na téma vysídlení německého obyvatelstva ze střední Evropy po II. světové válce způsobila, že nemine týdne, aby se ve sdělovacích prostředcích neobjevila postava československého presidenta Edvarda Beneše. Jeho příjmením se označují právní akty (tzv. Benešovy dekrety), na jejichž základě bylo z poválečného Československa odsunuto přes tři miliony sudetských Němců. Z něj samého pak němečtí politici a publicisté vytvořili symbol šovinismu a předchůdce etnických čistek, což nekriticky přejímá mnoho jiných, mezi nimi také v Polsku. Hodnocení historické role Beneše však musí být mnohem komplexnější a není možné bez posouzení jeho veřejné činnosti jako celku.
Rekordman
Rodinné poměry zcela jistě Beneše nepředurčovaly k tomu, aby sehrál velkou roli nejen pokud jde o evropskou politiku, ale dokonce ani pokud jde o politiku českou. Jako desáté dítě v chudé selské rodině (nar. 1884) vděčil za vše, čeho ve svém životě dosáhl, výlučně sobě. A není toho málo - v roce 1918, sotva 34letý, se stal ministrem zahraničí nově vzniklého Československa, a byl jím nepřetržitě do r. 1935, kdy byl zvolen presidentem. S výjimkou krátké přestávky v letech 1938-1940 byl hlavou státu až do r. 1948, kdy v Československu jako posledním ze středoevropských států převzali moc komunisté.
Po celé dvě desítky let mezi válkami patřil Beneš k nejzkušenějším hráčům v mezinárodní aréně a zvláště ve Společnosti národů. Jeho politickou kariéru je třeba považovat z několika důvodů za výjimečnou, v celé Evropě XX. století nebylo jiného demokratického politika, který by po 30 let buď přímo řídil zahraniční politiku státu nebo na ní měl rozhodující vliv; žádný jiný středoevropský demokratický politik se nedokázal v r. 1945 udržet u moci. Současně také žádný jiný státník neprožil podvakrát tak drtivou pohromu jako Beneš - poprvé na podzim r. 1938, když bylo Československo předáno Západem Hitlerovi, a po druhé v zimě 1948, když si je podřídil Stalin.
Za svou pozdější pozici vděčil Beneš velkou měrou své životní volbě, kterou učinil v r. 1914, kdy po boku T. G. Masaryka vystoupil proti habsburské monarchii a vyslovil se pro nezávislost Československa. Vsadil tím vše na jedinou, velice nejistou kartu. Teprve v r. 1918 se válkou oslabený Západ rozhodl rozbít Rakousko-Uhersko a uznat právo v něm žijících slovanských národů na samostatnost; souběžně došlo k rozkladu habsburského státu. Masaryk i Beneš využili tuto konjunkturu bezchybně a rozhodující měrou se zasloužili o vznik nezávislého Československa. Když se v lednu 1919 sešla v Paříži mírová konference, byl první z nich už presidentem nové republiky a druhý šéfem její diplomacie.
Asketa
V letech 1918-1935 patři Beneš jako nejbližší Masarykův spolupracovník mezi nejvlivnější československé politiky. Podporoval liberálně-levicový tábor, seskupený kolem presidenta (tzv. Hrad), přechodně plnil funkci premiéra, ale především řídil československou diplomacii. Od počátku byl stárnoucím Masarykem (jemuž bylo r. 1918 už 68 let) připravován k převzetí nejvyššího státního úřadu, proti čemuž se dlouho stavěla jak pravice, která byla v opozici proti Hradu, tak - v tichosti - i presidentovi věrná levice. Mladý a dynamický ministr měl mnoho soupeřů, kterým nebyly jeho ambice po chuti. Projevoval se také jako bezohledný a ve volbě prostředků nevybíravý politik. V jím řízeném ministerstvu pracovala např. tajná sekce, která se věnovala sběru kompromitujících informací o jeho protivnících, také se podílel na nejhlučnějších politických intrikách oněch dob.
Je jisté, že kdyby nebylo Masarykovy protekce, ukončila by Benešovu kariéru ještě ve 20. letech nepřátelská koalice jeho soupeřů. President jej však bránil s plnou rozhodností. Prohlásil jednou: "Bez Beneše bychom neměli republiky!" - což se jeví jako hodnocení nepříliš vzdálené pravdě. Masaryk docenil Benešovu kompetentnost a mravenčí píli, nadto v něm viděl jediného politika schopného přejmout dědictví Masarykem vytvořené politické filosofie, založené na humanismu a demokratických ideálech. Benešova osoba také zaručovala pokračování v "Masarykově linii" vnitřní politiky, včetně politiky vůči národnostním menšinám - těch bylo r. 1921 kolem 4,5 milionu, tj. 35% obyvatelstva. Masaryk i Beneš se výrazně vzdálili nacionalistické ideologii a prosazovali vizi občanské společnosti proniknuté demokratickými ideály, státu zaručujícího všemu stejná práva všem občanům, bez ohledu na jejich národnost.
