Krize, války a hrůzy fašismu otřásly svědomím národů. Ukázaly skutečnou podstatu kapitalismu, který je zrodil a přinesl utrpení celému světu. Diskreditace kapitalismu a vědomí úporného boje, který s fašismem vedly levicové síly před válkou i během ní, přivodila v celosvětovém měřítku rozsáhlý nástup levice, včetně prudkého vzrůstu prestiže komunistických stran a socialistické velmoci, Sovětského svazu. Obrovská úleva, kterou národy pocítily, se pojila s hlubokou úctou k těm, kteří se o vítězství - za cenu desítek miliónů lidských životů - především zasloužili. Tato úcta spolu s tradičními sympatiemi k ruskému národu vedla ovšem k určitým iluzím a náladám, které nedovolily hlubší poznání nevyzrálosti i nedostatků socialistického zřízení v SSSR.
Společenský řád, který se utvářel po roce 1917 v Sovětském svazu a který u nás vznikl po únoru 1948, byl první historickou formou společnosti usilující o překonání vykořisťování plynoucího z kapitalistického soukromého vlastnictví výrobních prostředků. Byla to forma, která vznikla nutně a na hlavním směru vývoje lidské společnosti. Představovala samostatný, relativně celistvý, vyšší, pokrokový stupeň uspořádání. Období 1948 až 1989 stále patří přes všechny kritické výhrady k nejlepším stránkám historie českého a slovenského lidu. Úsilí o vybudování socialistické společnosti podněcovalo nadšení a obětavost statisíců a miliónů lidí, kteří se s jejími cíli plně ztotožnili a věnovali jí mnoho své energie.
Československý lid se rozhodl pro socialismus na základě svých zkušeností z tzv. první republiky, otřesu z mnichovského diktátu a zrady západních spojenců i krutých zážitků z nacistické okupace a světové války. V době války a protifašistického zápasu poznal, které domácí síly jsou skutečnými a důslednými obhájci národní nezávislosti a na které zahraniční spojence se může spolehnout. Cesta socialismu vyplynula z jeho svrchované vůle. Rozhodl se nejen obnovit a rozvíjet suverénní Československo, ale také budovat spravedlivější společenské zřízení a zabezpečit i mezinárodní uspořádání,které by znemožnilo nový Mnichov.
Tuto vůli dosáhnout jak národní a státní nezávislosti, tak sociální spravedlnosti československý lid projevil již v době Slovenského národního povstání a květnového povstání. Projevil ji podporou dekretů prezidenta Beneše i dalších opatření směřujících k potrestání zrádců a kolaborantů. Tyto dekrety oprávněně postihly značnou část předmnichovské velkoburžoasie, která pro své zisky zaprodala národ nacistickému Německu.
S podporou lidu se setkal i odsun sudetských Němců uskutečněný z rozhodnutí vítězných velmocí, který byl zákonitým důsledkem angažovanosti sudetských Němců na straně nacismu, jejich boje proti československému státu, českému národu i demokracii.
Československý lid vyjádřil své rozhodnutí i podporou znárodňovacích dekretů a pokračování pozemkové reformy zahájené již za první republiky. Vyjádřil ji svým hlasem ve volbách v roce 1946, svou účastí při obnově národního hospodářství i v četných masových vystoupeních na ulicích, náměstích, v podnicích a továrnách. V průběhu národní a demokratické revoluce se Komunistické straně Československa za pomoci demokratických sil v dalších stranách a organizacích podařilo dovést masové hnutí k cílům, které si vytýčilo. Podařilo se jí získat masovou podporu programem a politikou, která vyjadřovala zájmy většiny národa. V únoru 1948 pak byl v Československu ústavním, parlamentním postupem podpořeným masovou mimoparlamentní aktivitou vnesen do sociálních zápasů probíhajících v celém, tehdejším světě významný prvek.
Únor 1948 se tak stal revolučním vystoupením, završením, vyvrcholením dlouhodobého sociálního zápasu. Široké lidové vrstvy, zejména dělníci, většina občanů Československa, se na něm nejen podílely: byl ztělesněním jejich potřeb, zájmů a tužeb. Další postup ve znárodňování byl vnímán jako akt lidové spravedlnosti, kdy se továrny stávaly majetkem těch, z jejichž práce vzešly. Rovněž půda tak byla dána do rukou těch, kteří na ní pracovali. Šlo tedy o výsostně demokratické akty, které spolu s demokratickými akty v kultuře otevíraly cesty pro prohloubení revolučních změn a pro jejich stabilizaci.
Tehdy poražené síly tvořily zřetelnou menšinu. Jejich dnešní následovníci a mluvčí se z nich dnes snaží vytvářet hrdinné nositele skutečné demokracie a později neohrožené bojovníky odboje. Za puč se snaží únor 1948 vydávat ti, kteří se nikdy nepodřídili vůli lidu a nehodlají se jí podřídit ani dnes a kteří si stále uchovávají sklony k politice prováděné za zády lidu a proti jeho zájmům. O komunistické diktatuře nejvíce křičí ti, kdo otevřeně vyjadřují své sympatie generálu Pinochetovi a oslavují zákeřné vztahy a lupiče. Listopad 1989 se pro ně pak stal příležitostí pro návrat ke společnosti a politice, při níž chudí stále více chudnou a bohatí jsou stále bohatší.