Od listopadu 1989 si mnozí slibovali uskutečnění řady demokratických přeměn. Proto přivítali otevření hranic, pluralismus v politickém životě, ve sdělovacích prostředcích, možnosti shromažďování, spolkového života a zakládání občanských iniciativ, rozvoj soukromých podnikatelských aktivit atp. Zanedlouho se však začali setkávat s tím, jak často formální jsou tyto svobody a jak nečekané překážky začaly vznikat pro dosažení svobody skutečné.
Ukázalo se, že nový společenský systém v mnohém neodpovídá jejich původním představám ani proklamacím představitelů předlistopadového převratu, že na svobodu jedněch musí doplácet druzí. Nastupují skupiny, které se snaží urvat co se dá a které s tímto cílem vědomě, nahlas, s nevídanou otevřeností požadují nadále vyostřovat prohlubující se sociální a třídní rozdíly. Obyčejní pracující lidé, vykonávající kvalifikovaně a odpovědně své každodenní povinnosti, zůstanou v trvalé existenční nejistotě.
Naše společnost je pod záminkou nutné transformace záměrně vystavována tržní živelnosti, sociálním, politickým a ideovým konfrontacím, dravosti zahraničního kapitálu a soupeření světových mocenských center. Vlastnictví výrobních prostředků je tak opět oporou svobody pro výlučné a privilegované. Obrovské přerozdělování majetku bylo vyňato z demokratických, kontrolních mechanismů a rozhodování o něm svěřeno do rukou byrokratů. Nenasytnost a hrabivost nové majetkové a mocenské elity už dávno mnohonásobně překonala podobné projevy z minulosti. Důsledky vlády této nové vládnoucí vrstvy pro celá národ nelze srovnávat s důsledky negativních stránek minulého systému. Mýtus o 40 letech devastace, který pilně šíří oficiální propaganda, nemá nic společného s objektivní historickou pravdou. Mezi plody listopadu 1989 patří také rozvrácení jednotného československého státu a zpřetrhání spojení s bratrským slovenským národem, které patřilo k nejcennějším vymoženostem vzešlým z historických zápasů.
Mezinárodní postavení České republiky je značně oslabeno. Země je vystavena zahraničnímu kapitálu, mafiím, střetajícím se mocenským vlivům. Snahou nových mocipánů, obávajících se o své pozice, je zajistit se co nejrychlejším vstupem do EU a NATO a svázat zemi se západní Evropou, ovládanou velkokapitálem. Je pěstována lhostejnost k národním tradicím a zájmům, pokrokovým národním tradicím, při všemožném vemlouvání se do přízně Německa. Národní identita je vážně ohrožována. Vzniká nebezpečí odnárodňování.
Přes vzedmutou vlnu emocí a poměrně chaotický ústup se podařilo po listopadu 1989 existenci komunistické strany zachovat. Bylo to především díky většině prostých členů strany, kteří neopustili stranu a komunistické ideály ani v nejtěžších chvílích, při opakovaných i stupňovaných antikomunistických kampaních a přímém existenčním ohrožení.
Pravice, která se chopila moci, udělala vše, aby zdiskreditovala komunistickou stranu, její činnost i ideály, aby odsoudila její snahy o vybudování socialistické společnosti. Potřebovala minulost a komunisty co nejvíce očernit, aby tím spíše vynikla vyhlašovaná nezbytnost jejího postupu a skvělost perspektiv, které nabízela. Na tomto základě uzákonila hodnocení minulého režimu jako zločinného a odsouzení komunistické strany jako zločinecké organizace. Nebrala přitom v úvahu ani skutečné hodnoty socialismu, ani zápas o jeho posezení a rozvoj zahrnující i trvalý zápas uvnitř strany samotné. A zejména odmítala a jen s velkou neochotou, vzhledem k rozsáhlé podpoře voličů, vzala na vědomí existenci KSČM, která se s minulostí kriticky vyrovnává a působí jako síla, respektující ústavu a Základní listinu práv a svobod..