Beneš byl nesporným dědicem Masarykovy politické filosofie, ale interpretoval ji po svém. Jak kdosi trefně poznamenal, oba hodně mluvili o svobodě a rovnosti, ale Masaryk kladl důraz na první z nich, zatímco Beneš na druhou. Beneš se po celý život považoval za socialistu (ne však marxistu!), ale k osudu jiných lidí byl méně pozorný než Masaryk, jehož by bylo možno označit za levicového liberála. Měli také odlišný vztah k náboženství - Masaryk věřil v existenci Boha, ačkoliv zavrhoval katolicismus a dogmata, Beneš byl agnostik, avšak až do konce života byl formálně katolík. "Masaryk věřil v Boha a Beneš v Masaryka" - jak to shrnul jeden historik. Jinak byl Beneš mimořádně pragmatickým politikem, připraveným uzavírat kompromisy i s ďáblem, kdyby se to ukázalo výhodné. Byl též mistrem politického manévrování a hry na více frontách, v důsledku toho jej mnoho současníků považovalo za notorického pleticháře.
Asi největší rozdíl mezi prvním a druhým československým presidentem nespočíval v názorech, ale v povaze osobnosti. Benešovi chybělo Masarykovo charisma, jeho bezprostřednost a srdečnost, nedokázal si tak jako Masaryk získávat lidi. Byl malé postavy, mluvil monotónním a poněkud pisklavým hlasem, posluchače nudil hodinovými monology. Dokonce i nejbližším spolupracovníkům se zdál nelidský ve své absolutní fascinaci politikou. Jeden z nich o něm napsal: "Je to stroj na myšlení i práci, bez lidských citů, ale s lidskými slabostmi. Nepotkal jsem nikoho, kdo by byl Benešovi lidsky oddán. Nepotkal jsem nikoho, s kým by byl dokázal lidsky hovořit o tom, co může člověka bolet, těšit. O to se Beneš nikdy nezajímal - u nikoho. (...) Je necitlivý k jiným, ale také k sobě. (...) Sám nemá tělesné potřeby, jí skromně, nepije, nekouří. (...) Nic ho neláká, nikdy jsem v jeho očích nepostřehl záblesk zájmu při spatření pěkné ženy. (...) Nemiluje společnost, má kolem sebe rád lidi, kterým může přednášet o politice, diskutovat s nimi. (...) Politika je pro něj vším."
Mnichovská pohroma
Když v prosinci 1935 přebíral Beneš presidentský úřad po Masarykovi, visela už nad Československem temná mračna. Světová hospodářská krize i nástup Hitlera k moci v Německu r. 1933 posílily mezi československými Němci totalitní tendence a tužby po sjednocení s Říší. V parlamentních volbách v květnu 1935 podpořily Sudetoněmeckou stranu (SdP), vedenou Konrádem Henleinem a spojenou s NSDAP, dvě třetiny sudetských Němců. To oslabilo politiku spolupráce vlády s loajálními německými stranami, jakou od poloviny 20. let podporovali Masaryk i Beneš. Současně se výrazně zhoršilo mezinárodní postavení Československa, a nezabránilo tomu ani podepsání spojenecké smlouvy s SSSR Benešem v květnu 1935.
Jako president se Beneš bezvýsledně usilovně pokoušel zachránit stát před katastrofou. Zfanatizované a zhitlerizované české Němce nedokázal ani vrátit k demokracii, ani získat nabídkou autonomie. V té době západní státy jednoznačně dávaly na srozuměnou, že ponechají Československo jako kořist Německu, neudělá-li Beneš vše, aby uspokojil Henleina a za ním stojícího Hitlera. Jak dnes víme, dokonce ani největší ústupky by nebyly mohly zabránit katastrofě, protože cílem SdP nebylo vůbec zlepšení situace německého obyvatelstva, ale odtržení Sudet a v delší perspektivě úplné zničení Československé republiky. Beneš tuto hru prohlédl, ale musel se jí i tak účastnit, nechtěl-li popudit Velkou Británii a Francii.
