Kategorie vlastnictví patří k nejsložitějším a nejkomplexnějším pojmům společenských věd vůbec. Socialisté různých odstínů se obvykle snaží překonat tradiční kapitalismus spravedlivějším uspořádáním a za jednu z hlavních příčin prohlubujících se rozporů považují soukromé vlastnictví výrobních prostředků (v západní terminologii přibližně výrobních faktorů) - snaží se dostat vlastnictví pod společenskou kontrolu. Také poukazují na souvislost ziskové motivace, extrémního individualismu a egoismu se soukromým vlastnictvím; pro změnu politických poměrů považují za rozhodující změnu poměrů ekonomických, v čele s úpravou vlastnictví. Marxisté, vycházející z dialektiky výrobních sil a výrobních vztahů, pokládají za klíčové sociálně - ekonomické vztahy, vztahy výrobní (jako souhrn společenských vztahů, které se objektivně vytvářejí mezi lidmi v procesu výroby, rozdělování, směny a spotřeby hmotných statků), s rozhodujícími vlastnickými vztahy (někdy jsou výrobní a vlastnické vztahy ztotožňovány). Vlastnictví potom představuje vztah mezi lidmi z hlediska přivlastňování výrobních prostředků a statků jimi vytvořených (nikoli pouze vztah člověka k věci, ale vztahem k věcem zprostředkovaný vztah mezi lidmi a společenskými třídami, měnícími se v kontextu vývoje sociálně ekonomických podmínek života společnosti). Často bývá rozlišováno vlastnictví soukromé a společenské (např. ve formě státního vlastnictví a vlastnictví družstevního), vedlo toho existuje vlastnictví osobní (vlastnictví spotřebních předmětů).
V konfrontaci se zaniklým systémem státně - byrokratické první podoby socialismu je vytyčována vize socialismu samosprávného - demokratického, tvůrčího a výkonného; s ústředním principem nejen ekonomické samosprávy. Rozhodující moment tvoří rozvoj samosprávného sektoru i třídy samosprávných vlastníků - dnes nikoli ve smyslu zestátnění, ale skutečného zespolečenštění (např. v kontextu globální aplikace "high technologies" neumožňujících již vlastnit jinak než kolektivně). Důraz je kladen na pluralitní vlastnickou struktury (s postupnou dominancí samosprávného vlastnictví) s celospolečenskou provázaností a usměrňováním; nezastupitelnou roli hraje rozvoj různých procesů a forem participace (spoluúčasti) na rozhodování a vlastnictví - pracovník přestává být nájemnou pracovní silou a stává se svobodnou osobností, která v podniku pracuje a tento i řídí (nikoli po odborné, ale po vlastnické stránce) a spoluvlastní.
V západní literatuře se lze setkat s členěním na individuální vlastnictví (soukromé - malé firmy či kolektivní - akciové společnosti, družstva) a veřejné (státní, se státní účastí, komunální apod.). Standardní západní ekonomie (economics) se vlastnictvím nezabývá (pouze, když upozorňuje na "tragédii společenské vlastnictví", neefektivnost atd.). Jde o ahistorickou "čistou teorii", záměrně abstrahující od sociálně ekonomického, institucionálního i vlastnického rozměru (např. nehovoří o dělnících a kapitalistech, ale o netřídních a obecných spotřebitelích, resp. firmách).
Až v poslední době nabývá na popularitě teorie vlastnických práv ukazující na zásadní význam vymezení vlastnických práv pro fungování systému - oproti marxistům však z toho vyvozuje nenahraditelnost soukromého vlastnictví a ultraliberální závěry. Také ideologové F. A. Hayek a M. Friedman považují konkurenční tržní mechanizmus a soukromé vlastnictví za základ společenských struktur (např. svoboda je pak možná pouze při ekonomickém kapitalismu) v duchu liberální a konzervativní ideologie (připisující majetku mystický význam).
Autor : TAP KSČM