Působení KSČM do veřejnosti, zčásti i do veřejnosti stranické, bylo značně ztěžováno záměrným vytvářením informačních bariér. Přes neustálé kampaně, jež měly a mají vytvořit propagační stereotypy, se nepodařilo zcela rozvrátit osvojenou sociální zkušenost obyvatelstva. Nedaří se také likvidovat území se silnějším zastoupením komunistů. Voličská veřejnost projevila KSČM opakovaně svou významnou podporu. Ukázalo se, že si strana uchovává postavení druhé nejvýznamnější politické síly v zemi. Postupně obnovuje i své spojení s nejvíce ohrožovanými skupinami obyvatel, především s dělníky. Na tyto úkoly se hodlá také především soustředit.
Vnitřní vývoj ve straně byl odrazem vývoje ve společnosti. Část členů strany, která se chtěla přizpůsobit a být včleněna do nového systému, buď ze strany ihned odešla nebo se později stala sociálním zázemím různých pokusů o přeměnu strany v sociální demokracii. Další část, která nemohla počítat s uplatněním v rámci systému nebo alespoň nikoli s uplatněním v politické a ideologické oblasti, buď rezignovala nebo se stala základnou konzervativního proudu. Ten se uchyluje k nekritické obhajobě minulého systému, všechno vysvětluje subjektivními chybami, činností zrádců a vnějšími vlivy. Také tyto rozpory poznamenaly činnost strany a jejího vedení, které navíc zápasilo s hledáním odpovídajících forem řízení stranické práce v nových podmínkách.
Existence objektivně podmíněných názorových proudů, odlišujících se zčásti i svým sociálním zázemím i představami o žádoucí podobě a cílech KSČM, z jedné strany umožnila porovnat různé představy o identitě strany a úspěšně tento zápas svést. Byla však některými funkcionáři a poslanci využita i k pokusům manipulovat členskou základnou. Zvláště časté byly pokusy o prosazení nekomunistické orientace, ale také orientace pseudoradikální, sektářské. Platformy a ideové proudy sehrály svou úlohu. Některé z nich se pokoušely podporovat svůj vliv i vytvářením vlastní organizační struktury. Tyto snahy byly odmítnuty. Vývoj pozorně sledovaly a sledují různé vládní garnitury, oficiální i tzv. nezávislé sdělovací prostředky a snaží se je využívat.
Rozhodujícím pro utváření nového charakteru strany se nakonec stal přístup, který vyjadřoval názory a zkušenosti většiny členské základny a představoval kontinuitu komunistického a dělnického hnutí. Formoval se většinou v té části členské základny, která nepatřila k okruhu minulých vedoucích činitelů a řídících struktur nebo se pohybovala pouze na jeho okraji a vyznačovala se trvaleji kritickým přístupem. Tento přístup odmítl oba extrémy a důsledně usiloval o politiku, která odpovídá výzvám současné doby. Taková politika by měla být schopna se s těmito výzvami při prosazování zájmů pracujících, neprivilegovaných vrstev, zejména zájmů dělnické třídy, vyrovnávat.
Je ovšem třeba říci, že na řadu současných i perspektivních otázek nemá strana k dispozici včasné a kvalitní odpovědi. Stále se ještě nepřiměřeně zabývá sama sebou. V obtížných politických, ale také materiálních podmínkách, hledá stranické vedení nejlepší formy organizace a řízení práce. Část členů se ne vždy dokáže orientovat a získat si potřebné informace. Objevují se určité recidivy pragmatických postojů, orientace a rozhodování na základě pouhé dílčí zkušenosti, ale také ideové nevyjasněnosti a vliv společenského i vnitrostranického ovzduší. O vliv na vědomí členů strany usiluje i oficiální ideologie a propaganda. Zásadní změně situace může prospět pouze co nejtěsnější spojení s dělníky a dalšími neprivilegovanými vrstvami i větší kontakt s mladší a střední generací.