Západ i tak zůstával vůči českým argumentům hluchý. Mezi tamními politiky dozrávalo přesvědčení, že je třeba vyhnout se válce s Hitlerem i za cenu obětování Československa. To se nakonec 29. září 1938 uskutečnilo v Mnichově jako souhlas s rozbitím ČSR. Beneš se v tomto vývoji západní politiky dokonale vyznal, a v polovině září se důvěrně obrátil na Francii s dramatickým návrhem - Československo odstoupí část území s německým obyvatelstvem výměnou za vysídlení těch zbylých československých Němců, kteří jsou aktivními nacisty. Tento plán je třeba považovat za pokus o nalezení historického kompromisu v česko-německých vztazích a ne za znak ohlašujících se etnických čistek. Byť jej Západ ignoroval (a je třeba pochybovat, zda mohl uspokojit Hitlera), šlo o prvý pokus o vyvození důsledků z tehdy již zřejmého faktu, že přívrženci Hitlera už déle nemohli sdílet jeden stát s Čechy a že odtržení celých Sudet by muselo vést k degradaci Československa do role vazala Říše.
Samovládce emigrace
Jak Beneš správně předpokládal, Hitler se nespokojil zabráním Sudet a 15. března 1939 zlikvidoval československou státnost a vytvořil na Říši závislý Protektorát Čechy a Morava. Od tohoto okamžiku se cílem Beneše, jenž byl od podzimu 1938 v emigraci, stal boj o znovuzískání nezávislosti. Překonání Mnichova se stalo jeho utkvělou ideou, jistě také proto, že přes své hluboké přesvědčení o správnosti svého tehdejšího rozhodnutí v něm viděl svou osobní pohromu.
Dokonce i po 1. září 1939 byla Benešova situace mimořádně komplikovaná. Protože v roce 1938 dobrovolně rezignoval na svůj úřad a západní státy uznaly vytvoření Protektorátu, představoval Beneš soukromou osobu bez většiny možností, jakými disponovala např. polská exilová vláda - armády, financí, institucionálního zázemí.. Navíc byl pro francouzské a britské politiky chodící výčitkou svědomí, připomínající jejich neslavné chování v čase Mnichova. Fakt, že se Benešovi podařilo během II. světové války podařilo krok za krokem od základu vybudovat strukturu vlády v emigraci, hraničil se zázrakem. Je možno přímo spekulovat o tom, že bez Beneše by se po válce nepodařilo znovuvytvoření Československa v jeho předválečné podobě.
Je jinou věcí, že se sám Beneš postaral o to, aby se zbavil všech konkurentů, kteří by byli mohli ohrožovat jeho postavení. Československá exilová vláda i dočasný parlament, které působily od r. 1940 v Londýně, byly ve skutečnosti pouze kamufláží prezidentovy samovlády. Beneš vytýčil společný politický program a důsledně jej realizoval. Žádný další český ani slovenský politik se mu nerovnal šíří rozhledu, znalostí mechanismů mezinárodní politiky ani zkušenostmi. Jen díky Benešovi byla československá emigrace, která byla na počátku války bezvýznamnou skupinou soukromých osob, už r. 1941 uznána jako ústavní vláda republiky, v r. 1942 dosáhla zrušení mnichovské dohody Velkou Británií a v r. 1945 se vrátila do země osvobozené Rudou armádou. Pro srovnání: ve stejném období byla plnoprávná polská vláda v exilu, disponující od počátku všemi atributy suverenity, ponechána západními státy úplně bez moci, a v r. 1945 jimi byla otevřeně zrazena.
Autoři etnické čistky
Po celou válku bylo Benešovým cílem vytvoření Československa v podobě, v níž by bylo životaschopné. Znamenalo to boj o vojensky obhajitelné hranice a o řešení německé otázky. Beneš se snažil o obnovení předmnichovského území, připouštěl však určité úpravy hranic, které by snížily počet německého obyvatelstva. Současně se vyslovoval za vysídlení dalšího počtu osob německé národnosti, tak aby konečný počet Němců byl asi jeden milion.
Tato koncepce byla bezprostředně odvozena z tajného plánu z r. 1938 a Beneš ji sledoval prakticky do konce války. Není proto pravdou, že už od počátku - jak tvrdí někteří němečtí historici - předpokládal vysídlení sudetských Němců a jen čekal na vhodný okamžik, "příznivé počasí", aby s takovým programem vystoupil. Naopak, dost dlouho předpokládal, že po vysídlení nacistů z Československa získají němečtí demokraté, kteří v republice zůstanou, autonomii. Nicméně skutečně byl Beneš od r. 1940 v atlantickém táboře nejhorlivějším "apoštolem" masových přesunů národnostních menšin ve střední Evropě a zásadně se zasloužil o neformální vyjádření shody velmocí s takovou operací. (Velká Británie tak učinila v červenci 1942, USA a SSSR o rok později.)
