Nejobecnějším poznatkem klasiků o dělnické třídě je skutečnost, že jde o třídu, která svým postavením ve složitě strukturovaných ekonomicko- vlastnických vztazích je zájmovým protipólem velkého soukromého vlastnictví výrobních prostředků. Jde o třídu, která je ze všech společenských sil nejvíce objektivně zainteresována a schopna překonat soukromé vlastnictví i starou společenskou dělbu práce. DT je totiž do té míry oddělena od vlastnictví, že jediným způsobem, jak se může stát vlastníkem, je vytvořit vlastnictví společenské (konec konců samosprávné).Argumenty pro tuto sázku na dělnickou třídu klasikové nacházejí v analýze kapitalistických vlastnických vztahů v bezprostřední výrobě, rozdělování, směně i spotřebě (viz heslo třída)
V obrovském zestručnění, Marx prezentuje následující podmínky příslušnosti k dělnické třídě, které na jedné straně dělnickou třídu spojují s některými významnými neprivilegovanými skupinami, na druhé straně je od nich oddělují. To nebrání vytváření širokého spojeneckého svazku, ve kterém dělnická třída hraje roli nejzainteresovanějšího jádra, a to bez ohledu na její početnost.
První podmínkou příslušnosti k dělnické třídě, která ji odděluje od všech kategorií velkých, ale i potenciálně spojeneckých malých soukromých vlastníků i dalších soukromých i státních zaměstnanců (heslo sloužící třída), je fakt, že v podmínkách kapitalismu směňuje svou práci za peníze - variabilní kapitál kapitalisty.
Druhá Marxova podmínka může být při špatné interpretaci chápána jako kriterium příslušnosti k úzce výrobní a fyzické práci. Jde totiž o podmínku, aby příslušní vykořisťovaní námezdní zaměstnanci produkovali materiální statky, zboží. Při respektování Marxovy logiky z kontextu jeho stěžejních děl jde o takové místo ve vlastnickém vztahu, kdy je příslušný pracovník výchozím pracovníkem připravovaným o nadhodnotu, která je pak dále přerozdělována a na tomto základě jsou odvozeně vykořisťovány další skupiny zaměstnanců.
Příklad - z hlediska obou uvedených podmínek se klasický dělník vůbec neliší od námezdně zaměstnaného inženýra obsluhujícího automatizovaný výrobní, komunikační či dopravní provoz, aplikovaného vědce v "továrně na vědecké poznatky" (tzv.cognitariát), tzv. počítačového či informačního proletariátu v těchto odvětvích, apod. Naproti tomu se ale liší od klasického obchodního zaměstnance, který je sice připravován o nadpráci, ale sám nadhodnotu nevytváří a je placen z přerozdělené nadhodnoty pracovníků předchozích sektorů. (Jinými slovy, na základě toho, že si přivlastňuje neplacenou nadpráci obchodního zaměstnance získává podle Marxe obchodní kapitalista podíl na nadhodnotě získané kapitalisty primárních sektorů od jejich dělníků). Tento obchodní zaměstnanec je tedy s dělníkem těsně spojen vztahem vykořisťování.
V členité dělbě práce a propracovaném systému současného kapitalistického vykořisťování není obchodní zaměstnanec zdaleka jediným typem zprostředkovaně vykořisťovaných. Objektivně velmi blízko k dělnické třídě podle Marxova pojetí mají dnes velmi početné kategorie námezdních zaměstnanců v oblasti peněžnictví, marketingu, administrativy, základního vědeckého výzkumu apod. I u těchto pracovníků si kapitál stále důkladněji podřizuje jejich práci a i je zasahuje proces rostoucí nezaměstnanosti.
Třetí podmínka příslušnosti k dělnické třídě vyplývá z Marxovy analýzy tzv. formálního a reálného podřízení práce kapitálu a dalšího propracování podmínky oddělení od jakékoliv činné vlastnické funkce. Tato podmínka odděluje od dělnické třídy ty skupiny námezdně zaměstnaných vykořisťovaných pracovníků produkujících nadhodnotu, které v praktickém procesu realizace kapitalistovy vlastnické funkce vykonávají za kapitalistu část jeho konkrétních funkcí a které Marx nazývá "důstojníky a poddůstojníky kapitálu". Jde především o různé kategorie řídících pracovníků, z nichž část je sice s dělníky spojena svými dalšími určeními (např. inženýr ve výrobním procesu - součást tzv. souhrnného dělníka), druhou stránkou svého postavení je však spojena s kapitalisty, což se mj. výrazně promítá v jejím vědomí. Marxovo hledisko formálního a reálného podřízení práce kapitálu podtrhovalo původně dokonalost podřízení dělníka v industriální továrně na rozdíl od manufakturního dělníka. Dnes však může být výrazným zdrojem inspirace k odkrytí různých forem, jimiž kapitál zintenzivňuje vykořisťování zaměstnanců (nejen dělníků), aniž by se těmito formami fakticky měnilo určení vykořisťovaného výrobce odděleného od skutečných vlastnických funkcí.Máme na mysli např. případy, že někteří dělníci jsou převáděni na jakoby samostatné podnikatele, případně získávají akcie podniků.
Při uplatnění Marxova poznatku, že nejdokonalejšího podřízení práce kapitálu je dosaženo v nejprogresivnějších odvětvích výroby, můžeme řešit i problém, kdo dnes představuje jádro dělnické třídy. Přitom můžeme odmítnout i další pozdější zkreslení, podle kterého musí jít nutně o kolektivy z velkých továren, s velkým množstvím společně pracujících dělníků. Tato představa dnes neodpovídá realitě. Místo tradičních a postupně zanikajících odvětví s klasickými profesemi vzniká ve vyspělých zemích (a postupně i mimo ně) zcela odlišná struktura pružných sítí relativně malých kapitalistických podniků opřených o procesy informatizace a komputerizace. Podřízení dělníků kapitálu na základě nejmodernějších výrobních podmínek a velkého kapitálu probíhá a prohlubuje se i za situace, kdy dělník pracuje doma na vlastním počítači a je s ostatními pracovníky propojen pouze virtuálně. Právě takto vzniká celosvětová jednota dělnické třídy, kterou pouhá industriální úroveň výrobních sil za podmínek oddělených národních trhů nemohla nikdy dosáhnout. Postupem času se nevyhnutelně vytvoří odpovídající moderní formy komunikace a uvědomění této měnící se dělnické třídy i jejího jednání. Globální kapitalismus vytvoří proti sobě hrobaře s moderní výbavou.
Shrneme-li tedy všechna Marxova východiska, dělnická třída jako jádro členité struktury "příbuzných", dokonaleji i méně dokonale kapitálu podřízených a vykořisťovaných pracovníků, s nimiž se v dlouhodobé perspektivě sbližuje, zahrnuje pracovníky, kteří :
Dělnická třída je tedy třídou, která vítězí, když sama sebe ruší jako zvláště vydělenou skupinu a rozplývá se ve společnosti svobodně, rovnoprávně a společensky vlastnicích individuí.
Autor: Miloslav Ransdorf