Od počátku r. 1943 Benešovy plány, ačkoliv zůstávaly v obecných rysech stejné, počínaly získávat nový odstín. Vysídlení německého obyvatelstva se postupně měnilo z racionálního kompromisu na hromadný trest pro neloajální občany. Beneš důvěrně radil, aby se ihned po osvobození, ještě před konečným rozhodnutím velmocí v německé otázce, rozpoutal teror a v rámci "spontánní" revoluce byli vypuzeni všichni Němci, kteří spolupracovali s hitlerovským režimem. Stále předpokládal, že po válce zůstane v Československu německá menšina, ovšem už vylučoval, že by mohla počítat s jakýmikoliv výsadami. Početně redukovaní sudetští Němci zbavení vedoucí vrstvy měli podlehnout postupné asimilaci a v perspektivě dvou-tří generací se plně rozplynout v česko-slovenském moři. Vysídlenci měli ztratit veškerý majetek. Tento vývoj byl provázen tím, že Beneš opustil koncepci občanského státu a fakticky přijímal ideologii národního státu, proti které kdysi bojoval.
Změny Benešova pohledu na německou otázku měly řadu příčin. Nejdůležitější z nich je třeba vidět v obecné radikalizaci postojů, která se týkala celého atlantického tábora - a to jak společnosti, tak politiků - a která byla přirozenou reakcí na prodlužující se válku a barbarství, jichž se dopouštěli Němci. Původně Benešem propagovaná koncepce dohody s německými demokraty byla například kategoricky odmítnuta českým odbojem i politiky v emigraci, a v protestech, které prezident dostával, zazníval i výhružný tón. Beneš, ač se s názory těchto lidí neshodoval, nemohl brát na lehkou váhu signály, že by v důsledku prosazování nepopulární koncepce mohl přijít o moc.
Ani představitelé velmocí jej nevedli k mírnosti. Churchill sice protestoval, když Stalin v listopadu 1943 veřejně navrhl (na banketu během konference v Teheránu) pobít 50 tisíc německých důstojníků, ale předtím, v dubnu 1943 řekl mezi čtyřma očima Benešovi: "Ihned po válce poteče hodně krve. U vás i jinde bude pobito hodně Němců. Jinak se to nedá udělat (...) Po několika měsících řekneme: Už to stačilo, a pak začneme s mírovou spoluprací a se souzením těch viníků, kteří ještě nebyli zlikvidováni."
Představitelé Západu začali snižovat svou podporu odsunu až koncem r. 1944, kdy už bylo jasné, že se Československo ocitne v sovětské sféře vlivu. Pro Beneše to už ale nemělo až tak zásadní význam, protože již i on věděl, že poválečnou mapu střední Evropy nakreslí Stalin.
Tomu, jak se utvářel Benešův poměr k sudetským Němcům, není možno porozumět bez objasnění úlohy, jakou v tom sehrál SSSR. Proti zdání to nebyl vůbec Stalin, kdo dal jako první zelenou odsunům, ale Churchill a Anthony Eden, kteří později o této skutečnosti cudně ve svých pamětech pomlčeli. Jak se zdá, Stalin dost dlouho zvažoval, zda by se mu více nevyplatilo ponechat Němce tam, kde sídlili, a pokusit se o celkové ovládnutí jimi osídlených oblastí - od Klajpedy až po Rýn a od Gdaňska až po jižní Tyrolsko. Rozhodnutí, podpořit nakonec vysídlení, bylo nepochybně částečnou rezignací na tyto ambiciózní plány. Nemůžeme vědět, z jakých předpokladů Stalin vycházel, ale pravděpodobně počítal s tím, že státy střední Evropy se po vysídlení Němců s pomocí Rudé armády stanou rukojmími SSSR, když nebudou s to samostatně vzdorovat německému revizionizmu. Možná také počítal s tím, že chaos, který v poválečném Německu způsobí masové přesuny obyvatelstva, otevře cestu k moci jím podporovaným komunistům.
Rozsah odsunů větší než se snilo
Beneš dříve než jiní pochopil, že po válce bude SSSR hrát rozhodující roli ve střední Evropě a - což se z dnešního pohledu musí zdát šokující - ačkoliv neměl iluze o skutečných Stalinových úmyslech, přijímal tento fakt s uspokojením. Tento paradox lze vysvětlit jedině hlubokým a trvalým rozčarováním Beneše ze Západu po Mnichově, v jehož důsledku se chtěl zajišťovat na dvou frontách. Vycházel při tom z toho, že se nedá odporovat sovětské dominanci v této části kontinentu, a už vůbec ne se pouštět do beznadějného boje proti ní jako Poláci, a chtěl se prodat co nejdráž. Výměnou za podporu sovětské hegemonie v oblasti mezinárodní politiky očekával, že Stalin upustí od úplného předání moci v Československu komunistům a podpoří vysídlení sudetských Němců.
Během celé války nelitoval Beneš úsilí, aby přesvědčil SSSR o své loajálnosti - kromě jiného opustil plán konfederace s Polskem, jakmile bylo jasné, že Kreml je proti. Jeho povolnost vůči Moskvě byla postupně tak výrazná, že jej historici někdy označují za "fellow traveller" Stalina - jako vlivového agenta připravujícího základy pro sovětizaci střední Evropy. Avšak tento soud se jeví jako nespravedlivý. Beneš se nepochybně dopustil omylu a předpokládal, že Stalin po získání lenního holdu ušetří československou demokracii. Na jeho omluvu je možno říci jen to, že jej zmýlilo přesné plnění druhé části dohody, týkající se vysídlení Němců. Osvobozující Rudá armáda dovolila, aby jich v rámci "spontánní" revoluce bylo vypuzeno okolo 660 tisíc. Souhlas velmocí s pozdějším organizovaným odsunem, který zasáhl více než 2,3 milionu osob, získalo Československo 2. srpna 1945 v Postupimi výhradně díky Stalinovi. V důsledku blahovůle Kremlu překonala závěrečná bilance celé operace nejsmělejší Benešova očekávání - byli vysídlení prakticky všichni sudetští Němci, a to bez jakýchkoliv územních ústupků.
Ačkoliv od okamžiku osvobození Československa bylo vysidlování pod kontrolou komunistických politiků, Beneš na sebe vzal důsledně odpovědnost za tuto akci, její průběh a důsledky. Protože parlament nefungoval, odehrávalo se vysídlení i vyvlastnění Němců na základě prezidentských dekretů, s nimiž je od té doby Benešovo jméno nerozlučně spjato. (Později Národní shromáždění potvrdilo všechny jím vydané dekrety.) V důsledku toho je odpovědný za asi 20 tisíc obětí, které si vyžádal odsun, především jeho "divoká" část. Aniž bychom ospravedlňovali ukrutnosti, páchané na Němcích (často i úplně nevinných), je třeba zdůraznit, že by se jim pravděpodobně nedalo zabránit ani při nejlepší vůli státních orgánů - jaké ovšem nebylo. Vyrovnávání účtů s okupanty se těšilo podpoře většiny Čechů, kteří se tak zbavovali pokořujícího pocitu ze své bezmocnosti v době okupace.
V tomto historickém kontextu je také třeba hodnotit vysídlení a roli, jakou v něm sehrál Beneš. V tehdejších podmínkách nebyla jiná možnost řešení česko-německého konfliktu a Beneš to jako jeden z prvních pochopil a vyvodil z toho krajní důsledky. Správně předpokládal, že bez vysídlení Němců by Češi žili s "na sebe namířeným německým revolverem", ve stálém strachu, nebude-li se opakovat Mnichov. Na tomto poli dosáhl plného úspěchu.
Fiasko své politiky vůči SSSR si uvědomil naplno již v r. 1945, když si Stalin vynutil odstoupení Zakarpatské Rusi, a později se bez okolků vměšoval do vnitřní politiky státu. Přesvědčil se bolestně o pravdivosti anglického přísloví, které říká, že ten, kdo chce jíst polévku s ďáblem, musí mít dostatečně dlouhou lžíci.
Nekrvavý státní převrat, provedený československými komunisty v únoru 1948, už pouze doplnil tečku nad "i". V průběhu přibližně tří let, které uplynuly od konce války, si komunisté natolik upevnili pozice, že se mohli pokusit o odstranění demokratických stran ze společné koalice. V rozhodujícím momentu se Beneš zachoval přes naděje těchto stran pasivně a podstatně usnadnil úlohu komunistům. Možná už neměl sílu na to, aby se s někdejší energií pustil do nového zápasu, a možná nevěřil v úspěch takového pokusu a rozhodl se alespoň vyhnout se obětem. Tři měsíce po převratu podal demisi a krátce nato zemřel (3. září 1948).
Dr. Piotr Majewski (*1972) je adjunktem Historického ústavu Varšavské univerzity. Zabývá se dějinami střední a východní Evropy a zejména československou historií v letech 1918-1945. Nedávno vydal knihu "Edvard Beneš a německá otázka v Čechách" (DIG, Varšava 2001).
Gazeta Wyborcza 31.5.2002
Přeložil Jiří Hudeček (2005)